KARLOVY
VARY SE NEOBEJDOU BEZ ODSTÍNU LUDWIGA VAN BEETHOVENA
http://www.youtube.com/watch?v=BR66qxphha4
JEHO
MILOSTNÁ KORESPONDENCE V ČAROVNÝ DATUM 6.7. RÁNO, VEČER, 7.7.1812 RÁNO
http://www.youtube.com/watch?v=fep2aT8EYZg
Tyto dopisy napsal Ludwig
van Beethoven v Teplicích v roce 1812, v tomtéž roce navštívil Karlovy Vary.
6. července ráno
Můj anděli, mé všechno, mé
já! – Dnes jen několik slov, a to tužkou (Tvojí) – teprve od zítřka bude mé
bydlení určeno najisto, jaká mizerná ztráta času pro tohle! proč ten hluboký
žal, kde hovoří nezbytnost. – Může naše láska obstát jinak než obětmi?, (než
tím), že nebudeme požadovat všechno, můžeš změnit to, že Ty nejsi docela má a
já nejsem docela Tvůj (?) – Ach Bože, pohlédni do krásné přírody a uklidni svou
mysl nad tím, co musí být – láska si žádá všechno a zcela právem, tak je tomu u
mne s Tebou, u Tebe se mnou – jenže Ty tak snadno zapomínáš, že musím žít pro
sebe a pro Tebe; kdybychom byli zcela spojeni, pociťovala bys toto bolestné
právě tak málo jako já; moje cesta byla strašná, přijel jsem sem teprve včera
ráno ve 4 hodiny; poněvadž se nedostávalo koní, zvolila pošta jinou trasu, ale
jaká strašlivá cesta, na předposlední stanici mne varovali, abych nejezdil v
noci, strašili mne nějakým lesem, ale to mne jen vábilo – a neměl jsem pravdu,
vůz se musel na té hrozné cestě polámat, bezedná, pouhá venkovská cesta a bez takových
2 postiliónů, jaké jsem
měl, byl bych zůstal někde na cestě trčet. – Esterhazyho potkal na té druhé
obvyklé cestě tentýž osud s 8 koňmi, jako mne se čtyřmi. – Přesto jsem
z toho zase měl částečné povyražení jako vždy, když něco šťastně překonám.
– Nyní rychle od vnějších věcí k vnitřním, snad se brzy uvidíme, dnes Ti
také ještě nemohu sdělit své poznámky, které jsem si během těchto několika dní
dělal o svém životě – kdyby byla naše srdce vždy těsně u sebe, žádné bych si
jistě nedělal, hruď je plná toho, co bych Ti chtěl všechno vyprávět. – Ach,
jsou momenty, kdy shledávám, že řeč neznamená vůbec nic – rozvesel se – zůstaň
mým věrným, jediným pokladem, mým vším, jako já Tvým (vším), to ostatní, co pro
nás musí a má být, musí poslat bohové.
Tvůj
věrný Ludwig
*
Večer v pondělí
6.7.
Ty
trpíš, má nejdražší bytosti. – Právě teď zjišťuji, že se dopisy musí podávat
časně zrána. Pondělí – čtvrtek, jediné dny, kdy odtud chodí pošta do Karlsbadu.
– Ty trpíš, ach, kde já jsem, jsi Ty se mnou; se sebou a s Tebou rozmlouvám.
Učiň, abych mohl žít s Tebou! Jaký život!!!! Takhle!!!! Bez Tebe – stíhán
tu i tam dobrotou lidí, si míním právě tak málo zasloužit, jako si ji
zasluhuji. Pokora člověka vůči člověku – mne tíží. A když na sebe pohlédnu
v souvislosti vesmírné, co jsem já, a co je ten, kterého nazýváme
Nejvyšším! A přece – v tom je zase to božské v člověku. – Pláči, když
si pomyslím, že pravděpodobně až v sobotu obdržíš ode mne první zprávu. –
Jakkoliv mne miluješ Ty – já přece Tebe miluji víc. – Ale nikdy se přede mnou
neukrývej – Dobrou noc! – Jako lázeňský host musím jít na kutě. Ó, pojď se
mnou, pojď se mnou. – Ach Bože – tak blízko! tak daleko! Není to vpravdě
nebeská svatba, naše láska? – Ale také tak pevná jako ta klenba nebeská.
*
Dobré
jitro! 7. července
Již
na lůžku se mé myšlenky vpínají k Tobě, má nesmrtelná milenko, tu a tam
radostné, pak zase smutné, očekávajíce osudu, zda nás vyslyší. Žít mohu jen
zcela s Tebou, nebo vůbec ne. Ano, rozhodl jsem se, že budu tak dlouho
bloudit v dálavách, dokud nebudu moci vlétnout do Tvé náruče a být u Tebe
docela doma, dokud nebudu moci svou duši, obklopenou Tebou, poslat do říše
duchů. Ano, bohužel, musí to být. Ty se vzchopíš tím více, že znáš mou věrnost
Tobě, žádná jiná nemůže mít nikdy srdce mé, nikdy – nikdy. – Ó Bože, proč se
musíme vzdalovat od toho, co tolik milujeme, a přece je můj život ve Vídeňském
střihu, jaký teď zakouším, bídným životem. – Tvá láska mne činí nejšťastnějším
chemickým prvkem i preparátem – ve svých letech bych potřeboval trochu
jednotnosti, životní vyrovnanosti – může toto být při našem vztahu? – Anděli,
právě se dozvídám, že pošta odchází každodenně – a proto musím končit, abys
dopis dostala ihned – buď klidná, jen klidným pohledem na naše bytí můžeme
dosáhnout svého cíle, abychom žili spolu – buď klidná – miluj mne – dnes –
včera. Jaká touha se slzami v očích po Tobě – Tobě – Tobě – můj živote –
mé všechno. Žij blaze – ó miluj mne pořád neustále – nezneuznávej nikdy
nejvěrnější srdce Tvého milence: navždy Tvůj, navždy má, navždy svoji.
…impresário Ludwig takto
nejspíš psal špás s vážnou notou každé ze sedmi nesmrtelných milenek
důvěrně komicko kosmicko chemicko neodolatelné v páru a páření:
Byly
jimi tyto šťastlivé bytosti…
Giulietta
GUICCIARDI
Amalie
SEBALD
Thérèse
von BRUNSVIK
Joséphine
von BRUNSVIK
Antonie
BRENTANO
Anna
Marie ERDÖDY
Almerie
ESTERHAZY
Nedaleko
od parkoviště KoMe na samém cípu závěru K.V. anebo těsně od začátků lázeňského
prostředí Karlových Varů vede naučná stezka Beethovenova vyhlídka až
k chatě básníků a dále se dostaneš ke Gœthově vyhlídce (nefunkční, tedy
zavřená a nepřístupná stará babička rozhleden). Beethoven má trvalý zelený
sošný pomník na plácku před hotelem Richmond a kousek za ním je tak trochu ve
stínu Japonská meditační kamenitá zahrada a blízko ní pramenitá říčka
s ledovou vodou. A u Beethovenova památníku se vyjímá Ddvojsoší Elle 2012
– dvě stě let po znamenité korespondenci – znázorňující onu nesmrtelnou
krasavici milenku s houslovým náčiním a hrající si s houslovým klíčem,
zážitek stejně účinný, jako pexeso s malířskými virtuozitami
k sehnání v galerii současného a moderního umění města K. Varů. Do
5.1.2014 navíc potrvá v prostorách Becherova přepychového domu (na adrese kousek
od ruského kostela) výstava věřícího fakt v pravost a na pravdivost, malíře Josefa
Váchala.
LA COLAZIONE DEI
CANNOTTIERI
Renoir má na
obraze čilou tvář náruživé dívky
emoce ji
zajímají, aby vydržely horké jak polívky
nosí noblesu
a pousmání okoukané od kavalíra
andělsky se
dívá a rozeznáš i potmě, jaká je v ní síla
toulá se a přede,
ráda na plnou nádrž jede, vrní jako vrňátko v dešti
pěstuje si prestiž,
a kdy rozjede playboyácky Parádu? ani paviánsky nevřeští
tahle osudová
Rusalka osudové setkání šviháckým esperantem nepočeští
LUDWIG VAN BEETHOVEN
☼ 17.12.1770
Bonn ♂ 26.3.1827
Vídeň
Když
budete také vzpomínat na výdobytky u těchto dvou beethovenovských výročí, znovu
se podtrhne, jak je Beethovenova hudba stále živá a zásadní. Čas ji ani
nezprofanoval, ani jí neubral na přitažlivosti a posluchači všech světadílů
k ní nalézají stále vřelejší vztah. Suché statistické údaje napovídají, že
Ludwig van Beethoven je dnes nejhranějším (i nejohranějším) skladatelem. Jeho
dílo je však přitažlivé nejen pro hudební publikum; přes odstup 200 let je
příkladem i pro soudobé filharmoniky svou formální dokonalostí, myšlenkovou
závažností a silným, někdy až hromotlukovsky drtivým působením na posluchače.
Už
za Beethovenova života bylo jasné, že se zrodil umělec daleko převyšující
průměr své doby. Románová literatura navršila mnoho banalit a pověr na tuto
osobnost, která fascinovala uměleckou velikostí i lidskou výjimečností. Jaký
tedy byl Ludwig van Beethoven?
Narodil
se a vyrůstal ve velmi skromném prostředí v sídelní metropoli německých
knížat, v Bonnu. Základku ukončil v jedenácti letech s odřenýma
ušima; nebyl mimořádným žákem a rodinné poměry mu k tomu ani nevytvářely
vhodné podmínky. Vzdělání si celý život doplňoval horlivou četbou, prohluboval
zájem o veřejné dění. Otec viděl synovu budoucnost v povolání hudebníka a
poskytl mu základy houslové a klavírní hry. Jeho vyučovací metody (i zkoušky)
byly velmi svérázné a zatěžkávací: Ludwig, jehož výjimečné nadání otec brzy
objevil, musel povinně drtit noty dlouhé hodiny uzamčen v místnosti se
svým nástrojem. Johann van Beethoven, který měl před očima úspěchy malého
Mozarta, neváhal urychlit vývoj svého syna tělesnými krutostmi.
V osmi
letech se Ludwig van Beethoven poprvé představuje na koncertním pódiu jako
klavírista, aby rodině pomohl vylepšit hmotnou situaci. Drastická vyučovací metoda,
která by vzala chuť snad každému dítěti, Ludwiga neodradila. Vytvořil si
k hudbě hluboký vnitřní vztah a nepochybně už tehdy v ní nalezl
hlavní smysl života. Mnoho jiných potěšení jeho dětství a mládí neposkytovalo,
nebyla na obzoru počítačová doupata neřesti ani comicsy ani další pubertální
specifika kvality pro německou mládež.
Bylo
to období, v němž se formovaly chlapcovy povahové rysy; některé zdědil po
matce, o jejímž neradostném životě hovoří dochovaná svědectví. Nápadná byla
zejména jeho vážnost, uzavřenost a málomluvnost. Tyto osobní vlastnosti nebyly
tedy důsledkem pozdější ztráty sluchu, byly jím však zvýrazněny a prohloubeny.
Beethovenovy
předkové pocházeli z vlámské oblasti Belgie a odtud přídomek van, který
nevyjadřuje šlechtický, ale místní původ rodiny (van Beethoven – Od řepného
dvora, přeneseně něco jako: Chlap zdravý jako řípa). Ludwigův děd vševěd byl
členem dvorní kapely v Bonnu a časem povýšil na kapelníka, otec Johann
nastoupil do téže kapely jako tenorista. V některých Beethovenových
biografiích je umělcův otec líčen jako notorik nestarající se o rodinu, avšak
podle jiných svědectví začal nasávat až ze žalu po smrti manželky, což by
zčásti vysvětlovalo jeho počínání a zmírnilo jednoznačně hardcore odsuzování,
které nad ním vynesla historie. Alkohol a kocovina nesporně hrály u
Beethovenových předků nešťastnou roli.
Z několika
učitelů, kteří v Bonnu uváděli Ludwiga van Beethovena do tajů hudby, byl
nejvýraznější osobností dvorní varhaník G. Neefe. Také díky němu byla
dvanáctiletému Ludwigovi vytištěna první skladba a v téže době si už
přivydělával vyučováním hry na klavír. Zanedlouho jsou v tisku tři jeho
sonáty a mladý hudebník, který budí v odborných kruzích údiv kouzelnými
klavírními improvizacemi, je jmenován varhaníkem a nástupcem svého lektora G.
Neefa. Začíná studium ve Vídni u W. A. Mozarta, ale náhlé úmrtí matky ve věku
čtyřiceti let jej přinutí k návratu do Bonnu, kdy mu jako nejstaršímu
synovi připadne péče o dva bratry. Do Vídně se vrací až koncem roku 1792 a hledá poučení u
Haydna a dalších. Začíná se mu vést vcelku dobře, neboť jeho klavírní umění mu
otevírá dveře šlechtických salónů, na než dostal v Bonnu doporučení.
Výslužka za koncerty a hodiny klavíru mu jakžtakž pomáhá překonat začátky
v novém prostředí, také jeho skladby začínají mít úspěch.
V pozdějších letech pobírá finanční podpory od šlechtických mecenášů,
kteří si jej chtějí zavázat ke koncertování a k dedikaci jeho nových
skladeb. Sentimentální báchorky o chudém géniovi, který trpěl hladem a nouzí,
neodpovídají pravdě, i když v Beethovenově životě byla velmi častá období,
kdy nelze hovořit zrovna o blahobytu.
Po
příchodu do Vídně přiměly skladatele společenské povinnosti a stupňující se
zájem o ženy k tomu, že se začal elegantněji oblékat a víc dbát o svůj zevnějšek.
Ale v souvislosti s projevující se ztrátou sluchu postupně přestal
mít zájem o společenský život a vtom i jeho image utrpělo výrazný šrám na
kráse. Beethoven nebyl moralista ani asketa, rád se pobavil, zasmál i napil,
líbili se mu ženy. Nedosáhl však citového uspokojení: převážně vyučoval dívky
ze šlechtických rodin a jeho milostná vzplanutí skončila vždy fiaskem. Byly to
vztahy společensky nerovné a pro ženy urozeného rodu mohl být obdivuhodný
klavírista a zajímavý skladatel nanejvýš objektem chvilkového rozmaru.
Beethoven marně hledal životní partnerku a nejednou zatoužil po rodinném
životě, jak to prozrazují nejenom jeho vlastní citace („…mám pocit, že
manželství by mě učinilo blaženým. Žel není mého stavu…“), ale i přehnaná péče
o synovce Karla. Skladatel žil jen pro svou práci, jež ho zcela pohltila. Každá
minuta jeho života patřila hudbě, a to i ve chvílích, kdy s ní neměl
zdánlivě nic společného – na ulici, v přírodě, mezi přáteli. Po ztrátě
sluchu se mu stala jedinou průvodkyní životem.
V kontrastu
ke své obrovité, vitální a burcující hudbě byl Beethoven malé podsadité
postavy, měl tmavou pleť „připomínající mulata“, širší plochý nos, tvář nesla
stopy po neštovicích, které v dětství prodělal. Měl krátké silné prsty na
konci poněkud zploštělé, chodil mírně nakloněn dopředu – nevšímavý k okolí
– s rukama za zády; byl krátkozraký. Měl na pohled větší hlavu, ale tento
dojem mohl být vyvolán tím, že ji zdobily bohaté, volně vlající kudrlinky
temných vlasů.
Jeho
vystupování bylo přímé, neokázalé, někdy snad až příkře jadrné, hovorností
neoplýval. Žil ve svém uzavřeném světě, a když ho lidé potkali na procházce,
nebavil se s nimi, mračil se na pohled na jejich zvědavost, ale tím se mu
křivdilo; vytvářel si kolem sebe bariéru, jež mu měla zajistit potřebnou míru
klidu. Na procházce se náhle zastavil, lhostejno kde, vytáhl z kapsy
pomačkaný zápisník a něco si do něj poznamenal. Přitom si pobrukoval, a proto
není divu, že na lidi, kteří jej neznali, působil dojmem vyšinutého kluka na
vycházce.
Beethoven
byl první velký hudebník, který nepůsobil ve službách aristokracie, i když se
od ní nemohl ještě zcela na 100% nezávisle odpoutat. Jeho styky však neměly
podobu servility a podřízenosti – takového Beethovena si nelze ani představit.
Svými příznivci a posluchači, kteří ho podporovali, si nedal vnutit ponižující
služebnickou autoritu, jakou si museli nechat líbit mnozí jeho předchůdci.
Jednal jako rovný s rovným a často si tím škodil, protože platná
společenská norma takové jednání nepřipouštěla. O jeho konfliktech se šlechtici
se zachovalo mnoho historek a skladatele provázely od prvních vídeňských let do
konce života.
Ve
věku kolem pětadvaceti let Beethoven zjišťuje příznaky sluchové vady, ve
třiceti začíná ztrácet sluch a po dalších patnácti letech ohluchl docela. To
však, podobně jako u Bedřicha Smetany, nikterak neznamenalo konec skladatelské
činnosti. Jako neslyšící napsal Beethoven svá nejlepší díla – Missu solemnis,
Devátou symfonii a nejzralejší komorní skladby. V souvislosti
s postupnou ztrátou sluchu přicházejí však chvíle, kdy nemá daleko
k ústupu, životní prohře, k vyloženému zoufalství – zejména poté,
když už nebylo možné pochybovat o tom, že ho čeká úděl hluchého hudebníka.
Tehdy v roce 1802 píše svou proslulou Heiligenstadtskou závěť, v níž
se bratrům svěřuje se svým neštěstím, ale před veřejností je ještě tají
(„Blížím-li se k lidem, přepadá mě strašlivá úzkost a obava, že můj stav
bude poznán.“) Píše o úmyslu dobrovolně odejít osudově ze života, ale to bylo
jen jakési zaváhání, na němž bez viny nebylo ani trpké vědomí, že ztrácí svou
lásku… Ale i milostné prohry jsou vlastně Beethovenovým vítězstvím, neboť jsou
provázeny hlubokými prožitky a inspirujícími podněty. Tvrdé odmítnutí krásnou
Giuliettou, to je citelný citový otřes, s nímž se skladatel se sobě
vlastním temperamentem i s nečekanou vroucností vypořádává v sonátě
Měsíčního svitu.
Jestliže
je Beethoven citlivý k podnětům z intimní sféry, jak by mohl zůstat
netečným k událostem, které hýbou jeho dobou i bezprostředním okolím.
Převratné myšlenky Velké francouzské revoluce, které už v Bonnu, nepříliš
vzdáleném od francouzských hranic, nalézaly sympatie v jeho vědomí,
promlouvají teď řečí jeho rozumu i srdce. K otázce skladatelské tvorby
přistupuje jako umělec, jemuž se od mládí rozvíjel před očima život +
přetrhdílo v celé své složité podobě a v neurvalé formě, a proto
nemůže vidět smysl své umělecké činnosti ve falešné idealizaci světa.
Beethoven
vůbec netvořil lehce. Dochované skicáře, konverzační sešity, které obsahují
hovory z dob jeho hluchoty a umělcova korespondence to dosvědčují. Mnohá
díla zrála dlouhá léta a skladatel se k nim opětovně vracel, než jim dodal
definitivní tvar. Beethoven nepsal hudbu, která by jemně dráždila uši urozené
smetánky a dotvářela atmosféru palácových a zámeckých komnat. A nestrpěl, aby
jeho koncert byl vyrušován neomaleným chováním posluchačů, byť by patřili
k sebedůležitějším příslušníkům vládnoucí garnitury. V takovém
případě se nerozpakoval produkci utnout nebo s výmluvným gestem se zvednout
od piana a opustit sál. Nebylo síly, která by ho přinutila k vystoupení
neměl-li k němu sám chuť, nebo hrát před společností bezbarvých a
nevyhovujících individuí.
Beethovenův
skladatelský přínos spočívá především v hudbě instrumentální –
v symfonické, komorní a klavírní. Jeho dílo tvoří přechod od vrcholného
klasicismu k romantickému období 19. století, v němž jeho pestrá
hudba důkladně působí na velké postavy této epochy – na Berlioze, Wagnera i
našeho Smetanu.
Porovnáme-li
Beethovenův tvůrčí odkaz s početností skladeb jeho předchůdců, překvapí
nepoměrně menší počet Beethovenových skladeb. Vždyť zatímco Haydn zanechal víc
než 100 a
Mozart okolo 50 symfonií (jejich služební vztah k vrchnosti je nutil
chrlit jednu za druhou), Beethoven jich napsal jenom 9. Vznikaly složitým
procesem pokus omyl, který trval 24 let. Na rozdíl od uvedených Haydnových a
Mozartových symfonií se všechny staly trvalou součástí koncertního repertoáru a
některé z nich – Osudová, Eroica, Devátá – dosáhly nejen světové
proslulosti, ale zařadily se k příkladným pokladům symfonické tvorby.
Výjimečným
dílem v řadě Beethovenových orchestrálních skladeb je Missa solemnis,
kterou skladatel hodlal odhalit na počest uvedení svého žáka a podporovatele
arcivévody Rudolfa do úřadu olomouckého arcibiskupa. K provedení skladby
při této příležitosti nedošlo, neboť Beethoven ji včas nestihl dokončit (dodal
ji s tříletým zpožděním). Na Misse solemnis pracoval pět let a považoval
ji za své největší dílo. Skladba byla zprvu pro odpor cenzury uváděna jen po
kouscích. K prvému úplnému liturgickému provedení Slavnostní mše došlo
roku 1830 v malém severočeském Varnsdorfu (ohnisku Lužických hor)
zanícenými amatéry v době, kdy se ji neodvažovaly uvést velké hudební
metropole. Náš pan skladatel Beethoven vyhrával i na zámku Jezeří obklopenému
bohatými lesy tehdejších Krušných hor. Připomeňme si, že více než duchovní
skladbou v tradičním pojetí je Missa solemnis Beethovenovou osobní
meditací nad smyslem života a projevem víry ve schopnost lidí udržet si
„vnitřní i vnější klídek“ – jak zní formulace ústřední myšlenky v závěru
skladby.
Ač
Beethoven zkomponoval pouze jedinou operu, řadíme ji mezi pozoruhodnost hudebně
dramatické sféry. Fidelio stál skladatele mnoho potu na tváři a úsilí na nervy.
Třikrát jej překopával, než naaranžoval působivé drama s myšlenkou stále
platnou – s touhou po spravedlivém světě, která může být osvědčenou radou
jen za cenu nekompromisního úsilí neváhat se postavit proti tyranii.
V postavě Leonory naplňuje Beethoven svou představu milující, obětavé a
pramálo marnivé ženy.
Jako
vynikající klavírista věnoval skladatel velikou pozornost kompozicím pro svůj
nástroj, který mu umožňoval vyjádření nejniternějších prožitků. Sonáta
Měsíčního svitu, Patetická, Valdštejnská, Appassionata, to jsou některé
z jeho dvaatřiceti klavírních sonát, které se těší trvalé úctě koncertního
obecenstva a přehrávkám klavírních virtuosů. Další Beethovenovy skladby jsou
věnovány komorním souborům (16 smyčcových kvartetů, tria, sexteta, okteta a
jiné teta) a nikoli okrajovou záležitost znamenají jeho ouvertury. Jsou díly
zcela svébytnými a mají své stálé místo v koncertních show (Leonora III,
Coriolanus, Egmont, Prométheus a jiné výplody Monte Ludwiga).
Beethovenovy
kompozice nebyly vždy přijímány jen s porozuměním, mnohé se setkaly
s odsouzením obecenstva i kritiky; svou formální neotřelostí a pokrokovými
tendencemi provokovaly a vzbuzovaly odpor. Posluchači nezachytili stejný puls
jako mistr, neboť nebyli vždy připraveni pod náporem skladatelovy invence
v plném rozsahu přijmout tak neznámou hudební mluvu, v níž byly
anticipovány myšlenky příštích generací („Generace X až po nás jednou zanechá
své jazykové vyprávění…“). Hudebně znalý J. W. Gœthe vyjádřil mínění svých
četných současníků, když přiznal, že Beethovenovy symfonie jsou bouře, které
narušují jeho harmonii. Motivy z Marseillaisy, které zazněly
v Beethovenových skladbách, byly výmluvným připomenutím – jasným a
jednoznačným. A nebezpečným. Beethoven se těšil trvalému sledování četnických
orgánů a jen jeho genialita, proslulost a ochranná ruka šlechtických příznivců
(zejména arcivévody Rudolfa) – spolu s tím, že se shovívavě přihlíželo
k jeho „výstřednostem na denním pořádku“ – ho ochránily před přísnými
represáliemi.
Beethovenův
tvůrčí odkaz tvoří 138 skladeb označených opusovými čísly a rejstřík dalších
neoznačených pokusů (díla příležitostná, drobná, ba i nedokončená). Jeho umění
bylo do určité míry ceněno již za jeho života, avšak naplno propuklo pochopení
jeho záměrů pod houslovým klíčem na vážný požitek z vážné hudby až dlouho po
smrti autora. Karlovy Vary nám umožňují spatřit nepřehlédnutelnou postavu dějin
Ludwiga van Beethovena.
LIBRETO PRO BOHYNI: JAK SBALIT TU NEJOTRLEJŠÍ ZE VŠECH?
Jsi
nejkrásnější princezna z té nejhranější pohádky
dar
naší země začíná v hlíně žoviálně s poupátky
máš
vzezření urozené lvice a triky věčné štramandy
andílkové
tají dech, když smějí s Tebou roztančit parádní kus palandy
jsi
číslo ludolfovo časté výkvět znalce z botanické zahrady
Eden
je jen jeden: ta výjimečná zdobí vrcholné poklady
jsi
veselohra na výsluní, jsi Kouzelná flétna i rap, který duní
Až na světa kraj: jsi čas a prostor s přidanou
léčivou vůní!
Petr Lachmann v LN
uvádí ke dni 15/11/2013
OTAKAR
VOČADLO
2.10.1895
Klatovy
– 24.1.1974 Praha
Jeho
nejúspěšnějšími knihami jsou: Anglická literatura XX. století (1932), Současná
literatura Spojených států (1934), Moderní americká literatura
(1938), Basic
Words. 850 základních slov English – Czech (Bohemian) (1946) a Anglické listy
Karla Čapka (1975).
Profesor
anglické řeči a literatury, píšící do anglických a amerických listů o české
moderní i klasické literatuře, publicisticky seznamoval české čtenáře
s toutéž tématikou z anglosaského světa na stránkách Lidových novin.
Zasloužil se o oboustranné poznávání a navazování kulturních styků, které se
v jeho době teprve počínaly rozvíjet.
Tvůrčí spisovatelé snad
nemají moc zajistit náboženskou nebo sociální spásu světa, ale mají právo a
poslání podporovat vzájemné dorozumění mezi lidmi, a to je ten největší úkol na
světě, uzavřel Karel
Čapek svůj anglický proslov. Za nadšeného potlesku sto padesáti účastníků
slavnostního oběda, pořádaného londýnským PEN Clubem na jeho počest, usedl
autor dramatu R. U. R. na své čestné místo mezi spisovatele Gilberta K.
Chesterstona a autorku romantických a pohádkových knih, rumunskou královnu
Marii, pobývající v Anglii na návštěvě u svého královského bratrance (již
spodobnil na stránkách už roku 1916 plátek Světozor, který vydával Jan Otto
naučný nebo poučný).
U
jiného stolu sledoval Čapkovu řeč o šest let mladší krajan Otakar Vočadlo a
tužkou si do kopie jejího konceptu dělal poznámky. Vedle sedící novinářka se
cenného suvenýru zmocnila a nazítří, 4. června 1924, vyšel v Timesech
obsáhlý referát s citací takřka celého projevu. Byl skromnou pýchou Karla
Čapka, který se žertem označoval za hluchoněmého poutníka a čtenáře anglických
originálů, jenž teprve v Británii zjistil, že nerozumí slovo anglicky. Byl
i satisfakcí pro Vočadla, jehož zásluhou bylo jazykové vybroušení textu a
správnost Čapkovy výslovnosti.
Otakar
Vočadlo, čerstvě habilitovaný pro obor „čsl. jazyka a literatury“ na londýnské
univerzitě, měl již v Anglii důležité konexe. Vyzván předsedou PEN Clubu
Johnem Galsworthym, aby se stal členem výboru, seznámil se s anglickými
spisovateli a mohl být nejen iniciátorem pozvání Karla Čapka, ale
zprostředkoval mu i další jedinečná setkání. Jedním byl privátní oběd u George Bernarda
Shawa, při němž Vočadlovo vegetariánství souznělo s hostitelovým (zatímco
Čapkovi byly předloženy kotlety).
Vočadlo
pak byl Čapkovým průvodcem při cestě po Anglii, Skotsku a Walesu, z níž
spisovatel zasílal do Lidových novin cestopisné fejetony. Anglické listy byly otiskovány od 15.6. do 21.8.1924 a v říjnu
vyšly knižně. Vočadlo v nich figuroval jako „dobrý český strážný anděl“
nebo „učený přítel“.
POKOLENÍ
FILOLOGŮ A UČITELŮ
Otakar
Vočadlo pocházel z pražské rodiny filologů a učitelů. Děd Jan (1814–1885),
právník a docent francouzštiny, vydal několik právnických příruček, přehled
francouzské mluvnice a dějin literatury. Otec Vilém (1846–1913), gymnaziální
profesor, byl polyglot a sestavil polsko–český slovník. V jeho posledním
učitelském působišti Klatovech se 2. října 1895 Otakar narodil. I on měl zálibu
v jazycích – časem jich ovládl až dvacet – a ta ho přivedla
k angličtině a slavistice na pražské Filozofické fakultě. Studium
přerušila přehlušila válka, jejíž druhou polovinu strávil u 11. pěšího pluku
v maďarské Gyule a na východní frontě, kde se po zkouškách z pěti
řečí uplatňoval jako překladatel.
Po
válce pokračoval ve studiu u zakladatele české anglistiky Viléma Mathesia.
V jeho semináři se seznámil s kolegyní, dcerou profesora kvasné chemie
a fotografie na České vysoké škole technické Karla Kruise (1851–1917). Po
promoci v březnu 1921 nastoupil k ročnímu postgraduálnímu studiu na
londýnské univerzitě a v listopadu se s Ludmilou Kruisovou
(1895–1982) oženil. V roce 1922 byl pověřen, aby vyučoval na Škole
slovanských studií při King´s College londýnské univerzity.
Zde
působil do roku 1928, kdy byl vyslán na několikaměsíční přednáškové turné po
Spojených státech a Kanadě s cílem vzbudit na tamějších školách zájem o
výuku slavistiky. Třikrát objel USA, dvakrát byl v Kanadě, na šestnácti
univerzitách a kolejích pronesl 55 přednášek a dostal čtyři nabídky na místo.
Přijmout některou z nich by však znamenalo vzdát se anglistiky, a to
Vočadlo nechtěl tolerovat. V odmítavém rozhodnutí ho Vilém Mathesius
podpořil slovy, že „nemáme tolik anglistiků, abychom je mohli vyvážet“, a
ministr školství a národní osvěty, Slovák Ivan Dérer, přesvědčováním, aby
Vočadlo na bratislavské Komenského univerzitě založil katedru anglistiky.
K tomu došlo v roce 1933, o tři roky později byl jmenován mimořádným
profesorem a působil zde až do rozpadu ČSR.
DOPISOVATEL
LIDOVÝCH NOVIN
S Karlem
Čapkem se Otakar Vočadlo setkal v roce 1921, když mu jako dramaturgovi
Městského divadla na Vinohradech dával tipy na anglické hry vhodné
k rozšíření repertoáru. Díky Vočadlovým česko–anglickým kontaktům se
v Praze ustanovila 15. února 1925 pobočka PEN Clubu. Po letech si
povzdechl: „Archiv zmizel, takže když se oslavovalo jubileum 40 let, neměli
ponětí, jak to bylo, a mne se ovšem nezeptali, ač jsem stál u kolébky.“
Po
návratu z Anglie Karel Čapek navrhl nakladatelství Aventinum zřídit edici
moderní překladové literatury a doporučil, aby ji vedl a redigoval Vočadlo
(slang pro bystré vočko). Anglo–americká
knihovna Standard Library byla dedikována T. G. Masarykovi, s nímž
jako znalcem Vočadlo konzultoval výběr prvních titulů. V letech 1926–1933
v ní vyšlo 31 svazků v jednotné grafické úpravě Josefa Čapka, čtyři
romány přeložila Ludmila Vočadlová. Úspěch Standard Library, záviděné i oceňované
konkurencí, byl bohužel uťat hospodářským krachem Aventina. Příčinou byly
finančně i odbytově příliš hardcore náročné projekty jeho majitele Otakara
Štorcha–Mariena. „Byl mladý a dost naivní snílek,“ vzpomínal Vočadlo, „a
zakrvácel se velkými podniky (vydal v úplnosti
celého Flauberta!). Jeho paní to předvídala a tehdy nás navštívila, abych
mu jaksepatří domluvil do duše.“
Otakar
Vočadlo patřil mezi účastníky Čapkových pátečnických schůzek, na nichž se
nejraději setkával s Josefem Palivcem a kam občas přivedl i některého
anglického intelektuála. Čapek ho také přemlouval k dopisování do Lidových
novin. Představoval si zábavné sloupky z anglického života, ale Vočadlovi
sednul víc střízlivější styl, námětově podložený jeho vědeckou orientací a
vztahy s osobnostmi anglické a americké literatury a vědy.
Spisovatele
představoval v příležitostných črtách: Mark
Twain. Sto let od jeho narozenin (1935), Bernard Shaw osmdesátníkem, H.
G. Wells šedesátník (1936), Šedesátka
Uptona Sinclaira (1938) či James
Fenimore Cooper. Ke stopadesátému výročí narození (1939).
V říjnu
1931, kdy se v Londýně konala druhá konference u kulatého stolu o budoucím
postavení Indie, přiblížil veřejné vystoupení věhlasného vůdce hnutí za její
nezávislost sloupkem Hodinka
s Gándhím. V nekrologu Zemřela
matka PEN Clubů (1934) vzpomenul iniciátorku a první předsedkyni
Mezinárodního PEN Clubu Catharine Amy Dawson Scottovou a pět dní po úmrtí TGM
otiskují Lidové noviny jeho článek Masaryk
v anglické literatuře (1937).
Anglista
Vočadlo se nezapře v podrobném zpravodajství První mezinárodní kongres koloniální historie (1931), ve zprávě o
návštěvě britského historika Profesor
Mowat v Bratislavě (1937), v kritické recenzi České věci v nové Encyclopædica
Britannica (1929), referátu Komenského
spisy v anglickém rouše (1929) či v upomínce třístého výročí
úmrtí dramatika Johna Webstera Současník
Shakespearův (1938).
Za
pomnichovského soumraku ďábelských vyvrhelů posílá do anglického týdeníku New
Statesman dopis, otištěný 15. října 1938 s titulkem Finis Bohemia?, považovaný za „jedno z nejlepších vyjádření
české odezvy na tragické události“. V témže roce oponuje v Lidových
novinách úvahou O název univerzity
Komenského záměru přejmenovat ji na Štúrovu.
V únoru
1939 Arne Novák čtenářům Lidových novin v krátkosti podal, co otiskuje
časopis Luhačovský Sokol – Vočadlovy vzpomínky na někdejší výlet Anglií
s Karlem Čapkem: jak na oba zbyla samotná matrace přeplněného hotelu
v Liverpoolu, jak Čapek nestíhal naskočit do rozjíždějícího se vlaku a zůstal
stát sám na peróně bangorského nádraží s vyčítavou grimasou v tváři a
dětsky udivenýma očima a jak nevydržel jediný den, aniž by nepsal svůj slavný
cestopis – fejeton.
OD
MNICHOVA PO VÍTĚZNÝ ÚNOR A DÁL
V nových
poměrech byla další kariéra profesora Vočadla v Bratislavě nežádoucí a
takřka v předvečer odtrhnutí Slovenska byl převelen na pražskou
univerzitu. Do jeho práce však záhy zasáhlo, že české vysoké školy byly 17.
listopadu 1939 uzavřeny a zapečetěny a v srpnu 1940 byl zakázán prodej a
vydávání knih britských a francouzských autorů.
V době
heydrichiády byl Otakar Vočadlo 3. listopadu 1942 zatčen gestapem a převezen do
koncentráku v Terezíně. Odtud po sedmi měsících putoval do Osvětimi a
posléze do Buchenwaldu, kde zůstal do května 1945. Pro své univerzální jazykové
znalosti byl využíván jako tlumočník, přesto unikl jen tak tak likvidačnímu
odeslání do podzemní fabriky Dora, vyrábějící německé rakety V–2, kde zařvalo
přes 20 tisíc vězňů. Sám vzpomínal, že najít sílu v těžké situaci mu
pomohly sonety anglického romantika Johna Keatse, jež se podařilo propašovat do
jeho terezínské cely.
Po
osvobození začal brzo opět vyučovat a v listopadu 1946 byl jmenován řádným
profesorem. Mezitím pobyl několik měsíců v Cambridge na pozvání, aby
přednášel posluchačům words of wisdom, a znovu si sem dojel v květnu 1947
pro titul Master of Arts honoris causa, udělený tamní univerzitou.
V dubnu
1948 slavila Univerzita Karlova jubilejní 600. výročí svého založení. Na
protest proti únorové čistce mezi profesory a docenty odmítli představitelé
britských univerzit přislíbit svou účast. V úvodníku Kulturní politiky
jejich postoj uštěpačně glosoval Stanislav Budín, předválečné trdlo a
šéfredaktor Rudého práva, působící nyní od poloviny března jako zahraniční
komentátor Svobodných novin. Vočadlo reagoval rozhořčeným až nasupěným dopisem,
v němž ho nazval komunistickým špinavým ignorantem násobícím svým lhaním a
štvaním proti britským kapacitám ostudu vzniklou pronásledováním českých
kapacit a špiček mezi učenci vůbec. Po poradě s šéfredaktorem E. F.
Burianem raději dopis ani redakční odpověď nebyly publikovány.
V březnu
1949 byla Vočadlova opětovná cesta na pozvání cambridgeské univerzity
k přednáškám zamítnuta a vzápětí byl rozhodnutím akčního výboru Národní
fronty Filozofické fakulty zbaven funkce ředitele anglického semináře.
V říjnu 1950 vyzvalo ministerstvo školství, věd a umění děkana, aby
počínaje školním rokem 1950/51 zatrhl Vočadlovi učitelskou činnost, a po půl
roce byl propuštěn jako nežádoucí s upozorněním, aby „si vyhledal nové
působiště mimo obor vysokých škol“.
Zbaven
univerzitní a publikační základny, možnosti volně cestovat, mít osobní kontakt
se zahraničními vědeckými kolegy a jejich normálními pracovišti byl odkázán na
nejistý, sledovaný dopisní kontakt s cizinou. Přesto udržoval spojení také
se svými bývalými kolegy a studenty vegetujícími prospěšně v exilu.
Předčasně
penzionován nezahálel ani náznakem. Když v roce 1957 Jan Werich pojal
záměr napsat divadelní trhák Falstaffovo
babí léto (1964), Otakar Vočadlo mu dodal svůj překlad, opatřený
poznámkami. „Zkrátka vědecké dílko,“ pochvaloval si Werich a za spolupráci, při
níž mu Vočadlo „projevil názorně krásy a poklady Shakespearovy řeči“,
v tištěném vydání hry nezapomněl napsat. „Upřímně Vám děkuju, pane
profesore.“
Tehdy
se Vočadlo začal za obětavé pomoci manželky zabývat třídílnou edicí
Shakespearova díla v překladu Josefa Václava Sládka, která vyšla
v šesti svazcích v letech 1959–1964. Obsáhlá studie a kritický aparát
byly velmi oceňovány, takže Vočadlo byl v denním tisku připomínán na
důležitou roli kvality lidského ducha, jako by se nechumelilo, prostě jako ten
„známý shakespearovský badatel, univerzitní profesor“. Ke skutečné rehabilitaci
došlo v roce 1968, kdy z více než padesáti perzekvovaných učitelů FF
UK byl Otakar Vočadlo v její první vlně vedle J. B. Čapka, Václava
Černého, Zdeňka Kalisty, Jana Patočky nebo Růženy Vackové. Školním rokem
1968/69 opět začal přednášet.
ANGLICKÉ
LISTY KARLA ČAPKA
Novelou
zákona, ukončující pracovní poměr vysokoškolských profesorů starších 65 let
dnem 1. března 1970, se normalizační primitivní režim bludných holandských narušených
nadutců elegantně zbavil většiny nedávno rehabilitovaných skutečných pedagogů.
Nyní definitivně důchodcem, Otakar Vočadlo si stanovil pracný, ale radostný
úkol – komentovanou edici čtyřiceti jemu adresovaných Čapkových dopisů. Ediční
rada ČSAV počátkem roku 1971 záměr vydat knihu schválila, Vočadlo se za
spolupráce své manželky dal do práce a koncem roku byl rukopis na světě.
Recenzní řízení se však protahovalo, jak vázlo půlročním čekáním na posudek a
jak jiní posuzovatelé vyžadovali úpravy a dopsání dalších kapitol.
Mezitím
londýnský Institute of Linguists udělil Vočadlovi pamětní medaili, ale
vycestovat na jaře 1972 nebylo přes Husákův odpor jednoduché, a tak ji za něho
ostentativně převzala s veškerou důstojností osmiletá vnučka Karolina,
žijící s rodiči v Anglii.
Vočadlo
si stěžoval na rušení spánku nočními podzemními výbuchy při ražení metra, na
hluk a smog Legerovy ulice („z dříve pěkné, vzdušné ulice se otevřením
pankráckého mostu stala motorway“), špatně se mu dýchalo. Zdraví, podlomené za
obou válek, se zhoršovalo. V polovině ledna 1974 dokončil definitivní
rukopis a odevzdal ho. Týden nato, doslova uprostřed práce nad texty básníků
Byrona a Miltona, podlehl rozsáhlému infarktu myokardu.
Anglické listy Karla
Čapka vyšly
v závěru roku 1975 a
staly se kulturně-politickou senzací. V močálu normalizace se objevil
nenápadný ostrůvek něčeho nečekaného, až neuvěřitelně fresh fungujícího.
Publikovaná korespondence dala nahlédnout do téměř neznámé části života Karla
Čapka, komentář ukazoval jednoznačnou západní orientaci obou adresátů, byl
oproštěn od všudypřítomné ideologie a chápán jako připomínka svobody
mezinárodních kulturních vazeb za první republiky. Z textu, předvádějícího
autorovy hluboké znalosti anglické literatury i množství praktických kontaktů
s osobnostmi anglické slovesné kultury a vědy, vystupovala Vočadlova
vzdělanost, vědecké zaujetí, vlídnost a noblesa. Lidé, kteří patnáctitisícový
náklad knihy během několika dní skoupili, Otakaru Vočadlovi porozuměli what does it mean to be „eso“, Ace in the
central Europe.
|