Na cihlově zbarveném kameni
s bílou žilnatinou, vzdáleném deset centimetrů od skla se
v pravidelné sekvenci pohybů pohupoval chomáček řas. To způsoboval
nedaleký vzduchovací kamínek. Uzoučké, klikaté pramínky vzduchu se cestou k
hladině štěpily na drobné perličky s rostoucími rozestupy. Dva z pramínků
vázly pod starým, tuhým listem Corifanty, jenž se pomalu, neochotně zdvíhal,
aby nakonec propustil nashromážděný vzduch ve dvou statných bublinách, které se
kolébavě vydaly k hladině, kde s jemným mlasknutím praskly. List Corifanty,
pak ladně klesnul do své přirozené polohy, čímž zatarasil cestu dvěma pramínkům
vzduchu…
Náhle se pod listem prohnalo stádo
dvanácti Neonek. Cik-cak, nahoru dolu a zmizelo v zákrutichách. Překvapený
Coridoras opatrně vyplul ze své sluje pod žulovým oblázkem a hbitými vousky
prohmatal kal, který zvířily splašené Neonky. Cosi ho zaujalo, jakési sousto.
Naokamžik strnul, jen čelist dál
pracovala. Nečekaný stín ho vyplašil. Trhnul hlavou a zmizel ve sluji.
Terta Konžská, ta ho vylekala. Už s sebou
tolik netrhala jako dřív. Stará rybí dáma poklidně plula podél čelního skla. „Brý
den,“ polechtal ji Čichavec na břiše, a pak jakoby se omluvil, odvrátil se a
zamířil k hladině nabrat novou bublinu.
Starý Douda seděl na gauči se zakloněnou
hlavou. Usmíval se. Až ho tu najdou, řeknou: „Měl hezkou smrt.“
|