http://www.youtube.com/watch?v=FsctXOcjyZU

Bobby Konders @ 98.7 Kiss FM Mastermix Dance Party (1990)

JAROSLAV SEIFERT: ŠESTNÁCTÝ SLOVANSKÝ TANEC

Bylo mi tehdy trochu smutno, musím se k tomu přiznat.

Hovořil jsem s mladším českým prozaikem, vzdělaným, moderním a úspěšným. Četl můj rukopis a pojednou, s upřímným podivením se mě optal:

„Prosím vás, kdo to byl Bohumil Polan?“

Nikdy o něm neslyšel, nikdy od něho nic nečetl. Tak se někdy vymstí, možno-li to tak říci, plachost a noblesní skromnost, které přitom nemají nic společného s autostylizací, ale jsou přirozené, jako třeba barva vlasů a očí. A pak dlouhý věk. Polan přežil o několik let svou osmdesátku. A to už je asi moc, zvláště když se autor už dávno rozhodl nepsat, ale nikoliv proto, že by nemohl. Nechtěl. Psal málo, když byl mlád, proč by měl psát, když o jeho názory nikdo už neprojevil obzvlášť zájem a jemu samotnému se zdálo, že už do naší doby nepatří. Patřil. Jeho hlasu byla škoda.

Když mu bylo osmdesát let, bylo toto jubileum střídmě oslaveno. Vyšel výbor studií a statí, a co je napsané o něm – to platí, sice pečlivý rozbor DNA či jeho prožívaných dní, ale jak už to u nás bývá, vyšel téměř bez povšimnutí publika. I téměř bez čtenářů. Výbor studií a referátů divadelních, který byl vydán mimo Prahu, vyšel i mimo zájmy veřejné. A to bylo vše.

Ačkoliv Polan po mnohá léta provázel kriticky činohru plzeňského divadla, byl jejím strážcem a namnoze i iniciátorem jejího repertoáru, zapomněli na něho úplně. Když zemřel, nestál jim už ani za pruh černého kalika, které ze střechy spouštějí už jen tak, aby se neřeklo, bez vzdechu a bez pláče. Umřel a byl zapomenut. Rychle. Možná také, že podepsal Dva tisíce slov. Ale to přesně nevím.

A přece Bohumil Polan sledoval kriticky českou literaturu přes půlku 20. století. Byl první, kdo napsal znamenitou esej o mladém esu Stanislavu Kostkovi Neumannovi. Soudy, které zapěl tenkrát, dodnes platí. Psal o Šrámkovi a Tomanovi. Byl z těch, komu nebylo cizí ani výtvarnictví a dovedl o něm psát jako kdysi Šalda.

Generací naší byl Polan milován. Měli jsme v něm zasvěceného vykladače. Halas, Konrád, Biebl měli v Polanovi svého staršího a věrného přítele. Polan byl i druhem Píšovým. Zastihl naši generaci v jejích počátcích, sám již hotový muž, a sledoval ji téměř až do jejího konce.

Nebyl každodenním kritikem. A opět jako Šalda rozhodoval se pro otázky a autory, kteří ho oslovovali silou talentu. Ostatní prostě pomíjel. Zato nevyhledával a nepěstoval polemiky jako Šalda, který právě ty psával s nezastíranou rozkoší. Nevšímal si ani těch, kteří ho třeba vytáčeli a s kterými živě nesouhlasil.

Šalda přiblížil se k naší generaci spíš prostřednictvím literatury. Sledoval dost zevrubně naše první knížky. A pak teprve objevil si mezi námi několik lidí přátelsky sobě blízkých. Byl to zvlášť Hora a Halas.

Polan octl se však uprostřed nás nejen jako kritik, ale i jako přítel současně. Zdá se mi, že mu bylo mezi námi dobře. Ze svých současníků měl tu jediného přítele, kterého nikdy neopomenul při své návštěvě Prahy navštívit: byl to historik Werstadt.

Polan byl jeden z posledních, kdo pěstoval a taky ovládal umění epistulární. Jeho dopisy – to není chvatná improvizace, ale promyšlený tah tahouna. Jsou psány jako drobný literární projev, jsou promyšlené co do formy, jsou krásně stylizované a jejich četba je rozkoší. Tanou mi na mysli slavná jména z dob, kdy korespondence byla ještě uměním. Kdepak dnes! Napíše se chvatně několik blábolů, nebo se vytočí telefonní číslo. Dnes, kromě zamilovaných párečků ovšem, nemá nikdo čas a trpělivost sednout si k dopisnímu papíru a napsat delší dopis.

V době, kdy z blízkého Německa počínaly se ozývat první nezakryté hrozby šílenství, jezdíval do Prahy častěji. Říkával, že je mu někdy v Plzni úzko. Ale ne, nebyl to osobní strach. Neznal jsem jiného, kdo by o své smrti mluvil klidněji. Snad do Plzně doléhal víc pokřik z mnichovských pivních sklepů, snad viděl lépe ten černý štiplavý kouř, který se valil z komínů Škodovky ve dne v noci. Snad mohl lépe počítat těžké zbraně, vyjíždějící z vrat mamutí fabriky plzeňské.

V té nepěkné době jednoho slunečného dopoledne šli jsme po nábřeží do Národní kavárny, když náhle z blízkého Slovanského ostrova ozvala se lichotivá hudba Dvořákových Slovanských tanců. Rozhodli jsme se pro chvíli mezi starými žofýnskými stromy.

Dobře jsme věděli, že nejde o režim a republiku, že jde o všechno: že jde o náš jazyk, že jde o kulturu a že jde o vše, co je možno označit jako češství, a že vyradýrovat z mapy světa národ by nebyl pro nácka Hitlera problém. V takových hodinách úzkosti byl nám právě Antonín Dvořák neobyčejně blízký. Neměl sice ono pyšné tvůrčí gesto hrdiny jako Wagner, neměl aristokratickou vznešenost Lisztovu, nebyl tak smutně půvabný jako Chopin, neměl hedvábnou květovanou vestu jako pan Händel, ba dokonce neměl ani hrdinovu tvář, byl spíše podoben mistru počestného řemesla obuvnického.

Byl to prostý, proletářský člověk, který, jak říkával Josef Wagner, když chystal Dvořákův pomník před Rudolfinum, mohl být docela dobře i příštipkářem v Nelahozevsi, nebýt geniálně vyklenutého čela. A právě i v té prostotě bylo tolik českého, tak zakořeněného v této půdě, že žádné sebevětší zahraniční úspěchy nemohly jej z této půdy vyrvat a násilně vyvrátit.

Žel, nejsem poučený v hudbě, ale bez hudby žilo by se mi zchudle, pudle. Musím ji mít, musím ji denně slyšet a neznám téměř přesycení.

A Slovanské tance. Není dne, aby se některý z nich neozval.

A slyšíme v nich jakoby všechnu bohatost hudebnosti zakletou do dědictví tohoto národa, všechnu zpěvnost lidu i jeho neodmyslitelnou vlohu k tanci. V Tancích jako by ze všech jeho melodií jediným tvůrčím gestem vytryskl jásot této hudby.

Když jsme vcházeli pod staré žofínské stromy, hráli již poslední. To je ten, ve kterém krása, svěží a neunavená, ustává v tanci a usedá do trávy této země a dívá se k nebi.

Listí stromů se lehounce zachvívalo a voda řeky byla růžová jako tvář děvčete, kterému do očí šeptáte recepty na koktejly mládí a elixíry sladce milostného opojení. A stromy nad řekou to náhodou také zaslechly. To už není tanec, to je spočinutí, které se však rytmicky zvedá a klesá v tom tichu letního západu.

Vzpomněl jsem si na krásnou povídku Mrštíkovu. Starý kněz vyjde si večer za ves na procházku. Slunce zaplaví kraj svým navečerním světlem a všechno kolem je tak překvapivé a krásné, že starý kněz při pohledu na tento milovaný kraj neví co jiného než kleknout před tou krásou.

Šli jsme a celá Praha byla v té chvíli západu také tak překvapivá a oslnivá. A jak nepodlehnout takovému očarování! Národní divadlo třpytilo se pár kroků od nás a na druhé straně spočívaly Hradčany jako korunovační klenot této země, který někdo jen na chvíli vystavil našim zrakům.

Cítili jsme v hlavě a v srdci jasně blízkost a hrůzy války, jako nemocní revmatismem cítí ve svých kostech déšť.

A teď si představ, že toto vše by nemuselo být. Místo divadla stály by očazené zdi a tam, kde jsou Hradčany, byla by žalostná hromádka neštěstí a trosek. Tichounce dozníval šestnáctý tanec a po zádech nám běžel mráz.

Vzpomínám-li na tě, milý a milovaný Polane, vždycky se mi ozve tato hrozná chvíle, kterou jsme prožili toho letního červnového dne krizového roku 1937.