JEAN–BAPTISTE POQUELIN MOLIÈRE

☼   15.1.1622  PARIS    ♂     17.2.1673   PARIS

Pokrytectví je privilegovaná neřest, která svou rukou zavírá mluvidla všem lidem a těší se v klidu vrcholné bezstarostnosti. 

                                               Molière: Don Juan

*

V obrovském sále gard ve staré části Louvru hoří dnes tisíce svící. Jejich měkké světlo stéká do hlediště na měňavé hedvábí dvorních dam, na pláště kavalírů, křeše jiskry diamantů a tone v závějích drahocenných krajek.

Dnešního večera, tedy 24. října 1658, jak stanovil king vezdejší, se koná premiéra divadelní společnosti, nad níž před několika dny převzal ochrannou ruku králův bratr Filip Orleánský. Od té chvíle se potulní komedianti, kteří po dvanáct let harcovali po prašných pustinách francouzského venkova a bavili prosťáčky přisprostlými italskými fígly a historkami, směli nazývat honosným názvem Společnost Monsieura, jediného králova bratra. Dnes je chce Orleánský představit dvoru.

Nezklameme jeho důvěru? táhne v duchu principálovi Molièrovi, když otvorem v oponě pokukuje, jak se sál postupně plní. I král Ludvík XIV. bude toho svědkem, královna matka, ba dokonce sám kardinál jakoby mazaná pantomima Mazarin, skutečný vládce Francie. Zvítězí nad tímto davem v napudrovaných parukách, získají si přízeň krále? Či se snad budou muset vrátit do nájemných míčoven a vesnických stodol nebo dočista ven?

Molière už nosí na sobě kostým Nicodéma, ústřední role ze stejnojmenné ponuré tragédie slavného Corneilla, jíž se chtějí představit svému nedočkavému publiku. Komedie a frašky se přece do tak významného prostředí nehodí!

A pak už jde opona vzhůru, Molière zdraví krále a děkuje za dovolení, že jim bylo umožněno hrát v Louvru před tak ctihodnou společností. Po tomto ceremoniálu se rozklinkají Corneillovy verše. Ale znějí docela jinak, než jak jsou tu zvyklí, ne v pompézním nastudování dvorních herců a bez těch rozevlátých gest, jež tato urozená společnost tolik obdivuje. Molière brzy poznal, že tu něco někde kolísá, že počáteční zájem, který vzbudily půvaby jeho hereček, rychle ochladl, že se na tvářích dvořanů usadila nuda s rozpaky. Však se také na konci hry nepohnula v sále jediná ruka.

Tedy prohra? Konec snů, že dobudou Paříž?

Ne, ještě ne! Molière sází vše na jednu kartu. Znovu předstupuje před krále, děkuje za trpělivost a prosí o dovolení, aby směli přidat komickou hru, jež je prý proslavila.

Král svoluje, dvořanstvo znovu nedutá. A tak se Molière hluboce uklání a oznamuje její název: Zamilovaný doktor.

Když se potom objevil na jevišti v širokém doktorském klobouku, s obří stříkačkou, když zasršel gejzír vtipných nápadů, začali se diváci nejprve uculovat, pak se už hlasitě smáli, nakonec propukali v řev, a od té chvíle se až do konce jevištěm valil smích jako lavina, která strhla i ty nejblazeovanější.

A co král? Jeho klobouk, který nikdy nesnímal, až poskakoval, jak se Veličenstvo otřásalo smíchem a otíralo svá zvlhlá víčka voňavým šátkem.

Tedy přece jen výhra! Od té doby bude Molièrova společnost hrát střídavě s Italy v Malém bourbonském paláci. Tak zněl králův verdikt.

Trvalo však ještě dlouho, než Molière pochopil, že Paříž dobude ne slzami dojetí, ale slzami, jež vhání do očí smích.

TRPKÉ ZAČÁTKY

Odkud je? Kde se tu vzal? ptali se tehdy kosmicky naivní Pařížané.

Jen zasvěcení věděli, že je prvorozený syn královského čalouníka Jeana Poquelina, kterému ke stáří odkázal otec tento výnosný úřad a navíc pro něj přikoupil i úřad královského komorníka, aniž by tušil, že jeho Jeanu–Baptistovi je souzeno stát se něčím docela úplně jiným – komediantem a básníkem komických her.

Kdo dnes zjistí, proč pohrdl i kariérou u soudního dvora, když absolvoval práva ve slavné clérmontské koleji, kde studovaly dítka i nejvznešenějších rodin? Byl to snad dědeček de Cressé, jenž ho už jako chlapce vodíval do divadla v burgundském paláci, kde mohl spatřit všechny významné herce té doby, či to byla spíš nazrzlá svůdná herečka Madeleine Béjartová, která si zcela podmanila clérmontského lyceistu?

Jisté je, že v jedenadvaceti letech založil s Madeleinou „Znamenité divadelní kousky v nestrnulém provedení“. A protože se Molière zhlédl v tragédiích, dávali v pronajaté míčovně truchlohry, které diváky příliš nenadnášeli ze sedadel, a tak zanedlouho udusily dluhy jejich rozpínavý rozsah popularity. Molière skončil dokonce v Châteletu, ve známém žaláři pro dlužníky, odkud ho vyplatil králův dlaždič Aubré, milý amant Madeleiny neméně vášnivé sestry. Potom následovalo dvanáctileté trmácení se po městech i vsích střední a jižní Francie. Repertoár se brzy vyčerpal, diváci chtěli stále zažít nové vzrůšo za své vstupné. Kde je však vzít?

A tehdy v sobě Molière našel odvahu napsat pro svůj soubor hru. Jeho Ztřeštěnec se divákům zamlouval, Molière to zkusil znovu, se stejným úspěchem uvedl Zhrzenou lásku a konečně onoho Zamilovaného doktora, jímž se prosadil u dvorského vkusu.

Kdyby byl Molière zůstal jen u těchto nevinných frašek, byl by už dávno zapomenut. Nesmrtelným se stal proto, že si pro své nové hry začal vybírat témata věčně v kursu – přetvářku, mizérii, pokrytectví, patolízalství, strojenost, faleš a hamižnost – že je čerpal ze života a zpracovával způsobem nad jiné účinným: sžíravou satirou. Máta peprná versus kopřiva hluchavka, obojí vás vyléčí.

Ve Směšných preciéskách, které uvedl v Bourbonském paláci už rok poté, co se tu usadili, si vzal na paškál hloupou a ješitnou aristokratickou společnost, která se scházela ve vyumělkovaném nadutém prostředí svých salónů, aby tu předváděla své toalety, galantnost, naučené bonmoty, flirtovala podle přesně stanovených zásad, hrála si na znalce literatury – zkrátka aby udávala Paříži tón jako naší politice kdysi dovedný otec s titulem, kdyby se kuráž honosila s titulem, Miroslav Macek. Používali dokonce svůj vlastní slovník, který měl odpovídat vybroušené aristokratické kultuře. Oslovovali se „ma précieuse – moje drahocenná“, místo obvyklého slova židle používali „podpůrkyně konverzace“, zrcadlu říkali „rádce půvabu vlastního“.

V den premiéry byla v divadle hlava na hlavě jako ve Vídni v první den adventních trhů před radnicí nespočet zvědavců. Byli tu všichni, kdo se mohli domnívat, že je hra nápadná, byl tu i pařížský lid. Každý výstup provázel potlesk i pískot, ale jak se hra odvíjela, zanikl pískot v bouři smíchu.

Dotčení se brzy ozvali znovu a mnohem razantněji: už druhý den byla hra zakázaná.

Opět se však vyrojila na scéně, když se vrátil do Paříže král. Jen ať se Preciésky dávají, výsměch šlechtě je voda na mlýn. Nezapomněl na dny Frondy, kdy se šlechtici pokoušeli vzpourami omezit otupit moc krále na šachovnici intrik. Ludvík XIV. se však s nimi o moc dělit nemíní a babrat už vůbec ne.

Povzbuzený Molière ve svých útocích neustal a král se dál smál, když v Dotěrných licoměrných služebníčcích sklízeli posměch dvořané jeho družiny a ještě tleskali vlastním karikaturám. Ve Škole žen zesměšnil Molière zbohatlé měšťáky, kteří se opičí po šlechtě, ve Versailleském impromptu se nepokrytě vysmál všem povalečům a pochlebníkům, za jejichž lichotky se jim dostává náležité odměny s penzí.

SVATOUŠEK TARTUFFE

Až došlo na Tartuffa. To se polekal i sám král Slunce.

V této komedii zaútočil Molière na „ony zločince, kteří každodenně zneužívají zbožnosti a používají jí zlovolně k nejvyšším hříchům“, jak vysvětluje v předmluvě k Tartuffovi.

Hlavní postavou je pokrytecký svatoušek, který se vetře do přízně bohatého měšťana Orgona, uchází se o ruku jeho výstavní dcery, ale současně svádí jeho ženu. Všechny důkazy o Tartuffově pokrytectví Orgon šmahem odmítá, věnuje tomuto „zbožnému apoštolu církve“ veškerý majetek, nakonec mu svěří kompromitující dokumenty, jichž Tartuffe zneužije a udá Orgona královské policii.

Už první představení vzbudilo zuřivý vztek nejmocnějších z mocných – arcibiskupa, jezuitů i vlivných šlechticů. Tentokrát se proti Molièrovi spikly nejmocnější síly, jimž se ani Ludvík XIV. neodvážil namítat: hra se podle nich nesmí uvádět.

Marně píše Molière odvolání, marně přepracovává komedii, obrušuje její hrany a převléká Tartuffa z hávu duchovního do světské módy. Tři roky trvalo, než několikrát přepracovanou verzi povolil král uvést na jevišti.

Tři roky jsou však příliš dlouhá doba, než aby je divadlo přečkalo bez nové hry. Molière musí tedy narychlo spíchnout novou komedii. Námětem je mu tentokrát zdramatizovaná pověst o šlechtici Donu Juanu. Udělal z něj neřestníka své doby a obdařil ho rysy náboženského a mravního poseta poseroutky, jenž se za to nikterak nestydí.

„Takových jako jsem já, je mnoho,“ hájí své nestydaté zájmy proti všem namířeným kritikám. „Tolik jiných se zabývá tímto řemeslem a používá stejné masky, aby oklamali společnost! To není žádná ostuda, pokrytectví je módní neřest…“

Don Juan byl odsouzen ještě přísněji než Tartuffe. I krále přivedl do rozpaků, vždyť tato hra opravdu nenabádala ke zbožnosti. A král zbožný byl. Zakázal i Dona Juana a aby vynahradil Molièrovi ty těžké rány, udělil mu šest tisíc franků ročního důchodu a převzal jeho společnost od bratra do svých služeb – stala se společností krále.

VE SLUŽBÁCH KRÁLE

V té době byl už Molière těžce nemocen, kašlal, trýznily ho bolesti žaludku, dokonce ho postihlo chrlení krve. Ten bezbožník nevěřil ani prognózám lékařů. Sotva mu otrnulo, sedl a za několik dní napsal komedii Láska lékařem, v níž se tentokrát vysmál srdečně doktorům. Zřejmě po právu, vždyť v té době prožívala medicína období temna jako dnes. Lékaři vystupující na jevišti byli směšné karikatury šarlatánů, kteří rádoby učeným žargonem přiváděli hlediště k záchvatům smíchu. A tak si Molière rozmnožil řady nepřátel o lékařskou fakultu.

Mýlili bychom se však, kdybychom v Molièrovi viděli člověka, jehož se nic nedotkne, který všechny nesnáze překonává svým nevyčerpatelným humorem. Jako ředitel královského divadla se musel starat nejen o to, aby se dvůr zabavil, ale aby hlediště – a tím i Madeleinina pokladnice – vykazovaly stále plný stav, jako dramatik se dřel na stále nových hrách (často je musel tvořit během několika dnů a podřídit je přání krále, který rád vystupoval v baletních vložkách jako OFF, Electrica Salsa…), byl režisérem i hercem nejnáročnějších rolí. Přičteme-li k tomu, že jeho zdraví už dávno nebylo pevné a že o jeho manželství se nedalo mluvit jako o šťastném svazku, jaký div, že i na něj občas dolehly chmurné nálady.

A právě tento tragický smutek a rozhořčení ho nutily, aby napsal svého Misantropa, v němž znovu vyjádřil pohrdání aristokratickou společností. Tato tragikomedie, jakkoli vynikající, pokladnu jen stěží naplnila. Bylo třeba znovu sáhnout po veselohrách, aby se lid zasmál svojí malosti; ♫ ♪  Molière musel překonat svůj osobní smutek. Hlediště vděčně bouřilo smíchy, dámy samé chichi, když uvedl Dandy Jiřího, Chudáka manžela, Pána ze sviňské vesničky, Měšťáka šlechticem a Šibalství Skapinova. Smálo se i Harpagonovi, třebaže šlo o zrůdný portrét měšťákovy duše, hrabivého lichváře a ještě k tomu licoměrníka.

To už jsme se dostali do roku 1672. Molière už dávno nehraje role milovníků, únava ho zmáhá čím dál citelněji, sil a schopností zaujmout má poskrovnu. Jeho visage dostala šedivou barvu, fade to grey, jen na lícních kostech se mu usadila jako nesetřená šminka falešná červeň. A právě na podzim toho roku, kdy zemřela Madeleine, kdy pochoval dalšího syna, kterého mu porodila Armande, se uzavřel ve své cimře, aby se s poslední špetkou sil pokusil vzdorovat nejneúprosnějšímu protivníkovi – smrti a také strachu z ní. Jak jinak než novou komedií!

Tak se zrodil jeho Zdravý nemocný, v němž znovu ztrhal pyšné, poťouchlé, nevědomé a lačné po zisku, doktory a potvory v jednom. I v ní samozřejmě Molière tak nějak účinkoval. Pravda, většinou posedával, jak mu to přikazovala role, mluvil sice namáhavěji, ale herecký výkon byl precizně odvedený. Představení „jelo“, jak herci říkají, odvíjelo se bez námahy.

Sedmnáctého února 1673 se dávala čtvrtá repríza Zdravého nemocného. Před představením si Molière vzpomněl, že je tomu právě rok, co Madeleine opustila jeho náročný svět. „Nebude se mi hrát lehko, moje dobroto,“ dodal.

Chvěl se po celém těle, ruce měl jak sekaný led, ale nechtěl ani slyšet, aby odřekli jen kvůli tomu představení. „Diváky si nesmíme rozhněvat. Nesmíme zklamat očekávání tolika lidí. A pak, co by tomu tak řekli mí dělníci, kteří žijí z toho, co si tu každý den vydělají!“

Hrálo se. Molière vydržel až do finále, třebaže v závěru už opět kašlal krev. Teprve když opona spadla, převezli ho domů, kde po dalším záchvatu chrlení krve definitivně přišel o život.

Smrt se dostavila tak vbrzku, že se Molièrovi nedostalo duchovní útěchy. Sám pařížský arcibiskup zakázal křesťanský pohřeb, faráři odmítli prokázat komediantovi poslední laskavost.

Až čtvrtý den – zřejmě na zásah krále – arcibiskup povolil. Molière však nesmí být vystaven v žádném chrámu ani kapli, pohřeb se smí konat v nočních hodinách a bez jakéhokoli obřadu, v průvodu smějí být jen dva obyčejní kněží.

Pohřbili ho tedy za svitu pochodní na svatojosefském hřbitově, na místě, kde pochovávají sebevrahy a nekřtěňátka.

*

Za sedm let po jeho smrti se králi zlíbilo povýšit starou společnost Jeana Baptista Molièra na jediné divadlo slunící se v králově přízni a obdařit je hrdým názvem Comédie Française.

Ale až o sto devatenáct let později, za časů francouzské republiky, vykopali ostatky, o nichž se dalo jen předpokládat, že náleží Molièrovi, aby je přenesli do mauzolea. Možná však, že skutečné jeho kosti dál tlejí pod zdí sebevrahů a nevyrovnaných známých firem.

Chudák Molière? Nikoli, velký, statečný, dodnes vítězný kus Molière. Jeho duch stále ještě rozesmává hlediště divadel celé planety, neboť tento svět stále ještě hyzdí tartuffové i harpagoni, a prý se jich jen tak nezbavíme, iluzionistů i pochybných darmošlapů.

IAM: „PHARAON REVIENT" FARAÓN SE VRACÍ DO AKCE

Živoucí Atone, Bože slunečního kotouče

tvůj úsvit je nádherným požitkem, ne zbytečností,

měl jsem první mateřskou zemi ze všech, Egypt, a budu na ni hledět

Východ pozná nový den

budete svědky scény, ve které se hraje drama naší civilizace

všechny charaktery jsou zde

a od jiskřičky, započetí času,

oproti písečným dunám a větru

a hlasu pouště Faraon cestoval napříč staletími

začal jsem vyprávět uprostřed ticha

dech smrti zubaté otřásá zemí

protože cyklus života musí dovršit všechno ve vesmíru

život mozku se vyvíjí rychlostí světla

vede až ke spletité a k úplné duši, jakou člověk ještě neviděl

zdvojnásobí svou účinnost pokaždé, když bylo zajištěno nové pouto

v přítomnosti mých osobních smyslů využívám jen podstatu vědy

dokonce i v tranzu si pěstuji vzpomínky

že moje oblast byla přepadena úmyslně

těla plavou v hypnotickém přílivu proudu

se špetkou orientální afro-asijské nadpozemské hudby

ve stejné tepně je věštba vzkříšena i o 3 725 let později

oduševnělá svěžest vede daleko od materiálních pohnutek

nadpozemská síla sestupuje z nebe jako jeho přípona, pokračování

sledujte ten děj, sledujte ten průběh, lidičky

protože odrážení vaší ješitné zbytečnosti povede zrcadlo a uškrtí vás to

vaši prapředci si toho byli vědomi, proto napsali odkaz,

co je dnes dobré, pokouším se to zlomit až na podstatu,

ale duch zůstává neporušen, nic to nemůže rozbít

Faraón se vrací do akce

Sporný Faraón se pojmenoval jako Akhenaton

žádá nové uctívání, básně s proroky

Sporný Faraón, básník Faraón

Akhenaton vynalézá nezničitelnou humanitní vědu

Aménophis IV. si pozmění osudné jméno a osudné místo

novému Bohu se říká Aton

je to jedinečný Bůh

lidi uslyší jeho hlas po tisíce let

fantazie tady ustává

humanita započíná existovat pod pravidlem želez a kamení

jak zůstat upřímný?

to je když ztrácí pravdu a holý život s lidskou tváří

je založen Otcem islámu, vírou Monotheismu

hej Satane, moje duše spí v plamenech, protože moje srdce je kus černého šutru

můj dech je orientální, můj smích je světoběžníkem

on a hlas Bilala, prvního meluzína z Afriky, zní z výšin minaretů

V mém případě jde i uslyšet mražení v zádech, bázeň při vyslovení jména, dunícího jako volání

v blízkosti krajin, kde vychází slunce na oblohu

zdobené žlutostí mědi, vůně čaje, ostrá chuť mě volá

miliony jedniček, centrum, které se nikdy nemění, motiv, který se vrací

a přichází zpět pořád stejný.

A přesvědčivost soustavy prošetřuje neustálou bezpečnost ve všech čtyřech rozích na obzoru

suprová a vrcholná, v pozoruhodně světové budově zdvojnásobuje nebo víc utužuje území všech zlodějíčků

vytvořil jsem fresku (malbu) a formu textů z arabesky

zaostřuji své úmysly na Východ, přímo k Mekce jako baktérie

do říše stromů a do zvířat, studuji pasáže slov od 104 000 proroků

a ve své knihovničce jsem se ponořil do antropologie

kde analýza světelného spektra přislíbila úspěch mým úvahám

aby osvětlila mou vizi, je infračervená nebo ultrafialová

moje eseje nebudou uznávány v televizi

(nebo: moje studie nebudou uzavřené v tunelu)

jsou vytvořeny ze 1 700 centimetrů objemu

vzpírají se všem fyzikálním zákonům, které byly zjištěny

světlo vstoupilo do temnot

živé barvy oživují zdejší verše jako Michelangelo

na stropě Sixtínské kaple, jediný rozdíl máte v tom, že já

nacvičuji mozaiku jedinečnosti na vnitřní straně reprodukce

tak se neděste, je to váš legální šmrnc

kdo tohle předváděl a není to tak dávno

takový Khalife Al Mahoun, který nedávno dobyl Byzantskou říši

nevyžaduji nic víc než staré knihy jako válečnou kořist

neboť mým dogmatem je vědět o tomto člověku, co nechal padnout

před destrukcí východní části naší historie

Třetí svět a jeho hmotnou bídu

Západ a jeho duchovní chudobu

vzájemné poznání, pro které existuje budoucnost

svatý, plný, nekonečný, faraóne vrať se tedy

Následovník Atona, zrozen z představ Faraóna básníka

více moci než praotec v Karnaku, je to jen Bůh Akhenatona, našeho Otce

otec křesťanů a muslimů, který vzkřísil z popele Théb svoje kaple a mešity

tak hluboké, tak opravdové, tak obrovské jako věda, děkuji Bohu bez ustání,

Bůh, který tomu velí, není účelem lidí, kteří jsou kultivovaní

sním o tom mít tuto knihou otevřenou před očima

ve třech různých jazycích:

latinsky, arabsky a hebrejsky

obsahuje konečné vědomosti a nekonečnou moudrost

zasvěcení egypťané a libanonští žáci Califa Al Hâkima

Amenophis IV je otcem i synem

věhlasný předek sekty z Batenis

můj Bůh nemá sochu, je to podstata, ne forma

bylo by domýšlivé dát mu podobu člověka

v našich genech jsou vepsány esence stvoření

počáteční krok Boha, iniciativa Boha je ten důvod

pak nastává opak (= opak je pravdou)

pak přichází duch, pak východisko, pak slovo

to předtím a to zatím

tohle je trůn monoteismu

existují dvě podstaty pro zlo, pět dohromady

abych byl přesný, kam vás dohání démon,

je Bůh vaše záštita

hranice, které se nemají překračovat, kde se leskne démon

neboť kdokoliv překročí hranice Boha je despotou

zdravím ty, co poslouchají islám, ale drží si čisté principy všech výkladů Bible

pohrdám těmi, kteří prohlašují, že Korán napsal člověk

a říkali muslimům mohamedáni

Nyní, pro neznalce, temní středověcí rytíři

věřící stále stejně silně, aniž by se informovali

že muslimové mají jiného Boha

křesťanský Arab ho také nazývá Alláhem, upřesňuje Vatikán

tito lidé se usmívají s uspokojením, kterému není rovno

z nedostatku jejich znalostí

„Ano, ale vidíte jak přísné je jejich písmo“

„ne ve sporu o náboženství …“ Sourat 2, verš 256

Korán respektuje také věřící jiného vyznání

dle židovské citace křesťané je zmiňují jako tvory hodné obdivu

v protikladu s rozvojem vědy

Západ se toho naučil spoustu během století

z Východu a je čas to říct

neboť náš strom je vězněm

historie začala hned vedle úsvitu

a na zem putoval východ slunce

uhodnete, co bude, pokud nebe zůstane krvavé?

...noc, faraón se vrací do akce

Nikdy nezajdete do dálky, protože jste již přijeli

jste tady, na počátku časů

sen - o kolik víc toho všeho může pojmout do konce času?

jaký sen?

sen o naší lidskosti, o dobré humanitě

lidstvo se vždycky vrátí sem, podívejte se na otázky, které ho děsí a pronásledují

tady, na všechny otázky musíte odpovědět Bohu

odpověď od všudypřítomného Boha, mumlavá

tady je můj odkaz, moje poselství ze dna lidských duší

protože všechno, co můžete zničit v pomíjivém čase jsou lidská díla

ale duch, který dal dohromady tyto monumenty, je věčný a nezničitelný

* Temná stránka vám nadělila album OMBRE EST LUMIERE (Temnota je světlem)

účinkovali Shurik´n v roli JOE

Eric v roli Khéopse

Pascal v roli architekta pyramidy Imhotepa

Malek v roli sultána a uživatele harému

François Mendy v roli Kephrena

Phil v roli Akhenatona

SENTENZA: „POUSSÉ AU MILIEU DES CACTUS, MA RANCOEUR“

(= ODHOZEN DOPROSTŘED KAKTUSU, TAM JE MŮJ VZTEK)

Já jsem velmi trpělivý, naučil jsem se to v jeslích

když jsou tu kupci, dostanu zaplaceno, je jedno, za co vlastně

kurva, počítám svou tržbu jako liják, přívalová průtrž mračen

dětství, sebralo kurzy

jeden z těch dní, když máma neměla ani vindru

můj rap se narodil s dechem, jiskra proti zbabělcovi

a přísahal jsem si, že budu číslo jedna, ne ořezávátko

příčí se mi celý pošramocený nespolehlivý svět podvodníčků

poslouchám ty, co jdou po mé cestě

do postele si ulehám společně se sny o nápravě

moje slina je jedovatá

mé slzy jsou tak hořké

žaludek mám prázdný

abych vydoloval z paměti zápisky mého lexikonu

přípomínám žalostnou existenci

deset kulek je můj plat, tak mi pověz, jestli je tohle fakt legrační

jako když se namáháš jako cvičenej pes v práci pro šéfa, kterej tě tak sere

nenarodil jsem se v dobré chvíli, špatné chvilky,

jak je mohu vytvářet v rozdílech

budoucnost v domě pro podřimující

usínám od své únavy

hořké, temné zvuky

když jsem žil jako smolař ve stínu

moje sloveso je ponuré

malého chlapce vhodili do džungle obrů, strašidel, strašáků

nadechuju do sebe hrdě vzduch, jeansy, kecky, sáček vtipného úsloví

dávej si dobrý pozor, neduhy číhají na každém rohu

podívej se do minulosti,

porozumíš své budoucnosti, spoléhej se na ostatní

pak si vsaď na arašídy, na pakatel,

už je vážně tak obtížné vyrůstat na divokém západě

očekávej můj ksicht zrádce v klipech

já taktéž špiním do slipů

rozuměj mi dobře.

Sentenza

je vyhozen rovnou do kaktusu, můj vztek

Sentenza

já vždycky dokončím práci, za kterou mám zaplaceno

Sentenza

je vyhozen doprostřed kaktusu, tam je můj vztek

Sentenza

když někoho hledám, tak já si ho vždycky najdu

„Podívej se na to čuně, Sentenzo:

tenhle aspoň znal své místo

a přesto neměl nikdy zapomínat na své kámoše

nedělej si mrzutosti, protože já nezapomenu svoje kámoše

zvláště když přicházejí tak daleko od domova

a mají tolik toho co vyprávět."

Je tolik důvodů žít život zběsile, v pruhu pro rychlé vozy

já vím, že to není omluva, ale existuje dost pokušení

zbraň v mém kufru, zvolím si mládí za legendární věk mládí

nejsem typ podle knih, já jsem typ z ulice

ti, co byli stvořeni pro moje kamarády

v zemi nikoho, kam jen dojdeme, bratři?

jsou už v nedohlednu, a malincí

přespávají na poli, kde fučí drsnej mistrál

a já tomu vzdoruju, nejde mi to pod vousy

jsem slušnej, mám bleskovou paměť, i když jsem drsnej

k soucitu chovám jen odpor…