FJODOR IVANOVIČ ŠALJAPIN

☼   13.2.1873   KAZAŇ        ♂    12.4.1938   PARIS

„Je jedním z umělců, kteří v několika taktech zpívané písně dovedou vytvořit celé drama, dají nahlédnout do nejtajnějších zákrutů lidské duše, pronikají k prvotním zdrojům tužeb a citů,“ tak psaly Národní listy o prvním pražském vystoupení slavného pěvce.

Koncert se konal před 88 lety, 9. října 1925 ve velkém sále Lucerny a dokonce i při zvýšeném vstupném bylo v sále natřískáno. Program koncertu byl sestavený tak, aby umělci umožnil představit se celou šíří hlasového rejstříku, jemuž byly stejně blízké národní písně i operní árie. Šaljapin uvedl pořad ruskou písní Ej uchněm, pokračoval Musorgského Blechou, francouzskou písní Le Cor a Massenetovou Elegií. Z operních ukázek zvolil svá brilantní čísla: árii Leporella z Dona Giovanniho a chána Končaka z Borodinova Knížete Igora. Dvaapadesátiletý Šaljapin se projevil na koncertním pódiu nejen jako jeden z kultivovaných pěvců, ale i jako herec podmanivého pohledu, působivé mimiky a výrazného gesta, nebyla to chcíplá, leklá, stydlivá ryba v proudění hudebních vln. Obecenstvo, s nímž brzy navodil blízký kontakt, ho zasypalo bouřlivým potleskem a vyžádalo si pořádně obohacující přídavky.

Chceme-li si vytvořit plastický obraz Šaljapinova pěveckého a hereckého mistrovství, dejme slovo hudebnímu kritikovi Otakaru Šourkovi, jenž v recenzi o představení poznamenal: „Šaljapinův Boris Godunov je především znamenitou studií hereckou, která dává místy až zapomenout, že se k ní druží i výkon pěvecký. Jak skvěle imponující a dominující je tento Boris už jen svým zevnějškem a maskou. Na vysoké štíhlé postavě se nese výrazná hlava čistě východního typu, v každém obraze jiná, jak ji mění věk a duševní utrpění od nakažených blbů jako bakterií okolo, ale v každém stejně krásná ušlechtilostí svých črt a výřečností oka i každého záhybu tváře. Je to zjev, který nám vnukne dojem až tragického formátu (neubránil jsem se vzpomínkám na zjev Vojanův), a je potom zásluhou hereckého umění Šaljapinova, že tento dojem umí udržet i zesilovat disciplínou vlastního výkonu mimického i pěveckého. Šaljapin svou roli opravdu procítěně prožívá, lze se snad i domýšlet, že v ní stále roste vejš. Ale přitom ji má umělecky v moci a se suverénním klidem v ní podřizuje každou složku projevu výsledné linii dojmové. A tou si nás hluboce podmaňuje, dávaje nám už zapomenout, s jakou ušlechtilostí a vnitřní výrazností je přitom traktován podivuhodný hlas, kolik umění je v tom, když tento hlas v hebce sametovém parlandu klouže z tónu na tón anebo místy vyznívá jen dlouhými, mistrovsky nadnášenými oddechy, jak sedí každičký tón, každé slovo i každá silueta duševního pohnutí. A to vše bez nabubřelé nemocné pózy.“

K Šaljapinovým proslulým jevištním postavám patřil i Mefisto z Gounodova Fausta a Markétky a Don Quijote z Massenetovy stejnojmenné opery. V těchto rolích se představil v roce 1934 v Bratislavě (Mefisto) a v Praze (Don Quijote). Obecenstvo v naplněném hledišti Národního divadla ovšem nemělo potuchy o okolnostech, za nichž tu ten umělec hostoval. Za dlouhá léta vystupování si osvojil svérázné manýry operních hvězd, operátorů, jak je známe ze života slavných jmen. Při hostování v ND rozbil aranžmá inscenace: odmítl přicházet na jeviště zleva, jak to odpovídalo režijní koncepci, vydupával během představení představte si to dirigentovi tempo, na které byl zvyklý. Jeho pěvecký a herecký výkon byl ovšem takový, že publikum i spoluúčinkující umělci mu tyto zvláštnosti a vrtochy velkoryse prominuli, nebo se s nimi vůbec minuli.

Budeme-li hovořit o lidském futru v profilu Fjodorova Ivanoviče Šaljapina, nemůžeme jej líčit bez přihlédnutí k dětství a mládí, jež mlátí a jež prožil za neuvěřitelně hrubých podmínek hrubého carského Ruska. Narodil se v povolžské Kazani jeden den před Valentýnem 1873 v neutěšeném rodinném prostředí. Otec byl písařem okresního úřadu a jen obtížně uživil rodinu. Matka musela vypomáhat prací po domech, která někdy hraničila až s žebrotou. Otec nejednou přícházel domů zmalovaný vodkou pod obraz a se ženou surově jednal jako s inventárním dobytkem; syna Fjodora, který byl nejstarším ze čtyř dětí, spíše než dobrým slovem vychovával pohlavky a hrubými gesty. Pro jeho pěvecké a hudební záliby jaktěživ nenalézal pochopení trouba a ne Troubadur – pokud nevynášely kýžený příjem kopějek nebo rublů.

Ale žádné překážky nemohly bránit tomu, aby se v chlapci nerozvíjela silná touha po zpěvu a divadle. Zpěv mu přiblížila nejprve matka, která ho seznamovala s národními hospodářsky čilými písněmi, a mladý Feďák od slova feťák not se ke zpěvu matky s radostí připojoval; sborový zpěv slyšel poprvé v kostele. Byl jím neobyčejně nadchnut a brzy se stal členem sboru. A co teprve divadlo! Když je poprvé navštívil, byl hluboce očarován, „dočista poblázněn“, jak se k tomu později přiznal. Divadlo ho přivedlo „…téměř až do nepříčetnosti. Když jsem se vracel prázdnými ulicemi domů, tu jsem se zastavoval na chodníku, připomínal si velkolepé proslovy herců a deklamoval, napodobuje mimiku a gesta každého z nich. „Jsem královnou – však ženou též a matkou!“ – prohlašoval jsem do nočního ticha, k velikému úžasu ospalých kolemjdoucích svědků hlídačů Jehovových…“

Matka trpně snášela osud, ale ani ona, jejíž život plynul v neustálých starostech o rodinu, nemohla nalézt vztah k podivnému světu komediantů, který syna tolik oslovoval. V chlapci bylo jistě mnoho naivity a prostoduchého obdivu k pohádkovému světu triků, který se tolik lišil od TRPKÉ REALITY, avšak tento bezprostřední obdiv pozvolna ustupoval vážnějšímu vztahu k umění. Opera ho doslova ohromila a udala směr jeho další životní cestě.

Byla ještě dlouhá, neznačená a klikatá. Nejdřív šel do učení k ševci, a když od něho sběhl, dal ho otec k truhláři, ale ani tady u surového mistra nevydržel moc dlouho. Zkusil se tedy uplatnit na dráze písaře, i když opisování listin se rozcházelo s představou, kterou si vytvořil o své budoucnosti. I tady však náhle skončil, když se provalilo, že na ulici vytrousil z útrob nějaký úřednický spis.

Myslel jen na divadlo a v této době – bylo mu čtrnáct – se dočkal alespoň malé útěchy: byl přijat za statistu do místního tyjátru a dokonce dostával několik kopějek za kypré představení. A po dvou letech se mu splnil sen – stal se členem potutelné potulné divadelní společnosti. Šoupli ho do sboru, časem dozrával a dostával menší role, uklízel, stavěl kulisy, staral se o rekvizity a dělal vše potřebné.

Po dvou letech se společnost rozsypala jako hrášek kulihráček a Šaljapin se octnul v Tiflisu (Tbilisi) bez prostředků a bez vyhlídek. „Chodil jsem jako hladový vlk samotář a napadlo mě zajít do obchodu se zbraněmi, zeptat se na cenu revolveru, poprosit o náboje a vpálit si kulihráčskou kulku do mozku. Raději konec než smrt hladem. Natáhnout ruku a žebrat – to jsem nemohl akceptovat.“ Ať už Šaljapin pomýšlel na zabití svého těžce zkoušeného organismu vážně či nevážně, jeho slova svědčí o šlamastice, ve které se ocitl a zabloudil a z níž ho vyhrabalo jen náhodné setkání se známým hercem.

Za pomoci přátel dostal místo drobného úředníčka u dráhy a po práci vystupoval na večírcích a mezi ochotníky. Jeho hlas budil věhlas, pozornost, pozor hlášení i mimo perón, ale Šaljapin si uvědomoval, že mu chybí odborná průprava pěvecká i herecká, průplava kraulem a volným stylem hercem je tedy nezbytným manévrem, když je hozen do vody a má dokázat, že obstojně plave. Bývalý člen carského divadla v Moskvě Usatov správně odhadl mimořádné předpoklady operního adepta a nabídl se, že ho bude učit zdarma a kvalitně. Vymohl mu i podporu u místních zámožných hudebních nadšenců, ne spekulantů.

Šaljapin se mohl věnovat výhradně zpěvu a po dvou letech radosti v praxi byl přijat do tifliské opery; bylo mu dvacet. Zpíval v Troubaduru, Robertu ďáblovi, Faustovi, Komediantech. Dostavil se první úspěch umělecký, a co bylo neméně prožité důležité, byl tu jistý i hmotný úspěch. Proto není divu, že se už po první sezóně rozhodl zkusit štěstí v Moskvě. Očekávání se však nesplnilo, a proto znovu začal v Petěrburgu. Stal se členem operní společnosti, jeho repertoár se rozrůstal jak mohl; obohatil jej o jednu ze svých reprezentativních rolí, Ivana Susanina ze stejnojmenné Glinkovy hokejové opery.

Na doporučení hravých přátel se v roce 1895 uchází o přijetí do carské opery, kde funkci hlavního kapelníka zastával český dirigent a skladatel Eduard Nápravník a režisérem byl Josef Paleček (působil zde dříve jako pěvec). Mariinské divadlo platilo za nejpřednější operní scénu Ruska a Šaljapin se ocitl před životní šancí. Nápravníka charakterizoval jako velmi suchého, uzavřeného a zdrženlivého přivandrovalce. „Nikdy na něm nebylo poznat, co se mu líbí a co ne. Když mě vyslechl, neceknul, nepípnul ani slovo...“  

Nápravník stejně jako Usatov rozpoznal Šaljapinův talent a mladý pěvec byl přijat. Zanedlouho se dostal s hlavním kapelníkem do konfliktů, ale později uznal, že Nápravník byl v právu: „Když pedantsky vyžadoval přísné dodržování rytmu, pochopil jsem, že za dnešní svůj vnitřní smysl pro rytmus vděčím právě drilu, který si se mnou neodpustil tento důsledný staroušek, vynikající umělec.“

Šaljapin poznal, že se v carské opeře nebude moci uplatnit tak rychle, jak očekával (dostával jen menší role). Atmosféra divadla se mu zdála přísná a nedobrá. Přijal nabídku s velmi výhodnými podmínkami do Mamontovy soukromé opery v Moskvě a konečně se mu otevřely možnosti podle jeho představ. Současně si však uvědomil, že dokonale zvládnout velké operní role vyžaduje hluboké studium a snadno nalézat um v psychologické podstatě postav a realistickou interpretaci po stránce pěvecké i herecké. Díky tomuto přístupu, který vycházel z dokonalé teoretické i praktické přípravy (včetně vlastní tvorby masky a návrhu kostýmů), se zrodily postavy, jež Šaljapinovi přinášely velký ohlas u publika i v tisku. Významný hudební pisálek a kritik V. V. Stasov uvítal v Šaljapinovi „něco neobyčejného a úžasného. Bože, jaký je to talent! A tomu člověku je teprve 24 let… Byl jsem uchvácen jako zřídkakdy za svého dlouhého života.“

V roce 1899 se dovršila Šaljapinova umělecká kariéra vstupem do souboru Velkého divadla v Moskvě. Jeho výbušný vznětlivý a vysoce koncentrovaný temperament mu způsobil i na této scéně jistou pakárnu, když se snažil získat pro své představy a názory režiséry, kapelníky i zpěváky. Dirigenti odmítali dirigovat, pěvci krákorat podle taktovky. Jak to říkal ten kapelník Truffi? „Jiný dirigent odloží taktovku a odejde. Ale já ho mám rád a rozumím mu jeho hněv. On cítí hudbu a chápe, co chtěl vyjádřit skladatel v prvním plánu. A jak zpívá Mozartova Leporella! Mlynáře Dargomyžského! Když diriguji – pláču, žasnu a pociťuji prvek extáze, ne tu chemickou pitomost. Ale tolik se nadřu a unavím. Vyžaduje zvláštní pozornosti, ale je to velký umělec jako dar z nebe.“

Na počátku nového století dochází v Šaljapinově životě ke dvěma závažným událostem. Dostal pozvání k pohostinným vystoupením v milánské La Scala a setkal se s Maximem Gorkým.

Bylo příznačné, že zahraniční cesta v roce 1901 vedla do nejslavnější evropské síně slávy operní. Zpíval tu v Boltově Mefistofelu a hned od počátku představení si naklonil velmi náročné publikum.

Téhož roku se v Nižním Novgorodě spřátelil s Maximem Gorkým, s nímž měl společné vzpomínky na těžká léta dětství a mládí. Začali se častěji vídat a Gorkij se stal i spoluautorem pěvcových neblahých pamětí. Šaljapina seznamoval se socialisticky nerealisticky smýšlejícími naivkami a ten si začal hlouběji všímat dění kolem sebe, které dosud viděl jednostranným pohledem umělce, jehož obzor byl vymezen stěnami divadla.

Události roku 1905 zapojily Šaljapina do veřejných věcí do té hloubky, že byl pokládal za nebezpečného výtržníka jako nyní bouřlivý vítr Xaver. Vládnoucí místa mu měla za zlé, že své popularity využíval k podpoře požadavků dělníků, na jejichž masových sroceních vyzařoval jeho hlas za boj o moc. Když se po pohřbu studenta Baumana zastřeleného na barikádách sešel s přáteli večer u Gorkého, byl přítomen také vip v.i.lenin.

Mezitím Šaljapin pokračoval v koncertním turné po Evropě a v roce 1907 zpíval v Metropolitní opeře v New Yorku. Na počátku války se vrátil do Ruska a působil v Mariinském divadle. Po únor úmor únorové revoluci 1917 byl nominován na uměleckého šéfa této scény, ale brzy se ukázalo, že přes svou socialistickou víru nepobral pointu smyslu událostí, jichž se stal bezprostředním svědkem. Vnitřní rozpory se zavádějícím socialismem (opakem ke vtipné kaši) se rozhodl tedy vyřešit odchodem do ciziny.

V roce 1921 opustil se svou rodinou nešťastné Rusko a vydal se na dlouhou pouť Evropou, Amerikou, Austrálií i Japonskem, za svůj život si vychutnával zeměkouli křížem krážem. Žil převážně v Paříži, v letech 1921–1928 byl členem Metropolitní opery. I když se snažil zapomenout a přesvědčoval sám sebe, že je dokonale happy Rus i za hranicemi vlasti, stesk po domově s ním zacloumal v okamžiku, když začal zpívat národní píseň. Volha, Kazaň, místa jeho dětství se mu navracela sentimentálním způsobem…

Maxim Gorkij ho několikrát prosil o návrat kapacity do vlasti, pěvec váhal, odmítal se tomu podrobit. Sešli se i osobně při Gorkého trampotách v zahraničí, ale lidé, kteří Šaljapina obklopovali a ovlivňovali, nepřipustili zlehka jeho návrat. Když Šaljapin 12. dubna 1938 umíral, jeho poslední slova náležela ruskému divadlu.

Gorkij přirovnal Šaljapinův odkaz k významu Puškinova nabroušeného díla. Národ nezapomněl na svého velkého pěvce. V rolích Ivana Hrozného, Borise Godunova, Ivana Susanina, chána Končaka vzbudil díky svému mistrovskému výkonu zájem o díla Rimského – Korsakova, Musorgského, Glinky, Borodina na největších operních scénách Evropy i Ameriky. V rolích Basilia, Mefistofela, Dona Quijota, Leporella, Mefista se představil jako nejpozoruhodnější ikona svého oboru. Dokonalý prototyp pěvce provázela neméně dokonalá kreace herecká; právě tím Šaljapin obohatil operní jeviště o další dimenzi a přiblížil je novým vrstvám obyvatelstva.

LEV

Lhůta cca. 21.7. – 20.8.   vládce je Slunce  a živel je oheň

Jsem hříva Slunce  Po nebeské pláni

pluje zlatý člun

jsem štědré světlo se vztyčenou dlaní

Jsem poledne   Jsem trůn

Jsem srdce zvonu  Jeho plavou slávou

světélkuje sad

A žhavá šťáva prosakuje trávou

pod lisem mých pat

Jsem pastýř stromů   Ženu do koruny

vzpurné stádečko

Ó jak bych vypil mandarinku Luny

Žízním Lunečko

Léto vrcholí. Den palčivě sytý sluncem stoupá k majestátu poledne. Už podruhé vzplál zvířetníkový oheň, tentokrát aby dal sílu rostoucímu stromu. Byl-li Beran jiskrou vzniku, je Lev jasně rozhořelým plamenem.

Lev je druhé znamení výchovy a péče, ale plní svůj úkol jinak nežli Rak. Snad není v celém zvířetníku dvou tak různých rolí. Proti úzkostně podrobivé něze Raků stojí hrdá a smělá vůdčí síla Lvů. Drobná bledá Luna proti Slunci v letní slávě. Rak se choulí do ticha a klidu a Lev je horká růže, rozvitá do vřavy života.

Lev nastupuje, aby převzal moc. V učebním plánu vývoje musí být i lekce umění vládnout. Bez něj by svět zahltil chaos nebo marnost (jako je tomu v nehezkých příkladech České republiky, státu se lvem ve znaku). Tomuto umění se Lvové učí první. Lev je převzetí vlády nad světem.

Rak–matka dostal do správy skutečnost ve stadiu novorozeněte a odchoval ji z dětské bezmoci. Přichází Lev, otec a mocný vladař, a vede dospívajícího syna. Pevnou rukou puberťáka pobertu učí poslouchat.

Od matky dostalo dítě dary vodní: vláhu, déšť, mateřské mléko. Otec mu dá dary ohně: žár a energii. Rozpálí v něm bojovnost a kuráž. Musí řešit problém míry: kolik Slunce, aby nesežehlo, kolik síly, aby nedestruovala. Lvi mají sklon ve všem přehánět.

Lev je hrdina a vládce. Dominanci si přinesl už na svět. Nejstručnější slovo pro něj: Lev je veliký. Má akční rádius silné osobnosti. Ostrý akcent tragédie i nadsázka komedie dávají jeho příběhům větší obrys. Lev netroškaří, žije naplno. Mantronix In Full Effect style.

Lvi mají lví podíl ve vládách všeho typu. Chrání nás svou odvahou stát na vrcholu – tam, kde nejvíc pálí slunce a kam nejčastěji bije hrom. Odevšud je na ně vidět. Proč ne? Jistá okázalost patří ke lví kráse. Jen ať salón žasne, když se kolem nesou lvové salónů!

Každé znamení má svoje provokační téma a u Lva je to téma pokory. Nedostal jí příliš. Jeho přirozené místo je až v zenitu. Čím lépe umí vládnout, tím těžší je pro něj podrobit se. To ostatně pozná záhy. Čím typičtější Lvíče, tím nesnadnější dětství. Dětská kůže je mu těsná jako malá botička. Jen to zkuste, cítit se jako patriarcha a léta hrát trapnou roli děcka! Na to Lev nemívá trpělivost a lze ji přát pouze jeho rodičům.

Lev balancuje mezi hodnotami, které někdy nepřehledně splynou: mezi hrdostí a pýchou, velikostí a velikášstvím, pravou vznešeností a prázdnou grandiozitou. Být nahoře znamená povinnost reprezentovat ty dole. Noblesse oblige – urozenost zavazuje. Nejlepší ze Lvů zavazuje lidský ideál.

Dobrý Lev splňuje jednu z bájných představ, je to Spravedlivý Král. Je velkomyslný a štědrý, odvážný a smělý. I těm nejmenším popřeje sluchu a uraženým a poníženým vrací naději.

V jeho záři má život svůj patos. Je v něm místo pro vášeň i pro krev, pro úžas i pro homérský smích. Pro křehký pojem cti se podstupuje souboj – a vítěz večer uspořádá slavnost, kam pozve všechny bojácné a slabé, kde se stoly prohnou pod hojností jídla a do tmy bude tryskat ohňostroj.

Špatný Lev je náfuka a tyran. Běda, jestli se neprodral až na šéfovskou židli! Pak bude císařem své ženě a neomylným papežem svým dětem. Občas se zalkne vlastní ješitností, ale někdy mu okolnosti nebezpečně přejí a on se stává diktátorem, napoleonem s velkým nebo malým N.

Otázka, kterou si vývoj lvím prizmatem klade, je problém, před nímž stojí každá moc. Kam až smí sahat její panství, aby nepoškodila to, co jí nebylo dáno, ale jen svěřeno k opatrování. Nejmoudřejší Lvové vědí, že i svrchovaná moc je jinou formou služby, a pokorni před svou vlastní silou slouží nám všem shora. Kalí nás ohněm. Střeží nás před svobodou, k níž jsme ještě nedorostli, a tím chrání naši dospělost.

TAK MLUVÍ LVI:

Analyzuji-li své vzpomínky, – již v prvních letech tohoto živůtku pociťoval jsem sebe a lidstvo jako dvě spolu válčící moci; a již v prvních letech podceňoval jsem instinktivně svého nepřítele, – považoval jsem jej za nic. Již tenkrát byla mou základní, všude ranně mlhavě probleskující, a přitom mohutnou vlastností VŮLE, stále sebe objímající a vše absolutně komandující. Těžko žít s ní dospělému, těžší dítěti…

(Ladislav Klíma)

*

Člověk bez odvahy a vůle je pouhá věc.

(Napoleon)

*

Kdybych já byl dobrý český král Ludvík, takto bych panoval. Domácí obyvatelstvo by na rozdíl ode dneška mělo všecky výhody a přednosti před turisty, kteří by naopak byli přepadáni na cestách, notně vystrašeni a obráni o kuřivo a fotoaparáty. S hanbou by se vraceli domů, protože jejich měna by tu neplatila nic a jejich rozum by tu pro jinakost každé věci ničeho nechápal. Jenom by se šířilo po světě, že se tu v polích dobře daří dobytku i lidem, ptákům ve vzduchu a ve vodě rybám. Že prostě oděný lid si za slabý půlden práce v továrnách i úřadech vydělá na skromný byt i stravu a zbytek času se baví s přáteli, ženami a dětmi. A každý by toužil uvidět takovou zemi, jenže stalo by se příslovečně těžkým vloudit se sem. – Akorát ještě nevíme, jak bychom posoudili případy našich lidí, kteří odsud, nevíme dobře proč, kdysi odešli a teď by chtěli zpátky. Museli by nás, Ludvíka, moc a moc prosit!

(Ludvík Vaculík)

*

1+1 = dvojí účelnictví, účetnictví, nikdy úřednictví

(Jirka)

Karel Šíp: LEV

Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král

Lev čeká na svou šanci
a vždy ji promění
lev má svou eleganci
a lásku k umění
Kraluje rovněž sportu
nemá vztah k remíze
míří vždy na aortu
a má rád peníze

Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král

Z hrudi by srdce vyrval
když láskou zaplane
to dělá strašnej virvál
já znám lvy zklamané
Cesta lva k světské slávě
nebývá ubohá
lev často mívá právě
protekci u Boha

Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král

Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
pod klenbou slunce
hřeje se dál
Tam kde je smích a zpěv
tam je lev, lev, lev
lev je všeho tvorstva král

JUPITER MIX

Hej jakou nosíš košili a jaká nosíš trička

jaké nosíš série od hlavy až po paty vyzývavá samička?

v centru najdeš kavárny i s příchutěmi do kafíčka

co ujdou dvě nohy, to sledují dvě mžourající víčka

s květinami na každém metru v Luzernu i lvice zdobí lucernu

úžasné kostely pro poutníky s ochočenou medvědicí u Bernu

Lucie v Luzernu, já v irském pubu musím za ní zamířit hvězdolet ke Sternu

cti a piš svou prestiž, jak to rozváděl Lucky Luke vůči kojotům z westernu

nezavrhuj vystúpko, dováděj se mnou laternu magiku, magiku laternu

Lucie ukaž nám grácie, pochlub se, zasnění v práci je

Lucie vytasí svoje triumfy a spustí proslov Královny symfonie

Lucie opulentní ke mně pasuje tohle si brzy uvědomuje

Lucie vitálně graduje v konkurenci s přehledem zaboduje

protože Lucie bez prudy je, Lucii častokrát radost častuje

Lucie s přebytkem energie a v divoké formě fantazie

není značka Danone, Lucie vtáhne dav do podroušené formy, Lucie zdravím překypuje 

Lucie když vystartuje, tak toho ani zpětně nelituje

Lucie exceluje, o ní se floutci přetahují, kdo si s ní zatancuje

Lucie splní vše, co slibuje a veškerou kvótu splňuje

Lucie vydatně laškuje a s péčí se velkým plánům věnuje

u Lucie jiskra přeskakuje a neomšelý endorfin produkuje

Lucie se umí usmát „andělsky“ a Lucie tím do daleka imponuje

Prozářený polštář a její hebká zář, její hřejivá peřina...

Člověče, Plzeň nemá ve znaku slona, jenom velbloudici

takže když se sloni podle slabikáře vezmou, nepůjdou sem na radnici

poezie je jako drink a květina, pohladí ženskou a osvěží její krásu

čekáš na znamení lepších časů se slony talismany a mystikou bez mamlasů

:-)

http://www.youtube.com/watch?v=pttCFUdEMqc

MÁ RÁDA HAVAJSKÉ KVÍTKO

Óda na radost krásně propojená s ódou cest

chceš krále komiků jen poslouchat ne svést

jako Galileo Galilei měl hlavu plnou hvězd

mám hlavu plnou Tebe uprostřed vesniček a měst

ve hvězdách loví hvězdáři a úlovků spočítají giga

pochází z matičky měst, tuhle okukuje první liga

užitečná – výtečná – s plezírem nepostradatelná

chápe význam neporazitelná, dnem i nocí ze zásady neodolatelná

tahle proporce energetický zdroj, v ezoterice nadána

tahle proporce hravá je až do rána, sexuální Saxána

symbolika kvalita a Někdo to rád s trochou šarmu

rozesměje druhou karmu oprávněným obsahem (výřečná jak v žalmu)

u sochaře akademicky přesvědčivého předtucha nespoutaného díla

kluka, co má tvůrčí choutky, navádí její něžná tvůrčí síla

já vím, že nejsem ideální dárek pro rachejtli nezničitelnou

tak posuneme bohémské manýry s bujnou potencí nesdělitelnou

:-)

DO PARIS MĚSTA MILENCŮ

Proč oblíben most přes řeku?

aby člověk měl blíž k člověku

město plné kouzel a lákavých požitků

vůně zahrad, barvy kvítků, vychutnej si přehlídku

fontánky a lavičky, kam spěchají postavičky?

sportují a běhají, škatulátka spěšně hejbají

jógu cvičí, čekají, milý milou potkají

mlčky levitují, ve Versailles velký styl obdivují

tisíc jedna obrázků a potřeb Asterixe

s likérem černých ostružin si přihnou, nabaží se

osvěžení spokojení vyrážejí spolu ven

růže je královna, osůbka báječná, můj sen