|
LEV DAVIDOVIČ LANDAU
☼ 22.1.1908 v jednom otřískaném baráku v BAKU
♂ 1.4.1968 MOSKVA, když ještě nezasáhla NEVHOD na ČSSR…
Ve druhém červnovém týdnu roku 1935 zažila mladá a nadějná matematicko–fyzikální–procesorová fakulta v Charkově svůj „černý pátek“ třináctého (těšte se na ten náš adventní, číhá už za rohem). Postaral se o to sedmadvacetiletý profesor jasná páka teoretické fyziky Lev Davidovič Landau. Co tehdy vlastně provedl? Jenom že nechal téměř celý třetí ročník, tedy několik desítek troufalých studentů a vyzývavých děvčat, za trest rupnout. Nehodící se škrtněte, tyhle nezvládali učivo jak by podle jeho představ měli!!! Jen čtyři posluchači byli zváženi, neshledáni lehkými a odměněni zaslouženým klidem po bouři. Ulevilo se jim, že to mají za sebou, školní bejby.
Mladého profesora přísného jako řemen, si na kobereček povolali akademičtí hodnostáři, ať jim to vysvětlí. Jeden děkan. A po něm další rektor. A připomínali mu do duše starou otřepanou do dnes bohužel aplikovanou frázi průměrných duchů a školských byrokratů, že jaký je učitel, takový je žák. To je nesmysl, že jaký pes, takový pán. To já bych se s nimi také hádal a ošklivě pokousal. Že údajně ne žák, ale profesor odpovídá za študákovy chudé znalosti. Landau se nechtěl dát obměkčit jejich slazenou limonádou. Dokazoval, že zatočit nemají jeho nadřízení s ním, ale s těmi, kdo přednášeli studentům matematiku.
„Bez znalosti matematiky nelze odvodit ani jediný fyzikální vzoreček,“ pravil Landau zvýšeným hlasem, aby mu porozuměl i nadřízený blbeček.
Na tak pádný důkaz nezbylo, než poprosit: „To nemůžete být trochu shovívavější soudce u poroty při známkování našich žáků?“
„Já chráním zájmy vědy před přesilovkou a pochopte, že tím i sebe před přílišným návalem pitomců,“ odpověděl na to hrdě a po svém Lev Davidovič Landau.
Rektor jmenoval nového examinátora. Muže patrně andělsky i pekelně trpělivého, který všechny Landauovy nedostatečné změnil na výborné a někdy místy velmi dobré. V nejhorším případě dobré. Přelstěn nebyl ani principiální vzorec vyššího cíle poznání Landau. Ani fyzika. Fyzika je kouzelná, ale hardcore a kapriciózní dáma, která se nezahazuje vůbec s nedouky a své nejskrytější a mámivé půvaby odhaluje pouze těm, kdo ji dovedou velebit dnem i nocí. Kdo k nadání tíhnou a mají krom toho ještě schopnost tvrdě a bez slitování se sebou samotným pracovat. Tak jako Lev Davidovič Landau.
Historka ze školního prostředí, kterou jsme vám s potěšením citovali, skončila humorně.
http://www.youtube.com/watch?v=kqV07SzHVhI
The Model Dakeynes Backtrax Remix Paul Dakeyne versus Kraftwerk
Pozdvižení jako stereo zákruta ve fyzice i v podobné aerodynamice pro vaše rozcvičení bez rozčilení z neúspěšných manévrů, milé děti, a den poté, co se konaly opravné zkoušky pro děti zahálečné a nepřipravené zcela na vše v oboru, objevila se na dveřích, za nimiž vysedával obávaný – ale také akceptovaný – „Dau“ nebo jau, podle toho, jak moc byl hardcore naladěn zmíněný hněvsa, cedulka s varováním: LEV DAVIDOVIČ LANDAU. POZOR NA NĚJ, ZLÝ PES!
Muž, který se vyznal v hodnocení, kdo je rafan, a kdo jenom tak nahání strach, rozhodně nepatřil k lidem ochuzeným o humor. naopak. Měl ho pohotově na rozdávání. A tak hrozí nebezpečí, že všechna vyprávění o velkém „Dauovi“ se zasype anekdotami, že místo Landaua fyzika, Landauova pojetí fyziky, vznikne trhák z humoresek a brak či propadák z fyzických zákonů... vznikne směs třesknutých humoresek, z nichž nejedna připomene otřepané vtípky o profesorech matematiky a fyziky z humoristických dílu Dikobrazu hodně starého data.
Zajisté: Landau byl schopen v divadle uprostřed nudného dialogu nahlas zamňoukat jako hasič a k tomu Garfield, což se nevylučuje, protože hasí vše mlíkem polotučným... A svou pohnutku zdůvodnil logicky a s landauovskou přesností pro věc: „Když už je představení tak mizerné, ať se diváci za své peníze alespoň trochu zachechtají situacím nečekaně pobavujícím větší počty, sdělováno ruskou pistolnickou metaforou.“
Přišel na schůzku se svou sličnou slibnou stereo snoubenkou a později ženou Korou v jedné galoši a jedné lakýrce. A tak bychom mohli nepřetržitě pokračovat. Pouštěl si s kluky ve dvoře mýdlové bublinky z bublifuku? Ovšem. Ale to není podstatné. To je pouze barevná kontura velkolepé postavy Lva Davidoviče.
Landau je postava příliš živoucí a životná jako nezmar nezničitelný po jedné facce zleva. I dnes, 45 let po jeho smrti, či po okamžiku, kdy z hluboké tmy odešel do tmy nejhlubší, se vzpírá tomu, aby byla odlévána do bronzu anebo popsána jako to nejčtivější a nejnablejskanější graffiti fikaného uličníka Ramona, ano nepotrpí si příliš na přehnaně vzletná slova ve hře metafor. Jak jsme poznali, muž, který způsobil onen „black Friday“ na charkovské matematicko–fyzikální fakultě, rozhodně nepatřil mezi bezkonfliktní jedince. Do Charkova byl zdvořile, ale nekompromisně vyhozen vykopnut a vyštván z Petrohradu.
Co jim tam jen provedl hrozného jako Ivan Hrrrrr?
SRÁŽKA S „PAPEŽEM“ A TAKY TRAPÁČKEM, NATOLIK TRAPNÝM RYPÁČKEM...
Akademik Abram Fedorovič Joffe náležel na sklonku dvacátých a na kraji třicátých let k živoucím památníkům sovětské nenarušené přírodovědy. Znal se s kdekým ve světě, kdo měl ve fyzice zvuk experta. Sám experimentoval s dielektriky. Vládl rukou vedenou rozumem, ale nicméně rukou pevnou citelnou i bytelnou neklidnému světu socialisticky zblblé levé fakt na fyziku levé mládeže. A tento muž na vlastní přednášce o dielektrikách zaslechl tichý, ale jasný hlas Lva Davidoviče Landaua: „Jerunda.“ „Pošetilost.“ Vyzván, aby svůj jednoslovný závěr či vlastně odsudek dokázal a obhájil, vystoupil tedy troufalec největší Landau k tabuli. A během půl hodiny teoreticky dokázal Joffeho omyly narovnat a uvedl ve známost velké finále, které se ukázalo jako výlučně správné.
Buď řečeno: závěry, které byly dosaženy během půl roku. K nimž Lev Davidovič dospěl jedině teoretickou zkratkou přes experimentální překážky. Zatímco Joffe více než jedno desetiletí bloudil po stezkách nikam nevedoucích experimentů.
Říká se, že teoretičtí fyzici často chybují a škrtají něco divně vypočtené, ale málokdy pochybují. Lev Davidovič patřil k oněm ve vědě vzácným hochům, které uměřenou pochybností vyvracejí chybu. A to ve své krátké petrohradské přednášce dokázal na jedničku. Zvítězil nad „papežem“ sovětské levé či liché přírodovědy. Zvítězil, protože se přesvědčil o nesmírné bytelnosti a síle teorie, je-li teorie udržena na uzdě dost kritickým rozumem. To ovšem znamenalo otevřený konflikt s Abramem Fedorovičem, který byl zažraný experimentátor a byl přesvědčen skálopevně o tom, že je-li teorie k něčemu dobrá ve fyzice, pak pouze jako pomocnice či služka experimentální praxe. Její, v nejlepší verzi, ozdoba, která zajistí laboratorní fušce vyjádření v matematickém procesu toho nebo jiného fyzikálního děje. Co se to s vámi u PC ke všem těm 4–D děje? To mě stále nechává bez zájmu a bez povšimnutí, jasně že. S pozdravem pan Zeus na terénu v Jupiteru.
Stál tedy na opačném pólu než stojíte vy ve vaší pozici v aglomeraci té a té.
Byl vědeckým protinožcem Lva Davidoviče Landaua, který naopak, ne naoko, byl přesvědčen, jestliže experiment popíral teoretickou úvahu, že pokus byl proveden za „neregulérních podmínek praxe“, že se do něj vloudila chybička a chybky velikosti kosti rybky sumce, kterážto v čistém, abstraktním, ba hudebně provětraném světě teoretické úvahy je vyloučena kámo. Pochopitelně: ti dva si nemohli rozumět snad ani pozdravení „dobrý den“, aby se na sebe opět nemračili. A tak se Landau, ještě mu nebylo třicet let, dostal na matematicko–fyzikální fakultu v Charkově. Na nové a perspektivní fyzikální pracoviště a srocoviště talentů, které mělo vrcholnou fýzu vynést za hranice fúz z čerstvého vzduchu a Moskvy, čerstvého vánku od moře a Petrohradu. Přestavba země. Její industrializace a přeměna na průmyslovou zónu (ach ouvej) plnou robotů typu japonský Panasonic v kimono hávu technologického Bohatýra byla nemyslitelná jen se dvěma fyzikálními adresami na mapě SSSR.
Z KONFLIKTU DO KONFLIKTU, TO JÁ RADĚJI Z POHÁDKY DO POHÁDKY JOSEFA LADY…
Představte si vysokého, štíhlého Myšpulína někde u vytržení z pouček. Protáhlé tváře a čtverhranného vysokého zahraného čela, do něhož padá nepoddajná kadeř černých vlasů. Jemný nosánek. Jemně vykrojená ústa s poněkud vystouplým spodním rtem. To je Lev Davidovič Landau. Narodil se roku 1908 a jeho výbojné mládí nejsou tak poutavé pro jeho a vaše okolí, protože se mladý Lvíček Landau dopouští ve svých šprtáních klidně jednoho úspěchu za druhým. Kde má něco biflovat, tam si najde metodu, jak logicky spojit matku se šroubky na podložce, myšlenkově oživit holé skutečnosti, které jiní jeho vrstevníci bručí a bzučí a prostě jen učí bez konce a bez valné naděje na úspěch div ne od soumraku do soumraku, ach jo, otroci učebnicové drezúry. To, co je plodem úvahy, logiky, tedy matematika a fyzika, se lehce ukládá za výrazné čelo, které již v mládí nese studentskou pečeť nedětinské ušlechtilosti a vyzrálé, tušivé hloubavosti.
Není divu, že tohoto mladíka si povšimli na univerzitě dříve, než se stihnul trochu rozkoukat na stupnici učivožroutů jako ve skladbě skotačivých not. Není divu, že pro něj, stejně jako pro jeho vrstevníka a souputníka nebo Sputnika fyzikálních jevů a veličin, Petra Leonidoviče Kapicu vydobyl Joffe cesty poznání po Evropě. Ale začněme podle schématu na začátku. Lev Landau se narodil do hrozné doby omylů 22. ledna roku 1908 v Baku. Otec byl inženýrská krev – naftařská specializace. Matka, jaká nesmírná rarita a neopakovatelný exemplář ženy v carském Rusku!, byla badatelkou v oboru fyziologie a jednou z horlivých propagátorek nových myšlenek, které do fyziologie vnesl sám laureát Nobelovy ceny akademik slov a činů Ivan Petrovič Pavlov. Hovořili jsme už o tom, jak lehce se sám od sebe Landau učil. Tedy, střední škole se věnoval výtečně a ukončil ji již ve svých 13 letech! A byl na světě první konflikt, prvé střetnutí nepřijatelných navzájem zájmů či nepříbuzných zájmů, které nabízí neobvyklým duchům atmosféra, v níž se nejlíp rozvíjejí možnosti a schopnosti průměrných.
Nad rodiči visí vpravdě nerudovská otázka: „Kam s ním? Babo poradíš? No tak tedy raď“ Tedy fandíme i nerudným nezáludným programům…
Třináctiletý Landau ovládá diferenciální a integrální počet.
Tedy univerzitně hlídanou a vyžadovanou látku. Na obchodní akademii, kam ho poslali, se srdečně a nevrle nudí. A dává to nepokrytě najevo svým lektorům, které by mohl sám suplovat i něčemu lépe naučit. Tady má Landau prolout Scyllou a Charybdou. Osudovou symfonickou soutězkou, jíž život staví do cesty velkým duchům. V takové koncentraci vzdušného průvánku lze buď zpychnout (a to se nikdy nedoporučuje), a potom zbytečně zakysnout v neukojené touze po velikosti, po formátu, po úrovni vyšvihnout se nad zvíře, to prostě znáte sami, nebo se oddávat spolehlivě touze po vědění, science and melody and great stuff by William Orbit Bassomatic Metaphysical Wondernotes, Supersperm Mix, S+M Mix, Superreal Mix, nahlédnout až na dno sebe sama podle nějakých údajů o DNA. Zvážit, kolik ještě neumím a neznám a s pokorou a elánem se pustit do práce, která nepočká. Je-li před takové řešení postaven třináctiletý klučina, pak je téměř nadlidsky náročné nalézt správné řešení. Landau je najde. Spíše úvahou, a to je nesmírně vzácné, než pudově. Na obchodní akademii má Landau vydržet přesně jeden rok. Už čtrnáctiletý je roku 1922 s mimořádným svolením přijat na bakinskou univerzitu. A aby se to nepletlo ani vám, aby si snad někdo nemyslel, že přišel usmrkánek mezi pány studenty, začíná studovat současně na dvou fakultách ne stereo, ale kvarteto v chemické a fyzikální a fyzikální a chemické rovince, protože opakování je matkou biflování.
Je po občanské válce. V zemi, která pomalu vstává z trosek a z popela, je těžko si obstarat základní životní potřeby. Ale Landau jakoby se o tyhle detaily nestaral. Nějak bylo. Nějak zase bude, jsme lidi a máme se rádi. Hlavní je studium. Práce. A zase ta nekončící práce. A znovu studium. Má obraznost. A to obraznost vyhraněně fyzikálni. Dokáže pozorovat svět a konkrétní děje se za vysokým čelem rozplývají v abstraktní pojmy, ale přesný, matematický rozbor fyzikálních jevů. Na bakinské univerzitě se pozdrží dva roky. Tady mu mnoho dát nemohou a také ani nedarují. V roce 1924 je přijat na fyzikální oddělení Petrohradské vyzkoušené univerzity, která patří spolu s moskevskou k jediným učilištím v té době, která snesou srovnání se světovými pracovišti, nesmějte se. Mají je předčít. A ne bez Landauovy zásluhy a přispění nezanedbatelné trošky do mlýna.
Tady si s mladým Landauem přeci jen už nějak poradí. Tady tak vyzývavě nebije do očí jeho nesmírné nadání. Landau převyšuje a přeskakuje. Univerzitu končí roku 1928. Dvacetiletý expert. Tedy ve věku, kdy většina a já nejvíc, usedá, aby poslouchala první přednášky na vážné téma. Ale už rok před závěrečnými zkouškami se stává mimořádným jako mistrál ve Francii, který si dlouho budete pamatovat. Píše se rok 1926. Landauovi je osmnáct let. Jeho vrstevníci se chystají teprve k maturitě. Vymýšlejí porůznu taháky. Snaží se opsat jeden od druhého většinu algebraické nebo geometrické úlohy. Mají „svaťáky“ a děsivou obavu z moudrosti a přísnosti svých vychovatelů, to víte, Rusko je Rusko. Lev Davidovič Landau v tom věku vydává svou první práci, která se jmenuje K teorii spekter dvouatomových molekul, dala by si říct slečna ze slibné souhry dvou?
A už tento článek osmnáctiletého premianta dokazuje zcela jednoznačně: zde je vážný mladý vědec, Mad Scientist of Large Professor LP. Long Play. Ne studentík, který se dostává za každou cenu do popředí. V další, o rok starší práci (1927), která se zabývá oříškem para paranormálního brzdění ve vlnové mechanice, poprvé užije Landau soustavy matice hustoty (matici můžeme definovat jako systém systémů) k popisu stavu soustavy.
Zdá se, že jde všechno hladce? Ba až příliš hladce? Ne. Konflikt, který nyní vyrůstá před Lvem Davidovičem je zásadní, nikoli jen občanské povahy. Landau je teoretický ruský fyzik. Lépe řečeno: stává se jím v době, kdy v mladém Rusku ani teoretická fyzika ještě v podstatě neexistuje. Je tu několik odchovanců petrohradského Rakušana P. S. Ehrenfesta, který působil v Petrohradě před válkou a asi pět let po ní. Fyzika je úroveň víc než výmluvnosti jazyka, proto Stay tuned. Pak odešel na Leidenskou univerzitu, ale naštěstí zanechal podstatný vliv u několika žáků. Patřili k nim V. R. Bursian, G. C. Vejchard, J. A. Krutkov, V. K. Frederichs. Na nekonečných pláních diskuzí mezi těmito mladíky vykonala ruská teoretická fyzika teprve své první krůčky. Byly to skutečně a pouze krůčky, protože ti mladí neuměli našlapovat vědecky po vědění moc dlouze. Potřebovali se dostat ven. Za hranice. Učit se. Učit se u velkých fyziků.
A také se jim toto poštěstilo. Landau odjíždí roku 1929 na jedenapůlroční stáž, která ho má svést s oblíbencem tehdejšího pokolení fyziků, Nielsem Bohrem. Dobrotivý obr Bohr, který kromě jiného byl velký psycholog bobr bobřík odvahy, ihned rozeznal v Landauovi vědce velkého kalibru. Přilnuli ke svým poučkám a teoriím, jak jen mohou tíhnout kamarádi k nesmírnému nadání. U Bohra napsal Landau práci o diamagnetismu elektronového plynu a dohromady s R. Peierlsem článek o relativistické kvantové matematice. Roku 1931 se vrací do Petěrburgu a vydrží zde sotva rok. Pak dojde k oné, nám už známé, „srážce s vhodně nebo s hodně nemyslícím papežem“ a Landau odjíždí do Charkova. Zatím se fyzikální pracoviště rozšířila na mnoha adresách celého Ruska. Charkov patří k vyhlášené adrese. Ale vynikající ÚROVEŇ mají i pracoviště v Tomsku a Sverdlovsku, jednoho času i partnerskému městu s Plzní.
Charkovská léta se Landauovi pěkně líbí. Nejen, že se zamiluje, ožení a má konečně trochu systém ve svých všedních záležitostech, ale hlavně myšlení, které dostalo podivné a podivuhodné zrychlení a získalo na intenzitě prožitku ze setkání s Nielsem Bohrem a dalšími netuctovými fyziky, se má nyní rozmáchnout s neobvyklou, téměř RENESANČNÍ plodností. Charkovské učiliště se především zabývá studiem fyziky pevných látek. V jeho čele stojí I. V. Obrejimov. A Landau tu má zpočátku klidné zázemí. A tak charkovský pobyt vydá velké plody. Landau vytváří teorii fázových přechodů druhého stupně, kinetickou rovnici při Coulombově interakci, teorii mezistavu supravodičů, že se nenudíte z důvodu banalit analytiků. Tyto Landauovy práce, a také práce jeho žáků, proměňují Charkov v přední pracoviště ruské teoretické fyziky.
Avšak klid vědce má být přehlušen nepochopením byrokratů, kteří se tak rádi potulují kolem vědy a vědců a IDIOTSKY JIM PORUČNÍKUJÍ. Co tím vlastně získají? Tím kategoričtěji, čím méně rozumějí nejen předmětu, ale samé podstatě vědeckého pojednání.
Tady už Landau nemá co pohledávat.
Odjíždí do Moskvy, kde pod vedením Petra Leonidoviče Kapicy vznikl Ústav fyzikálních (jadrných) problémů, mezi ruskými fyziky nazýván prostě: Kapicárna. Roku 1937 sem přichází Landau. A nemá Kapicárnu až do konce svého tvůrčího života opustit.
KLASIK KVALIT S VELKÝM KÁ
Landauovo dílo je klasické. To neopomene podotknout žádný z těch, kdo zasvěceně psali o životě Lva Davidoviče. V Kapicárně Landau pracuje na problémech z fyziky nízkých teplot. Zabývá se teorií kosmického záření, která je právě klasická. Může být a je doplněna, jak se objevují nové a nové částice, ale nemůže a nemusí být změněna, protože plně a bez jakýchkoli mezer vystihuje podstatu jevu. Landau společně s Lifšicem od roku 1938 začíná vydávat učebnici teoretické fyziky. První vychází Statistická fyzika, roku 1940 Mechanika, o rok později Teorie pole, roku 1944 Hydrodynamika a Teorie pružnosti, v roce 1948 Kvantová mechanika a v roce 1956 Elektrodynamika kontinua. Předpokládalo se, že autoři napíší ještě dva díly Relativistické kvantové teorie a Fyzikální kinetiku.
Náhoda měla zabránit, aby Landau mohl dále pracovat a vyvíjet, kámo, vyvíjet obsah.
SMRT A NESMRTELNOST
Dne 7. ledna 1962 osobáček Moskvič, ve kterém sviští také Landau, dostane smyk a narazí do těžkého náklaďáku. Dopravní služba milice vyprošťuje a vysekává z toho maléru pouze mrtvoly. Jediný Landau jeví známky naděje. Přežil jak? Že má zlomeninu spodiny lebeční, žeber a pánevní kosti. Šest neděl proleží v kómatu. Několikrát ho lékaři dostanou zpět na tento svět, protože „Dau“ už překročil hranici klinické smrti. U jeho lůžka se sejde to nejlepší, co světová neurochirgue nabízí za servis pacientům. Ruská vláda prostě nelituje prostředků, aby zachránila lidstvu velkého a nenahraditelného vědce. Z Kanady pilně přilétá neurochirurg Penfield, člen londýnské Královské společnosti, z Československa profesor Kunc. Nejlepší síly a největší vědění, jímž se tehdejší neurochirgie holedbá. Landauovi tohle zachrání krk. Jistě. Dýchá. Pozoruje svět. Jedno oko upřené prý do neurčita. Druhé soustředěné, jakoby se Landau snažil na něco upomenout. Tak alespoň popisuje jeho stav mysli a těla významný ruský fyzik nízkých teplot E. L. Andronikašvili.
Ale je to ten starý „Dau“?
Kdesi v nedohlednu zmizel jeho brilantní intelekt. Jeho kousavý humor, pamatujete si, jak nežertoval s telátky a se stupid pakáží, o kterou i dnes kde kdo naráží. Jeho klukovské žerty. Jeho věčná družba s každým, kdo se ukázal býti pro fyziku perspektivní úkaz a taky se ve fyzice o něco snažil. Ztratil se hněv, kterým „poctíval“ Dau měšťáky, sobce, příživníky parazitující na vědě. Bolestínské zholčilé plačky, které remcaly, že by pracovaly, kdyby (údajně) se jim v tom nebránilo.
Den míjí za dnem. Dau pátrá očima v nedohlednu. Roku 1962 mu udělí Nobelovu cenu. Odevzdávají ji tak, jako ještě nikdy nikomu. V nemocničním pokoji. Landau nemluví. Vnímá tohle? Nevnímá? Má vše, co si jen vědec může přát. Třikrát ho sovětská garnitura odměnila státní cenou. Je Hrdinou jejich práce. Akademikem. Nyní nositelem Nobelovy ceny za fyziku.
Jaký neuvěřitelný, jaký strašlivý výsměch tu zní v uctivých a obdivných slovech nad dýchající, do neurčita zahleděnou schránkou toho, kdo dokázal být geniálním umělcem vědcem pro společné zájmy.
Přichází rok 1968. Nastává krize. Střeva jsou ucpaná. Chirurgický zákrok nevyhnutelný. Vydrží Landau neobyčejně obtížnou operaci? Ne. Umírá na počest humoru 1. apríla a všude se rozhostí černý přiblblý humor jako hořká příchuť pozůstalých crazy ubožáčků, když jim zhůry není moc dáno. A byl tím rokem jubilejním šedesátníkem.
Kdosi pronese stručný a výstižný, pochopitelně neoficiální nekrolog, než jaký chrlí oficiální kruhy země: „Smutná je naše fyzika po odchodu Daua.“
A ten skrze smrt vešel do síně nesmrtelných.
Tak ať nynější počátky pořádků na Ukrajině vejdou v platnost ve prospěch dobrotivých lidí na ulici a služebníků dobré vůle.
JUDITH MARSHALLOVÁ „ROZMLUVY S ANDĚLY“… pro silné povahy i slabší ratolesti… pa pa.
http://www.youtube.com/watch?v=R92RLKeSHr0
DJ Mark The 45 King – The 900 Number
(DMC Remix by Dakeyne, „the 33 king“)
Zesnulí milovaní
Možná se nám po těch, které jsme milovali, když jsme je znali, stýská, ale oni nás nepostrádají. Po celý čas jsou kolem nás – doslova na ně stačí pomyslet – a mají poměrně dobrý přehled o tom, co se chystá. Často vědí dříve než my, co nás čeká, takže není překvapující, že i oni mohou fungovat jako ochránci.
Každý z nás jednoho dne bude oplakávat smrt někoho blízkého, pokud se tak už ve vašem případě nestalo. Chtěla bych se s vámi podělit o okolnosti úmrtí mého dědy z matčiny strany v naději, že to přispěje k vaší útěše a hlubšímu porozumění. Nechť vám to připomene, že až nastane čas, „zesnulí“ jsou vlastně stále naživu a pozorují nás a ochraňují z dimenze existující paralelně vedle té naší.
Můj děda, Poppy, měl Alzheimera a brzy po smrti své ženy, Nanny, ulehl vysláblý a churavý v pečovatelském ústavu. Mí rodiče byli na druhém konci země, když se mu zdraví prudce horšilo. Ve chvíli, kdy do sanatoria dorazili, byl už v kómatu a několik dní ani nepromluvil.
Má matka vběhla do pokoje a čapla ho za ruku: „Poppy, mám tě ráda,“ řekla.
Její přítomnost ho probrala. „Taky tě mám rád,“ odpověděl.
Nejenže promluvil, dokonce ji i poznal. Od té chvíle se nehnula z jeho pokoje, střídavě spala a bděla.
O dva dny později Poppy začal těkat pohledem kolem sebe a směrem ke stropu. Opakovaně zdvihal ruce k tomu, co viděl.
Následující den byli má matka, její nejlepší přítel a ošetřující sestřička svědky neuvěřitelného setkání. Něco neviditelného uchopilo Poppyho a nadzvedlo ho to tak, aby se posadil. Nebyl by takového činu sám schopen. Ten pohyb byl příliš rychlý a svaly měl již atrofované.
Na Poppyho tváři se objevil výraz intenzivní lásky, má matka si byla jistá, kdo je tím návštěvníkem. Upřeně hleděl na osobu, kterou v životě miloval nejvíc: Nanny.
Druhý den ráno a odpoledne kolem okna Poppyho pokoje kroužilo 7 jestřábů. Možná to byl symbol sedmi úrovní onoho světa, což bylo místo, kam měl namířeno. Nastal jeho čas; přesto se stále držel života. Na konci dne má matka sáhla po telefonu. Instinkt jí radil, že Poppy prostě potřebuje slyšet svou druhou dceru, a tak zavolala ségře a přidržela otci sluchátko u hlavy.
„Je to v pořádku, můžeš jít, Poppy,“ řekla mu má teta.
„Sbohem,“ odpověděl. Kromě toho „taky tě mám rád“ to byla jediná slova, která pronesl za devět dní.
O dvě hodiny později už nebyl mezi živými. Bylo to na den přesně pět měsíců po smrti jeho ženy.
O dva dny později nás uprostřed noci s Danem probudili Connor a Geoffrey, kterým v té chvíli byly dva roky. Když jsme přiběhli do jejich pokojíku, plakali a upřeně hleděli do téhož kouta, na který se dívali při podobné události v noci, kdy nás opustila Nanny.
„Mami, babička, dědeček,“ řekl Connor s brekotem. „Mami, babička, dědeček!“
Energie v pokoji byla takřka hmatatelná. Mohla jsem téměř slyšet dědečkův hlas.
Nebojte se. Jsme maminčin dědeček a babička.
O dva týdny později jsme trávili víkend v domě mých rodičů. Zrak chlapců se několikrát zatoulal na prázdné místo po boku mé matky.
Dívali se tam oba, ale byl to Geoffrey, kdo promluvil. „Poppy,“ řekl a napřáhl ruku.
O něco později jsme já, má matka a Dan seděli u bazénu a povídali si. Kousek vedle nás si chlapci v dětských sedačkách hráli.
„Ne, ne, Poppy,“ řekl Geoffrey neoblomným hlasem. „Usměj se.“
Podíval se vedle sebe, ale stále si hrál s postavičkou Spidermana. „Nemrač se, Poppy,“ pokračoval. „Usměj se.“
„Řekl to, co si myslím, že řekl?“ zeptala jsem se Dana, který na Geoffreye užasle hleděl.
„Cože?“ zeptala se má matka.
„Myslím, že rozmlouval s Poppym,“ řekla jsem.
Geoffrey zvedl zrak zhruba do úrovně asi tří metrů nad zemí hned vedle bazénu. „Poppy,“ řekl, „proč se vznášíš?“
Matka povytáhla obočí. „Teď jsem to slyšela.“
Když jsme se vrátili domů, Geoffrey vběhl do domu a zastavil se u vánočního stromku. „Poppy,“ konstatoval jen tak, „proč se vznášíš?“
Matka povytáhla významně obočí. „Teď jsem to slyšela.“
Když jsme se vrátili domů, Geoffrey vběhl do domu a zastavil se u vánočního stromku. „Poppy,“ řekl s úsměvem.
O minutu později – zatímco Geoffrey už strom ignoroval – do obývacího pokoje přicupital i Connor. Zastavil se a zíral na stejné místo jako předtím jeho bratr.
„Poppy,“ řekl s úsměvem.
Očividně nás dědeček doprovázel na cestě domů.
O čtyři měsíce později zažila má matka vlastní sérii divů divoucích, které ji utvrdily v tom, že nejenže její rodiče byli spolu, ale dohlíželi i na ni. Na oslavu čtyřicátého druhého výročí svatby se ona a můj otec rozhodli odjet na devatenáctidenní dovolenou do Chorvatska a Slovinska.
Každé ráno po celý pobyt cítila nutkání podívat se z hotelového okna ven. Sedmnáct z devatenácti dnů se přímo před jejich okno nebo na balkon posadil ptáček zpěváček se z, a nahlížel dovnitř do pokoje. Pokaždé nabyla dojmu, že to je sameček.
To je Poppy, pomyslela si.
Po chvíli přilítnul druhý ptáček, podle všeho samička.
A to je Nanny, pomyslela si.
Jeden pták vždycky přiletěl první a druhý ho o pár minut později následoval. Byly to různé druhy ptáků – holubice, kuřata, vrabci, a podobné – ale vždy byli dva téhož druhu. Přiletěli brzy ráno a zůstali po celý den a neustále se dívali do hotelového pokoje nebo alespoň jeho směrem. Dokonce i když byli rodiče dlouho do noci na výletě, ptáci na ně čekali, dokud se nevrátili do hotelu. Teprve pak, když se naši už chystali do hajan, zase odletěli.
Ty dva dny, kdy ptáci nepřiletěli, se objevily kočky. Opět jedna z nich přišla první a krátce nato ji následovala druhá, jako She Rockers, nebo Kiss AMC. Obě dvě byly stejné rasy a v obou případech zůstaly celý den a pozorovaly rodiče.
Po návratu do Států mi matka zavolala, aby se se mnou o tento nevšední zážitek podělila. „Věděla jsem, že jsou mí rodiče se mnou po celou dobu dovolené,“ řekla. „Měla jsem pocit, jako by to byli mí strážní andílci.“
Věřila jsem jí každé slovo toho PŘÍBĚHU a obě jsme chápaly význam poslů, které dědeček vyslal vstříc. Po celý jejich život byli ptáci a kočky jejich oblíbená vzácná společnost.
A ještě menší dodatek, nedávno se mí rodiče vrátili z šestitýdenní plavby po Evropě a každý den se odehrál podobný fenomén. Jen si to spočítejte sami. To je čtyřicet dva dní v jednom kuse! Nejprve se objevil jeden ptáček se z. Pak se přidal i druhý vždy stejného druhu. V páru zůstali po dlouhou dobu poblíž mé matky a dívali se jí do očí, z očí do očí. Jediný rozdíl byl, že tentokrát šlo výhradně o ptáky – orly, holuby, racky, labutě, a jiné variace ptactva se zobáčky dovádivých not.
JUDITH MARSHALLOVÁ „ROZMLUVY S ANDĚLY“… dne 13.12.13 je její slovo opakováno už asi po sto devadesátý osmý, promiňte mi to, dáte si to teď na váš 200. účet?
1. DRYÁDY
Někteří lidé věří, že duchové stromů – které staří Řekové nazývali dryády – jsou vlastně dévové. Někteří tyto dvě bytosti rozlišují. Bez ohledu na pojmenování nebo na přesnou klasifikaci byli duchové stromů různými kulturami střeženi a uctíváni po celá TISÍCILETÍ. Byli nepopiratelně inspirací druidům zvláště při psaní ogamského svitku ve starobylém Irsku. Co se týče mě, říkám si, že do elementární říše mě zasvětili právě duchové stromů.
Když jsem byla ještě malé dítě, byly mými nejoblíbenějšími stromy ty pokryté lišejníky. Když jsem u nich stála velmi blízko a nehýbala se, zdálo se mi, jako by mi šeptaly prastarou moudrost a předávaly mi dávno pohřbenou sílu. Ještě zajímavějším se můj vztah ke stromům stal, když jsem už jako dospělá studovala na folkhögskole ve Švédském království. Krátce po mých dvacátých pátých narozeninách mi spolužačka a dobrá kamarádka odhalila dlouho utajované tajemství.
„Doma v Rusku jsem jednou vážně stonala,“ řekla mi. „Dlouhou dobu jsem neměla sílu ani naději, že se z toho vyléčím. Byla jsem v koncích, dokud jsem nepotkala ženu, která byla schopným médiem a schopnou léčitelkou. Pověděla mi o duchách přírody, zvláště o těch kteří bydlí ve stromech. Naučila mě, jak je požádat o pomoc a jak z nich získat trochu energie.“
Očividně mluvila zcela upřímně. Vůbec nepochybovala, že to byla právě jejich energie (německy strom je proud, tedy proudící něco), která jí pomohla z nejhoršího ven. V podstatě jí stromy nakoply a zachránily život. V té době jsem to nevěděla, ale princip výměny přírodní energie – zvláště čerpání energie ze stromů – se měl v mém životě znovu objevit méně než za měsíc čekání. Intuice mi v té době napověděla, abych odcestovala do anglického města Glastonbury.
Město mi od samého počátku učarovalo a krátký čas, který jsem tam strávila, jsem se snažila maximálně zužitkovat. Prozkoumala jsem ruiny opatství, zdolala jsem kopec Glastonbury Tor a okusila léčivou vodu Chalice Well.
Má návštěva se rozjela na plné obrátky, když jsem v nedalekém pubu potkala skupinku místní sebranky. Bavili jsme se o několika tématech od Artušských legend až po kruhy v obilí. Řekli mi o dvou velkých dubech jménem Gog a Magog, které jsou údajně pozůstatky druidského háje na vrcholku Glastonbury Tor. Domorodci vnímali stromy jako jedince mužského a ženského pohlaví a jeden z nich byl podle všech marod.
Padlo několik možných domněnek, čas ubíhal, až nakonec hrstka lidí navrhla, abychom se o půlnoci odebrali žoviálně podívat na starobylé stromy s baterkou. Měli naléhavé nutkání přenést na nemocný strom léčivou energii díky magickým podnětům a vyzvali mě, abych je doprovázela.
Má nejlepší kámoška ve Švédsku mluvila o čerpání energie ze stromů; teď tu byli tací jedinci, kteří jim ji právě plánovali dávat. V zápalu dobrodružství jsem souhlasila, že budu s nimi u toho.
Ve svitu měsíčku nad krajinou jsme se vydali po poli a mezi ploty na určené stanoviště. Pár mohutných dubů rozpínal pokroucené větve vysoko do temnoty. Vrásčité vzezření vyžadovalo ÚCTU a vyvolávalo představy o starobylé mystické minulosti ku prospěchu našich pra pra předků.
Jak jsme se blížili, zaplavil mě ohromující dojem déjà vu. Buď jsem na tom místě už někdy stála, nebo bych si to přála, nebo jsem již předtím k dubům rituálním zbožným přístupem aktivovala svou mysl již někde jinde. Jak jsem se vám zmiňovala, byly to v dětství mé oblíbené stromy, ale to, co jsem pocítila nyní, bylo výjimečné a něco parádního mi to připomínalo. Přesný čas a okolnosti mi zůstaly zahalené, ale věděla jsem, že to muselo být někdy hodně dávno.
Teď ale naše skupinka obklopila nemocný strom a chytla se za ruce. Jedna z žen předříkávala modlitbu; žádné kecy předstírávající úlitbu, pak jsme začali strom v kruhu obcházet a ona pronesla magické zaříkávadlo. Když utichla, pohnuli jsme se kupředu a položili ruce na drsnou vysušenou kůru.
Zavřela jsem oči a cítila, že strom je moudrý strážce. Během několika vteřin se ve mně vzedmula intenzivní láska a zdálo se, že jsem se stala přenosným tranzistorákem stanice láska na kanále pro lidské ucho. Neznámá a taky neviditelná mocná síla udeřila, protože mi projela vrškem hlavy jako nic a rozlévala se dál do srdíčka jako hřejivé mravenčení v disko trysku. Navedla jsem ji skrze své paže do rukou a předala hlavně pro účel stromu. Několik minut jsem udržovala tok energie a soustředila jsem se, dokud jsem – prostřednictvím nedefinovatelného znamení – nepocítila, že je přenos dokončen. Pak jsem otevřela oči a podívala jsem se po ostatních, jež činili to samé v bledě modrém tmavém půlnočním uskupení. Jako jeden troufalec jsme od stromu odstoupili.
Když jsme se vydali k odchodu, v rukou jsem stále cítila sympatické šimrání a tak jsem jimi zatřásla a třela jimi o svá půlnoční stehna. Najednou jsem si něco uvědomila. Zdálo se, že žena, která předtím mluvila, a jeden z ostatních účastníků byli s léčivým obřadem obeznámeni, ale zbyteček naší crew prostě následoval svůj instinkt. Aniž bychom obdrželi nějaké instrukce a nařízení: to musíš takhle, jsme bez váhání věděli sami od sebe, co udělat.
Byla nám snad předána nějaká zaručeně prastará moudrost? Vzpomněli jsme si na nějaký rituál z minulého handrkovaného života nekovářských učňů a učnic? Nebo nás navedly k činu dévické síly víly z lázeňského prostředí? Nevím toho o moc víc než vy sami, ale jedno je fakt jisté: nikdy nezapomenu na tu harmonii magické noci a nikdy nezapochybuji, že existují duchové stromů jako nájemníci bytových duchových jednotek ve městě zvaném Dýchni na mě oblaka mocné atmosféry.
2. LEPRIKÓNI
Úcta ke VŠEM druhům MAGICKÝCH víl a skřítků je v Irsku velmi rozšířená jako právoplatná popularita odkazu Michaela Jacksona po světě, ale žádná z nich není se Smaragdovým ostrovem tak spjatá jako Leprikón (irsky je to mister Luchorpán, čili „trpaslík“). Místní názvy jako Poulaluppercadaun (jezírko čistotných leprikónů bez lepry) poblíž Lismoru v County Waterford (vodní fordík inhalovač čehosi bez dýmek) předvádí, jak pevně je tato bytost v irské kultuře zakořeněna. Existuje dokonce i webovka na doméně www.irelandseye.com, na které je zachycen živý přenos z webcamery umístěné na Tipperary field.
Má se obecně za to, že Leprikóni jsou hlídači starobylého pokladu, jehož část za sebou údajně zanechali Vikingové. Někteří také věří, že vyvolávají v lidech myšlenky na blahobyt, což ve finále přitahuje značné bohatství. V knize Víly: léčení s vílami a dalšími okouzlujícími bytostmi plnými kouzel a všech zaručených formulek Doreen Virtueová tvrdí, že napomáhají lidem, které obdivují, ale provedou rošťárny najust těm, kteří se jim nelíbí vulgární ani s přivřením oka, kteří jsou vulgárně na odpis, a nebo jak se říká: mají to u nich spočítané. Věří, že mají zálibu v hudebnících a ekolozích a někdy fungují jako osobní osobití duchovní přátelé průvodci. „Protože nejsou zase tak úplní prckové a mají blízko k zemitosti,“ vysvětluje, „patří Leprikóni mezi Elementály, jež lze snadno pozorovat běžnými smysly, zvláště pokud jich máte u sebe aspoň 6 a pokud se také někdy čas od času vypravíte na irský venkov, počasí je zde nepředvídatelné, tedy k potu potutelné.“
Můj praděda z otcovy strany, pan Michael – který z Irska emigroval v roce 1914 – se s Leprikónem setkal jednou v noci, když nemohl usnout, ale nejdříve se stalo, že se vracel v noci domů a pak z toho nemohl usnout. Ulice byla opuštěná, a tak ho náhlé zjevení zakrslého mužíka opravdu překvapilo ze zálohy. Šinul si to k němu po kamenné zídce. Něco na tomto neznámém přízraku ho znejistělo, tak Michael honem odtáhl svůj zrak k zemi. O chvíli později jako by ho něco přimělo podívat se vzhůru, a když tak učinil, neznámý obyvatel už byl ten tam. Pak Michaela zaujal mihotavý pohyb na druhé straně ulice. What´s this, mate?
Na kamenné zídce naproti němu postával tentýž „člobrda“ a upřeně na něj mířil svůj pohled. Překonal tu vzdálenost jedna radost, mrknutím oka. Michael byl nejistější než kdykoliv jindy a znovu odtáhnul zrak. O pár vteřin později vzhlédnul, ale uvědomil si, že tento společník nadobro zmizel.
Praděda neměl pochyb, že spatřil pravého Leprikóna. Podle legendy Leprikón nemůže zdrhnout, když se na něj díváte, ale jakmile odvrátíte vaše očko, zmizí a už nemáte šanci. Michaelův zážitek jednoznačně odpovídal této pověře a vzpomínku na tuto událost si uchoval jako sejf po celý výnosný život.
|
