Kybersvěty

 

      Konečně chvilka volna. Zavírám oči... 
     „Jste v systému. Připravte se, soustřeďte se na svůj dech.“
      Barvy, zářící, průlet časem, sebou. Tohle jsem necítil už odvčerejška. Nejradši
bych se nevrátil a zůstal tady. Jsi můj domov. Ne tam, v „realitě“. Takhle se léčí špína.
Vždycky miluju, jak mám lehké tělo. Před rokem po mně „něco“ chtěla kolegyně. Prostě to
nepochopím. Co na tom vidí. Možná je v nějaký sektě. Nebo chce dítě. U ní bych tipoval
spíš to druhý.

 

      Máme všechno, jen zavřít oči. Nejsme omezeni pěti smysly, implantáty jdou napřímo.
Zvykli jsme si, odmalička. Začalo to už před desítkami let, instantní emoce – digitální
jedničky a nuly na cédéčkách a empétrojkách, televize, video; nuly a jedničky, které už
nebyly zvuk. Systém je pořád stejný. Ona, duše, pokud existuje... Tahle realita, do které
jsme se propadli a ze které jsme vyrostli. Jako kytky ve skleníku. Dnes už jde všechno,
jenom to nejobyčejnější se možná ztratilo. Je to moc obyčejné, pro naše spálené receptory.
Všemi těmi kyberkrásami to už nemůžeme cítit.       

 

      Začal jsem jíst přirozeně, dlouho to trvalo, ale už umím poznat chutě, které byly tak
slabé a neznatelné. Vím, že takhle to půjde i s tím dalším. Přitom stačilo jen jíst jinak. Nějakou
dobu. Nepotřeboval jsem umělou intenzitu jídla a nepotřebuju ani umělou inteligenci. Dlouho
jsem řešil, co je to „já“, a přišlo mi, že možná žádné nemáme. Jen chaotické neuronové spoje
a k nim aplikace. Není to tak. Ale pokud žijeme jen pro sebe, stáváme se propastí. Je čas si
pustit starej dobrej death metal, obejmout tě a dát ti pusu. Natron. Z gramodesky. A dáme
si hrachovou kaši, bez aditiv, jenom tak. A jablko ze zahrady.