HONORÉ DAUMIER

☼   26.2.1808   MARSEILLE    ♂     10.2.1879    VALMONDOIS

„Daumierova tvorba zůstane v oceáně pochyb provždy majákem a ukazatelem schopných cest… Svým časným, a proto nevysvětlitelně záhadným vystoupením je požehnáním, východiskem nových cest, a zdá se, že celé následné umění muselo přijít jenom proto, aby osvětlilo a interpretovalo jeho zhuštěné dílo.“  

Emil Filla, 1909, tedy sto jedna let po narození legendy

Jméno Daumier v nás především vzbuzuje představu tisíců litografií – letopisů života Francie v nejbouřlivějších, politickými událostmi přesycených dobách její historie. Po více než čtyři desítky roků, od revoluce v roce 1830 až do začátku sedmdesátých let, se bezmála denně objevovaly v oblíbených pařížských novinách Daumierovy satirické šlehy, jež se staly svéráznou kronikou doby a majetkem skutečně nejširších čtenářských vrstev. Je populární jako obliba trik s kresbičkami – jaká opatrováváte až do poslední nitě, netroufal bych si rozhodně na sebe voháknout triko s nějakým kolohnátem odporným, který kouří jedovaté exhalace do sebe jako blb, špinavý otrok vždy funguje jako otrok špinavých cigaret, nemám rád otroky ani špínu.

Mnohé kapitoly malířova životopisu jsou na informace dost kusé. Honoré, syn veršujícího sklenáře, se narodil v roce 1808 v Marseille, vyrůstal však v přelidněné Paříži. Nedoučený knihkupec, vyučený litograf, malířský svéráz samouk. Víme ale ještě o jednom povolání, z něhož rovněž utekl poznamenaný hrůzou, které však výrazně zformovalo vnímavost jeho duše. Jako poslíček soudního vykonavatele pobíhal po pařížských bulvárech – a ulici zůstal věrný po celý život. Nescházel do ní později jen na barikády, bariéry pokřivených kosočtverců bodré kariéry, dokázal tam lelkovat celé dny, navštěvoval dílny, krámky, procházel se po nábřežích Seiny. Chodil do soudních síní, jarmarečních bud, cirkusů Berousek i Varieté v podívané zvířeny, jakou u zvěřiny milujete, divadel, občas zabloudil až na předměstí, aby mohl pozorovat veslaře na řece (La Colazione dei Cannottieri), poslouchal, co si sdělují ženské aktuálního na pavlačích, přihlížel scénám nuceného stěhování žebroty, která neměla kde vzít na zaplacení natáhlého nájemného. Odtud pramenilo Daumierovo nelítostné pohrdání prachatými parchanty, nicotností jejich morálních i estetických pravidel ideálů, a pravdivé i soucitné líčení života prostých lidí od přírody. Ve svých karikaturách, jež byly jen zdánlivě určeny k pouhému pobavení čtenářské obce, dokázal každému tématu vtisknout obecný a monumentální výraz, jeho satira je psychologická a nezřídka v ní zaznívají i tóny tragické.

Řekli jsme již, že Daumier byl samouk. V mládí sice absolvoval několik stáží u pařížského akademika, ale způsob výuky – kreslení podle sádrových modelů – ho nijak nebral. Raději navštěvoval „svobodné studio“, kde se kreslilo bez učitele podle živých modelů, mnoho hodin zabil i v Louvru, kde studoval s pečlivostí díla staré školy malířství, ale i plastiky. U přítele se vyučil základům litografického řemesla, rokem 1829 jsou datovány jeho první figurální litografie. Od roku 1831 začal pracovat pro Philiponův magazín Karikatura (La Caricature). Pohoda dlouho netrvala – po roce se dostal kvůli jedné své politické čmáranici na šest měsíců za mříže, v roce 1834 byla Karikatura postavena mimo zákon a od té doby Daumier spolupracoval s časopisem Charivari. Přes nedostatek odborného vzdělání se z něj stal jeden z nejvýznamnějších kreslířů. Balzac, který do Charivari také přispíval, o něm tehdy řekl: „Ten hoch má v sobě něco z Michelangela.“

Daumierova tvůrčí energie i pracovitost byly snad bezedné, v celé historii umění bychom něco podobného těžko objevili. Vytvořil více než 4 000 litografií a okolo tisícovky kreseb, které sloužily jako předloha pro dřevoryty. Přesto grafika pro potřeby novin jeho multifunkční talent zdaleka nevysála, nevyčerpala, neznehodnotila. Pociťoval, že jeho pravým živlem je malířství v malíčku, tíhl zejména k jeho monumentálním formám. S jistou hořkostí jednou kvitoval, že každý den doufá, že právě ta dnešní litografie bude poslední v jeho životě.

Daumierův nástup do uměleckého života se odehrál v období rozkvětu francouzské romantické malby. Ve třicátých letech se sblížil s některými romantiky, později, okolo roku 1846, i s Delacroixem. Stejně byli lepší na malování druid Panoramix nebo druh Asterix. Vyhnul se ovšem romantickým závislostem svých současníků, nesměřoval s nimi k exotičnosti, ke všemu neobyčejnému a výjimečnému. Pro romantické malířství charakteristickou snahu po dramatičnosti a psychologizování děje přenášel Daumier do sféry všednosti, obyčejného rytmu života, intimity.

Už nejednou bylo řečeno, že historie impresionismu se nezačíná až v sedmdesátých letech 19. století, nýbrž v kresbách Daumierových z období kolem roku 1848. Eda Manet, jeden z otců myšlenky pro impresionismus, byl Daumierovým dílem ovlivňován již za svého mládí – jeho akvarely  pravděpodobně objevil na výstavě v roce 1878. A do té doby patří i Manetovy první pastely. Vypráví se taková historka: Když se v Manetových pracích objevily rysy novátorství a odklonu od akademické cesty, řekl mu jeho mentor: „Vy nikdy ničím nebudete, leda Daumierem své doby.“ Daumierovo jméno, a nikoli až to Manetovo, stojí na hranici mezi starým a moderním uměním.

Okolo roku 1848 konečně Daumier–malíř ve výrazu převáží Daumiera–litografa. Charakter jeho prací se počíná měnit: napříště v něm bude dominovat tonální kontrast, objevuje se světlo, které nejen modeluje tvar, ale současně pohlcuje a otevírá linie a kontury, dodává postavám impresionistické chvějivé pohyblivosti od šunky a od kosti. Daumier také jako první použil a v kresbách z divadelního prostředí vynalezl světelné efekty, jež v tvářích herců i diváků vytváří ostré světlo divadelní rampy. U něj se později budou učit esa pařížské bohémy Degas a Toulouse–Lautrec.

Monumentálnost Daumierových kreseb spočívá nejen v jejich „skulpturnosti“, ale též v jisté lakoničnosti. Je známo, že nerad kreslil podle skutečnosti. Vládl dokonalou pamětí, která mu modely zcela přiblížila. Jeden motiv mnohokrát editoval, hledal nové kompozice. U některých témat existuje více než dvacet variant. Sám řekl jednomu ze svých přátel: „Já každou svou práci začínám snad pětadvacetkrát. A nakonec mi vystačí dva dny.“

Překvapivým dojmem působí Daumierovy plastiky, zvláště pak malé busty politiků a parlamentních průšvihářů poslanců. Když chtěl ve svých litografiích stigmatizovat ošklivost členů zákonodárného sboru, dostal nápad vymodelovat jejich karikaturní portréty. Vznikla úchvatná a groteskní galerie. Měkkost hlíny Daumierovi umožnila docílit expresívního zdůraznění charakteristické podoby. Tyto busty souvisejí jak s historií karikatury, tak i se zájmem umění o pseudovědeckou fyziognomii v 18. století. Později hrála plastika podobnou roli například v tvorbě Degasově. Ten vytvořil celou řadu voskových studií tanečnic a koupajících se žen. Doplňovaly jeho kreslené skici a jejich účelem bylo vystihnout charakteristický postoj a zapojení figury do okolního prostředí.

Okruh námětů zachycených kresbami je daleko užší než u Daumierových litografií, přesto je dostatečně pestrý. Scény práce a rodinného života, pracující lidé a žebráci, umělci a milovníci umění, divadlo a cirkus, ilustrace k dílům klasické literatury, historické a mytologické výjevy. Zvláštní místo mezi těmito syžety zaujímá téma soudních scén. Daumier jako první z umělců odhalil a pranýřoval charakter buržoazní justice, sociální nerovnost a nespravedlnost.

V kresbách, které sloužily jako předloha pro dřevoryty, se odrážely nejen obecné tendence rozvoje umělcovy tvořivosti, ale i probíhající proces vývoje techniky reprodukční xylografie. Jestliže ovšem tvorbu Gustava Dorého si nelze představit mimo rámec této techniky, Daumierovy kresebné předlohy nesou všechny znaky individuálního rukopisu a jsou zcela svébytné. Honoré Daumier vytvořil těchto kreseb značné množství – jistě hlavně z důvodů ekonomicko existenčních. Mnohokrát však poznamenal, že nijak nemiluje onu příliš velkou závislost na dovednosti řemeslníků reprodukce.

V letech 1853–1857 se Daumier sblížil s barbizonskou malířskou školou (a já tam navštívil památník nebo galerii v Barbizonu nedaleko od Orleáns). Obzvlášť výrazné a silné bylo přátelství s Corotem, jehož morální i materiální subvence bude tolik znamenat pro Daumiera v nejčernějších, posledních letech života. Daumiera vždy zajímal především kypící život lidí, zobrazování přírody dosud nemělo v jeho díle žádný mimořádný význam. A náhle opakovaně na jaře a v létě žije v prosté selské světnici na venkově poblíž Paříže a pracuje s kyprými barbizonci. Probouzí se v něm zájem o krajinu, maluje skromné i intimní motivy, nachází řešení, která budou později charakteristická pro Cézanna z okruhu v Aix–En–Provence nebo v Nimes. Nevšímá si pouze krajiny, ale i lidí v ní; Corot na jeho obraze vypadá jako starý normandský rolník. Vlivy malířské kultury barbizonců a objevy učiněné v plenéru obohatily Daumierův účinný rejstřík. Jeho kresba se stala ještě „malířštější“, ve druhé polovině padesátých let daleko víc pracuje štětcem.

V tomto období také vznikají Daumierovy portréty tvůrců kultury, spisovatelů, herců, hudebníků a samozřejmě i malířů. S porozuměním a pozorností nahlíží do tváří i vnitřních podob svých přátel – skladatele Berlioze, básníka a uměleckého kritika Baudelaira, spisovatele Alexandra Dumase seniora, malířů Theodora Rousseaua a Camilla Corota.

Na konci padesátých let a v letech šedesátých prožil Daumier hlubokou depku. Republikán a demokrat, který mnoho ze svých sil věnoval politickému boji, vidí, že ve Francii zas vítězí znovu potupná reakce. Zdálo se mu, že všechny oběti, jež lid přinesl, všechny revoluce se ukázaly jako liché, sociální pokrok je nesplnitelný cíl. Zklamání politických nadějí je násobeno osobními maléry malíře. V roce 1858, v domnění, že umělec se „vypsal“, že vyšel z módy jako fix s vyschlou zlatou barvou, uvolňují ho na dlažbu z listu Charivari, z listu, jemuž věnoval tolik let své strategie, z listu, který za svou popularitu vděčil do značné míry i jeho litografiím. Teď se tedy může Daumier plně věnovat malířství. Uskrovňuje se a hodně pracuje. Ukazuje se však, že stárnoucí umělec nedokáže svým malířstvím zabezpečit hmotně svou maličkou rodinu – sebe a skromnou ženu. Nadcházejí čtyři roky mučivé bídy. Tone v hlubokých dluzích, kam se jen podíváš. Díky výpomoci přátel se v roce 1862 vrací do novin, kde může počítat se skromným, ale jistým přídělem almužny namísto slibných výdělků.

Těžkosti finančního rázu však pokračovaly. Daumier je několikrát přinucen změnit byt, v roce 1865 dokonce musí opustit Paříž a žije jako chuďas na předměstí. Ani tehdy není trápení konec. Po dvou letech přichází nový šťouchanec osudu: náhle se promítne dlouhodobá zátěž nočních prací při svíčkách a malíř začíná ztrácet zrak. V těch letech se v jeho tvorbě objevuje nové téma – svět jarmarečních komediantů, pouličních muzikantů a potulných zpěváků, akrobatů, harlekýnů a dalších typických individuí pařížského předměstí. Každá z těchto kreseb výmluvným způsobem podává svědectví o nelehkém živobytí potulné bohémy. Tyto práce leží na počátku veliké tradice francouzského (a nejen francouzského) malířství.

Daumierova tvorba vrcholí tématem Dona Quijota. S určitostí lze říci, že celý cyklus těchto prací je projekcí malířovy životní pouti. Francouzské umělce lákal Don Quijote již od počátku 17. století, výbornými kresbami román doplnil Fragonard, mnoho děl na Cervantesovo téma přinesli romantici. Avšak Daumierův zájem o interpretaci vrcholného kusu španělské literatury jistě podpořila zejména série ilustrací, které v roce 1863 vytvořil Gustav Doré. Daumierovy kresby se však liší od Dorého vnější ilustrativností. Ve skutečnosti ani jedna neodpovídá přesně literární předloze. Daumier prolíná osobitý poetický svět s epickými obrazy, na rozdíl od Dorého zesiluje tragickou intonaci. Jistě měl nejednu příležitost na vlastní kůži i na osudu lidí ze svého okolí poznat, že „komické se rychle mění v tragické, jestliže je to lidské“, jak to o Donu Quijotovi později napsal Anatole France.

Závěr šedesátých let nutně přinesl starému a nemocnému malíři pocit, že je zcela izolován od veřejného života. Avšak nové otřesy společnosti – francouzsko–pruská válka a Pařížská komuna – ho znovu vrátily do vřavy politických zápolení o moc. Daumier byl po celý život jedním z raritních umělců 19. století, kteří se opravdu angažovali ve spravedlivé politice. Jeho srdce vždy tlouklo pro republiku. Byl přímo ztělesněním nezávislého člověka své doby. Nejcennějším lidským statkem byla pro něj svoboda. Leč v jeho politickém vyznání víry zcela chybělo jakékoli sektářství. V době Pařížské komuny se spolu s Courbetem stal členem komise pro otázky umění. Když se v ní debatovalo o svrhnutí Vendômského sloupu, důrazně hájil názor, že komise byla vytvořena, aby chránila památky a ne aby je huntovala.

V letech 1870–1871 se také objevují Daumierovy poslední, protiválečné litografie, v nichž dosahuje výšin skutečného vlasteneckého eposu.

Pokračující oční choroba ho přinutila zcela pozastavit práci. Roku 1878 mu jeho přátelé v čele s Victorem Hugem uspořádali velkou výstavu, na níž bylo vedle olejomaleb a plastik soustředěno též 139 kreseb a akvarelových snah. Expozice vyvolala četné ohlasy, Edmond Goncourt například napsal, že Daumier zpodobnil kapitalistickou existenci s takovou silou, až to hraničilo s fantazií. Není ovšem divu, že takováto výstava nepřinesla slepému a nemocnému malíři ani tu nejmenší finanční satisfakci. V roce 1879 vydechuje Daumier naposledy. Pohřební výdaje musely být uhrazeny z veřejných zásob.

*

Teprve jedenadvacet let poté, co Daumier v bídě zemřel, bylo na Mezinárodní výstavě v Paříži jeho malířské dílo oceněno jako jeden z vrcholů 19. století.

„Sloužit své neutěšené době“ – to byla Daumierova devíza. A on svým uměním pokrokovým silám své doby sloužil víc, než musel. Nejvyšším oficiálním uznáním, jehož se mu za života dostalo, byl půlroční kriminál ve Svaté Pelagii. Ale jako Rembrandt a Goya, s nimiž bývá porovnáván, směřoval Daumier svou tvorbou za hranice svého času, obrátil se do budoucnosti s naléhavostí a vizí krotitele tuposti. Jeho prostřednictvím věkovitá kultura kresby starých mistrů vstoupila do moderního umění.

VICTOR HUGO

☼   26.2.1802   BESANÇON         ♂    22.5.1885   PARIS

„Proč právě Hugo? Protože je to největší francouzský básník,“ napsal k jeho životopisu romanopisec a literární kritik André Maurois. Možná že je to příliš nadnesené označení pro jediného autora. Ale Baudelaire ho ctil, Apollinaire v něm odhalil prvního „vidoucího“ básníka, Aragon se považoval za jeho následovníka. A on sám? Chtěl být „zvučnou ozvěnou svého století“ a dosáhl mnohem víc. Jméno, v minulosti tolikrát velebené a oslavované a snad právě tak často urážené a posmívané, zní dnes, 128 let po básníkově smrti, ryzím zvukem.

Říkali o něm, že je patetický mluvka, směšný snílek a laciný fantasta.

Jeho nejlepší básnické sbírky, dramata i romány přijímala část kritiky jen s výhradou. Vedle hlasů spravedlivě oceňujících mistrovský talent se ozývalo mnoho záštiplných poznámek a nejrůznějších, nejhrůznějších obvinění. Hugova filozofie připadala měšťákům „škodlivá“, knihy plné soucitu s lidským utrpením „pobuřující“.

Přesto básníkův věhlas rychle a nezadržitelně nabýval na kráse. Pravdivost svého díla totiž Hugo potvrdil i svým životem, který se v mnohém podobal dojímavým osudům jeho románových hrdinů.

Jaký byl? Zeptejme se nejprve, jaká byla doba.

Když se dvacetiletý poručík Leopold Hugo seznámil s mladou svobodomyslnou Sofií Trébuchetovou, psal se rok 1793. Prusko a Rakousko se snažily udusit francouzský revoluční plamen vojenským násilím, Anglie podporovala intervenci penězi.

Nebezpečí hrozilo i zevnitř. Vzpoura „chouanů“ proti vládě Konventu nabyla rychle obávaných rozměrů. Jako všechny občanské války byla i válka ve Vendée krutá a nelítostná…

Statečný Leopold Hugo, pobočník velitele praporu vojsk táhnoucích proti „chouanům“, však zůstal ve svém srdci i nadále lidský. A zamilovaný. Co na tom, že krásná a chladná dívka spřízněná s místní šlechtou stranila vzbouřencům, roajalistům. Horkokrevný důstojník neuznával překážky.

Manželství se příliš nevydařilo. Ani historie. Sen o svobodě skončil Direktoriem. Z bývalého poručíka se stal Napoleonův generál.

Malý Victor se zklamané Sofii narodil v roce 1802 jako třetí po svých bratrech Abelovi a Eugènovi. Byl ztělesněním protikladných povah svých rodičů. V neklidné duši se od dětství střetával faunovský temperament a bizarní, ke všemu nevšednímu tíhnoucí obraznost otce s přísným stoicismem a vybraným vkusem matky.

Další rozpory přinášel čas. Ctižádostivý Victor v Napoleonovi obdivoval hrdinu a nenáviděl tyrana.

Podobný postoj měl i k otci, jehož kariéra kulminovala. Hrdé vědomí, že je synem generála hraběte Huga, střídal tísnivý pocit při pomyšlení, že otec na tažení po Itálii a Španělsku pronásledoval vlastence a nazýval je bandity. Kam se poděly ideály z roku 1789? Chlapec nevěděl a ani nemohl vědět. Stejně tak nemohl rozumět krutým scénám, které vídal během častého cestování. Vysoké šibenice plné oběšenců, popravy, mučení, pozůstatky rozčtvrcených těl povstalců podél cest… Utrpení, vzdor, smrt. Téma, jež později Victor Hugo ztvárnil jako nikdo před ním. Prozatím ale chmurné zážitky vyvolávaly jen přemýšlivou vrásku na chlapeckém nevinném čele. A pohled upřený kamsi dosti daleko…

JAK UBÝVALA LÉTA…

Francie stále prahla po velikosti. Jenže spojenecká vojska udělala u Waterloo za slávou prvního císařství rázný konec. Imperátorského Bonaparta vystřídal Ludvík XVIII.

Stařičký vetchý král s opuchlýma nohama nevynikal ničím, co by dokázalo vyvolat senzaci, a náboženská víra ztratila od pádu Bastily mnoho ze své moci. Z malého Victora se zatím stal mladík, který přestával toužit po vojenské slávě. „Chci být Chateaubriandem, nebo ničím,“ zapsal si do deníku už ve čtrnácti letech. Jeho obdiv k tehdejšímu koryfejovi francouzské literatury byl bezmezný. Přesto si umínil, že nezklame a dosáhne stejně vysoko.

Absolvoval s Eugènem, který byl o dva roky starší, internátní školu v Paříži, a přitom doslova chrlil tisícovky veršů. Byly plytké, ale nebylo to zas tak jeho vinou. Úpadek literární školy klasicismu právě vrcholil. Jazyk musel být vytříbený, slova se dělila na ušlechtilá a nízká, vznešená a hanbatá. Z obyčejné káry se v básních stával „povoz“, nosu se říkalo „chřípí“, vodám „vlny“. Slovo námořník bylo tabu; autoři měli na vybranou mezi „lodivodem“ a „mořeplavcem“. Vkus, dětinský a zastaralý, předpisoval zamrzlé blouznění, zbožný didaktismus a banální galantnosti. Mladý básník, stejně jako všichni ostatní veršotepci, nemohl než následovat takovéhle nešťastné vzory.

Ovšem – tenhle měl úspěch. Pod nánosem mnohomluvného patosu a módní rádoby římské rétoriky se projevil nepřehlédnutelný talent. Už jako patnáctiletý získal Victor Hugo uznání Francouzské akademie umění a zanedlouho si zdvořilého mladíka oblíbili i v Akademii Květinových her v Toulouse. Vydal počáteční sbírky, královský dvůr četl jeho okázalé ódy s nadšením. V roce 1822 byl Victoru Hugovi vyměřen roční důchod dvanáct set franků z královy soukromé pokladny.

ÚSPĚCH PERLIVÉHO PSAVCE

Ludvíka XVIII. vystřídal král Karel X. a básníkova popularita nabývala na intenzitě. Musel se chtě nechtě vyrovnat s úmrtím matky, šílenstvím svého pomateného bratra Eugèna i s úmrtím prvorozeného syna, ale útěchu našel ve verších a v novém mateřství své drahé vyvolené ženy Adély, dcery bezvýznamného soudního aktuára Fouchera. Snažil se být vzorným manželem. Život ho opět zaujal prací a láskou. Psal nesmírně lehce a jeho básně už nepřekvapovaly jen formální dokonalostí. V předmluvě ke svému monumentálnímu dramatu Cromwell, pro divadlo bohužel příliš dlouhému, se postavil na stranu romantismu. Pochopil, že novému směru jde o víc než jen o omlazení slovníku a větší volnost v rozvržení veršů.

Měl pravdu. Romantismus byl předzvěstí nových časů, projevem konfliktu člověka se světem. Historie to potvrzovala. Úcta k monarchii a jejím ideálům rychle letěla do žumpy. V roce 1830 musel král Karel X. po červencové revoluci odstoupit a jeho nástupce Ludvíka Filipa, vévodu Orleánského, přijala většina poddaných dost mizerně. Režim už neměl důvěru, tradice upadala. Nespokojenců přibývalo. V zemi vládl klid, ovšem jenom klid před bouří.

Victor Hugo tohle vycítil. Postavil se do čela nového umění a začal psát dramata, v nichž se vřítila na jeviště lavina citů, vášnivého lyrismu i hrůzy z noční můry. První hru vláda zakázala, další měly úspěch. Stal se uznávaným vůdcem romantické školy. Věřil, že je jediný, kdo má k vyjádření myšlenek dostatečný talent, mistrovství jazyka a nadčasovost rytmu. K úplnému vyzrání génia však ještě chyběla úzkost, která by ho sblížila s dobou. Prozatím byl příliš zaujat uskutečňováním svých snů.

Nebyly nikterak skromné. Ale co si předsevzal, toho dosáhl s chutí. Román Chrám Matky Boží v Paříži z něho udělal nejčtenějšího spisovatele Francie, básnické sbírky patřily k vrcholům tehdejší poezie. V roce 1841 získal členství v Akademii, o čtyři roky později byl povýšen do stavu pairů Francie. Vydělával majlant a večeřel s ministry a vyslanci.

Jeho soukromý život už zdaleka nebyla tolik vyrovnaná kapitola. Téměř všichni přátelé ho opustili, triumfy sebevědomého „velikána“ Jupitera (Zeuse) se příliš dotýkaly sebelásky literárních soků, jinými slovy těch samolibých sráčů všude okolo. Nešťastnou náhodou zahynula jeho dcera Leopoldina. Jak byl zvyklý, hledal zapomnění v práci a – u žen. Bylo jich víc než malé (legální, tolerované) množství. Dívky posedlé snivou literaturou, mladé herečky jako lusk, později panské a kurtizány. Jenže ohlušovat život neznamenalo totéž, co radovat se v životě…

NADEŠEL ROK 1848

Pro národy Evropy znamenal naději a předzvěst spravedlnosti, pro politiky byl neúprosným bojem o moc.

Pro Victora Huga znamenal rozhodující životní obrat. Bývalý monarchista se nadobro převtělil do rozhodného zastánce sociálního pokroku a svobody. Už nepovažoval změnu řízení za předčasnou, a když lidová vzpoura přerostla v revoluci, která ohromila svět, zapojil se s nasazením vlastního života do zápasu o budoucnost a blaho země.

Ve svém naivním politickém vyznání nejprve rozlišoval dva možné typy v uspořádání budoucí republiky. „Jedna připojí ke vznešené zásadě Volnost, Rovnost, Bratrství chmurnou alternativu: nebo Smrt krysám… Druhá bude svatým spojenectvím všech Francouzů dneška a všech národů zítřka v duchu stabilní demokracie…“

Myslel to dobře a za svým přesvědčením poctivě stál na barikádách a později i v Ústavodárném národním shromáždění. Ale ve skutečnosti dopadlo všechno jinak. Poté, co podlehlo povstání těch, kteří usilovali o boj za život bez bídy a utrpení, který by dotáhli až do konce, stal se prezidentem druhé republiky Ludvík Napoleon Bonaparte. Jedni ho zvolili s tím, že se ho brzy zbaví, druzí se domnívali, že se dá snadno ovládat. Nechyběli ani ti, které oklamal lacinými populistickými žvásty o svobodě a demokracii. Mezi nimi byl i Hugo. Vážně tehdy uvažoval o odzbrojení, o vytvoření aliance evropských národů, o rozvoji vědy a umění. Netušil, že prezident – synovec císaře Napoleona I. – i jeho suita usilovali o jediné: udržet si postavení, které získali, a to všemi prostředky…

V roce 1851 odmítlo Národní shromáždění prodloužit prezidentovi čtyřleté vládní období. „Obhájce demokracie“ tedy provedl převrat. Neměl se čeho bát. Pečlivě prověření velitelé národních gardistů stáli na jeho straně, armáda byla připravena splnit jakékoli rozkazy.

Přesto se našli neohrožení lidé, odhodlaní vzkřísit hnutí odporu. Victor Hugo byl jedním z prvních. Rytíř Čestné legie, akademik, pair Francie, bohatý a uznávaný spisovatel, kterému nic nehrozilo. Jenže také člověk s neochvějným smyslem pro pravdu a spravedlnost. Člověk, který dovedl uznat a napravovat své omyly.

Byl to nerovný zápas. Ozbrojený odboj, který Hugo pomáhal budovat společně s hrstkou republikánských poslanců, byl rychle a brutálně potlačen a on sám jen náhodou unikl zatčení. Uprchl pak s cizím pasem do Bruselu, kde chtěl „založit tvrz spisovatelů a nakladatelů“, která by „bombardovala Bonaparta, až by z toho padl vysílen“. Belgie se však obávala hněvu mocného souseda a spisovateli hrozilo vyhoštění. Odjel proto i s rodinou (a starou láskou Juliettou Drouetovou) na Jersey – britský ostrov u břehů Francie – a vydal ostrý pamflet Napoleon Prďola.

*

„Stačí jen žít; člověk vidí vše i opak všeho,“ napsal Hugův současník, literární kritik a básník Saint Beuve. Jak pravdivý se musel zdát Victoru Hugovi tento výrok bývalého přítele. Jeho vyhnanství, osamělost muže zvyklého užívat si ve velkém záběru všech laskomin života, trvalo devatenáct let. Ještě jednou (v roce 1859) nabídlo druhé císařství všem uprchlíkům milost, ale názor spisovatele se nezměnil. „Až se vrátí svoboda, vrátím se i já,“ odpovídal z dalšího britského ostrova Guernsey. Ti, kteří se podřídili, mu jeho neústupnost zazlívali a nechápali ji. A Hugo? Zkušenosti ho už zbavily mladických iluzí a dovedly k nezkreslenému pohledu na svět, v němž musel každé ráno vstávat do záslužné práce. Zbývalo jen, aby se projevil jako svrchovaný umělec.

Navíc disponoval dostatkem času. Byl konec zasedáním v Akademii a nekonečným debatám v různých shromážděních, zmizely žádostivé ženy o styk. A Hugo psal svá nejslavnější díla. Ctitele poezie nadchly především sbírky Kontemplace a Legenda věků, milovníky prózy zejména Bídníci a Dělníci moře. Jedni i druzí přitom v autorovi obdivovali zároveň umělce i člověka. Hugo se nadále stavěl proti bezpráví, ať se dělo kdekoli na světě. Často se ozval, aby zachránil nějakého odsouzence, aby bránil povstalce před potupným pronásledováním…

Po válečné katastrofě v roce 1870 a Napoleonově neslavném zajetí v bitvě u Sedanu a jeho definitivním pádu se vrátil do Paříže tísněné vítězícími němčoury a několikrát vystoupil v Národním shromáždění. Nebyl však schopen spřádat politické pikle a neměl úspěch. Vzdal se tedy poslaneckého křesla a odjel vegetit do Belgie. Po porážce Komuny tu veřejně nabídl svůj dům uprchlíkům a byl vyhoštěn. Deset let pak žil střídavě ve Francii, kde se marně snažil dosáhnout amnestie pro komunardy, a na Guernsey. Tam napsal svou poslední knížku, slavný román Devadesát tři.

Na sklonku života se rozhodl zůstat v Paříži. Společenskou smetánku dosud děsily spisovatelovy sympatie ke Komuně, ale národ ho vítal s láskou a nadšením. Jeho osmdesátiny slavila celá Francie jako národní párty. Před domem, kde bydlel, v ulici, která po něm dostala jméno, defilovaly tisíce vděčných Pařížanů. K dojatému starci přicházely delegace s květinami, znovu a znovu se pod jeho okny ozývala Marseillaisa.

V květnu roku 1885 odešel do chřtánů smrti. Victor Hugo, slavný člověk, umělec, génius. Doba mu dala okusit snad ode všeho trochu. Vyznamenávaný i ponižovaný, nenáviděný i milovaný… Kontrasty v jeho životě byly něčím zákonitým. A v umění?

Byl virtuózní lyrik i epik, průbojný dramatik a veliký romanopisec. Romantik dorůstající každým coulem v realistu. Mnoho kritiků ho přesto podceňovalo ještě po jeho smrti; zdálo se jim, že si „vládce francouzských výrazů“ příliš liboval v nadsázce, teatrálnosti a gigantičnosti. Naštěstí vše prověřuje samotný čas. A v případě Huga vynesl jednoznačný soud. Potvrdil nesmrtelnost díla, jehož autor nadevše stavěl lidskost, soucit s člověkem, který trpí jako zvíře, a zároveň nekonečnou víru v člověka – věčného vítěze nad sebou samým. Člověk má limity, a nebo: člověk překonává mnohé limity.

SENTENZA: „POUSSÉ AU MILIEU DES CACTUS, MA RANCOEUR“

(= ODHOZEN DOPROSTŘED KAKTUSU, TAM JE MŮJ VZTEK)

Já jsem velmi trpělivý, naučil jsem se to v jeslích

když jsou tu kupci, dostanu zaplaceno, je jedno, za co vlastně

kurva, počítám svou tržbu jako liják, přívalová průtrž mračen

dětství, sebralo kurzy

jeden z těch dní, když máma neměla ani vindru

můj rap se narodil s dechem, jiskra proti zbabělcovi

a přísahal jsem si, že budu číslo jedna, ne ořezávátko

zajídá se mi celý pošramocený nespolehlivý svět podvodníčků

poslouchám ty, co jdou po mé cestě

do postele si ulehám společně se sny o nápravě

moje slina je jedovatá

mé slzy jsou tak hořké

žaludek mám prázdný

abych vydoloval z paměti zápisky svého lexikonu

přípomínám si svou žalostnou existenci

deset kulek je můj plat, tak mi pověz, jestli je tohle fakt legrační

jako když se namáháš jako cvičenej pes v práci pro šéfa, kterej s tebou tak vyjebává

nenarodil jsem se v dobré chvíli, špatné chvilky,

jak je mohu vytvářet v rozdílech

budoucnost v domě pro podřimující

usínám od své únavy

hořké, temné zvuky

když jsem žil jako smolař ve stínu

moje sloveso je ponuré

malého chlapce vhodili do džungle obrů, strašidel, strašáků

nadechuju do sebe hrdě vzduch, jeansy, kecky, sáček vtipného úsloví

dávej si dobrý pozor, neduhy číhají na každém rohu

podívej se do minulosti,

porozumíš své budoucnosti, spoléhej se na ostatní

pak si vsaď na arašídy, na pakatel,

že teď už je dávno nesnesitelné vyrůstat na divokém západě

očekávej můj ksicht zrádce v klipech

já taktéž špiním do slipů

rozuměj mi dobře.

Sentenza

je vyhozen rovnou do kaktusu, můj vztek

Sentenza

já vždycky dokončím práci, za kterou mám zaplaceno

Sentenza

je vyhozen doprostřed kaktusu, tam je můj vztek

Sentenza

když někoho hledám, tak já si ho vždycky najdu

„Podívej se na to čuně, Sentenzo:

tenhle aspoň znal své místo

a přesto neměl nikdy zapomínat na své kámoše

nedělej si mrzutosti, protože já nezapomenu svoje kámoše

zvlášť když přicházejí tak z dálky od domova

a mají toho tolik co vyprávět."

Je tolik důvodů žít život zběsile, v pruhu pro rychlé vozy

já vím, že to není omluva, ale existuje dost pokušení

zbraň v mém kufru, zvolím si mládí za legendární věk mládí

nejsem typ podle knih, já jsem typ z ulice

ti, co byli stvořeni pro moje kamarády

v zemi nikoho, kam jen dojdeme, bratři?

jsou už v nedohlednu, a malincí

přespávají na poli, kde fučí drsnej mistrál

a já tomu vzdoruju, nejde mi to pod vousy

jsem slušnej, mám bleskovou paměť, i když jsem drsnej

ke slitování já chovám jen odpor

nemohu se na sebe dál koukat, za to, jak se šíleně chovám,

to není chyba žádného jiného týpka

kámo, já se pohroužím do hloubky svého dialektu

bez finesy nebo taktu, Chill je nadán

od prvního textu, můj kamen,

začnu intifádu

jsem jednoduchá postava a nikomu nevěřím

nedívám se na svou tvář jako na hvězdu, jmenuji se nikdo

říkej mi PAELSANONE, jestli to máš třeba víc takhle v oblibě

pomsti se, jestli chceš

plivej na mé jméno jestli chceš, ty blbe!

Nedorozumění začínají takto

z jednoduchého nedorozumění k nedostatku

lidi byli zmatení, protože mě už neviděli na ulicích

ale byl jsem na svém místě

pracoval jsem na rytmech, na rýmech, na melodiích,

hodně lásky dávám svým přátelům

je to tak hloupé, z čeho je utvořen život

říkají, že nikdy netušili, že byl stvořen pro ně

tak jsem o nich přemýšlel, když jsem psal tyhle verše

v tu ránu v ty dny vidím kamarády, kteří to pochopili

ti, co nerozuměli výkladu – ti mě evidentně opustili

mají plnou hubu keců, vyvádějí, že mě údajně změnily peníze

takovej velkej předsudek, taková předpojatost

já myslím, že se chtěli hodně mstít

věci se mění, a já nejdu k tomu, čím byli dřív

a tvoji vlastní bratři se k tobě budou chovat jako cizí

takhle to prostě chodí...

Sentenza

je vyhozen rovnou do kaktusu, můj vztek

Sentenza

já vždycky dokončím práci, za kterou mám zaplaceno

Sentenza

je vyhozen doprostřed kaktusu, tam je můj vztek

Sentenza

když někoho hledám, tak já si ho vždycky najdu

Sentenzo, tady máš svejch 500 babek

ale špatné na tom je, že já vždycky dokončím

job, kterej mám zaplacenej.