Tak zase jednou stojím před zrcadlem u umyvadla, máchám si plavky a zklidňuji dech, stále ještě mírně zrychlený po příchodu z bazénu. Ze zrcadla na mě zírá důvěrně známý obličej se splihlým kokrháčem, očním okružím otlačeným od plaveckých brýlí a červeným nosem, který spolu s kdysi vypracovaným tělem, připomíná statného drozda.  Vybavuje se mi přitom nedávná schůzka s Járou Haklíkem, kreativním ředitelem jedné sice málo invenční, leč o to úspěšnější reklamní agentury. Občas spolu zajdeme na squash, abych mu také občas dopřál radost z vítězství a zkusil mu potom nabídnout některé ze svých stále nedoceněných námětů na reklamní spoty. Když jsem mu ve sprše líčil ten s ohyzdou, co si zpívá před fotbalovým stadionem: „Vem si mě, mám rudé rtíky špulící, vem si mě, budeš první, kdo mě zneuctí, vem si mě, mám na Spartu pro dva permici“, mě poplácal útěšně po rameni se slovy: Piš dál, ale tebe je pro reklamu škoda. Nevěděl jsem, že právničina tak málo vynáší, ale jestli si chceš něco přivydělat, možná bych pro tebe měl něco jinýho. Potřebujeme nějakýho správnýho chlápka s prima figurou, pro předvánoční promotion jedné kosmetické firmy v OC Chodov. Dostal by jsi takový slušivý bílý ptačí kostým a rozdával slevové kupóny. Co? Já jsem ti asi dobře nerozuměl, možná jsi chtěl říct, že potřebujete nějakýho správnýho troubu, ne?

Z tohoto neradostného přemítání mě náhle vyruší muž holící se u vedlejšího umyvadla. Opatrně s tím valchováním doktore. Hned mi nedojde o co jde. No, ať vám z těch plavek něco zbyde. Jo, jo, dobrý den pane mistr. Nějak jsem vás v té pěně hned nepoznal. Peru si plavky a trochu jsem se při tom zadumal. No, a právě o to jde, doktore. Nedávno, když jsem drtivým kraulem sotva míjel dvě klábosící baby, zvolna se převalující ve vodě, se na mě málem rozpadly plavky, které jsem měl sotva půl roku. Naštěstí si pro tento účel schovávám účtenky. Moje mnohaletá spotřebitelská stopa má dnes objem krabice od kozaček mé manželky. Pokaždé, když se v ní hrabu, nechce se mi ani věřit, kolik věcí jsem si byl schopen ze svého mizerného platu pořídit. Jak stárnu a poctivě střádám doklady toho, kolik peněz bych býval mohl ušetřit, stává se čím dále tím obtížnější nalézt účtenku od zboží, které zrovna potřebuji reklamovat. Vždy si přitom slibuji, že až budu mít chvíli, krabici proberu a vyházím účtenky starší dvou let, abych si pro příště ušetřil čas a nervy. Jistě mi prominete malou odbočku, ale to by vás jako právníka mohlo zajímat. Přišel jsem totiž na rafinovaný způsob, jak se někteří vykutálení obchodníci vyhýbají své povinnosti řešit reklamace v záruční lhůtě. Jak jsem se tak přehraboval v té krabici, zjistil jsem, že mezi těmi pečlivě schraňovanými účtenkami je mnoho čistých, nebo jen zažloutlých ústřižků papíru bez jakéhokoliv textu. Nejdříve jsem podezříval dceru, která se často snaží, podle ní vtipným způsobem, poukazovat na mé údajné zlozvyky, které jsou ovšem ve skutečnosti užitečnými návyky. Nedávno jsem ale přišel věci na kloub, když jsem viděl v televizi jinak náramně pitomý film, ve kterém nějaký podvodník vypisoval vlastní směnky, kterými ručil za své dluhy, mizícím inkoustem. Svitlo mi, že by to stejně mohlo být i s těmi mými čistými účtenkami. Mluvil jsem o tom s Fanoušem, co sem chodívá v pátky. To je takový ten hrozně chlupatý chlapík. On si tady před zrcadlem sice holí celé tělo, ale na záda si pořádně nevidí ani nedosáhne. Lojza se ho onehdy ptal: Kde jsi včera zase chlastal? Nikde, a proč? No, že máš na zádech vopici.

No nic pane doktore, není tady dnes nějak chladno? Pojďme se trochu zahřát do páry a já vám to tam dopovídám.

Sakra, ta pára je dnes ale vostrá. Krákora, ten s tím chraplavým hlasem, co sem chodí úterky a čtvrtky, vždycky říká, že podolská pára je lepší než pěna na holení. Ale zpátky k chlupatýmu Fanoušovi. On pracuje v Národní knihovně v archivu prvotisků. Tak jsem se ho zeptal, jestli tam nepoužívají nějaký konzervační postřik na uchování písma a těch iluminátů, nebo jak tomu říkají. A víte co mi poradil? Ať si prej koupím scaner a účtenky si digitalizuju. Pak se vobracejte na odborníky. Jenže, pane doktore, co pak bych to moh u soudu předložit jako směroplatnej důkaz? Ledaže bych k tomu ještě předložil jako předmět doličný tu účtenku se zmizelým textem. Ale to se zase nerozpozná jedna od druhé, ne? Copak zmůže našinec proti těm lumpům?

No, ale v přípravě těch plavek, co se mi asi hrůzou před těma tlustejma ropuchama tak najednou rozpadly, jsem účtenku našel a dokonce čitelnou. Vyrazil jsem tedy s tím rozsypaným hadříkem do krámu, a co myslíte, jak jsem dopad?

Kraslice od pokladny se na mě sice culila, ale nechtěla mi to vzít, že prý plavky ze síťoviny nevedou. Tak jsem si nechal zavolat paní vedoucí. Zezadu připlula taková harpie, že mi bylo hned jasné, že to mám marné. A hned na mě vlítla, jestli si prý čtu pokyny k použití a údržbě zakoupeného značkového zboží. Tak jí říkám, madam, vždyť já se k těm plavkám chovám s takovou něhou, s jakou jste se Vy sama asi nikdy nepotkala. Při jízdě na tobogánu si dávám pod zadek pytlík z Alberta a v létě se opaluju zásadně nahej, abych ty plavky nepropálil tím UV zářením, co na nás tak šajní díky takovejm, co si tupírujou palice jako vy. No, ale víte pane doktore,  k čemu mi asi byl ten proslov platnej?

Přečetl jsem si tedy ten příbalový leták a zjistil, že se jedná o špičkové sportovní prádlo módního střihu, vyrobené z nejmodernějších umělých vláken, který uspokojí i toho nejnáročnějšího zákazníka, tedy pokud zrovna není plavec. S použitím lupy jsem se pak dále dočetl, že se zapovídá prát plavky za použití saponátu a ve vodě teplejší než 20 st.C a také je jakýmkoliv způsobem ždímat.

Jó, pane doktore, tak si myslím, že když půjde ten pokrok v péči o zákazníka tímhle tempem dál, tak se možná už i moje generace dočká toho, že plavky bude zakázáno i namáčet. To bude teprve renezance naturizmu, co říkáte?

Není vám už trochu vedro? Pojďme si dát ledovou spršku, nějak se mi zapalujou lejtka.