MARK TWAIN

☼   30.11.1835  FLORIDA     ♂    21.4.1910  REDDING

„Jsem přesvědčen, že budoucí historik Ameriky uzná Vaše díla za způsobilá a stejně důležitá, jako jsou důležité rozpravy Voltaira pro historika Francie. Píši Vám to proto, neboť jsem autorem hry, ve které jistý duchovní praví: „Říkat pravdu je nejlepší žert pod sluncem.“ Tuto moudrost považovanou za dobrý joke jsem se naučil od Vás.“  George Bernard Shaw v dopisu Marku Twainovi

*

Celé město stálo na nohou. Nejprve se dostavil neúspěšný sebevrah Higgins s dvouhlavňovou puškou. Když zjistil, že provinění proti němu se dopustilo nemluvně, jen mě vykrákal za uši a večer pak navždy opustil to město. Krejčí se přihnal s nůžkami, ale i on mě nechal vycukat a odjel si na jih. Také další dva občany vystavené posměchu odzbrojila má bezvýznamnost. A vydavatel konkurenčního periodika, který žíznil po mé krvi, mě nakonec pozval do výčepu, abychom veškerou nevoli spláchli skleničkou „Fahnestockova likvidátora červů“.

Přibližně touto notou líčí Mark Twain v jedné z humoresek své novinářské počátky. Učil se tehdy v redakci ospalého týdeníku v městečku Hannibal v americkém státě Missouri sazečem. Jednou mu šéfredaktor svěřil zredigování čísla svých novin a ambiciózní akční mladík cítil za svou povinnost pobavit čtenáře několika pikancemi nadrobno. Snůška posměšných urážek sice na čas zvedla náklad, ale prudce i nadzvedla ze židlí potrefené husy. Chtít se dopátrat, jak to skutečně bylo, by bylo stejně crazy, jako se snažit oddělit pravdu od nadsázky.

ČAS VELIKÝCH NADĚJÍ

Polovina třicátých let 19. století byla ve Spojených státech hektickou neklidnou dobou. V Texasu vřela válka. Prezidentský úřad si podruhé podmanil A. Jackson, při jehož prvním zvolení vtrhl nadšený lid do Bílého domu. Zatímco Sever proklamoval demokracii, rozvíjel průmysl, stavěl železnice a kanály, důstojný Jih nemínil nic měnit a inovovat na ustáleném sociálním nepoměru, jehož základem byla půda a otroctví. Byla to doba velkých ambicí a znepokojivých událostí, ale také doba odvážných pionýrů, kteří v nových a nových etapách překračovali Ohio a další veletoky, putovali a probíjeli se dál na západ jako Tornádo Lou ke svému vystoupení v saloonu, aby tam v boji s drsnou přírodní zákonitostí našli svůj nový bejváček.

Jedním z těchto odvážných průkopníků byl i John Clemens, člověk klokotavé krve, který se po namáhavé štrece usadil s rodinou ve vesničce Florida, zapomenutém koutku severně od St. Louis. Zde se mu poslední listopadové ráno 1835 narodil zdravý synek, jemuž dal jméno Samuel Langhorn. Zanedlouho se rodina přestěhovala do rušného přístavního městečka Hannibalu. Zde Sam poprvé spatřil majestátní Mississippi a ten dojem v něm už jednou navždy utkvěl. Tehdy ještě nemohl tušit, že vzpomínky na tato adresná zákoutí pro něj budou představovat jednou více než jen zdroj inspirace knih, které si zamilují školáci na celém světě: Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna.

Ač je v nich plno fantazie a motivů vysamplovaných z jiných pojednání, dýchají na nás svou pravdivostí. Rozesmějí nás lumpárny, které Tom věnuje od srdce tetičce Polly, dojímá nás nešťastná láska hrdiny k dívce jménem Becky. A dodnes existuje poblíž Hannibalu jeskyně, ve které oba tápali po světlu a východu ven a kde zhynul i Indián Joe. Stojí tu samo i hřbitůvek, na němž byli Tom s Huckem svědky zběsilé vraždy.

Snad jenom jednu věc bychom mohli autorovi vyčíst – přílišnou idyličnost a harmonii. Tenkrát byla skutečnost přeci jen jinde doma. Mladičký Sam byl nejednou svědkem hrůzných přečinů a zločinů, a město samo nedobrovolně hostilo řadu nejrůznějších dobrodinců. I otrokářství vrhalo chmurný odstín viny na laskavou krajinu Missouri. Sam však k němu dosud nevysílal svůj odpor, protože nechápal jeho podstatu. Přesto barva kůže vytvářela mezi ním a černošskými dětmi neprůstřelnou barikádu.

Jeho otec pracoval jako smírčí orgán soudce, což byla funkce honosná, ale málo výdělečná. Když ležel na prkně v roli nebožtíka, ocitla se rodina ve finančním průseru, a tak dvanáctiletý troufalec Sam musel opustit školu a nastoupit jako učeň do tiskárny pana Amentse, vydavatele Missouri Courier. Za stravu a trochu toho ošacení a střechu nad hlavou tu dřel skoro dva roky. Za celou dobu nedostal ani cent, ale důležitější bylo, že se vyučil tiskařství. A co víc – naučil se tvrdé disciplíně neuhnout ze svého cíle.

Když pak jeho bratr Orion založil konkurenční periodikum a zlákal jej do svých služeb, mohl alespoň občas přičichnout ke skutečné novinařině. Bratr však byl jen tuctový žurnalista a stejně průměrnou nudu šedi nabízely čtenářům a zvědavcům i jeho noviny. Již brzy po zveřejnění jednoho ze svých prvních literárních pokusů si Sam uvědomil: důležitější než volba tématu je forma, v jaké to napíše. Nakolik ji zpracuje poutavě a nadsazeně, aby evokovala u čtenářů zájem a fresh zálibu u člověka o dění kolem sebe.  

Drobné neshody s bratrem i snaha postavit se na vlastní nohy v něm podnítily touhu cestovat. Bylo mu sedmnáct let a vydal se za poznáním do centra dění v New York City. S pár dolárky v kapse mu to zabralo hnedle celou zimu. Na východním pobřeží spíše živořil, než plnohodnotně sdílel příjemné s užitečným, ale domů se vrátil zase nabitý zkušenostmi. Sam se změnil v dospěláka, ale jeho bratr zůstal stejně provinciálně nepraktický. Nějaký čas ještě pracoval v jeho listu, ale ani tentokrát tu dlouho nepobyl.

Netrpělivý a stále něco hledající přešel do jedné redakce v St. Louis. Kteréhosi dne narazil na zvěst o málo prozkoumaném povodí Amazonky. To je amazing příležitost! Touha po dobrodružství se mísila s možností napsat odtud mnoho zajímavých cestopisných úvodů, statí, svědectví z podnikavých výprav. Koupil si regulérně lístek a nastoupil na parník Paul Jones, jenž se plavil po Mississippi do New Orleansu.

K Mississippi ho vázalo tolik překrásných vzpomínek mládí. A tak postával každý den dlouhé hodiny vedle kormidelníka Bixbyho a v němém nadšení hltal stále se měnící obrazy, půvab a poezii této majestátní řeky. Jako Waldemar Matuška miloval úděl řeky. A pak se náhle rozhodl: stane se kormidelníkem.

Plavil se po Mississippi dlouhé dva roky. Cestující parníků byli jakoby vzorkem celé tehdejší společnosti, od vejtahů a chytrolínů až po normální spořádané společníky. Trávily se zde líbánky, uzavíraly důležité obchody, různorodé osazenstvo přitahovalo pochybné existence všeho druhu. Sam později tvrdil, že se s celým světem a s duší amerického lidu seznámil už tehdy na Mississippi. Léta strávená na palubě kolesových kolosů považoval za nejkrásnější momenty své plavby životem.

Leč v té době už narůstá dějinná krize do obřích podob. Brzy po volebním vítězství republikánů v roce 1860 se od Unie začínají drolit první jižanské státy. Jejich útok na posádku federální pevnosti Fort Sumter je pak signálem ke skutečnému výbuchu emocí i nemocí nervů. Začíná občanská válka. Samuel Langhorn Clemens se vrací do Missouri a dobrovolně vstupuje do armády Konfederace. Je to však jenom impulsivní akt národní hrdosti, protože se zájmy válčících stran nemá dohromady moc společného. Není v armádě ani dva týdny, když jeho oddíl omylem zasáhne smrtelně bezbranného civilistu. Nesmyslnost této nabroušené války se mu odhaluje v nahotě před nosem, odhazuje uniformu a znechuceně odjíždí za bratrem do nově zřízeného teritoria Nevady. Orion se tam měl stát tajemníkem guvernéra, což ovšem znamenalo přechod pod zástavu Unie – ani jeden z nich neotálel a neváhal, co šikovně podnikne.

Původně plánovaných několik měsíců pobytu se zde protáhlo na několik let. Nějaký čas se protloukal jako prospektor, zachvácen nově vzedmutým hladem po zbohatnutí a šíleně stříbrnou horečkou. Na rozdíl od uměle vytvářeného mýtu Divokého západu se mu však dostalo tvrdé lekce kraje nemocného individualismem. Pozná tu celou galerii lidských typů: vyděděnce, zloděje, vrahy, machýrky, karbaníky, ale i lidi bezúhonné, kteří mají smysl pro plnění čistých ideálů v čin. Život v této plejádě chuligánů i kamarádů zachytil o celých deset let později v knize Jak jsem se protloukal. Jeho srdce si naklonila i drsná nádhera hor a podmanivé kouzlo jezera Tahœ. Kde jinde by měl cítit větší nutnost podělit se o své pocity a zkušenost s lidmi než právě zde? Amerika je inspirující prostředí. Postupně odkládá své skromné prospektorské pomůcky a vyměňuje je za pero. Vrací se k oboru novinařiny, fresh za ranních červánků news pro každé schopné ráno.

NOVINÁŘ A SPISOVATEL

Nejdříve to bylo jen pár postřehů a fejetonů, které poslal do virginských novin. Když mu pak vydavatel listu Territorial Enterprise ve Virginia City nabídl stálou pozici – přijal. Plat byl zpočátku symbolicky funny a skromný, ale výhody zajištěné existence převážily nad dosavadní nejistotou tuláka s hlavou v sedmém nebi. Jeho obliba, alespoň v místním měřítku, narůstala snad s každým novým příspěvkem Samuela pro veřejnost.

Vedle svého jména začal své literární útvary podepisovat smýšlenými, obvykle směšně znějícími kombinacemi jmen. Již jako kormidelník na Mississippi užil v jedné své parodii na kapitána konkurenční lodi pseudonymu Mark Twain. Tato dvě slova byla voláním, kterým se na mělkých zrádných úsecích řeky ohlašovala hloubka dvou sáhů, zajišťující bezpečnou plavbu vpřed. Nyní, v únoru 1863, se k této literární přezdívce vrátil. Ze Samuela Longhorna Clemense se vyklubal rodinný uličníček Mark Twain.

Přátelé a čtenáři ho zde pro jeho nelíčenou popularitu jmenovali „šéfem třetí sněmovny“ a při předávání jmenovacího dekretu přednesl Twain proslov, že přitom všichni posluchači byli zneškodněni neškodnou salvou smíchu. O něco později napadl v úvodníku redaktora konkurenčního listu a prý došlo k pěstnímu měření sil, jež mělo podle autorova projevu – jak jinak – humorný průběh. Ať už to bylo jakkoli, skutečností zůstává, že kvůli tomuto incidentu musel Nevadu opustit. Na západním pobřeží působil nějakou dobu v deníku The Morning Call, vydávaného v San Franciscu. Z jeho zdejší tvorby je už patrné, že vedle role rozpustilého humoristy (jako uměl u nás potěšit Josef Lada nebo jeho parťák Jaroslav Hašek) dovede zaujmout stejně sugestivně i jako pronikavý kousavý společenský kritik nešvarů a různých pochybení. Brzy měl pocítit dvousečnost podobných snah o zjednání nápravy Světa. „Velký svět a malý svět a štěstí mi v tom úsilí přeje, když dávám sbohem aroganci, ta našemu Světu nikterak neprospěje…“ Když totiž z redakce odešel a ztratil tím novinářskou imunitu, začala mu znepříjemňovat pobyt na zemské kůře policie, jejíž metody několikrát bez ostychu pranýřoval. Odešel tedy do ústraní na nějaký čas a uchýlil se k příteli na farmu.

Právě u něj zaslechl historku o sázce na cvičenou skákající rosničku Jima Smileyho. Vzal do ruky pero, napsal povídku a odeslal ji do jednoho fresh newyorského listu. Úspěch předčil smělá očekávání: povídka se rozletěla po celé zemi a získala autorovi popularitu i ve staré dobré Evropě. Stala se základním kamenem Twainovy knižní prvotiny Proslulý skákavý žabák z okresu Calaveras a jiné črty. Úspěch knížky na trhu byl podmíněn v neposlední řadě typicky západním humorem importovaným odněkud ze zapadákova, prohněteným často duchaplnou satirou. Škoda jen, že pikantní příchuť jejích šlehů oslabil, otupil čas. Vždyť kdo se dnes – bez znalosti osob a konkrétních souvislostí – s pochopením zasměje, když zarputilý stisk ošklivého buldočího štěněte autor přirovnává k houževnatosti prezidenta Jacksona.

*

Krátkým útvarům povídky nebo črty zůstal Mark věrný po celý život (v jednoduchosti je krása a v málu pramení hodně, hodně úspěchu za málo dobré muziky), i v dobách, kdy ustavičně usiloval o své romány k světu. Prostí čtenáři je přijímali s nadšením jako nové neodrbané jeans na sebe, ale jeho první kroky na poli literatury vzbudily mnoho výhrad kritiků. Nazývali ho divokým humoristou z divného pobřeží Pacifiku, vyčítali mu vulgárnost a do očí bijící nedostatek jemnosti. Jen málokdo z kritiků mu přiznal literární ambice a nekompromisní švih.

Na nějaký čas se vrátil do San Francisca, odkud jej jisté noviny zavelely jako korespondenta na Havajské souostroví. Práce na reportážích mu zcela vyhovovala. Jeho talent se zdařile rozvíjel a on sám přitom nebyl připoután k židli v redakci. Po návratu do Ameriky zamířil přes Panamu do New Yorku. V tamním přístavu se právě připravovala na velkolepý výlet do Evropy a do Svaté země k vyplutí loď jménem Quaker City. Pro novináře zvučného jména nebylo těžké uzavřít kontrakt s jedním kalifornským listem na soubory reportáží z tohoto velkolepého podniku. Když se třicetiletý Mark Twain po pěti měsících vrátil, vydal své reportáže i knižně. Cestopis, jenž měl jedinečnou formu, je zdánlivou satirou na Evropu, ale současně s jemnou ironií stahuje z amerického maloměšťáka roušku jeho neblahé strojenosti. Stal se rázem jednou z nejpopulárnějších a také výstižně poučných knih novodobé Ameriky.

Nedlouho poté, kdy kniha vstoupila na trh, se Mark oženil s Olivií Langdonovou. Tento vztah měl na jeho tvorbu i život samotný nesmírný vliv. Byla vždy prvním exkluzivním kritikem jeho rukopisů, zmírňovala výstřednosti jeho nevybíravého jazyka i humoru. Podrobovala ho laskavé přátelské literární i životní cenzuře jaksepatří.

Vedle psaní, které mu slušně vynášelo, objevil Mark i další zdroje příjmů: přednášková turné. Na svá vystoupení se velice důkladně připravoval, pečlivě zkoumal reakce obecenstva s profesionálním cítěním. S vrozeným hereckým talentem dokázal posluchače udržet dvě hoďky v napětí a odměnou mu byl jejich bouřlivý smích.

AMERIKA DÁVNO JIŽ BEZ ILUZÍ

Třebaže snobismus Marka Twaina vždycky dráždil a napadal jej slovem i perem, kudy se vydal na zteč, sám se ho cele nikdy nedokázal zbavit. Žil ve snobské čtvrti, jejímuž vkusu přizpůsobil i svůj architektonicky zvláštní dům. Slouží mu však ke cti, že se na tehdejší Spojené státy dovedl dívat střízlivýma očima. Amerika se změnila. Iluze o rovnosti, nejdokonalejší formě demokracie a o dobrotě člověka se po občanské válce pomalu rozplývaly v prudké expanzi průmyslu a sílící mocné pozici velkoburžoazie. Tuto dobu, kterou kapitalisté nazývali zlatým věkem, vylíčil se svým kámošem C. Wernerem v knize, jíž dal pozměněný titul Pozlacený věk.

Kdo se spisovatelů nezatouží ohlédnout se ve zralém věku nazpátek, vykouzlit obrazy dětství, které již nenávratně patří minulosti? Twain sepisuje Toma Sawyera a rukopis posílá roku 1875 svému vydavateli. Už ten se od něj při čtení nemůže odpoutat a podobná je i reakce dětstkých čtenářů, i když původní verze knihy byla určená pro dospěláky. Rok před jejím vydáním se poprvé v sérii črt pro Atlantic Monthly vrátil k Mississippi. Trvalo to ještě řadu let, než tuto oslavu Otce vod rozšířil a vydal pod názvem Život na Mississippi. Při jejím psaní se prý ocital ve stavu extáze zadarmo a míval chuť odhodit konvence a pero kamsi do prčic a znovu si stoupnout na kormidelnický můstek.

Ač jej společenské klima v Hartfordu nejednou nudilo a deprimovalo, prožil zde nejkrásnější období tvorby a úspěchů z ní kynoucích. Často se před rušným společenským životem uchyloval na venkovské sídlo Quarry Farm v Elmiře, kde vznikla většina jeho nejlepších knih. Když pracoval, psal denně tři až pět tisíc slov, a rád tvořil několik věcí současně. Občas však svou práci zanedbával, protože jeho čas stál i nemalý obchod a nebývalé vedení vlastního nakladatelství. Přes počáteční úspěchy jej podnikatelská činnost později zavedla takřka na buben. Twain usilovně četl a intenzívně se vzdělával, aby se zbavil nálepky pitomce, kterou se ho snažily ponížit určité nejapné intelektuální složky agresívních budovatelů.

Za dlouhých večerů sedával s dětmi a vyprávěl jim neobyčejné příběhy o malém žebrákovi a waleském princi. Jak se děj rozvíjel a jak děti nutily Twaina vymýšlet další a další příhody, vznikala kniha Princ a jeden chuďas. S ní pak usínaly děti v mnoha domácnostech nejen po Americe v podpaždí.

V roce 1883 vytasil ze šuplete rozepsaná Dobrodružství Huckleberryho Finna. Své rukopisy totiž často odkládal a čekal, až se naplní dočasně vyschlý zdroj inspirace. Tentokrát kniha dozrála a příběhy malého hocha na otrokářském Jihu zabodovaly jako jedny z největších vrcholů literatury Spojených států, i když si na své ohodnocení musely ještě počkat. Twain plně pochopil zrůdnost otrokářství až v pokročilém věku, a jeho odpor vůči němu byl o to houževnatější.

S dovršením čtyřicítky začal propadat vleklé skepsi, tenkrát ještě nebylo v módě dát si na žal optimální sklenku juice of the new generation PEPSI. V jednom z mnoha dopisů přiznal barvu: „Ještě dva nebo tři roky, a už nebudu moci napsat nic, co by mělo smysl…“ I když se tato předpověď nevyplnila, i tak je dokladem znepokojení z vlastní literární budoucnosti a z tíživé společenské deziluze.

Aby ulevil finančním hořkostem, přestěhoval se roku 1890 s rodinou do Evropy. Byl to už jejich druhý pobyt na Starém kontinentu, ale pokud Mark doufal ve zlepšení finanční stránky, zklamal se. Nepříliš úspěšné bylo již líčení jeho předchozího putování po evropských zemích v knize Tulák v cizině. Ani knihy napsané při druhé návštěvě nevyvolaly větší odezvu. Jana z Arku pak byla jeho labutí písní v románové oblasti. Vydává se ještě na přednášková turné po jižní polokouli a po devíti letech nepřítomnosti se vrací do Spojených států. I když to byl slavný návrat, Twainův pesimismus v žilách se z něj ne a ne vypařit do vzduchu. Smrt dcery Susy ho uvrhla do ještě většího zoufalství.

USA se mezitím změnily k nepoznání. Osidlování Divokého západu skončilo, na povrch vyplouvaly negativní rysy americké společnosti, veřejné mínění však bylo z větší části ospalé a netečné. Twain, ač si byl vědom, že může ohrozit svou popularitu, se rozhodl zapojit do protiimperialistické kampaně. Vrátil se tam, kde začínal – k publicistice. Předstoupil před publikum jako politický polemik velkého formátu, byl mistrem argumentace, proti níž v táboře oponentů sotva nacházeli obranu. Připomeňme si alespoň článek Tomu, který setrvává v temnotách. Tentokrát zapůsobil téměř jako bomba s Public Enemy, Louder Than A Bomb. Nezastřeně v něm zaútočil proti exportu pokroku a civilizace, pod jejíž pokrytecky úctyhodnou rouškou se skrývala dobyvačná lačná ziskuchtivost. Ale ani přísné odsuzování politiky vlastní země neotřáslo jeho autoritou ve společnosti. Twainova novinářská a literární práce v období, které bylo ve znamení hořké deziluze a tedy devalvace krásných velkých ideálů, není dokladem tvůrčího selhání, je naopak triumfem umělce, který podřídil svou tvorbu příkazům svědomí, výhradně chápajícího svědomí.

V roce 1906 začal diktovat vlastní autobiografii. Rok nato odjel do Anglie, kde byl slavnostně promován na čestného doktora Oxfordské univerzity. Bylo to největší veřejné uznání zásluh jeho života, ale žena Olivie se už manželova triumfu nedožila.