http://www.youtube.com/watch?v=R92RLKeSHr0

DJ Mark The 45 King – The 900 Number

(DMC Remix by Dakeyne, „the 33 king“)

JACK LONDON NENÍ ROZPAROVAČEM SPRÁVŇÁCKÉ SPOLEČNOSTI

JACK LONDON?

☼  12.1.1876   SAN FRANCISCO     ♂   23.1.1916   GLEN ELLEN, POZEMKY CALIFORNIE

„Skutečně proletářský spisovatel nemá jen psát o dělnickém hnutí, nebo kastě, ale dělnická společnost ho také musí vyhledat, následovat a číst. Skutečně proletářský spisovatel nemá jen čerpat látku ze života proletariátu, ale jeho dílo musí být prodchnuto ohnivým duchem vzpoury. Dělníci, kteří čtou, ti čtou Jacka Londona. Je to jediný autor, kterého všichni čtou, je totiž jejich společný americký spisovatel. Čtou ho průmysloví dělníci, mariňáci, horníci, kameloti a čtou ho zas a znovu. Je to nejoblíbenější spisovatelská ikona americké dělnické třídy.“ 

(magazín New Masses, 1929)

*

Od svého příchodu na svět do svých třiadvacátých narozenin toho Jack London prožil a protrpěl tolik, kolik by jiným expertům vystačilo na několik životů. Ten jeho byl přitom tak krátký. Zkušenosti z mládí mu však pomohly napsat padesátku knih, několik stovek povídek a tisíce článků a nebojácných reportáží. Stal se jedním z nejproduktivnějších spisovatelů světa. A také jedním z nejrespektovanějších.

Jaké to asi bylo mládí? Důvěrně je známe z knih Martin Eden, Démon alkohol, z aljašských povídek a dalších prací. Barvitost, dějovost a dobrodružný tón v nich na první pohled zastírají úhelný zážitek z dětství i dospívání – ustavičný vyčerpávající souboj o holou ekonomickou existenci, jak jej podstupovala na přelomu 19. a 20. století ve Spojených státech dělnická třída i zproletarizovaná maloburžoazie. London byl pevně rozhodnut z tohoto pekla uniknout daleko, obětovat zdraví, spánek, všechno, aby se tam už nikdy nemusel zas vrátit.

Narodil se jako nemanželský syn nervově labilní, postižené tyranské matce, která mnohokrát svou rodinu (již založila s ovdovělým pánem mnoha povolání Johnem Londonem až po narození chlapečka) uvrhla nesmyslnými finančními experimenty do těžce svízelné situace. Flora Londonová neustále SPEKULOVALA a snažila se rychle vytřískat prostředky kde se dalo, na druhé straně zbytečně moc rozhazovala přivýdělky. Ačkoli Jack zdědil po matce citlivost a vnímavost, zůstal mu po ní i vztah k platidlům. Peníze hovoří. Dluhů se nedokázal vyvarovat vlastně nikdy úspěšně.

Londonovým skutečným otcem byl mimořádně vzdělaný erudovaný pracovitý muž, profesor W. H. Chaney. Vyučoval a trénoval mládež v matematice, fyzice, ekonomii, v přírodních vědách, v jazycích. Dokázal (a po něm i Jack) pracovat bez ustání šestnáct hodin denně. A přesto skončil jako potulný astrolog, ke sklonku života sestavoval za honoráře a všimné nějaké ty hovořící horoskopy. I on byl nepraktický ve finančních zákonech.

Ti, kdo dali Jacku Londonovi skutečnou výchovu a především zázemí, byli vlastně cizí ryzí lidé – jeho nevlastní táta John London, po němž Jack vyfasoval své příjmení, nevlastní ségra Elsie a černá chůva Jenny Prentisová. K nim se také Jack celý život obracel, když hledal porozumění a pomoc. A ke knihám jakbysmet. Své duchovní probuzení z dětinské iluze datoval od chvíle, kdy jako malý chlapec s čapkou v ruce a vyvalenými kukadly stanul ve dveřích veřejné knihovny – nemohl skousnout, že je na světě tolik atraktivních knih.

Jako jedenáctiletý žáček základní Coolovy školy už malý Jack musel vypomáhat uživit další hladové americké krky – úděl, který mu zůstal až do skonu. Roznášel noviny, novinky máme horké čerstvé i převratné, račte si koupit za pakatel… rozvážel led, obchodoval s čím se dalo. A výtěžek náležel matce. Po ukončení školy, v době, kdy jeho nevlastní táta utrpěl těžké zranění (upadl pod vlak), Jack pracoval v konzervárně, někdy i dvacítku hodin denně. Do práce docházel pěšky, neměl lístky na tramvaj.

PIRÁT ÚSTŘIC

A potom se rozhodl. Za balík peněz vypůjčený od bývalé kojné si zakoupil člun Razzle Dazle a z oaklandského přístaviště odplouval loupit na plantáže ústřic. S lodí zdědil i pohlednou dívku k světu – šestnáctiletou Mamii. Později přiznal, že byla hodná i divoká, ale že s ní měl v kajutě lodi svůj první báječný a opravdový – domov. Bylo mu patnáct a brzy si vydobyl pověst neohroženého námořníka, siláka i nadměrného pijáka. A přesto nezapomínal střádat peníze pro vylepšení poměrů v rodině… a také na knihy si šetřil. Pokaždé, když jeho člun kotvil u přístavní hráze, zamykal se s nimi v kabince. Jeden nikdy neví. Pomalu a tápavě mířil tmou ke světlu. První změna nastala, když se z piráta, kteří končívali s kulkou v lebce či za branami kárného zařízení s mřížemi v San Quentinu, Jack stal pomocnou silou těch, kdo dohlíželi na dodržování zákona o rybolovu. I tady mu však mnohokrát šlo o kejhák. Beze zbraně zajal šestnáct zapáchajících a nechápajících Číňanů s dýkami a zároveň se musel ubránit příteli ozbrojenému revolverem, který měl nahnáno a znenadání mu ruplo v kouli. O vlásek unikl davu rozzlobených rybářů, když ho chtěli pěsťovkami lynčovat…

V přístavu se seznámil s lidmi, které známe z jeho pozdějších knih: s poctivými odvážnými a čtivými členy strážných hlídek, s námořníky, hazardními hráči, rybáři, výčepními, lodními skladníky, lodivody – s muži, co byli už v kdejakém přístavu ve světě, viděli kdeco, zapletli se do nejrůznějších trampot, ještě výživnějších než od zápletek s Foglarovými hrdiny Rychlými šípy. Šlo mu na sedmnáctý rok a chtěl tolik poznat svět. Inspirován vším, co kolem sebe slyšel, dal se najmout na loď, jejíž posádka harpunovala u sibiřských, korejských a japonských vod tuleně. Osvědčil se znovu jako námořník jedna radost i jako společník při divokých nájezdech do přístavů – a po nocích v podpalubí, když ostatní dávno už chrněli zmoženi alkoholem či únavnými zážitky, tenhle snílek prožíval svůj druhý život – hltal čtení knih.

ČERNÝ PASAŽÉR

Po návratu do San Francisca ho okouzlení mořem přešlo. Dřel se jako topič, protože rodina se zas ocitla překvapivě na mizině. Potom se dozvěděl, že dělá práci za dva muže, kteří kvůli němu dostali padáka. Jeden po ztrátě zaměstnání si to šel hodit, už se nemohl koukat na bezohledný svět hyen a vždy zajisté silnější ostřejší krutosti něčích loktů ve vedení. Jack praštil lopatou. Začal psát a obeslal literární soutěž časopisu Call, získal první cenu a svůj první honorář za povídku Tajfun u japonského výsostného pobřeží. Ale další povídky, o něž se pokusil, nikdo nechtěl strávit. Přidal se k armádě nezaměstnaných, která se vydala na výšlap do Washingtonského Bílého domu. Než se k ní dostal, zažil další dobrodružství, jemuž pak zcela propadl. Cestoval přes celou zemi načerno nákladními vagóny a živil se příležitostnou žebrotou. Podnikal nebezpečné kousky: „Umínil jsem si, že se povezu rychlíkem celou noc, a když mě posádka vlaku pronásledovala, svezl jsem se kus na stupačce zavazadlového vozu, na tendru, na předním rámu lokomotivy, na stupátkách, na plošinách nebo náraznících mezi vagóny.“ Všechny hbité poznatky si neméně hbitě zaznamenával do cestovního deníku.

Na trati se začal formovat jeho světový názor. Uvědomoval si, že někteří z tuláků a vagabundů by beztak byli na obtíž, ale brzy se přesvědčil, že mnozí z nich kdysi bývali dost schopní lidé. Byli to „chlapiska“ zranění a zpotvoření od strojů, které jejich zaměstnavatelé vyhodili na ulici; muži, kteří se z nasazeného tempa dřiny v továrně rozstonali, poněvadž schytali čtrnáctihodinovou pracovní šichtu, a pak byli propuštěni, že jsou nežádoucí sílou; muži, kteří v takovém fofru zestárli a byli donuceni uvolnit místo mladším a silnějším zaměstnancům. Jack si znovu uvědomil, že za pět, deset, dvacet let i on bude někým nahrazen a skončí vypoklonkován někde v brlohu městské špíny či jako doživotní tulák po hvězdách.

TOUHA PO VZDĚLÁNÍ

Poučil se o dvou věcech: předně, že se musí vzdělávat, aby mohl pracovat mozkem a ne ušpiněnýma prackami, jež lze snadno nahradit přece jen schopnějšími; a za druhé, že určitě není v pořádku nastavený ekonomický systém, který obere člověka o léta jeho pracovní čilosti a pak ho někde na smetišti nechá tlít a umírat hladem.

Vrátil se do Oaklandu a začetl se do spisů Babeufa, Saint Simona, Fourniera a Proudhona, do rukou se mu dostal lstivý Komunistický manifest. Vstoupil na střední školu, aby si rozšířil své vědomosti. Začal se účastnit debatních kroužků, vystupoval na dělnických schůzích, dokonce snad vstoupil plný elánu do Socialistické partaje. Studoval a v létě pomáhal živit rodinu prací. Znovu se pokusil psát. Studentský časopis The Aegis mu otiskl desatero článků a povídek, laděných jak sociálně, tak podle zážitků z cest. Společnost v Oaklandu o něm začínala s pýchou hovořit – a ne vždycky solidně. Lekal měšťáky svými názory i projevy netuctového chování. Když idealisticky a iluzorně přednášel o socialismu ve školních lavicích, před naškrobenými studenty a jejich kapitalisticky kovanými příbuznými, trpělivost správního orgánu školy jednoho dne přetekla. Jack toho využil a do školy se už nevrátil. Dokončil přípravku v závratně rychlém termínu pěti týdnů, dal se zapsat na univerzitu, vydržel tam jeden semestr, během něhož se marně pokoušel udat své první články a povídky různým magazínům pro mládež. Jáchyme zvaný Londone, hoď to tam do sázecího stroje. Proto, když v Klondiku bylo vypátráno naleziště zlata, se vydal s hurá optimismem na jaře roku 1896 na Aljašku.

SPISOVATEL MEZI ZLATOKOPY

Znovu byl nejmladší a nejodvážnější dobrodruh ze všech zde přítomných. Znovu se měřil s každým při práci, v pitkách i rvačkách o respekt. O jeho hrdinských kouscích z té doby koluje spousta nejrůznějších neuvěřitelných drbů. Vyšlapal pověstný Chilkootský průsmyk rychleji než indiánští nosiči, vydělal tisíce dolarů, když převážel lodi zlatokopáčů přes nebezpečné Běloušovy peřeje na Yuconu. A když ho zima zadržela ve srubu, který zjednal se svými šikovnými přáteli tesaři, debatoval s hrdiny svých budoucích napínavých knih – Bílým dnem, Malemute Kidem, Del Bishopem, Stevensem a dalšími přesnými lovci, pátrači zlatonosných žilek i usedlíky. A opět četl – Darwinovo pojednání O původu druhů, Miltonův Ztracený ráj a Marxův zážitek zvaný Kapitál. Jeden starý aljašský zlatokopáč, kterého venku zastihla prudká vánice, vyprávěl, jak se polomrtvý připotácel do osady, otevřel z posledních sil dveře Jackova srubu, z nichž se vyvalil hustý dým, a uvnitř uzřel plno mužů, kteří bafali z dýmek a pokoušeli se mluvit všichni najednou, řvali na sebe a gestikulovali kdo ví co rukama. Když je slyšel, jak se neshodnou na ničem a jak se zuřivě hádají, měl nahnáno, že snad v tom vysilujícím zápolení s vánicí ztratil snad veškerý bystrý úsudek. A oč se tolik přeli najednou? O zásady socialismu na aljašský způsob.

Zlato Jack London nenalezl, snad jen trochu kočičího falešného zlata. Nakonec to vzdal a vrátil se z Aljašky bez vindry v kapse, nemocný, malátný, a přesto nesmírně bohatý. Budeme mu říkat Bohatýr? V jeho denících bylo zachyceno tolik příběhů, že milióny čtenářů na celém světě dodnes uchvacují, je pěkné, že někdo si dosud pěstuje zájem o napovídající literaturu faktu.

UČITELÉ A ŽÁK

Opět Oakland, opět příležitostná brigádka. Na radu své matky se začal naplno věnovat literární činnosti. Jen zdánlivě překvapí, že Flora Londonová nestála o to, aby byl Jack zajištěn. Ať už ale byla postižená jakkoli silně, vždy věřila ve slavnou budoucnost svého nadějného syna. Jack rozesílal své povídky časopisům, které mu je s nepochopením pointy vracely. Zeslábl a rozstonal se z mizerné podvýživy, ale nevzdával to, válčil dál s lidskou omezeností.

A potom nadešel ten velký den na konci listopadu 1898. Dva časopisy, věhlasné po celých Spojených státech, Overland Monthly + Black Cat, mu nabídly, že po zkrácení uveřejní jeho povídky. Jack souhlasil, a když z časopisu Black Cat přišel honorář 40 babek, odešel nejprve do zastavárny. Dráhu spisovatele nastoupil se dvěma dolary v kapse jako s bokovkou.

Jeho životopisec Irving Stone (= zajímal se i o dobrodruha Vincenta Van Gogha v pojednání „Žízeň po životě“) o něm výstižně psal: „Na každou knihu, o kterou zakopl na své pouti neznámou končinou, se vrhl jako dravá šelma, jako vyhladovělý vlk připravený ke skoku. Zahryzl se jí s chutí do chřtánu, sveřepě jí lomcoval, dokud ji nezdolal, a pak schlamstl její krev, zbodnul její vnitřnosti a rozdrtil v zubech její kosti, dokud do sebe nevstřebal úplnou její tkáň a každý její sval, aby se posilnil tím, co je na ní silného.“ Tak nějak vyhladověle působil jako zastánce socialismu a iluze v lidské dobro. Nebo v lidské pouto.

Studoval všechno se zájmem a všechny bez výjimky: Aristotela, Malthuse, Ricarda, Leibnitze, Kanta, Hegela, Huxleyho, Bacona, Spencera a Nietzscheho. Ten byl Londonovi nejblíže svým rebelantstvím, osamělým patosem, tím, jak ty věci nazýval, konstatoval a hodnotil, než co o nich říkal. U Nietzscheho nalezl teorii o nadčlověku. Vyhovovala jeho nátuře, protože sám sebe viděl jako nadčlověka, který nakonec ovládne (vzdělaností, vedením, řízením rozumu a vůle) lidské masy. Že filozofické dogma o vládě nadčlověka nad zotročenými masami chudáků přivedlo Nietzscheho k příkrému a správnému odsouzení socialismu, to Jackovi jakoby moc neříkalo, moc nenapovídalo jinou pointu.

Obracel se také ke spisovatelům. Při studiu ve veřejné čítárně oaklandské knihovny žasl, jaký brak se tiskne v plytkých časopisech. Překvapovalo ho, kolik povídek je napsáno svižně a chytře a přesto bez úžasného duchovního života. On ale život znal, chtěl psát o tom, jaký je opravdu, se všemi trampotami, ale i s hrdinstvím lidí, kteří dokáží když chtějí překonat sama sebe, chtěl vnést do americké literatury nového hrdinu. Usoudil, že tamější spisovatelé píšou špatně, a to především ze strachu před silnou, surovou životní zkušeností a hlavně před nemilými následky. Obracel se ke spisovatelům, kteří si podle jeho úsudku opravdu razili vlastní cestu: ke Scottovi, Dickensovi, Pœovi, Kiplingovi, Whitmanovi a Stevensonovi. Pohroužil se do díla „triumvirátu géniů“ jak nazýval Shakespeara, Gœtha a Balzaca. U Spencera, Darwina a Marxe se učil myslit – u svých literárních otců myšlenky Kiplinga a Stevensona se učil psát.

SYN VLKŮV

Jaké byly Jackovy první povídky? Stejně silné a dobré jako jeho nejnovější nejlepší studie společnosti a práce k oslovení společnosti. Bílé ticho, druhá Londonova povídka zveřejněná v Overland Monthly, patří nejen ke klasickým chloubám příběhů s náměty z ledových končin, ale také ke klasice zmíněného žánru. Povídky poprvé vyšly souborně v knize Syn vlkův na jaře secesně laděného roku 1900 a zapůsobily jako nálož vržená teroristy do nového století technického pokroku. Živelně ohlašovaly novou literární éru. Vědecký přístup k teorii vývoje a společnosti, nová morálka lidí, kteří žijí den ode dne beze strachu z maléru, že je pan farář zatratí, smělé líčení toho, co je v životě krásné, ale i toho, co je kruté, ošidné a zdraví neprospěšné, jak je to ošklivé, uvedení mnoha postav z vrstev, které dosud neměly co pohledávat v uhlazené společnosti povídkových hrdinů a hrdinek, smělý spád děje, surové konflikty a násilnická smrt, tedy náměty v beletrii upozaďované až příkře zakazované – to všechno bylo jako odzvánění umíráčku chudokrevné, POKRYTECKÉ, sentimentální a únikové literatuře devatenáctého století za velkou louží. Alespoň jedna tehdejší kritika: „Nejskvělejší autor povídek, jakého jsme měli od úmrtí Pœového.“

Vydání Syna vlkova znamenalo zrození americké moderní literatury. Pœ, Hart, Crane a Bierce už před Londonem prolomili konvenční hráze a začali nebojácně plodit opravdové literární skvosty, ale Jack první psal takové celky myšlenek, že je i prostý čtenář dovedl skvěle pochopit a ocenit. Životní univerzity a výjimečná píle jedné kapacity začaly vydávat sladké ovoce.

V dalších sedmnácti letech ho bylo všude plno. London zvládal napsat prakticky dvě knihy ročně. Ne všechno zdárně prošlo sítem času, ale romány Bílý den, Železná pata, Martin Eden, Volání divočiny, Mořský vlk, Měsíční údolí, Tulák po hvězdách dodnes patří k vrchovatým literárním zážitkům pro čtenáře celého světa. Hlavní předností jeho knih není jen rušný a napínavý děj – autor sem vnesl jako hlavní motiv společenské a životní zásady, které vyznával. Když Bílý den svádí bitky se sanfranciskými finančními hackery (piráty), uvažuje takto: „Jenom práce, poctivá práce je zdrojem všeho bohatství. To znamená, že ať už jde o pytel brambor, velké koncertní křídlo nebo osmisedadlový cestovní automobil, všechno vzniklo jenom pracovním vypětím a výkonem. Desítky tisíc a sta tisíce lidí vysedávají celé dlouhé noci a vymýšlejí fígle, kterak by se dostali mezi dělníky a věci, které dělník zhotovil. Tito úskoční lidé jsou obchodníci a podnikatelé. Ten kus výrobku, který si urvou pro sebe, není určován žádným zákonem rovnováhy, nýbrž jejich holou silou nestydaté matematiky, kolik jim za tohle kápne do klína. Urvou vždycky všechno, co provoz snese.“ Názory Bílého dne nejsou pouze naroubovány na děj. Nezbytně a samozřejmě vyplývají jako závěr jeho prožitých zkušeností a stávají se tak propagandou i zamýšleným uměleckým prostředkem. Avšak tou měrou, jak se Jack London dopracovával k bohatství (jež dokázal rozfofrovat neuvěřitelným způsobem a kvůli němuž přepínal své síly) a jak sílilo jeho přesvědčení ve vlastní osobnost a individualitu vůbec, zvyšovaly se i rozepře a rozpory v jeho světovém názoru. Považoval se za levičáka, ale vyznával i teorii rasové nadřazenosti bílých, věřil do svých posledních dnů v prospěch socialismu, ale ospravedlňoval i útočnou válku, jakou Spojené státy vedly proti sousedícímu zchudlému Mexiku. V roce 1916 vystoupil na protest ze Socialistické partaje s odůvodněním, že jí „chybí důležitý oheň a bojovnost, a protože pozbyla energie v třídním nerovném boji“. Je to celkem přesná a spravedlivá hláška této sociálně demokratické strany, ale sám London už zdaleka nevolil boj. Končil u pesimismu a v osamělosti, lidé mu nerozuměli jeho pohled nalevo a napravo. V Martinu Edenovi vložil Brissendenovi do úst slova, jimiž výstražně radí Martinovi, že by se měl přimknout k socialistické idei, neboť jinak, až dosáhne úspěchů, nebude mít proč žít. Irving Stone napsal o Londonovi: „Svým vystoupením po patnácti letech věrných služeb zasadil jeho milované partaji těžkou pecku a sobě rovnou ránu smrtelnou.“ Nelze říci, že by se nechal zviklat ve svém přesvědčení, ale roztrpčovalo ho, že je lidstvo TOLIK NETEČNÉ A NESNAŽÍ SE ODHODIT V DÁL SVOJE OKOVY.

Psal se poslední rok jeho života – 1916. Já si uchovávám asi 23 čísel vydávaných naším „Jackem Londonem“ totiž Janem Ottou naučným, 23 čísel časopísku Světozor.

Pocit nejistoty a neštěstí přes veškeré naplnění tvůrčích důmyslných cílů pramenil ještě z dalších skutečností. První manželství se nevyvedlo, druhé zůstalo bez dětiček a rozhodně ne bez palčivých konfliktů. Uspěl-li London jako pan spisovatel, rozhodně ne jako družný hospodář v domácnosti se ženou. Rozházel nemalé částky babek dříve, než je stačil zase vydělat – a proto se celý život pachtil za výdělky, aby mohl splácet čím dál splašeněji narůstající dluhy. Tato kuriózní kapitola, jíž hýří jeho životopisy většinou v zábavném vyznění, by zasluhovala jistě hlubší rozbor. Úzce souvisí s jeho prachbídnou minulostí i s tím, jak bezmezně věřil, že dokáže všechno, co si usmyslí. Tedy s komplexem selfmademana i nadčlověka, individualisty spoléhajícího sama na sebe – a zároveň s protipólem takového chování, v jehož důsledku na konci života živil doslova stovky povalečů a příživníků, kteří ho nestydatě ždímali.

Když padl jeho poslední velký sen (stavěl „nejkrásnější palác“ ve Spojených státech, který mu kdosi zlý a podlý vypálil), sáhl po ampulce s opiem. Papírek s přesným výpočtem smrtonosné dávky našla jeho ségra vedle lůžka, na němž se již k vědomí neprobral. Jeden český kritik napsal u příležitosti stého výročí Londonova narození (a roku mého narození): „Rozumím mu jako spisovateli, ale ne jako společenskému člověku.“

IVAN DMITRIJEVIČ PAPANIN

☼ 26.11.1894   SEVASTOPOL   ♂ 30.1.1986 MOSKVA, takže prožíval olympijskou nákazu roku 1980!

Jeho jméno se stalo známým a legendárním na sklonku třicátých let, kdy snad všichni zodpovědnější a zkušenější občané Ruska i bezpočet dalších fenoménů na celém světě napjatě a bez dechu sledovali práci plovoucí výzkumné posádky na stanici Severní pól 1.

Ivan Dmitrijevič Papanin – polárník, doktor zeměpisných věd, kontraadmirál, účastník občanské i Velké vlastenecké války (sláva všem vítězům, ale i čest všem poraženým…), no prostě a jistě nositel kdejakého vyznamenání za zásluhy a oblíbenec u viníků socialistického marasmu taktéž, se narodil v rodině námořníka v roce 1894 v Sevastopolu a tady také prožil své dětství a mládí. Krátce po krvavém zúčtování v rámci VŘSR pryč s nesmiřitelným vládnutím cara – koncem roku 1918 – se stal členem a posléze i důstojníkem Prvního černomořského oddílu prostě jako zkušené mládě meďoura médi medika schopného a nezničitelného jako byl medvědí emblém dětského výrazu pro Olympijské hry 1980. Štáb námořních sil ho později vyslal jako zkušeného medvěda symbolicky jako emblém olympijských her 1980 do Rostova na Donu, aby tam zajistil organizování a vyzbrojení Azovsko–donské flotily a výcvik jejích nových rekrutů.

Na splnění této výzvy a úkolu nakonec nezbyl čas, přišly totiž jiné a naléhavější pohnutky. Třeba že žili v iluzi, že „nová revoluční republika se musela bránit útokům nepřátel odhodlaných znemožnit novou perspektivu někdejšího carského Ruska.“ Myslete si, co chcete. Car byl lepší variantou vládnutí na trůně, než socialistická zvůle. Proto se Papanin mimo jiných zbytečností zúčastnil příprav vojenského výsadku do týlu Wrangelových vojsk. Akce skončila úspěchem a přispěla nemalým dílem k pozdější porážce interventů. Mladý Papanin tehdy nabral své první vysoké zkušenosti – stal se z něj i oceněný lokaj s vojenským řádem Rudé hvězdy na hrudi.

V září roku 1920 ho štáb Krymské revoluční armády vyslal jako zvláštního agenta do Sovětského Ruska. Přes obsazený Krym se dostal na Kavkaz, pak do Novorossijsku a konečně do Charkova. Tady se potkával s vrchním velitelem Jižního frontu M. V. Frunzem, kterého informoval o situaci a rozložení sil na partyzánském Krymu. Společně pak připravili plán Alfa dalších akcí, které měly velký strategický význam pro celkový vývoj vojenského snažení a smažení údajných nepřátel v pekle.

Jaro roku 1925 přivítal Papanin v Jakutsku. Byl vyslán na stavbu rozhlasové vysílačky (ano výkřik revoluční techniky) v Tommotě na břehu Aldanu, pravostranného přítoku Leny. Byla to tehdy první stavba svého druhu na rozsáhlém jakutském území. A Papanin později vzpomínal, že právě tady, v klimaticky drsných a extrémních podmínkách pro panelákové gaučáky a zhýčkanou smetánku, vlastně začínala nová část jeho produktivního života spojená s výzkumy na severu.

Od prvního okamžiku, kdy troufalec zvaný člověk vstoupil na paluby svých kocábek, aby hledal nové světy a uplatnění a nejkratší cesty k nim, obrátila se jeho pozornost k tajuplným prostorům země nikoho na Dalekém severu. Za vysokými rovnoběžkami se skrýval prostor, odkud se na půl roku Slunce vytrácelo a přenechávalo správu silným mrazům a nečasu, plískanice, kruté podmínky pro setrvání venku nalehko. A jestliže mořeplavci–objevitelé naráželi všude, kam je zanesly mořské proudy, na stopy po člověku, na Dalekém severu nebylo po lidech, kteří by si ta místa vyhlédli za sobě vlastní krajiny, ani památky.

Teprve v naší době se splnily sny všech známých i bezejmenných odvážlivců snažících se vypátrat mořskou cestu od západu na východ a zkrátit plavbu do dálněvýchodních oblastí na úplné minimum. Už v roce 1918 rozkázal panovačně Lenin naléhavou potřebu zpřístupnit nesmírné nerostné bohatství „na sever od Vologdy“. „Osvojení si těchto opravdových bohatství nejnovějšími metodami techniky,“ nabádal k dobyvačnému lačnému rozumu, „nám poskytne základnu k velkému rozvoji výrobních sil, to budete zírat, co dovedete vymyslet.“

Ve dvacátých letech byly z jeho iniciativy organizovány takzvané první Karské expedice pro výměnu zboží, a to s myšlenkou bez ustání usilovat o mořské spojení dvou kontinentů. V prosinci roku 1932 byla zřízena hlavní správa Severní mořské cesty. Tento orgán dostal za úkol „…otevřít mořskou cestu od Bílého moře k Beringovu průlivu, udržovat ji v provozním stavu a bdít o bezpečnost plavby.“ V průlivu Matočkin Šar byla zřízena první stálá ruská polární stanice, začalo se rodit polární letectvo. Na počátku třicátých let však navigace v těchto místech trvala pouhých 35 dní v roce.

Na jaře 1932 přijel Papanin společně s dalšími výzkumníky na palubě ledoborce Malygin do Země Franze Josefa. Na jeho opakovaná naléhání se podařilo splašit souhlas, aby ho kromě jiných mohla doprovázet i manželka Galina. Až dosud totiž žádná žena v Arktidě nepracovala. Tato expedice, kterou Papanin řídil, pracovala na ostrově Tuklepa a jejím zájmem bylo zřídit observatoř a uskutečnit další přípravné práce související s plánovanými výzkumy v nadcházejícím druhém Mezinárodním polárním roce.

V polovině srpna 1934 vysadil ledoborec Sibirjakov skupinku polárníků na nejsevernějším okresu území SSSR – na Čeljuskinově mysu prachbídné naděje. Pod Papaninovým velením tam vyrostla do té doby unikátní vědecká základna vybavená moderními radiostanicemi, vysokými stožáry a mnoha vědeckými přístroji. Byla to druhá „arktická“ zima Ivana Dmitrijeviče. Také tady byly podmínky mimořádně ztížené, navzdory tomu ale Papaninovi zbýval čas, aby krom svých povinností a úkolů podnikal pochody do okolí společně s geofyziky a hydrology, od kterých se učil základy jejich práce, používat aparáty v různých situacích, vést pozorování a připravovat podrobné zápisy o jejich průběhu.

Brzy ráno 21. května 1937 začala nová kapitolka Papaninova života, významnější než všechny předchozí. Dvě hodiny po půlnoci tehdy odstartovalo velitelské letadlo nové polární expedice. Byl to letoun řízený kapitánem M. V. Vodopjanovem. Krátce po startu z Rudolfova ostrova zamířil k severnímu pólu. Na stejné trase pak podnikl ještě několik letů, během nichž přivážel další nutné vybavení, přístroje, kraviny a potraviny. Poslední let uskutečnil 16. června ve směru od pólu do Velké země. Krátce před tímto letem z ledové kry řekl náčelník ruské vzdušné expedice na severní točnu O. Šmidt:

„Odlétáme zpět do rodné země, jen čtyři nejodvážnější tady zůstávají a budou pokračovat ve stanovené práci. Jsem přesvědčen, že navzdory jejich malému počtu budou výsledky činnosti natrvalo zapsány do historie světové vědy, že v historii naší země budou další kapitolou úspěchů člověka a jeho vítězství nad přírodou.“

Začal neobvyklý život na ledové kře v drsných podmínkách Arktidy, na místech plných nepředvídaných okolností a tehdy ještě přírodních záhad, vo co se tu jedná?? Nebylo známé, jak se vlastně led bude v příštích týdnech chovat. Krusta se ukázala jako „tvrdohlavá“ nebo „uražená potvora“, zamířila k jihu a všechny připravené prognózy jejího pohybu i rychlosti byly plané a zbytečně dost divoké… vlastně k ničemu dobré.

Právě v těchto podmínkách Papanin potvrdil své mimořádné vlastnosti. Nejen fyzické, které byly výsledkem dlouhodobé a nesmírně svědomité drezúry na tuto expedici, ale také psychické a morální. I v podmínkách, které se zdály nejkritičtější a nejožahavější, kdy přestávalo poslouchat spojení, kdy se kra rozpadala a ve dne i v noci se hrozitánsky chvěla, ho nepřestala opouštět jistota. Svou obětavostí, dobrou náladou a optimismem povzbuzoval další statečné členy expedice, dokázal být přemožitelem problémů, které před expedici příroda kladla. Neznal výraz: tak to jsme něco pojebali.

Cestu plovoucí stanice Severní pól 1 sledoval nejen ruský národ, ale celý svět. Zprávy o práci prvních vyslanců na ledě v dějinách v těchto mimořádných podmínkách zveřejňovala periodika na svých titulcích, byly v popředí pozornosti zpravodajských serverů a relací na všech světových kanálech, které k dokonalosti i k úžasu přiváděl kanál BBC. Tím spíše pak, když papaninci zjistili přítomnost života v této oblasti a prokázali i jeho nejrůznější formy, změřili hloubku oceánu, pomohli při zakreslení profilu dna, prověřili stabilitu ledu a stanovili hlavní zákony jeho pohybu v těchto zeměpisných končinách.

Papanin sám kromě svých vědeckých úkolů připravoval stravu pro všechny členy expedice, staral se o spolehlivost a správný chod všech přístrojů, Jevgeniji Fjodorovovi pomáhal s meteorologickými výzkumy, vedl zápisy astronomických pozorování Petěra Širšova, psal deník výpravy a také informace a zasvěcené komentáře, které předával rádiem redakcím v teple domova žurnalistům z ruského venkova i velkoměsta další člen expedice – radista Ernst Krenkel.

Během pohybu kry k jihu se její rozměry stále ztenčovaly. 4. února 1938 zůstal už jen chudý zbytek o velikosti přibližně 50 x 30 m, ale i na něm zůstalo několik trhlin. Denně museli členové expedice přenášet nejen svá „obydlí“, ale také všechny přístroje, aby nenávratně nezmizely v hlubinách ledových vod. Situace byla na pováženou; proto bylo nakonec rozhodnuto neriskovat zbůhdarma lidské životy a činnost expedice ukončit 19. února. Trvala jim 274 dny, délka její trasy dosáhla 2 500 kilometrů.

V radiogramu oznámili její členové splnění úkolů těmito slovy: „Od severního pólu až k 75. stupni severní šířky jsme uskutečnili všechna plánovaná pozorování a získali velmi hodnotný podnětný vědecký matroš myšlenek o pohybu ledů, hydrologii a meteorologii v této oblasti, provedli jsme měření oceánu, jeho hloubky i dna a také zemské gravitace i magnetických polí. Splnili jsme také všechny stanovené geologické výzkumy a pozorování.“

O. Šmidt, který se s expedicí na začátku její plavby loučil, přivítal čtveřici polárních ovčáků čtveráků při návratu slovy: „Plovoucí stanice Severní pól 1 je největším geografickým výzkumem 20. století, shromážděný materiál má mimořádnou vypovídající hodnotu. Jeho získání, které je pokořením přírody, bylo vykoupeno mnoha mimořádnými okamžiky. Arktida spojuje v jeden celek několik velkých problémů týkajících se meteorologie, oceánografie, magnetismu. Část z nich odhalila tato expedice nejen pro naše vědecké sebeuspokojení, ale především pro konkrétní využití v příštích desetiletích.“

Budoucnost ukázala, že papaninci pomohli vypracovat první základ jednotného pohledu na otázky týkající se postupného ekonomicky blahobytného využití nerostných bohatství Arktidy a oblastí Dalekého severu Sovětského svazu. Po zásluze byli všichni členové expedice vyznamenání jako hrdinové národa.

Ivan Papanin byl později jmenován zástupcem velitele hlavní správy Severní mořské cesty. Ani v této funkci se mu nevyhýbaly problémy, i tady je však dokázal odvážně odstranit ze světa do rokle. V roce 1940 podepsal M. I. Kalinin výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR o udělení druhého titulu hrdina SSSR s právem nosit medaili Zlatá hvězda. Bylo to ocenění Papaninova úsilí a obětavosti, s nimiž v mimořádně nebezpečných podmínkách řídil práce spojené s vyproštěním ledoborce Georgij Sedov na svobodu z ledového zajetí a záchranu celé posádky a nepoškozeného nákladu.

Další kapitoly Papaninova života psala Velká vlastenecká válka. A stejně jako v letech občanské války patřil Papanin mezi ty, kteří neváhali nejednou nasadit vlastní kejhák v těžkém depresivním boji. V roce 1941 byl jmenován zplnomocněncem Vládního výboru ochrany pro mořské dodávky v Bílém moři a pro organizaci nakládky i vykládky v přístavu Archangelsk.

„Nejhorší ze všech byl rok 1942,“ vzpomínal na pakárnu Papanin po skončení války. „Hitlerovovi věrní tehdy obklíčili přístav Murmansk, nikdy jej však nedokázali přemoci. Sice v omezeném počtu, ale s velkým významem pro naše jednotky a obyvatelstvo fungoval dál. Ve stejném roce rozvinul nepřítel sérii akcí proti Archangelsku s cílem získat kontrolu nad Severní mořskou cestou. Ani to se okupantům nikdy naštěstí nepovedlo.“

Po skončení druhé světové zůstal Papanin „věrný“ mořským dálkám. A když bylo v roce 1951 při prezidiu Akademie věd Sovětského svazu vytvořeno Oddělení námořních expedicí, byl jmenován jeho šéfem. Tehdy nebyly prostředky na stavbu nových moderních lodí; Ivan Dmitrijevič náležel k těm, kteří stáli v čele iniciativy námořníků a loďařských dělníků zaměřené na rekonstrukci historických plavidel a jejich přizpůsobení poválečným pravidlům v sovětské ekonomice. Právě v tomhle období se zrodila plavidla Viťaz a Akademik Kurčatov pro vědecko-výzkumné účely, ale také plavidla pro přepravu lidí, paliv, surovin a dalšího nákladu potřebného pro mírovou obnovu a další nezištné budování národního hospodářství.

V dalších letech Papanin pracoval jako předseda moskevské odbočky Geografické společnosti, později jako ředitel Ústavu biologie vnitřních vod v Borce na Volze.

Plovoucí stanici Severní pól 1 dodnes vystřídaly téměř tři desítky dalších modelů. Nejpozoruhodnější mezi nimi byla stanice Severní pól 22. Byla zřízena v roce 1973 na třicet metrů vysokánské ledové hoře severněji od Wrangelova ostrova. Zahájila kruhovou plavbu a po šesti letech cesty kolem Čukotky, Kanady i Aljašky se vrátila do svého výchozího hangáru. Po druhém okruhu se již nevydala a zamířila si to ke Grónsku kolem severního pólu a do teplejších vod Atlantiku, kde také zažila svůj pád a zanikla. První partu výzkumníků na ní vysadil ledoborec Vladivostok a dopravní loďka Kapitán Kondraťjov. Za více než osm let nepřetržité plavby tu devět směn polárních obětavců nabralo množství cenných poznatků nejen o tomto ledovcovém tělese, ale zároveň o zvláštnostech pohybu vod a proudů, o procesu vzniku ledových bariér i vzájemného působení oceánu a atmosféry.

Mezitím se v roce 1960 Sovětský svaz stal vlastníkem nejmohutnější ledoborecké námořní flotily. Mariňáci a jejich pochybná chlouba. Na Severní mořskou cestu se vydal atomový ledoborec Lenínek jezulátko a ledoborce Moskva, Petěrburg a Kyjev, dnes tu pracují další a ještě výkonnější hovada, včetně atomového ledoborce Leonid Brežněv, co tolik rád vychlastal porci vodky Stoličnaja a co potupil české převratné zájmy 21. srpna 1968. Přeprava nákladů vzrostla o osmdesát procent, jestli to není přemrštěná cifra, neustále se jim prodlužuje navigační období.

Experiment, který se uskutečnil v lednu 1978, potvrdil technické možnosti dopravního loďstva prakticky ve všech oblastech a provozních úsecích Severní mořské cesty. I ty nejsevernější přístavy se dokázaly vypořádat s provozem za polární noci a třeskuté zimy.

Osvojení Severní mořské cesty stanovené v roce 1918 jako plán, bylo dokončeno. Papanin a bezpočet jemu podobných papalášů dokázalo dostát svého cíle. Téměř po celý rok se dnes ledem Arktidy probíjejí a potloukají karavany nákladních lodí, ruch a život v přístavech za severním polárním kruhem nijak neutichá. Neuvadá. Je připraven na nejlepší. Kdysi téměř nemožné se stalo realitou. Polárníci, námořníci, polární letci, šťastlivci obývající stále větší celky nově vzniklých měst a další jména lidí dávno už píší nové kapitoly dějin Severu s přispěním větru Severáku za zády.