JIŘÍ VOSKOVEC PROSTŘEDNICTVÍM ANTONÍNA J. LIEHMA, KDYŽ JEJ NEMOHL OČEKÁVAT DŘÍV NAPŘÍKLAD ANTONÍN DVOŘÁK:
„…Ptáš se, kde bydlí Mr. Anthony. Je můj soused, tak jsem se ho zeptal tvým jménem. Řekl mi, abych ti vyřídil, že se vůbec nic nezměnilo od tý doby, co ty a já jsme si mysleli, že „objevujeme Ameriku“ a že jsme se jenom dozvěděli pár zbytečnejch bolestí, který nás dělají dědkovskými a zahořklými. Že jsme nezmoudřeli ani nezblbli – jen jsme ve větším nebezpečenství sebelítosti než dřív. A že všechno víc bolí než dřív, protože to bolí už tak dlouho. Ale taky, že prej máme bejt blázni a donkichotové právě tak jako dřív – ale víc, poněvadž není už moc co ztratit. Víc a víc a víc. Esli ti připadám patetickej, tak jsem. To taky má bejt víc a víc. A už se tak kór moc nežinýrovat, jako jsme se kdysi.
P.S. Můj Mr. Anthony bydlí na Kampě s Jiřím Trnkou jako sousedem. Prosil bych tě, abys ho navštívil za mne a sdělil mi jeho nálezy.“
(JV v dopisu JW)
Skoro by se chtělo začít těmi dopisy. JV mi jich pár zapůjčil a já se od té doby nemohu dočkat, až budu – jednou – držet v ruce svazek, tučný, pěkně svázaný, jak se na takovou knížku patří, na obálce nebude V+W, ale třeba V = W nebo tak matematicky nějak, a každý bude znovu hned vědět, že psaní dopisů je nebo může být velikánská literatura. České písemnictví si tu knížku postaví hned nahoru, do první přihrádky, protože tam bude patřit, bude v ní velký kus českého osudu ve 20. věku lidstva sapiens sapiens a taky kus velké radosti a smutku, jako jsou nutně nálezy a ztráty, a srandy, a rozkoše z jazyka, zkrátka všeho, co činí literaturu právě literaturou. Navíc ta knížka českému písemnictví nahradí, aspoň trochu, oč je právě český osud dvacátého století připravil, když rozbil, co bylo jedním z úhelných kamenů české kultury své doby. V+W. Jejich doby. Ale ani divadlo nepřijde zkrátka. Zrovna tak se nemohu dočkat, až budu sedět v malém divadle – a je koneckonců lhostejné, jestli tam budu sedět já nebo Míša či Lucinka, mělo by to být ve Vodičkově ulici, v pasáži U Nováků, však tu adresu všichni znáte, kdo máte rád přece jen graffiti jam, honem zkuste V Jámě nedaleko od Ve Smečkách, nedaleko od Vodičkovky, protože V Jámě mají V+W výsostné wísostné Zpodobnění ze svých mladých let na omítce s velkou welicostí. Na jevišti budou sedět, nebo stát, nebo se procházet, ale hlavně besedovat před oponou dva Herci a Text, kterému dají věčný život, budou tyhle dopisy. Jenže na to na všechno je brzy, tahle kniha, tahle hra, není ještě dávno dopsaná. Ale snad z ní bude možné aspoň potají nějaký mls ochutnat.
Rozhovor, který jsme nezačali, jak jsme si slíbili, na jaře, když kvetly magnólie, nýbrž až když indiánské léto pomalovalo listy Central Parku v NY všemi odstíny červené a hnědavé, jako ti koníci z nedaleké jízdárny, kteří se procházejí pod okny nízkého domu s „fin–de–siècle“ interiérem a Šímovými, hlavně Šímovými obrazy na stěně, ten rozhovor se protáhl přes Díkůvzdání a první mrazíky i vánoční bláto, lednové plískanice, únorový sníh, březnový severák z Kanady až zase do jara, které si tentokrát dalo jaksepatří načas. Předli jsme tu niť hodně všelijak, často se on ptal víc než já, nejednou já mluvil víc a déle než on, chvílemi to nebyl jeho život, ale můj, náš, jejich, tady, tam, v tom tolik českém, a zároveň tolik evropském, svým způsobem – relativně vzato, jak říká on – světovém setkání dvou generací, které se dostaly pod kola doby dodnes dějinami nepojmenované, dvou lidí, kteří nehodlají dát se těmi pomatenými koly roztrhat, znechutit, zlhostejnět ke světu, k osudu, svému i ostatních, a jsou stále velice zvědaví, jaké že jméno dá nakonec historie tomu času, i když se to nikdy nedovědí a sami jsou příliš jeho součástí, aby si je mohli vymyslet.
Samozřejmě se klevetilo o životě. O jeho životě. Jak šel, kudy a kam. I ten byl – jako všechno – ovšem už popsán. Vylíčen. Matematickou přesností shrnut. Nejednou. Například v jednom z těch dopisů Janovi: „…o takzvaných zjevech jsem si kdysi dávno v dospívajícím věku četl v knize, kterou mi moje vzdělánímilovná máti darovala, když zjistila, že se nezřízeně bojím strašidel, mrtvol, duchů a jiných nadpřirozených a iracionálních zjevů. Chlapec je morbidní, myslela, kde se to v něm jenom bere, a nadto přespříliš onanuje. Už od útlého dětství. Hloupým a natvrdlým však není, tudíž mu dám knihu o tom, jak strašidelnost je jasný předsudek. – Chlapec knihu zhltnul, dověděl se z ní o mnoha příšerných pověrách, o nichž se mu do té doby ani nezdálo, a začal se bát i onanovat daleko více než kdy předtím. Později zradil svou rodnou zemičku, v pokročilém věku se vystěhoval do Severní Ameriky, kde byl nějaký čas vězněn, věnovav se předtím komediantství s nějakým Verychem velrybou v české osadě či sádce Klevelantu, dnes neznámé, a zahynul v bídě za nejasných okolností. (Encyclopædia Britannica, 1987 edition. Czechoslovak–yugosla–magyár–albani–african version in Swahili. – Published by the Black Power Sino–American Union od Multi–colored–Mankind People´ Antidemocratic–Aristocratio–Populist–Patriolit–literates–Of–The–World–Unite!)
Dál už snad nic nemusím psát, neboť tak tomu skutečně nebo podobně dost brzo bude.“ – Pokaždé jsme si říkali, že to není o životě jako takovém, konkrétním, jeho, jenže každá pravda – a na tu on je velice vysazený – je, jak známo, konkrétní. Já byl kromě toho zvědavý na tolik věcí, které se právě toho života týkaly, protože byly mému i našemu zraku dlouho ukryté a většinou ještě pořád jsou.
Píše o tom knížku. Jenže to je docela něco jiného. To ostatně všichni víme, tady není žádná neznámá. Když Voskovec píše, je to jako… a teď mě najednou nenapadá nic než neuvěřitelná banální klišé. Tak raději nic než to. Prostě spisovatelská prácička. Problém není ani tak co, nýbrž jak. Jazyk, obraz, metafora, dobrat se podstaty ne po silnicích zaprášené logiky, vzpomínek, racionalizace, ale po cestičkách jazyka, imaginace, příběhů a metafor. Tu knížku budeme číst pro rozkoš ze čtení, z moudrosti – ne proto, abychom se dověděli, pro informaci. Věci se jistě překrývají, jsouce však víc než různé.
Problém rozhovoru, jaký jsme vedli týden po týdnu, měsíc po měsíci, je jiný. Jak ho udržet pohromadě, když dva lidé vyrážejí tolika různými směry, hned se ženou tam, hned zase jinam, a pochopitelně polemizují, s tím naproti i s nepřítomnými, jmenovanými i nejmenovanými, s těmi, co s nimi vedeme spor sami v sobě den za dnem a hlavně noc za nocí a pro které často sami nemáme jméno. Také si protiřečí, protože na kolik otázek je jenom jedna odpověď? Polemika do neznáma, i protimluvy a rozhovor v sobě jsou součástí každé odpovědi, pokud ta odpověď je skutečné úsilí o pravdu, a ne jen nudné utvrzování, omílání vlastní pojebané iluze o sobě i o světě. Má-li takový rozhovor být pravda, musí to v něm všechno být. A je to tak dobře.
O světě. Onehdy jsem toho nejmladšího ze všech sedmdesátníků viděl znovu na jevišti. Hrál muže o dobrých deset let mladšího, než je sám. Kdo neviděl, neuvěří, co to dalo líčení, aby vypadal „staře“. Pak vyběhl ze šatny, mladý, svěží, se sršícíma, zvědavýma očima jako vždycky, a šli jsme na plzeňské. Povídat si o světě. Co? V jiném z těch dopisů je to takhle: „…Nehorši se tolik, nestojí to za to. Zmetkové, housenkáři, podvrženčata či děti velkohlavaté, patolízalové, nunváři a kazisvěti, troupelnatí čubihojové, jakož i saze, rajdy, kulatý baby a modrý punčochy, item pak i nájemní vrahové, traviči a hrdlořezi, pobertové a chňapači kůzlátek, prznitelé soch… zejména pak důstojnictvo, obchodnictvo a stranictvo, či přesněji všestranictvo, jakož i malý světový člověk… tedy toho všeho je všude a vždy moc. – Kolo Štěstěny, či chceš-li, flašinet dějin, se točí výhradně díky hrstce věrných, díky Lakedaimónským – co–my–tu–mrvi–ležíme, díky Moravanům na Bílé hoře, a Shakespearům či Lincolnům či Sokratům, ba i Kristům a Buddhům – tedy díky těm pár hvězdám ve scénáři poznamenaným. A koneckonců i ten flašinet se každou chvíli zastaví. Pohleď na archeologii. V Mexiku je tolik mrtvých kultur, že je učenci nemohou ani přesně identifikovat. Ty všechny zašly, když jejich Moravané u Hvězdy byli pobiti a vyhubeni…“
Čímž jsem také konečně vysvětlil, co myslím, když říkám, že docela jiná radost je číst Voskovce, když píše. Tu radost nám všem pilně chystá. Tenhle rozhovor je zatím. Ne prozatímní, ale do té doby, než… Bude-li mít smysl i potom, se ukáže. Jednou. Jako všecko.
Takže, byl raný podzim roku čtyřiasedmdesátého, což je v New Yorku, a jmenovitě na devětaosmdesáté ulici, pár kroků západně od Central Parku, čas ze všeho nejkrásnější. Čas k přemýšlení nahlas.
Začali jsme jaksi zpovzdálí. Kdoví jak to přišlo.
Masa je vůl, povídá Voskovec, vždyť je to vlastně zázrak, že ta species, tedy jako lidstvo, je vůbec ještě na světě.
Já ten balón nechytil, protože jsem se v tu chvíli hnal už docela jiným, naplánovaným směrem.
PROČ JSTE NIKDY NEJEL DOMŮ? PODÍVAT SE. NĚKDY JSME TOMU NEROZUMĚLI.
Hlavní důvod byl, že jsem nechtěl jet v dobách, kdy docházelo k perzekuci kulturních lidí. Nevinných lidí. Lidí, o nichž by se často dalo říci, že to byli přátelé, stoupenci, fandové V+W. Asi bych byl býval oficiálně vítán, nemohl bych to vítání ignorovat, jako cizí občan bych se musel chovat slušně, mlčet, a v duchu jsem si představoval, jak by si všichni ti všelijak perzekvovaní říkali: Tohle tedy nemusel.
V šedesátých letech se situace měnila, v osmašedesátém bych byl jel moc rád. Uvidět to na vlastní oči. Bohužel jsem byl vázán v té době smlouvou ve velkém muzikálu na Broadwayi a producent mě nepustil. Což jsem chápal, ale jaro jsem propás. Pak začalo v Čechách všechno nanovo, jenže v horším. Občas jsem slýchal: S tvým pasem bych jel i teď. Byla by to sranda, zábava. Mlčel jsem nebo jsem to obešel. Ale už to nějak neslýchám.
Mně se tam nechce. Proč mám jezdit někam, kam se mi nechce. Radši si to představuju. Pro mě jsou Čechy ne tam, kde jsou. Vlast nepopírám, jsem Čech jako poleno – i když Američan – nosím to v tkáních, v hlavě. Fyzickou přítomnost k tomu nepotřebuju. Jen by mě to popletlo. Je v tom snad i úzkost. Ne z policie, to by bylo dnes už možná nemístné, ale úzkost jakoby kafkovská, z nedostatku vzduchu, představa klaustrofobie.
Od začátku mi ale byli protivní profesionální i méně profesionální odbojáři, kteří sami odešli – protože nedovedli než nadávat, klít, pranýřovat. Já si říkal: Rozhodl ses odejít nadobro, protože tam prostě nemůžeš ani žít, ani pracovat. Tím ses oddělil od občanského společenství a ztratils právo posuzovat a odsuzovat. Něco jiného je samozřejmě kulturní sounáležitost. Ta se nedá zrušit, zpřetrhat. Často jsem si o tomhle povídal s malířem Josefem Šímou, který žil přece mimo domov – ve Francii – mnohem déle než já, i když mezi válkami jezdil do Čech a kreslil pro české časopisy a vystavoval v Praze. Ještě dva roky před smrtí mi řekl zde v New Yorku: „No to se ví, že jsem Čech. Jenže jsem taky součást francouzské kultury a umění. – Ovšem dětství se nedá odstranit. Je tam pořád.“
Jo, a ještě něco. Čím má nepřítomnost trvá déle, tím víc si říkám, že by byla škoda to kazit. Nechci, aby to znělo nafoukaně, ale je na tom něco hezkýho, že V+W jsou jako ten rozčísnutý svět. Jeden je tam a druhý tady. Všechno, co jsme kdy dělali, bylo určeno nejen rodnou zemí, ale taky Evropou, Středozemím, Amerikou. A mnozí mi říkají, že lidi doma to naše dnešní rozdělení takhle chápou, rozumějí mu, dovedou je interpretovat.
Vlastně ze začátku jsem se skutečně pokusil ta pouta přetrhat. Měl jsem hrozný vztek na další ránu republice v osmačtyřicátém roce. Nechtěl jsem o tom slyšet, říkal jsem si, že je to pryč, co s tím, jen to obtěžuje. To trvalo prakticky až do začátku šedesátých let. Přesněji řečeno, do roku 1956. Teď si teprve uvědomuju, že to období přetržení svazku s českou skutečností se přesně kryje s přerušením styků s Werichem. Když jsem na jaře 48 odletěl do Paříže, skoro rok jsme si psali. Někdy v devětačtyřicátém roce mi Jan náhle přestal odpovídat. Ještě jsem mu párkrát napsal, leč jeho mlčení trvalo, a já si to dal dohromady se zprávami o stalinském tuhnoucím mrazu a řek jsem si: Jeník ti dává signál, abys umlkl. Když jsme se po osmi letech sešli v Londýně, potvrdil mi, že jsem porozuměl správně. Byl v psí boudě, jak se říká po americku, když po česku spadne klec. Já byl non person v Praze a o rok později taky v Americe. Lítali jsme v tom svorně, i když separátně, věrni svému společnému jmenovateli. Jeníkovi nesvědčilo klima smrtelných křečí Josefa Vissarionoviče a jejich pražské ozvěny, mně zase nešlo k duhu ovzduší prvních čtveráckých kousků mladého bohatýra Richarda M. Nixona, jež předcházely absurdnímu povstání i pádu příšerného kašpara senátora Joe McCarthyho. Extrémní kraje jinak životadárného slunečního spektra mohou být životu nebezpečné. I ultrafialové právě tak jako infračervené záření ideologií má zhoubné účinky na životadárný smích. Humoristi a šaškové v nich chřadnou a odumírají. Bylo to ošklivejch osm let pro V+W – a nejdelší doba, kdy jsme se za své životy neviděli a slova spolu nevyměnili. Pak někdy koncem pětapadesátého mi Jan zčistajasna napsal z Vídně a na podzim 1956 už jsme spolu seděli v Londýně v BBC a všecko bylo jako včera. Tři neděle jsme nepřestali mluvit – ve dne v noci. A od té doby jsme tomu dialogu už nikdy nedali nadlouho pohasnout, ať už slovem či písmem.
Pak začali jezdit do New Yorku noví lidi a já koukal a poslouchal jako vyjevenej. Šlitr, Krejča, Havel, scénograf Josef Svoboda, pak konečně filmaři. Celá ta pražská vlna: Kadár, Klos, pak Forman a Passer, Menzel. (S Formanem a Passerem jsem se od té doby sblížil nejvíc – dokonce byly jakési pokusy o spolupráci, to také s Kadárem, ale tu zase vyvstala ona stará nepřeklenutelná propast protektorátu s rozdílnými rytmy a komunikacemi; a pak přes generační hranici a zcela odlišné kulturní pozadí je sice možný upřímný vzájemný obdiv i kamarádství, ale autorská spolupráce chce bližší příbuzenství, daleko užší empatii, která nepotřebuje slov.)
Ale vraťme se k novému českému divadlu. Četl jsem Topola, Havla, Smočka, Kunderu, Klímu – poslouchal a četl texty Suchého. Šlitr, se kterým jsem se při jeho několika návštěvách v New Yorku velmi spřátelil, hrál hlavní roli v mém poznání nové Prahy. Uměl mi přiblížit svým tichým, přesným způsobem všechno, co se tam dělo. Pak tu byl na chvíli Škvorecký (dávno předtím, než se stal kanadským sousedem); jeho Zbabělce jsem měl už s nadšením absolvovány, a tak jsem ho přijal jako fanda. Jaká radost, když jsem v něm našel fandu V+W! A ovšem, nádherně vyprávěl.
Rozumějte, dlouho jsem považoval Osvobozené divadlo za vyřízenou věc. Všechno bylo odevzdáno před Mnichovem, po válce to už byl jenom kratičký epilog. Za války jsme si říkávali: Ať se stane, co se stane, svůj balíček jsme odevzdali, dali na poštu… Vždyť to tenkrát chvilku vypadalo na hitlerovský kazisvět co kazisvětem se jen hroutí.
Asi jsem tímhle procesem potřeboval projít. Obrátit se zády k minulosti a soustředit se docela na herectví. Tady. A pak najednou začaly chodit dopisy. Od mladých lidí, kteří nás nikdy na jevišti neviděli. Z rozhovorů s hosty z Prahy jsem se dovídal, jak vysoké mínění má nová divadelní a filmová generace o naší práci. Chodili se prý dívat na naše staré filmy, a byli nadšení. Přitom by bylo bývalo úplně normální, aby nás a to, co jsme dělávali, považovali za odbyté a přežité. Jenže oni právě naopak. Všechno to pak vybuchlo, když nám bylo oběma šedesát, před deseti lety. Najednou jsem viděl celou naší práci v docela jiném světle.
Pak mi nabídli režii v Činoherním klubu. To bylo v sedmašedesátém. Chtěl jsem dělat americkou hru. Byl by to býval nádherný zájezd. Lidi by říkali: Dobrý den, co tady děláte, vy jste se vrátil? – A já bych odpovídal: „Ne, jsem tu na melouchu. Přijďte se podívat.“ Pak povlovně nabídka vymizela. Divadla malých forem jako by ztratila mou adresu.
Na podzim v sedmašedesátém to zase spíš vypadalo na déšť, a než se na jaře vyjasnilo, měl už zase já jiný závazek. Škoda. Už to nikdy nebude.
Tehdy to vypadalo, že se snad poprvé v historii česká dramatická tvorba zapojí do mezinárodního kontextu. Byla daleko evropštější než za první republiky, kdy bylo všechno přece jen ještě hodně provinční. I když mezi válkami náhlý vzrůst moderního českého spisovatelství se stal nesporně velkým pomocníkem národního osvobození. Ovšem evropský byl kromě Osvobozeného divadla jenom Karel Čapek, na jevišti nejlepší, když pracoval s bratrem Josefem. Josef byl velký, pravý umělec, nenáležitě zastíněný svým oficiálně propagovaným bratrem. Když se z této perspektivy podíváte na všechny ty ze šedesátých let, objeví se vám něco v českém kontextu nebývale slibného. Bohužel, ani oni nedostali příležitost dozrát k velkému divadlu. Dramatik, až na výjimky, je nejlepší mezi čtyřicítkou a padesátkou. To platí i o nás. Moc mě mrzí, že tradiční české geopolitické okolnosti znemožnily Janovi a mně, abychom v tom věku spolu dělali divadlo tak, jak nám zobák narostl, česky, pro české publikum. Byla by to bývala asi zase satira, ale mnohem poetičtější, filozofičtější, víc o lidech a míň o politice. Jenže takový už je osud naší generace. Proto je mi tak líto mladších, patřících ke generaci bezprostředně následující, kteří to dostali zrovna tak, pomocí dalšího zákroku z cizí země, která nemá s českou kulturní historií nic společného.
V ČEM BYLA ORIGINALITA ČESKÉHO DIVADLA ŠEDESÁTÝCH LET?
Na jedné straně bylo součástí jakési mezinárodní existenciální atmosféry, ale na druhé straně se lišilo od francouzského, anglického a patrně i německého tím, co je tajemstvím celého českého moderního umění; v absurditě, v ironii je vždy přítomen silný prvek poezie. Jakási křehkost či zranitelnost, jež chybí nejlepším dílům současné západní dramatické literatury. (Výjimkou je Thornton Wilder a Tennessee Williams. Tedy výjimky setsakramentský!)
Pak je tu jazyk. Český dialog udělal v tom období obrovský skok dopředu. Přiblížil se mluvenému slovu, ale zachoval si styl. Přestože používá naturalistických prvků, není naturalistický, má poetický šmrnc. (Slang je jen materiál, stylotvorný prvek, jako zejména u Topola.) Snad jsme se o dialog kapku zasloužili i my, snad proto si nás a našeho dědictví mladí váží.
Miloš Forman mi jednou řekl: „My bychom nemohli být, nebýt vás dvou. Vaše filmy jsou jediné z těch let, na které se dá koukat. Z nich jsme se učili, jak se dá improvizovat na plátně, mluvit živým jazykem. To v té době není ve filmu nikde jinde.“
JAKÁ JE VLASTNĚ ČESKÁ DIVADELNÍ TRADICE?
Divadlo má jiný způsob života než ostatní umění. To už je taková jeho vlastnost. Vyskytuje se ve všech civilizacích v podobě explozí, mimořádných okamžiků. Jako divadlo netrvají tyhle výbuchy obvykle víc než jedno nebo dvě desetiletí. Nežijí vlastně déle než herci: Shakespearovo divadlo, Molièrovo, a spousta jiných. Později se z nich třeba stanou klasikové. To ale až potom, Národní divadlo – každé národní divadlo – není divadlo, nýbrž instituce. Instituce mohou mít občas své momenty ožití, ale většinou zůstávají kapličkami s ostatky svatých. Šťávu a živoucí tradici musí přinést „malá“ divadla. Shakespeare, Molière, Lope de Vega, Eurípidés, ani Aristofanes nevstoupili na jeviště jako klasikové. To z nich udělali teprve potomci. Když sami hráli, lidi na ně chodili. Na klasiky se nechodí. Na klasiky se sluší chodit.
České divadlo vzniklo pozdě, tak jakápak vlastně tradice? Občas dosáhlo vysoké scénické kvality, i když málokdy kvality původního autorství. Byli režiséři, divadelní ředitelé, výtvarníci, byli světoví zpěváci a zpěvačky, ovšemže skladatelé a dirigenti (kolikrát pověst celé české kultury musela nést samotinká česká muzika!). Vynikající herci se vyskytují zřídka – tady právě schází plynulá tradice mnoha homogenních trup s jejich mladými učedníky a zralými mistry, nezávislé skupiny pod vedením hlavního herce či herečky, kterou kdysi měli Němci a nikdy nepřestali mít od alžbětinského věku Angličani – krom krátké zámlky za časů Cromwellova puritanismu.
Divadlo V+W bylo takové divadlo interpretů. To platí pro autory–principály i ostatní herce, balet, orkestr. A výtvarníky a ovšem skladatele–dirigenta. Našlo si vlastní, nekopírovanou formu. Nepřekládalo z ničeho, ale bylo také asi nepřeložitelné. Nemělo v české divadelní historii obdobu. Svou formou, plodností své tvorby a jejím jednotným charakterem, ale také jako nezávislý organismus, žijící výlučně z přízně obecenstva. Bez státních subvencí a bez soukromého financování. Všechno včetně autorství prózy i veršů, režie a výpravy se dělalo pod jednou střechou. Takže dramatickou literaturu tu nelze oddělit od provedení. To je ve dvacátém století naprostá rarita po celém světě. Snad nám nejbližší jev těch let bylo divadlo Brechtovo. Je taky zvláštní, že mnohé z našich principů neměly k Brechtovi daleko, ačkoli jsme se navzájem neznali. Žebráckou operu jsme viděli česky u E. F. Buriana, ale to už celá naše formule byla ustálená a zavedená. – Smazání rampy a intimní dotek jeviště s hledištěm, zdůrazňování divadelnosti divadla a záměrné rušení imitační iluze, tedy svým způsobem Brechtova „alienace“, odcizení herce od autorova materiálu, jak ji později Brecht formuloval, epický ráz smyslu her, přísné funkční role výpravy, kostýmů a rekvizit – užití písně v dramaturgii, to jsou všechno elementy, které měla obě divadla společné. To se ví, náš temperament byl na opačném pólu od Brechtova. A pak, u nás byla koncentrace na humor, na komedii.
Teprve v Americe nedávno prozradila Lotte Lenya (vedoucí herečka z původního představení Drei Groschen Oper a vdova Weillova), že Brecht a vůbec berlínští divadelníci ve třicátých letech dobře věděli o V+W co o moderním protifašistickém divadle. Už za války nám v Hollywoodu Fritzi Massari, vdova po Pallenbergovi, vyprávěla, že kdykoli tento velký německý komik jel hostovat do Prahy nebo do Karlových Varů, nikdy neopomenul navštívit Osvobozené. Byli jsme ovšem velmi dojati, jen nás mrzelo, že se nikdy neohlásil. Ale herci mimo jeviště bývají často nesmělí. – Vlastně, když se to tak vezme, Osvobozené bylo právě tak hříčka přírody jako jeho komická dvojice. Divadlo humoristické a zároveň poetické, umělecké a přitom populární, s klauny, kteří byli spisovatelé – taková kombinace byla, myslím, na světě dost jedinečná. Přestože jsme byli ovšem z malé země a pracovali v hermeticky menšinovém jazyce, kupodivu se o nás dost vědělo. Z Ruska za námi přispěchalo mnoho divadelníků a literátů, v čele s Mejercholdem a Treťjakovem… Oba a mnoho jiných, co u nás byli, skončili co oběti Stalinovy zvůle. Ve Francii o nás divadelníci taktéž věděli: Jouvet, Marcel Achard, Georges Neveux, Salacrou, Cocteau a později surrealisté a skorosurrealisté. A filmaři. Když jsme konečně přistáli v Americe, zjistili jsme ke svému úžasu, že se tu o nás psalo nejen v revuích, ale i v knihách!
Konec první války, zrození republiky a celá atmosféra raných dvacátých let doslova vyrazily okna. Průvan táhl obojím směrem. My nebyli zvlášť zaměřeni na Moskvu; byli jsme dadaističtí, surrealističtí revolucionáři, či spíš darební rebelové. I když to byl jak surrealismus, tak dadaismus zase naší vlastní školy. Školy to velmi nedogmatické. Komunistická ideologie nás iritovala svou disciplínou a kožeností. Chtěli pořádek druhu, který se nám příčil. Já v umění věřím v pořádek nepořádnej. Komunisti ustavičně umělce „sociálně a politicky“ vychovávají. To jest perou mu mozek. Umělec se jim v prádle srazí. Každý. Proto bude socialistickej realismus vždycky na realitu krátkej.
Jako jinoši jsme byli doslova opojeni nezávazností. Přestal hlad, zmizely potravinové lístky. Bílé housky a tlusté–od–šunky se vrátily v rouchu estetických pojmů. Pravda, Rakouska se lidi nebáli, to nebylo jako nacismus nebo komunismus. Ale byla to otrava, plná černožluté chocholaté blbosti. I válka skončila nějak nedramaticky, spíš z celkové obecné únavy. Ale Praha najednou přestala být provinční město. Z ničeho nic mělo všechno barvy a vůni. Nový vzduch přivál filmy z Ameriky, jazz z Ameriky, čarovné věci z exotických dálav. Tak se vynořil divotvorný sen, který neměl nic společného s haptáky, s dunajskými valčíky, s provinčním českým flekovstvím. Zdálo se nám, že U Fleků sedí nepřítel, že pivo je nepřítel, slovanská „bodrost“ a sentimentalita jsou nepřátelé a družiny dam a dívek v národních krojích jakbysmet. A ovšem strany byly fraška. S klauny jako Kramář nebo Klofáč a ostatní. Šaškové všech barev.
Je to marný: život a čas vůbec jsou fascinující dimenze. Je to zoufale jepičí, je po tom, skoro než to začne – a přitom ta zdánlivě nicotná anekdotka, co každý koktavě vyprávíme a nikdy se nedostanem k pointě, v sobě má do nekonečna naskládaných, neprozrazených, ale prožitých tajemství. Sami jim nerozumíme, ale nikdo nám je nemůže odejmout – ani my sami. Divíte se, co to kecám? Jedním dechem s „nepřítelem u Fleků“ a s Klofáčem? – Jen považte, co se může všecko stát. Za tři roky. Dvěma klukům mezi třinácti a šestnácti lety. Oběma v Praze. Ta Praha je zdánlivě jediné, co mají ve třinácti společného, kromě ovšem končící světové války – a tam je částečně ten zakopanej pes, v té válce. Ale jinak? Oba z nemajetných měšťanských rodin, ale jak rozdílných! Werich s otcem pojišťovacím úředníkem a matkou sokolskou vlastenkou a řádnou hausfrau – já s matkou učitelkou, rozenou ve Francii a dcerou malíře, a s otcem vojákem a muzikantem, poněkud dobrodruhem, s víc než desetiletou minulostí v carské armádě jako gardový kapelník. Já rostu uprostřed sice způsobného, ale bohémství, s Pinkasovými originály na zdích a se samovarem, a když jako nejmladší v rodině nemám rozumět konverzaci, mluví se přede mnou rusky či francouzsky – a za války k nám chodí co chvíli rakouská policie na prohlídky bytu, an otec v Rusku verbuje české zajatce do legií a my jsme včetně mne, který tam v životě nebyl a slovo rusky neumím, ruští poddaní, a tudíž byť Češi, oficiální nepřátelé Rakouska–Uherska. – Takže mám ranou školu v úředním a mezinárodním absurdnu. Jako zlý Rus jsem ke své neskonalé radosti vyloučen ze školy a věnuju se provozování loutkového divadla a hvězdářství. Jan mezitím sbírá nedopalky cigaret, tabák takto získaný čistí, pere, suší, míchá se špetkou čerstvého, cpe do dutinek a prodává pokoutně dychtivým kuřáckým otrokům zlozvyku. Čte Karla Maye a Tři mušketýry. Já čtu Julia Vernea, taky Karla Maye a začínám H. G. Wellse. Oba čteme Edgara A. Poea. Ještě to nedočtem a už je republika a mír, a napřesrok filmy Červené eso a Býčí oko a první Chaplinovy tworeelers a už to jede. Je nám patnáct a táta se mi vrací ze Sibiře – a konečně jsme všichni Čechoslováci a já jsem s Werichem poprvé spoluobčan a hrajeme spolužákům v Křemencárně o přestávce, co jsme spolu den předtím viděli v biografu. Němý film ovšem, tudíž pantomimicky. Přesně okoukáno, ale už si z toho zároveň trošku děláme srandičky. Od tý doby nám to zůstalo, to přesný okukování, ale trošku sranda. A třetí rok jsem ve Francii a čtu Marinettiho Les mots en liberté futuristes. Ten skok! – A Jan mi píše do Dijonu o filmech, které vidí v Praze (amerických), a já o těch, co vidím ve Francii (taky amerických). A oba čteme Švejka v prvním sešitovém vydání a unisono se chechtáme od Vltavy až po říčku Ouche, která se vine burgundskými vinicemi. A Jan čte Chestertona a Dickense a Bídníky. A já všechny francouzské klasiky, co do mne hustí – a jen co se mi polepší franština, na vlastní triko Villona a Rimbauda a Baudelaira a Apollinaira. (Toho prvního a posledního znovu a znovu celej život.)
Tak se za tři a půl roku proměnil svět do úplně nový podoby – a my dva se na tu vyměněnou převlečenou zeměkouli díváme každý čtyřma očima jako dvojnásobným stereoskopem, protože Jan mi půjčuje svoje na Prahu a já jemu svoje na Paříž.
A já sedím se svým Velikým Mentorem a Celoživotním Mistrem Pepíčkem Šímou v cirku Medrano na Montmartu, tam, kde o deset let dřív Apollinaire ukazoval Mejercholdovi šašouny, kteří „zachraňovali pro nové básníky commedii dell´arte“; Šíma a já tam spolu objevujeme klauny Fratellini, jejichž masky a nezřízená poezie srandy o chvíli později budou stát co sudičky či kmotřičky u kolébky Vest Pocket Revue.
Až o soumraku před Hitlerovým Götterdämmerungem budeme Jan, Ježek a já odjíždět do Ameriky, strávíme poslední večer na rodném kontinentu v divadle Bobineau, kde uvidím Fratellini naposled a Jan poprvé. Když nám ve své šatně všichni tři tiskli na rozloučenou ruce, to nám přála šťastnou cestu stará Evropa. Nedovedli jsme si představit velkolepější tři hodnostáře či múzy – Albert, Paul, François Fratellini! Jaké obrovské, neočekávané vyznamenání! Žádné národní umělectví, žádná Légion d´Honneur se téhle klaunské poctě nemohla vyrovnat.
Moje studium ve Francii, to byl jeden z těch neočekávaných momentů, kdy se člověku ohne život někam, kam vůbec nemířil. Aspoň ne vědomky. Asi vůbec nejdůležitější zatáčka, kterou jsem kdy říznul. Seděl jsem do šedozelena otráven v kvintě; kantora ignoranta–dějepisáka jsem měl vypnutého (vycpaného) z povědomí a vágně jsem odhadoval, kdy zazvoní, když školník přines oběžník. Sláva! To bude nějaké blbé varování stran nežádoucích neplech v kreslírně, ale kantor aspoň přestane na chvíli huhlat o válce o španělské dědictví. Dějepisák začal předčítat ze zeleno–černě pruhovaného oběžníku a já se rázem vynořil z chuchvalců nudy. MŠANO (ministerstvo školství a národní osvěty) vypisovalo soutěž na omezený počet stipendií na vyšší střední školu včetně maturity ve Francii. Tři roky. Než dočet první odstavec, byl jsem už jednohlasně usnesen, že se tam tedy jede. Doma souhlasili, jenže ministerstvo se dožadovalo náležitého prospěchu. Tak jsem sebou hodil, prospěch vyrovnal a stipendium obdržel. Táhlo mne do Francie pomyšlení, že se tam naučím francouzsky tak, abych moh bratra a sestru opravovat a propíchnout ten tajnej jazyk, „zlomit šifru“, pomocí které nade mnou s matkou měli převahu – ale hlavně to, myslím, byla touha z hlubokého dětství, vstoupit do dědových obrazů z Barbizonu a z Fontainebleau a do pařížských ulic, jejichž rytiny mi jako dítěti učarovaly. – Byl to pro mne vynikající tah po všech stránkách. Ovládnout nový jazyk do hloubky je v mládí trošku znovuzrození, tím spíš, je-li to v cizím prostředí. Akademicky bylo studium vysoko nad tehdejšími středoškolskými normami z Rakouska a profesoři většinou nesrovnatelně lepší než bizarní obludky z Křemencárny. Byla to strašná fuška, ale málokdy nuda. A naučili mě tam psát a myslet. Poznat poprvé Paříž v šestnácti letech taky není k zahození. A mít za průvodce Josefa Šímu. Když jsem se v devatenácti letech vrátil do Prahy, přinesl jsem Janovi konkrétní poznání francouzské kultury; ne jako nějaký akademický titul nebo školometskou výzbroj, nýbrž jako zkušenost všedních poctivých dnů, něco, v čem se chodí jako ve svetru, s čím se vstává z postele, co se nosí jako čepice, nikoli cylindr. Jestli něco, tak to byl můj vklad do Osvobozeného divadla: co jsem si přivez z Francie.
Abych se ještě vrátil k českým dvacátým a třicátým létům. Myslím si, že je to asi tak: když se národu objeví nová identita, jakoby povyrostlá přináležitost k určité míře společné odpovědnosti a tím i důstojnosti, což se za Masaryka na chvilku stalo, život má možnost se vyhoupnout na úroveň, kde se dá myslit a cítit univerzálně – na rozdíl od pouhého zápecního bloumání. A tu i umění se přestane spokojovat s anekdotou a drobnokresbičkou a potěžká základnější otázky člověka. Nejen Podbrdsko či zpěv pootavských slavíků, ale kout zeměkoule či motivy z řecké tragédie padnou v úvahu, jakož i sranda kosmická spíše než pivní žerty z Paďous. Snad i V+W v téhle rovině nakonec odvedli pár věcí – jako třeba Osel a stín či Pěst na oko, jež přesáhly pouhé časové vtipkování a dotkly se komedie obecnější. Dosti však vytahování se za V+W. V celé kultuře první republiky, ofouknuté volnými, neslavnostními, ale proporcionálními pojmy západní vzdělanosti, cosi podstatného uzrálo a zakotvilo. Dokázalo to přežít protektorát i padesátá léta, aby se to znovu probudilo v kulturní generaci let šedesátých, která svou vlastní oklikou po svém šla opět blíž k světu všech a dál od malicherných humen notoricky ohavně známých. Ta stezka, jež byla nalinýrována po první světové válce, byla od té doby už zase nejmíň dvakrát třikrát zaváta a zavalena, ale na mapách lidských myslí je zakreslená. Některé další pokolení opět nános blbin vybagruje, balvany zloby a chtivosti odvalí, stezku zamete a třeba rozšíří v silnici, ba dálnici. Pokaváde ovšem celé lidské pokolení nenaskáče ze skály do moře jako ti lemkové či jak se oni hraboši jmenujou – ale to už je z jinýho přírodopisu a sem to nepatří.
A SETKÁNÍ S AMERICKOU KULTUROU?
Po všem, co jsem už kdy řekl o amerických vlivech na naší práci, by se mohlo zdát, že jsme byli odedávna informovaní. Byla to informovanost tak placatá a černobílá jako ty filmy, které jsme obdivovali. Jo, takové ty vnější reálie všedního dne, oblékání, architektura, rekvizity, jak jsme je vídali ve filmech, to všechno bylo familiární. Věděli jsme přesně, jak vypadá v Americe polda. Jediné, co jsme znali ze skutečné Ameriky v podstatné dimenzi, byl Mark Twain. Jan měl rád taky Jacka Londona a Bret Harta. A ovšem jazz. Já taky Walta Whitmana, byť v mizerných překladech Vrchlického. A oba jsme hltali E. A. Poea.
Když jsme přijeli do New Yorku, byl to ohromný šok. Šok nadšení, nikoli překvapení. Všechno bylo tak důvěrně známé a přitom totálně jiné. Chodili jsme po ulicích, byla taková slunná newyorská zima, a najednou jsme to slunce poznali – připomnělo nám Itálii. Našli jsme si zeměpisnou šířku New Yorku a vida: Napoli, Capri, Isola Bella! To bylo první překvapení, newyorská barevnost v oslňujícím latinském slunci. Místo mrakodrapů v různých odstínech šedi, jak nám je představil film (Technicolor se vyskytl, až když jsme byli zde – aspoň v exteriérech), jsme našli pastelové odstíny modře, okru, akvamarínu růžových cihel – jak dětská stavebnice!
Velmi záhy jsme ve zdánlivé jednotvárnosti manhattanské mříže pravoúhlých ulic nalezli rozčilující rozmanitost; zalíbily se nám prudké kontrasty mezi bloky domů zašlých a zanedbaných a bloky vyleštěných mrakodrapů nebo přepychových obchodů; našli jsme si čtvrti vznešené a podsadité a kousek vedle exotické, s autentickými evropskými nebo asijskými či jihoamerickými hospůdkami a poživatinami – libovali jsme si v zaplivaných biáčcích i v maurských velechrámech premiérových kin v okolí Broadwaye (z nichž většina už dnes nestojí a neslouží lidu). Nebylo konce objevům velikým i drobným, studiu pekelných rachotů podzemní i „zvýšené“ dráhy a okouzlení čarovnou zvukovou clonou houkajících lodí a naříkajících výstražných bójí, když do přístavu vstoupila mlha. (Zvýšená dráha už dnes nefachčí, což ani tak nepostrádám, ale tajemné lodi dálav, co kdysi vroubily celý Manhattan svým zpěvem sirén, už dávno umlkly – a po těch se mi stejská. Dnes jen vřískají nad hlavou tryskáče, zatímco někteří černí spoluobčané, kteří se honosí svérázem svých afrických předků, večer špatně tlučou do bongo bubnů, hrajíce si, že jsou v džungli jako strýček Mauglí, což ostatně jsou: v džungli heroinu a trávy pokuř. Ale to bezprávně přeskakuju takřka čtyřicet let.)
Nejvíc nám tenkrát imponovala americká otevřenost a přátelská přímost. Domorodou přetvářku a pokrytectví, to jsme našli až později, když jsme kutali do povah hlouběji. Žili jsme teprve své americké dětství, a bylo to dětství velice šťastné.
Konec ledna 1939. New York, město, které je okem Ameriky, stále pošilhávajícím k evropským břehům, bylo dosud velmi pobouřeno Mnichovem a sudetskou krizí. Koukali jsme jak blázni na informovanost prostého občana o československé tragédii: naše první ohromující lekce v pokročilosti a dopadu amerického rozhlasového zpravodajství. Hokynáři a trafikanti nebo prodavači novin a číšníci byli naši první známí. Stačilo, abychom si koktavě jedním slovem řekli o balíček cigaret, a už se nás ptali, odkud jsme. Pouhé naše slovo „Camel“ nebo „Chesterfield“ hrálo všemi barvami jako vlajkosláva cizokrajného loďstva. Když jsme se zmínili o ČSR, ptali se dál: „Židi?“ Řekli jsme, že ne. „Tak proč jste odjeli?“ Řekli jsme: „Hitler.“ Oni: „A proč jste, prosím vás, nebojovali?“ Na to jsme neměli vhodnou odpověď. Ptali jsme se na to sami sebe několikrát denně. A dodnes marně.
Ovšemže jsme si uvědomovali, jaké jsme uvnitř toho velikého neštěstí měli štěstí, že jsme osobně Hitlerovi proklouzli. Klika životní nesmírná. Smůla profesionální se jí rovnala. Asi ňáká spravedlnost musí bejt. Našli jsme brzo kamarády a přátele, některé na celý život. Ale trvalo nám příliš dlouho, než jsme se trefili do profesionálů, kteří by pochopili, co s námi. Když to začínalo, bylo už zase pozdě a čas k návratu do Prahy. A pak, naše vlastní divadlo bylo historicky, vývojově proti americkému o tolik napřed, že bylo nemožné navazovat. Snad „napřed“ zní příliš chvástavě – nejde vlastně o pokrok, jde o povahu umělecké krajiny. Naše divadlo bylo jinde, na prknech z jiného dřeva. Snad ti producenti a agenti, kteří nám byli k smíchu, měli tenkrát pravdu. Když jsme jim (pomocí tlumočníků a posuňků) popisovali své divadlo, vrtěli hlavami a říkali: „Sounds wonderful – but it´s too European…“ To zní blbě, ale něco na tom bylo.
Teprve dnes je mi jasné, že kulturní vývoj se nedá měřit stopkami jako relativní znamenitost olympijských plavců a jednoho Michaela Phelpse, co závodí rovnoběžně v jednom bazénu. Kultury se plaví spíš jako hejna ryb v oceánech. Každá v jiných hloubkách či na jiných mělčinách. A teplota vody a proud taky hrají roli. Ale to jsme tenkrát nevěděli. Viděli jsme jen, že americké dramatické divadlo se roku 1939 hrálo v kulisách, jaké jsme vídali co děti u venkovské šmíry – a zděsili jsme se, když jsme na Broadwayi slyšeli, jak „salónní“ orkestr z třetiřadé kavárny bude hrát ouverturu třeba k Ibsenovi.
A pak nás pozvali na slavnostní představení tehdy proslulého uměleckého divadla Group Theatre pod vedením režisérů Harolda Clurmana a Lee Strasberga a my spatřili zánovní realismus jak autorský, tak herecký navlas podobný onomu, který jsme úspěšně pochovali ve Vest Pocket Revui o dvanáct let dříve. Na Broadwayi to byla panečku avantgarda… Byli jsme v náramných rozpacích: umělci nás po představení vítali na jevišti. Věděli o nás, že jsme herci a antifašisti; netušili, že je to jediné, co máme společného. – Trvalo chvíli, než jsme si vymohli, aby nás naši „umělečtí“ mladí američtí přátelé vzali na muzikál. „Jo, panečku, tohle je divadlo! Kam se na vás v Evropě hrabeme!“ jásali jsme o přestávce. Teď zase nadšenci Stanislavského byli zděšeni, že se nám líbí „broadwayský škvár“.
Zažili jsme ještě konec tzv. Federal Theatre. To byla součást WPA, Rooseveltova programu veřejných prací. Byl to nesmírně živelný, federálně subvencovaný projekt pro nezaměstnané herce a divadelní umělce vůbec. Sešlo se tam mnoho nových talentů se zkušenými veterány. První vitální záchvěv skutečné americké divadelní avantgardy. Ultrakomerční část Broadwaye na tento podnik ohrnovala nos, ale Orson Wells mezi jinými tu našel znamenité uplatnění jako herec i režisér. – Myslím však, že tenkrát už měl za sebou své první triumfy ve svém vlastním Mercury Theatre, kde mimo jiné inscenoval senzační produkci Shakespearova Julia Cæsara v nacistických či fašistických uniformách a sám hrál Bruta. Nejsem si docela jist chronologií, v té první naší půlsezóně kolem Broadwaye se mi fakta potácejí v mlhách a tančí mlžné flamengo. Pamatuju se však jasně, že publikum i spontánní nadšení a elán herců ve Federal Theatru nám připomínalo Osvobozené.
Pozoruhodná byla taky satirická kabaretní revue Pins and Needles (Špendlíky a jehly). Titul byl dvojsmyslný: vedle zřejmě satirické metafory, naznačující štiplavý a útočný vtip celého večera, bylo jméno zároveň jaksi odznakem odborové organizace dámského oděvního průmyslu v USA a Kanadě (International Ladies Garment Workers Union). Tato velmi živá a pokroková organizace byla podnikatelkou té revue a autorem písní a textů byl mladý písničkář Harold Rome. Od té doby se stal jedním z čelných broadwayských skladatelů a textařů. V době Pins and Needles jsme se s ním skamarádili a později nám napsal několik znamenitých písniček do clevelandské verze našeho Osla a stínu (The Ass and Shadow). Texty byly však soudobý newyorský slang a to bylo v té době na nás ještě trochu silné kafe. Uzpívali jsme to, ale jak se patří nám to neleželo, takže se obávám, že jsme jeho dílu moc neposloužili.
Jak jsme se zpočátku živili? Neslavně. Vystupovali jsme po českých a slovenských sokolovnách a „národních budovách“ a účinkovali česky. Nebyl to špatný program: Ježek u piana s námi dvěma na scéně. Kdyby se ten napůl improvizovaný večer, nabitý nejlepšími momenty a muzikou ze všech našich her, s Ježkem improvizujícím na klavír, dal přenést do dnešního Československa přesně tak, jak byl, v původním obsazení, a jak jsme byli tehdy ještě mladí – byl by to národní bourák a superfestival nostalgie, nehledě na to, že to bylo zakázáno. – Ale tenkrát tomu krajani většinou nerozuměli. Byli jsme od nich asi na půl století daleko: v oboru lehké múzy dosahovali teprve asi tak maximálně Karla Hašlera. Ježkovy synkopy jim nic neříkaly a naše moderní pražština v překotném tempu Osvobozeného divadla jim šla povětšině jedním uchem dovnitř a druhým ven. V New Yorku to ze začátku jakžtakž šlo: na první naše vystoupení přišla hromada čerstvých emigrantů, kteří ještě před rokem sedali ve Vodičkově ulici u nás – a ti ovšem udělali z toho večera oslňující úspěch a rodinnou oslavu. Ale když jsme se na jaře třicet devět vypravili do Clevelandu a Chicaga, kde jsme čekali od tehdy ještě české a slovenské obce masový ohlas, pohořeli jsme. Krajani na nás byli hodní, jednou se přišli podívat a zdvořile nám tleskali – ale co by chodili znova nebo poslali známé, když jsme nemluvili jejich řečí a nepískali jejich muziku? I nevrátili se – já se jim vůbec nedivím.
Žili jsme skromně v tehdejším „Refugeeville“, v jednom ze spousty „zařízených“ nájemních bytů podél Riverside Drive v západních sedmdesátých ulicích. Dělili jsme se s Ježkem o dva nevelké pokoje a koupelnu, ledničku a plynový vařič. Na oběd jsme chodívali do menší restaurace na rohu 79. ulice a Broadwaye, tři chody za 65 centů, někdy menší za 45, vždycky však pod dolar. Alkohol zásadně jen když jsme byli pozváni. Zvali nás Američani i krajani. Třeba pan Zerman, v Čechách Zuckermann, jeho manželka mu říkala i v Americe „Cukr“. Byli bezdětní a bydlili v české čtvrti ve východním Manhattanu. Panu Zermanovi mohlo tenkrát být k šedesáti, snad míň. Prodával obrazy do hotelů. Barvotisky, reprodukce, zasklené a zarámované. Měl reklamní kartičku s dvěma fotografiemi sama sebe; na jedné byl v košili bez límce a bez kravaty a tvářil se smutně. Na druhé se tvářil přesně stejně smutně, ale měl límeček a kravatu. Hoteliérům vysvětloval, že ta bez kravaty je jako jejich holé pokoje bez obrazu. My jsme se divili, ale pan Zerman přísahal, že to fungovalo. Před depresí (tak se říkalo veliké hospodářské krizi třicátých let, která tehdy zponenáhla končila) prý vydělal hromadu peněz. Někdy, když jsme bohatě navečeřeni od nich odcházeli, hodnej Cukr u dveří na chodbě, aby to paní Zermanová neviděla, nám některému podstrčil pět dolarů. „To je pro všechny tři, hoši.“ – Nesmějte se, tenkrát to byly peníze, hlavně pro nás.
Jan a já jsme se od samého začátku totálně zaměřili na angličtinu. Jazyk je divadelníkův nezbytný nástroj. A musí být nabroušený. Obchodník, řemeslník, dokonce i doktor konečně, může být napůl nemluvně a už v cizině pracovat ve svém oboru – herec bez jazyka je lazar. Učili jsme se rychle, protože jsme nikdy nepřestali. Četli jsme noviny, knihy, nápisy, reklamy, chodili poslouchat americké filmy, pořád zapnuté rádio, a mluvili s kdekým, i když jsme koktali, a všecko poslouchali, i když nerozuměli. Učili jsme se nepříliš systematicky, ale zato metodou úplného ponoření se. Tu se stalo, že jednoho odpoledne u nás zazvonil mladý muž s knihou v jedné ruce a kytarou v druhé a prohlásil: „My name is Tony Kraber and I came to teach you English.“ Ukázalo se, že je jedním z méně významných členů divadla Group Theatre, kde o nás slyšel, jakož i o naší naléhavé potřebě znalosti jeho mateřštiny. Uměl trošku francouzsky, asi tolik co Jan, snad i míň, ale s mou franštinou a s těma pár slovy, co jsme anglicky začínali rozumět, jsme všichni dohromady měli asi půl jednoho ucha a jednu hubu, kterými jsme se mohli jakžtakž základně dorozumět – s pomocí podstatné gestikulace. Ta kniha, co přinesl, se ukázala být Shakespeare a na kytaru nám později odpoledne hrál náš dobrovolný učitel kovbojské odrhovačky, jejichž texty suverénně ovládal. Rozhodl se začít Shakespearem; prý jsme všichni tři herci a udělá nám dobře zopáknout si Hamleta. Nedal si říct, že to nemá budoucnost; teprve po dvaceti minutách neslýchaného masakru Hamletovy scény s duchem, kterého jsme se na Kraberovo naléhání dopustili, se podrobil a začal nás trpělivě učit anglickou a–b–c–d.
Zakrátko z těch hodin vzniklo velké přátelství. Tonda, jak si za chvíli sám říkal, byl totiž nadšenec; učil nás zadarmo, měl skvělý smysl pro humor, a jelikož jsme študovali majíce srandu všichni tři, šlo to závratným tempem. Po debaklu s Shakespearem dostal výtečnej nápad přinést mladé Hemingwayovy povídky o lovu a rybaření v chlapeckých letech; jsou napsány velmi prostou, ale krásnou angličtinou, a ovšem už v nich je autorův kumšt – to nám ohromně pomohlo. Vůbec, Tony byl víc než jen učitel jazyka; seznámil nás s každodenní Amerikou a moc nám napověděl o celé zemi, kterou dobře znal, byl to muž přírodymilovný, a jak to u takových bývá, taky lidímilovný. Kdekdo ho měl rád a znal milióny sympatických mladých i postarších lidí, většinou kumštýřů. Brzy jsme byli u Kraberů vlastně členy rodiny – se svou roztomilou vzdělanou ženou–učitelkou nás přijali za své. 15. března jsme u nich večeřeli, když rádio přineslo první detailní zprávy o německém vpádu do Prahy. Kraberovi plakali jako staří Pražáci. My ne; měli jsme přílišný vztek a taky strach o Zdenku a malou tříletou Janu, které tam dosud byly. (Moje tehdy francouzská žena byla v bezpečí u rodiny v Provence.)
Ježek to měl v Americe mnohem těžší než my. Jeho chabý sluch a zrak byly najednou hrozné břímě. V Praze mu to ani nepřišlo. Doma o něj pečovala milovaná a milující maminka a jinde měl všude přátele a kumpány. Znal se důvěrně se všemi uměleckými skupinami – a že jich bylo! Měl svůj okruh hudebních kamarádů, výtvarníky a flamendry mánesáky. Uměleckou besedu – tykal si se všemi mladými básníky, se všemi herci a herečkami – i ve filmovém světě se vyznal. A ovšem u nás v divadle byl velká hvězda, vládl tam svému orkestru a měl tam svoji milovanou práci a znamenité příjmy. Jeden z nejšťastnějších a nejtvořivějších Pražanů. Najednou to vše bylo pryč. Neduhy mu bránily snadno nalézat nové přátele – potřeboval se každému podívat strašlivě zblízka do tváře, aby ho poznal, což působilo u cizích rozpaky – pomalu se učil novou řeč, protože špatně slyšel – a tak byl nesmělý. Svou plachost maskoval jakýmsi nemotorným furiantstvím a povýšeností, což ovšem nepomohlo. Přitom jeho hudba, která by mu měla být jazykem, byla příliš inspirována americkým jazzem, než aby se tu zdála originální – a přitom neměla lokální samozřejmost a komerční zář. Jsem přesvědčen, že jeho nesmírná melodická invence a hudební kultura by se posléze byly uplatnily, ale potřeboval vlivného ochránce. Šli jsme s ním za nebožtíkem Rudolfem Frimlem, který by mu byl mohl snadno otevřít brány hudební Broadwaye i Hollywoodu – ale necitelná ješitnost mu to zabraňovala. Choval se k Ježkovi brutálně a nadutě, takže jsme se dlouho u toho muzikálního velkokšeftaře nezdrželi. – Dodnes však věřím, že nakonec by se byl Ježek v americké divadelní hudbě uplatnil sám, kdyby mu byl osud dopřál zdraví a čas. Bylo pozoruhodné, jak dobře se naučil zcela sám anglicky; četl nejen noviny a magazíny, ale i odbornou literaturu a beletrii. Bohužel v posledních pár letech jeho života jsme byli od něho odloučeni v Clevelandu a v Hollywoodu. Naštěstí Ježek našel druhý domov v českém Dělnickém domě, kde se stal sbormistrem. Tam se také seznámil s Čechoameričankou Frances, kterou si vzal, když už byl těžce nemocen. Frances je velice jemná, moudrá a dobrotivá duše a Ježkovi nadělila hluboké, byť krátké štěstí. Měli jsme příležitost je spolu ještě poznat na několik měsíců po svém návratu do New Yorku z Kalifornie na podzim 1941.
Ještě snad zacouváme do našeho prvního amerického roku. V létě 1939 jsme si už s rodinami za své tenké úspory z toho nepovedeného zájezdu a za honorář, který jsme s Ježkem ulovili za nahrání české lidovky pro gramofonovou společnost DECCA – to byl taky podnik! Chtěli od nás něco „quite folksy, you know, boys, no slick stuff – something for the country folk, like in the old country…“ Tak jsme si udělali parodii pro vlastní legraci. Ježek složil dvě nádherně ucajdané polky, my na ně napsali slova v „americké češtině“ a pod Ježkovou taktovkou jsme to nahráli s příšernou dechovou kapelou. Jaký s tím udělala společnost DECCA kšeft, nemám ponětí. Dostali jsme velmi střídmý šek a už jsme o ničem nikdy neslyšeli… Chtěl jsem říct, že jsme si za tohle dobrodružství najali domek na venkově v nádherném koutě Pensylvánie nedaleko New Hope na řece Delaware. Byli jsme tam i s Kraberovými, a s Tonym jsme se dali do dalšího studia v podobě překládání Těžké Barbory, své předposlední hry, do angličtiny, pomoz nám pámbu. Byl to skutečný pokročilý „crash course round– the–clock“ – 24 hodin denně: začly se nám zdát i sny s anglickou verzí. Ve „volných chvílích“ jsme Jan a já psali taky hru novou, půl česky, půl anglicky, jako na Broadwayi. Jmenovala se Hotel Edelweiss a snažilo se to být komická detektivka s nacistickými špióny, fujtabl votřes mozků. I Tony, který nám tolik fandil, příšerně trpěl, když nám to s nechutí pomáhal převést do skutečné angličtiny. „Ježíšmarja,“ úpěl česky, „it stinks, boys!“ Měl pravdu. Nakonec jsme to nikomu neukázali. Anglická verze Barbory taky nebyla valná, ale bylo to úžasné cvičení v jazyce spisovném. Udělali jsme za to léto a podzim náramný pokrok v anglickém dialogu. V září v Evropě vypukla válka a my zčistajasna rozuměli Rooseveltovi z rádia. (Živým hlasům jsme rozuměli už dávno, ale elektronické přenosy jako film nebo rozhlas, to se, jak známo, vyloupne až poslední.) FDR byl první, který nám tyto dorozumívací prostředky odemk. Byli jsme naň od té doby docela speciální fandové. Ježek byl ovšem venku s námi. Koupili jsme mu velmi obnošené pianino a já je udržoval při životě. Když některá klapka začala vynechávat, vzal jsem těžké kladivo a do pečlivě vybraného místa nástroje jsem energicky praštil. Obyčejně to pomohlo. Shock treatment. Když klapka nadobro vypustila duši, vyspravil jsem koženou spojku k plstěné paličce kůží ze starého páru svých bot. Obě ošetření Ježkovi ohromně imponovala. Říkával mi: „Jiříku, ty jsi univerzální talent i unikát. Renesanční člověk. Da Vinci hadr.“ A radostně usedal k té ruině a pokračoval ve skládání nějaké děsně moderní vážné hudby, která sama k sobě zapomínala znít prudérní jistotou.
To už bylo v dobách sovětsko–nacistického paktu, drôle de guerre, a všichni jsme viseli u rádia a sledovali masakr Polska. Až před vánocemi 1939 jsme se vrátili do New Yorku. Už se nám začínalo dařit skutečně blbě. V předvečer Janových narozenin 6. února 1940 už nebylo, u koho jít si vypůjčit – byli jsme mínus švorc. Tak vida, konečně na nás došlo, říkali jsme si; bude se muset jít mejt nádobíčko po hospodách. Poslední útočiště pro unskilled labor v mezích zákona. Příští ráno jsme našli v poště šek na padesát dolarů od Amy Douglass z Clevelandu. Jakživ jsem neviděl padesát dolarů tak včas.
Amy Douglass, „naše nejstarší žijící americká přítelkyně“, jak jí vždycky říkáme, je zlatá osoba a báječná ženská. Pochází ze staré Yankee rodiny a zdědila podstatné jmění. Celý život pomáhá přátelům v nouzi a vůbec kdekomu. Vždycky velmi věcně opakuje, že její otec jí kázal, už když byla holčička: „Peníze jsou dobrý jen na dvě věci, na rozdávání a na cestování. Jinak jsou k ničemu.“ Seznámili jsme se s ní na svém osudném turné po „českém“ středozápadu v Clevelandu, kde pracovala jako zkušená ochotnice v divadle zvaném Cleveland Play House, nejstarším to stálém regionálním divadle v Americe. Dnes je jich po Státech plno, ale tohle byl první pionýrský pokus. Založili jej někdy roku 1916 Frederick McConnell a K. Elmo Lowe (oba dnes už na pravdě boží), ale divadlo trvá dále, s dvěma budovami. Pozoruhodná instituce, podporovaná abonenty a městem, dnes už také částečně státem. Když jsme divadlo na jaře 1939 poprvé navštívili, skládal se ansámbl z malé skupiny profesionálů a zbytek z ochotníků a studentů. Vedení bylo naprosto profesionální. Na své první návštěvě v Clevelandu jsme se se všemi velmi skamarádili – byla to první skupina divadelníků, která nás v Americe skutečně vřele přivítala. Ihned jsme se s nimi cítili jako doma. A s Amy Douglass nejvíc. – A teď skoro o rok později se ozvala zčistajasna se svým šekem, když byla nouze nejvyšší. Průvodní lísteček vzkazoval jenom: „Napadlo mě, že by se vám to mohlo hodit.“
JAROSLAV JEŽEK
☼ 25.9.1906 Praha ♂ 1.1.1942 zrovna po Silvestru zavřel svá slabá očka na jazzovou Věčnost
Brahms prý řekl, že být hrán a ohráván ještě padesátku let po smrti znamená nesmrtelnost. Volil jistě skromnou lhůtu, kterou vysoce překonali mnozí velcí skladatelé minulosti, ovšem na druhé straně víme, že během zmíněné doby ztichla beznadějně většina ohrávaných tvůrců. Příčina není jen v menší hodnotě jejich odkazů; lze ji hledat i v nadprodukci děl, jež další doba není s to přebírat, nemluvě o změně cítění a vkusu, hodnotící tvorbu předešlých generací v jiném duchovním a společenském klimatu.
A tu stojíme u případu Jaroslava Ježka.
Ačkoli už uplynula řada let od 9. ledna 1939, kdy odlétal s Werichem z ruzyňského letiště a kdy se za ním prakticky zavřela opona, můžeme s klidným svědomím říci – že Ježek závodní trať doběhl s úspěchem trvanlivosti a bude snad na ní ještě pokračovat zájmem u mladších ročníků jazzové nálady nejen hotelu Savoy. Jaký mistr, takový přístup i do hudebních kompozic, hudba pana Ježka si uměla uchovat za všech okolností klid, rozvahu i glanc.
K tomu je třeba dodat, že zmíněnou „zkušební lhůtu“ ztížila Ježkovi řada okolností. Uplynulých padesát let, v nichž se má umělecký odkaz udržet na výsluní, přineslo totiž takovou spoustu převratných událostí, že by si lidé z třicátých let a lidé dnešní periody 2013 nutně připadali jako z jiného světa, kdyby se mohli potkat. Přišla do toho druhá světová válka, která obrátila celý svět naruby, obrovské společenské převraty změnily mentalitu současného lidstva a touha po penězích též, ať si to uvědomujeme či ne, a přehodnotily mnoho dříve uznávaných myšlenek, děl a soustav; věda a technika vykázaly fantastický pokrok, zato však lidská duše zaznamenala přemrštěný propad do hnoje a poškozuje se dál zavedenými novodobými zásadami společenského biorytmu, takže vše dřívější se nám zdá primitivní a podezřele cizí. Projít tímto kataklysmatem a obstát v něm na jedna a po něm bez úhony, by byl skoro zázrak.
Uvažme ještě, že dvacátá a třicátá léta probíhala stále v neklidu, který byl sice plodný, ale v umění stále hledal a nenacházel jednotný styl. Na obou velkých zjevech té doby – Picassovi a Stravinském – je tato experimentální snaha jasně patrna. Kolem nich se nořily a zase rychle mizely přechodné směry, které si dodávaly zdání důležitosti učenými názvy s koncovkou „ismus“. Tyto „ismy“ mátly každého, kdo se chtěl v umění vzdělávat a vyznat a nebo i sám tvořit. Skoro každý začínající skladatel se musel hlásit k nějaké módě, aby se nejevil zaostale. Bylo v tom leccos vzrušujícího, ale často se do toho hlásila touha ohromit a snobárna části obecenstva, které přijímalo všechno nekriticky.
Ježek nikdy netápal, měl bezpečný umělecký a tvůrčí instinkt. A nezapomeňte, že géniové ode dávna tvořili na základě nápovědy instinktu. Teorie ho valně fakt nezajímaly. V jeho případě bylo vlastně výhodné, že přišel do své současnosti nezatížen minulostí a nespoután běžným školským vzděláním. Nebyl ovlivňován žádným PŘEDSUDKEM dřívější ani soudobé KONVENCE. Jako dítě chudičkého krejčího ze Žižkova – narodil se 25. září 1906 – byl postižen těžkou zrakovou vadou. Ztratil v druhém roce svého života pravé oko a do levého dostal šedý zákal. Proto musel do slepeckého internátu, kde pobyl skoro sedm let. Dobu, kdy člověk nabírá základní vědomosti pro další vývoj, mladý Ježek nijak nevytěžil. Považoval svůj pobyt za smutné vězení, jehož oprávněnost neuznával, vzdoroval proto všem učitelům, dohlížitelům a najust se neučil. Toužil zoufale po životě venku. Zabýval se tajně hudbou jako svým Buddhou rozesmátým a rezonujícím, ale ani v hudbě nehodlal v ústavu vyniknout a upozornit na sebe trochu příznivě. Už tehdy se v něm hromadila energie, která mu pomáhala překonávat pakárnu prostředí. Tento protitlak člověka fyzicky postiženého oproti normálnímu okolí se v něm udržel a sílil i později, kdy se musel stýkat s různými lidmi a přizpůsobovat se, aby se jim zdánlivě podobal, třebaže na ně zblízka ani nedohlédl. Přejít bez průvodce ulici pro něho znamenalo pokaždé dobrodružství, které mohlo špatně skončit. A přece i v tom si nějak pomohl. Příroda mu do určité míry pomohla, že ho obdařila mimořádným orientačním smyslem. Vyznal se v pražských – a později i v newyorských – ulicích tak jistě, že mohl dělat průvodce lidem dobře vidoucím. Vypracoval se obdivuhodně. Díky matčině péči – otce ztratil brzy po jeho návratu z vojny – byl vždy pečlivě oblečen, choval se nenuceně, byl veselý a sdílný kumpán, lehce se s lidmi spřátelil a doháněl zameškané základní vzdělání mílovými kroky. Hodně si pamatoval a později styky s Vítězslavem Nezvalem ho vytříbily zejména ve znalostech soudobého umění.
Obdivoval jsem nicméně – jak se rozepisuje Václav Holzknecht – byli jsme spolužáci na pražské konzervatoři u profesora Albína Šímy – že hodně čte, ačkoliv se musel sklánět ke knize nebo k notám až skoro nosem u papíru. Psal se stejnými obtížemi, ale rukopis byl vždy k přečtení. Námahu buď netrpěl nebo si jí ani neuvědomoval: chápal to jako nutnost a nikomu si nikdy nestěžoval. Když už vydělával, dovedl si vytvořit krásné životní prostředí. František Zelenka, jeho kámoš z Osvobozeného divadla, mu vykouzlil modrý pokoj v rodinném bytě v Kaprově ulici na Josefovo městě, kde stěny, strop a záclony měly různé odstíny této barvy, ale s oblibou i nosil modré košile, používal modrý dopisní papír, modré kravaty. Do pokoje si nechal přivézt křídlo Steinway, psací stůl, pohovku, skříň na gramodesky a dosti velkou knihovnu, vyplněnou vesměs cennými díly. Ovládala ho stále železná vůle obstát v životě jako vítěz navzdory přírodním zraněním, když ho navíc příroda vybavila lehkou nedoslýchavostí a vadnými ledvinami. Kdo to však nevěděl, považoval ho za vitálního klučinu a šťastného člověka. Jakoby jako každé zázračné dítě hnedka tušil, že tu dlouho s námi nepobude, proto tedy žil velmi intenzívně, za svých pětatřicet let poznal, co se dalo poznat, a zanechal dílo, které překvapuje novostí, výpovědní hodnotou doby i počtem skladeb.
Hudba z něho tryskala bez námahy a není z ní patrný vliv jeho učitelů – K. B. Jiráka na střední kompoziční a Josefa Suka na mistrovské škole, ani vliv jiných autorů. Byl vždy svůj. Původně se ani nehodlal věnovat studiu skladby, k níž choval uctivě ostýchavý vztah, nýbrž klavíru. Ale profesorská komise ho v roce 1922 nepřijala pro zjevnou zrakovou vadu, neboť byla vázána předpisem, že pro studium nástroje musí být adept plně zdráv. Doporučila ho však komisi kompoziční. Udivil totiž výběrem skladeb, které při zkoušce zosnoval: Ravelova Sonatina i Hindemithův Boston z klavírní Suity 1922 byly v Praze tehdy celkem neznámé a dávaly tušit, že uchazeč, který tyhle kousky suverénně zahraje, má asi taky kompoziční nadání v sobě. Ačkoliv do té doby nic nesložil, byl na kompozici přijat. Dosáhl prvního velkého vítězství po deprimujícím období internátním. Dokázal se připravit na závažnou zkoušku v rekordně krátkém čase a stal se posluchačem proslulé konzervatoře za výjimečných okolností.
Ke skladbě se během studia rozbíhal improvizováním. Bavil se tím a bavil i své okolí, které měl rád a rád pulsoval s kamarády na vlně orchestrální tančící show. Na melodii lidové písničky Šla Nany do zelí si vyžádal jméno skladatele, v jehož stylu ji překopal. Pak chtěl čtyři tóny a označení formy, v jaké by si posluchači přáli nově vytvořenou skladbu uslyšet. Bylo to dosti zapeklité, ale pokaždé obstál jako machr. Udivoval znalostí literatury a okamžitou reakcí na daný podnět. Také rozesmával svým humorem: v jedné Nanynčině variaci předvedl slečnu domácích, jak v neděli dopoledne zkouší zahrát – ovšem bez úspěchu – snadnou melodii, ale pak ji to namíchne, všeho nechá a práskne mrzutě víkem u popelnice. Byl v tom už příští Ježek v zárodku.
V tu dobu vznikalo Osvobozené divadlo. Začal s ním roku 1925 Jiří Frejka ve vyšehradském divadélku Na slupi, a to v poměrech víc než skromných. Ale jeho parta měla ambice ceny zlata. Název si zvolila podle režiséra Tairova a v příštím roce jí toto náročné pojmenování schválila avantgardní skupina Devětsil. Členové Osvobozeného chtěli divadlo zbavené tradičních nánosů. Milovali obyčejný život ve všech jeho podobách, nebyli to kreténi jako známe dnes. V roce 1927 se odstěhovali do Umělecké besedy na Malé Straně a rozštěpili se na dvě skupiny. Jednu vedl Frejka s E. F. Burianem pod firmou Dada, druhou s původním názvem Jindřich Honzl. Ježek se mezi ně přichomejtnul bůhsuď jak, ale 26. února 1927 tu již exceloval se svými improvizacemi. Dostal se na veřejnost náhodou. V pásmu všelijakých kejklů a skečů vypadlo číslo, které se nedalo honem nahradit, a aby nevítanou pauzu něčím ozvláštnili, zkusil Burian – přes námitky Honzlovy – dovést Ježka na jeviště a dělat mu při jeho improvizacích tlumočníka. Vyšlo to, Ježek sklidil velký potlesk, který ho už víceméně s divadlem propojil.
Ani Dada ani Honzlovo Osvobozené divadlo by se nebyly udržely při životě dlouho. Byla tu zajímavá snaha, ale scházela dostatečně živná půda s aktuálním námětem. Hrály se poetické hříčky domácích i cizích autorů – zajímavější při četbě než na prknech divadla. A tu rázem došlo k nečekané události. V sálku Umělecké besedy uspořádal Spolek bývalých žáků čsl. oddělení na francouzských lyceích se sídlem v Praze privátní představení k poctě dokončených studií Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Šlo o jakousi kapesní revui – Vest pocket revue, jak se pásmo výjevů, písniček a tanců jmenovalo – jejíž svěžest okouzlila pozvané obecenstvo více než Mentos natolik, že se představení muselo opakovat, dvakrát pod hlavičkou Dada a pak v Osvobozeném divadle, kde již soubor Vestpocketky setrval. Postupem času ovládl provoz docela a zamáčknul původní poetické divadlo Honzlovo do konečného stádia, neb mu zasadil ťafku mezi oči, tečku mezi oči. Ostatně Honzl se stal režisérem této nové zábavní skupiny a chápal její přínos světu.
Klapka, kamera, akce… dobrý scénář. Divadlo potřebovalo stálého hudebního spolupracovníka, neboť nehodlalo používat pro své písně ukradnuté melodie, jak to činilo až dosud, a volba padla na Ježka, který v roce 1927 absolvoval kompozici u Jiráka klavírním vystoupením, v němž smísil prvky symfonické a jazzové s udivující pečlivou virtuozitou. Zkomponoval na zkoušku tři předehry do komedie Premiéra Skafandr (divadlo Adrie na Václaváku 12. října 1929) a ruka byla v rukávě. Stal se dalším nepostradatelným tvůrcem Osvobozeného divadla, které brzy nato přesídlilo do svého definitivního působiště U Nováků ve Vodičkově ulici. Zde Ježek absolvoval slavnou éru, trvající zhruba deset let. Získal u obecenstva ohromné renomé, aniž by slevil z uměleckého nasazení.
Byl to vlastně čin historického významu. Po válce se dostal do Evropy černošský jazz a stal se oříškem i pro skladatele tzv. vážné hudby. Naděloval zásadně živelný rytmus a robustní zdraví a obojího měla nekypící evropská hudba vážně zapotřebí, tím spíš, že se pouštěla do náročných a většinou málo platných konstrukcí. Otázku jazzu řešil – epizodně – Stravinskij, lehce se jí ve Francii věnovali Debussy a Ravel, ve větší míře a okouzlujícím způsobem Milhaud a Poulenc. Němci vzali věc vážně – zejména Křenek a sicher Weil – ale s problematickou výslednou podobou. Jazz se do struktury evropské hudby prostě nehodil a nemohl se tu aklimatizovat chytlavější chytlavostí. Ježek zkusil v klavírním koncertu rovněž spojit oba nesourodé prvky a kupodivu se mu podařil takový pokus úspěšně završit díky jeho statečnému mládí a díky i tomu, že koncert má v podstatě taneční charakter. Ale učinil tak jen jednou. Jakmile nastoupil v Osvobozeném divadle jako skladatel, převzal z jazzu jen formu legrace, songu a tance, takže nepošpinil styl, ale dovolil si ve své tvorbě zviditelnit i formy, jež se jazzu vymykají, ale které potřeboval obsadit do hry (polky, valčíky, polonézy, nebo předehry, balety, melodramaty, operní parodie apod.) Znal a měl rád Gershwina, Armstronga, Ellingtona, ale nenechal se jimi spoutat. Zhruba 20 partitur hudby pro Osvobozené divadlo svědčí o šíři jeho talentu a o bohatém hudebně dramatickém rozhledu. Jazzu bylo použito s bujnou fantazií funkčně a shodně s černošskou předlohou v lidovém prostředí, třebaže na odlišné úrovni. Ale nedělala se z toho VĚDA ani VYSOKÁ ESTETIKA, nýbrž jazz tu žil spontánně, příjemně, sice v jiných civilizačních podmínkách, ale zase zcela PŘIROZENĚ. Šlo o něco zásadního, co se ve třicátých letech nenašlo jinde v Evropě. Tato skutečnost se včas nezdůraznila a nebylo na ni dostatečně upozorněno. Ježek, třeba doma slavný, se nedostal v pravou chvíli do povědomí mezinárodní veřejnosti (dodatečné překypující uznání přišlo od Benny Goodmana v Americe až o mnoho času později).
Jaroslav Ježek je v této sféře požehnaný melodik s bohatým rytmem a rafinovaným citem pro instrumentaci (jeho instrumentace byly v novější době hrubě poškozovány cizími úpravami, když se po válce začaly znovu hrát). Přitom je třeba uvážit, že komponoval vlastně pro činoherce a musel respektovat jejich pěvecké a hudební možnosti (melodie nemohly mít přeexponovaný rozsah tónový a musely se rychle pamatovat) a že harmonie, byť zpestřená pikantními disonancemi, nemohla vybočit z tradiční vžité polohy. Ale i tak byla jeho hudba múzou políbená a pokaždé osobitá, invenční, čerstvounká porce. Ježek v této sféře doslova fascinoval, poskytoval okouzlení a dobrou náladu a ve skvělých pochodech navodil optimistický elán. ELÁN. V době před okupací a za nacistického útlaku působil při tajném poslechu jako balzám na nervy. To byla etická zásluha jeho umění, opravdový kamarád v tíživých dobách.
Splnil v praxi, oč artistně usilovali někteří členové pařížské Šestky: objevit znovu pro soudobé pařičky a pařiče melodii a vtip a neopakovat staré klišovité fórky… Sestrojil hudbu „na míru člověka“, jak po Šestce vyžadoval básník Jean Cocteau. Ježek byl jediný, kdo tento požadavek splnil nejlépe, třeba na to přišel sám a celkem nikdo o něm v cizině neměl potuchy. Domácí kritika to nechápala a zazlívala mu tuto činnost jako umělecky nedůstojnou. Ježek byl v podstatě lidový parťák do nepohody s jasnou vizí svého poslání na Zemi a nedal na podobná nedorozumění s „rádoby chytřejšími“. Nešlo mu ani o popularitu – ta se sama dostavila – ani o výdělky. Pověstná je jeho legranda s Werichem v Moskvě někdy v období 30. let, kdy dumali, za co by tam utratili přebytek kapesného, který činil asi 50 rublů. V tom Ježka napadlo, že zašlou z recese telegram Voskovcovi do Prahy a že za něj klíďo utratí 50 rublů. Takže telegrafní dráty se nerozpakovaly a probudily Voskovce asi ve tři ráno rozespalého a nic extra dobře vnímajícího s jejich depeší: „U-U-U-U-U-U-ŽŽŽŽŽŽJJJJJJJJ-S-S-S-S-S-S-S-S-S-S-S-I-I-I-DO-DO-DO-DO-DOST-DOST-DOST-DOSTAL-V-V-V-V-V-V-V-V-V-ŽI-ŽI-ŽI-ŽI-ŽI-VO-VO-VO-VO-VO-VO-TĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚ-KO-KO-KO-KOK-KOK-KOK-KOKTA-V-V-VE-VE-VE-VEJ-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-TE-TE-TEL-L-L-L-LEG-LEG-G-G-G-G-G-G-GR-GR-GR-GR-GR-GRAM-M-M-M-M-M-M-M-H-H-H-H-H-H-H-AHAHHAHAHA?!?????????????????????!!!??????“ V žádném případě se nedá hovořit o spekulaci. Jeho skutečnou odměnou byla oblíbenost hudby u jeho posluchačů. Hudba tak opět po dlouhé době našla svou původní funkci – mluvit k dychtivým masám a nebýt uzavřena jen na malém prostoru koncertní haly.
Avšak ani on neudělal zpátečku z koncertního sálu docela. Cítil potřebu vyjadřovat se také hudbou jiného druhu, která by mu poskytla větší prostor výrazový a citový. Byl bezpečně poučen, co se děje ve světě a sledoval z rozhlasu a na deskách nebo z partitur, které neustále sháněl, co komponují velicí současní autoři. Vážil si jich, ale nikoho nenapodoboval. I zde byl svůj a uchoval si vlastní projev. Měl znalecké překvapující postřehy při poslechu každé nové skladby a dovedl hned říci úsudek, ať kladný či záporný. Sám komponoval tuto hudbu v ostře disonantní harmonii, ve velmi exponovaném výrazu spolu se složitou – nebo lépe řečeno – s pestrou rytmikou, ale je to hudba vždy logická, třeba zpravidla velmi smělá. Málokdy sem doléhají ozvěny jazzu, spíš jen v atmosféře nálady, jinak jsou jeho koncertní skladby stylově čisté a nekompromisní. Komponoval s naprostou lhostejností k cizímu mínění. Věděl, že tu nemůže zabodovat s popularitou ani oblibou, ale nevzdával se takového úkolu a také jím končil svou činnost. Vyjadřoval jeho prostřednictvím své nitro i dobu, která ho obklopovala a ničila psychicky. Panton natočil k Ježkovým nedožitým osmdesátinám (1986) téměř celý komplex jeho koncertních skladeb. Je jich značný počet – kolem třicítky opusů, mezi nimiž se vyskytují i velká díla symfonického charakteru – a dnešní kritikové, kteří se s touto tvorbou nemohli dříve konfrontovat, se shodli, že patří k nejsmělejšímu, co bylo v období mezi dvěma válkami vytvořeno, a to nejen u nás, nýbrž ve světové hudbě vůbec. Jeho houslový koncert nemá obdoby v harmonické příkrosti dechové sekce, naproti tomu jeho Symfonická báseň – která reagovala na občanské válečné drama ve Španělsku – nehýří kakofoniemi, ale má silné dramatické napětí. I jeho klavírní Rapsodie má politický obsah: v předvečer okupace varuje úzkostně a pateticky. V závěrečné klavírní sonátě (1941) se rozloučil. Je to lidský dokument a vrchol jeho přepečlivé koncertní tvorby.
Rozdvojenost Ježkova repertoáru se dá vysvětlit dobovým stavem tehdejší hudby, která – po vynálezu rozhlasu – šla za nepoučeným posluchačem naproti a zároveň řešila úlohy, jež jí ukládal stále postupující technický vývoj. Ježek měl podivuhodnou vlastnost, že v sobě obsáhl obojí a obojí zvládal také levou zadní. To je také jeden z důkazů jeho – nebojím se toho slova – geniality. Měl široký rozhled jako umělec a přistupoval ke svým záminkám s vědomím nesmírně závažné doby, v níž se celý svět nalézá. Ale i bez ohledu na jeho tvůrčí mnohostrannost, je vše, co zanechal znamenité, osobité a ryzí, tedy nekazící se zubem času. Je to král ve své kategorii, žádný prostoduchý šášula.
Nakonec několik nutných dat z jeho života. V roce 1938 pokrokové Osvobozené divadlo nuceně ukončilo provoz z politických důvodů a Ježek se svými kámoši putoval kvapem do emigrace. Žil v New Yorku a protože podle tamních zákonů nemohl jako emigrant po dobu deseti let publikovat své výtvory, živil se vyučováním hry na klavír a řízením pěveckého sboru. Naši krajané se o něho pečlivě starali, byli si vědomi jeho nadání i těžkého osudu. Ježek emigraci snášel obtížně a trpěl stálým steskem. Před akutním onemocněním ledvin, na něž zahynul 1. ledna v newyorské nemocnici, dokončil klavírní sonátu, kterou zadal anonymně do soutěže na první mezinárodní hudební festival v New Yorku. Soutěž vyhrál. Konkurence však docílila, že byl zcela protiprávně z festivalu vyloučen. Nepřipomíná Vám to třeba nahnutý nekalý osud Chobotnice knihovny od Jana Kaplického? Těžké potíže české politické garnitury? Po osvobození nechala vláda našeho státu vypravit slavnostní pohřeb z Domu umělců a přenést jeho popel na olšanské hřbitovy. Vítězslav Nezval napsal na jeho návrat vřelou báseň, kterou zařadil do sbírky Veliký orloj.
♥
KATEŘINKA
Tahle Katka je již pořádná kost, ta není nikdy pouhá kostka z Lega
Italek mě prosilo préga vždycky kvantum, ale jí chci poděkovat mega
…a levandule vůkol kvete a levandule vůkol voní…
tak mi někdo sdělte, co se jí hlavou honí, když jí nabídnu talisman sloní
když jí povím akutní průpovídky, přednášku mládí s metafyzikou o ní
když jí pozvu na slovíčko nebude tklivá a pohotově mi promítne biásek v pásmu
jak růže, královna vegetace, orosí frajersky oddané stíny symbiózy v orgasmu
škola hrou a Katka mou a jsem kus jak ten mystikus Komenský či Oscar Wilde
víte co mi můžete? Přivolat jen Katku k ránu, k polednímu meníčku či jako stálici pro night
vím, je abnormálně racionálně pojatá jak delfín, oplývá rozmary jak skořápkář
proto zkouším trpělivost, s pozdravem, že nebudu Kozel, jen dvorní zahrádkář
tahle Kateřina oslnivě vybojuje s přehledem zlato, i stříbro, i třeba cenný bronz
tahle Kateřina trefí se do vkusu soutěživé elity jako krásná Kateřina Emmons
tedy buďte můj valčík i můj drahoušek, jetej kantor i třeba jetej intoušek
pokušení v drezůře šelem s napjatým čelem, záživná pára u zkoušek
slůně, co se sluní na výsluní, pinky panter a jeho vytoužený hvězdný cíl
pro mě přitažlivá i nakažlivá: její fantazie vychutnat si plnými doušky u výletnických chvil
MILAN RÚFUS:
PRI POTOKU
Tak,
ako pečieš koláčiky z piesku,
hovoríš slová.
Vyklopené
z nádobky tvojich úst,
plné sú krásnych nedokonalostí.
Keď neudrží krehká formička
a na slovíčku odtlačí zúbok.
Alebo jazyk.
Nestačí sa uhnúť
a popletie si cestu v chodbičkách.
Ako potok je tvoja reč.
Ten potok,
ktorý sa potkne o každučký kameň
a práve na ňom vyludzuje tón.
A práve preto zurčí.
Taký čistý,
že sa v ňom umyť bojím.
Že len stojím
a počúvam
a počúvam
ten zvon.
BÁSEŇ A MODLITBA
Čo sa ty v básni dozvedáš:
Keď plače oblak, to je dážď.
Keď nebo plače, to je rosa.
Keď plače lúka, je v tom kosa.
Keď plače strom, je priskyrica.
Keď ty plačeš – dve tvoje líca
sa rozprávajú o duši.
Modlitbička to osuší.
A ako Božie slniečko
zatlačí slzu pod viečko.
Báseň a modlitba sú sestry.
Pozvi ich k sebe, stôl im prestri.
A MÚDROSŤ HLBÍN
Keď si si prosila rozprávku do posťielky,
nebola to už hra.
To už bol život, moja maličká.
Vysielal k tebe svojho poslíčka,
čo každý večer nad hlavou ti krúžil
a zatváral i otváral ti zrak.
S tou rozprávkou to teda bolo tak.
Dávali ti v nej
rovno do kolísky
všetko.
Ba všetko, dieťa.
Zákony.
A múdrosť hlbín.
Výrok pokonný,
závratne presný.
Veci človekove.
Všetko, ba všetko.
V najprostejšom slove.
Nuž tak to teda bolo s rozprávkou.
Neviditelní anjelici slov
chodili denne háčkovať ti krídla
zo snov a krásy.
Boli v krpčekoch
a v onuckách.
Ó, nehanbi sa za ne,
ich nechtíky, vždy zemou umazané.
Veď nezáleží na tom, nezáleží,
v akej šiel obuvi ten, ktorý teraz leží
blízučko pravdy.
SNEŽIENKA
Buď pozdravená, drzosť neviniatka.
Z podzemných hlbin na lúčku
preliezť už prvým pórom zeme.
Medzi dvere len odchýlené
vložiť nie nohu –
šiju slabučkú.
A smiat sa: „skús,
už nezavrieš tie dvere!“
Vždy ženská sila krehkosti,
kde sa to v tebe berie?
Odvaha byť…
MLČKY
„Až sa Ťa spýta... “
„Kto spýta?“
„Až sa spýta
on, nemý v Tebe,
Teba: – Čo si žil? –
odpovieš mu?
Tá žitá mierka žita
čo Ti vydá?
Len holý súčet chvíľ?
I trochu múčky na chlieb s ľudskou soľou.
Čo odpovieš?
A nebudeš sa báť?“
„Sporný som vo všetkom.
No v jedinom nie:
Bolo,
bolo mi dané mnoho milovať.“
AKO SA PIJE ZO STUDNIČKY
K studničke musíš kľaknúť.
Inak by si
nevedela z nej živú vodu piť.
A namáčaš si do jej modrej misy
ústa i čelo.
Musíš odstúpiť
dva kroky od nej,
aby tvoja hlava
doľahla presne do jej jamôčky.
Potom ju piješ.
Ona sa ti dáva.
Ak už nie navždy,
aspoň na rôčky.
Tak piješ:
kľaknúc pred ten dúšok sladký.
A smäd i vďačnosť
sú tu z jednej matky.
Cool 15 tips for wonderful LOVING society all the time:
CHAD JAY – Chad Beat No. 2 (1987)
DEF LA DESH – Feel The Rhythm (Hip Hop Mix) (1991)
DIGITAL UNDERGROUND – Kiss You Back (On The Jazz Tip Remix) (1991)
DIGITAL UNDERGROUND – Hip Hop Doll (1989)
DE LA SOUL – Talkin´ Bout Hey Love (1991)
KISS AMC – Let Off (Sanny X 1989 D.M.C. Remix)
ICE MC – Easy (Dub Reprise) (1990)
ICE MC – Easy (Acapella) (1990)
ROZALLA – Everybody´s Free (Free Memba Mix) (1991)
ROZALLA – Are You Ready To Fly? (Garage Mix) (1991)
Summer Vibes created by DIMITRI – DMC 1990
MILLI VANILLI – Girl You Know It´s True (Sanny X 1988 D.M.C. Remix)
WESTBAM feat. DOROTHEA BREIK – Painted World (1988)
MIXERS GETTIN´ WICKED (megamixed by The Commission) (1990)
TASMIN ARCHER – Sleeping Satellite (Fitz Mix) (1992)
BENNY B. feat. DJ DADDY K. „DIS MOI BEBÉ“ (Svěř se mi, miláčku)
Svěř se mi miláčku proč jsi tak krutá když víš, že někdy může být láska naprosto osudná řekni mi proč jevíš tak vydatnej odpor nehraj si s mým srdcem nebyl jsem schopen ustát zlou náladu říkáš, že jsem dobrej říkáš, že jsem milej že se Ti líbí, jak se chovám a moje způsoby také ale místo abys zůstala nablízku u mě a milovala mě, říkáš, že máš toho dost a že chceš jít, yeah jmenuj mě miláčku jménem jakým chceš uvolni se z pouta ode mě, jestli chceš jsou lepší věci, ale pokud mě neopustíš já to dovedu ustát, ano já jsem člověk, co Tě miluje a ne ten, kdo Tě odrazuje přestaň se chovat tak povýšenecky vím, že mě potřebuješ a později Ti budu chybět ale jestli by ses rozhodla že se jednou vrátíš ke mně dovol mi, abych Ti řekl, že Tě nenechám znovu odejít protože Tě miluji protože Tě miluji
Svěř se mi miláčku proč jsi tak krutá když víš, že někdy může být láska velmi, velmi osudná řekni mi proč jevíš tak šílenej odpor nehraj si s mým srdcem víš, že jsem smutnej a že mi srdce naříká pokaždé, když jsi bez nálady pokaždé, když pláčeš mám v srdci zapsané Tvé jméno až do konce života a prosím, nepočítej, že na Tebe zapomenu protože jestli si myslíš že je pro mě snadné abych na Tebe zapomněl po všech našich příhodách o které jsme se mohli dělit prosím oznam mi že mě už nemiluješ dělej si co chceš s naší láskou ano, ale já budu pokračovat a nechovám se povýšeně já vím, že mě potřebuješ… protože Tě miluji protože Tě miluji
Ty jsi nádherná víc než kdy předtím víc a víc, protože Tě znám prosím, neříkej, že jen přeháním vím, že jsem udělal vážně správnou volbu a jsem za to rád
protože Tě miluji
BENNY B. feat. DJ DADDY K. s pískací písní „ELLE“ (ONA)
Když vstává
a já ještě spím
dává mi na tělo hřejivou pusinku
ale nemůže navzdory velikému úsilí
neptejte se, jestli jí pořád miluji
má oči plné lásky
má srdce plné něhy
a chvěje se mi tělo
když mě šolíchají její ruce
je to s ní nezbedné, křehké, smyslné v jednu chvíli
aby tělo bylo s tělem,
udělal bych s ní cokoli!
Ona, víc nádherná než kdy předtím
víc a víc, protože jí znám
prosím, neříkej, že přeháním
vím, že jsem udělal vážně správnou volbu
a jsem za ní rád
Každý okamžik
jejího romanticky upřeného pohledu
probouzí ve mně
něco kouzelného
jsem očarován, že se nedaří mě utajit
a škádlí mě, dělá, že opouští
svůj půvab, to je jako záblesk
který mě bodá akorát do srdce
a dodává mi pocit štěstí ještě větší
je to s ní nezbedné, křehké, smyslné v jednu chvíli
aby tělo bylo s tělem,
udělal bych s ní cokoli!
Ona, víc nádherná než kdy předtím
víc a víc, protože jí znám
prosím, neříkej, že přeháním
vím, že jsem udělal vážně správnou volbu
a jsem za ní rád
Chci žít svůj život vedle ní
prožívat její štěstí, její smutek, její hádky
vzít ji do rukou, nikdy nedopustit, aby se cítila opuštěnou odhozenou ženou
a mazlit se s ní, dokud naše rty nebudou omrzelé
protože je můj miláček a miluji ji tak silně
a koukám na ní každou noc, když jdu spát
je to s ní nezbedné, křehké, smyslné v jednu chvíli
aby tělo bylo s tělem,
udělal bych s ní cokoli!
Ona, víc nádherná než kdy předtím
víc a víc, protože jí znám
prosím, neříkej, že přeháním
vím, že jsem udělal správnou volbu
a jsem za ní rád
ELLE – PEŘÍČKO – KATEŘINKA S DOBROU ÚČASTÍ
Není spravedlnost dráčková, neomráčí vás výhodnost značková
předvídá budoucnost do daleka napřed jako Karla Mráčková
obláčková obětavá miláčková nekousavá
sluší jí to v přírodě tutti frutti čeleď poutavá
žádný špageti western žádný macaroni gestern
pod vlivem divočiny electro praská ve švech celej Praterstern
snivá hudba budoucnosti totální příklad odolnosti
proti zubu času hraje vzácnou Symfonii s klikou od radosti
její mandala by nandala fortel obezřetným duhovkám do sytosti
její abeceda mládí koketuje ve prospěch výmluvnosti
Divadlo velkých forem po ní nepohasne okorale, nevrle
je přitažlivá hořlavá s horlivostí chilli milý polibek i pukrle
každý kabaret a každá show na plné koule neutuchající kvality
vyhledávám její nakažlivé sklony, otisky, stopy autentické rarity
herečka Sarah Bernhardt byla dlouho Muchovou múzou
tahle žije jako já v nesecesní době jenom tak s blůzou
je založená přírodně a na jednoduché bázi
vypravěčka odvážných výprav mi připomněla extázi
asi jako šampiónka v davu na scéně příjemně peprná
představte si prskavky pookřála v páru směsice jiskrná
je perlou beze všech pochyb: nemůže být bestiálně mrazivá?
ne, její úroveň je vysoká její ochota se prioritou nazývá
neustále mě provokuje nalákat jí na servis delegáta bodyguarda
její tělo je letní senzace co sklízí ovace u nejednoho barda
omaggio tributo společenské a do detailu významné
má všechny předpoklady stát se ikonou v mladém věku díky píli soustavné
je dokumentem, ve kterém si každej snílek zalibuje
protože nemá potřebu se nikdy snížit, půvabné časy odstartuje
její krev je vzácná kapalina, její duše vzácná kombinace
nemrhá talentem ani pověstí pro špinavé machinace
nedávno jsem se do ní lehce, no možná že i těžce, zamiloval
je peříčkem literatury a střevíčkem pro sval, který by vášeň posiloval
poznáte její míry jsou akorát vymodelovány
objednali si jí zájemci v Orient Expressu, ale pulsuje prý nejraději s mnoha elegány
elegány s přehršlí rostlin na lukrativních místech jako je vídeňskej Prater
když vejde ve známost její kus poezie, je meteor, a pozůstatek kráter
AKHENATON: PROMÉTHÉE (PROMÉTHEUS)
Na počátku byla země, moře a nebe
zelenající se lesy a medové řeky
zlaté plody rostly na stromech
vinná réva se nenápadně pnula po mramorových sloupech
kde hnízdili ptáci všech druhů
ve věčném baletu to bylo představení
režírované od perfektního mistra
a k tomuto obrazu byl vychováván člověk, říká se
že jestliže byl Ráj plátnem stvořeného světa
člověk měl být zasazeným rubínem
možná ve své první hodině
když neměl strach z věcí, které umírají, štěstí bylo
sumou prostých věcí života
ve stavu nazývaném harmonie
člověku se dařilo, svět krásněl
v této epoše míru se král jmenoval Prométheus
Prométheus byl celistvý, protože mu nechybělo nic
chráněný Bohem a respektován svými lidmi, ale
jednou ho navštívila Eblis v jeho snech
a ptala se: je Bůh silnější než Ty?
nabídla mu skříňku, která uzavírala všechna neštěstí
a našeptávala mu nenávist a závist
Příští den byl prvním smutným dnem na Zemi
Prométheus zavraždil vlastního bratra
sebral jeho majetek a unesl mu ženu
zotročil 12 kmenů
sestavil silnou armádu
vládl krutým a nespravedlivým způsobem
domnívající se, že je nesmrtelný, zavraždil
všechny své syny, kteří by mohli proti němu povstat
nechal postavit věž až do nebe, vyzbrojen lukem se vydal bojovat s Bohem
Mnoho dnešních lidí jsou následovníci Prométhea
zdědili jeho vizi
říkají tomu „detail“ a bez skrupulí navlékají
svým lidem pravou dobytčí kůži
další příklad, na který se historie dívá
je využívání slepých jednookými
život na Zemi je pohárem vody Javel
proč střílet šípy na nebe Babel?
všechna svá dramata, své akty pro poklad Rackhama
dští oheň na zemi Abraháma
toho ohně tolik, kolik přinese pouštní vítr
to je cerberus (3hlavý pes), který obsluhuje Prométhea v pekle
drahé je štěstí, neboť zbožná je cesta
tak k čemu je dobré být králem, když jste bohatý a smutný?
duše mizí daleko od Země
čas kvapí, paláce se bortí, proměňují se v prach
Prométheus včera, zítra, první bytost
vůdce smečky v království psů
království platí za pošetilost jeho činů
očekávaje v bolesti zmrtvýchvstání
|