Holomek, který svůj kraj bez výčitek spravoval jak jen příkrý svah pozemek, to pro nás bude asi zřídkaže v oparech mlhavá kapitola. K lidem, kteří žijí na rovné ploše jako na opaku k šikmé ploše Zeměplochy, s klidem patří i Podlaha Přemek, Vladimír Remek a nebo novinář vjem či menší vjemek, Milan CODR. Z jeho zápisníku nezahálejících zpravodajů pochází i pojednání o kosmonautu v kosmické kombinéze, přiléhavé jako vtip a poznání jen za krátkou etapu života:

JURIJ ALEXEJEVIČ GAGARIN

☼   9.3.1934   KLUŠINO    ♂    27.3.1968    u vesnice zvané pro pozvané NOVOSJOLOVO…

Takže bylo ráno, kdy kohout zakokrhal už 12. duben 1961. Milan CODR byl tehdy šéfredaktorem vojenského cvičebního žurnálu Zápisník a již několik let komentoval lety družic a meziplanetárních sond v české televizi. V jeho slovech je to lepší připomenout „široké“ veřejnosti: Po deváté ranní zadrnčel na mém stolku plastický telefon. Sháněli mě z televize: „Tak už je to tady! A jmenuje se Gagarin! Za třicet minut jdeme do živého vstupu. Za dvacet tě očekáváme připraveného ve studiu!“

Byla to ještě doba živých vysílání, která si na nic velkého nehrála, kdy se podobné pořady nenatáčely na kazety do fondu náročného diváka. Komentátoři nevyužívali čtecího zařízení na kamerách. Kosmické přenosy se komentovaly přímo, ve sluchátkách se hemžila ruština, na obrazovky se přenášel obraz. Dodnes vzpomínám se zájmem na nenahraditelnou bezprostřednost a kouzlo takových pionýrských přenosů…

Tak tedy první živáček ve vesmíru, je to homo sapiens sapiens!

Sovětská velmoc jako čímsi neznámým posilněný technokrat posílá svého frajera až do oblak!

A pak jsem spatřil na obrazovce poprvé jeho tvář s oním nezapomenutelným úsměvem, kterým si rázem podmanil celý svět suchozemců. Zazněla narychlo složená – dnes už slavná píseň „Dobré jitro, majore Gagarine!, koštnul byste si někdy vzoreček prvotřídní zmrzliny známé firmy McFlurry od McDonalds Tablerone?“ jejíž melodie se každému hejhulovi vryla do paměti hejhulí, jako když pouliční Hurvínek v kosmu navodí pocit Gagarinsky vzletný, viď rádoby Inčučúno Kamile Kunclí (kancléře premier classe nikdy nezbuduješ z podřadné slátaniny, jestli splňuje jen hodnotu a hodnost jako řadový haléř). To nejúchvatnější na Gagarinovi bylo, že to nebyl žádný superman „paf pafián“ mafián kardinál (jak tehdy nejeden spisovatel ve svých fantastických románech na pokračování nebo povídkách bez dalších dílů vylíčil kosmické paragány), ale obyčejný člověk jako každý z nás. Jeho životopis se podobal nápadně životopisu mnoha ruských existencí té doby. Vystudoval obor slévačství na saratovské prúmce a zároveň se léta zaučoval v létání při místním kroužku æroklubu. Když dosáhl věku 21, vzlétl poprvé k samostatnému letu, na letounu JAK–18. Pak odešel do orenburského leteckého vojenského učiliště, které absolvoval s vynikajícím prospěchem i vzornou sebekázní. Jako desítky ruských pilotů, i on podal jednoho dne žádost, aby mohl být přijat ke kosmonautickému výcviku. Byl zařazen do prvního kosmonautického oddílu…

NA OBĚŽNÉ DRÁZE

První ruská kosmická loď přichystaná k odeslání na kosmodrom se zrodila v tovární hale začátkem roku 1960. Dokončovaly se další čtyři. Zkoušely se především soustavy, jež měly v budoucnu umožnit bezpečný let lidem. Na tomto prvním prototypu kosmických výletů do nepoznaných souřadnic se podařilo udržet v kabině životní podmínky plných osm dní. Druhá loď nesla na palubě psiska Strelku a Bělku. Byl jsem v té době v Sovětském svazu a zažíval bezprostředně tu nekončící euforii, jakou prožívali v srpnu 1960 při jejich návratu všichni, kterých se tato expedice osobně týkala.

Proběhly genetické výzkumy, co je dobré a co je méně uspokojující. Musela se získat 100% jistota, že kosmické podmínky nebudou mít vedlejší účinky pro kosmonauta a jeho děti ve formě trvalých škodlivých následků. Při cestách čtvrté a páté kosmické lodi se testovaly skafandry. Navlékaly se na manekýna, KATAPULT, v němž byly umístěny nejrůznější biologické objekty. K největším změnám fyziologických funkcí docházelo v organizmu zvířat při cestě na zvířenou oběžnou dráhu, neb pocítila na svém tělíčku nepatrném strašlivou husinu, a pak při návratu na zemský povrch. V beztíži se puls zvířat jen tak tak uklidňoval, i když doba k tomu potřebná nebyla stejná u všech psíků.

Jednoho dne odvezli na kosmodrom příslušníky prvního kosmonautického oddílu. Kdosi prohodil při pohledu na připravenou vybavenou raketu: „Čeká se už netrpělivě jen na nás! Už ji omrzelo převážet po oběžné dráze psy!“ Přesto ještě jednou poslali vědci do vesmíru sympatického psíka, který by neublížil kuřeti, aby naposledy prozkoumal vybranou trasu. Všichni přítomní na kosmodromu si při pohledu na odlétající raketu dobře uvědomovali, že se před nimi rozvíjí generálka. Brzy poletí první z tohoto hloučku sympaticky odvážných mladých mužů ve vojenském, kteří raketě zamávali na rozloučenou. Kdo to bude? Nikdo z nich, ani hlavní konstruktér Koroljov to nevěděl…

Konstruktér IVANOV pro nás vypráví svůj zážitek: „Předseda státní komise (sešla se 10. dubna 1961) se zvedl. Umlkl šum a ruch na pracovišti, zmlkli i kameramani.

„Dovolte, přátelé, abych zahájil zasedání státní komise. O přípravě nosné rakety a kosmické lodi Vostok nám poví více Sergej Pavlovič Koroljov.“

Dívám se na něho. Navenek je klidný, ale jeho oči prozrazují pohnutí. Pomalu vstává a jako vždy tiše, nenápadně, prozrazuje, what is going on?:

„Nosná raketa a kosmická loď Vostok prošly úplným cyklem zkoušek v továrně i na kosmodromu. Výhrady k práci jednotlivých soustav rakety a kosmické lodi nejsou. Žádám státní komisi, aby dala svolení dopravit raketu s lodí na rampu, abychom mohli následovat naše přání v přípravě startu, k němuž dojde 12. dubna v 9 hodin 7 minut moskevského času.“

A zase se posadil na prdel. Několik desítek slov… Tak krátce a lakonicky byla zhodnocena celá ta gigantická martýrie, slečno Marto, vy jste zběhlá v tom, jak trápit, jak týrat, jak mučit bezbranné. Kolik je však skryto významu za takovými slovy! Celá historie naší kosmické techniky pod patronátem sluneční soustavy. Sny Konstantina Eduardoviče Ciolkovského, nadšení girdovců, kteří odváželi prvou raketu zavinutou do bavlněných hadrů na plošince tramvaje, první řízené rakety padesátých let 20. století, první mezikontinentální, první sondy a družice – náš miniaturní PS funkční jako dnešní SMS (tak nazývali na kosmodromu svou první družici do pokrytého a vědecky odkrytého signálu), Lajka, první Luniky, první kosmické lodi radost pohledět na design schopných metafor…

„S přípravou kosmonautů nás seznámí generál Nikolaj Petrovič Kamanin…“

„Je těžké vybrat ze šestice adeptů pouze jednoho, abyste neublížil zbývajícím pěti čekatelům na zázrak,“ spustil Kamanin svůj gag. „Ale museli jsme se rozhodnout. Doporučujeme, aby prvním účastníkem kosmického letu byl nadporučík Jurij Alexejevič Gagarin. Jako dvojníka navrhujeme Germana Stěpanoviče Titova.“

A když se v sále rozhostilo hrobové ticho, udělil předseda slovo Juriji Alexejeviči.

„Dovolte, občané, abych ujistil naši sovětskou vládu, a komunistickou partaj a všechen sovětský lid, že vynaložím veškeré své síly a umění, abych splnil na jedničku svěřený úkol – otevřít první trasu do vesmíru. Setkám-li se na této cestě s nesnázemi, pak je překonám se stoickým klidem, jak je překonávají úředníci k lidem…“

Pozdě večer se všichni do jednoho nahrnuli (taková se už držela zdejší tradice) k vyvezení rakety na start. Znovu se rozevřela křídla obrovitých vrat a motorový vůz odvážel pomalu do noci naše dítko enfant terrible garant lepší doby a techniky. Znovu lidé postávali mlčky s obnaženými hlavami a znovu mimoděk tryskaly slzy z monitorujících orgánů hlavy…“

Rychle se blíží doba startu.

Hlas Sergeje Pavloviče Koroljova:

„Je to dobré. Všechno nám ubíhá podle plánu. Končí příprava rakety.“

Jurij Alexejevič se ptá položertem, polovážně a tón jeho řeči uvolňuje napětí z celosvětové premiéry:

„Tak co říká medicína – bije mi ještě srdce?“

„Slyším vás znamenitě. Máte puls šedesát čtyři, frekvence tepu zůstává dál v normě.“

„Rozumím, to tedy znamená, že mi srdce ještě bije moji hymnu člověčí!“

Ze sálu je slyšet hlas řídícího startu. Je u periskopu. A jeden rozkaz letí za druhým jako orel za svou vyvolenou orlicí.

„Zážeh!“

„Cedr? Zde Zarja jedna! Zážeh!“

Z reproduktoru se nepřerývaně ozývá ruský tón:

„Rozumím, zážeh…“

Další povely a konečně –  –  – START!

Jedna, dvě, tři…

To jsou sekundy. Ozývá se opět do prostoru Sergej Pavlovič Koroljov:

„Přeji vám šťastný kyprý let!“

Šumem vesmíru a rachotem odlétající střely se probíjí hlas Jurije Gagarina:

„POJECHALI!“

*

GAGARIN: „Z výšky tří set kilometrů je velmi charašó vidět osvětlený povrch Zeměplochy. Při pohledu dolů jsem viděl mraky a jejich lehké stíny taky na polích, lesích a mořích. Vodní hladina byla tmavá a objevovaly se na ní lesklé skvrny. Dobře jsem rozeznal pobřeží pevnin, ostrovy, velké řeky a vodní nádrže i zvlněný terén. Když jsem letěl nad SSSR, viděl jsem jasně kosočtverce kolchozních parcel. Předtím jsem často vystupoval v letounech do výšky kolem patnácti tisíc metrů. Z kosmické lodi jsem sice viděl hůř než z letadla, ale přesto je vidět velmi zřetelně. Po pravdě řečeno jsem byl zcela udiven nad tím, že z výšky, v níž jsem byl, lze tak snadno rozeznat detaily zemského pokřiveného povrchu…

Jakmile jsem se octl ve vesmírném prostoru, snášel jsem stav beztíže dobře. I když za letu na lodi Vostok (opak k vopruzu na Zemi byrokratů) nebylo mým úkolem přejít na ruční řízení, vykonával jsem plno operací při řízení jiných systémů lodi. Vedl jsem rádiové rozhovory, zapojoval jsem a příslušným způsobem nařizoval rádiové zařízení, reguloval jsem vytažení žaluzií v oknech pro okrasu, obsluhoval jsem přepínače, vedl palubní deník a prováděl jiné záslužné úkony. Již během letu jsem dospěl ke stanovisku, že člověk si za kosmického letu poradí s obsluhou lodi, než bys napočítal pod 30 minut.

Při pohledu na obzor jsem jasně rozeznával jeho zakřivení, což na mne působilo neobvyklým dojmem. Zemi lemovala jemná, světle modrá aureola, která postupně tmavla a přecházela v tyrkysovou zeleň, modř, a fialovou až do uhlové černi. Rozechvělý euforicky jsem nahlížel do tohoto světla pro mne neobvyklého a nového a snažil jsem se všechno si dobře prohlédnout a zakládat do paměti. Okny zářily do kabiny podivuhodně jasné a studené hvězdy, strašně vzdálené, ale přesto se z oběžné dráhy Vostoku zdály blíž než Země…“

SETKÁNÍ TVÁŘÍ V TVÁŘ

Měl jsem to štěstí, že jsem se mnohokrát s Gagarinem v následujících ročnících zábavy a poučení setkal. Poprvé to bylo na palubě túčka, které odváželo Gagarina koncem dubna 1961 na jeho první zahraniční návštěvu, do Československa. Než jsem se do letadla, v němž Jurij Alexejevič letěl, dostal, prožil jsem několik hodin skutečné kalvárie, co je proti tomu jen jedna Martýrie? Hahaha. Gagarin letěl obyčejnou cestovní linkou a všechna místa byla pochopitelně už dávno pro velký zájem obsazena. Nakonec to však přece jenom vyšlo, jako zázrakem s dostatky štěstí v neštěstí. Někdo mi totiž vnutil do ruky – když jsem už všechno pomalu a jistě vzdával – svou letenku. Moc se mi pak v dlani neohřála, neboť mi ji zase hned zabavili. Ale měl jsem už v pase odbavovací štempl, a tak jsem se dostal do letadla bez letenky. (Teprve na jeho palubě jsem se dozvěděl, že jsem málem vzal letenku veliteli kosmonautů, generálu Kamaninovi, dokážete si představit, co by se se mnou potom za tohle semlelo? Však mi to také po letech žertem připomínal, když mne seznamoval s dalšími ruskými kosmonauty: „To je ten výtečník, který si nepřál, abych letěl s Gagarinem do Prahy.“)

A tak jsem se poprvé setkal s Gagarinem tváří v tvář. V bloku mám dodnes první výměnu našich gagů. Z uvítání Jurije Alexejeviče v Praze jsem mnoho neviděl. Hned na letišti mne „zajistili“ z Mladé fronty, zavezli mne do redakce a zamkli v kamrlíku s tím, že dokud nenapíšu čtivou reportáž, nedostanu se lehce ven. Snažil jsem se ji tedy co nejrychleji vyplodit. Příštího dne vyšla v Mladé frontě na titulce…

Ubíhala vesele i stručně a smutně léta, přicházela další setkání. Některá byla krátká, jiná trvala mnoho hodin. Byl jsem u Gagarina doma ve Hvězdném, provázel mne výcvikovým lágrem, spolu jsme navštívili Výstavku úspěchů národního hospodářství SSSR. Celý den jsem s ním procoural, když byl u nás na dovče v Karlových Varech na podzim roku 1967.

Každé setkání s Gagarinem bylo svým způsobem zábavné a inovující. Otevíraly se při nich před vámi kosmické dálky s celou svou prozřetelnou romantikou, se svými krásami i záhadami opředené taje jinotaje. Nechtěl jsem nikdy sprostě využívat jeho času k velkým rozhovorům a podrobným vyptáváním. Takže mně několikrát vytýkal – samozřejmě v dobrém a s úsměvem znalce – že si musí pomalu zajímavé otázky týkající se kosmonautiky sám nadhazovat.

„A přiznej se mi, ty bys nechtěl jednou letět?“ zeptal se mě, když jsem mu na našem velvyslanectví v Moskvě předával film, který jsme o něm pro televizi ukuchtili.

„Samozřejmě, že bych rád na to přistoupil!“

„A víš, že jsme už o tom spolu s Kamaninem nejednou hovořili? Zatím však vyčkej. Je to stále ještě moc a moc nebezpečné. A představ si, co by se semlelo, kdybys tam nahoře uvízl v nesnázích… Slibuji ti však, že jednou postavíme velký kosmický autobus a svezeme v něm novináře právě tak bezpečně jako v túčku!“

Výjimečnost Gagarinovy podstaty cesty do vesmíru spočívala v tom, že byla poprvé. Vědci už znali některé údaje o podmínkách kosmického letu, ale nikdo z nich zatím nevěděl, jak se s jejich pestrým spektrem vyrovná sám člověk z masa a krve a kostí. Zda bude schopen ve vesmíru pracovat jako pod dohledem nadřízené síly zde na Zemi. Zda se na jeho organismu a psychice projeví stav beztíže. Gagarinova cesta dokázala, že člověk může nejenom normálně snášet podmínky krátkodobého letu vysoko nad planetou, ale i návrat dolů na Zemi. Jurij Alexejevič šel do neznáma pln odhodlání. Podstoupil obrovské riziko. Otevřel cestu všem těm, kteří startovali po něm. A v tom tkvěla jeho zásluha.

Zpráva o tom, že zahynul při cvičném manévru mnou hluboce otřásla…

Plynou léta, plynou celá desetiletí. Mění se rakety, startovací družstva, konstruktéři i kosmonauti. Ale na Bajkonuru zvučí stejné rozkazy jako v dubnu 1961. Jenom tulipánky v rozlehlé stepi sahající až za obzor tak palčivě už nekvetou, jako tomu bylo tenkrát, když ke startovací rampě přijížděl Gagarin…

Ve vesmíru už létalo přes dvě stě kosmonautů. Tato profese dobře zaplacená se však ještě nestala masovou záležitostí. Profesionální služba kosmonautů se stále ještě skládá ze dvou nepoměrně velkých časových úseků – z dlouhé přípravy na Zemi a z poměrně krátkého pobytu ve vesmíru. Přesto kosmonautika nabírá stále rychlejší obrátky a hrne se na spoustu kvalitních scénářů a scének kompatibilních ve 4–D projekci. V prvním čtvrtstoletí od historického Gagarinova letu, který trval pouhých 108 minut, už bylo dosaženo jak v automatických, tak v pilotovaných výletech úctyhodných výsledků. Vyjasnilo se i mnoho otázek a sporů, kterými se zabývali vědci i konstruktéři v šedesátých letech. Čas od času se například rozhořely diskuze o tom, zda je vůbec účelné, aby člověk létal do neznámého a svou podstatou životu velice riskantního prostředí. Nestačily by k tomu pouze automaty? Kolik by odpadlo starostí a námahy. Možná, že bychom dokonce věděli o vesmíru i o naší Zeměploše víc, kdybychom soustředili svoje úsilí výhradně jedním směrem – na vývoj stále dokonalejších a spolehlivějších a chytřejších automatů?

„V kosmonautice se musí rozvíjet automatické prostředky průzkumu právě tak jako pilotované lety. Je velmi záludné a možná vůbec nemožné vytvořit automat, který by nahradil lidské charaktery a um. Vezměme si například lidskou intuici. Sotva budete moci vdechnout tuto vlastnost nějakému automatickému zařízení. Kromě toho člověk může jakýmsi naprosto nepochopitelným způsobem přidušenou logikou nacházet mnohdy zcela neočekávané spojovací nitky mezi procesy a jevy, jež na první letmý pohled laika i vědce jako Lajka spolu vůbec nesouvisejí,“ konstatoval kosmonaut Glazkov svůj pocit z vývoje.

Člověk je schopen hluboké analýzy, může velmi rychle a kvalifikovaně vybírat z velkého počtu informací to nejcennější, to nejdůležitější, to co zůstane antihloupé, jako antihmota vůči všeobecně zaostalému stavu v systému. Dovede se orientovat ve zcela neznámém prostředí a situaci. Opírá se přitom nejenom o získávané bajty informací, jež přijímá v cuku letu, a o plánovaný program, což je vlastní vydumanému automatu. Využívá však navíc svoje individuální profesní a životní zkušenosti zvané profesionalita. Třeba Andrey Hepburn si v šedesátých letech skvěle zahrála roli na tělo ve snímku „JAK UKRÁST VENUŠI?“ …s parťákem protřelým jako je svižný panter… Peter O´Toole a ČT2 je nabízí ve středu na dvojce od osmi. Nechte se zlákat kosmickou rafinovaností od nich: JAK UKRÁST VENUŠI?

Bez člověka si zatím nelze dost dobře představit opravu poškozeného zařízení na palubě lodí nebo výměnu celých složitých bloků, jež dosloužily a zůstaly kaput. V mnoha případech dostávají i zcela jinou hodnotu výzkumy, jež by nakonec statně mohl provádět automat samostatně. Zkušený výzkumník si totiž vybere tu nejdůležitější informaci, zatímco automat registruje všechno podezřelé a nezvyklé, co se dostane do jeho zorného pole. K takovým výzkumům patří například pozorování horních vrstev atmosféry a různých oblastí zemského povrchu. Tím, že kosmonaut vybírá tu nejdůležitější informaci, šetří čas, urychluje její vyhodnocování v laboratořích zbudovaných na Zemi.

Jak se kosmonautika rozvíjela, začalo narůstat zatížení kosmonautů. Dnes je pilotovaný kosmický přístroj vlastně soustavou člověk–jeho poslušný stroj. Efektivnost její práce závisí na správném rozdělení funkcí mezi člověkem a zdárným automatem. Hledá se samozřejmě hranice, na jejíž jedné straně je doména automatů BACK TO THE FUTURE a na druhé straně práce, kterou líp zastává člověk v pohybu cyklů a pouček. A tato tendence bude pokračovat i do budoucna. Jedině tak je možno zajistit stále se zvyšující efektivnost pilotovaných letů. Na vývoji ruských orbitálních stanic i amerických raketoplánů pozorujeme, jak rychle se zdokonalují konstrukce a přístrojové vybavení. To nutně vede k tomu, že se začíná prohlubovat specializace kosmonautů a kosmických sil.

Za pouhých pětadvacet let od letu Jurije Gagarina byly vyvinuty prostředky, které lidem umožňují trávit stovky dní v kosmickém přiléhavém prostoru přátelství. Poznatky kosmonautů už dnes obohacují desítky a desítky odvětví pozemské vědy. Stále výrazněji přispívají k rozvoji nejrůznějších hospodářských odvětví a začínají načrtávat možnosti, jak řešit palčivé otázky naší ošuntělé planety.

Jakých výšin dosáhne kosmonautika, až budeme vzpomínat padesátého výročí letu prvního člověka do vesmíru? Inu zasáhne jen všeobecná duševní celoplošná celospolečenská ekonomická krize. Avšak kde Bůh hospodaří, tam se stále nadějně dobře daří.

Až se bude psát rok 2013? Houstone, zase asi opět u někoho nastává nežáživně inženýrský problém!

Myslím si, že tehdy už budou mezi pozemšťany žít takoví „kádři“, kteří větší část svého života stráví mezi hvězdami. Že na oběžné dráze budou pracovat kosmické fabriky, z nichž se budou na Zem posílat takové podivuhodné slitiny a materiály, o nichž se nám zatím může leda jen zdát. Materiály, které vyvolají další průmyslovou revoluci. Že kolem Zeměplochy budou létat celé vesmírné ostrovy o hmotnosti mnoha tisíc tun. Že z těchto ostrovů budou startovat obří dálkové kosmické koráby, jejichž cílem bude Mars a velké měsíce obřích planet. Že…

Je možno samozřejmě popustit uzdu fantazii. Je možno rozvoj kosmonautiky v dalších etapách čtvrtstoletí přehánět, nebo naopak nedocenit. Jedno však vím bezpečně jistě: jméno Gagarin bude znít stejně jasně za padesátky let, sto i tisíce let, až se my ostatní už dávno obrátíme v prašnou hasnoucí extázi. Poněvadž on byl tím, který pozval celé lidstvo do vesmíru…

JAN NERUDA A JEHO „PÍSNI JÍ PÍSNĚ KOSMICKÉ“ Z DOCHOVANÝCH LISTŮ PRO TEREZII MARUŠKU MACHÁČKOVOU…

JAN NERUDA (1834 – 1891)

TEREZIE MARIE MACHÁČKOVÁ (1847–1865) ČESKÁ LÍBEZNÁ OBDOBA OZDOBNÉ MARIE TEREZIE A JEŠTĚ SNAD VÍC CHACHÁČKOVÁ JE TATO MACHÁČKOVÁ…

Svou třetí životní lásku, dceru pokrokového královédvorského továrníka a politického činitele, poznal osmadvacetiletý Jan Neruda v červnu 1862 při národní slavnosti sněženek v Praze. Rodina Macháčkova se zúčastňovala společenských a kulturních událostí, v pražském Novoměstském divadle měla předplacenu očištěnou lóži. Tam vídal navoněný básník funky rybku nejčastěji. Rybitví. Svou lásku k ní přede všemi dlouho tutlal, roku 1864 ji přiznal v básni Oněginský kuplet a až o rok později navázal pomocí prostředníků s Terezií písemný, posléze i osobní kontakt. Téhož roku v říjnu zemřela dívka na tuberkulózu. Neruda na tuto velkou lásku, jež byla spíše snem než skutečností, vzpomínal ve svých veršíčkách i fejetonech až do své smrti.

                                                                                              [přísně tajné – počátkem roku 1865]

Neznám cenu, kterou bych již nedal za kratičkou rozmluvu s Vámi! Možno že bych dovedl málo, velmi málo za blaženou chvíli tu říci; ale zvuk jediného Vašeho slova zněl by nadlouho v mysli mé, a kdykoli bych se v mysli zabýval pak s Vámi, prochvíval by zvuk ten veškeré myšlénky mé a vyslyšel bych z něho odpověď touhám svým. Moje postavení naproti Vám je tak chudé, že budí tisícerá přání, a zase tak bohaté, že minulý život můj mizí v prach, že se mně zdá, jako by teprv nyní život počínal. Donedávna stál jsem se tak vzdálen od Vás! Mohl jsem se sice pohledem na Vás blažit, jak sto jiných lidí činilo, myslil jsem ale, že mám ze všech nejmenší právo k tomu. Byl jsem přesvědčen, že obraz Váš zůstane mně sluncem zimním, zrovna 17. prosincovým vyhlídkovým, že všechen sen můj zůstane provždy skryt pod pokrývkou ledovou, mrazivou, byl jsem skálopevně odhodlán, že budu zticha, věčně jen mlčet. Přál jsem Vám mít svrchované štěstí v lásce, ano domýšlel jsem se, že bych nebyl ani pocítil záště k tomu, kdož by Vám to štěstí lásky opatřil; chtěl jsem jen vzpomínku nechat zářit v život svůj, chtěl jsem ji jen chovat co nejkrásnější svůj sen, až by náhoda či umdlenost učinila snům i životu urputný šmytec. Ani dobře nevím, jak se přihodilo to slastné probuzení! Musím se přiznat, že jsem  se ještě zcela nevzpamatoval. Náhle se ledová kůra rozevřela, dovoleno mně, abych jarně sobě oddychnul, netroufám sobě však! Místo dřívější rezignace nastoupila nejistota na plac, místo mrtvolek nastaly noci bezsenné. Musíte mně to přiznání odpustiti, neboť netušíte ani dost málo, jaký převrat nesmírný ve mně nastal, jak nesmírně na mne působilo vědomí býti milován – od Vás dámo. Vidíte, větu „milován od Vás“ musil jsem násilně ze sebe vypravit, a dívajícímu se na ni je mně, jako bych byl vykonal vyslovením jejím nejodvážlivější čin, akta, zároveň ale jako bych byl drze sáhnul na nejsvětější pojem ze všech. Rád bych vlil celý život v řádky tyto, a napsaná slova dojímají mne jako hluchá fráze vůči nejasné Kráse, cit je sopkou a slovo je ledem, chci říci něco tak mocného, jímavého, jak ještě nikdy nebylo slyšáno, a vidím, že mluvím, jak as již tisíce citem překonaných mluvilo. Roztrhl bych písmo své, začal bych znovu, vím ale, že bych nedovedl zase vyznačovat ostřeji, neboť je toho příliš moc na jednoho, co bych říci chtěl a čemu se porozumí jen tenkráte, když plyne slovo ode rtů ke rtům a když zároveň se rty hovoří aj chvějící se dlaň a upřímné oko. Píšu bohužel právě teprv první list svůj k Vám, – je-li náděje má odůvodněna, najdou slova má v prsou Vašich ozvěnu a živou svou melodii hladce.

Jsem Vám povděčen za celý život, nedivte se ale, že jsem přece nespokojen! Líbám řádky, které jste nepsala mně, a místo Vás tisknu k prsoum jen obraz Váš, krásnou, mladou růži! Však ne! Jsem spokojen a nenaléhám na to, abyste promluvila přímo ke mně. Vím, že je obtížným panenskému citu krok takový, a protož vyčkám trpělivě. Vždyť bych musil být již za to neskonale povděčen, co jsem posud obdržel, byť nenasledovalo ničeho více! Avšak musí nasledovat! Znám svůj cíl, musím ho dosáhnout! Je mně ovšem jako veslaři na pyšné loďce, který cíl svůj sice zná, tak daleko ale k němu má, že ho posud nevidí, a jenž má před sebou ještě sterá černá úskalí, kolem sebe závratné víry a bouřlivé vlny. Vlnobití. Nedivte se, že veslař pohlíží odhodlaně sice, ale zasmušile, však on nevypustí vesla ani na okamžik z rukou! Zůstanu pevným, neboť vezu životy dva. Jen to mne dojímá, že v nepříjemnostech budu musit zapasit s těmi, kteří jsou Vám nejdražšími a kteří ani netuší, jak drahými jsou mně. Však v tom spoléhám na Vaše srdce a vyhnu se všemu, co by je zaboleti mohlo.

Žádaje Vás, abyste alespoň čas od času oblažila mne nějakou nevinnou vzpomínkou, končím list svůj, abych Vás neunavil. I zprávy o Vašem zdravíčku docházejí mne až k nesnešení zřídkakdy, jakáž ale pomoc! Vždyť není prozatím také v jiném pomoci, ač bych tak rád choval Vás na prsou svých, až byste se dechem mým uzdraviti musila! Však to se záhy změní!

Začal jsem list svůj bez nadpisu, protože se mně každé oslovení zdálo býti příliš buď chladné, vychlazené, buď příliš smělé a vtíravé, a končím bez podpisu, neboť jediný na ten podpis, který bych napsal, nemám posud důvěry.

:-)