MICHELANGELO BUONARROTI

☼    6.3.1475   CAPRESE     ♂    18.2.1564   ROMA

„Kdo je ve všem unikát, nemůže mít druhy.“ (Michelangelův výrok z listu příteli Tommasu dei Cavalieri). Věnoval Michelangelo slova pýchy tísněné raději dále od zoufalců sám sobě? Ne, na to byl příliš skromný; vousáč v ošuntělém obleku s očima zarudlýma od prachu z mramoru drceného dlátem. A přitom schopný malíř, sochař, architekt, básník nejedné pointy. Umělec italské renesance a celé kulturní historie lidstva.

*

Velikost s sebou nese hrozbu nepochopení, a tedy odloučení od davu a Michelangelo často v davu vyčníval. Trápil se tím? Snad ne, možná samotu nevnímal a žil naplno svou prací. Dočkal se zářivého ocenění, mohl číst vlastní biografii vydanou s životopisy slavných zesnulých bombarďáků, slyšel Ariostovy verše „Michel, piú che mortal, Angelo divino…“ (Micheli nesmrtelný, Angelo božským prostředníkem…). Mohl odcházet na věčnost v pokoji. Ale přesto, ještě pár dnů před smrtí, ve chvílích, kdy kolem v ulicích Říma ječelo veselí karnevalu, sekal do kamene svou poslední Pietu a dal jí křehkou představu skonu, vykoupení a nemalé lásky.

*

Jeho jméno poprvé zanesl na papír otec – Lodovico Buonarroti Simoni, šlechtic a domovní pán z Florencie, toho času podesta – úředník florentské signorie v městečku Caprese. Smočil brk v inkoustu a zapsal, že se mu v pondělí 6. března 1475 v krásných 11 hodin dopoledne narodil syn, jemuž přihodil jméno Michelangelo… (V Římě chrání socha anděla Michaela s mečem právě Andělský hrad u Tibery.)

Lodovico Buonarroti se brzy vrátil do Florencie, ale synka nechal raději nějaký čas na zdravějším vzduchu venkova, na statku v Settignanu známém dílnami kameníků. Chlapec vyrůstal, poslouchal kokrhání kohoutů, večerní poetické ukolébavky. Vnímal ospalost statku, přírodu, údery sochařských kladiv a kamenné tvary vznikající jakoby zázrakem. Pocit pohodlí a bezpečí.

Jak prostý je obvykle svět dětských představ! Skutečnost bývá jiná a ta, do které se narodil Michelangelo, připomínala dusno a klid před bouří. Vratký, nepokojný klid, který se v Itálii držel rovnováhou Benátek, Milánska, Florencie, Papežského trůnu a Neapolska. Země slábla, její kšefty s Orientem stagnovaly pod šavlemi Turků, v mořeplavbě začínali místo Italů kralovat Portugalci. Vázla směna, tála dříve tak slavná výroba manufaktur, cinquecento (15. století) přineslo v druhé půlce změny od devíti k pěti. Ale pořád ještě zůstával glanc zdobící nejmodernější šlechtické rody – například rodinu della Rovere v Římě a Medicejské ve Florencii.

Michelangelo byl ještě malý a nemohl pochopitelně tušit, jak těsně se bude jeho život proplétat s osudy magnátů… Otec ho ve Florencii poslal do školy učence Francesca da Urbino, zvládal tam základy vzdělání, ale brzy začal místo písmen kreslit na papír obrázky. Portréty spolužáků, hlavu učitele. Něco podobného se ve škole vždycky považovalo za projevy nepozornosti a odporu k práci. Kurevsky chápané mládí, co na tom, že kresby dvanáctiletého talentu byly dokonalé svou myšlenkou.

Ale dostaly se naštěstí do rukou malíři Ghirlandaiovi. A chlapec Michelangelo objevil dost síly, aby si vynutil odchod ze školy a učení v Ghirlandaiově malířské dílně. Měl v ní strávit tři roky, avšak zapíchl to tam dřív. První muž města, Lorenzo Medici, zvaný il Magnifico (Překrásný, něco jako: to se musí vidět), si ho s dalším Ghirlandaiovým žákem Granaccim vybral do medicejské školy umění, akademie vzývající antiku, Danteho, Petrarcu a mistra renesančního sochařství Donatella. V téhle době, zdánlivě tak happy, uchopil Michelangelo sochařské náčiní a hurá začal sochat představy o kráse do mramoru.

Dnes se nedá s jistotou tvrdit, čím začal, ale šlo snad o dílo s antickým nábojem, o Boj Lapithů s Kentaury, reliéf plný zápasících postav. Vytesal jej do kamene a údery dláta a kladiva pak provázely a měnily celý jeho život. Stejně jako úder pěstí poznamenal a nežádoucím způsobem počechral jeho tvář.

Kdo ho málem odrovnal? Jakýsi surovec Pietro Torrigiano, chtěl být také umělcem, ale v hádce s Michelangelem nezvládl ustát zlost. Potom zdrhl, stal se vojákem a po letech vyprávěl s pýchou zúročeného rváče sochaři Benvenutu Cellinimu: „Dal jsem mu zásah do nosu. Cítil jsem, že se kost a chrupavka propadají pod mými klouby, jako by byly z těsta; a tuhle moji stopu si Buonarroti ponese až nadosmrti!“

Ubohý Torrigiano, domýšlivec v pestré nádheře lancknechta! Našel v životě jediný způsob, jak se zapsat do dějin. Metody vzývající násilí. Bohužel nebyl sám.

*

Francouzské vojsko pokořilo Alpy a táhlo na jih. Rytíři od hlavy po paty v železném objetí brnění, zabijáci ze všech koutů Francie, švýcarská pěchota, dělostřelba; Karel VIII., král z rodu Alois, vtrhl roku 1494 s velkou důrazností do Itálie, smetl křehkou rovnováhu moci a rozhýbal kolotoč italských válek, jež měly trvat pětašedesát let.

Ve Florencii se vláda Lorenzova syna Pietra Medicejského počítala už jen na dny. Francouzi se rychle blížili a nikdo je nemohl odstavit. Michelangelo na jejich vpád nečekal. Odjel do Benátek. A odtud do Boloně. Měl hrůzu z krutosti, v budoucnu jí podlehl ještě několikrát, až se v něm zrodilo opovržení vůči všemu nelidskému a schopnost znázornit, ať už sochařsky nebo malbou, člověka, jeho pravý smutek, spokojenost, odhodlání být lepší než ostatní. Dospíval k síle a mohutnosti svého umění a z jeho děl zářil duch i vzruch, prostě cosi velkolepého.

To všechno ale přicházelo na pořad aktivit postupně. V době francouzského vpádu bylo Michelangelovi devatenáct. Měl před sebou sedmdesát let tvořivosti. Stál před prahem cesty k velikosti a záleželo na něm především, jestli jej dokáže překročit.

Vrátil se z Boloně do Florencie. Zkusil se vyrovnat s poměry, které pod ochranou vítězných Francouzů nastolil dominikán Savonarola, plamenný řečník až obávaný diktátor s odporem k přepychu, nepřítel Medicejských a možná trochu kretén. Ohlédl se zpět do antiky a vytesal sošku Spícího Cupida, dostal za ni třicet zlatých. Pak se mu doneslo, že kardinál Riario za ni v Římě jako za pravé antické dílo vysolil dvě stě; překupník ho prostě podvedl. Rozhořčený pán Michelangelo se vydal do Říma, chtěl uvést historku na pravou víru a žádal o audienci u kardinála. A výsledek setkání? Zakázka od římského šlechtice Jacopa Galliho.

„Koupili jsme kus mramoru na sochu v životní velikosti a v pondělí se dám do práce,“ psal Michelangelo do Florencie v červenci 1496. Začal z mramoru vysekávat Bakcha, ale ne jako běžného antického boha, tvořil mládence statného, ale přece jen už trochu změklého nadbytkem konzumace vín, dal mu veselou grimasu a do očí pohled požitkáře. Získal důvěru a další zakázky, za čas se proslavil svou první a nádhernou Pietou. Vydělával peníze, ale posílal je většinou k příbuzným do jejich sejfu, neboť je válka přiváděla na mizinu. Sám žil chudě. Získával věhlas, a ten mu už nikdo neodpáral. Šířil se daleko za římské hradby a cítili jej i ve Florencii.

Leccos už tam ostatně vypadalo jinak. Savonarola skončil na hranici, francouzské praporce sice mnohde v Itálii ještě vlály dominantně, ale ve florentské republice už ne, tam vládla protimedicejská signorie vedená gonfalonierem Soderinim, sebejistě hlásala vítězství svobody nad tyranií, a jeho symbolem se měla stát socha. David, vítěz nad pitomcem Goliášem, vzor statečnosti a spravedlnosti a důmyslného vzdoru. Měl vzniknout z pětimetrového bloku mramoru, který prý kdysi z nepozornosti, ale nikoli nadobro, pokazil tovaryš sochaře di Duccio.

Mistrů, kteří chtěli Florencii vysochat Davida, bylo hned několik a nechyběl mezi nima ani proslulý šifrující génius Leonardo da Vinci. Ale městská rada hlasovala pro Michelangela. Bylo mu tehdy šestadvacet.

Snažil se o sílu ve výrazu na Davidovi přes dva roky, z prstů mu kapala krev. Sestupoval z lešení kolem svého mramoru a potácel se domů do hajan. Vstával a mezi zuby cítil ještě kamenný prach včerejška; potkával Leonarda a nesnesl pohled na jeho pěstěný plnovous. A nakonec byl hotov a cítil, že stvořil to, co tu ještě nebylo. Mramorový David mlčel ve své úctyhodné výšce, a přece beze slov mluvil svým gestem, tváří, pohledem, posláním, které rozdává alespoň jako socha. Vyprávěl o odhodlání svést zápas, který se může zdát zbytečný, ale MRAVNÍ SÍLA přesto velí do takového boje vkročit.

Gonfaloniere Soderini spatřil dílo leštěné zimním sluncem, a jak vypráví Michelangelův životopisec Vasari, prohlásil, že David má příliš vysoký kořen nosu. Michelangelo vzal sochařské náčiní, vystoupal na žebřík opřený o Davidovo rameno a několikrát ťukl kladivem do dláta. Kamene se nedotkl, ale odfoukl mramorový prach z Davidovy tváře. „Podívej se teď, gonfaloniere!“ volal dolů na Soderiniho. „Teď jsem nadšený,“ jásala hlava města, „vdechl jsi právě dílu jeho život!“ Michelangelo sestupoval po žebříku a zamýšlel se nad pošetilostí (nemocí z povolání) mocných.

Vždycky se snažil o dokonalost, a snad právě proto jí dosáhl. Odváděl práci, která bolela soustředěním a touhou vytvořit a zanechat po sobě hodnotu. Leckteré dílo nedokončil, zůstalo „non finito“. Vasari zaznamenal, že Michelangelo opustil jakoukoli práci, pokud na ní nalezl sebemenší chybičku. Ale málo nebylo ani případů, kdy svěřený úkol nezvládl, protože to prostě bylo nad jeho možnosti. Chyběl čas i síly, které umělec s múzou přecenil. A tak se zrodilo skoro celoživotní prokletí – „tragedia della tomba“ – tragédie náhrobku.

V Římě se roku 1503 prodral k moci rod della Rovere, na papežském stolci zasedl jeho předák Giuliano, v dějinách známý jako Julius II. Možná víc voják než kněz, ale odpovídalo to duchu doby. Válčil, měl tvrdou býčí povahu, ale přesto vnímal krásu. Dva roky po svém zvolení povolal do Říma Michelangela a dal mu výjimečný úkol. Mladý, ale přesto už proslulý autor Davida měl připravit hrobku papeže pro vatikánský chrám a ozdobit ji čtyřiceti sochami. Přijal zakázku, slíbil ji provést do pěti let za deset tisíc dukátů. Vydal se do Carrary, kde se těžil nejlepší možný mramor, řídil lámání a výběr kamene. Chtěl vytvořit dílo, které, jak řekl, „nebude mít ve světě konkurenci“.

Mezitím na něj čekala stěna ve florentském Palazzo Vecchio, kde se zavázal malovat fresku – bitvu u Casciny; v sousedství měl jiný válečný námět znázornit hračička a stejně tak nadějný kouzelník Leonardo da Vinci. Michelangelo se po dokončení Davida věnoval té práci s úsilím, měsíce skicoval, připravoval obrovský kartón, vzor malby, kterou chtěl nanést na omítku. Soupeřil s Leonardem. Když Benvenuto Cellini viděl kartóny obou umělců, označil je za „světlo světa“. A přesto se malby nikdy neprovedly. Leonardovu práci zničila chybně zvolená technika. Michelangelo se dal do služeb papeže a jeho velkolepý karton, rozdělený na části, se nakonec ztratil neznámo kde.

To však v Carraře ještě nemohl tušit. Hádal se s místními kameníky a v Římě proti němu natvrdlí žárlivci spřádali natvrdlé pletichy. Nakonec nastal den D, kdy Julius II. prohlásil, že „už na mramory neposkytne ani vindru“, a bouchl pěstí pověstného vrchního lakomce do stolu. Tragedia della tomba se rozbíhala.

Zklamaný sochař se vrátil do Florencie. Ale po čase papež, znepřátelený a opět udobřený s Michelangelem, nabízel další pracovní příležitost. Hrobka prozatím počká, Michelangelo má malovat v kapli jiného, předchozího della Rovera na papežském stolci, v kapli Sixta IV., které se říká celosvětově Sixtinská… Nebyla to možná bezelstná nabídka. Michelangelův životopisec Condivi říká, že patolízalové kolem Julia II. „měli za jisté, že Michelangelo buď něco takového nepřijme, a tím proti sobě poštve papeže, nebo přijme, ale bude mít daleko menší úspěch než Raffael.“

Michelangelo se zděsil. Cítil se hlavně jako sochař, cenil si skulptury víc než malby, neměl v tomhle směru dost sebraných zkušeností a klenba Sixtinské kaple byla navíc obrovsky nekonečná. Ale vzdorovat donekonečna Juliovi? To si přece jen nemohl troufat. Začal přemýšlet, skládal motivy v jeden celek s metodou pokus žádný omyl. Stoupal na lešení pod stropem a čtyři roky maloval jako bůh.

„Kdy budeš hotov?“ volával na něho papež s hlavou zakloněnou ke klenbě hlazené barvami a štětcem.

„Až to dokončím, ty vole!“ říkával Michelangelo rozmrzele a možná trochu drze.

Takhle se dohadovali mnohokrát. Ale pak byli všichni sladěni a nadšeni a nepřátelé museli být zticha a kousat se do rtů. Fresky byly skvělé, plné postav blízkých mohutnému, jakoby sochařskému způsobu malby…

…Uplynulo přes čtvrt století a Michelangelo se do Sixtiny vrátil zas. Julius II. della Rovere už dávno odešel odpočívat do nebeských bran, od jeho smrti se vystřídali čtyři další papežové, z toho dva z rodu Medicejských, avšak zájem o další výzdobu kaple nikdy úplně neutichl a nakonec stál Michelangelo na lešení pro změnu znova. Maloval obrovskou fresku Posledního soudu. Pracoval pomalu. Začal s přípravou roku 1534 a finišoval v říjnu 1541. A kapli někdejšího papeže Sixta, velmože della Rovere, proměnil nakonec ve svatyni malby – v místo, kde vysoko nade vším září jeho nezaprodané umění… jeďte se na to taky osobně zadívat, jestli můžete?

*

Práce v Sixtině zažila svůj začátek a konec. Michelangelovo náčiní vytvořilo další díla z mramoru, vzbouření císařští psi lancknechti vyplenili zhurta Řím, Španělé a Medicejští dobyli Florencii, její republika zkolabovala pod náporem sil takových výtržníků; nepomohlo ani téměř dokonalé městské opevnění, jehož stavbu řídil Michelangelo Buonarroti. Umělcův život šel dál podivuhodnými cestami. Kdysi dávno se učil na dvoře Lorenza il Magnifico a prchal před francouzskými vojáky, o mnoho let později přemýšlel, jak stavět bašty a rozmístit děla, aby se vlády-lačný rod Medici do města nevrátil, a spolu s dalšími Florenťany doufal, že jim ze severu na pomoc proti Španělským nájezdníkům přispěchají Francouzi. Jak se všechno změnilo! Hrozila mu pomsta Lorenzova pravnuka Alessandra, vojáci chrastící železem vylamovali dveře florentských domů a vlekli odpůrce Medicejských na hardcore mučení; umělec a ještě donedávna komisař městských fortifikací Michelangelo se skrýval ve zvonici kostela svatého Mikuláše a bál se, že jeho smutná chvíle musí taky nadejít. Ale nepřišla. Měl příliš mnoho příznivců, především v Římě, mimo jiné i papeže Klimenta VII., byť byl z medicejské větve stejně jako vítězný Alessandro.

Žil dál a pracoval v kolotoči nekonečných nepokojů a rozbrojů. Odstěhoval se natrvalo do Říma (1534). Získal přátelství múzické básnířky Vittorie Colonny, vdovy po markýzi z Pescary, vojevůdci císaře a španělského krále Karla. Byl to jen jakýsi souzvuk mysli, nic jiného, protože Michelangelův osud s žádným ženským příběhem v pravém smyslu spojen, spokojen, úd na její básnivý element to nebyl, manželské nebo mazelské etudy nevyjímaje.

A celé ty desítky let s událostmi, na které se částečně zapomnělo a částečně na ně zapomenout nešlo, se vlekla úmorná „tragédie náhrobku“. Moc získávali do svých pařátů Medicejští, ale velmoži della Rovere stále připomínali slib, který dal Michelangelo „jejich“ papeži Juliovi II. Několikrát uzavřeli se sochařem nový kontrakt, pokaždé na o něco málo skromnější, ale přesto výjimečné dílo, hrozili soudem, dotírali otázkami, kam se poděly dukáty z kdysi dávno vyplacených záloh.

Poslední smlouva nesla letopočet 1542 a ve sporu s rodem della Rovere musel nakonec Michelangelovi pomáhat papež Pavel III. z rodu Farnese, který ho potřeboval jako nejvyššího umělce svého paláce mít k dispozici. Pro Juliovu hrobku měl dokončit většinu soch Raffaelle da Montelupo, Michelangelo se zavázal dodat jen jediný mramor – sedícího Mojžíše. Ale toho měl vlastně zhotoveného již z dřívějška.

Dokončil tu sochu už dávno a říká se, že se od ní nemohl snadno odpoutat. „Bylo to,“ jak přiznal posléze Condivi, „podivuhodné dílo, něco jako bouřlivá mračící se metelice nabitá electro faktorem… Jeho tvář vnukala člověku zároveň lásku a hrůzu…“ Vedle Davida dosáhl tvůrce mramorovou sochou Mojžíše k jednomu ze svých vrcholů.

Z výšin vede obvykle jen jedna cesta – pád dolů, zvlášť když se stále citelněji hlásí o slovo stáří a spousta prožité námahy až na kost. Ale přesto se v závěru Michelangelova života nenaskytl žádný pokles, jen únava, která zpomalila, ale nezlomila úsilí vyjádřit se nakonec s nádechem abstrakce, tvořit dílo, které se někomu může zdát „non finito“, zatímco jiný pozorovatel, vnímavější, jeho skutečnou hloubku pochopí.

„Tragedia della tomba“ skončila roku 1545. A v následujícím roce se jedenasedmdesátiletý pamětník Michelangelo ujal stavby Svatopetrského dómu chlouby frajerství v Římě a odmítl za své služby plat se slovy, že si jej nezaslouží pobírat, neboť vlastně není žádný architekt, ale jen sochař a malíř. Stavba se vlekla. Chyběly peníze, až příliš moc se jich rozkutálelo v ustavičných strašidelných válkách. Mistr stárnul a cítil, že dóm v konečné podobě nikdy neuvidí, že musí hnát práci víc kupředu alespoň natolik, aby už nikoho nenapadlo měnit hotové plány a zapomenout na chystanou korunu chrámu – velkou kupoli.

Viděl ji v představách bezpočtukrát, jak se tyčí proti římskému nebi, mžoural do slunce očima v záplavě vrásek a přemýšlel o své zásadě… „Jednotlivé části architektury odpovídají částem lidského těla. Kdo není a nebyl mistrem v tesání těl, a především v anatomii, nemůže tomu rozumět.“

Bylo to neúplné, nejasně vyslovené krédo? Možná. Vždyť celým Michelangelovým dílem se vine kategoricky přesná víra v dokonalost a sílu člověka, jen napomáhat světu – a nebořit svůj svět.

*

Psával troufalé sonety. Pro radost, jako odpočinek. Nakonec i jako předpověď vezdejších poměrů…

„Běh mého života už dospěl, koukej,

na křehké loďce bouřným oceánem

až do přístavu, kde všichni jednou stanem

dát počet ze svých zlých i dobrých děl, toť náš známý úděl.“

Zemřel v Římě zase kolem jedenácté hodiny 18. února 1564. Ale pohřeb se konal ve Florencii, byl slavný a poslední sbohem svému umělci přišlo dát celé město. Michel, piú che mortal, Angelo divino! Zesnulému se přišel poklonit i florentský vévoda Cosimo Medici. U vchodu do radnice, před sochou mládence s prakem, zářily barvy vévodského průvodu… a Svět tenkrát neznal hazard s ruletami v Casinu.