DENIS DIDEROT

☼   5.10.1713   LENGRES      ♂    31.7.1784   PARIS

24. července 1749 byl zatčen. Bastila je plná podezřelých nebo odsouzených. Vězeň je převezen do Vincennes. Tady na okraji Paříže, vegetují „zmizelí“, ti, kdož jsou tu pohřbeni jako pohrobky kruté vlády zaživa. Tady stráví jednu stovku dnů v samotce, v nejistotě, jak se to s ním vyvrbí.

Protokol jeho výslechu uvádí:

„Dotazován na svá jména, přezdívky, věk, hodnost, bydliště, profesi a náboženství, odpověděl, že se jmenuje Denis Diderot, žije v Paříži, kde byl zatčen, v rue Vieille Estrapade, farnost Saint-Etienne-du-Mont, náboženství katolického, apoštolského, římského.

Dotazován, nepsal-li spis nazvaný Listy o slepcích pro ty, kteří vidí; odpověděl, že jmenovaný spis nedal vytisknout.

Dotazován, neprodal-li či nedal-li někomu rukopis; odpověděl, že neví nic.

Dotazován, zná-li jméno autora řečeného spisu; odpověděl, že neví nic.

Dotazován, nedal-li nebo neposlal-li různým osobám exemplář řečeného spisu; odpověděl, že jej nedal ani nikomu neposlal.“

Toto PONÍŽENÍ nikdy nezapomněl. Jeho stín za ním zůstával neblaze hrozit ještě dávno potom, kdy už v oblíbeném starém županu seděl v křesle v rue Taranne v Paříži. Také odpověď na často kladenou otázku, proč během svého života neuveřejnil žádná z těch děl, která tvoří jeho posmrtnou slávu – Synovce Rameauova, Jeptišku, D´Alembertův sen, Jakuba fatalistu – je aspoň zčásti v oněch zkušenostech roku 1749, jež ho dohnaly na pokraj šílenství a málem přiměly, aby zradil vážené přátele a vážené (ne: vražedné) kolegy.

Do Paříže přišel v patnácti letech. Už s tonzurou – otec, zámožný nožíř, z něj chtěl vykřesat kněze. Budoucí abbé však odbíhal od teologie ke krásným uměním. Na otcovo naléhání přešel na práva, avšak po skončení studií na dlouho v kancelářské praxi u advokáta de Rise neuspěl. To už otec dávno neposílal peníze, a tak mladý Diderot zkoušel své štěstí jako domácí učitel, příležitostný spisovatel, překladatel.

Se ženou, s níž proti vůli svých i jejích rodičů uzavřel tajný sňatek, nebyl nikdy šťastný. Rozdíl mezi nimi, jak se ukázalo, byl na duchovní úrovni – nedal se snadno překlenout. Z několika dětí přežila rodiče jen Diderotem rozmazlovaná dcerka Angelika. Bylo mu třiatřicet, neměl postavení ani zaručený příjem, když vydal svou filozofickou prvotinu. Filozofické myšlenky, vyznání racionálního náboženství promísené úvahami o evoluci. Kniha byla ihned zakázána a veřejně demonstrativně pálena. Stejný osud potkal Listy o slepcích pro ty, kteří vidí (nebo slídí?). V tajných policejních hlášeních byl označován jako „velmi nebezpečný výlupek a recidivista“. V této situaci mu nakladatel Le Breton nabídl, aby přeložil, případně i uspořádal do snazší podoby naučný slovník Angličana Ephraima Chamberse Encyklopedia or a Universal Dictionary of Arts and Sciences. Diderot netušil, že se toto pověření, příležitostné a dočasné, jak se mu v té chvíli zdálo, promění v životní posedlost.

Do čeho se dal, to si uvědomil, až když začal s prací. Nedokázal se spokojit s pouhým překladem nebo povrchní změnou v uspořádání hesel. Pochopil, že se mu dostává příležitosti vytvořit něco zcela nového – novou encyklopedii – nástroj, kterým lze vládnoucí třídě vyrvat spolu s věděním také moc. Avšak ještě než vyšel první svazek, zažil Diderot na vlastní kůži, že bez protekce nejvyšších míst by bylo jeho podnikání odsouzeno k nezdaru. Byl zatčen – s důsledky, které jsme vám už načrtli.

Když však s oddychem opustil Vincennes a ocitl se opět na svobodě, tvářil se navenek, jako by se nic nestalo. Neustával pracovat na svém velkolepém projektu. (Jeden z jeho životopisců, Richard Friedenthal, charakterizuje rozpětí projektu přirovnáním, že dnes by vyžadoval budovu se 200 zapálenými a zapojenými zaměstnanci.) Diderotovi se podařilo získat ke spolupráci jednoho z nejznámějších mužů své doby, matematika Jeana d´Alemberta, který po boku „ředitele“ stál – byť zdráhavě – dvanáct let, a dalších téměř 170 externistů, mezi nimi osobnosti tak vynikající, jako byl matematik a ekonom markýz de Condorcet, Jean Jacques Rousseau (se kterým se patnáct let přátelil, než se ve zlé potyčce rezolutně rozešli), filozof Etienne Condillac a Voltaire, ale i neznámí provinciální odborní konzultanti.

UNIVERZÁLNÍ DUCH

První svazek Encyklopedie čili Výkladového slovníku věd, umění a řemesel vyšel 1. července 1751 – tím bylo zahájeno i dvacetiletí boje o tento největší literární podnik doby. Vydavatel Encyklopedie, jež se naštěstí těšila přízni vládnoucí metresy, markýzy de Pompadour (která však roku 1764 zemřela), byl nicméně dvacet let pronásledován cenzurou, stal se středem chudých úkladů, chudých nadávek a výhrůžek, státní rada dvakrát zakázala pokračování.

Diderot nejenže nesl na svých bedrech celou tíhu organizace, dozíral také na tisk 28 svazků textu a 11 svazků ilustrací a sám přispěl více než tisícem článků do mlýna. Jeho specialitou byly dějiny filozofie a popis řemesel – ten vysloveně s úmyslem zdůraznit jejich přínos k pokroku a „štěstí civilizace“. Zobrazení s příslušnými vysvětlivkami (vyobrazené stroje a nářadí si často nechával zkonstruovat jako přesné modely) tvoří praktické těžiště Encyklopedie: tehdejší továrníci se mohli řídit i popisem výrobních postupů. V agrární zemi, jíž byla tehdejší Francie, byla i tímto způsobem připravována industrializace. Druhým těžištěm je osvícenské zaměření lexikonu. Diderot měl na mysli inventář veškerého vědění své doby, dějiny jejího pokroku, vyjádření všech jejích vnitřních souvislostí ve světle kritiky vládnoucí ideologie, kritiky, jež chtěla zatočit s mystifikacemi a osudnými omyly ve velkém.

ROMANOPISEC FILOZOF

Příspěvky pro Encyklopedii nejsou přirozeně zdaleka oním literárním dílem Denise Diderota, které by dokázalo vyjádřit jeho rozporuplný vnitřní život. Rozhovory, jež byly jeho nejoblíbenější výrazovou formou, ať šlo o rozhovory s přáteli, s milenkou micinkou (se Sofií Vollandovou se znal od roku 1755 a  krátkou pauzou trval tento vroucný vztah až do roku 1784, kdy Sofie skonala o pět měsíců dříve než skapal Diderot) nebo s dcerou, především pak se sebou samým, vyžadující přímější formu než pojednání. I jeho „drobné papíry“ – Rozhovor s maršálkou de C., Dodatek k Bougainvillově cestě, D´Alembertův sen – jsou velká díla, neboť je to síla. Avšak nejtrvalejší výraz jeho duchovního temperamentu a nejpoutavější důkaz jeho modernosti jsou romány: Jeptiška, Synovec Rameaův, Jakub fatalista a jeho pán. Podobně jako u Voltaira byl i u Diderota rozhodný polemický impuls; chtěl jej učinit nástrojem poznání a prostředkem osvíceného poselství. Protože Diderot byl založením dialektik, hrál u něj rozhodující formu dialog.

Dialogy mu však nebyly ani povídáním, ani dialogy platónskými. Pokoušel se v nich dramatizovat a názorně předvést abstraktní proces exaktního myšlení. Na rozdíl od velkých současných moralistů nevznikalo totiž jeho dílo jako bleskový nápad (který se projevuje v bystré až sžíravé zkratce), nýbrž jako proces zrání. „Niť pravdy,“ napsal Sofii Vollandové, „přichází ze tmy a vede do tmy zpátky. Na celé její délce je jediný bod, který je ze všech nejsvětlejší: tam se musíme dokázat zastavit, za tím, jak se zdá, začíná znovu dobře známá říše temnoty.“ Diderotovy dialogy jsou přibližováním k tomuto bodu. Nemají konec, nemají „výsledek“, jsou přeťaty, když účastníci rozhovoru cítí, že „niť pravdy“ ubíhá moc do tmy.

Naprosté většině Diderotových současníků zůstaly ovšem jeho skvosty skryty. Řekli jsme už, že je nepublikoval. „Vyšly“ pouze „u Grimma“. Jeho kamarád, německý baron Friedrich Melchior Grimm, vydával totiž v Paříži Literární korespondenci, „důvěrný“ dvouměsíčník, psaný, nikoliv tištěný, proto nepodléhající cenzurám chuděrkám. Literární korespondence byla určena předplatitelům – a ne ledajakým. Patřili k nim němečtí urození princové a vévodové, velkovévoda toskánský, švédská královna, polský král, ruská carevna – ti všichni chtěli být informováni o pařížském kulturním životě. Tito privilegovaní čtenáři se mohli po roce 1757 seznamovat s Diderotovými romány Jeptiška a Jakub fatalista a jeho pán, s jeho články o literatuře, filozofii, divadle, hudbě – zvláště pak o výtvarném umění. Neboť Diderot byl průkopníkem výtvarné kritiky. Před ním tento druh žurnalistiky nikdo známý nepěstoval.

Kompetenci výtvarného kritika nabíral Diderot četbou, redakcí statě „o kráse“ pro Encyklopedii, návštěvami královských sbírek, ale hlavně stykem s malíři a sochaři v jejich ateliérech (u Chardina, La Toura, Falconeta a jiných expertů).

DIDEROT A DIVADLO

Jako Diderotovy současníky i jeho samotného fascinovalo divadlo. Zřejmě pro úctu, které se v 18. století těšili autoři jako Molière, Racine a zejména Corneille. Navíc mělo divadlo pro osvícence stejný emancipační význam jako psané slovo, ba možná ještě větší vzhledem k tomu, že mohlo působit i na publikum, jež nezvládalo číst latinku, zato chodilo se zájmem do divadla. Diderot vytušil nebezpečí strnulosti estetických kategorií francouzské klasiky, rozvíjel tudíž v diskuzi s tímto divadlem svou koncepci. Jeho vlastní produkce je sice nepatrná nejen počtem – jde o tři hry – nýbrž i významem, v tom se vzácně vždy shodlo publikum, kritici i teatrologové, maniaci a přátelé divadelních filků. Epochální význam zato mají jeho texty o teorii dramatu.

Měřítkem Diderotovy kritiky francouzského klasického dramatu se stal pojem přirozenosti. Namísto aby dramatik ukazoval člověka, jaký má být, musí jej předvést takového, jakým je „podle své přirozenosti“, soudí Diderot. Kromě toho bojuje proti soudobé hierarchii dramatu, jež tragédii přisuzovala pojednávat o problémech „vyšších“ společenských tříd, kdežto zobrazení měšťanské skutečnosti patřilo pouze do odlehčené formy komedie. To ovšem zas neodpovídalo novému společenskému a ekonomickému postavení buržoazie, manažroutů, hrubých lačných žroutů. Diderot tedy hledal v této hierarchii místo, na němž lze esteticky přiměřeným způsobem vyjádřit novou „měšťanskou“ realitu.

S tím souvisí další nezbytný aspekt Diderotovy teorie: požadavek, aby byl individuální protagonista klasické tragédie (skřet) nahrazen představitelem sociální skupiny. Píše: „Přesně řečeno nejsou to už charaktery, jež třeba uvést na scénu, nýbrž podmínky.“ Konečně nejvýznamnější Diderotovo dílo o teorii divadla – Herecký paradox – psaný celých deset let a publikovaný teprve bezmála půlstoletí po autorově smrti v roce 1830 – krouží kolem otázky: Jaký musí být hercův zapamatovatelný projev, aby na diváka měl nejhlubší dopad? Plasticky a stručně formulovaná odpověď se vyzná: „Hercovy slzy vyplývají z jeho mozku.“ Jinými slovy, Diderot vyžaduje od herce analytické schopnosti, schopnost vcítit se do cizích duševních pochodů, vypočítat si afekty, dokonale se ovládat. Mít to pod kontrolou.

Diderot byl mimo jiné inspirátorem jiného reformátora divadla, G. E. Lessinga; význam jeho knih o divadle sahá však až do dneška. Diskuze o nich a s nimi vedli všichni velcí francouzští režiséři až po J. L. Barraulta; i Bertolt Brecht rozvinul značnou část své teorie právě na základě myšlenek Diderotových.

FILOZOF DIALEKTIK

V Salonu z roku 1767 říká Diderot v imaginárním rozhovoru s imaginárním abbé: „Dejte si bacha, abyste se také nestal filozofem.“ Abbé odpovídá: „To je nemoc, kterou se u vás člověk nakazí až příliš snadno.“ Přečtěte si Jakuba fatalistu a jeho pána, Diderotovo hlavní vypravěčské dílo! Všechno je tu dialogem, hrou, na níž se podílí vypravěč stejně jako jeho postavy i čtenář. Román vůbec není pouhým dějem, bezpočtukrát přerušovaným příběhem Jakubova života a lásky, nýbrž střídavou hrou všech zainteresovaných. Jednou vynadá vypravěč čtenáři, vyhrožuje, že román přeruší, jindy si postavy stěžují na svého tvůrce. Románový experiment, antiromán, matoucí hra – tak trochu z nedopatření – a přece jedna z nejpolitičtějších knih své doby. Fantaskní literární kritik Hans Mayer ji charakterizuje takto: „Poprvé v dějinách evropské literatury je odhalena společenská neproduktivnost a bezcennost panství a současně životní závislost panské role na jejích sloužících.“ Pán se stává služebníčkem, svrchovaný čtenář prosí, aby bylo ve vyprávění pokračováno – filozofie proměny protikladů dospívá posléze v kosmologický „sen d´Alembertův“, evoluční proces od první hrstky hmoty až k přechodu do oblasti myšlení a cítění. Nekonečný řetězec proměn nemá počátek, nemá zakončení, nezná individualitu. „Všechny bytosti se do sebe navzájem prolínají, vyvíjejí se z jedné do druhé… Každé zvíře je více či méně člověkem, každý nerost je více či méně rostlina, každá rostlina je více či méně zvíře… A vy klevetíte o jednotlivcích! Jděte mi z cesty se svými jednotlivci! Je jenom jeden jediný velký jednotlivec, to je celek!...“

V únoru roku 1784 začal Diderot podezřele vykašlávat krev ze chřtánu. Docela dobře se bavil s knězem, který k němu docházel v posledních týdnech života, aby jeho slábnoucí vůli a intelekt přiměl k „zahnání bludů do kouta“. Shodli se v některých názorech praktické morálky, v názoru na DOBRÉ SKUTKY. Když však kněz naznačil, jak dobrým dojmem by působilo, kdyby Diderot tyto myšlenky vytiskl a připojil „malé odvolání svých spisů“, odpověděl filozof obratně: „Rád věřím, pane faráři, ale přiznejme, že bych se dopustil nestoudné lži.“

Denis Diderot zemřel krátce před polednem 31. července 1784, za pět minut celá. Jeho význam je plně chápán až v našem století. Skutečná Diderotova renesance začala baj vočko před šedesáti lety. Oslavy, zahájené počátkem roku 1984, trvaly až do roku 1989, aby vyústily do oslav 200 let od Velké francouzské revoluce. Mezinárodní bibliografie o Diderotovi a jeho díle, vydaná roku 1980, čítá hned 900 stran. Jeho dílo, v kritické edici vydávané od roku 1975, je rozpočteno (včetně 982 dopisů) na 38 svazků – do malých i velkých zlomků rozložený neustálený dialog, jedna jediná dlouhá nit pravdy na úrovni stereo odyssey.

JEN OSVĚDČENÁ NEKONFLIKTNÍ PERLIČKA…

Nejsem ani pan porod, ani kolohnátek totiž podrazácký skřet rozporuplný kojot

nesnáším projevy arogance, které roznáší notorik, nebo chabý přednašeč a přenašeč chorob

nesnáším eskalaci nálad, jež žvaní nesmysly s devalvací hodnot až do obludných podob

nesnáším tu nezbednost, co diktuje si špatně vykládaný tarot jako zaostalá piksla robot

nejsem cvrkot ustrašence, ani hukot utajovaných dohod, žádný kus od kokosu Margot

nejsem pásek bez kalhot, nejsem paseka, kterou naseká syreček u sebe do mrákot

jasnačka že nejsem to, k čemu inklinuje ráda v kocourkově slepá slepička

jasnačka je jasná páka intuice, která udává směr jako osvědčená perlička

Nelze popsat hlubokou vzpomínku na pocit, který jsem choval, že o mne nikdo nedbá a že jsem bez naděje; na hanbu, kterou jsem ve svém postavení pociťoval, takto tedy nerozjímal nikdo jiný než:

CHARLES DICKENS

☼  7.2.1812   LANDPORT U PORTSMOUTH     ♂   8.6.1870   GADSHILL PLACE

Dva týdny po dvanáctých narozeninách Charlese Dickense byl jeho otec zatčen pro dluhy a odveden do lapáku v londýnském Marshalsea. Doma začalo ubývat potravin; matka, která zůstala na svobodě sama s pěti dětmi, postupně zastavovala zařízení domácnosti, až byly nábytkem vybaveny jen dvě místnosti. Charles musel do zastavárny odevzdat jednu po druhé i své oblíbené knihy. Rodina rozhodla, že musí jít vydělávat. Dětská práce byla v tehdejší Anglii zcela samozřejmá, takže Dickensovi rodiče – kteří se nevyznačovali ani jinak zvláštní citlivostí – neměli žádné výčitky svědomí, když jejich senzitivní, chytré dítě denně odcházelo do dílny na výrobu leštidla na boty. Byla to stará barabizna a v něm haraburdí na břehu Temže, zamořená krysami a plná kraválu, a chlapec tam od rána do noci lepil štítky na sklenice s leštidlem – za šest šilinků týdně.

Do vězení pro dlužníky se za otcem odstěhovala celá famílie. Charles, který bydlel na blízku, přicházel každý večer a ráno tam s rodinou něco málo posnídal. Tolik se styděl za tyto nuzné rodinné poměry, že kamarádovi z dílny, jenž ho doprovázel, předstíral, že vchází do jiných než vězeňských vrat; začínaly se mu vracet také nervové záchvaty, jimiž trpěl nemálo v dětství.

To se přihodilo v únoru. V květnu zasáhla šťastná náhoda: otec zdědil dost, aby zaplatil dluhy a vyšel z vězení. Avšak Charles musel dál docházet do staré skladištní budovy za výdělkem. Teprve když se otec pohádal s bratránkem, jemuž dílna náležela, vzal hocha domů. Matce, která se pokusila spor vyžehlit tím, že zařídila, aby o Charlese z dílny znovu požádali, syn tuto trapnou snahu o přivýdělek nikdy jen tak neodpustil.

V dílně strávil sice „jen“ šest měsíců, odnesl si však z této neblahé zkušenosti mindráky, kterých se celý život nedokázal zbavit. Dítě, jemuž náhle odebrali lásku i svobodu, si nedovedlo představit, že by přišla pomoc nebo vysvobození z útrap. „Nelze slovy vyjádřit,“ napsal o hodně později jedinému celoživotnímu příteli a prvnímu životopisci Forsterovi, „tajnou agónii mé mučené duše, když jsem klesal do tohoto společenství; srovnával tyto denní druhy s druhy svého nejšťastnějšího dětství; a cítil, jak jsou v mých prsou drceny bez milosti dřívější naděje, že vyrostu ve vzdělaného a vynikajícího pána. Nelze popsat hlubokou vzpomínku na pocit, který jsem choval, že o mne nikdo nedbá a že jsem bez naděje; na hanbu, kterou jsem ve svém postavení pociťoval; na zoufalství, jímž bylo pro moje mladistvé srdce přesvědčení, že den za dnem ode mne prchá vše, co jsem se naučil, o čem jsem přemýšlel, z čeho jsem se těšil, co povzbuzovalo mou fantazii a co mě povznášelo, aby se to ke mně už nikdy nevrátilo. Celá moje bytost byla tak napadena smutkem a ponížením z těchto úvah, že dokonce i teď, slavný a hýčkaný a šťastný, často ve svých snech zapomínám, že mám drahou ženu a děti, dokonce i to, že jsem zralý pán, a sklesle se zatoulávám zpět do oné šedivé doby svého jediného života k dispozici tady a teď.“

Trpkost těchto zkušeností bezpochyby živila i skutečnost, že se Dickens narodil v přímořské části Portsmouthu v jižní Anglii a své dětství prožil v zeleni, vůních a pastorální scenérii venkovské Anglie až do doby, kdy musel odjet za rodiči do pachu, vřavy a zvlhlých stínů londýnské periférie.

Po otřesné zkušenosti lepiče štítků se malý Charles zotavoval také tím, že chodil ještě dva ročníky do školy. Ale už v patnácti se stal poslíčkem v advokátní kanceláři, naučil se ve volných chvílích těsnopis a snil o dráze parlamentního zpravodaje. I poznatky z prostředí právnického centra Gray´s Inn se budou nevyhnutelně často odrážet v mnoha jeho románech.

V tomto „velmi bezobsažném, šťastném, naivně romantickém období“, jak je nazývá zmíněný životopisec, se Dickensův život dočasně naplnil novou zkušeností: zamiloval se jako bejk do červené barvy. Hezká, vzdělaná a koketní štramanda Maria Beadnallová byla dcerou movitého bankéře. Dickens byl zábavný, dobrý recitátor, zpěvák – ovšem i žurnalista bez groše. Mariina rodina jej nebrala vážně. Po dvou letech vztahu (mladí lidé se patrně tajně zasnoubili) odjela Maria do Paříže, aby si dokončila vzdělání. U Dickense nešlo o přechodnou zamilovanost a rozchod mu zlomil srdíčko. V pozdějším životě na něho hluboce zapůsobila už jen jediná žena. S Marií se mohl vyrovnat aspoň literárně – byla předobrazem několika jeho postav, chladných, bezcitných nebo hráblých, mentálně retardovaných, rozhozených žen.

Zčásti bylo fiasko, které mu rozchod přiřkl, zmírněno úspěchem, když se splnil jeho sen; stal se parlamentním zpravodajem v právě založeném deníku True Sun. Po celé následující čtyři sezóny tvrdě dřel, až do roku 1836, nešetřil síly a překonával všechny překážky, jichž se tehdy mladým žurnalistům chystalo do cesty bezpočet. „Psal jsem na dlani, ve světle lucerny, v dostavníku se čtyřspřežím, jež pádilo divokou krajinou a hlubokou nocí do dáli.“

Takto nabývané poctivé know how bylo pro Dickensova jiskřivého ducha, dychtícího po poznání, neobyčejně důležité. Nejenže viděl v akci politiky, poznal i skutečnost těch zákulisních afér kolem nich a kolem sebe, skutečnost, jež vyžadovala pronikavou změnu k lepšímu. Z vlastního prožitku poznal už bídu s nouzí i její vlastní obydlí, hrozné školství pro chudáky z ulice, vězení pro dlužníky a zastavárny. Začal tato ponaučení aplikovat na společenské problémy tím spíš, že Anglii mohl procestovat křížem krážem a viděl tedy nespravedlnost a útlak, kterých byla plná, všechnu tu hrůzu donucovacích prostředků v pracovnách, kterými se zabýval chudinský zákon, o jehož projednávání psal do svých novin. Dickens docházel k vlastním závěrům.

Nestačil mu úspěch výhradně jen novinářský („Na galerii parlamentu neseděl nikdy nadějnější zpravodaj,“ řekl o něm kolega). Pod pseudonymem Boz (byla to přezdívka jeho mladšího bratra, znamenající boss) uspořádal a vydal knižně ve dvou svazcích v roce 1836 črty, kterými přispíval donedávna do literárních magazínů. Třebaže úspěch neměl hned finanční efekt, přinesl mladému autorovi proslulost postačující k tomu, aby mu nové nakladatelství nabídlo doprovázet textem skici ze sportovního života, jež kreslil malíř Seymour. Ačkoliv sport nepatřil zrovna k Dickensovým vyladěným šlágrům, nabídku přijal a 31. března 1836 začaly vycházet šilinkové sešity Posmrtných papírů Pickwickova clubu.

Co mělo být dost přízemním sledem současných sportovních nálad a žertů, stalo se překypující, neodolatelnou komickou kronikou, jaká se v anglické literatuře nevyskytla nikdy předtím ani potom. Přinejmenším dvě její postavy – Samuel Pickwick a Sam Weller – se staly opravdu nesmrtelné a nesmírně bodré fenomény po celém světě. V některém ohledu nebyli Pickwickovci překonáni ani v románech zralého pána Dickense.

Dva dny po uveřejnění románu se Dickens oženil. Vzal si za manželku nejstarší ze tří dcer kolegy novináře, Catherine Hogarthovou, příjemnou mladou dívku s kvetoucí tvářičkou a zahálčivými havajskými způsoby. Když se jim o rok později narodil syn, přestěhovala se s nimi do nového bejváku i švagrová Mary, aby pomáhala ve vedení domácnosti. „Nikdy nežilo tak dokonalé stvoření. Byla naprosto bez chyb,“ charakterizoval ji Dickens. Avšak jednoho dne, zcela náhle, bez jakékoliv předchozí nemoci, Mary přišla o život. Dickensův zármutek nemohl být v tu ránu větší. Smrt hodně hodné členky rodiny Mary se mu tak vryla do paměti, že nejen nosil až do smrti její prsten, nýbrž že se k ní znovu a znovu vracel ve svých knihách: ve smrti malé Nell ve Starožitníkově krámku, v téměř osudné nemoci Rose Maylieové v Oliveru Twistovi, ve smrti Dory Spenlowové v Davidu Copperfieldovi. Jsou-li v Dickensově životě hádanky, pak jen ve vztahu k ženám a vztah k Mary je jedna z nich.

Ještě než dokončil Pickwicky, začal Dickens pracovat na prvním velkém románu, Oliveru Twistovi (1837–1838). Je to výkřik hněvu z plna hrdla proti systému donucovací práce, proti krutostem, nespravedlnosti a mrzačení, jichž se tehdejší anglická společnost dopouštěla na bezbranných dětech. Práce na románu však měla na Dickense vliv i v jiném aspektu. Forster to vyjádřil takto: „Tím, že jej poučila, v čem je jeho síla, kniha způsobila, že si lépe uvědomil, co lze od jejího působení očekávat, a toto vědomí jej už nikdy neopustilo.“

Dickens byl „mistr širokých pláten“, rozený epik, jenž k rozvoji svých fabulačních schopností potřeboval prostor několikasetstránkových románů (byť nám zanechal i črty a povídky). Jejich mohutné řečiště řečí unáší čtenáře tak, že se intimně potkává s jejich postavami. Sleduje jejich osudy jako osudy sobě blízkých a románoví hrdinové se stávají modlami čtenářova niterného života.

Dickens byl – v nejlepším slova smyslu – autor tendenční. Svá díla psal s úmyslem napomáhat ke zlepšení poměrů – jsou zamýšlena jako nástroje neukrutné nenásilné reformy. Co román, to vážná obžaloba. Humor vystupuje jen jako podtržítko tragiky: je-li Oliver Twist protestem proti bezcitnosti společnosti vůči bezprizorním dětem, je Nicholas Nickleby (1839) útokem na nesmyslný školní systém, Martin Chuzzlewit (1844) je počastován deziluzí z americké bílé demokracie a černého otroctví, David Copperfield (1850), jeho nejromantičtější a nejautobiografičtější dílo, zesměšňuje v proslulých pasážích anglickou justici té doby, Zlé časy (1854) jsou jedním z prvních románů o boji továrního dělnictva, Malá Dorritka (1857) je děsivým obrazem dlužnického vězení a degenerace člověka, který v něm utápí nejlepší léta života, Příběh dvou měst (1859) rozebírá až na součástky příčiny pohnutek francouzské revoluce.

Dickens ovšem nebyl zdaleka jediný – byť z nejlepších a nejvlivnějších – literát, který to natřel všem okolo ve prospěch sociální spravedlnosti. V jeho citlivé mysli a originální tvůrčí fantazii, podpořené fotografickou pamětí, dostávaly i všední věci poetické grády. A tak pravá velikost Charlese Dickense spočívá ve schopnosti přetavovat politické myšlenky do uměleckého tvaru, do obrazů, charakterů, postav, děje, výher a objevů.

Navíc byl Dickens nesmírně houževnatý Angličan. Romány mu vycházely v letech 1836–1866 v týdenních sešitech za jediný šilink, obvykle ve 20 sešitech o 32 stránkách, čísla 19 a 20 jako double vydání o 48 stranách. Teprve po skončení sešitového vydání vycházely knižní formou. Tak začala v roce 1841 vycházet i řada příběhů – dnes bychom to nazvali seriál – nazvaná podle ústřední postavy invalidního starce Hodiny páně Humphreyovy. Kromě drobnějších povídek obsáhla ve svých 88 sešitech i dva romány, Starožitníkův krámek a Barnaby Rudge. Zvláště první, panoramatický příběh nezapomenutelných charakterů, zanechá v paměti každého čtenáře postavu hlavní hrdinky knihy malé Nell, „jakoby Mary zemřela teprve včera, když pomyslím na tento sakra smutný příběh,“ jak uvedl autor, když Nell nechal umřít. Čtenáři na obou stranách Atlantiku slzeli i s ním.

Američtí čtenáři obdivovali Dickense ještě více než angličtí. Když na náklady svého nakladatele odjel v roce 1841 do Spojených států na „pracovní dovolenou“, byl tam oslavován a hýčkán. Americká demokratičnost se Dickensovi hodila do krámu, mnoho věcí se mu však příčilo a ty patřičně sarkasticky okomentoval jak v Amerických poznámkách, tak v románu Martin Chuzzlewit.

Tento román, stejně jako následující, Dombey a syn (1848), plně prokazují autorovu uměleckou vyzrálost. Dickens v nich osvědčuje svůj humor, OSTROU SATIRU, dramatickou vynalézavost. Je to rok, v němž se mu nejen narodilo osmé miminko (druhý syn), nýbrž v něm začal psát i Davida Copperfielda. V románu se setkáváme se smutným hochem z výrobny leštidel, je v něm i Dickensův otec v postavě neschopného Micawbera, hezká, ale prázdná Marie, nesoucí jméno Dora, a mladý muž, který začíná jako novinář a stane se slavným spisovatelem. David, jenž si stěžuje, že se mu v životě „čehosi nedostává“, je právě i v tomto pocitu autorovou ozvěnou mysterious art a das omen.

Zčásti došel Dickens tohoto životního naplnění teprve v roce 1857. Založil mezitím vlastní časopis, vydal pozoruhodné romány Ponurý dům (1853), Těžké časy (1854) a Malá Dorritka (1857) a stal se ještě známějším a oblíbenějším lordem na párty, protože veřejně přednášel a četl ze svých děl. Jeho talent byl v tomto ohledu vždy rozpoznatelný, teď se projevil s plnou parádou. Když se v Manchesteru podílel na inscenaci divadelní hry přítele Wilkie Collinse a seznámil se s osmnáctiletou slečnou herečkou Ellen Ternanovou, změnila takováto symbióza podstatně jeho život. Životopisci ji dodnes zcela neobjasnili; je však jisté, že byla shledána hlavním důvodem Dickensova rozchodu s manželkou, která jeho niterné pocity jen málo chápala (i když třeba říci, že ani on se nesnažil porozumět starostem jedné ženy a deseti dětí k tomu).

V literárním díle se změna Dickensova soukromí odrazila jen málo. Snad některé ženské charaktery nesou rysy poslední oslnivé lásky. Rozhodně se nezpomalil rozmach spisovatelovy produkce. Je to období svrchované zralosti, vyjádřené zejména Velkými nadějemi (1861). Příběh, vyprávěný opět v první osobě, je však spíše alegorií, kterou skrývají jednotlivé postavy procházející životem hlavního hrdiny.

I v těchto letech pokračoval Dickens v cestách po Anglii s předčítáním ze svých děl. V roce 1867 je také přednesl podruhé do amerického publika. Nadšení Američanů znovu neznalo mezí. Ale i když spisovatelova energie byla nadlidská, tělo ponenáhlu chřadlo. Už před odjezdem nebyl okay, v Americe chytl nákazu; ani návrat a klidnější život jej nevyléčil. Ztrácel memory lane, dostavovaly se první příznaky mrtvice, to vše jako výsledek urputné přepracovanosti, přílišného spěchu a nátlaku na výsledky. Lékaři varovali – čtrnáct měsíců před smrtí. Dickens však pokračoval v recitacích, staly se pro něj jakousi nutností. 15. března 1870 recitoval naposled, soustředil se pak na knihu, kterou už nestihl dokončit: Tajemství Edwina Drooda. Podle částí, jež vyšly, lze usuzovat na jeden z jeho nejlepších románů. Avšak 8. června přemohla Charlese Dickense na šachovnici života zubatá mrcha smrt.

Sama královna telegrafovala hluboký zármutek, a přestože si spisovatel přál, aby byl pochován klasicky na tichém venkovském hřbitově, leží v „koutku básníků“ ve Westminsterském opatství. Přežívá v postavách, které vytvořil; hrdiny jeho románů nepřestali být lidé žijící z práce – většinou tvrdé práce – svých rukou a vybaveného nezkrotného mozku.