Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
nezkoušejte to jako Amundsen :)
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 21.11.2013 (18:26:10)

NEBYL TO SEN, BYL TO PŘÍMO LODIVOD DIVOKÝCH ODVÁŽNÝCH SNŮ

„ROALD AMUNDSEN“

 

☼ 16.7.1872 BORGE (OSTFOLD) ♂ 19.6.1928 POHŘEŠOVÁN PŘI ZÁCHRANNÝCH MANÉVRECH

 

 

Ten urostlý mladík, který chvátá ulicemi Kristianie a tiskne v podpaží kulatý balík, je student Roald Amundsen. Právě dospěl k nezvratitelnému rozhodnutí: konec s medicínou! Začal ji studovat jen na nátlak matky, ale teď, sám šroubek po její smrti, se může věnovat svým plánům.

 

V tom kulatém balíku je lebka, nad níž se šrotil latinské názvy jejích kostí. Prodá ji výhodně, aby si mohl zakoupit publikace o polárních krajích a jejich dobyvatelích, obyvatelích.

 

Bude jedním z nich!

 

Kdo v tomto věku nesnil o paradise cuts nad knihami svého mládí, kdo nechtěl vyplout do neznámých moří, rvát se s bouřemi, objevovat neobjevené, stanout prvním tam, kde dosud nikdo neuspěl, ale kdo se přitom o pár let později už jen neusmíval v křesle domácího pohodlí nad praštěností takových snů.

 

Ne tak Amundsen. Ví, co chce a půjde za tím s buldočí vytrvalostí. Čte všechno, co kdy o polárních krajích vyšlo, studuje řeči a nářečí, zvyká tělo na nejhorší možné podmínky, vstoupí do armády jako Björk, dá se najmout na loď, která odplouvá na lov tuleňů a podstupuje na ní nejnáročnější zkoušku. Zažije hromadné masakry těchto zvířat a jeho citlivé srdce tvrdne, otužuje se náporem citů a dovedností.

 

Má své vzory. Kolumba, Magalhæse, Vespucciho, Cooka. Opájí se ságami strýců Vikingů z druhého kolena. Nejvíc však ctí Fridtjofa Nansena. To není stín dávné historie, ale člověk z masa a krve a z mozku a z plánů následovat své mapy představ. Roald ho poprvé spatřil, když se vrátil ze svého pochodu na lyžích napříč Gr Gr Grónskem. Jak tenkrát jásala celá Kristianie a jaké napětí prožívá teď celé Norsko, když se Nansen (který nebyl hloupý sen, nýbrž jen lodivod schopných snů do dnů) vydal se svou posádkou na lodi Fram na cestu k severnímu pólu.

 

 

PRVNÍ ŠANCE PO CESTĚ

 

Je mu pouhých třiadvacet let, když se dozvídá, že belgický baron Gerlach připravuje výpravu k Antarktidě. Nemešká a za několik dní tluče na dveře, otevřete mi pane, jste tam? Ano, Nor se mu může hodit. Norové mají dobrou pověst jako námořníci. Jen musí absolvovat kurs pro námořní důstojníky. O rok později složil Amundsen poslední zkoušky a nastoupil na Belgicu jako kormidelník.

 

Byla to první vědecká výprava, jíž se Amundsen zúčastnil. Gerlach si totiž stanovil najít magnetický pól, topograficky zpracovat pobřeží Antarktidy a hledat její originální faunu.

 

Začátkem prosince, tedy uprostřed léta, plula Belgica Magalhæsovým průlivem a zanedlouho se na obzoru objevil jiskřící ledový pás antarktické pevniny. Byli u cíle. Čtyři muži, mezi nimi áčko Amundsen, tu přezimují a na jaře se pro ně Belgica vrátí.

 

Začátkem března však sevřel boky Belgicy hajzl led a zadržel ji bez pohnutí na třináct měsíců. S tím se nepočítalo, náhle je všeho akutní nedostatek – potravin, teplých oděvů i petroleje. Co je zde čeká? Spása? Záhuba?

 

Amundsen ze všech těch knih, které o polárních badatelích zhltal, věděl, že první umírají malomyslní a pokaždé nepřipravení. Složí ruce v klín a čekají zbaběle na smrt.

 

Zatímco tedy venku rachotily ledové kry a krusty, loď zahalila do svého hávu tma, tak tenhle Amundsen se vydával na lov tuleňů a tučňáků a zakopával je poblíž lodi do ledových jamek. Vytvářel tak zásoby čerstvého masa. Narazil však na tvrdý odpor barona Gerlacha i kapitána lodi. „Nikdo nesmí jíst ty mršiny!“ nařizují jako zjednaní. Není divu, že měli brzy všichni kurděje – až na Amundsena a doktora Cooka, kteří rozkaz nikdy neuposlechli. Teprve když pochodovali do ledové pukliny mladého vědce Danka a když kurděje zdecimovaly celou posádku i její velitele, byl rozkaz odvolán.

 

SEVEROZÁPADNÍ CESTOU, PŘÍMO HLEĎ

 

Po návratu z Antarktidy se Amundsen cítil dost otrlý na to, aby podnikl samostatnou cestu. Nezapomínejme, že mu ještě není ani třicet. V tom věku se každý povedený muž cítí být Atlantem.

 

Kam zamíří?

 

K nejmilejším knihám chlapce Roalda patřila zpráva o cestě anglického mořeplavce Franklina, který měl najít cestu z Atlantiku do Tichého oceánu labyrintem ostrovů nad severním pobřežím Kanady. Nikdo se z té bláznivé cesty nevrátil. Během dalších deseti let mu bylo na pomoc vysláno na pade výprav. Většinou skončily na mělčině jako sedláci bez výbavy.

 

Tam napřel Amundsen svou vůli. Ne, nemá to být žádná velká výprava. Jen pár zkušených mužů a malá loď s nízkým ponorem.

 

Hledá nejprve loď a najde ji v přístavu Trömsö. Je to spíš malá bárka, kocábka s jedním stěžněm, jejíž ponor i při plném zatížení nepřesahuje tři metry. Není nejmladší, bude potřebovat řádně spravit. Cena? Sedmdesát táců na ruku. To je hotové jmění, kde by je jen vzal. Amundsen není debil, ale přesto loď zamluví. Lhůta není dlouhá a pro Amundsena tím začal závod o peníze. Kolikrát jej ještě zažije!

 

V té době vstoupil poprvé do jeho života Nansen, jeho idol z mládí. Intervenoval u vlády potomků Vikingů a vymohl pro tohoto šťastlivce více než lukrativního kostlivce kredit čtyřiceti tisíc korun cash. Článek, který o chystané cestě napsal reportér Morgenbladetu, způsobil, že od čtenářů dostal zbývajících třicet tisíc. Malá kocábka se jménem Gjöa mohla konečně změnit majitele.

 

Kde však sehnat peníze na její opravu, za co nakoupit potraviny, oblečení pro posádku a všechno to ostatní, co na takovou cestu potřebuje? Musí potlačit svou hrdost a hrát roli žebráka. Vnucuje se jako vtěrka, nalézá patolízalův slovník, lichotí zámožným, slibuje, že všechno do koruny splatí a každou půjčku obrací ve vybavení lodi.

 

Ztrácí však kvanta času a věřitelům bledne naděje, že se zase uvidí se svými penězi. Jeden z nich dokonce hrozí, že dá loď zabavit.

 

Hop nebo trop! Alou Amundsene, áčko se rozhodne pro hru vabank a posádka složená ze šesti mužů s ním souhlasí. V noci ze 16. na 17. června 1903 tajně vyklouzla Gjöa z přístavu a na lodi propukl div ne hurónský smích.

 

Po čtyřiadvaceti dnech spatřili břehy výsostného Grónska. Potkávali první ledovce, mezi nimiž vypadala Gjöa jako ořechová skořápka. Za další měsíc vpluli do labyrintu ostrovů a úzkých průlivů, kde hrozily mělčiny.

 

To už se blížila zima a bylo třeba vyhledat zimoviště. V umění přezimovat byl Amundsen machr. První co postavili, byly boudy pro psy – zajetí v klecích zvyšovalo jejich zuřivost – pak z beden s pískem vystavěli „observatoř“, odděleně skladiště výbušnin a lednici na čerstvou potravu. A teprve když měli hotovou svou „Villu Magnet“, pronesl Amundsen svůj přípitek: „Neodejdeme odtud dřív, dokud neprozkoumáme řádně magnetický pól. To je náš úkol číslo jedna. Cesta ze severu na západ musí pro nás být druhotným cílem.“

 

Mohlo to působit jako taktický tah pro případ, že by cestu k Aljašce nenašli, ale že to myslel Amundsen skálopevně, svědčí hory vědeckého materiálu, který přivezli. Norští vědci ho zpracovávali po mnoho let a výsledky vyvolaly úžas na čele odborníků. Geografové měli spoustu práce s opravami map, geologové objevili mezi dovezenými horninami slibné poklady, etnografové museli posunout počátky eskymácké civilizace o šest set let zpátky a informace o větrech, proudech a polárním magnetismu ušetřily meteorologům dvacet let studia.

 

S Eskymáky to Amundsen uměl. V každé knize o něm najdete scénu, která líčí jeho první setkání s velkou ozbrojenou skupinou. Amundsen jí vyšel vstříc s puškou v ruce. A když se přiblížili na dostřel, odhodil svou zbraň. To je gesto srozumitelné v každém jazyce, i v řeči Eskymáků. Také oni zahodili své luky a šípy.

 

Amundsen jim dovedl imponovat. Ovládal jízdu se psy, uměl spát na sněhu a dobře platil – šicími jehlami. Hle, opět projev jeho génia: i v přeplněné lodi se našlo dost prostoru pro tuto vzácnou maličkost.

 

Amundsen se rozhodl, že tu přečkají i další zimu. Vědecká práce se rozjela na plné obrátky a přátelství s Eskymáky se stále prohlubovalo.

 

„God–dá! God–dá!“ s lítostí volali Eskymáci na břehu, když Gjöa na jaře zdvihla kotvy a odporoučela se k západu.

 

I když pluli nadmíru opatrně, i když neustále měřili hloubku, dvakrát uvízli na mělčině. Teprve ke konci srpna se ozvalo z hlídkového koše: „Volné moře!“

 

Ještě jednou museli přezimovat, tentokrát už ne sami, ale ve společnosti amerických velrybářských lodí, teprve potom mohla Kristianie rozpřáhnout svou náruč.

 

Amundsen se stal velkým mužem malého Norska. Touto cestou zakončil snahy námořníků čtyř století.

 

 

K JIŽNÍMU PÓLU

 

Po návratu jezdil Amundsen celé dva roky po městech Evropy a Ameriky a přednášel. Vždyť musel zaplatit nemalé výlohy. Když se s věřiteli vyrovnal, ještě mu trochu zbylo.

 

Tedy další výprava. Ale kam? K severnímu pólu?

 

Nansen tuto studijní cestu prosazoval celou svou autoritou. Plán byl hotov, zbývalo rozhodnout, komu svěřit jeho uskutečnění. Když se Amundsen nabídl, padlo rozhodnutí: Amundsen použije starou Nansenovu Fram, obepluje Hornův mys, Tichým oceánem se dostane do Behringova průlivu a vpluje mezi led. Cesta měla trvat sedm let.

 

Na podzim roku 1909, kdy bylo všechno uchystáno pro vyplutí, došla do Norska zpráva, že admirál Peary dosáhl 6. apríla se psím spřežením severního pólu.

 

Přes všechnu serióznost a vědecké zaujetí, měl v sobě Amundsen tolik i sportovní ctižádosti, že se mu zatmělo před očima. Co teď zase s výpravou, která je připravena ihned vyrazit? Změnit plán? Kdo odhadne, k jakým komplikacím by mohlo dojít?

 

Amundsenovi stačilo jen půl roku zdržení, aby si obstaral a zhltal veškeré knížky o Antarktidě. Sedmého června 1910 zvedla Fram kotvy, aby se podle oficiální verze vydala k severnímu pólu. Teprve na Madeiře odhalil Amundsen posádce svůj záměr: poplují k jižnímu pólu. V té době už věděl, že se za stejným cílem vydává anglická výprava, kterou vedl kapitán Scott. Amundsen už nedokázal utajit, že mu jde o to, aby Scotta předstihl, ale přesto nabídl posádce, aby ji opustil každý, kdo s novým plánem nesouhlasí. Neodešel ani jediný, všichni byli kabrňáci jako řemen.

 

Scott mířil k jižnímu pólu už podruhé, při poslední cestě dosáhl dokonce 82 stupně jižní šířky, loni to byl Shackleton, jenž se přiblížil na vzdálenost 178 kilometrů od pólu, ale ani Amundsen nebude na tomto nelidském nehostinném kontinentu zelenáčem. Když tu byl poprvé, bylo mu něco přes dvacet, dnes je to zralý perspektivní cestovatel s bohatým rejstříkem zkušeností.

 

Fram zakotvila ve Velrybí zátoce a okamžitě se začala budovat základna. A protože se tu uprostřed léta objevilo moře tuleňů, mohli uložit do ledu bohaté zásoby čerstvého masa.

 

V únoru tam dorazila britská delegace, došlo ke zdvořilostní návštěvě, při níž si Amundsen dovolil velké gesto: „Chcete-li, můžeme dobýt pól společně. Nabízím vám polovinu svých psů.“ Scott s sebou dovezl sibiřské poníky, motorové saně a jejich loď překypovala lákavými zásobami. Angličané s korektností jím vlastní za nabídku poděkovali a odpluli na svou základnu. Od tohoto okamžiku bylo všem jasné, že mezi expedicemi půjde o zápolení.

 

Za několik týdnů Fram opustila zátoku a na základnu dolehla zima se vším, co k ní v této pustině patří. Mrazy se pohybovaly kolem padesáti stupňů, větrné bouře lomcovaly vší silou do domku, až dvousetkilometrovou rychlostí za hodinu a na ledovce napadly vysoké zásoby sněhu. V té době, pokud to počasí jen trošku dovolilo, počal Amundsen zakládat postupná skladiště potravin, první na 80. stupni, další za dalších 100 kilometrů. Trasu vytyčovali bambusovými tyčemi s černými vlajkami a kromě toho každé skladiště označil sněhovými věžemi, které se rozbíhaly kolmo na směr trasy do vzdálenosti osmnácti kilometrů. Až se budou vracet, nemohou je minout.

 

Čtyřiadvacátého srpna poprvé vykouklo slunce nad obzor. Mrazy byly však poctivé a praštící, takže na cestu nebylo ani pomyšlení. Teprve dvacátého října, kdy teploměr vyšplhal na 22 stupňů pod nulou, to utajované napětí rázem pominulo.

 

Čtvery saně, každé tažené třinácti psy, vyrazily k jihu. Zůstal za nimi oblak zvířeného sněhu a nevyřčené otázky těch, kteří je vyprovázeli. Co čeká těch pět mužů? Dojedou? A co všechno prožijí, vrátí-li se?

 

Pokusit se vylíčit tu strastiplnou cestu několika větami, vyloučeno, na to zapomeňte. Snažili se o to mnozí spisovatelé, ale ani jim se to tak úplně nepovedlo – slova na tuhle odyseu nestačí. Chladně tedy připomeňme, že za necelé dva měsíce urazili cestou tam víc než dvanáct set kilometrů, že přitom museli zdolat hradbu hor přes dva tisíce metrů vysokých, že na ně na každém kroku číhaly nevyzpytatelné ledovcové pukliny, že do nich útočily sněhové bouře a vánice, že museli obětovat čtyřiadvacet psů věrných rodinných přátel, aby jejich masem nakrmili zbývající hafany, že… ne, nepokoušejme se zajít až do detailů.

 

Patnáctého prosince roku 1911 zavlála nad jižním pólem norská vlajka a pět mužů s omrzlým ksichtem v sobě potlačovalo dojetí.

 

Zanechali tu stan, v něm dopisy pro Scotta (byli přesvědčeni, že se sem také dostane), jedny saně a pozítří se vydali po svých stopách na zpáteční štreku, aby ve čtyři hodiny ráno 26. ledna 1912 dorazili na základnu.

 

A Scott? Dorazil k pólu o tři týdny později. Byl to hrdinský výkon, protože zdecimovaní poníci brzy odpadli, nevydržely ani motorové saně. Zapřáhli se tedy do saní sami, hej rup, ale na cestu zpátky už jim síly nevybyly. Scottův deník zaznamenal tragédii s otřesnou strohostí. Končí větou: „Proboha, postarejte se o naše drahé!“

 

Norsko přivítalo Amundsena jako národního hrdinu.

 

 

TŘIKRÁT NA SEVERNÍM PÓLU

 

Ten fiktivní „hřebík zeměkoule“ lákal Amundsena od raného mládí. Nastal čas, aby se za ním vydal i on, třebaže ho Peary už dobyl. Jeho výprava však byla střídmá na vědecké výsledky, Amundsen to chce zvelebit pro potřeby vědy. Hodlal proplout severovýchodním průjezdem a jako Nansen se nechat hnát polárním mořem. Znamenalo to znovu si obstarat peníze. Přednášky ani kniha o dobytí jižního pólu nevynesly tolik zisku, kolik by bylo záhodno, nezbylo tedy než znovu žadonit o půjčky. Nato vypukla válka a přeprava zboží po moři byla stále riskantnějším, o to však výnosnějším byznysem. Podniká i Amundsen a za půldruhého roku vydělal milión norských korun. Nakoupil potraviny, na to nakupil vědecké přístroje, dal postavit novou loď, kterou nazve Maud a vydá se s ní po stopách legendární Fram.

 

Maud mu však mnoho štěstí nepřinesla. Už při prvním přezimování si Amundsen zlomil ramenní kost. To bylo zlé v oněch podmínkách. Nato ho srazil medvěd a bolestivě ho pohmoždil. Přiotrávil se kysličníkem uhelnatým a nakonec zjistil, že mu vynechává srdeční tep. (Když se vrátil mezi lidi a nechal se vyšetřit lékaři, dozvěděl se, že je to vážné. „Už žádné výpravy,“ říkají, Amundsen se s tím však nechce smířit.)

 

V polovině července 1920 doplula Maud do Beringova průlivu, kam se kdysi dostal na Gjöe a uzavřel tím kruh plavby kolem světa v severních polárních vodách. Tedy opět prvenství.

 

Ani potom ho smůla neopustila. Maud narazila na pevný led a zlomila si lodní šroub. Musela ještě jednou přezimovat a pak odplout do Seattlu pro nutný zásah servisu. Amundsenův původní plán se začal hroutit.

 

Cesta na sever však nemůže mít žádné zdržení. Připravují se na ni výpravy mnoha národů. Amundsen opět hraje vysokou hru. Sází tentokrát na letadlo. Nejprve chce na jednomotorovém letadélku přeletět z Aljašky na Špicberky. To už zavání hazardem. Štěstí, že ztroskotají nedlouho po startu. V honbě za jiným letadlem padne do rukou podvodníka, který dostane Amundsena do ohromných dluhů.

 

Amundsenovy naděje klesaly měsíc od měsíce, ani v Norsku už neměli zájem o jeho přednášky a články, v Americe skončilo jeho turné finančním fiaskem.

 

Prohrál? Nezvítězil nad ním Scott tím, že zahynul?

 

Tyto chmurné myšlenky protrhne jednou provždy večerní telefonát. „Jsem Lincoln Ellsworth. Zajímám se o polární cesty a mohl bych vám poskytnout potřebné peníze.“

 

Expedice, kterou spolu uskuteční, je posledním šťastným Amundsenovým tahem, zásahem do černého terče, 12/12, je to tam, hit the spot. Na sever startují dvě letadla. Dosáhla 87. stupně šířky. Ještě tři sta kilometrů a budou nad pólem. A právě tehdy začaly vynechávat motory. Včas našly puklinu, v níž mohli nouzově přistát. Po čtyřiadvacet dní měli jen čtvrt kilogramu potravin na muže. Pak s jedním letadlem vzlétnou a vrátí se domů, když se svět připravuje k uctění jejich památky.

 

Severní pól Amundsenovi opět unikl o vlásek. Vyrovná se s tím?

 

Ještě ne. Tentokrát to zkusí se vzducholodí. S Ellsworthem odjeli do Říma, kde koupili od italské vlády vojenskou vzducholoď. Pokřtili ji na Norge a 11. května 1926 se vydali ze Špicberků na historickou výpravu. Už druhý den odpoledne dosáhla Norge pólu a další den přistála na břehu Aljašky.

 

Teprve teď byl Amundsen spoko a chtěl se po zbytek života věnovat vědecké činnosti. Po dvě léta žil jako poustevník někde na předměstí Kristianie, nedávno pojmenované Oslo, a usiloval o splacení starých dluhů doposledka.

 

Pak vzlétne vzducholoď Italia a ztroskotá. Jak se zachová Amundsen?

 

Dřív, než se Amundsen vypravil na záchrannou cestu hydroplánem Lathan, řekl italskému novináři Guidicimu, jenž s ním dělal interview a zeptal se ho, zda si je vědom rizika:

 

„Kdybyste znal tu nádheru polárních krajin… Tam bych chtěl bez okolků položit svůj život.“

 

A smrt vyslechla jeho poslední vůli.

 

 

 

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Mr.Pleia (Občasný) - 21.11.2013 > Zajímavé... Ten konec mě krásně naladil :D
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter