SAMUEL MORSE

☼    27.4.1791   CHARLESTOWN     ♂    POUGHKEEPSIE U NEW YORKU

Byly to první nesmělé krůčky té nezmapované síly, která změnila život na zemi. Nikdo z obyčejných lidí ji ještě důvěrně neznal. I její veliký king Edison se jako mladík ostýchavě ptal jednoho ze starých lordů telegrafistů, původem Skota, a proto skoupého na slovo: „Co je to elektřina?“ Stařík chvíli převaloval odpověď jako horkou bramboru na jazyku: „Co by byla… Je to dlouhatánský jezevčík. Když mu v Aberdeenu šlápneš na ocas, zakvičí až v Londýně.“ Asi nikdy nebylo v jednom zabručení líp vysvětleno poučení, proč si lidé z té všemocné sněženky kouzelnice nejdříve zjednali poštovní doručovatelku, která jim po drátech rychle expedovala zprávy. V této roli se odehrála premiéra Jejího electro veličenstva.

Přenášení signálů začalo ještě dřív, než se pan Samuel Morse zjevil v kolébce. Elektřina původně promlouvala lidštější řečí než tečkami a čárkami. Začala vykřikovat v bolestném šoku, ale také už na dálku. To se událo v 18. století, kdy byla roku 1741 vynalezena leidenská láhev. Její tvůrci ji naplnili – místo opojným mokem – dost silným elektrickým nábojem. A byl to právě její vynálezce, duchovní pastýř z Pomořan Kleist, který za to dostal od lahve první výprask. O tento vědecký přínos se rovněž hlásí holandský fyzik Musschenbrœk, který dělal své pokusy v Leidenu a dal tím lahvi její název. Své prvenství může prokázat dopisem fyzikovi Réamurovi.

„Milý amigo, spěchám Vám napsat, jak jsem dnes byl odměněn za své trpělivé pokusy. Dostal jsem od své lahve takovou šlupku, jakou bych nechtěl podruhé držet ani za celé království francouzské.“

Tyto objevy působily nesmírně atraktivně nejen na vědecký svět. Každý si chtěl vyzkoušet elektrické rány na svých dobrých známých. V klášterech, na panovnických dvorech i v dámských salonech to byla velká móda. Kartuziánští mniši se opásali (omotali) dráty a vytvořili řetěz dlouhý tři kilometry, aby dokázali, že jimi prochází jiskra. Byl to vlastně prvý elektrický a současně zvukový telegraf, neboť když prošla jiskra, první stejně jako poslední svatoušek na konci řetězu hrůzostrašně sykl bolestí.

Francouzský král Ludvík XV. se svou madame Pompadour našel zalíbení v elektrizování své osobní gardy. Zapojil na svých sto sedmdesát vojáků, kteří se museli držet za ruce, baterii leidenských lahví a s badatelským zájmem přihlížel, když celá rota vyskakovala jako jeden muž.

Tyto pokusy měly jednu velkou zásluhu: vzbudily široký zájem o elektřinu. Jako o mnohých velkých mužích, začal si svět také o elektřině nejdříve povídat anekdoty, aniž znal její skutečné šikovné činy. Nikdo netušil, k čemu by ti vyskakující muži mohli být dobří.

PORTRÉTISTA PREZIDENTA U.S.A.

V roce 1791 se jednomu protestantskému kazateli narodil synek Samuel Morse. Stalo se tak evidentně v městečku, jehož jméno symbolizuje více pokroutku tance než kázání a elektřinu, v americkém Charlestownu. Jen osm let před tím získaly Spojené státy po tuhých sporných tahanicích s Anglií svou nezávislost a ve Francii již dva roky hořela Velká revoluce hrň ji na Bastilu. V pozdějším období USA obdržely Sochu svobody darem právě díky francouzské štědrosti. Ale u Morseho kolébky stály jiné sudičky, aby jeho osud spojily s docela jiným revolučním činem rezolučního agilního jedince, který se v té době přihodil.

Odehrál se na pitevním sále, místem činu byla Bologna. Malý skalpel se přiblížil k oběti, užuž se chtěl zabodnout do masa – a najednou se muž se skalpelem v ruce zarazil se zatajeným dechem. Kdo to má být moje dobroto? Přece Luigi Galvani. Nepitvá ženu ani muže, na operačním stolku leží jen nehybné žabí nožičky. Ty mrtvé ropuší packy sebou pod dotekem skalpelu škubly! Jaká záhadná síla se tu poprvé člověku představila? Profesor nezná odpověď, marně, zoufale se shání po vysvětlení.

Nikdy se mu to nepodařilo. Teprve po deseti letech jeho vědecký nepřítel ve zbroji a dovršitel jeho díla Alessandro Volta dokázal, že se žabí nožičky vůbec nepohybovaly nějakou nadpozemskou živočišnou energií, jak tvrdil Galvani. Nevysvětlitelný pohyb zapříčinily dva nezávislé kovy – skalpel a plech na pitevním stole.

„Tomu nikdy neuvěřím!“ protestovala až do smrti nehybné galvanicky pohyblivá ústa prostořekého Galvaniho. A přece Volta správně poznal, že je možné vyrábět elektřinu tím, že se přiblíží dva různé kovy a mezi ně se vloží vlhká látka. A vzápětí zkonstruoval slavný Voltův sloup. Poprvé na této zemi se podařilo vyrobit elektrický článek a nepřetržitě plynoucí elektrický proud. Byl to jeden z největších objevů, uvolňující celou lavinu dalších zjištění.

Odtud byl jen krůček k poznání, že nejcennější vlastností elektrického proudu je to, že se sám dopravuje. Všechno, co lidé dosud znali, museli sami pracně a nákladně dopravovat na zádech nebo na povozech. Elektřina však uhání vpřed po drátě vysokého napětí sama od sebe.

Řeklo by se, že Morse se narodil v pravou chvíli, aby se hned chopil svého poslání, kdyby jej však také ihned pochopil. Stužka osudu se však kroutí všelijak vlnitě jako hadovka. Mladý Samuel se na dlouhých čtyřicet let vzepřel svým sudičkám. Na studiích na dost zapadlých amerických univerzitách se sice na několika dosti zmatených mítincích setkal s mladou tajemnou elektřinou, ale k jejím přednostem se točil nezdvořile zády. Byl posedlý jinými láskami mladého věku: krásou, barevností, spanilými liniemi žen a kouzlem oblých křivek – jen si račte vzpomenout na neodolatelnou lady Bereniku Saudkovou, dceru samotného Káji Saudka: podobně i Samuel se stal malířem, mistrem tahů štětce.

Ve dvaceti se poprvé plaví přes oceán. Evropou duní střelba a rachot z napoleonských bojišť, ale v Anglii ujde život s další perspektivou. Když mladý Samuel přijíždí do Londýna, kdosi se tu pokoušel o podivný vědecký experiment: elektrickým proudem probrat k životu oběšeného zločince Clydsala. To se sice nepovedlo, zato se řediteli Královského institutu Humpreyi Davymu podařilo elektrickým proudem zmrskat a rozžhavit platinový drátek. V danou chvíli to jistě zabíralo na interesovanou povahu méně, ale dalším generacím svitla jakási cesta ke světlu.

Mladý Samuel však vidí jen své sexuálně neodfláknuté obrazy, z muzeí přebíhá s potěšením do galerií, střídá obrazárny s poeticko–revolučně–praktickým návykem, ale především staví své malířské štafle před živé lidi, které potkává, aby zvěčnil na plátno jejich nelíčenou radost a bolest.

To je jeho smůla. Když se vrací po letech do Ameriky, ta syrová neotesaná země hlučící pokřikem honců stád a nadějemi přivandrovalců táhnoucích na západ k indiánské kolonii nenalézá pochopení pro Morseovy umělecké výstřelky šarmu a módy; společenská smetánka uznává, že se nanejvýš sluší malovat nahaté antické hrdiny. Samuel sklání svou kumštýřskou hlavu a za čas si určitou slávu získává svým velkým plátnem Umírající Herkules. Ale pak přichází na to, že ještě více než antiku uznávají zbohatlíci sebe v barvách – začne proto malovat portréty těch, kteří si mohou dovolit zaplatit takový špás. A to už spěje k úspěchu, se svými štětci putuje celými Státy, šedesát babek za jednu tvář, čtyři tváře stíhá za týden, tisíc babek za měsíc, za rok to vynáší zdařile na manželku Lukrecii. Stoupá výš, před jeho plátnem stojí i legendární generál osvobozenecké války Lafayette… a pak už i vrcholek kumštu amerického svobodného nebe – sám prezident. Nakonec se malíř Morse stal členem Akademie.

OBJEV UPROSTŘED OCEÁNU

V roce 1820 se opět vydal k evropským břehům. Maloval v Anglii, v Paříži i pod nádherně prosvětleným italským nebem, ale vůbec se nezajímal o pracovny nějakých vědců. Nechal zatím profesory otálet, respektive snažit se za sebe. To nejdůležitější se událo v dánské Kodani. Na univerzitě tam přednášel Hans Christian Oersted. Vykládal o galvanické elektřině, ukazoval žákům breakdance svůj vytahaný pokus s bateriemi a proudem, ale náhle se uprostřed slova zničehonic odmlčel. V blízkosti pokusu ležel na stole kompas. A když projel drátem proud, magnetická střelka se vychýlila z normálu, jako by do ní ťukl neviditelný prst lumpa. Profesor Oersted dokončí přednášku, rychle pospíchá ke stolu a opět a opět spouští ten proud. Střelka se znovu a znovu paličatě vychyluje. Pak profesor celému světu oznamuje ohromující depeši: „Zjistil jsem, že elektrický proud vyvolává odklon střelky.“ Tím se podařilo poprvé dokázat, že elektrický proud má magnetické účinky. Skoro všechno, co s elektřinou následovalo, bylo založeno na jeho objevu. Ale malíř Samuel si toho vůbec nevšímá.

Od svého malířského plátna nezvedne zraky, ani když kousek od něho při svém londýnském pobytu v roce 1831 předvádí Michael Faraday malému hloučku zvědavců v Královské společnosti fyziků takové podivné nepatrné kolečko. Byl to měděný kotouč mezi dvěma póly magnetu – třicet cenťáků měří celá jeho hračka, dva kartáčky odvádějí elektrický proud. Bylo to první dynamo vyrábějící z pohybu proud!

V tu chvíli vlastně vědci už v teorii a laboratorních experimentech vymysleli skoro všechno, čím v dalších sto letech elektřina změnila život prostých lidí. Ale bylo třeba ještě stále překonat tu malou – nebo snad předlouhou – vzdálenost od vědeckých pracoven do praktického života, aby začala být užitečně prospěšná. Kdo to dokáže aplikovat jako první?

Na nákladní plachetnici Sully se se svými plány vydal roku 1832 Morse přes Atlantik k rodné domovině. Na této lodi se také plavil pan Jackson, napůl vědec, napůl pouťový kouzelník, který jednoho dne začal k pobavení posádky předvádět své laškovné čáry máry s elektřinou. Morse se chvíli na jeho psí kusy díval, a když produkce s magnetickou střelkou a elektromagnetem skončila, zasněně se zamyslel, jako by před ním stanula Berenika svůdná modelka, kterou se chystá zachytit na plátně pro pobavení každého správného vyznavače ženských kouzel.

V této osudné chvíli propadl Morse jednou provždy magnetické síle elektřiny a začal svůj skicář, napůl ještě pomalovaný antickými vykopávkami z Itálie, naplňovat oduševnělými kresbami technických cívek, kladívek a dívek a drátěných smyček útlých jako u dívčích makových spolehlivých tyček nebo nemravných ehm, ehm od píky k věhlasu pyje i pipiny nejednou vygumované …no tak ale, ale. Co tomu řekne probůh taková Akademie? Co přátelé a žáci nezkažení, až se vrátí a z věhlasného malíře, který namaloval ve vší slušnosti toho Umírajícího pana Herkula a prezidenta Amerických Států, zůstane jen sluha elektrických drátů?

Na palubě plachetnice Sully, uprostřed nedozírných vod a také sem tam delfínů, malíř Samuel Morse vynalezl svůj slavný zapisovací telegraf a morseovku, jeho nenadálý brainstorming mu jistě zajistily i delfíní vysílací vlny v dorozumívání se.

Stop! Takhle teda rozhodně ne, není to pravda. To je pouze reklamní chytač a slogan, kterým hodlal Morse umlčet na nesčíslných patentních soudech své konkurenty, chytřejší než ta nejprimitivnější rádia v nejpitomější zemi, kterou není snad ani Jerevan, kteří ho popotahovali po všech čertech pro údajnou vykrádačku cizích myšlenek. Doličným předmětem a svědky lze doložit pouze jediné: Morse do svého skicáře ještě uprostřed oceánu skutečně nakreslil brainstormingem zapříčiněno cosi jako superzdrátované electro nosné hodnoty, pochybné obrázky znázorňující prazáklady spojů, což prokazovaly jen základní stupeň školní neznalosti. Naproti tomu při opouštění plachetnice Sully suverénně prohlásil: „Hej kapitáne! Až za pár neděl uslyšíte o telegrafu jako o největším divu světa, pak si vzpomeňte laskavě, že jsem ho vynalezl já a tady – na palubě vaší lodi!“

„DO TÝDNE NATÁHNU BRKA Z HLADU!“

Za pár týdnů, ani za pár roků kapitán ani nikdo jiný o žádném telegrafickém zázraku nic neslyšel. Přesto Morse nelhal, jenom měl zpoždění. Dohnal je jenom až za třináct let.

Snad měl na začátku správnou myšlenku: postavit ryzí telegraf s elektromagneticky ovládaným přijímačem, v němž se pohybuje papírový proužek a z pomlček a teček sám programuje zprávu. Ale nejdřív na té oslnivé myšlence a na své nešikovnosti prodělal všechno, co měl. Zachránili ho přátelé, kteří mu opatřili fleka profesora malířství na nové newyorské univerzitě. Ale nestačilo to, elektřina byla příliš náročná milenka. Tak trochu ze žalu mu zemřela krásná žena Lukrecie, vdovci zůstaly na starosti tři děti.

Teprve pak objevil novou taktiku, jak vlastně vynalézat: vyptávat se všech znalců a vypůjčovat si jejich znalosti; strhávat svou neutuchající výřečností bohaté důvěřivce v moderní pokrok a mámit z nich pod různými sliby peníze na nové a nové pokusy. Slibem nezarmoutíš, vynálezem příjemně překvapíš.

V roce 1837 – hlavně za asistence profesora Galea a společníka Vaila – sestrojil ze starých hodin, z elektromagnetu, z kotouče papíru a z rozbitých malířských štaflí svůj prvotní div světa. S tímto šeredným monstrem pak začínal k ustrnutí celé univerzity předvádět své přenosy písmenek po drátě. Na kyvadle hodinového stroje byl upevněn elektromagnet a tužka. Po zapojení proudu se kyvadlo vychýlilo a tužka na jeho konci čárala po proužku papíru.

Morse se okamžitě vypravil za oceán, aby si svůj vynález patentoval po celé Evropě. Tady však utržil elektrický šok nebo houby s octem. Zjistil, že se dostavil pozdě, že stará dobrá Evropa má tou dobou celou řadu elektrických telegrafů a ještě daleko víc jejich vynálezců, kteří se rvou jako psi o patent. Již před třiceti lety jakýsi Sömerring rozkládal třiceti sedmi dráty na dálku elektrickým proudem vodu a podle bubli bubli bubble up bublinek v nádobách se měly číst (= uhádnout správně?) depeše. Bylo to strašně nepraktické.

Značně lepší byl baron Šiling, důstojník ruského generálního štábu, který roku 1832 navrhl caru Mikulášovi stavbu prvního elektromagnetického telegrafu a sliboval vybudovat linky po široké ruské pevnině. Ale car byl příjemně pobaven: „Váš telegraf, Šilingu, je velmi humorná záležitost. Rozkazuji ihned natáhnout linku mezi mou ložnicí a přijímacím pokojem. To zatím stačí.“

V Německu už na kilometr daleko telegrafovali Gauss s Weberem. A skoro ve stejné době bylo první telegrafní vedení nataženo i v Anglii, kde po drátech Cook a Wheatstone hlásili: „Telegrafní linka spojuje nádraží s burzou… stop.“ I když hlášení burzovních kursů se později pro telegraf stalo hlavní životní vzpruhou, přece jen první slávu mu zajistila docela jiná choulostivá depeše. To když Cook mohl po tenounkém drátě proklamovat celé říši poselství: „Královna Viktorie oznamuje národům svého impéria… stop… že právě porodila zdravou dceru.“

Samuel Morse poraženě prchl z Evropy s jediným cenným poznáním: nestačí vynalézt telegraf, nutno najít nejlepší systém předávání zpráv, který všechny konkurenty posadí na prdel.

To znamenalo projít tisíc nových pokusů a objevit hory peněz, které už nebylo kde brát. Morse, jako někdejší malíř, měl jistě k mírnému hladovění profesionální poměr, ale nyní se jednalo o hlad smrtelně hrozící. To dosvědčuje jedna z jeho dávných modelek a kamarádek: „Profesor se mě ostýchavě zeptal, jak jsem na tom právě s penězi. Řekla jsem mu: Proč? Jsem teď trochu indisponována. Ale příští týden mám něco málo dostat… Podíval se na mě moc smutnýma očima: Do příštího týdne já umřu. Umřu krutým hladem… Odněkud jsem přeci jenom vydolovala pár mincí: Pomohlo by vám tady deset babek? Zazářil: Deset babek? To mi zachrání život. Můžete mě s sebou vzít na véču?“

Kromě této záchranářské večeře Morsea v nejtěžší hodině podržel také profesor Joseph Henry, který mu v návalu chvilkové dobročinnosti vyzradil své nesmírně cenné tajemství. Bylo to elektrické relé, které právě vydumal. Když na konci telegrafní linky byl již téměř neznatelný proud, pomohlo toto relé zapojit místní elektrický okruh, který pak snadno zaznamenal příjem. Tak vlastně Henry zadarmo věnoval Morseovu telegrafu mílové botky k běhu na dlouhé tratě. Nyní šlo už jen o to, vnutit se nenuceně světu. To se stalo velmi brzy potom, roku 1843.

TRPKÁ PŮLNOC V KONGRESU

Morse podal svou poslední naléhavou žádost, aby státní znalci přezkoušeli jeho telegraf. Kongres měl rozhodnout, zda na postavení linky uvolní peníze. Toho dne se tam jednalo o tisíci zbytečnostech (jak jinak?) a případ Morse se projednával až na konec zasedání. Byl už večer, část senátorů odešla rokovat domů s manželkami o smyslu bytí, a jiní v skrytu zívali, už se blížila půlnoc. Morse seděl dlouho na galérii jako na mučení, pak mu někdo poradil radami starších mohykánů veteránů do ucha: „Jděte raději domů, ať se na ten svůj pohřeb nemusíte koukat.“ Šel a bloudil nocí, myslel na svůj prohraný průšvih život. Na nádraží si koupil jízdenku někam daleko na sever, kde chtěl zase začít od píky jako neznámý zkrachovalý dobrodruh, učitel kreslení a barevné lekce zlepšováků.

V Kongresu se mezitím hovořilo o pohádkově tučných ziscích z telegrafů. Byla půlnoc, když se kvůli tomu strhla mela mezi kongresmany, v jednu hodinu předseda uhodil kladívkem na pult a dal hlasovat. V půl druhé začalo sčítání hlasů, do poslední chvíle byl poměr nerozhodný, ale ve dvě ráno Morse, ač už chrněl, zvítězil. Osmdesát kongresmanů bylo rezolutně proti, leč šestaosmdesát hlasů zachránilo telegrafu život.

Teprve ráno našla Morsea mladá přítelkyně a pochlubila se mu, že život začíná naplno. To mu bylo přes padesát let.

V květnu 1844 se koná slavná vernisáž na první americké telegrafní lince mezi Washingtonem a Baltimorem. Vedení je většinou rozvěšeno jen po stromech, dráty od větví izolují hrdla rozbitých lahví Johnny Walkera a dalších pochutin. Tolik lahví! Na jedné straně u tlačítka stojí sám pan Morse, na druhé straně zase jeho mladá přítelkyně, která je přítulná a nosí samé dobré zprávy.

Už za několik let skutečně porazil jeho telegraf všechny evropské konkurenty. Samuel Morse nepatří mezi machry u sněženek jen za tečky a pomlčky své abecedy, ale proto, že jako první dokázal přinutit elektřinu, aby posloužila ve velkém lidem.