Isa

 

      Je takový starý mýtus. Že každý máme někde toho pravého. Druhou půlku. Poznala
jsem hodně partnerů, ale vždycky tam něco chybělo. Můžete říct, že je chyba ve mně,
můžu si to říct taky. Je to jako se soubory v počítači, buď soubor do systému zapadne,
nebo si hledá alternativní systém, nebo se stane nepotřebnými daty zabírajícími místo,
nebo se z něj stane negativní atraktor, virus, který jednou celý systém shodí. Měla jsem
v sobě od dětství něco jiného, vím kde. Pod levou lopatkou. Díra někam jinam. Taková
nicota. Někoho to přitahuje, jiní mě od pohledu nenávidí. Nikdy jsem nepřišla na to, co
to je, i když to vím. Je to součást mne, s tím jsem se narodila. Kdysi se mi ji pokusili
vymazat, ale nešlo to. A taky jsem nechtěla. Přijít o kus sebe. Často se mě ptají na
vztahy k druhým. Ti, kdo nepochopí mé mlčení, nepochopí ani má slova. Dřív jsem byla
společenská, ukecaná, ale vždycky mi tam něco chybělo. Mám ráda lidi, aspoň některé,
opravdu. Ale prostě se nejde pořád rozdávat – proto, že člověku pak už nic nezbyde.
Cítím to pozlátko, za všemi veselými akcemi, večírky, sexem... Krásné nablýskané pozlátko,
pod kterým už nic není. Jako hezky oblečená lepší kurva, od které můžete koupit na pár
večerů iluzi sdílení.

 

      Hledala jsem dlouho, ale vždycky jsem byla buď Katem, nebo Obětí. Nestačí jen být
hezká. Jsem unavená. Unavená. Došlo mi, že někdo tu druhou polovičku prostě nemá. Některý
věci je třeba si vyputovat. Od téhle doby se mi moc ulevilo a dokonce mi zmizely jizvy na rukou,
protože řezat se žiletkou, aby člověk v té tmě aspoň něco cítil nebo proto, aby naopak necítil
vůbec nic, není cesta. Je to jenom trapná závislost. Upozorňovat na sebe a volat o pomoc lze
i inteligentnějšími způsoby, než si řezat ruce. Prostě vím, že už jsem silná. Mám syna. Musí papat,
bydlet, musí mít mámu. A budu tu pro něj, i až bude velkej. Proto má smysl existovat, chodit do
práce, žít. O synka se staráme společně s jeho otcem. I když nebydlíme spolu a i když vztahy
nejsou, já chci, aby malej měl tátu. Děti potřebují oba rodiče.

 

      Problémy souborů někdy nebývají v kompatibilitě se systémem, ale v tom, že jsou
naprogramované v jiném jazyce. Transkripce do systémového prostředí je možná, ale
nikdy se v ní neobjeví všechno. S tím je asi potřeba naučit se žít. Poradila mi to kamarádka,
programátorka a kurva. Přestala jsem od té doby skoro mluvit. A od té doby se dorozumím.
Jako když zavřete oči a posloucháte zvuky. Jsou slyšet víc. Ano, jsem šťastná, některé věci
si musí člověk vyputovat. Jenom se nebát tmy, protože s pochodněmi jsme se už narodili.
Runu Isa nelze otočit, má stejný význam. Od sebe neutečeme.