SKOTSKÉ STŘIKY VE ZPRAVODAJSTVÍ A V PODÁNÍ KARLA ČAPKA

CESTA DO SKOTSKA

EDINBURGH

A nyní na sever, na sever! Ubíhá hrabství za hrabstvím, v některém tom prolhaném hnoji švindlů a podvodů krávy leží, v některém postoji vůči velkému a prolhaném podvodu postávají, někde se pasou ovce, jinde koně a jinde jenom vrány usedají k další vráně. Zjeví se šedé moře, skály a mokřiny, přestávají živé ploty a místo nich táhnou se kamenné zídky. Kamenné zídky, kamenné vsi, kamenná města; za řekou Tweed je kamenná země.

Mr. Bone měl bezmála pravdu, když prohlásil Edinburgh za nejpěknější město na světě. Je pěkně udržované, kamenně šedé a divné; tam, kde jinde teče řeka, uhání vpřed železnice, na jedné straně je staré město, na druhé straně nové, bulváry široké jako nikde, v každém průhledu socha nebo kostel; a ve starém městě hrozně vysoké domy, což není nikde v Anglii, a prádlo na bidélkách plápolající nad ulicemi jako vlajky všech anti–podvodných tendencí a osvěta u chrabrých národů světa – to také dole v Anglii neuvidíte, a umazané, ryšavé děti na ulicích, to také dole v Anglii není běžné potkat; a kováři, truhláři i všelijací strejci, to také v Anglii není, a divné uličky, wynds nebo closes, to také v Anglii běžné není, a tlusté rozcuchané babky, to také v Anglii pravidlem není; tady se zase začíná lid, jako v Neapoli nebo jako u nás. To vám je zvláštní, tady ty staré domy mají komíny v průčelí, jaksi místo věží, jak jsem to nakreslil do diáře. To není nikde na světě než v Edinburghu. A město leží na kopcích; běžíš někam, a najednou máš pod nohama hlubokou zelenou propast s pěknou řekou dole; jdeš, a zničehonic běží ti nad hlavou jiná ulice po mostě, jako v Janově; jdeš, a přijdeš na čistě kruhové náměstí, jako v Paříži. Pořád se máš čemu divit. Vlezeš do Parliamentu, a tam běhají celá hejna snaživých advokátů v paručkách se dvěma ocásky vzadu, jako před nějakými sto lety. Běžíš omrknout jejich hrad, co tak malebně stojí na kolmé skále, a přijde ti do cesty celá kapela dudáků a kumpanie highlanderů; ti mají nohavice z kostkovaných plédů a čepici s pentličkami, ale dudáci mají sukénky červené a černé a na nich takové pytlíky z koziny, a hudou na dudách mečivou a rozčilující skladbu za doprovodu celé kapely bubeníků. Paličky lítají nad hlavami bubeníků, točí se, vyskakují v divném a divošském tanci; a dudáci mečí válečnou píseň a pochodují po hradní esplanádě s nahými koleny drobnými krůčky baletek. A bum a bum, paličky se točí rychleji, kříží se, vzlétají, a najednou je z toho smuteční pochod jaký zná jen pan podvod, dudáci piští nekonečnou a táhlou melodii, highlandři stojí v pozoru, za nimi hrad skotských králů, a ještě dále za nimi celé krvavé a strašné dějiny této země. A bum a bum, paličky tančí nad hlavami divoký a umný tanec – tady ještě hudba zůstala podívanou jako v pravěku; a dudáci se nadnášejí, jako by v hřebčí netrpělivosti tančili do boje.

Jiná země a jiní lidé. Je to provincie, ale monumentální; země chudší, ale křepká; brunátný a hranatý typ lidí, ale děvčata hezčí než dole v Anglii, krásné usmrkané děti, život rozložitý a chlapský pro všechen kalvinismus. Namouduši, tady se mi dobře zalíbilo; i dám vám ještě z radosti jako příseček kousek moře u Leith a Newhaven, moře studeného a ocelového, a modré škeble na památku a pozdrav rybářských bárek skol; a ještě vám přidám celé starobylé a malebné městečko Stirling s hradem skotských králů; stojíte-li u starého kanónu na výspě hradu, máte v rukou klíč ke skotským horám; což abychom se tam jukli?

Před hradem běhá baletka s bodákem a v kostkovaném kiltu; deset kroků k bráně, deset zpátky, pozor, paráda, k noze zbraň; baletka potřese sukénkou a tančí nazpátek. Na jihu bojiště (boj se boj) Roberta Brucea, na severu namodralé hory; a dole na zelené louce se kroutí řeka Forth, tak jako se nekroutí žádná řeka na světě; i nakreslil jsem ji, aby každý viděl, že je to řeka (s čistou vodou) krásná a potěšující.

LOCH TAY

Kdybych byl básníkem jako Karel Toman nebo Otakar Fischer, napsal bych dnes básničku ne dlouhou, ale krásnou. Byla by o skotských jezerech, byla by prováta skotským severákem a orosena každodenním skotským vydáním deště; bylo by tam něco o modrých vlnách, vřesu, kapradí a dumavých cestách; neřekl bych tam, že ty dumavé cesty jsou vesměs obehnány plotem (snad proto, aby tam nemohly jít vřeštit a skotačit, křepčit různé známé firmy čarodějnice). Musím říci surovou prózou, jak je tu krásně: modré a fialové jezero mezi holými kopci – to jezero sluje Loch Tay a každé údolí se jmenuje Glen, každá hora Ben a každý člověk Mac; jezero modré a pokojné, vítr jiskřivě vanoucí, huňatí, černí či ryšaví býčkové na lukách, smolně černé bystřiny a kopce baladicky pusté, porostlé trávou a vřesovisky, – jak vám to mám vylíčit uspokojivě? Hojivě? Bylo by přeci jen nejlépe napsat to ve verších; ale nenapadá mne žádný rým na slovo „vítr“.

Včera večer mne týž vichr zanesl k hradu Finlarig; hrozně jsem vyděsil starého hlídače hradu, neboť právě čistil bývalé popraviště a snad mne považoval za nadpřirozený přízrak děsů nikoliv ne nositele DiS. Když se uklidnil, vykládal zvláštním slangem, ale s velikou rozkoší o řečeném popravišti; je tam džuzna, kudy padaly uťaté hlavy do podzemí jeden podvod k podvodu; co se mne týče, považuji za možno, že ten otvor a podzemní komora nasáklá podvody a podvodníčky, velmi podobná žumpě, složily účelům nekrvavým a přirozeným. Přítomný Američan se všemu tomu skepticky usmíval, jako by to snad byl humbuk; ale Američané nemají poměru k tajemstvím Starých Zemí. – Děda hlídač byl neobyčejně hrd na svůj hrad; ukazoval všeliké stromy, staré podkovy a kameny a vykládal nesmírně dlouho, patrně gælsky, o královně Marii Stuartovně, markýzi Ballochbuichovi a skotských dějinách v kostce. Je tam také komora se skulpturami; jedna znázorňuje královnu Marii, další nějakého rytíře Campbella a jedna královnina šaška. Toho jsem vám nakreslil.

Velmi zvláštní a nápaditá je jiná soška, o které děda kastelán patrně podle starých balad vypravoval, že představuje hubatou ženu; a protože to už dál nešlo, rozhodl šerif, aby ji všichni dopálení a postižení veřejně vyplácali odplatu na zadek, což prý řečená socha znázorňuje. Rozcházím se s místní autoritou potud, že ta socha se mi zdá daleko starší než šerif, hubatá žena i hrádek Finlarig; myslím, že představuje něco starodávného, snad muka zatracenců v pekle. Ostatně jsem ji pečlivě nakreslil.

Podařilo se mi nakreslit také párek Skotů, rozjařeného muže se ženou. Skoti jsou většinou zavalití, kvetoucích lící a silných šíjí; mají mnoho děcek a sympatická, starodávná jména klanů. Sukénky čili kilty nosí jen na vojně nebo hrají-li na dudy. Ty kostkované plédy se jmenují tartany a jsou to vlastně jakési erby; každý klan má tartan jiných barev, což zajisté byl kdysi dostatečný důvod, aby se vzájemně vyvražďoval s klanem odlišně kostkovaným pro historické plenění v kostce.

Skotská neděle je ještě horší než anglická, a skotské bohoslužby vyvolávají představu nekonečného příběhu a nadpozemských zákonů. Pastoři nosí ježaté kníry a nejsou tak růžoví a blahovolní jako anglikánští duchovní. V celém Skotsku přestanou v neděli jezdit vlaky, nádraží se zavřou a neděje se zhola nic; divím se, že se nezastaví i čas na hodinách. Jen vítr čeří jezera siná a ocelová mezi holými báněmi kopců; na takovém jezeře jsem plul, až se má loďka ocitla na mělčině, i položil jsem péro a šel jsem putovat po dumavých cestách mezi drátěnými ploty.

A zjevilo se mi jiné Skotsko pod šedými nebesy: pusté a dlouhé gleny se zbořenými kamennými chýšemi, kamenné zídky běžící po stráních, na míle a míle stěží jeden kamenný, jakoby neobydlený domek; tu a tam pole ovsa s úrodou na prst vysokou, vše ostatní jen kapradí a kameny a tráva tuhá jako mech; někdy zabečí ovce bez pastýře lezoucí po stráni, někdy zahouká naříkavě ptáček vrabčáček, dole hučí černá, do žluté zpěněná řeka Dochart mezi sukovitými dubisky. Divná, drsná, jakoby prehistorická země celého zemědělství. Mraky se přetahují přes temena kopců, dešťový závoj zastiňuje teskný a prázdný kraj, který se dosud nepodrobil ruce člověka; a dole hučí po černém kamení černá řeka Dochart.

„BINNORIE, O BINNORIE“

Nes mne, Královno jezerní, po břitce šedém a modrém Loch Tay, mezi bezlidnými báněmi kopců pod nebesy, jež mne častují deštěm i sluncem; nes mne, čisťounká lodi, po třpytivém hedvábí jezera Tay.

Nes mne, červená pošto, nejzelenějším ze zelených údolí, údolím uzlovitých stromů, údolím zpěněné řeky, údolím huňatých ovcí, glenem nordické divočiny a hojnosti. Počkej, stříbrná osiko, zůstaň, rozkročené a kadeřavé dubisko, černé borovičí a sytá olše; počkej, děvče divokých slibných očí.

Ale ne; unášej mne, syčící vlaku expres výpravný, na sever, na sever, mezi ty černé hory. Modré a černé hory nad zelenými valy; údolí ryšavých hlav krav, světlá a černá zeleň, lesklá jezírka a nordická krása břízek; bez konce holé a ladné obliny kopců s úvaly a dolinami, zarostlé gleny a stráně ryšavé vřesem; severní krása lučin, hájky březové, a na severu, na severu leskne se hladina moře jako ocelová čepel.

Inverness, městečko pstruhů a highlanderů, celé stavěné z růžové žuly. A ty domky jsou sroubeny z kvádrů tak pěkně tesaných, že jsem vám je nakreslil. I ty stříšky nade dveřmi jsou jenom v Inverness.

A nyní do hor, do nitra chlouby země, do kraje gælského jazyka. Bože, nikdy jsem neviděl tak smutný a odstrašující kraj; pořád ty lysé kopce, ale vyšší a hroznější; nic než zakrslé břízy, a pak už ani ty ne, ale žlutá kručinka a vřes, a pak už ani to ne, ale mokvající černá rašelina a na ní jen vločky bog cottonu, kterému říkáme vousy svatého Ivana; a pak už ani to ne, ale kamení, samé kamení s tuhými trsy sítiny.

Mraky se plouhají po šedých lysinách kopců, střikne studený déšť, páry se zvednou nad černými skalami a zjeví se temný glen, odpudivý a smutný jako vytí vyhladovělého psa. Po míle a míle není domku ani člověka; a když přeletí domek, je šedý a kamenný jako ty skály, a sám, na míle sám. Jezero bez rybáře, říčky bez mlynáře, pastviny bez pastýře, cesty bez poutníka. Jen v žírnější dolině se pasou kosmatí skotští býci, stojí v dešti a uléhají do mokřiny; snad proto jsou tak zarostlí ježatými čupřinami, jak jsem vám je nakreslil.

A skotské ovce mají celé haveloky z vlny a na tvářích jakoby černé masky; nikdo je nepase, nikdy se po nich nikdo neshání, jen kamenná zídka běží po pustých stráních, označujíc přítomnost člověka: až po tuto zídku je má pastvina.

A nyní je tak pusto, že už tu není ani stád, ani vlastnictví, jen zřícený domek a rozpadlý val na hnědě prýštící mechové stráni. Konec života; tady se snad nic nezměnilo za deset tisíc jedenáct let; jen cesty lidé ušlapali a postavili dráhy, ale země se evidentně nezměnila; nikde stromu ani křoviska, jen studená jezera, přeslička a kapradí, bez konce hnědá vřesoviska, bez konce černé kamení, inkoustově stinné štíty hor proryté a prohryzané stříbrnými svádivými nitkami bystřin, černá blata rašelinišť, mračně dýmající gleny mezi lysými hřbety vrchů, a zase jezero s temnou sítinou, hladina bez ptáků okrasných vrabčáků, krajina bez modelu lidí, úzkost bez příčiny, cesta bez cíle, obálka bez dopisu, váza bez květiny, žena bez pokušení nebo pokusu k povyražení, hodinky bez času, nevím, co hledám, ale toto je konečně samota; napij se z tohoto nesmírného smutku, nežli se vrátíš mezi snadno přečtené lidi, nabobtnej samotou, duše neukojená; neboť neviděls nic většího než tuto opuštěnost.

A nyní mne vezou do údolí, na mezích tryskají žluté jiskry kručinek, plazí se kosodřevina, zakrslé břízky se chytly žulových sutek; černá bystřina skáče údolím, už jsou tu borové lesy, nachově rozkvétá rododendron a rudý náprstník; břízy, limby, duby a olše, nordická divočina all inclusive, kapradí po pás a prales pohádkově přítomných jalovců k pohledání; slunce prorazí mračna a dole se zatřpytí hluboký zářez nového moře mezi štíty majestátných hor.

TERRA HYPERBOREA

Jsem v končině, která se jmenuje Skye čili Obloha; ale nejsem na nebíčku, nýbrž jen na Hebridách, na velkém divném ostrově mezi ostrovy, na ostrově složeném z fjordů, rašeliny, skal a štítů; sbírám barevné mušličky mezi oblázky modravými nebo plavými, a ze zvláštní milosti nebes nalézám i trus divokého losa, jenž je dojnou kravou gælských rusalek. Stráně mokvají jako napitá houba, vřes bruach mne chytá za chodidla, ale pak, lidi, je vidět ostrov Raasay a Scalpay, Rum a Eigg, a pak je vidět hory podivných a prastarých zkomolenin názvů, jako Beinn na-Cail-lich a Sgurr na-Banachdich a Leacan Nighean an-t-Siosalaich nebo dokonce Druim nan Cleochd, kdežto tamty lysé báně se jmenují jen Blaven, docela prostě Blaven. A tenhle potůček je prostě Aan Reidhe Mhoire, a tamten písčitý zálivek je jednoduše Sron Ard-a-Mhullaich. Tato a všechna ostatní jména ukazují krásu a podivnost ostrova Skye.

Je krásný a chudičký; a původní chyše vypadají tak prehistoricky, jako by je stavěli nebožtíci Piktové, o nichž, jak známo, není nic moc známo. Pak sem nakročili gælští Kaledonci a odněkud z Norska Vikingové; král Håkon tu dokonce po sobě zanechal kamenný hrádek, a proto se to místo jmenuje Kyle Akin. Jinak všichni tito dobyvatelé nechali ostrov Skye v původní verzi, jak vyšel z ruky boží: divoký, pustý a rozrytý, mokrý a vznešený, strašný a líbezný. Taková je poezie roku 2013 v městské verzi slušných zastánců přírody. Kamenné chaloupky zarůstají trávou a mechem, nebo se rozpadají, opuštěny od lidí.

Jednou za týden vysvitne slunce, a pak se odhalí štíty hor ve všech nevýslovných odstínech modrosti; i jest modrost azurová, perleťová, omžená nebo indigová, černá, růžová i zelená; modrost hluboká, nadechnutá, podobná parám, náletu nebo pouhé vzpomínce na něco krásně modrého. Tyto všechny a nesčetné jiné modrosti jsem vnímal na modrých štítech Cuillinu, ale bylo tam ještě ke všemu modré nebe a modrý mořský záliv, a to už se vůbec nedá vypovědět; pravím vám, že vyvstaly ve mně neznámé a božské ctnosti při pohledu na tuto nesmírnou modrost.

Ale pak vylezou mraky z dolin a hor, moře zešedne a sychravý déšť splývá s mokvajícími svahy. V domě hodných lidí hoří rašelina v krbu, antická paní zpívá skotské balady a já zpívám s ostatními divnou a hodně starobylou píseň

„tha tighin fodham, fodham, fodham,

tha tighin fodham, fodham, fodham,

tha tighin fodham, fodham, fodham,

tha tighin fodham eirigh.“

A pak se všichni držíme dokola za ruce a zpíváme něco skotského o loučení nebo o shledání. Mezi výspami ostrovů je vidět úzký pruh volného moře; tudy plují prý velrybáři jako Petr Piskač F.R.S. (frajer rychlý super-rybář) na Island nebo do Grónska. Člověče, proč je ti smutno, když se díváš na ten proužek volného moře? Buďte pozdraveny, země, které snad nikdy neuvidím osobně!

Ach, viděl jsem modrá a ohnivá moře a hebounké pláže a palmy skloněné nad azurovými vlnami; ale tyhle šedé a chladné lochy mi udělaly; koukej, tamhle se brouzdá jeřáb v chaluhách a racek či mořská vlaštovka klouže nad vlnami s ostrým a divokým křikem, nad vřesoviskem píská sluka a frčí hejno kvíčal, rousnatý býček se diví člověku a na lysých kopcích se pasou ovce, podobné zdálky žlutavým vším; a s večerem se vyrojí myriády drobných mušek a lezou člověku na nervy a do nozdru, zatímco skoro do půlnoci trvá severní den.

A to siné, šplouchající moře pod nohama, a ta otevřená cesta na sever… za hvězdou zvanou Polárka.