…Když už to má dnes za sebou a když už se netrápí s bolestí na svém těle NELSON MANDELA, připomeňme si něco na ten způsob společného všem lidem (dobré vůle především)…

Hrál s Dustinem Hoffmanem, paměti INDIÁNA vycházejí knižně nově jen tak pro pookřání duší

POSELSTVÍ NÁČELNÍKA DANA GEORGE JE KNIHA BOJOVNÍKA ZA POROZUMĚNÍ MEZI BÍLÝMI KOLONISTY A INDIÁNY. BYL NEJEN MLUVČÍM KMENŮ, ALE I SCHOPNÝM HERCEM. ZA ROLI VE FILMU „MALÝ VELKÝ MUŽ“ HO NOMINOVALI DOKONCE NA OSCARA.

Když v roce 1970 točil Arthur Penn film Malý velký muž, chtěl svěřit jednu z podstatných rolí indiána jménem Stará staronová kůže Marlonu Brandovi. Nakonec ji však získal 100% indián připravený na akci jménem Teswahno. Protože tenhle rudoch prožil část svého života mezi bílými v civilizované vesnici, měl také anglické jméno, říkalo se mu Dan George. Byl nejenom náčelníkem, ale i muzikantem, hercem, spisovatelem, řečníkem a hlavně mluvčím utiskovaných indiánů. V češtině teď vychází jeho kniha Poselství náčelníka Dana George. Jde o překlad publikace, která vyšla před lety v Kanadě. České vydání doprovázely zvláštní shody okolností i nebývalé úsilí. „Můj strýc emigroval a moje maminka se s ním mnoho let neviděla. Žil v Kanadě, před několika lety jsme se za ním konečně vypravily,“ vypráví překladatelka knihy Blanka Ježková.

MUSÍME JÍT DÁL, DĚVENKO

Emotivní bylo nejen setkání se strýcem, ale hlavně s jedním starým indiánem v kanadské rezervaci. „Měla jsem touhu omluvit se za svoji chamtivou kulturu a vyjádřit hluboký soucit s jeho lidem. S nesmírným klidem a mírem jen konstatoval: Co se stalo, je minulost, musíme jít dál, děvenko,“ vzpomíná si živě překladatelka.

Začala studovat historii indiánských kmenů a narazila i na učení náčelníka Dana George. Rozhodla se, že jeho knihu, která sdružuje náčelníkovy básně, rady, vzpomínky a úvahy, přeloží do češtiny. Jenže nemohla najít ochotného nakladatele, a tak do ní nakonec investovala sama. Udělala to, jak shrnuje ve vlastním věnování, „k poctě 58 miliónů původních severoamerických bojovníků a zastánců přírody, kteří zahynuli v boji za svobodu a důstojnost lidského ducha, a v úctě k 350 tisícům z nich, kteří dnes živoří někde na okraji zájmu světa.“

SVOBODA MIZÍ JAKO LOSOSI

Náčelník Dan Georgie (1899–1981) byl neobyčejnou postavou. Narodil se jako jedno z dvanácti dětí, vystudoval ve městě, roky strávil odtržený od své kultury. Přesto ho pak mnoho let živil les a lov, později hrál s kapelou a cestoval s krytým vozem jako ochotník s indiánskou show, do paměti se zapsal jako živel. Dostal se i k filmu. Slávu mu zajistilo jeho vystoupení v roce 1967, kdy Kanada slavila sto let od svého vzniku. Vystoupil s proslovem nazvaným Žalozpěv pro konfederaci. „Za oněch dlouhých sto let, kdy přišel bílý muž blíž a blíž, jsem viděl, jak se má svoboda rozplývá jako losos záhadně odplouvající do moří,“ stojí v něm. Náčelník vyzval své soukmenovce, aby dosáhli vzdělání a s jeho pomocí opět pozvedali svůj lid z bláta.

Snímek Malý velký muž v hlavní roli s Dustinem Hoffmanem pak už byl jen symbolickým spojením názorů náčelníka a filmové role, která neměla daleko k realitě. „Bylo to poprvé, kdy byli původní obyvatelé spatřeni bez stereotypní předpojatosti, kterou jim vtiskl filmový průmysl za posledních sedmdesát let své historie,“ vysvětluje autorka předmluvy ke knize Harietta Schlossbergová. Dan George byl nominován na Oscara za mužný herecký výkon ve vedlejší roli.

„Měl jsem snahu být indián. Ve světě bílého muže to bylo těžké, ale snahu jsem měl,“ napsal krátce před smrtí v roce 1981.

FENOMÉN ZAPPA  (Lidové noviny, 3.12.2013 vlivem vrcholného psaní Petra Kubáta)

FRANK ZAPPA

Kytarista, skladatel, zpěvák a textař se narodil 21. prosince 1940 v americkém státě Maryland. První kapelu dal dohromady na střední škole. Byl ovlivněný blues, ale i Igorem Stravinským nebo českým skladatelem Aloisem Hábou. V roce 1964 představil světu kapelu Mothers of Invention, s níž natočil i album Absolutely Free nebo We´re Only in It for the Money. Postupně začal fungovat sólově, vždy se obklopoval prvotřídními muzikanty s nadpřirozeným záběrem not, hrál s ním například kytarista Steve Vai nebo klávesista George Duke. Zappova diskografie čítá desítky oficiálních i pirátských nahrávek. Mezi komerčně nejúspěšnější alba patří Hot Rats, Apostrophe, Sheik Yerbouti nebo Joe´s Gagage. Frank Zappa zkapal na rakovinu prostaty dne 4. prosince 1993 v Kalifornii.

Tento kritik konzumní společnosti a jedna z nejúžasnějších osobností dějin hudby vůbec pomáhal Čechům přežít éru totality. Jeho hudba představovala pro československé fandy únik ze zetlelé normalizační reality. Proto se po roce 1989 stal málem Frank Zappa československým velvyslancem.

V Jindřichově Hradci žil za socialismu jeden mladý nadšenec s velkým snem. Chtěl vidět naživo koncert Franka Zappy. Když se doslechl, že jeho idol hraje ve Vídni, podařilo se mu na pozvání tety do rakouské metropole vycestovat. Celou trasu ujel na kole. Když se vrátil, jeho věhlas byl zaručen.

Tahle historka vystihuje dokonale, jakou sílu měla osobnost Franka Zappy v tehdejším šedivém Československu. Geniální hudební dramaturg a jízlivý komentátor nepořádků zde vytvořil fenomén, který snad neměl v Evropě obdoby. Dodnes o tom svědčí nejdéle vycházející fanzin na světě nebo vědecká konference na téma Zappa, kterou u příležitosti 20. výročí úmrtí nedávno zpřístupnila Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích.

„Pro celou naši generaci byl Zappa nesmírně inspirativní. Byl vždycky jiný než vše, co k nám přišlo, představoval pro nás dobrodružství ironického ražení, únik z normalizačního neštěstí. Neznali jsme tehdy zcela přesně významy textů ani americký kontext, ale věděli jsme, že je to náš člověk. Jako by nám říkal: Bacha, oni vám jen nalhávají trapné výmysly,“ přemítá o minulosti Vladimír Papoušek, řečený Zappoušek a děkan v ústavu takzvané čeledi zoologické chovné stanice pro inteligenční kvocient filozofické fakulty Jihočeské univerzity a držitel ceny Magnesia Litera. Zappovi to pálí do morku kostí a hlavně v systému aktivního mozku jako žehlička, zmrazí Pakáž jako lednička, bodne jako jehlička a je vhodné i pro děti slyšet, je jen únosná rozcvička, únosná písnička: symbol důstojného opovážlivého světla do světa nezralých hodnot.

Český fanoušek ve své době nemohl pochytat všechny narážky, symboliku a žerty obsažené v Zappových výkladech. Interpretoval si je často svérázně po svém a hlavně je vnímal jako symbol svobody. K tomu se přidala zcela nezařaditelná Zappova tvorba na pomezí (úsměvného) rocku a vážné hudby, nepřehlédnutelný zjev, prodloužené háro, typický knírek s bradkou. To vše dohromady učinilo ze Zappy spojence v boji proti podlosti komunismu.

MY VÁM TOHO ZAPPU VYTLUČEME Z MAKOVIC!

Pro komunistický režim byla Zappova hudba ztělesněním závadné amorální kultury. Pamětníci vzpomínají na průpovídky provázející policejní zátah: My vám toho Zappu vymlátíme z mozku! Často doplněné výrokem: Na tomhle papíru se ocitne tvůj podpis nebo zuby! V manuálech StB byl dokonce Zappa spolu s Krylem uveden jako jedna z klíčových otázek při výsleších. Důvod byl jednoduchý: muzikantovo jméno se estébákům snadno pamatovalo.

Historicky vstoupil Frank Zappa do českého povědomí v roce 1968, kdy o něm začaly psát tehdejší časopisy Melodie a Pop Music Express (na formátu A3 s ilustrací všech členů matice invenční nálady od přesně výstižného portrétisty pana Káji Saudka!). Jeho desky byly žádaným artiklem na ilegálních sběratelských burzách. Kultovní bylo například druhé album Zappovy kapely Mothers of Invention s názvem Absolutely Free z roku 1967.

„Už sám název alba je velmi výmluvný i bez složitého překládání. Ačkoliv se vztahoval ne nevýznamně k hudební formě, v domácím kontextu byl chápán mnohem více jako proklamace svobody jedince kontrastující s kolektivistickým diskurzem simulovaného normalizačního zlatého telete. Album začíná písní Plastic People o lidech ochotně naslouchajícím dementním politickým žvástům. Zappovy plastičtí lidé igráčci bez legolandu se nápadně podobají Čapkovým mlokům, tedy primitivní ovladatelné mase na bázi chleba a her, případně automatů v hernách,“ soudí pan Papoušek.

Právě úvodní pecka z desky Absolutely Free posloužila jako název pro skupinu Plastic People of the Universe. Undergroundová rozbuška měla v počátcích ve svém meníčku i Zappovy písně. Ještě před Plastiky však velice drsoňsky servírovala českým posluchačům Zappovu oddechovou kulturní hudbu formace barbarů zvaná Primitives Group. Vedle undergroundu zajisté ovlivnil jeden kromobyčejný Zappa řadu dalších československých rockových a jazzrockových formací koketujících s legrací.

Málo se ví, že Zappa zasáhl i do dění v československé populární hudbě. „Traduje se, že začátkem 80. let přivezla na objednávku svých hudbylačných synů z Německa Zappovo majstrštyk Sheik Yerbouti zpívající fontána štěstí paní Marie Rottrová. Když si desku sama pustila, uznala, že je víc než jen hudbou, a rozhodla se jednoduše, že ji synům do trvalého užívání neponechá. Nevím, možná že tehdy byli příliš voprsklí na svou matku invenci,“ líčí muzikolog diskofil a publicista Aleš Opekar.

Zappův song Harder Than Your Husband přezpíval i nedávno zesnulý frajer Pavel Bobek pod úpravou Lepší než tvůj manžel od Michala Žantovského. Já bych tohle nazpíval rappa Zappa a.k.a. Lepší než tvůj starej barbar je kulomet slov.

Dopad zappovského manýrismu byl zjevný i na výtvarné scéně snů a skutečností. A to nejen kvůli přebalům hudebních novinek od aranžéra Calvina Schenkela. „Já jsem od třináctky svého věku poslouchala hlavně Zeppeliny a Purple jams on yellow wax. Se Zappou jsem se seznámila až na Uprumce (VŠ Uměleckoprůmyslová…). Byla to jasná ikona lidí kolem Františka Skály (yeah Bohém a ještě k tomu Tvrdohlavý zjev), který mi připomínal Zappův současný odlitek,“ vzpomíná akademická malířka Renata Štolbová. Plakát Zappy trůnícího na WC měl v bytě i sochař Bedřich Mára v podání Bolka Polívky držkového lvouna ve filmu Pupendo.

V každém větším městě byl minimálně jeden člověk s přezdívkou Zappoušek. Bylo jen otázkou času, kdy se příznivci srocují do větších chumlů. Ofiko fanklub vznikl v září 1986 v Brně Královo Poli za účasti nadšenců z Českých Budějovic a Plzně a Horní dolní Prahy Chvaly a funguje dodnes. Hned na prosinec tohoto roku upekli fandové první číslo „fanzínu“.

„Problém byl s rozmnožením čísel. Naštěstí známá našeho známého kolegy pracovala na jednom z mála tehdy funkčních brněnských xeroxů, a tak nám to okopčila po práci za úplatu tuzexových čokoládiček ze Švýcarska nebo amerického tabáku Amfora,“ líčí své úskalí předseda a zakladatel klubu přátel Bohumil Jůza.

Fanklub pořádal také kongresy s odbornými semináři, no nekupte to. Na setkání ve Vimperku krátce před listopadem 1989 vypukl i typický zappovský happening. Hotelem Zlatá hvězda se například procházel maník převlečený za krabičku winstonek, oblíbené značky Zappových kuřiv, jiní se postupně usazovali do křesla před kameru a posílali Frankovi zdravici, dívky si spontánně svlékaly trička a jedna byla podle ambice frankofonní uvolněnosti turch svlečená.

„V brněnských novinách několik dní po této události vyšel v rubrice Čtenáři nám napsali rozhořčený lítostný list nějakého chudáčka, kde stálo černé na bílém: „…protože se pán se svou paní poznali na Šumavě na tancovačce, když tu sloužil vlasti jako pohraničník, jezdili každý rok do hotelu ve Vimperku, aby si tuto romantickou chvíli zase osvěžili v paměti. Vždy bez problému v hotelu bylo volné místo, jaké však bylo jejich zklamání, když zjistili, že hotel je totálně zabrán bandou vlasáčů, kteří tam produkují divoké orgie za šílených pazvuků kakofonické hudby. A to prosím měli mít 25. výročí!“ Samozřejmě dopis končil klasicky, že orgány by měly takovéto akci učinit přítrž,“ směje se Jůza cizímu neštěstí.

MÁLEM KULTURNÍM VELVYSLANCEM ZA ČSSR

Ještě před rokem 1989 navázal Zappa se svými československými skalními tvrdohlavými a zřídkakdy šílenými obdivovateli i skrze železnou oponu unikátní vztah na dálku. Přes české emigranty jim po koncertě v Linzi vzkázal: „Dear People of Czechoslovakia, Communism Does Not Work Fairly.“

Chvíli po listopadové kolizi pro komunisty přišlo něco, co všem přišlo jako podivný zázrak. V sobotu 20. ledna 1990 přistála v půl jedenácté a.m. na ruzyňském letišti pravidelná linka z Ruska. Z letadla s označením TU 154–M vyskočil Frank Zappa. Na letišti byly v tu ránu chumly fanoušků. Po návratu slavný muzikant přiznal, že takové přivítání se mu nikdy předtím jinde nedostalo. Během několika dní v Praze horní dolní se setkal s prezidentem obývajícím horní komory Pražského hradu Václavem Havlem, se spřízněnými muzikanty, fandové mu pustili záznam ze zmiňovaného šumavského kongresu a Zappa měl vlhkost v očích ze samého dojetí.

Na nedávné budějovické konferenci členové fanklubu promítli málo známé a zřídka jen okoukané snímky z návštěvy, ale připomenuli i nejasnosti ze zákulisí, byly asi jen čtyři. „Celou akci, která byla různě interpretována, spískal Milan „Gogo“ Krampota, kterému Frank napsal, že by chtěl navštívit Prahu, Václava Havla, Michaela Kocába, setkat se s fanoušky, navštívit animátora Bártu, jehož Krysař se mu moc zamlouval. Milan nemeškal, dostal se z Vídně v revolučním zmatku přes hranici do Prahy a předal prezidentovi osobní vzkaz od Franka. Zbytek si pamatujete z TV a chrchlajícího stereo rozhlasu, tisíce lidí srocených na Ruzyni, dozvídáte se zprávu, že Frank dorazil do Čech na pozvání Kocába. To už má celou akci v rukou agentura Miloše Zapletala a Michael Kocáb,“ popisuje Jůza. V euforii se plánovaly hudební projekty, podepisovaly kontrakty. Politici dokonce navrhli Zappu za vyslance Československa v USA. Tehdejší ministr kultůry Milan Lukeš vystoupil v televizi a ohlásil, že Zappa bude zastupovat Československo ve věcech obchodu, turistiky a kultury. Pověřovací dekret předal muzikantovi sám skvělý prognostik ekonomických pranostik Valtr Komárek.

Po hudebníkově pobytu v Praze však přišla studená sprcha a čeští zákonodárci museli z plánované spolupráce couvnout. Před návštěvou George Bushe seniora dal Washington Československu jasný povel: „Buď budete jednat s námi, nebo s Frankem Zappou.“ Tím celá zappovská mise ve vyslaneckém střihu skončila.

„Zatímco Bílý dům jakžtakž vydržel Lou Reeda i levicovou bojovnici proti všemu Joan Baez, tak sarkasticky hřímající pravdivý syn proroka Frank Zappa byl přece jen asi silná káva. A tak nám Zappa ukázal limity exportované americké svobody a vrátil se tam, kde jsme ho měli nejraději – do undergroundové opozice,“ podotkl na budějovické párty fotograf Ivan Emr.

ROCKOVÝ OBRAZOBOREC I POTRHLÝ STRÝČEK V RODINĚ HUDBY 20. STOLETÍ

V roce 1991 se Zappa do Prahy vrátil a oslovil davy jako host na koncertu Pražského výběru. O pár dní později ještě zanotoval na festivalu v Budapešti, Margaretině ostrově. Potom kytaru navždycky odložil. Ničila ho zhoubná infekce organismu. Zemřel 4. prosince roku 1993 totálně vyšťavený na zlou chorobu. Jako první psal o Zappově úmrtí list Los Angeles Times na titulce a nazval ho „rockovým obrazoborcem“. Jack Skelley začal nekrolog pro LA Reader slovy, že „leader Frank Zappa byl potrhlým strýčkem v rodině hudby 20. století. Většina příbuzných ho stejně nepochopila, ti mladší a tolerantnější ho obdivovali, ale nikdy ho nepustili u stolu na místo, které by si zasloužil.“

Že je Zappův odkaz stále živý a aktuální téma dní, potvrzuje festival Zappanale v německém Bad Doberanu. Fanoušci si místo dobrmanů přejmenovali na Zappa Town. Název se postupně ujal a dnes už je i na oficiálních cedulích při vjezdu do města. Na akci pořádají agentury zájezdy až z Ameriky. Vystupují tam Zappovy revivaly, ale i bývalí spoluhráči zachycení v roce 1968 Kájou Saudkem. V tamním parku stojí také Mekka všech zappistů – muzikantova památeční busta. Symbolické je, že autorem není nikdo jiný než Čech, sochař Václav Česák. Tak díky, že tohle mohl napsat Kubát pro časák zcela nedávno, 3.12.2013.

*

Frankie Hi-NRG MC (vlastním jménem Francesco Di Gesù) totálně propadnul nabroušenostem známým z rapové muziky: „Mám dojem, že vliv komerčního amerického stylu dost otupil naši verzi. Hip-hop je na celém světě a podle toho, odkud jste, přináší esenci z konkrétního místa. Tak není důvod napodobovat způsoby odjinud. Proto mluvím o věcech, které vidím jako naše problémy. Předvádím a odhaluji, jak máme pevné nervy.“ Podobně jako Karel Kryl ukazuje na nešvary systému a společnosti, jsou mu cizí lhostejnost, zbabělost, alibismus, zbytečné nenaplněné životy žité jen formálně, lidé neschopni komunikace, očekávající vždy to horší, lidská netolerance.

Když Karel Kryl v éteru zakončoval své působení na rádiu Svobodná Evropa, rozloučil se slovy: „Co vám odtud popřát? Rovná záda, jasný pohled, myslící a kritický mozek, pár přátel, kteří ten pytel mouky v nouzi dají. Přeji vám lásku, protože nenávist je aversem této ctnosti, přeji vám pokoru bez područí a ještě čisté svědomí, které vzniká nikoliv špatnou pamětí, nýbrž statečnou prací a vytrvalou pílí.“ Stejně jako Rocky v boxu dává do ohně své srdce, aby vítězil nad strachem, který nesmí spálit jeho plány: „Žiješ-li ve strachu, zmizerníš ten střípek věčnosti, jenž Bůh ti poskytne k životu. Jsou mnozí takoví, co z výšky závratné padají do prachu, na zem, níž, v otrocké vděčnosti za bídné spropitné despotů.“  A stejně jako u výtvarníka Františka Skály ze skupiny Tvrdohlavých je pro něj charakteristické prosazování moderních stylů. František Skála mi věnoval autogram na výstavě obyčejnou tužkou, ne pentilkou, i bez životního kréda, které zní jednoduše Absolutely Free.

Frankie Hi-NRG MC se narodil v Torinu a mnoho let žil v Caserta a Umbria na Sicílii. Potloukal se v bájné čtvrti Regio, hip hopovém centru Torina. Frankie byl jedním z prvních italských rapperů, kteří nebyli sdruženi s Centri Sociali nebo kulturním undergroundem. V roce 1992 uspořádal turné po Itálii, na jevišti vystupoval společně s Run-DMC a Beastie Boys. V roce 1993 vydal své první album „Verba Manent“ [= v latině s významem: Slova zůstanou platnými], na kterém zaváděl do italského rapu acid jazz a více funky soundu. Jako mistr ironického ražení zesměšňuje oficiální projevy a ve svých nahrávkách kritizuje mafii, rasismus i pravicový terorismus. Ihned se stal trnem v oku old-schoolovým rapperům spolčeným s militantním vedením za to, že podepsal smlouvu s mezinárodním labelem BMG – RCA, něco, co čeká na každého, kdo v Itálii přijde na hip hopovou scénu...

Jeho další strašidelná píseň „Cali Di Tensione“ vyšla v roce 1996 za přispění producentů Ice One a DJ Style a v následujícím roce zabodoval s druhým CD „La Morte Dei Miracoli“ [konec zázraků]. Chytlavá písnička „Quelli Che Benpensano“ zvítězila v kategorii píseň roku 1997. V roce 2003 navázal na předchozí hity s útočnými skladbami na novém albu „Ero Un Artarchico“ [vystačil jsem si sám]. Frankieho píseň „Rap Lamento“ například použila metaforu z fotbalu pro vyobrazení Itálie. Parlament byl nazván „bláznivým stadiónem, na kterém hrají přebor dva týmy převlečené do stejného dresu.“ Videoklip Rap Lamento přirovnává italské politiky do podoby maňasů. Tahle píseň se pro vás sotva stane nějakou hymnou „drsného gangsta rapu“. Ale Frankie i tak vygradoval hněv u svých fanoušků prohlášením, že některé TV stanice odmítaly zahrát jeho dílko. „Domnívají se, že je příliš opovrhující skladbou a malé stanice v rádiu jí nehrají, protože se bojí, že by si na to zas někdo stěžoval. Tohle je zkrátka bojácná forma Itálie.“

Texty alba Verba Manent:

ENTRO (Úvod)

Dovol energii, aby tě vzala daleko: následuj proud upřímných myšlenek

střídajících se jako černé vlaky, naplněných vážným obsahem,

poslů bez námitek z vůle toho, kdo si včera myslel, že by

změnily celý svět a teď rozumí, že něčí síla se pokouší nastražit vám do cesty překážky,

ale není schopna změnit způsob věcí, které se vyvíjejí přirozeně,

není schopna přehradit řeku, která teče jako víry v duších disidentů,

všímavých a přítomných u těch, kteří si brousí jazyk o zuby…

Zpěvák příběhů na konci tisíciletí, znamení doby, sny ve větru, který

fičí přes hory cementu... tak je tu F R A N K I E H I N R G M C…

FACCIO LA MIA COSA (Dělám svou věc)

V domě je situace kritická, zmatená, hudební scéna je rozdělená,

vybuchuje trend, masy se přibližují hip-hopu a „posses“ – koryta jsou už plná

Lidi se obviňují z toho, že prodávají sebe na aukci, zatímco dělají všechno možné proto,

aby udělali poselství více přístupné široké veřejnosti

s vynecháním konstruktivních pojmů, představ,

jejichž nedostatek vytváří efekty, které jsou negativní

pro uvědomění masy, která neví nic ani o tom nejvíce plytkém druhu

tohoto celosvětového fenoménu zvaného HIP-HOP,

filozofie života, kulturní postoj, alternativa k realitě naší doby:

dívám se kolem sebe, dostávám informace a říkám příběhy verbální formou, která je mi

nejvíce blízká duševně, pud rozumu, který mě nutí komentovat,

aby zdůraznil, co vidím, ale čemu nemohu věřit. Prostřednictvím RAPU budu vadit

a neposadím se, překročím to, kde mohu sledovat prostor, který je bez děje, abych

vytvořil informaci a zakousnul se do toho, čím nás krmí média, a především televize:

já sděluji myšlenku a rým se ožení s rytmem... jsem homeboy a dělám svou věc...

Na křivolakých cestách se můj rým rozděluje do rytmu jako próza,

útočí na vaše uvažování skoro jako baňka,

tetování, které nemůže být vymazáno zpátečnickou duší na zkoušku,

do které pronikám a znečišťuji, jsem zaset do systému jako virus...

dnes pandemický, zítra nakažlivý – to se přihodí: neexistuje nic,

co mě může zadržet, protiútok začal a vytratil se.

Bleskově otočím téma, nemám žádné limity pro rychlost svého růstu

a těm, kteří mají předsudky vůči této operaci rýmů: používám svou

metrickou soustavu jako rychle sekající šavli, ostrou jako břitva,

oddanou na čin jako moje parta, která mě následuje všude, kam jdu:

můj DJ Style otáčí vinyl kolem středu tisíckrát za hodinu,

rozpoutává peklo na zemi, vyhlašuje válku, útok vás zabije

a pohřbí do moře shitu... já nejsem kamarád, ale B-Boy ve formě,

v baráku... a dělám svou věc...

Účinný hlas zvyšuje hlasitost pro ty, kteří se pozvedají ze zavšivené kultury

uzavřeni v instituci mocí ze spikleneckého stavu, který nás podváděl už léta

a napáchal škody a ještě víc škod udělá,

ale stále jsme to my, kdo na to doplácí a mince třímají jejich ruce;

my jako krávy táhneme pluhy, mlácené od farmáře, ale jediná drážka,

kterou budu sledovat je ta vinylová, moje horečná rytmika,

rychlá jako bič, se kterým mrskám, krev, která nenásleduje můj styl,

tu chrlí ven jejich vztek a nemají, co by řekli; to je rozdíl mezi rapem a světem.

Nesnažím se schovávat ve dvojité vrstvě systému, já studuji a porovnávám problém,

vyhledávám vzorce, předvedu rovnici ve formě poezie,

přesně podle absolutního konceptu a zdokonaluji to ze světa,

kde musíte být příčinou a ne následkem a já kašlu na ty, kteří využívají

HIP-HOP pouze jako pózu... a dělám svou věc...

STORIA DI MOLTI (Příběh mnohých)

Vrať se ve vzpomínkách do dne, kdy ses narodil,

slepý, hluchý, němý a nahý,

díra v prázdnotě, stín ve tmě, v absolutní Nicotě

a okolo tebe vypukne Chaos: světla, zvuky, krev,

výkřiky, pocity bez činů, sebevražedný instinkt…

Už jsi vnímal výzvu života, tvého života.

„Ale kdo mě naverboval do armády živých?“,

už sis kladl otázku, zatímco jsi opět pomalu klouzal

do útulného tepla tichého nářku, jako závan větru, který konejší v jitru dětství...

A už jsi byl dítětem: neschopen pochopit důvody bolesti,

která se zostřovala, když si doma slova zasazovala rány

jak v bitevní vřavě: krůpěje z kulometu plivané ústy bez tváří,

které nenaslouchají, tolikrát, příliš často se přetvařovali, odstrčili tě…

ale navzdory tomu ses nevzdal…

A čas zatím letí jak vítr a v jedné chvíli už se vidíš jako mladík

a v tom okamžiku cítíš veškerou prázdnotu, která tě obklopuje,

jako měkký háv, který tě dusí, zatímco křičíš…

snažíš se uniknout, ale nakonec se vidíš jen jako

matný shluk nesouvislých kusů, bez zjevného smyslu:

k ničemu a přesvědčený k životu s neskonalou samotou

sestávající z úzkosti a neúspěchů… chceš se jí postavit,

ale jdeš jí z cesty, přemůžeš strach z „odlišného“,

prolomíš zeď obav, dostaneš se ven!

Venku v poušti, v otevřeném prostoru, zakoušíš zmatek,

pocítíš závrať a zhroutíš se… cítíš, jak se tě někdo dotýká

a vidíš se dospívat, vidíš se proplouvat životem

a cítíš, jak chřadneš, umíráš, zešílíš… chtěl bys utéct, ale cítíš,

jak jsi netečný, nehybný, živý a těžkopádný…

odolný vůči útokům života, neoblomný mnich či kající se mučedník,

bezradný nebo přesvědčený… podstatné je nevzdat to…

COMBATTO LA TUA IDEA (Bojuji s tvojí myšlenkou, názorem)

Řeknu ti a vždycky jsem byl zvyklý říkat svému nepříteli:

bojuji s tvým názorem, jestli je v rozporu s mým

ale jsem připraven bojovat i tehdy, když riskuji holý život

takže můžeš vždy vyjadřovat svůj názor svobodně

a teď bojuji, diskutuji svobodně s lidmi, bojuji jako občan.

ETNA (Sopka ETNA)

Etna, země, která se třese, která klesá,

rozpadá se ve tmě a utápí se v proudu lávy – ve žhnoucí zemi,

která není schopna udělat něco. Škvára obra, který svými padesáti ústy

vrhá lávu a pomalu jí zaplavuje ulice, domy, náměstí, ničí naše sny,

věci, ve které doufáme, vytvořené z lidské pýchy, z lidu, který emigroval,

uletěl a vznáší se jako mrak nad mořem, a pomalu se vzdaluje stále dál

od už i tak vzdálených zemí.

Pionýři zbavení nadějí z děsivé minulosti hladu,

vězni v dobrovolném vyhnanství, kteří se protloukají životem,

za směšný plat přijmou být vypovězeni jako zvěř, kvůli neuskutečnitelnému snu.

Amerika, nepřátelská a hladová, odstrašuje tuto barbarskou tlupu

synů ubožáků ze severu Severní Afriky. Hledají budoucnost a jsou donuceni k přesídlení.

Ztroskotanci z moci tohoto světa, který je odmítá.

Chápající zbytek z představ, které jim pomáhají přežít

a nevzdávat se: kvůli zemi, kterou opustili a do které se chtějí tak vrátit.

Země s plamenem uprostřed moře, je zklamaní milují a bojují s bolestí

a s láskou k hoře ponořené do hnědé barvy, oběti hněvu Montezumy…

(Montezuma = aztécký náčelník)

DISCONNETTI IL POTERE (Vypněte tu sílu)

Televize nebo teleneviditelnost,
katolík nebo katoda, nové náboženství,
pokladnice slov a počty v pohybu,
často bez emoce nebo nějakého citu:
dávej pozor! Jde o vlnu, která napomáhá blbosti,
co praskne na tváři těm, kteří doufají, čekají,
visí na rtech někoho jiného:
vyhrňte si rukávy nebo si sundejte spoďáry!  

Proudy slov, tok případů, co pomalu nalíčí past pro myšlení lidí,
které z nich dělá neschopné, prázdné a nevědomé
jako smuteční vrby uprostřed větrné turbíny.
A tohle je realita: jediná, tragická, historická, s absencí rétoriky, dcera Ameriky,
hysterické smetiště vysněných iluzí, které se nám zdají jako parádní,
ale ve skutečnosti jsou koloběhem z pekla umělých emocí,
slzy z radosti a smutku jsou stejné:
banální, zdvořilé, fádní, dvojrozměrné v profilu.
Kulisy neustálého divadla, cirkusu neobyčejných zjevů,
vytvářené lidmi podle této logiky, naučili jsme se to od římských
katolíků, že chleba a hry z nás dělají malé ovečky, umírněné,
lhostejné, neútočné, bez potřeby pochopit význam žití.
Jsme psy experimentujícího Pavlova, psy jejichž slintání
pochází z kontrolované televize, zmanipulováni,
naplánováni podle programu na každý den:
začít ráno, do večera, hysterické stisky prstů na tlačítkách
dálkového ovládání, na žezlu,
teď postupovat rychle kupředu, teď přibrzdit,
je to on, kdo nám dává povely v tomhle kraválu názorů loutek,
pokud si zvolíte pásmo VKV, FM, příležitostí na kanadský
žertík je víc než dost; STOP! Rebelování je povinnost; vypněte tu sílu!

OMAGGIO, TRIBUTO, RICONOSCIMENTO (Hold, pocta, uznání)

To je hold, pocta, uznání

co cítím uvnitř sebe, věnuju autorům změny

italského stylu tvoření hudby, která má co říct

a vyžaduje myšlení a reflexi na ožehavé téma současné doby.

Poslouchej, co ti musím říct, tohle není jenom informace,

kterou ti musím dát, ne, neutíkej pryč!

Vkroč do vichřice rýmovaného slova ze srdce

od posse, která vyhrává války, od teamu OTIERRE.

OTIERRE, oblast Varese v plném efektu

jak řekli, tak udělali, tady je team, který může

změnit podobu hip-hopové scény, která zrovna teď

ztratila směr, složená z lidí, neustále bojujících proti sobě.

Oni nejsou příslibem, ale spíš potvrzením faktu,

že v oblasti stále víc zatuhlé se najde míň těch,

co odhodlaně odhodí svou zbraň a řeknou svým kamarádům,

že zůstat stát na místě je ještě horší

a chuť se zvýší s demo plným kuráže:

já věnuji poděkování OTIERRE a projevuji hold, poctu, uznání.

A teď nadešel pro mě čas, abych uvedl součást otřesné úrovně lidí:

těch je mnoho, všichni v roli prozatím odhalující hrozné názory,

jak jsou vystrašeni ze závodění, utloukáni strastí a nouzí

s ostrými zuby a bleskovými texty, neproměnlivými jako náhrobní kameny

chutnající jako impulsy, podněty vnitřního růstu,

připraveny pozorovat, co se děje „tam venku“

– jak říká POLARE – nedopusť, aby si tvé oči zvykly na tmu.

Je pravda, že vliv spojenej s VIRGORSOUL je nakažlivej

a společně s těmi s IRMU, NITRO a FEDE si přivlastňují dance-hall,

ti, co patří do jazzového rytmu, kterej dělal VEZ,

na kterém TORRIDO zasejvá semena lyrického zmatku,

plného záhadných významů, ve kterých se utápí,

a INTRUSE spolu s LIMITE a AZA dělají svou věc za dveřmi jejich domu,

dohromady s ESA, kterej myslí, váží, tesá,

potom připraví své texty s elektrickým napětím.

Tak já věnuji své poděkování OTIERRE a projevuji hold, poctu, uznání.

CALMA, CALMA... (Ticho, ticho...)

Všem, kteří věří na nadřazenou rasu.

Všem novinářům, kteří překrucují informace.

Všem, kteří si myslí, že jsou lepší, protože mají peníze.

Všem, kteří nikdy nepokládají otázky.

Všem, kteří nikdy neodpovídají.

Všem, kteří vidí rozdělení jako jediné možné řešení,

a především těm, kteří ukrývají svoje osobní zájmy za „zájmy lidu“,

nezávisle na těch, kteří sedí v parlamentu z rozhodnutí voličů

nebo jen proto, že někdo mocnější než oni rozhodl, aby se stali jeho součástí...

IL BIANCO E IL NERO (Bílá a černá)

Jsem na straně těch, co zakoušejí ponížení a útlak za svou barvu pleti.

Hitler a Mussolini měli bílou pleť, ale černé svědomí.

Martin Luther King měl pleť černou jako eben, ale jeho duše zářila jako světlo diamantů,

které těžili utlačovaní černoši v dolech Jižní Afriky z marnivosti bělošské menšiny.

LIBRI DI SANGUE (Knihy krve)

Jsou lidi, kteří vyvolávají nesnášenlivost

tento stín se zvětšuje, pronásleduje, zvyšuje svou sílu

syn arogance a ignorance, smysl života pro toho, kdo ztratil svědomí

a slepě věří na nadřazenost jedné rasy nad ostatní:

ne, to není moje představa života

a hra nekončí, dokud nemá konec a já jsem jí začal hrát

kostky jsou vrženy a lavina početných tváří se ještě nezastavila

nemáme výsledek: oni se pokoušeli rozhodovat od dřívějšího, kdo je in a kdo je out

kdo je jednička a kdo je nula, kdo je bílý a kdo je černý

ale toto je částečný názor, není ponejvíc důležitý

je jen názorem nejsilnějšího a my nemůžeme uniknout smrti

chovat se jako kočka a myš není účelem hraní této role

vedené bezohledným vůdcem, nenávist mezi lidmi, nejsilnější na nejslabšího

oni jsou schopni vymyslet neprokazatelné alibi, ukazují zbytečné, ale nesporné důvody

odpírají všechna práva jiným lidem

ve jménu spravedlnosti lidí

ale pouze formou a ne záměry

jsi veliký? Respektuji tě, nebo ti vykopnu zuby

různé aspekty píšeme tisíci jazyky, ale jsme knihy krve... Všichni jsme knihy krve...

Jsme knihy krve, knihy budoucích dějin, různá kultura, ale stejná povaha

není třeba zapírat, toto jsou fakta, stejný úvod knihy a doslov pro každého

darebáci, podplácení politici, pseudo-vzdělanci, mafiáni, policisté

není místo pro rozlišování, všichni jsme členy stejného národa Zulů

a když je člověk nahatý, je nahatý a nikdo nemůže říct, zda je člověk dobrý nebo špatný

nezáleží, jak je oblečen: bestie bude pořád bestie, i když má na sobě uniformu

a myslí si, že hájí práva... čí práva? To se stalo bratru Rodneymu Kingovi

který byl obviněn ze zločinu, že se narodil černý v temné nemocnici v říši, kde vládnou peníze

úder za úderem, mlácený jako chobotnice, svázaný, uvázaný jako koza, uvázaný na kštici

to je zdokumentováno, natočili to, stránky nenávisti psané na chodníku

údery s krví člověka bez viny a bez jakékoliv síly

který nemá nic společného s těmi bastardy

ale moji drazí, to se stává také v Itálii každý den

ale nikdo se o tom nedoslechne

pomalu, ale neúprosně písek času pokrývá mozky

každý den, každý měsíc, každý rok

všude na světě je násilí důvodem pro akci pro lidi a národy

pohlaví, rasa, náboženství

mají pořád dobrý důvod nenávidět

ale my si musíme připomenout

že jsme knihy krve... všichni jsme knihy krve...

Stránka za stránkou pocitů, emocí, rozhodnutí, pozměněných názorů

zaplněné stránky, bolestí probodané duše, aby věděly,

že existují lidé, kteří nechtějí rozumět, že je bolestivé cítit a vidět tebe jako někoho jiného

povinni přidat do scény zvrácenou frašku na tomto světě

s lidmi v pozadí, které vede jenom nenávist

„můžeš buď vyhrát nebo ztratit“

ne, já odmítám přijmout tuto pokroucenou logiku

typickou pro ty, kteří nechtějí milovat, ale soudit podle obalu

člověk posazený v křesle

jednotlivci jako on vládnou světu

a pozadí je ještě víc plné smrtí a bezútěšností

poměr se naklání, nevyhnutelně klesáme dolů

seznam tupých lidí je už dost dlouhý, ale v budoucnu bude ještě více zneužívání moci

ženy ponižované manažery: jestli jsi „dobrá“ budeš mít práci, jinak tě vyhodíme

muži narozeni daleko, příliš daleko na jihu, abychom jim pomohli

udí zdechliny v polích, v terénu pod sluncem

tisíc hrdel oteklých s úmornými slovy

trny v srdci těch, kteří vidí hnít své bratry

lidi zneužívané jako zboží na prodej

já odporuji všemu tomu, nemohu najít žádný kompromis s touto realitou

a nechci, nechci, nechci šibenici, abych byl jméno příští kapitoly, kterou se chystáme napsat

pojďte! musíte to pochopit

používejte více svoje srdce a méně kříže v kartách

protože jsme knihy krve...

PACE E GUERRA (Mír a válka)

Já nehledám mír,

nesnáším válku,

nesnáším válku,

nehledám mír,

nesnáším válku

a když se koukám na váš mír,

usíná duch válečníka,

ten, co vrčí uvnitř mojí osoby.

POTERE ALLA PAROLA (Síla slova)

Toto je příběh vyprávěný s hudbou a slovy; ale ne s mnoha slovy,

jak uvidíte, protože slova nejsou to důležité, co se v hudbě počítá.

(dětský hlas): tohle... opravdu... bylo uděláno

Efektivní slova vyplněna metaforou

vyjádří úplný a perfektní koncept

dobře mířená nálož

se zabývá systémem z hlubin duchovního ghetta

kde oni chtějí, abychom se topili

v moři ideální řeči smíchané

s tou falešnou a prospěchářskou morálkou

kterou cenzura používá jako zbraně k obraně, střílející mnohé bez varování

– mnozí mi nevěří – oni odmítají

každou formu kontroly, započatou od mocných,

od „džentlmenů“ kteří kontrolují názor,

od těch, co opravují náčrtky ve scénáři

zvaného informace, sledovaného každý den na obrazovkách celé země

tohle je jed, se kterým nás chtějí naočkovat, na který neexistuje protijed

to je duševní smrt

chraňte se proti tomu, nenechejte se ovlivnit

jestli nechcete být omezeni do konečného stádia

otupělé stagnace, ve které nejste schopni přemýšlet

a raději si postěžujte, jestli se děje něco špatně

jednat, myslet, mluvit, prozkoumat

každou chalupu celosvětové vesnice

otevřít okna dokořán na osobní komunikaci, otevřete kanál vedoucí všude

přemožte to skladiště přidušených slov

pocházejících ze sítě naprosto zmlklé generace

tohle je to, co si myslím

život je moje škola

a já přidávám do slova sílu

Podmět, přísudek, uctivý pozdrav

bez tak mnoho poklon jako rána pěstí do zubů

ticho je pro prohrávající, němé tváře a usmívající

hlupáky s odpuštěním útoků mocných,

kteří ženou masy na dno jámy

na okraji propasti zaplombují rakev z dialogu

s hřebíky, udělanými z karafiátů

přemožené volání v ochraptělém řevu

a nahromadění elektronů v megafonu a zveličení průhledné pomluvy

jako křídla ováda, který bzučí ve vyprahlé kulturní poušti

uprostřed rozvalin doby stvořené z ideálů nikdy nedokončených

vámi pro nedostatek vytrvalosti, vy, kdo potřebujete mít štěstí

vy, co potřebujete kuráž, vy, co se potřebujete polepšit, aby přišla změna:

tohle je okamžik využít jej a pohnout se dopředu

tohle je vzkaz, který vám posílám

zvučně znějící hřích, kterého se dopouštím

narušuji ten nemluvný a nelidský zákon držení ticha

od kterého já se odlišuji tak, jak hodně se projevuju a šířím soudnost

rytmicky vtírající se verš a útočná a přesvědčivá souprava bicích

protrhne jasnou mlhu jako slunce

protože jazyk může uhodit, jestli to myšlenka chce

UDEŘIT SILOU DO SLOVA

jako DJ STYLE když věnuje sílu v exhibici projevu

Pozoruju pečlivě obzor

vidím směr dosažení, cílovou čáru

a jdu a zakopnu při krkolomné rychlosti

a upadnu a odřu si kolena

ale nevadí mi to, popadnu dech

zase se postavím na nohy, skočím šipku do vody a uvidím močál

který obklopuje ze všech stran eldorádo ideálů

který se usazuje jako nánosy bahna v rybníce, kde se koupu

zabláceném a zdraví škodlivém, každý ví, že je to tak

zablácená a zdraví škodlivá úschovna pro dráždící impulsy, co utišuje bolest z dávných dob

zdržuje se slov v prázdnotě toho krutého mlčení

narušená, rozčeřená vírem slov

který pronikne pod kůži a pálí

ale vaše chvíle nastala

nestůjte tu a dívejte se, pojďte, no tak do toho

zakřičte z plných plic

dodejte do slova sílu

UDEŘTE SILOU DO SLOVA

DJ STYLE

SACCUAN

LC ZODIAC

FRANKIE HI–NRG MC

FIGHT DA FAIDA (Bojujte proti tomu, co je)

Otec proti synovi, bratr proti bratru

narozeni do hrobu jako maso na jatka

lidi s dušemi tenkými jako prostěradla, naostřeni jako při hrdelním zločinu

zuřící neznají meze, hrdinové bez země

ti, co vedou válku mezi mafií a camorrou

Sodoma a Gomorra, Naples a Palermo

pekelní pobočníci, likvidovaní zevnitř jako čas ve vzpomínkách

z nádorovitého prádla, střihnutého podle zločinecké šablony

zatímco to svět sleduje mlčky bez zasahování

už nechceme víc válek mezi rodinami, vyvolaných

z touhy po ženě a jejím věnu

která dá dneska život synům a zítra jim ho sebere

větve bez listů, které ona láme

jako plody, které nikdo nechce:

to je počátek revoluce z bossovo hlasu

ale Don Vito Corleone je dnes ještě blíž, než si myslíte

má své křeslo v parlamentu

teď je akorát ta chvíle zahájit odhodlaný útok

odhodlaný, radikální a ničivý

dneska víc než kdy jindy, spojit se proti mafiánským klanům

dělá se tu mlha, co nevěští nic dobrého

udržovaná daněmi, plnícími kapsy

dost bylo obálek podstrčených do správné kapsy v téhle špinavé Itálii

...musíme bojovat proti tomu, co se děje!

Jihu, nedovol jim, aby tě oklešťovali

zločineckou mocí, která tě chce zastavit

zkaž jim veselou náladu, sraž jim hřebínek

všimni si, jak jemu padá hlava do koše

zbav své myšlenky od každého absurdního předsudku

je to počátek konce mučení, které nás ovládalo po staletí

které nás spolkne a potom nás zase vyzvrací

moc démonů, které nazýváme „lidi“

kteří zabíjejí ostatní lidi, kteří využívají a vykořisťují nás mladé

moc, která přistřihává křídla nejslabším andělům

moc, která utiskuje, moc drog

moc ve státu, který kašle na všechno

neštěstí v Bologna, Ustica, Gladio [teroristické útoky]

nahromadění koster v kredenci (rodinná ostuda)

nenávist, tvé semeno klíčí v zemi pohnojené

krví z války a camorry

neporažená, bohatá a arogantní pokračuje v zabíjení lidí

hroby, masové vyvraždění, bomby vybuchují

rána stroje, výstřel z děla, vyhubení gangu

Cosenza, Potenza, zanechávající mrtvé lidské tělo

zasvěceni do násilí bez jakéhokoliv odporu

Alpy, Salento, pouze jeden krok:

ničte systém, aby došlo ke změně

dejte nám zpátky naši zem, a konec válce

z ulice přichází intifada [povstání palestinců proti izraelcům]

...musíme bojovat proti tomu, co se děje!

Tri Tri Tri

[prastará sicilská říkanka z 13.století, kterou si zpívaly děti při hraní, znamenající 3,3,3]

sedm žen a tari [jméno drobné mince], tari má malou cenu, malou cenu

sedm žen a meruňka, a meruňka je sladká, sladká

sedm žen a oříšek, oříšek je tvrdej, tvrdej

sedm žen a mezek, a mezek má zuby

sedm žen a had, a had je jedovatej

sedm žen a granátové jablko, jeho malá zrníčka, jeho malá zrníčka

sedm žen a koule na kuželky, koule je kluzká, kluzká

sedm žen a slámka, slámka je tenká, tenká [pozn.: slámku v Sicílii používají na přípravu makarónů; těstem obalíte slámku, potom jí vytáhnete a máte uvnitř duté makarony]

sedm žen a malá kašna, malá kašna stříká vodu

sedm žen a kráva, kráva má rohy

sedm žen a paní, paní jde dolů po schodech

sedm žen a mušle na záchodkách, mušle je zakulacená, zakulacená

sedm žen a svět, a svět je 3, 3, 3

sedm žen a tari

ESCO (závěr)

…zmáčknout kontakt během 13 sekund…

(myslím, že jsem tomu rozuměl, za 10 sekund nastane ticho)    …následuje výkřik do ticha

Texty z druhého alba La Morte Dei Miracoli

QUELLI CHE BENPENSANO (ÚŽASNĚ CHÁPAJÍCÍ MAMLASOVÉ)

Jsou kolem nás, s námi, kolikrát my jsme těmi,

co slibují a nikdy sliby nedodrží, jedině když

se jedná o osobní důvody

Jediný účel světí prostředky, cenu, co je v sázce,

tak vysokou jak jen je možné získat,

vítězství je nezbytné a nenechávej nikoho dalšího se spolupodílet

V logice hry je jasné jenom jedno pravidlo:

žádné ohledy, žádný respekt pro naše blízké,

protože poslední zůstanou posledníma, jestli první mají velký náskok

Hodně jich je arogantních vůči slabým, hodně jich podlézá mocným,

oni duplikují ostatní, všichni jsou totéž, jen se na ně podívej:

schovají se za masku a ty je nemůžeš mít přečtené

jako ještěrky šplhají nahoru

a když přijdou o svůj chvost, tak si koupí novej

oni chtějí vystavovat všem na odiv to, na co se zmohli,

utrácejí peníze, rozhazují peníze, oni jsou těmi, co vlastní...

Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já

Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já

Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já

Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já

...a jako čípky v plastu, žijou v uměle nafouklé bublině

se psy hlasitějšími než 120 decibelů

a s více trpaslíky než v Disneylandu

žijou se strachem, aby nevypadali chudě:

co mají, to ukazují, vše co jim chybí, si zamanou a pak to nakupují

v neustálém porovnávání se sousedem se rozrůstají jejich stavby:

od trávníku až do nebe, oni mají víc parabol než Sv. Marek v Písmu

[pozn. v italštině znamená parabola vedle antény i Kristovo slova v Bibli]

oni jsou ti, co si leští auto každou sobotu,

co po večerech připalují asfalt a mlátí malé děti,

oni jsou průměr, jako třída, do které patří,

oni jsou země-země, jako metací střely, kterým se podobají

všechno mají po ruce, šňupou drogy, koupají se v alkoholu,

potom zavadí o strom – BOOM –

jejich nosy bílé jako Fruit of The Loom

pak zrudnou víc než jak to znáte z krváku DOOM

Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já

Každý jen pro sebe, uctívá Boha jen pro sebe,
drží se za ruce v kostele od jednoho konce lavice na druhý,
každou neděli – pokrytecké ruce –
ruce, které páchají věci, o kterých mlčíš,
ve strachu, že další ruce to zjistí – vyvolají skandál –
ruce, které potom podepíšou petice pro vyhoštění ze země
ruce tak jemné jako ricinový olej

[ricinovým olejem mučili fašisti, obětem způsoboval velké křeče a průjmy]
ruce, které svírají obušky, ruce vyšňořené drahokamy,
ruce, které jsou vztyčené na všechny kromě bratrů
Ti, co říkají: už není bezpečné vycházet ven v noci
ti, co chodí za děvkama, zatímco jejich synové koukají na TV
ti, co se chovají jako bossové, co si kupují magazín Class
ti natolik nároční, že si nechají zavolat NAS [speciální útvar italských četníků]
vytvarované noční můry, co by rádi vzpláli s každou cikánkou
ale jediná, za kterou se otočí, je ta, která jim dá lásku každou noc
když já se schovávám na druhé straně jejich černého měsíce [LUNA NERA je špatná karta z cikánské televizní soutěže LA ZINGARA, kde cikánka se 7 kartami dává lidem možnost vytáhnout si jednu, a když nenatrefí na ´černej měsíc´, položí jim otázku a při správné odpovědi vyhrají peníze]

Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já

AUTODAFÈ (Akt víry)

[dřív se pod tímhle slovem označovalo působení katolické inkvizice, která veřejně pálila pro ní nepohodlné knihy a další politické nebo kulturní výpovědi]

Držím si od sebe odstup

protože nechci dělat nic pro sebe

nechci se dělit s někým takovým jako já,

kdo neudělá nic pro to, aby se zdokonalil:

já jsem sám sobě nepřítel, ten nejhorší

bachař věznitel mojí osoby s klíčem v mojí kapse

křičím pro svobodu, ale pro ten čas, co existuji, vím, že

tahle cela zůstane zavřená zevnitř na tři západy:

já jsem ztracená duše hlídající moje peklo

ovládnu každej možnej „sebe-popud“, neoblomný,

nezastavitelný v mém bytí bez pohnutí

zaznamenávám si ubíhání dnů na kalendáři

já jsem oběť, vrah a najímatel zločinu

já jsem černoušek bubu, kterej straší v mých snech

když jsem měl sny, myslel jsem si, že jsem byl svobodnej,

ale to jsem neznal sebe tak jako dneska

a nedostanu odpuštění, ani když přiznám hříchy, kterých jsem se dopustil

– a provádím akt víry –

ve špatné společnosti, obzvlášť když jsem sám,

negativní jako zemská přitažlivost při přistávání letadla

já letím, nabírám výšku, ztrácím rychlost a čekám, co se stane horšího

což není zřícení, ale spíše přistání, jak říká Hubert

pomyslný jako Hipochondr od Moliera

já jsem družný se svým egem a počínám si jako Salieri

[Salieri

byl Mozartův učitel-přítel-konkurent, který si po Mozartově smrti přivlastnil jeho skladby]

ale neptej se proč, protože to je člověk přivázaný na provazu

když se nit přetrhne, tak už mě nechytíš

Milý příteli, já ti nepíšu,

já tě nevyhledávám a nikdy na tebe nevolám

zaťukej jednou, jestli jsi tam a posloucháš mě

vytáhni mě z téhle nehybnosti ataraxie

ztratil jsem se v parku, který je Jurský

a nemůžu najít cestu ven:

přijď a chytni mě nebo spadnu,

jako Maxmilián sklouznu do černé díry zdravotních potíží:

v nudě mi nepomůže žádný lék

a zjišťuji to, protože jsem pod náporem a ty mě zamítáš

já kritizuji, střídám křesla, která si nezasloužím

a uvědomím si po sekundě, že se naparuju

ale jak je známo, zlo ublížilo a nemůže být zničeno

historie se nedá změnit, moje paměť je krátká a vymývaná

žiju v tomhle stínu díry špatné pověsti

platím svoje dluhy za návyk a beru výjimku jako pravidlo života:

jsem doma v přízemí a nechávám si říkat Stilita

toulám se, lelkuju, jako Dr. Živago

mávám svýma rukama a ty mě nevidíš

ohlížím se po rukách a místo nich často najdu nohy

ohlížím se po řekách, ale nacházím světla, která mě pálí

a vím dobře, že jizvy zůstanou

papír, péro a nic víc k tomu, abych zůstal na hladině

v mojí hlavě jsou moje myšlenky jako pavouk v bublině

sedím na břehu řeky, očekávám, že zahlídnu svojí mrtvolu plout… vytrvale, trpělivě…

FILI (Provazy)

Jsou provazy, které nás táhnou, podpírají,

provazy které nás zbytečně dusí a provlíkají se jako pavučiny mezi mnou a tebou.

Jsou provazy, které se opírají o slova v nestabilní rovnováze,

jako několik tanečnic tančících v oblacích.

Provazy pružné nás spojují a čím víc se od sebe vzdalujeme, tím víc nás k sobě přitahují zpátky.

Elektrony se kříží okolo jádra jen na okamžik

a jen co si s provazem hlasu něco pošeptají, zase se vzdálí.

Provazy (vlákna) z plátna utkaného obrazu Penelopineho,

a pak zničeného mnou a tebou, vzdálené jako struny, na které naše prsty brnkají,

chvějí se jako varhany, které tiší každý úder klávesy... Bim, bam... Kýváme se jako kyvadlo...

Loutky pověšené na šňůrkách, za které tahají naše vlastní ruce, které se sukují a někdy mizí…

Provázky rozšlapané trávy, které se jen těžko znovu napřímí...

Dvě etapy proti sobě, a uprostřed provazy velmi napjaté, provazy ze zbytečností,

znovu zmíněných, bez toho, aby byly někdy vyřešené.

Provazy tmavě červené, které zkrášlí kódy nerozluštitelných zpráv.

Provazy, které shromažďuješ ve stopě, kterou já zbožňuji rozluštit.

Zlaté provazy vykreslují paraboly v letním šeru, vyplní přání duším...

A ty se stáváš hudbou, zníš rytmicky, hypnotická harmonie:

tebou očarovaná, tebou, jež jsi kouzelné jablko z pohádky.

Jsme ztraceni ve stejném labyrintu, a pronásledujeme stejný provaz.

A jednoho dne přeřízneme spolu ten provaz našich životů

a zůstaneme konečně bez jakýchkoliv provazů (překážek) mezi námi.

Provazy z papírových draků, netrpělivých až se přetrhnou, osvobodí se,

ztratí se a jen tak si budou létat ve větru.

CHIEDI CHIEDI (Ptej se, ptej se)

Za lásku do muziky já také platím

lidi, poznali jste hodně lidí

kteří chybují

kteří vykořisťují

kteří tě nejprve nadmíru zužitkují a pak tě odkopnou

lidi, kteří jen dělají, co chtějí

mají zisk z těch, co se nestydí předložit bujaré rýmy

aniž by se někdy ptali, za jakou cenu

z věcí, co děláš, jim musíš velikou část odevzdat

a pak odejít

nejdříve ti řeknou, že za to nejsou peníze

a že nemůžeš bohatnout

pak ti už nikdy nevrátí tvoje peníze

žádné díky od nich neuslyšíš

nedělej si starosti

„modli se a pracuj“

podíváme se na složenky později, ve správném čase

říkají ti, pletou tě

a čím víc peněz jim nasypeš, tím víc se zachovají jako bastardští psi

Ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám něco, co neznáš

ale dej mi zpátky, co mi patří, vrať mi to zítra

a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat

ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám něco, co neznáš

ale dej mi zpátky, co mi patří, vrať mi to zítra

a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat

Jak jsem dokázal, aby mi věřili? Snadno!

protože já zním vždycky důvěryhodně

ale využívám vaše oči jako zrcadla pro stromy

pamatuji si všechny pasti od mizerů

a objednám si zabití tvého partnera

je dobré, jestli máš pořád peníze

protože vůbec nikdy nereaguješ sama

využíváš člověka, který to „zatáhne“ (finančně pokryje)

vypařuješ z dechu vodní oblaka

jako když jsem ti věřil, aniž bych se tě vyptával

teď mi dáváš hloupé odpovědi

já doplácím za svou největší chybu

daruji ti perly místo ořechů ze stromu

víš to, že jsi svině

a že sviní zůstaneš, že se nikdy nezměníš

jedinou tvojí budoucností může být to, že se staneš klobásou

jestli si zapínáš náušnice namísto, aby ses upravila

Ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám něco, co neznáš

ale dej mi zpátky, co mi patří, vrať mi to zítra

a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat

ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám něco, co neznáš

ale dej mi zpátky, co mi patří, vrať mi to zítra

a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat

ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám něco, co neznáš

ale dej mi zpátky, co mi patří, vrať mi to zítra

a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat

Když říkáš přátelé, tak co tím myslíš?

chovat se šťastně se stejnými úmysly

být tady v každém okamžiku

ve kterém opravdu nevydržíš zůstat sama

rozdělit si to rovným dílem na dva kusy, mít cenu více než dvojnásobnou

být věrná a nebýt obyčejným opiem

ukázat se obnažená

chránit se a nebo se nechat vyhodit do povětří

máš jen blbé kecy a výmluvy

ty budeš mít motivaci

protože jsi tak žila už léta

„kulturní“ chování ti nestačí

ale já jsem znechucený pouhým vynucováním

ale jestli se nejdřív o to zajímáš a pak na to zapomínáš

bereš si, co potřebuješ, a necháváš riziko na jiných

jsi jako ryba u dna…

tak si vezmi tu ostudnost věcí, které jsi udělala špatně

Ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám to, co neznáš

ale dej mi zpátky, co mi patří, zítra ať to mám

a vracej mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat

ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám něco, co neznáš

ale vrať mi zpátky, co mi patří, vrať mi to zítra

a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat

ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám něco, co neznáš

ale dej mi zpátky, co mi patří, vrať to zítra

a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat

THOMAS MANN

♂   6.6.1875   LÜBECK    ♂   12.8.1955  ZÜRICH, zemřel tedy na moje narozky

Heinrich Mann, starší bratr Thomase Manna a sám významný německý spisovatel, uvádí ve svých vzpomínkách kapitolu věnovanou bráchovi těmito slovy: „Když se odstěhoval do USA, prohlásil prostě a jasně: Německá kultura je tam, kde jsem já.“ Heinrich Mann pokračuje: „Aby si jednotlivec získal takovou nepochybnou vážnost, musí představovat více než jen sebe samotného: zemi a její tradici, ba ještě více, celou kulturu, nadnárodní vědomí podstatného člověka.“ Odpověď na otázku, jak dosáhlo tohoto univerzálního působení dílo, jež se nejdříve proslavilo ságou jedné rodiny, nám může poskytnout biografický výtah jako pater noster kvalita u Thomase Manna.

V náčrtku svého životopisu z roku 1936 píše Thomas Mann s úsměvem: „Narodil jsem se v neděli 6. června 1875 v pravé poledne ve dvanáct hodin. Mým rodným městem byl Lübeck (dodejme, že se jedná o starý hanzovní přístav na pobřeží Baltu). V dětství jsem byl rozmazlován a šťasten, že jsem zdráv. Se čtyřmi sourozenci jsem vyrůstal v elegantním městském domě… Zatímco otec, majitel kšeftu s obilím, byl vnukem a pravnukem lübeckých měšťanů, spatřila moje matka světlo světa v Rio de Jančáru jako dcerka německého plantážníka a portugalsko–kreolské Brazilky. Ta nejlepší krev v žilách, jakou si dovedete představit. Nešťastnější etapou mého mládí, ba snad života vůbec, bývaly čtyři týdny letních prázdnin, které jsem měl téměř každý rok vyhrazeny s rodinou v sousedících mořských lázních Travemünde.“

Tuto idylickou, bezstarostnou dobu měl malý Thomas o to raději, že unikal škole, ke které cítil nehynoucí odpor a taky vztek k pedantskému zacházení s malými dětmi. Snažil se vzdorovat její disciplíně, protože toužil po volném čase ke čtení a snění a ke sladké zahálce.

Úsměvná mladická idyla však byla pouhým povrchem kryjícím tísnivý tlak vlastní famílie i společenské vrstvy, k níž Mannovi náleželi do počtu. Všichni považovali Thomase za neúspěšného flinka, od něhož nelze očekávat žádné překvápko. Otec, jenž skonal, když bylo Thomasovi šestnáct, ukládal v poslední vůli poručníkům svých dětí, aby je vedli k praktickému životu. „Pokud mohou, je třeba, aby se opřely sklonům mého nejstaršího syna (míněn je Heinrich Mann, o čtyři roky starší než Thomas) k takzvané literární aktivitě. Můj druhý syn je přístupný klidným domluvám, má dobrou povahu a smíří se s praktickým povoláním.“ Matka, od níž si Thomas do života přinesl vřelý vztah ke kvalitní hudbě a muzikální znalosti, kterými je prodchnuto jeho dílo skrz naskrz, napsala – o léta později, už po velkém úspěchu Buddenbrooků – rodinnému příteli: „Zvláštní, jak jsem horlila a stála proti Tommyho pokusům! Velká zklamání z jeho školních studií mi musela zcela sebrat víru v jeho nepopiratelné nadání!“

PRVNÍ KRIZOVKA JE TU, VEZMĚTE SI FRŤÁNKA, BRAZILSKY SILNOU PODPORU

Nelze se divit, že Mann prožívá na samém začátku dospělosti hlubokou krizi mladého věku, první ze tří velkých krizí svého života, o to větší, že jde o celý jeho budoucí osud. Po otcově smrti a prodeji firmy se matka stěhuje se čtyřmi dětmi do Mnichova, jen Thomas zůstává v Lübecku, aby dodělal střední školu (jakžtakž se mu to daří). Když se k rodině připojí, je stále ještě pln nejasného očekávání. Pracuje půl roku jako úředník pojišťovny, pak s odůvodněním, že chce být novinářem, se dá zapsat na univerzitu a techniku, chodí na přednášky o filozofii, umění a literatuře, o národním hospodářství a vůbec hrubém národním produktu – a přitom píše krasopisně vjemy na papír. Uchytí se v redakci proslulého štiplavého satirického časopísku přesýpacího svůj všední Simplicissimus, tiskne první povídky, jimiž ihned upozorní na svůj neotřelý talent, posléze vyhoví pozvání bráchy Heinricha a stráví s ním téměř rok v Římě a v blízkém středisku Palestrině.

Navenek vedli oba bratři život mladých zahalečů, pilně však psali a Thomas, hltající tehdy ruskou a skandinávskou literaturu, začal po dlouhých předchozích studiích sepisovat sáhodlouhý román. První list původního rukopisu je datován „konec října 1897“, dokončeni byli „Buddenbrookové. Úpadek jedné normální rodiny“ v srpnu 1900.

Mann odmítl žádost nakladatele, který mu už před dvěma roky vydal svazek povídek Malý pan Friedemann, aby tlustopis ztenčil co do objemu a stravitelnosti. Nakladatel argumentoval, že se vzácně „najde plno lidí, kteří mají čas a dost koncentrace, aby do sebe pojali dílo takového rozsahu“. Nakonec však vyhověl autorovi a v říjnu 1901 román ve dvou svazcích vydal. V prvním roce se prodalo sotva tisíc exemplářů, potom však zájem rychle rostl a naráz docílili slávy. „Moje pošta nabyla na objemu, proudily mi peníze, do ilustrovaných časopisů pronikla moje fotografie, sto per popisovalo plod mé plaché samoty, svět mne objímal v pochvalách a blahopřáních.“

V románové kronice, jež se stala hotovou biblí německých čtenářů a do nástupu nemocného Hitlera se dočkala celkového nákladu milión sto tisíc výtisků, líčí autor (v jednotlivostech připomínajících historii jeho vlastní rodiny) rozpad a rozklad patricijské lübecké rodiny v letech 1835–1877. Vypravěčská linie postupné ztráty zdraví, životnosti, měšťanského životního stylu a hospodářské jistoty odpovídá souběžné linii rostoucí psychické a morální svízelnosti, nervozity a životní prohry v neduhu tom i tom, nemoci a smyslu pro umění. Poklidně, široce, zato pronikavě analyzuje autor život svých postav jako nevyhnutelný osud ubohých, nevinných, často směšných chudáčků na duchu, řekli bychom barbarů a nikde žádná patrná U2 Irish Pride, ale jen úchyláčků neduživých hoblíčků či holbíčků, kterým přidají hobla na uvítanou snad neduživých narozeninových oslav, jež čtenář miluje o to víc, OČ VÍC JIMI NUTNĚ MUSÍ POHRDAT. V celé světové literatuře před první světovou válkou je málo děl, která lze co do umělecké formy srovnat s tímto elegickým a energickým eposem měšťanského úpadku na smetiště dějin.

Když se v roce 1905 Thomas Mann oženil s dcerou mnichovského univerzitního profesora Katharinou Pringsheimovou, nalezl v ní prvotřídní družku na celý život. Vedl navenek život zámožného a šťastného požitkáře umění. Rodina se rozrůstala (v roce 1905 se narodila dcera Erika, o rok později syn Klaus, 1909 syn Golo, 1910 Monika, 1918 Elisabeth, 1919 Michæl), ale také z Mannovy pracovny vycházela nová a nová díla – povídky, novely, romány. Už v roce 1903 vydal další variantu svého trvalého tématu, vztahu umělce a umění k životu, novelu Tonio Kröger, „dílo mému srdci nejbližší,“ jak prohlašoval ještě v roce 1930. Spolu s dalšími pěti novelami vyšla ve svazku s názvem Tristian. Následoval dramatický esej z renesanční metropole Firenze Fiorenza (1906), očekávaný druhý román Královská výsost (1908) a povídka Smrt v Benátkách (1912, zfilmovaná roku 1970 Luchinem Viscontim; v roce 1964 byl zfilmován i Tonio Kröger, v roce 1954 Královská výsost, Buddenbrookovi dokonce dvakrát, v letech 1923 a 1959).

V Královské výsosti, „pokusu o veselohru formou napínavého románu“, jde o problém, „zda je možná syntéza osamělosti a pospolitosti, smíření aristokraticky melancholického vědomí a nových požadavků, jenž už tenkrát mohly být vyjádřeny formulkou „demokracie“. V postavě spisovatele Gustava Aschenbacha ze Smrti v Benátkách (nese i rysy Gustava Mahlera) splývají láska a utrpení UTRPENÍ v podivuhodnou podobiznu umělce na pozadí melancholického průmyslového města duchů.

KONEC JEDNÉ EPOCHY

Druhá životní krize Thomase Manna se dostavila ke konci první světové války. Politická závrať, kterou pro Německo, zejména však pro Mnichov, kde Mann s rodinou žil, přinesla vojenská porážka a po ní listopadová revoluce, republika rad jako jsou závodní rady republikové, nikoli závadné rady republikové, kontrarevoluce, totální znehodnocení marky a fašistický puč v roce 1923, zasáhly i Manna. Konzervativní stanovisko, v němž se ztotožnil s válečnými cíli vilémovského Německa, odůvodnil Mann v obsáhlém eseji Úvahy nepolitického člověka (1918). Psal jej vlastně celou válku, takže když kniha vyšla, názory v ní vyjádřené už z části překonal a mohl je charakterizovat jako „poslední, velký a ne bez odvahy vedený ústupový zápas romantického měšťáctví před „novým“.“

Ke krizi názorové přistoupily nesnáze finančního rázu. Totální inflace znehodnotila jeho úspory, honoráře za dřívější knihy byly nejen devalvovány, ale i méně časté. Základem příjmů byly honoráře za příspěvky do amerického magazínu, vyplácené v dolarech. Nastala i tvůrčí vyčerpanost. V módní vlně expresionismu byl Thomas Mann naráz „nemoderní“, navíc, jak se zdálo, ztratil jistotu vůči vlastní tvorbě. Co měl vytvářet? Jaký obsah mělo dostávat jeho dílo? Na začátku války se zabýval dvěma projekty: humorně zaměřenými „zápisky hochštaplera Felixe Krulla“, duchaplně rozvernou variací dávného tématu pochybné existence umělce jako člověka, a novelkou, jejíž děj se odehrával ve švýcarském horském sanatoriu pro souchotináře. Nakonec se rozhodl pro námět třetí a napsal povídku Pán a pes, která patří k jeho nejrozkošnějším historkám. Odsunuté rozhodnutí se však muselo uskutečnit, a proto už na podzim 1924 vyšel co do významu i rozsahu druhý Mannův román Kouzelný vrch. Aniž s tím autor počítal, odpovídal román natolik pocitům, duchu a potřebám doby, že se přes svých 1200 stran stal okamžitě úspěšným. Byl přeložen s radostí do pěti jazyků a během následujících čtyř let dosáhl jen v němčině zatraceně skvělého nákladu 100 000 výtisků svědčících o pomatené době (tedy v převládající pomatené zlobě 20. století, bohužel).

Tématem románu je nejen překonání rysu „němectví“, jímž je poníženost před smrtí a bolestí (tento rys dá autor překonat hrdinovi, mladému Hansi Castorpovi, po několikaletém pobytu v sanatoriu také s pomocí humorně sympatického humanisty a racionalisty Settembriniho), je jím i „konec měšťanské epochy“, ironické zúčtování s parazitní existencí k smrti odsouzené společnosti doby před rokem 1914.

Vrcholu slávy dosahuje Thomas Mann v období výmarské republiky v roce 1929, kdy je mu udělena Nobelova cena za literaturu. Dostává ji výslovně za Buddenbrooky – což je někdy chápáno jako nepřímá výtka za tvorbu představovanou Kouzelným vrchem. Neboť tím se Mann vlastně odřekl měšťáckého světa, jak ostatně svědčí i to, že stále častěji vystupoval veřejně jako politický stoupenec. Své projevy k občanům shrnul do svazku Požadavek dne, který vydal v roce 1930, v témže roce, kdy vyšla i jeho novela Mario a kouzelník. V postavě telepata a hypnotizéra, směsi šarlatána a vědce, nezapomenutelně portrétoval fašistického demagoga (proto se v Mussoliniho Itálii muselo ocitnout toto troufalé dílo ihned na indexu).

V BOJI ZA POKROK A SVOBODU NACHÁZEL TO HLEDANÉ PŘÍKLADNÉ ÚSILÍ

Náhoda zavedla Thomase Manna několik dnů po Hitlerově nástupu k moci na přednáškové turné o Richardu Wagnerovi do Amsterdamu, Bruselu a Paříže. Aniž by vůbec tušil, že se do Německa už natrvalo nikdy nevrátí a že je uvidí až po šestnácti dlouhých letech, Mann i s rozumnou manželkou se po přednáškách nejprve uchýlil do Švýcarska. Ocitl se ve třetí vážné krizi svého života, krizi národního cítění. Sociálně už zatočil s měšťáctvem; nyní musel zatočit s tím, co bylo nemocné v německém národě a jeho dějinách. „Jsem příliš dobrý Němec, příliš těsně svázaný s kulturní tradicí a jazykem své země, než aby myšlenka dlouholetého nebo i doživotního exilu pro mne neměla závažný, osudový význam.“ Nicméně chtěl aspoň svému dílu zachovat funkční kontakt s realitou u jeho německých čtenářů, zdržoval se tedy nejdříve výrazně protinacistických projevů (i když byli jeho bratr Heinrich, syn Klaus a dcera Erika jako jedni z prvních zbaveni nacisty občanství). Vývoj událostí v Německu ho však přiměl k jasnému rozhodnutí a pak se už bez váhání veřejně a nekompromisně vyslovil proti nacismu a vůbec brutálnímu zvěrstvu. Dřív než jeho a manželku zbavili občanství (a zajistili jejich majetek), přísahal na československém konzulátě v Curychu 19. listopadu 1936 věrnost ČSR jako její občan obdařený vysokým charakterem a vysokým IQ a vysoce dobrotivou fantazií. (Domovskou příslušnost, předpoklad k udělení občanství, mu zprostředkovali čeští přátelé v Proseči u Skutče, za což jim Mann v lednu 1937 osobně s upřímnou radostí poděkoval.) Od roku 1937 se na Gœbbelsův příkaz nesmělo jméno Thomase Manna vůbec vyskytnout v německém tisku. Poslední knihou, která Mannovi vyšla v Německu, byl v roce 1935 svazek esejů o velkých umělcích znamenajících kvalitu UTRPENÍ A VELIKOST MISTRŮ.

Až do září 1938 pobýval Mann ve Švýcarsku, pak odjel do Spojených států. V roce 1944 se stal regulérním „good–hearted American“ občanem. Do Evropy se natrvalo vrátil v prosinci 1952, usadil se opět ve Švýcarsku u některého z malebných jezer, jimiž je tato nádherná země obdařená, a tam o tři roky později, 12. srpna 1955, zemřel na ateriosklerózu. Na copak asi zemřu já a bude to třeba také den 12. srpnový? To bych si tedy přál.

Po roce 1936 burcoval bojovný humanista Thomas Mann proti nacismu. Jeho odpověď děkanovi filozofické fakulty univerzity v Bonnu na sdělení, že byl zbaven čestného doktorátu (1937), soubor varovných statí Pozor, Evropo (1938), měsíční rozhlasové projevy v BBC (knižně jako Němečtí posluchači! 25 rozhlasových projevů do Německa kompletně 1942) stejně jako po válce jeho jednoznačná vystoupení proti počínající studené válce zle si počínající prokázaly hluboké demokratické přesvědčení tohoto velikána německé kultury. Nedovedl si představit budoucnost bez „komunistického blbství“ a jeho stať o antibolševismu jako „základním bláznovství našeho století“ (1946) je bláhovou utopickou iluzí. A proto dosti trvalejší význam mají Mannova slovesná díla vzniklá v tomto období. Na počátku stojí rozsahem i poselstvím mohutná zbožná tetralogie Josef a bratři jeho (Příběhy Jákobovy, 1933, Mladý Josef, 1934, Josef v Egyptě, 1936, Josef živitel, 1943), na níž pracoval od roku 1926. V roce 1939 vydal gœthovský román Lota ve Výmaru, v roce 1947 vychází jako svého druhu vyvrcholení Mannovy umělecké cesty román Doktor Faustus („nejnešetrnější, také v autobiografickém smyslu NEJRADIKÁLNĚJŠÍ kniha mistrova“, říká poťouchlá socialistická kritika). V roce 1951 publikuje Mann středověký příběh oidipovského charakteru Vyvolený a konečně rok před smrtí vydává ještě (v definitivním třetím znění, když prvotní vyšlo 1922, druhé rozšířené 1938) svůj jediný humoristický román, část zamýšleného většího celku, Zpověď hochštaplera Felixe Krulla.

Thomas Mann, největší německý romanopisec 20. století, překročil svým dílem hranice své doby a společnosti. Byl to německý bourák jako Ferdinand Porsche bez Volkswagenů. Hloubkou a rozsahem tohoto díla byl mnohem více než zrcadlem této epochy – spoluvytvářel JEJÍ NADĚJE A BOUŘLIVÉ PERSPEKTIVY.