Žižkovská serenáda

Jsem temný dým stoupající ze žižkovských komínů,

a pěji tu starou žižkovskou serenádu,

nejsem obklopen vůní vychloubačných modrých leknínů,

a kašlu na sousedy Královského Vinohradu.

Miluji tu hrubou žižkovskou nahou krásu,

se vší špínou i zchudlýma barákama,

i černej kosák našel tu svojí spásu,

pijíc z louže pod sprostejma balkónama.

Pěju serenádu o žižkovský starý bábě,

co má hampejz někde na Kulaťáku,

pěju serenádu o jeho nekonečný slávě,

co vyrytá je někde na zlaťáku.

Pěju serenádu o jeho slavnejch lidech,

co povznesli zlatou Prahu trochu výš,

o hádkách na balkónech, krátkejch klidech,

jó, co ty kamaráde dneska o tom víš.

Zbožňuju tu vůni všech domácích paniček,

co řvou od plotny na haranty,

znám slepce, má flašinet na klíček,

co nadává tu denně na defraudanty.

Bože dej Žižkovu navždy věčnou slávu,

nechť se hrdě jako vlajka tyčí,

tak vyžeň politiku, tu mlsnou krávu,

zažeň čas co neúprosně všechno ničí.