DOSTÁVÁTE DOPISY Z DOMOVA, OD MLADÝCH LIDÍ, KTEŘÍ NIKDY NEVIDĚLI V+W NA JEVIŠTI. KDYŽ MĚL JAN SEDMDESÁTINY, DOSTAL PRAŽSKÝ ROZHLAS STRIKTNÍ PŘÍKAZ ZÁKAZ VYSÍLAT I JEŽKOVU OMLAZENOU MUZIKU. OBOJÍ SPOLU SOUVISÍ JAKO SVÉRÁZ BRÁN V POTAZ. V ČEM JE TA SÍLA TRADICE V+W I SÍLA STRACHU Z NÍ?

Snad nejdřív, co to není. Žádné starodávné mávání praporečkem, „tatíček Masaryk nás nedá“, taková ta uzená pasívní tradice první republiky. (Ta ovšem neměla nic společného s Masarykem, ale s těmi, co mu říkali tatíček.) Není to idologické, partajní. Je to samozřejmě protifa, tedy protifašistická protiva, protistalinská protiva, protirežimní protiva. Dnešní mladí tu poznávají svoje bařtipány, vyděrače, policajty. Je to tradice shazující. Shazovaní jsou poldové, mocaři (caři od slova moc) – nemám rád slovo „mocipán“ – tyrani, kritikové–blbí, učitelé–blbí, každá samozvaná, neoprávněná autorita. Takové shazování je nadčasová společenská funkce.

Přitom jaksi patříme k nim, právě proto, že jsou mladí. Vždyť my sami jsme to hlavní udělali mezi dvaceti a třiceti. Do Ameriky jsme přijeli, když nám bylo třiatřicet. Je na tom samozřejmě znát nehotovost, nezralost. Ale zaplaťpámbu za to. Věci mají být jako delikventy mladické. Einsteinovi bylo 26, když vymyslel relativitu.

Svou vázaností na kulturní souvislosti středozemní, francouzské, anglické, práce V+W obsahuje i kulturní souvislost s širým světem, s velkými civilizacemi. Přitom je česká – jazykem, hudební inspirací, haškovskou tradicí. Žádný import. Je to původní, ale spjaté se základy kultury dvacátého století. Té poviktoriánské.

Ani naše divadlo, ani naše filmy nebyly ve své době populární lidovky. Což ukazuje, že mířily kupředu jak Fram za cílem. Avantgarda. Došly ve své době ve vývoji dál než ostatní české divadlo. Dramaturgie směřovala spíš k tomu, k čemu později dospělo absurdní divadlo. Objevovali jsme absurdno v letech, kdy se to ještě nenosilo. To, před čím jsme byli napřed, nás pak dohonilo a teď na tom vyděláváme. Je to naše odměna od mladých generací.

Zde je ta tradice typická pro dvacáté století. Potřebujeme komunikačně novou a ne složitou techniku: desky, filmy, magiče. Živé slovo. Pohyblivý obraz. Něco jiného než literární či hudební tradice minulého století – s jejich technikou tiskovou a koncertní.

Mladým není nic svaté, neuznávají žádnou normu, žádný model. Milují parodii jazykem, nechtějí model, ale být moderní podél své tratě. V našich hrách právě tohle je. Všechno zesměšňuje samo sebe. Hra ve hře. Několik her zasazených v sobě. Hra na divadlo. Odtud ta divadelnost. Plno her se slovy – nikoli slovních hříček, jak se mylně o nás psalo. Nejde o verbální dvojsmysly, „puns“. Podstatou humoru našich her se slovy bylo nedorozumění. Jeden interpretuje určitý slovní zvuk tak, druhý jinak. (Největší starost pro improvizaci tohoto druhu na jevišti: pozor, abych nezačal věci rozumět v tom smyslu, jako on.) Ovšem i tohle je vlastně satira na nepřetržité nedorozumění mezi lidskými tvory. Je to obecná nedokonalost komunikace viděná brýlemi parodie.

Hravost tedy. I ta patří k mládí. Našemu i jejich. Po Césarovi jsme trochu zvážněli, tváří v tvář fašismu, krizi. Nebýt osmatřicátého roku, asi by se naše divadlo bylo rozvíjelo dál, formální zdokonalování by bylo šlo ruku v ruce s prohlubováním. S docela obyčejným lidským zráním. Osobní průšvihy v nás všechno jaksi zvážněly a humor posunuly blíž k sarkastickému patru vejš. Což neznamená, že jsme zestárli. Totiž zestárli, jistě. Ale nezdědkovatěli. Zatím. – Doufám.

MÁTE VZKAZ PRO TY MLADÉ, CO VÁM PÍŠÍ, I PRO TY, CO VÁM NEPÍŠÍ? AŤ JSOU KDEKOLI?

Nemyslíte, že už jsem nažvanil dost? Ať si vyberou, co se jim hodí, jestli vůbec něco. Jen bych podškrt, o čem byla řeč naposled: mládí. Vše, co jsem s Janem kdy udělal, bylo v mládí. Poslední svoji společnou hru, Pěst na oko, jsme začali psát, než nám bylo třiatřicet. Když se mladým něco z naší práce líbí, ať nezapomenou, že to je od jejich věkových současníků – i když z jiného věku. A ať nezapomenou, že jsou sami mladí a že mládí je krátké. Krátké jako život. Ať si je nenechají utéct a ať se taky pokusí udělat všecko znova, po svém. Co neudělají oni, zůstane neudělané. To si žádná generace nesmí dovolit. My už neuděláme nic, my staří. A ti, co tu ještě nejsou, co jsou dosud na houbách, nemohou nic. Jenom jejich je čas, dnešních mladých.

Co je nejdůležitější? Že všechno, co vás potká, je poprvé. Poprvé a naposled, každej okamžik života. Celá historie je složená z poprvů, od začátku do konce světa. Stárnutí je tomuhle nevěřit a dát se leností obalamutit, že všecko se pořád opakuje. Jenom tato blbost se opakuje, a proto se zdá, že se s ní opakuje skutečnost. Proto já hodlám dělat svoje řemeslo dál do roztrhání těla. To se musí. Renoir v den své smrti namaloval obrázek čerstvých květin. Bylo mu sedmdesát osm. Josef Šíma zemřel v osmdesáti a zanechal nedomalovaný obraz. – Že si odporuju? Sotva jsem dořek, že my staří už nic neuděláme. A bible si neodporuje? Nebo Shakespearovy hry? A Picassovy obrazy? Karl Jung, velký švýcarský psychoanalytik a badatel, byl ve vysokém věku upozorněn, že si ve svých mnoha vědeckých spisech odporuje. „Co bych byl za člověka, kdybych si neodporoval?“ odpověděl. Nikdo z nás není od okamžiku stejný a zeměkoule je každou vteřinu někde ve vesmíru, kde dosud nebyla. To se ví, že subjektivně lidskej život vede zpátky k začátku a smrt je návrat do nebytí, do Shakespearova „spánku, který nás obklopuje“ – ale nedejte se splést; ani to není kroužek, nýbrž spirála. Naprosté opakování je šalba hloupých a znuděných pacholků s malým „h“ holbů a holbíčků, což je tentýž holba. Všecko je pořád jiný – až do konce – a potom dál.

Tak dobrou noc – nebo dobrýtro – vidíte, i to je pro každou bytost na kulatým světě někdy jindy a někde jinde. Astronomicky vzato. A jaképak jiné vzetí platí? Hvězdy se budou činit ještě bilióny světelnejch let, až už jedna dvojnožka dávno nebude běhat.

Tak sebou hoďte, dívky a hoši.

ZIMOMŘIVÉ NEWYORSKÉ JARO PĚTASEDMDESÁT SE NERADO PROBOUZELO.

P.S.   JV  v dopisu JW:

„...To máš jako Ptolemaios a Aristoteles měli pravdu, že Slunce obíhá kolem Země, kdežto Kopernik naproti tomu měl pravdu, že vůbec ne, že naopak. To je relativní, podotkl pan Einstein, a taky už zase pravdu nemá, neboť právě má.

*

Čili, jakmile se vyskytne hlava, která v sobě má něco jiného než jenom nasráno, vymyslí pravdu, kterou příští hlava pozmění, případně potře. Když je takových hlav za pár sto – či tisíciletí několik veletuctů, vytvoří spolu s miliardami hlav dobytčích, jež je obklopují, jakýsi tovar či útvar, kterému se říká kultura, někdy optimisticky civilizace. Je to taková tenká plíseň na kamení a na hlíně, taky částečně na vodě, neboli huspenina, třesoucí se mezi skupenstvím tuhým z těch hlav, co měly ňákou tu pravdu, ale navzájem se popírají, byť někdy jen zdánlivě – a skupenstvím tekutým z těch miliard polohlav a nehlav až je tu bolehlav, co jen vyměšují exkrementy. Občas v tom rosolu vyvstane na chvíli rovnováha jakési šťastné konsolidované tlačenky (anglicky správně „headcheese“), která drží pevně pohromadě, je čerstvá a chutná – a tomu se pak v dějepise říká „zlatý věk“. Viz Karel IV. v malém českém, či Jirka z Poděbrad v ještě menším, či Le Grand Siècle du Roi Soleil – čtrnáctý Ludvík – nebo věk viktoriánský, co Británie vládla vlnám, nebo dříve tamtéž alžbětinský, neb, opět v malém, dvacet let „hrradní kamarily“, jak říkával Tvůj otec, či snad nejšťastnějších dvě stě padesát let Atén – a asi moc století čínskejch, jihoamericky indiánskejch, dynastií egyptskejch, o čemž všem jsem příliš ignorantní. A pak celé zóny kultur, z nichž zbylo jen někde ucho buď od popelnice či od bůžka, nebo zub z vidličky či z mužskýho, a nikdo nikdy se nedopátrá, kdo to ti hrnčíři, sochaři, ten bezzubý, natož pak jejich panovníci byli.

Zkrátka tlačenka nevydrží, právě tak jako žádné stálé divadlo netrvá déle než deset dvacet let. (Viz MCHAT – to, co mají dnes, je věc fosilní – či Molière, či Globe a Swan z doby Bardovy, či řecké tragédie, když to kouleli ti mazáci sami, či třeba Gilbert a Sullivan nebo V+W). Pozitivní výměšky hlav vzácných jsou posléze pohlceny lavinou běhavek z hlav dobytčích.

A tak z tlačenky je náhle opět jen rosol, pak sliz a posléze bláto a fekálie. Historici napíší, že nastal úpadek a pak pád říše římské, nastane doba temna, později pak křesťanský středověk, renesance atd., ad infinitum (které je ovšem finitum). Výklad soudruha Marxe, jedné z hlav moudrých, leč jen jedné z mnoha, neobsáhne rozměry nadkulturní, tj. je aplikovatelný jen na několik století kultury západoevropské – a to ještě aby se čarovalo a čachrovalo a proto konaly důmyslné volby. Na globální smrtelnost tisíců civilizací nestačí.“

E P I L O G

Předposlední dopis od Jiřího Voskovce má datum 30. března 1980. Kdyby byla jiná doba, jiný svět a jiní lidé, ocitoval bych ho tu celý, protože je v něm jaksi shrnuté jeho umělecké krédo, vážnost, s jakou přistupoval ke každému artefaktu, svému i cizímu, i filozofie umělce, jehož osud tak jednoznačně splývá s osudem tohoto století. Naneštěstí je ten dopis, jako všechny Voskovcovy dopisy a projevy, tak důsledně konkrétní a adresný, že to asi nejde. Ale mně to zas tak docela nedá, abych se spoustou ostatní nesdělil aspoň některé perličky, jak je obsahuje obšírná polemika s mým názorem v průběhu jednoho rozhodování o udělení „Egona“, jak on začal říkat literární ceně Egona Hostovského, v jejíž porotě jsme se octli spolu s Pepíkem Škvoreckým. Takový je, neustále živý:

„Děkuju za dopis i knihu, kterou jsem ovšem už čet dávno… Vaše hlavní argumenty jsem si správně hned představil, než jsem je od Vás čet, neboť Vás znám, a byť vůl, jsem mazaný klaun. Vyplývajíc z Vašeho vždy naprosto „engagé“ stanoviska a důrazu na kulturní politiku, nehledě nadto k Vašemu osobnímu vztahu k tomu či onomu. Já jsem objektivnější o to, že mi toto osobní stanovisko chybí, a pak, nejsem „engagé“ ani v kulturní ani v jakékoli politice. Toho jsem se dávno a s radostí vzdal jakožto hlavní marnosti světa. Zato jsem totálně „engagé“ v kumštu, a v tomto případě v literatuře. Pro mne je vážnost a první povinnost v této porotě posuzování literární a umělecké hodnoty díla. Tak od začátku rozumím naší službě na výběru „Egona“. Pravda, několikrát jsem se podrobil rozhodnutí Pepíkovu a Vašemu bez námitek. To bylo v případech, kdy mi nedostatek času nedovolil včas všechno číst. Několikrát se mi pak stalo, že jsem později čet toho roku vydané věci v českých evropských nakladatelstvích, o které bych se byl s Vámi oběma přel a snažil se je prosadit. Ale bylo už po srandě. Letos poprvé konečně jak 68 Publishers, tak všechny ostatní Edice krásně včas předložily (aspoň mně) všechny své výběry. Tak jsem to všechno měl čas prostudovat. Byl jsem ohromen vysokou kvalitou. (Taky zhnusen několika nadutými paskvily)…“ Atd. (To ostatní snad až v nějakém souborném vydání dopisů, jednou.) A pak, už soukromně: „Děkuju za domluvu stran mých vzdychů o stáří. Já to málokdy dělám, ale v mém věku se tomu člověk neubrání. Až do těch let jednou sestoupíte, tak si na mě vzpomeňte a věnujte mi krátkou posmrtnou myšlenku a okamžitě přestaňte vzdychat taky. V New Yorku budu asi deset dní, nebo čtrnáct…, ale pak zase honem zpátky do Kalifornie, kde je dost práce a lepší klima pro dědka. A přestože NY stále miluju, uznejte, že přes čtyřicet let v jednom městě s pouhým dvou či tříletým přerušením ve Vítězném únoru, v Paříži a v americké šatlavě (to je skoro další rok) stačí, hlavně když je dotyčnej povoláním potulný kejklíř. – Kde jste byl v létě? Asi zase poletoval po Evropě, co? Byl bych bejval rád, kdybyste byl zřel Beckettovy Happy Days u Pappa v Serbanově inscenaci s Irene Worth a mnou. Běželo to přesně stokrát (počítám nejdelší run, co tato hra kdy měla). Bylo to opravdu nádherné představení a mělo to velikánskej úspěch. – Mně taky schází, že jsem s Vámi dlouho nemluvil. Bejvá dycky sranda. No, třeba přiletíte do Kalifornie, nebo nám snad vyjde chvíle koncem dubna v NY–City? – Jo, mám vnuka Bradleyho díky starší dceři Viktorii. Už mu bude pomalu rok a eště jsem ho neviděl. To je ostuda, že jo. Že líbáme oba Drahomíru a Vás taky objímáme s Kristýnou… P.S. Janovi W. je zase líp; doufám, že to vydrží. Dostal asi 800 gratulací k pětasedmdesátce od neznámých fandů, což mu přeju, ale taky oficiální blahopřejné projevy od všech místních federálních i národních a stranických bigwigs, což mu nezávidím.“

Zrovna takhle živého jsem ho naposled viděl před rokem. Do té Kalifornie jsem dojel na podzim, jenže on už nebyl v Los Angeles, neboť se právě přestěhoval do domu, který si koupil uprostřed pouště pod horami, v místě s poetickým názvem Pear Blossom, asi sto kilometrů od vnitrozemí. Kde jste, přijeďte honem, není to tak daleko, bude sranda, musí bejt. Tak jsem sebral takový velikánský americký automobil, projel smogem, horami i pouští, podle instrukcí odbočil po štěrkové cestě doprava, na rohu ještě nějaký Indián nebo el čikáno pod přístřeškem prodával rajčata a kukuřici a pak už nebylo nic, až asi po kilometru zeď s vraty jako z The Magnificent Seven, a v těch vratech v džínsách a slaměném širáku skoro pětasedmdesátiletý mladík, a už se hnal, s rozpřaženýma pazourama, a pak hned začal, kde jsou kaktusy, kde všude co poroste, jen co se k tomu Mexikán, co mu pomáhá, dostane, kde má doupě s psacím strojem, rozepsaným rukopisem, českými i jinými knížkami, jak zítra přijdou zedníci dodělat schody tamhle, přepážku tuhle. Ptal jsem se, jestli má revolver nebo flintu. Jenom se zasmál. Hodiny letěly, vypadal, že je nesmrtelný, že v téhle krajině dokáže vypěstovat další neuvěřitelný strom svého češství, který bude vypadat, jako by tu byl odjakživa, i když nic není vzdálenější české krajině než kalifornská poušť. Opálený, rozesmátý, skoro rančerský, byl namouduši šťastný, jako by tu i on žil odjakživa. A přece ne. Svou mízu čerpal tenhle strom pořád ještě odkudsi z velké dálky, jejíž řečí doslova žil a dýchal.

Byla noc, hory i poušť zmizely, zůstala jenom světla aut. A obraz svou šťastných, spokojených lidí, se kterými prožiješ ještě spoustu nádherných hodin.

*

Jan umřel o pár týdnů později. I on byl v té poušti živý a všude přítomný, i když nevypadal tak nesmrtelně. Všichni jsme to věděli… „Můj nejlepší člověk na světě…“

Trochu nervózně jsem čekal, co řekne na text vysázený v Listech italským sazečem. Na tohle byl puntičkář, a když před lety sazeč ani korektor ne dost dbali jeho osobního pravopisu v rozhovoru, co jsme se na něm měsíce lopotili, byl strašně nerad. Mírně řečeno. Pak přišel ten poslední dopis, datovaný „Na okraji pouště Mohave 21–3–81.“ Začal krátkou stížností (na kohosi nedbalého) a pak: „Ale to jen tak drbu, abych nemohl být považován za odrodilce… LISTY se skutečně tentokrát vyznamenaly nebývalou péčí a pozorností k mistránkově manuskriptu. Krom několika nepatrných sazečských překlepů, bez nichž by to nebyl autentický „exilový výtisk“, mě aspoň nikdo neopravoval a nepřepisoval. – Ale přec jen to někomu v Itáááliji nedalo a aspoň vyeditovali Shakespearovi prozódii. Dyť to byl herec, tak co moh vědět o veršování, ne? Jedno „never“ mu škrtli. Aby bylo jasno, verš s těmi pěti „never“ je tak ohromující právě proto, že zachovává pětistopáž pentametru. Notabene, ten geniální uličník Shake najednou surově opustil moře jambů a vzal nás přes hlavu suprově pěti čerstvými fackami trochejů s přízvučnou první slabikou v každé stopě. – Já nevím, z čeho se to ten dvaapadesátiletej frajer pámbu narodil. Na každý stránce každý hry najdete aspoň jeden nadlidskej zázrak. Zase jsem si ten verš našel v kontextu a hned mi stouply slzy do vočí. A k tomu jsem hned v jeho sousedství spatřil Kentův sérech, na který jsem zapomněl:

(LEAR dies).

EDGARD: He faints! My lord, my lord!

…

KENT: Vex not his ghost O! let him pass;

he hates him (podškrtl jsem já)

That would upon the rack of this tough world

Stretch him out longer.

EDGARD: He is gone indeed.

KENT: The wonder is he hath endur´d so long…

Kolik nás ve světě, a kolik teprve v Čechách, myslelo nebo říkalo totožné nebo přifařené úvahy kolem Werichovy smrti…! Ale ty chyby v tisku v článku jsou malichernosti – až nějakej šťoura jako já si toho chybějícího „never“ všimne, přičte to stejně mně, a ne Listům – no, a já to snesu. Já chtěl jen s Vámi na okamžik sdílet svůj bezednej obdiv, který mě neopouští ke starýmu „gentle Will“, jak mu říkal jeho spoluflamendr Ben Johnson.

Jak se máte a Drahomíra? To „blbře“ jsem neznal (vida – poznamenal Antonín J. Liehm): je to pěkné. Ale radši se podle toho novotvaru nemějte. Stejská se mi po vás. To je největší slabost Kalifornie: hrozně chudej výskyt lidí, se kterými je ještě řeč. Budeme muset ňáký nějak vyrejžovat, jako to tu dělávali úspěšně se zlatem. – Někde jich pár musí bejt schovaných, přece? – Objímá Vás oba JIŘÍ. (A načmáráno rukou) A díky za umístění mého žvástu v LISTECH, jsem rád, že to vyšlo v Evropě. Příští sobotu konečně se vrací Kristýnka z newyorského jarmarku s domem. Strašně se tam nadřela, ale vše je prodáno a svršky zapakovány pro stěhováky. Provedla to skvěle.“

*

Ani slovo o těžké nemoci, nebo ještě nevěděl? Doposledka věděla pak jenom Chris. Operaci přestál znamenitě a už byl zpátky v poušti, chodil, když ho ve vteřině smetla pooperační embolie.

Koncem července jsem měl letět do horoucí tramtárie přes Kalifornii. Napevno jsem plánoval, že se zastavím, aby byla zase sranda. Nebyla. Umřel ve středu 1. července, mlád 76 let. Shawn G. Kennedy ho v titulu dlouhatánského nekrologu v New York Times nazval hercem charakterních rolí. To se ví. Taky se ví, že válka, a co přišlo po ní, zničily mnohem víc než jedno divadlo a jednu geniální dvojici, z jejíhož konceptu díla dodnes čerpají a doslova žijí v Čechách už pomalu tři generace. Jenže právě tohle ničení se nedá nikdy nahradit ani napravit.

V Americe se Voskovec stal významným charakterním a shakespearovským hercem. V Čechách zůstává – spolu s Janem Werichem – nezapomenutelným géniem zosobňujícím kus nejpodstatnější podstaty té země tedy prťavé zemičky. A jedním z těch velkých renesančních kumštýřů, jak se rodili z avantgardy.

(Antonín J. Liehm, 1981)

JOHANN WOLFGANG GOETHE

☼   28.8.1749   FRANKFURT AM MEINZ     ♂  22.3.1832   WEIMAR

Noviny měly tehdy o čem psát, porůznu špekatí lidé o čem špekulovat. Podepisuje se cášský mír mezi Rakouskem a Francií. Diderot píše svou Encyklopedii. Lomonosov formuluje obecný zákon o zachování hmoty a pohybu. Franklin a Diviš činí pokusy s bleskosvodem, zdokonaluje se olejová lampa. Je polovina osmnáctého století pryč. V té době, vždycky když lidé ve Frankfurtu usedali k obědu nad párky nebo polívkou, nesly se nad řekou Mohanem velebné tóny zvonů. Tak tomu bylo i 28. srpna 1749; a pro pana Gœtha, advokáta a státního úředníka, zněly tentokrát obzvlášť slavnostně. Lékař Senckenberg si konečně s úlevou otřel potem zrosené čelo, když se zdvihl od právě narozeného drobečka. Teď už, mein Herr Gœthe, tohle tady natahuje moldánky a řve jako o život. Nesnadný porod slaví triumfálně finále. Paní Catherine Elisabeth Gœthová se už může usmívat, neb dala život pěknému chlapečkovi, a rychle může zapomenout na to, že ještě před chvilinkou lékař masíroval to drobné tělíčko červeným vínem z Porýní, aby probudil k činnosti SRDEČNÍ SVALSTVO. Také Johann Caspar Gœthe si smí oddychnout: má syna. Vyberou mu pak jméno Johann Wolfgang, to po dědečkovi Textorovi z matčiny strany. V té chvíli nikdo netuší, že za necelé čtvrtstoletí poletí toto jméno od úst k ústům jako glosátor a textor když zavětří nejednou senzaci.

SLADKÝ ŽIVOT

Chlapec vyrůstal jako ostatní děti z vyšších vrstev, kterým nic ke štěstí nechybí. Je to pohledný mládeneček – to po otci, a po mamince se tuze rád směje, poslouchá nejrůznější příběhy a má náramnou radost, může-li sám vypravovat. Prohlíží si knížky, netrvá dlouho a začne je číst: slabikář, pohádky, velmi brzy dokonce i Orbis pictus od Jana Ámose, později Homéra, Vergilia, Defoa. To už samozřejmě leccos rozumí latinsky, řecky a francouzsky, zkouší to i s hebrejštinou, angličtinou a časem hovoří plynně italsky. Není mu cizí ani zábava – šermuje, tančí, rajtuje na koni.

Co je loutkové divadlo, ví už dávno. Ještě mu nebylo ani pět let, když mu takové divadélko darovala babička, a malý Gœthe byl radostí bez sebe. Hrál hry o princích a hastrmanech, o králích a strašidlech, brzy i o doktoru Faustovi. Také tehdy nikoho nenapadlo, že zahrát si roli doktora Fausta bude patřit ke snům největších herců všech dob, a že na plakátech bude nad slovem Faust vytištěno jméno tohoto chlapce.

V šestnácti letech se dal Gœthe zapsat na lipskou univerzitu. Těšil se na studia hlavně proto, že si mnoho sliboval od svobodného života bez dozoru přísných rodičovských očí.

Práva? Co mu bylo po právech! Zajímalo ho malířství, zajel si do Zwingeru, byl rád ve společnosti přátel a ještě raději ve společnosti vilných přítelkyň s afrodiziaky nešetřícími, psal rozpustilé verše, byl rád středem pozornosti, sklízel potlesk, nezkazil žádnou legraci. Místo přednášek a seminářů vyspával, aby dohnal ten spánkový deficit. Když se už otec těšil, že za rok přivítá doma právníka, objevil se Johann Wolfgang se zhuntovaným zdravím, s tuberkulózou a chrlením krve.

BOUŘE A VZDOR

Rok nato se vrátil bakalář práv Gœthe zpět do rodné výspy. Studia byla šťastně završena. Tehdy se poprvé blýsknul jako básník svým dramatem Götz z Berlichingen, dílem plným vzpoury a nenávisti ke společnosti, které se stalo jedním z pilířů literárního hnutí Bouře a vzdor.

Wetzlar byl další mezníkem v Gœthově životě. Mladý právník tam odjel v roce 1772, aby si obstaral praxi, ale tam přece „každý strom, každý keř je učiněnou přehlídkou květů a člověk by se věru chtěl proměnit v chrousta, aby mohl poletovat v záplavě vůní a nalézat v ní něco dobrého na zoubek.“

Snoubenka rady Kestnera, Lotta Buffová, se stala objektem jeho lásky a posléze i předlohou pro hlavní postavu románu Utrpení mladého Werthera. Byla to dívka „stvořená k tomu, aby okouzlovala“. Nakonec musel Gœthe vyřešit situaci útěkem z Wetzlaru; jeho vztah k Lottě byl pro něj sice jen krátkou epizodou, byl však natolik vroucný, že mu poskytl látku k románu, jehož závěr – hrdinova smrt – zaznamenával tragický skon Gœthova wetzlarského přítele Johanna Jerusalema. Modrooká Lotta je v románu sice věrně zachycena, má však kupodivu černé oči – stejné jako nejnovější Gœthův milostný objev.

Wether vyšel v roce 1774 anonymně, kniha se přes noc stala bestsellerem. V Německu vyšla (vyšlehla) rychle za sebou šestnáctkrát, byla překládána do nejrůznějších jazyků. Vypukla wertherovská mánie – patřilo k bontónu, aby mládenec měl modrý frak, žlutou vestu a žluté kalhoty – Wertherovu módu. A nejen to, nešťastní milenci houfně volili sebevraždu jako výraz úniku od svízelných životních situací. Jerusalemův hrob se stal poutním místem, ale Werther se objevil na seznamu zakázaných knih – církev dala knihu do klatby.

Úspěch románu Utrpení mladého Werthera ovšem Gœtha těšil, církevní nevole jen posílila jeho popularitu. Gœthe se nedal vyrušit ze své literární činnosti ani aplausem, ani zavržením. Napsal tragédii Clavigo, začal psát Fausta a Egmonta.

NA DVOŘE VÉVODSKÉM

Na pozvání vévody Karla Augusta přispěchal Gœthe do Výmaru, do sídelního města vévodství, které spolu s Jenou, Eisenachem, Ilmenau a okolím čítalo necelých sto tisíc obyvatel. Měla to být jen krátká návštěva, ale Gœthe se zapomenul ohlížet na data u kukaček nebo na časová znamení u pradávných kalkulaček, navíc se tak snadno spřátelil s vévodou, že zůstal působit ve Výmaru natrvalo. Záhy byl jmenován tajným legačním radou instalovaný radar hadr, stal se duší společnosti a vévodovým rádcem.

Bylo mu šestadvacet let, když se setkal s třiatřicetiletou milostpaní von Steinovou. Zatímco předchozí Gœthovy techtle mechtle měly vcelku jepičí životnost, milostný vztah k dvorní dámě, manželce nejvyššího štolby a matce sedmero dětí, trval deset let.

„Tvoje láska je tím nejkrásnějším světlem, tvoje pochvala stojí za veškerou slávu všech mých dnů, podtrženo sečteno, mnoha dnů…“ vyslovil Gœthe v jednom ze svých sedmnácti set dopisů, které jí – přestože ji vídal denně – za oněch deset let s technikou inkoust do husího brka napsal.

Gœthe sice rád cestoval, ale diplomatické cesty po boku Karla Augusta, při kterých směl hrát ledva druhé housle, ho nudily a vyčerpávaly. Nezměnilo to ani povýšení do šlechtického stavu, které zvýraznilo beztak již významné společenské postavení. Spíš ho těšilo přírodovědné studium, byl to zapřísáhlý Neptunista v polemice s ještě živelnějšími a prudšími Plutónisty.

Gœthe navštívil také Karlsbad. Poprvé to bylo v červenci 1785 a vítaly ho tenkrát u kolonády zvuky fanfár. Je vedlejší, zda ho sem přivedly jeho choroby – žaludeční potíže a dna – či spíše hypochondrie a přecitlivělost zažívacího traktu dávno před objevením rychlostolování u McDonalds, nebo konečně jen snaha vypadnout z Výmaru, nabrat nové inspirace a královsky se pobavit. Faktem zůstává, že do Čech zavítal pak ještě šestnáctkrát, a že zde pobyl 1114 dní, což je o něco víc než 3 roky, tedy bezmála dvojnásobek času stráveného v Itálii. Máme neokoukané dívčí atrakce, navíc mu Karlovy Vary právem zcela učarovaly.

Druhá cesta do Karlových Var ke vřídlu v roce 1786 skončila tajným odjezdem do Itálie; byl to spíš útěk z výmarské malosti a zřejmě i před paní Steinovou. Ještě při minulé návštěvě Karlových Var chodíval s ní tančit do Puppu, ale její půvab a moudrost ho nyní již tak nevzrušovaly. Cesta do Itálie byla ovšem i cestou za antikou. „Hlavním cílem cesty bylo uzdravit se fyzicky z morálních útrap, které mě v Německu pronásledovaly a činily mne posléze nepoužitelným. A pak, utišit palčivou žízeň po skutečném umění.“

V Itálii zůstal Gœthe až do poloviny roku 1788. Antická umělecká vyváženost se mu stala vzorem pro další období – vrátil se k Faustovi a k Torquatu Tassovi, dosud prozaické drama Ifigenie převedl nenucenou totální němčinou do veršů.

Po návratu do Výmaru se Gœthe setkal v rámci úředního jednání s třiadvacetiletou dělnicí Christianou Vulpiusovou. Stala se jeho včelí medovou milenkou, později s Gœthem žila, ale protože šosácká společnost nebyla ochotna tolerovat nerovný sňatek, Gœthe rozhodnutí o svatbě neustále odkládal, a to i tehdy, když se jim narodil syn August a když sklidil další literární úspěchy. Díky Schillerovu příznivému vlivu se podařilo Gœthovi překonat jistou tvůrčí krizi, jak to dokládá idylický epos Heřman a Dorotka, označený Schillerem za vrchol moderního umění, nebo román o Wilhelmu Meisterovi, který vlastně určil podobu romantického románu na prahu devatenáctého století.

Když 9. května 1805 Schiller zahynul, přišel Gœthe dle svých slov o „přítele, a tím i o polovinu své existence“. Gœthův zdravotní stav vykazoval samé nepokojné ztráty na síle, hlásily se již příznaky stárnutí, zdálo se, že jeho významné tvůrčí období je již za zenitem.

Až v létě 1806 ho znovu postavily na nohy Karlovy Vary. „Vstává se tu o páté,“ hlásil tehdy Christianě Vulpiusové, „za každého počasí se jde k pramenům, pak následuje procházka, stoupá se do vrcholných výšlapů na kopce, člověk se obléká, čeká, jde na návštěvy i jinam do společnosti, nechrání se před deštěm, ani před poryvy průvanu a je mu přitom docela dobře na duchu.“

POSLEDNÍ LÁSKA

Christianu Vulpiusovou si vzal Gœthe za ženu konečně na podzim roku 1806 a pekl se k této příležitosti mimořádně šťavnatý křupavý štrúdl. Společnost nestačila toto tolik odkládané Gœthovo gesto ani moc zaregistrovat. Byla to tehdy chaotická doba – po bitvě u Jeny byl Výmar obsazen francouzskými vojáky, u Gœthů přebýval Napoleonův maršál Ney, chod života opustil zajeté koleje. Dobu svatby si Gœthe tedy načasoval vhodně.

I tehdy však – krátce před svatbou – si Gœthe našel v Karlových Varech „křepelku, maličkou lásku, vlastně to jediné, co může učinit lázeňské procedury snesitelnými, protože jinak by člověk tvůrčí zemřel nudou“. Oné dámě, která tehdy vyvolala Gœthův zájem, bylo teprve devatenáct let a jmenovala se Amalie von Levetzow. Kolem ní poskakovala dvouletá dcerunka, na kterou mladičká matka volala: „Ulriko!“ Zapamatujme si její jméno! Dle svůdné starší Amálky později vznikl předtuchový večerníček o Víle Amálce na výpravě za zdroji léčivých pramenů.

V témže roce vyšel také první díl Fausta, tato nesmrtelná pouť člověka za činem a pokrokem, jeden z nejslavnějších kusů (a nebo pro neotrlé citlivky už trochu menších plusů) světové literatury.

Ale o deset let později, když zemřela jeho žena Christiana, zaznamenal si Gœthe, tehdy již státní ministr, do deníku: „Prázdnota a mrtvé ticho je ve mně i mimo mne.“

V roce 1821 se v Mariánských Lázních Gœthe setkal s roztomilou krasavicí, sedmnáctiletou Ulrikou von Levetzow, s oním děťátkem, které kdysi přihlíželo na kolonádě, jak se pan Gœthe ochomejtal kolem jeho mátinky. Ulrika se mu stala stálou společnicí, Gœthe ji zahrnoval samou pozorností a dárky. Ulrika tehdy snad prý ani netušila, že ten starý děda je nějaký básník.

Rok 1823 však pro Gœtha znamenal konec krásného snu o manželství s Ulrikou i poslední návštěvu Čech.

„Co zbývá mi? Pláč, vzlyky přidušené,“ stěžuje si v Elegii z Mariánských Lázní, v této podle Stefana Zweiga nejzávažnější, osobně nejintimnější a proto také Gœthem nejoblíbenější básni jeho stárnutí.

„Já sebe ztratil jsem a hynu!

Miláčkem bohů jsem byl dříve sic,

kteří mi dali skříňku Pandořinu,

v níž bylo dobra dost, však nástrah ještě víc.

Jen políbit mi dali ústa její –

hned berou je a tím mne zabíjejí.“

V roce 1831 dopsal Gœthe druhý díl Fausta; oba díly čítají víc než dvanáct tisíc veršů.

Perem, kterým dopsal poslední řádky, poznamenal všímavě: „Teď už mohu svůj další život považovat jen za dar a je už vlastně docela jedno, zda a co ještě vykonám.“

Ten dar trval pouhý jeden rok.

Na památku veršujícího důchodce pamatuje název naší pohraniční obce Boží dar v Krušných horách, potažmo Smrčí hora (Fichtelberg) za čárou.

DAVID LIVINGSTONE

☼    19.3.1813   BLANTYRE U GLASGOWA      1.5.1873   CHITAMBO U JEZERA BANGUELA

Ten telegram byl z Paříže a Henryho Mortona Stanleyho překvapil. „Přijeďte ihned, je to naléhavé!“ Podepsán James Gordon Bennett, vydavatel listu New York Herald.

Jen o pár hodin později, 17. října 1869, se oba muži potkali.

„Jmenujete se Stanley a jste zahraničním dopisovatelem mého listu?“ zeptal se zvídavý podnikatel zpráv z první ruky. Druhý dobrý muž mu přikývl.

„Pak tedy dobře poslouchejte. Co myslíte, kde by mohl být právě teď zasekán Livingstone?“

„Nemám zdání, pane. Pokud vím, záhadně se ztratil na své poslední výpravě uprostřed džunglí Afriky.“

„Jste správně informován. Jenže s touto neurčitou identifikací stop se naši čtenáři jen tak nespokojí. Chtějí senzaci, žádají se bavit nad obsahem zprávy. A my jim ji musíme dodat ještě horkou. Livingstone je snad někde na zpáteční cestě do Zanzibaru. Vydáte se za ním a přivezete ho živého nebo tuhého. Musí se vám to podařit. Dávám vám plnou důvěru a na vrch ještě čtyři tisíce liber šterlinků na vypravení expedice. Dobrou noc hrdino.“

*

Pan Bennett byl schopný hypnotický počtář a svůj plán měl dávno načrtnut.

Přestože na přelomu 60. a 70. let fascinovaly světovou veřejnost hlavně u kanónů a kanonýrské přestřelky komunardů v Paříži, anglosaské deníky v honbě za senzací nepřestávaly svým čtenářům sázet do paměti jméno zmizelého britského misionáře a cestovatele Davida Livingstona, pro jehož záchranu britská vláda zatím neučinila potřebné kroky. Nebylo pochyb o tom, že jeho objevení by znamenalo obří senzační prodej na dračku = nepřehlédnutelnou hromádku dolarů od nadšených čtenářů.

Prostý nápad prolétl už mnohým mozkem, ale pan Bennett měl jako jediný podnikavec v rukách triumf. Zaměstnal totiž energického a schopného parťáka, který byl ochoten skutečně vydat se až do nitra dosud téměř neprobádaného kontinentu. Dobrodruh a reportér Henry Morton Stanley neváhal moc vteřin. I když…

„Nikdy jsem jsi nedělal iluze, že by cesta do nitra Afriky byla poseta růžemi, ale můj cíl se zdál být jasný. Stůj co stůj mám přinést info o Livingstonovi. Srdce mi na počátku bušilo rychleji, než se snad slušelo na důstojně vypadajícího vůdce. Nemohl jsem však zkrotit mladistvé nadšení, které ve mně explodovalo.“

Cesta za odhalením záhady zmizení Livingstona mohla začít. Stane na jejím konci Stanley tváří v tvář pohřešované figurce jednoho bělocha v černém moři, nebo místo toho uzří pár sluncem vybělených kostí?

*

Zatímco nedočkavý reportér jen stěží přemáhal svoje nadšení, jiný bílý muž ležel stovky km od pobřeží ve vesnici Udžidži na březích jezera Tanganika. Černý lokaj Suzi dnem i nocí ošetřoval pána, jehož tělo ovládala nemoc.

Horké čelo se orosilo, unavená přetížená mysl šla znovu tropit neplechu. Pozapomněla na dosud nesplněné úkoly. Kolik neprozkoumaných jezer, řek, potoků a bystřin skrývá ještě v sobě černý kontinent? Kdo ví, kde pramení Nil, řeka dávných egyptských frajerů Faraónů.

Cestovatel tady bezvládně leží a účtuje se životem mátohy. Je mu bezmála šedesát let. Spravedlivě je rozdělil mezi dva kontinenty, které se mu staly domovem i potěšením – Evropu i Afriku.

Zdá se, že už je na všechno pozdě. Pět let… a lidská paměť tak rychle chátrá. Livingstone už nepomýšlí na návrat do funkčnější civilizace. Pouze jedno by chtěl vzkázat ještě svým krajanům. Domorodci v Africe jsou lidé stejně pohostinní jako všude jinde na světě. Jejich nezáludnost neublíží nikomu, kdo jim na oplátku nabízí upřímné přátelství. Takový Evropan se pak může pohybovat v Africe bez většího nebezpečí i volně bez doprovodu. Vždyť Livingstone se stal dávno pro černochy jejich bílým apoštolem míru.

Narodil se v roce 1813, kdy na seznam nejkrvavějších zúčtování v dějinách bitev přibyla Bitva národů u Lipska. Dětství prožil v chudé glasgowské rodině, od deseti let každodenně dřel v jedné textilní manufaktuře. Ani sebenamáhavější práce však nemohla unavit nezdolnou touhu po vzdělání. Mladík po večerech ukrádal vzácné chvilky relaxu a četl si.

V roce 1836 konečně vstupuje na univerzitu. Studuje taje medicínské a teologické, učí se pomáhat druhým a nic za to nežádat pro své zvyky. Mladý absolvent londýnské univerzity si usilovně přál odjet až do nejvzdálenějších koutů lidské civilizace a hlásat víru jednoho křesťana jako jiskra jasná pohanům a jiným trhanům. Brzy byl vyslán Londýnskou misionářskou společností téměř na samý cíp jižní Afriky mezi domorodé Bečuánce. Stanice Kumuran, Mabotsa a Kolobeng se staly prvními štacemi sedmadvacetiletého osvícence, který toužil pomáhat černochům a naklonit si jejich srdce. Livingstone si však s velkými obavami uvědomoval, že nebude zdaleka prvním bílým mužem, který se mezi domorodci ukáže.

Už dávno před ním přistávaly u afrických břehů ozbrojené lodi po zuby ozbrojených chytráků otrokářů, kteří pořádali zběsilé hony na nejvzácnější „faunu“ Afriky – domorodé obyvatelstvo pohody milovných kmenů. Za strašlivých podmínek pak převáželi náklad v nevětraných přeplněných podpalubích, tedy budoucí otroky nazvané jako černá slonovina.

První léta svého pobytu, který začal roku 1840, věnoval misionář studiu domorodých jazyků, poznávání zvyků a povahy černochů. A při vší práci si ještě stačil najít v černé divočině věrnou a oddanou bílou společnici. Dceru svého představeného, misionáře a cestovatele R. Moffata, se kterou se také brzy oženil. Nutno říci, že si vzal jednu z těch výjimečných žen podle vzoru Angelika, růže, kterým, ač jenom skromně stály v pozadí, vlastně vděčíme za objevitelské výsledky jejich slavných manželů.

Když se misionář po čase hodlal vydat do dosud neprozkoumaných končin Afriky, mladá manželka mu v tom nijak nebránila. Právě naopak. A tak Livingstone roku 1849 uskutečnil svou první průzkumnou výpravu, směřující napříč pouští Kalahari, během které objevil bezodtokové jezero Ngami.

Také v paní Livingstonové se záhy projevil dobrodružný duch. Už roku 1851 sbalila nejnutnější pomůcky, připravila své tři děti a následovala manžela na jeho další objevitelské výpravě na sever. Stála tak po jeho boku ve chvíli, kdy se z bývalého misionáře přerodil ve slavného cestovatele Davida Livingstona.

Právě tehdy se cestovatel ocitl na rozcestí, na kterém si musel vybrat tu lákavější variantu. Misionářskou dráhu po boku manželky a dětí, nebo atraktivní a stejně tak nebezpečnou stezku osamoceného cestovatele vstříc úspěchu do neznáma. Přestože výprava přinesla opět několik významných objevů (Livingstone dospěl až k řece Cobe a posléze i k Zambezi jako Tim Simenon společnými silami s Justinem Warfieldem, z níž byl dosud znám jen dolní tok), rodina byla na dně se silami jako perlička na dně. Zcela vyflusnutou ženu s dětmi musel ihned po návratu do Kapského města odeslat na zotavenou do Anglie.

Bylo rozhodnuto. Livingstone se vzdal spokojeného života a byl připraven obětovat vše zeměpisnému průzkumu Afriky, zejména pak na jih od rovníku.

Snad aby zapomněl, staví před sebe stále namáhavější úkoly. Roku 1853 se vydává na jednu ze svých nejdelších výprav. Přes stanice Kuruman a Kolobeng míří na sever do hlavního města říše domorodých Makololů a odtud se spolu se svými černými průvodci pokouší nalézt nejkratší cestu z jejich země Barotska k pobřeží Atlantiku. Po vysilující cestě, během které se plaví vzhůru po řece Zambezi a rider proniká důkladně do rozvodí toků Zambezi a Kongo, končí první část pochodu v městě Luanda v Angole na západních březích Afriky. Livingstonovi se tak podařilo přejít jižní Afriku od Kapského Města na severozápad. Ani teď si nedopřává siestu, nepomýšlí na návrat za rodinou do Anglie.

Naopak, rozvinul ještě smělejší a odvážnější plány. Sní o novém přechodu Afriky, tentokrát napříč, od západního pobřeží k východnímu. Cožpak by nedokázal žít bez neprozkoumaného afrického vnitrozemí? Skutečný důvod odvážného rozhodnutí znal jen on sám. Když jeho domorodí průvodci opouštěli rodné vesnice, aby bílému muži ukazovali správný směr až do Luandy, Livingstone jim na oplátku pomáhal nalézt jejich vlastní cestu.

Od prvních dnů v Africe cestovatel k smrti nesnášel otrokářství. Proto nepřestával přesvědčovat své černé přátele, aby po nově objevené cestě k pobřeží sami přenášeli zboží a prodávali je bílým obchodníkům. Také těm Livingstone vysvětloval až do alelujá, že se po cestách do vnitrozemí dá putovat. Podle jeho nejvnitřnějšího přesvědčení jen plně rozvinutý řádný obchod mohl ukončit hon na černochy.

V roce 1854 se Livingstone vydal z Luandy nazpět do vnitrozemí. Začínal znovu dvouletý tvrdý boj s africkou přírodou. Teprve roku 1856 dosáhla výprava konečně města Quelimane na pobřeží Indického oceánu v dnešním Mosambiku. Livingstonovi se tak podařilo téměř nemožné. Za dva roky úspěšně přešel napříč celou střední Afrikou. Své zážitky z výprav v letech 1852 – 1856 jadrně a bodře vylíčil jako suverén lev na poušti v poutavém vyprávění „Cesty a výzkumné odysey v jižní Africe“.

Už po krátkém putování Angolou byl překvapen, že nezdravé podnebí bylo snad tím jediným, na co si zde mohl stěžovat. Jinak to byl kraj příjemný, zvláště pro pěstování všech tropických plodin. „Tamější kraje poskytovaly pouze po nepatrné práci tolik kávy, že si za ni mohli domorodci obstarávat všechny životní potřeby.“

Muži v těchto končinách však byli líná kůže, zaměstnávali se tkaním látek a větší část práce přenechávali svým ženám. „Viděl jsem ženy, které předly a obdělávaly půdu hákem se dvěma držadly, který žena táhne za sebou a povrch půdy jím rozčechrává. Černošská žena zřídka vychází na pole, aby nepředla; přitom nese na hlavě hrnec, na zádech dítě a ještě přes rameno jeden orací hák.“

Livingstone prošel územím mnoha domorodých kmenů, ale navzdory všem hrůzostrašným pověrám o krvelačnosti černochů napsal: „Neočekávané objevení bílého muže vždy vzbuzuje úzkost a strach. V dědinách prchají před bělochem psi, ocasy mezi nohama, …; ženy se dívají skulinami, a jakmile se přiblížíte, zmizí kvapem uvnitř v chatách; malé děti, potkají-li vás, dají se do takového úpění, jako by dostaly křeče.“

Až poté, kdy jeden domorodec, který Angličany trochu znal, prohlásil před svými přítomnými, že „Angličané jsou lidé“, mohl cestovatel nerušeně pozorovat prapodivné zvyklosti jednotlivých skupin kmene. „Nápadný zvyk tohoto kraje je, že si tu lidé opilovávají kousáky, tesáky, máte nepříjemný pocit, jako by se na vás zašklebil aligátor.“ Ženy dalšího kmene si dokonce pro krásu nechávaly proděravět horní ret a vzniklý otvor rozšiřovaly tak dlouho, až si do něj mohly vložit škebli. Cestovatele však takováto exotická okrasa spíše odpudila.

Jedním z nejzajímavějších obřadů, které musel Livingstone na vlastní kůži okusit, byl obřad zvaný kasendi. „Všichni účastníci si podají ruce; pak se udělají maličké řezy na rukou, na kůži nad žaludkem, na tváři a na čele všech vesničanů. A ze všech ranek se odejme po kapce krve pomocí stébla zvláštní trávy a krev každého jedince se vkápne do zvláštního hrnce s pivem a každý muž vypije pak krev svého protějšku. Tak se prý stanou věčnými přáteli a příbuznými.“

Výsledkem první etapy cesty napříč Afrikou, kterou cestovatel ukončil v červnu 1855, byl i důležitý zeměpisný objev. Střední část Afriky charakterizoval Livingstone na základě pozorování jako pánev, a podařilo se mu také stanovit rozvodí mezi řekami Kongo a Zambezi. V další cestě pokračoval až v listopadu 1855. Hlavní úkol zněl: prozkoumat celý tok Zambezi až k samému ústí.

„Ve své domovině máte také kouř, který hučí?“ obrátil se po čase jeden z průvodců na velitele. „Už se k němu brzy přiblížíme.“ Po těchto větách se nadšený Livingstone rozhodl hned druhý den navštívit onen hučící kouř. Toužil se poklonit pověstným zambezským vodopádům, o nichž se již dozvěděl něco dříve, že je domorodci výstižně přezdívají „vroucí kotel v kotlině“.

Vodopády zanechaly v cestovateli hluboký dojem. „Jsa přesvědčen, že jsem vedle pana Oswella první Evropan, který navštívil řeku Zambezi v srdci jejího úvodí, nazval jsem je vodopády Viktoriinými. Je to jediné anglické pojmenování, které jsem dal některé části africké pevniny.“

Po krátké plavbě kanoí zahlédl cestovatel pět nebo šest kilometrů před sebou vystupovat z řeky vzhůru mohutné sloupy páry.

„Bylo jich pět a zdálo se, že jejich vršky splývají s mraky. Měl jsem dojem, že je to kouř.“ Půl kilometru od cíle opustil cestovatel kanoi a v lehké lodičce se dostal na osamocený ostrůvek na srázu, přes který se voda valila do hlubin. „Vodopády nejsou ničím jiným než ohromnou trhlinou v čedičové skále, zející od pravého břehu Zambezi k levému… proud široký asi tři sta metrů se řítí do hloubky třiceti metrů, kde se řečiště pojednou zužuje na dvacet metrů.“

I nadále putoval Livingstone podél Zambezi, až konečně v květnu 1856 dorazil do Quelimane na pobřeží Indického oceánu. Byl u cíle, podařilo se mu úspěšně přejít napříč Afrikou.

O dva roky později vyráží za podpory britské vlády na další výpravu, zábavu, která tentokrát potrvá rovných šest let a přinese nejdříve objevení jezera Širva a později i podrobný výzkum jezera Ñasa.

*

Poslední cesta, na jejímž konci měl být objev objevů – prameny Nilu, začala roku 1866 v Mikindani na pobřeží Tichého oceánu (o tomhle pojmenování oceánu bych si fakt nebyl 100% jist v souvislosti s Afrikou). Po pěti letech marného hledání je vyčerpaný spisovatel vydán na pospas nemoci. Vysílen únavou a nedostatkem obranných léků dorazil roku 1871 do Udžidži u jezera Tanganika.

Leží a nic neví o tom, že africkou divočinou se metr za metrem probíjí výprava, které velí do kroku Henry Morton Stanley. Domorodci si o něm potají šuškají, že je ostrý a pálivý jako oheň. Jejich pán je hrdý na toto přirovnání. Nepodlehne smrtonosné nákaze, vzbouřeným nosičům ani otrokářským šmelinářům. Zastrašuje, vyhrožuje, pálí ze zbraně… Ve vesnici Udžidži bojuje se smrtí od krajanů odloučený bílý muž, nyní sinale bílý.

Livingstone se namáhavě posadil. Probudily ho dost neklidné a nezvyklé hlasy přicházející zvenčí. Dovnitř vběhl rozčilený lokaj: „Rychle, pane, venku je nějaký Angličan! Viděl jsem ho… hledá zrovna vás…“ Za okamžik se mělo uskutečnit jedno z nejdramatičtějších setkání celého 19. století. Uprostřed černého kontinentu se po měsících námahy našli a pozdravili oba bílí cestovatelé: David Livingstone a Henry Morton Stanley.

Novinář a cestovatel Stanley byl u cíle. Podařilo se mu vypátrat muže, k jehož nejvýznamnějším objevům ve vnitrozemí Afriky bude navždy patřit průzkum mnoha řek, zejména pak veletoku Zambezi od pramene až k ústí, Viktoriiných vodopádů, jezer Ñasa a Tanganika i bezodtokého jezera Ngami.

„Konečně jsme stáli před domem, kde bydlel a kde mě očekával dr. Livingstone. Důstojně jsem prošel houfem zvědavých lidiček, který přede mnou ustupoval. Byl bych se k němu rozběhl, ale v přítomnosti všech těchto lidí kolem jsem se styděl. A tak jsem nakonec učinil to, co mi v té chvíli kázala blbá falešná hrdost. Přistoupil jsem blíž, smekl jsem a zeptal se: Doctor Livingstone, I presume. Nemýlím se z gruntu ve vaší identitě, že?“

Přestože Stanley stál u cíle, původní záměr nesplnil. Livingstona sice uprostřed africké divočiny našel, ale tento stárnoucí exemplář se už nikdy nechtěl vrátit zpět. Jeho druhým domovem se navždy stala Afrika s velkou rodinou černých přátel.

Když Livingstone o dva roky později, v roce 1873, zemřel, pohřbili černí průvodci jeho pozůstalost několik cm a srdce hluboko do africké země. Tělo usušili na slunci, pečlivě zabalili a dlouhou a nebezpečnou cestou je donesli až do Zanzibaru, kde je odevzdali anglickým úřadům.

Livingstonovy ostatky odpočívají ve Westminsterském opatství v Londýně, ale srdce bude navždy spjato s jeho milovanou černou Afrikou.

IAM:

TAM TAM DE L´AFRIQUE (Tamtam Afriky)

Jednoho rána přišli po desítkách, po stovkách

na monstrech ze dřeva s řetězovými vnitřnostmi

bez pozdravu nebo otázek, ani se obyčejně nepředstavili

usadili se a stali se pány

pak se přeměnili na opravdové bestie

a ponižovali černochy do hloubi jejich duše

děti bili, starce zahubili, zmrzačili

ženy pošpinili, urazili a zneuctili

bezmocní, spoutaní muži trpěli

bolestivé naříkání svého lidu

ale každý z nich měl pochybnost

zdali odpluje na cestu, ze které se už nevrátí

zdali skončí v nějakém přístavu, kde bude prodán

už oplakávali svou ztracenou zemi

jednalo se s nimi jako s podřadnými kvůli jiné pleti

každý nový den jim oznamoval neštěstí

dole v docích, kam byli namačkáni

v mysli jim běžely obrazy

slzy se slanou příchutí, slzy plné krve

v mysli jim odeznívaly dost dlouho

části z bytosti, které od nich byly odtrženy

ale nikdy nezabili naději, která je živila

že jednoho dne najdou ty báječné břehy

odkud jsou slyšet navždy tamtamy Afriky

tamtamy Afriky

tamtamy Afriky

Vysoko na pódiu, seřazeni jako dobytek

pohazováni zprava doleva jako hromádky slámy

vštěpovali jim do paměti, že jejich barva je zločin

všechno jim sebrali až po jejich nejintimnější tajemství

vyloupili jim jejich kulturu, vypálili jim jejich kořeny

z Jižní Afriky až po břehy Nilu

a teď spílají svým uzurpátorům

těm, kteří mají balvan žuly místo srdce

co se šklebili úzkostným nářkům a zasévali teror

uvnitř světa, který měl hlad, zimu a strach

kde se snilo, že běhají po mírumilovných pláních

kde poskakovaly sem a tam nádherné gazely

ach, jak krásná byla zem, kterou milovali

kde rostlo na dosah ruky krásné čerstvé ovoce

které se nabízelo rukám pozlaceným sluncem

to, které zaplavovalo zemi svými jiskrami

a při zavření očí, při každé utržené ráně

čísi hlas jim napovídal, že nic není ztraceno

takže zase viděli ty idylické krajiny

kde stále duněly tamtamy Afriky

tamtamy Afriky

tamtamy Afriky

Jazzy, připomeň jim, můj bratře

aby si uchovali částečku ve svém srdci

a že krev, která byla prolitá

byla jenom proto, aby mohli existovat

děti, které se rodily, měli nalajnovaný osud

že budou pracovat na polích až do posledního dne

pro ně neplatí žádné „4 hodiny“ práce, a mají ještě méně odpočinku

každodenními společníky se jim staly vedro a rány bičem

na jejich cestě je mydlili jako kdyby nějak zlobily

tehdy byl černý muž a proti němu lidská bytost

ustanovená jako vyšší na základě své bílé barvy

zapomínající jednoduše své dřívější neštěstí

ukájela svůj dominantní instinkt

zahrnovala je nářkem, křiky, smutným povykem

který pronásledoval v lesích dlouho poté

duch těch, kteří skončili jako otroci

z generace na generaci, zločiny a destrukce

černý lid si musel vytrpět ty nejhorší ohavnosti

a tempo osvobozuje moji představivost

připomíná mi, že moje hudba se zrodila na bavlněném poli

ale ne, já tu nejsem rasistou se svými názory

ne, to není kritika, ale smělé vyprávění

vyprávím jenom o těch fantastických protikladech

a v mém srdci si uchovávám tamtamy Afriky

tamtamy Afriky

tamtamy Afriky

MC SALIHA:

DÈTRESSE (BÍDA)

Ouha, svět Afriky, uprostřed, na jihu a na severu

kořen světa, plíce prohnilého světa

nasáklé krví teorie o nadřazenosti rasy

teorie mas, stopy, třídy

minulost jsi měla složitou

dávala jsi k dispozici všechno, člověka, zvířata, prales

oni ti to oplatili v ničení

nic dobrého, jen to nejhorší

je tolik potřeba tvého srdce a tvojí krve

tři ze čtyř lidí v tomto světě umírají hlady

a kvůli nim říkám tato slova pravdy

minulost nikdy neumírá, je dál vyrytá

v trápení, v bolesti, ve fyzické i psychické krutosti

neschovávej se, ty kdo přinášíš zlo do tohoto světa

tolik bohatých teďka, všechno máte pod palcem

ale nechápete, jakou to má všechno cenu

co vlastně potřebujete

jste slepí, vy vidíte jen svůj vlastní užitek

litujete pouze dne vaší smrti

a jste na seznamu

A TY JSI PŘÍČINOU BÍDY

TO MĚ ZNEPOKOJUJE A PŮSOBÍ MI BOLEST

PROTOŽE VŠECHNO DRŽÍŠ V RUKOU

VLÁDKYNĚ

Bída pro chudé, chudé lidi

muži, ženy, děti, všichni, co žijí v nouzi

a vy si plníte kapsy z utrpení těch lidí každý den

kdy nastane den, aby oni zde byli šťastni?

místo na to nebude a tohle není přání

realita, jednoduchá jasná a bolavá

podívej se kolem sebe a přej si něco lepšího

já toužím po změně, po lepší

volám o pomoc

ale ty to pořád odsuzuješ

ale ty budeš pořád chudou

pořád se najde někdo, kdo se do tebe pustí

myslíš si, že je konec, konec, vyjadřuješ

vztek, který je vděčný za bezpráví, ve kterém jsi obětí

a srdce ti naříká

A TY JSI PŘÍČINOU BÍDY

TO MĚ ZNEPOKOJUJE A PŮSOBÍ MI BOLEST

PROTOŽE VŠECHNO DRŽÍŠ V RUKOU

VLÁDKYNĚ

Tam v těch nešťastných zemích, kde pláče každé dítě

starý člověk, který má být umíráček, je hořící edice

dějin lidí, země, národa

které jste zabili vy, s vaší nenávistí, bezdůvodně

zděšení, omráčení, svět je na útěku

všichni z nich skončí ve velkoměstech, v ghettu

žijí v bídě, která vede k násilnosti

za krajíc chleba riskují všechno

mluvíte o výhodě, třídě, lákavosti a tělesném půvabu

není ve vaší bídě ani stopa po hořké příchuti?

z ostudy, z toho, jak si počínáte?

dívám se na to s nepříjemným pocitem

nehledě na tu vaší zbabělost a nečinnost

udělejte něco dobrého a budete odměněni

osud – to je něco hmatatelného, to nejsou žádné náhody

pomáhejte svým bratrům dřív, než bude úplně pozdě

existuje kus pro tebe, abys v tom hrál taky

A TY JSI PŘÍČINOU BÍDY

TO MĚ ZNEPOKOJUJE A PŮSOBÍ MI BOLEST

PROTOŽE VŠECHNO DRŽÍŠ V RUKOU

VLÁDKYNĚ

Tvůj kus v téhle bídě ti způsobí muka, pohltí ti vlastní srdce

přijdeš o srdce, a pak možná i o život

zásluhou systému vykořisťování, který pokračuje dál už celá staletí

měj nějakou úctu, pokloň se

tomuto světu, který oslepl takovou lhostejností

kde je všechno založeno na podvodech a neexistuje už velká tolerance

pro lidi, co jsou neznámí

nevinní i provinilí, zapojení i vyloučení

tou naší hloupou společností

v říši podlého sobectví

a nic se tě nedotkne, nic tě nemůže zranit

nic tě neoslabí, nic tě nedeprimuje

ale já se jenom vysmívám tobě, ty ubohej imbecile

že jsi jen odleskem zchátralé společnosti

celkově vzato, ty nejsi vůbec nic

než jen loutkou v rukou

krutých a nelítostných lidí

kteří nechtějí slyšet o bratrství

a o těch, co potřebují, co prosí o naději

Jsou to Afričané, běloši, Číňané anebo černoši?

DIRECT (PŘÍMÝ ÚDER A PŘESNÝ ZÁSAH)

S přímým zásahem chci vstoupit do své sféry

já zasahuju drsně a on tančí, protože milujete

tahle slova, tento styl, tuto show, dělanou skutečnými machry

vyjadřuju se k vám – a jmenuju se Saliha

rapování, zábava, no jednoduše: poslouchej můj hlas!

uklidni se, uvolni se, sestro, čekej, až dojde řada na tebe

dělej to už teď, máš přece taky hlas

– proto, abys přidávala mocnou auru mému rapu

– proto, abys dávala mocný pohled za mým rapem

JE PENSE (MYSLÍM SI)

JÁ MYSLÍM, ŽE KOLEM TEBE

ŽE HLUBOKO V TVÉM NITRU

ŽE HLUBOKO V KAŽDÉM Z NÁS

JE HLAS, KTERÝ NÁS VEDE

Já si myslím, že já jsem tu kvůli sobě

to nám dává směr a ukazuje mi mou cestu

abych pomohla svému bratru, kamarádovi

těchto pár slov je pro tebe, víc než upřímných

pomáhej svému sousedovi, dělej pro něj dobré skutky a bojuj s jeho nemocemi

potřebuje tvou pomoc, dej mu trochu z přemíry síly, kterou máš

potřebuje tohle víc než ty

je to pro něj zásadní potřeba, pro tebe, abys měl víru

věř na jeho trápení a neopouštěj ho

on se tě nezeptá, jen se mu dívej do tváře

zapomeň na nezájem, jako zapomínáš na starý obraz

ten už dlouho neplatí

podívej se hluboko do jeho srdce a uvidíš jeho beznaděj

JÁ MYSLÍM, ŽE KOLEM TEBE

ŽE HLUBOKO V TVÉM NITRU

ŽE HLUBOKO V KAŽDÉM Z NÁS

JE HLAS, KTERÝ NÁS VEDE

Ooo...

když je sám, když se mu nic nedaří

a lidi nechtějí nic slyšet o jeho malérech a o jeho souboji s životem

pak dostaneš ty možnost pochopit

že je čas udělat něco dobrého pro tu osobu

pro tu nešťastnou osobu, co to vzdává, protože oni neumí udělat nic jiného

zařiď, ať už pochopí, že dělají obrovskou chybu

že tu musí zůstat a žít svoje životy

věci se jednou zlepší, tak se na to musí připravit

proto si musíš věřit, život ti nadělí tenhle dar

ano, každý máme svůj osud

a já věřím, že tu nikdo nejsme jen tak pro nic za nic

JÁ MYSLÍM, ŽE KOLEM TEBE

ŽE HLUBOKO V TVÉM NITRU

ŽE HLUBOKO V KAŽDÉM Z NÁS

JE HLAS, KTERÝ NÁS VEDE

D´UN GESTE PUISSANT (SE SILNÝM GESTEM)

OTEVŘI OČI, staň se svědkem mnoha podob nespravedlnosti

chudý zůstane furt chudý, bohatý využívá zlozvyku

sklenice je plná, já už nemůžu dál, já vybuchnu zlostí!

Se silným gestem, že je důležité, že se odvažuješ být připraven jet

já přistoupím k mikrofonu a udělám svou věc

mám silné texty, já jednám s údery, které jsou štiplavé a rychlé

připrav se, zůstaň ve střehu, nemám hezká slova

třemi slovy trefím svůj cíl

cítíš se jako v kleci, řekni to a nahlas zařvi

postarej se, aby tvůj hlas byl slyšet dost nahlas

pátrej po harmonii, máš chuť a žízeň po kvalitním životě

zastav se – nemusíš mlčky trpět už žádný další pohled na své duchovno

a nech už myšlenek na svůj hrob, které se ti honí hlavou

v těchto temných letech, ano, takhle je to

dneska mládež nehraje žádnou vážnou roli a model

ty si mě rozpitváváš, dovedeš rozumět tomu, co říkám?

cítíš ducha pobouření uvnitř svého já?

získává na intenzitě stále více neustále

pozměň všechno jediným silným gestem

TVÝM SILNÝM GESTEM

Tvým silným gestem zlividuj (a ulehči si) od všech těch bídáků

co předvádějí velkou hubu a hrajou si na velkou hlavu, yo

ty, chlape z ulice, povídej mi o svém hlase,

nezůstávej dál neznámým, neznámým, kdo tvrdí, že

mluvit nahlas může vést ke špatným koncům

CHYBA – neříkej nic, co má něco společného se smrtí

tvým silným gestem bude vyslyšeno poselství

nic ho nemůže zastavit, přemýšlej o tom

a vykřič všechen ten hněv, co máš v sobě

na toho, kdo vás sžírá, ponižuje, potápí

nezůstávej v této podobě, nezůstávej na tom místě

pojď dál, upaluj, buď se to zlomí nebo jen zmizí

nemysli dokola jen na detaily, buď free

já hodím bombu, dovedu to ovládat

zbav se a zlikviduj všechno, co tě drží v šachu zpátky

TVÝM SILNÝM GESTEM

A ty se zamračeným kukučem, kecáš a meleš klapačkou

ale neděláš nic se sebou, jsi jen jedním z mnoha

celá ta dnešní vokecávačka ti nic dobrého nepřinese

ty nepřemýšlíš, co bude dál s tvým životem, pro tvůj účel

existuje pouze pocta slovu, velmi mě to mrzí, ale nesměju se ti

ne, tobě není dáno vědět, že mám pravdu

pravda je v tom, že ty JSI někdo

je čas pro tebe, abys pochopil, že máš právo

říkat a dělat, co chceš a jít, kam chceš

napravit věci poctivě se svým silným gestem

a se silným gestem se vracím já, já se slovy,

že můj hněv dělá můj talent ještě důrazněji vyslovený

je čas pro tebe opravdu zjistit, že rapuju,

poslouchej moje slova a porovnej je s těma tvýma

a pamatuj si je – nech si je ukryté ve své palici

já se vyjadřuju velice srozumitelně

sprav svoje problémy se silným gestem

TVÝM SILNÝM GESTEM