Přichází vždy s Lunou.
S každým jejím zavitím,
ozvěny starých křivd se vrací,
a duch odplaty probouzí se ke smrti.
Stojí sama na kraji lesa,
a dychtivě sleduje blízkou vesnici,
jak se zlo postupně vkrádá
od stavení k stavení, od domu k domu.
Jeden před druhým si už nemůže být jist.
Stojí a trpělivě čeká až přijde její čas.
Její nozdry větří pach krve,
kterou brzy splatíme náš dluh.
Cítím její mrazivý pohled,
a vím, že se už brzy dočká toho dne,
kdy druh druhovi se stane sokem,
a nebude proti komu srazit šiky,
když nepřítel usídlil se v nás.
V ten čas,
kdy zas nebude rozdílu mezi člověkem a vlkem.
|