JOSEF ŠKVORECKÝ OČIMA ANTONÍNA J. LIEHMA:

Toho dne jsem ještě neměl v ruce ani Bass-saxofon ani Konec nylonového věku. Ale právě večer předtím jsem do noci četl jeho komentář k Hotchnerovým vzpomínkám na Hemingwaye a měl jsem pocit, že tu přidal leccos ze svého k nelítostným spisovatelovým soudům o kritice, jak je Hotchner reprodukuje a které se tak málo liší od těch, jež na tuhle adresu vychrlili snad všichni nejen malí a prostřední, ale především záživní velcí umělci všech dob a věků. Dokonce si myslím, že i to spojení se spisovatelovým tragickým koncem, jak je Hotchner konstruuje, by se dalo podobně analyzovat na desítkách jiných případů, starších i novějších; neboť že je umělec člověk mimořádně citlivý a zranitelný a že to, ostatně stejně jako o umělcích, platí také o lidech fyzicky silných a navenek zdánlivě až mimořádně sebejistých, není v dějinách literatury a literární psychologie novinka. Spíš mě vždycky překvapovalo, jak mnozí lidé, nikoli umělečtí kritikové svou profesí, hrubě a necitlivě zacházejí s těmito křehkými nádobami, aby se vzápětí upřímně pohoršili nad tím, že kritika hrubě a necitlivě naložila s tím, který se právě jim v tu danou chvíli líbí. A protože mám tu smůlu, že částečně patřím k té profesi zabijáků, nevzdělanců, zlých a zamindrákovaných lidí, kteří cizopasí už po staletí na těle umění, pochopitelně mne to zajímalo a začal jsem od toho konce…

Kritika musí být, s tím se nedá nic dělat. Je spousta důvodů, pro které je potřebná, jenže by měla mít vždycky na mysli potenciální nebezpečí, které znamená. Aniž to vůbec chce. Každý kumštýř má sám se sebou značné problémy, většinou moc dobře ví o svých slabinách, rmoutí se nad nimi a je na ně citlivý. Hemingway se stylizoval do podoby boxera, ale přitom to byl uzlíček citů. Takového člověka může kritika šokovat tak, že ho umělecky zničí. Neříkám ovšem, že jenom kritika. Hemingway nebyl spontánní psavec a strašně se napřemýšlel o tom, jak psát. Tedy ne o tom co, ale jak. Vzpomínám si na jeden takový projev o kultuře, už je to pár let, ve kterém se nabádalo, že velký umělec se pozná podle toho, že nepřemýšlí jak, ale především co. Jenže ono je to zrovna naopak. Ti velcí vědí až moc dobře co, doslova tím překypují, jsou toho plní, je to v nich, musí to ven, ale zoufale se trápí tím, jak to povědět, jak to udělat. Hemingway po velkém, úporném přemýšlení vytvořil styl, který v angloamerické literatuře ovlivnil snad všechno. Někteří si myslí, že přeháním, ale já tvrdím, že znamená pro literaturu co v malířství Picasso: předěl. A právě tenhle člověk měl se svým psaním fantastické problémy, škrtal, přepisoval, jednu kapitolu třeba až osmatřicetkrát, a nikdy toho nenechal, pořád zápasil s materiálem, s tím, co viděl, prožil i co nosil v hlavě, a když mu najednou zvenčí začali říkat, že je to špatné, že už není k ničemu, udělalo to své.

Jestliže tohle vykládá spisovatel, může to vypadat jako obrana vlastní práce, vlastní profese. Ale já to tak nemyslím. Zažil jsem spoustu kritiky, chodil jsem přitom po Praze a tvářil se jako barový saxofonista, jenže to se mnou přece jen zacloumalo. I když se mi vlastně dohromady nic nestalo. A Hemingway je prostě můj autor, je mi strašně blízký, máme mnoho společného, svými pocity, přístupy i úvahami…

Pro spisovatele je nesmírně důležité, aby si věřil. Vezměte slavného detektivkáře Chandlera. Má překrásné dopisy o literatuře, měly by u nás vyjít. Ty dopisy mě nakonec přesvědčily, že se nepustil do tzv. vážných románů jen proto, že si nevěřil. Psal jenom detektivky, jenže tím vlastně dělal něco víc než jenom ty detektivky, na rozdíl od těch, co píší vážné romány, a přitom je to často míň než slušná detektivka slušně řečeno. Chandler taky soptil na kritiku, která navíc na Západě velice pronikavě ovlivňuje trh. Víte, říkal, kritikové rozumějí uměleckému dílu, ale je to jiné rozumění než autorovo. Jako na fotbale. Diváci a soudce mu také rozumějí a hráči, kteří kopou na hřišti a musí dát nutně prestižní gól, samozřejmě také. Jenže úplně jinak.

Přitom kritika hraje obrovsky kladnou roli hlavně ve společnostech a v situacích, kde umění je ohrožováno nejen vlastními problémy a stresy zevnitř, ale i zvenčí. Ať už komercializací, nebo nepochopením ze strany lidí, kteří mají právo a moc rozhodovat. Tam se zásluhy kritiky snad ani nedají zachytit a spočítat, protože slávu mají nakonec tvůrci. Ale právě kritika musí vytvořit ovzduší, připravit živnou půdu. To umělci nemohou.

Kritická profese ovšem svádí k exhibicionismu, je tu pokušení předvést se, ukázat. Je snadné rozdupat špatnou věc. Jenže v umění si člověk vždycky musí klást otázku: Co dělat, když je to doopravdy špatné? U nás, jmenovitě v Praze, se problém ještě násobí tím, že každý každého zná. Takříkajíc až do postele. Nepřimlouvám se za holubičí kritiku, jde mi jen o to, jak. Ostatně, jakmile dosáhne literatura, umění, v rukou některého tvůrce určité úrovně, pak už málokteré dílo je skrz naskrz špatné. Vždyť kdybyste to bral skutečně tvrdým metrem, i v klasicích je spousta všelijakých věcí. Co je k něčemu, co zůstane, to se definitivně vyvrbí až po smrti.

Ještě bych se vrátil k Chandlerovi, který kdysi napsal velice krásný článek: The Simple Art of Murder. Byl to ostrý útok na běžnou anglickou detektivku, na její nerealistickou kombinační manýru. A pak napsal v dopise, že to, co řekl, se nesmí brát doslova, že by mohl zrovna tak napsat článek na obranu anglické detektivky, protože americkou realistickou invazí do detektivky se ze žánru cosi podstatného vytratilo a bylo by vlastně moc fajn, kdyby někdo jednou zase napsal detektivku pěkně postaru.

TAKŽE VLASTNĚ…

Umění je proto umění, že to nikdo neumí. Nabýt v tomhle oboru absolutní jistoty je nemožné. Nezastávám se zlaté střední cesty. Avantgardy musí být, jsou to štiky v rybníce, i když nemusí pokaždé vypovídat pravdu. Ale musí vždycky pronášet velice drzé provokace a třeba i vejmysly. Pořádně plašit líné kapry, co se jen válejí a tloustnou z toho jejich předstírání nějaké údajné námahy.

Já sám nikdy nepatřil k žádné skupině, nemám to v povaze, i když se mi třeba strašně líbí surrealismus. Rád cituji amerického žurnalistu Josepha Barryho, který napsal, když v Los Angeles, nebo to bylo v San Franciscu, soudili Henryho Millera kvůli tzv. obscénnosti: Umělec musí zacházet příliš daleko, aby ostatní došli dost daleko. – Extrémní jevy v životě, chuligáni, beatnici a co já vím, mají obrovský význam, velice důležitou funkci, protože rozrážejí konvence, které mohou mařit, brzdit životní tempo. Umělci, kteří dělali totéž, namnoze ani nebyli největší, ale sehráli obrovskou roli.

Tedy ne idylku, ne zlatou střední cestu, jen abych o někom neřekl něco nepěkného. To je nereálné, neodpovídá to hodnotnému životu. Třeba Tvář a lidé, kteří ji dělali a jejichž názory se mi někdy velice nezamlouvaly, plnili moc důležitou funkci právě té štiky. Jenže vždycky je nějaký mainstream zahalený nudou, jako v jazzu, a lidé, kteří o věcech uvažují teoreticky, by si měli konečně uvědomovat, že ve věcech umění panuje jakási stálá relativita. Je dobře, jsou-li vedle názorů ryze teoretických a velice příkře vyhraněných i Exponenti suché moudrosti, kteří pozorují vášně a přitom se snaží objektivně posoudit, pokud to ovšem v umění lze…

NEZDÁ SE VÁM, ŽE KRITICE PŘIPADÁ I ROLE VEŘEJNÉ HYGIENY?

To souvisí s tím, co jsem řekl o tlaku komercionalizace nebo moci. Všude, kde se objeví nějaký podvod nadbíhající vkusu širokých či úzkých vrstev, musí být kritika velice úderná. Musí umět rozpoznat, co je poctivé a co se podbízí, co je jen švindl a snaha o efekt. Myslím si, že se to pozná podle toho, že styl díla má svůj punc, že je za ním osobnost. Zas Chandler: To největší, co může umělec dát své době, je styl. Styl je projekce osobnosti. Jenže nejdřív musíte osobnost mít, abyste ji mohli projektovat. – Jsou autoři, kteří všechno dovedou, nic nezvořou, lidem se to i líbí, jenom jim chybí osobnost. Ale vezměte si třeba Věru Chytilovou. Sama se chlubí, že točí každý film jinak, jenže trade mark její osobnosti je naprosto neklamný, a třebaže jsou mi v tom, co dělá, některé věci vyloženě protivné, jako celek mě to fascinuje, je za tím cítit člověka, který musí něco vyslovit. To je právě ta osobnost.

V literatuře se setkáte s lidmi, kteří takříkajíc neuměli dobře psát, třeba Dreiser, ale byly to osobnosti. Proto nakonec jejich dílo přežilo. My tu ovšem pořád mluvíme o velkých, protože malé člověk většinou nezná. Ale kritik dostává do rukou veškerý průměr a jen výjimečně se setká s mimořádným dílem. Poznat, za čím je osobnost, není také vždycky snadné. A těm, kteří se jenom chtějí líbit, době, čtenářům, publiku, k těm je třeba zůstat jen nemilosrdný. Oni ostatně nebývají tak citliví.

ČASTO SE MLUVÍ, A JE ZAJÍMAVÉ, ŽE TO ŘÍKAJÍ I NĚKTEŘÍ UMĚLCI, O BLAHODÁRNOSTI VNĚJŠÍCH TLAKŮ A PŘEKÁŽEK PRO VZNIK A ZRÁNÍ DÍLA. A TAKÉ AUTORA. JSTE Z TĚCH, KTEŘÍ O TOM NĚCO VĚDÍ, JEJICHŽ MÍNĚNÍ NENÍ POUHÁ TEORIE…

To je dost pověra. Lidé jsou ovšem různí. Jsou takoví, kteří potřebují dostat do nosu, protože jinak budou ležet a spát. A jsou jiní, co dostanou do nosu a už se neseberou.

Ale zůstaňme u velkých, jediných, jež známe z historie. Vezměme třeba Shakespeara, to, co se o něm ví, a přes všechno, co se tu a tam pořád ještě objeví, se toho o něm ví víc než o jiných. Tedy Shakespeare. Měl úspěch, žil si, psal hry, ne špatné, vydělal jmění, měl se dobře a umřel. Tenkrát za Alžběty v kultuře celkem žádné velké tlaky nebyly, existovala dosti značná svoboda a tenhle umělec, ač nebyl nikdy bit, vytvořil dílo zřejmě dosti hodnotné. A na druhé straně třeba E. A. Poe. Život ho mlátil hlava nehlava, dřel bídu, byl nemocný, umřela mu milá, byl to skrz naskrz nešťastný člověk. Sám říká: Okolnosti mého života byly takové, že jsem v literatuře nemohl udělat to, co jsem udělat chtěl. – Nemám tušení, zda literární věda zjistila, co chtěl, ale myslím, že by byl stejně napsal, co napsal, i kdyby byl měl lepší podmínky. Takový explozivní talent. A přitom doslova zakladatelský typ. Vymyslel například detektivku a po něm už nikdo nic podstatného v tomhle žánru neobjevil. To říká Sayersová, a ta o tom něco ví. Ti, co přišli po něm, vydělali pohádkově štědrý kapitál. Bůhví, co všechno mohl napsat, kdyby byl to jmění vydělal on.

Už jsem řekl, jsou lidé, kteří nějaký tlak potřebují, aby z nich něco kloudného bylo. Ale to je taky věc míry. Vezměte si třeba nacistické Německo. Kdo ví, jaké tam v těch letech byly talenty. Začali psát, když jim bylo osmnáct, a když se nedalo publikovat, nechali toho.

Znával jsem u nás na začátku padesátých let mladíky, kteří psali docela slušné povídky. Jenže tehdy prostě neměli šanci. Kdyby existovaly aspoň ty časopisy co dnes. Neexistovaly. Takže ti mládenci psaní nechali, oženili se, rozvedli, měli děti, ale literatura už z toho nebyla. Říká se, že talent se vždycky prosadí. Snad. Žádný z těch šuplíkových autorů nebyl zřejmě génius. Ale třeba dobrý průměr, a právě toho je velice třeba. Nebo by některý napsal možná jednu knihu. Mnozí velcí napsali jenom jednu knihu, i když jich pak napsali ještě třeba padesát. Mám úctu k hodnotám, protože znám, co stojí. Proto strašně nerad lektoruji. Z rukopisu někdy na člověka zasvítí třeba jen pár stránek, jaké by sám nesvedl, a já pak ten posudek přepisuji pětkrát, autorovi se to vrátí, doporučit to nemohu, ale ta jedna kapitola, když dokázal tohle… Proto také, kdykoli jsem se odhodlal vystoupit jako literární kritik, psal jsem jen o tom, co se mi líbí a proč.

JAK JSTE SE DOSTAL KE PSANÍ?

Literatura pro mne už dávno byla ten nejdůležitější životní fakt. Těsně po válce přišlo zjevení: Freudův Úvod do psychoanalýzy. (Proto jsem také později tak těžce nesl, když se mu nasazovala psí hlava těmi nejapnými blbouny. I kdyby všechny jeho teze jednou vyvrátili, bude mít vždycky obrovskou pravdu v tom, že o lidském životě rozhodují síly, které jsou pod povrchem. Jenže on měl té pravdy pochopitelně mnohem víc.) Když jsem si tu přečetl, jak se člověk stává spisovatelem, měl jsem pocit, jako bych četl o sobě. Byl jsem takové nemocné dítě, několikrát jsem prodělal zápal plic, tenkrát nebyl penicilin a bylo to vážné onemocnění, téměř rok jsem nechodil do školy, musel jsem přestat sportovat, ačkoli předtím jsem hrál fotbal, lyžoval a co já vím. Tím jsem se introvertizoval mnohem víc, než je v tomhle věku normálka běžné, a začal jsem si pro sebe psát cosi jako sny. Rád jsem chodil do kina, Hollywood byla pro mne magická představa, a tak jsem načal asi deset románů z Hollywoodu. Nemohl jsem žít jako druzí, spíš jsem seděl doma v teple a vynahrazoval jsem si to tím, že jsem svět zachycoval na papír.

Když mi bylo čtrnáct, vrcholil v jazzu druhý proud, swing, a já propadl jeho kouzlu. Jako tisíce jiných, stejně jako dnes kluci big beatu. Hrál jsem na saxík a snil jsem, že se stanu profesionálním saxofonistou. Jenže se mi nedostával talent. Když jsem pochopil, že z toho nic dobrého nekouká, začal jsem doopravdy psát. Faulkner má jednu větu, která je na můj případ jako ušitá: ti, kteří mohou, to dělají, ti, kteří nemohou, o tom píší.

Když mi vyšli Zbabělci, zašel jsem za jedním svým známým, farářem. Řekl mi: Četl jsem ty vaše Zbabělce (a já měl strach, myslel jsem si, farář, a tohle není zrovna dvakrát mravná knížka, jenže on vyslovil nejvýstižnější soud ze všech, co o tom tenkrát něco řekli nebo napsali.) Víte, povídá, ono je to něco jako svatá zpověď. Ve zpovědnici člověk taky na sebe práskne všechno a smíří se s Pánembohem. A vy jste tady na sebe všechno tak pěkně vyjádřil…

To je velká pravda, a většina literatury je dřív než výpověď o světě, výpověď o tom, kdo píše. Často si myslím, jestli se v literární vědě tohle trochu nezanedbává. Tedy to, co vůbec lze od spisovatele očekávat a co ne. Psychologické zkoumání jevu zvaného pan spisovatel. Mělo by se začít říkat, co se kdysi neříkalo. Deníky jsou dnes probádané, je to nesmírně zajímavé, a navíc dojdeme k ohromným věcem, jež velice poučí literární kritiku.

Pamatuji, že Božena Němcová byla pro mne autorka dosti nudné cudné knihy, která byla ke všemu povinnou četbou. Ale když jsem si později přečetl její dopisy a zjistil, že to vůbec nebyla žádná ctnostná, puritánská paní, ohromně mi ji to přiblížilo. Uvědomil jsem si, že měla mnohem blíž k ženám, jež jsou takové, jaká má ženská být, a pak jsem ji teprve začal číst a pochopil jsem, jaká to byla obrovská spisovatelka a člověk.

Dnes je to už lepší, ale byly doby, kdy se chtělo po spisovatelích, čeho vůbec nejsou schopní. Mě vždycky na marxismu, zřejmě na tom deformovaném, iritovalo jedno tvrzení: Svoboda je poznaná nutnost. – Správně, prosím, ale jak to chápat? Jde přece o svobodu v přírodovědeckém smyslu. Chtějte například od Seiferta, aby napsal velký román. Asi by to nebylo moc dobré, nebyl by svobodný, jeho nutnost je pochopit, že je lyrik. A on to pochopil. Kdežto kdysi se to vykládalo jako pochopení nutnosti společenské objednávky. Jenže takhle to dělal už Epiktet, který byl, jak známo, filozofem otroků a tvrdil, že i otrok může být svobodný, když pochopí, že jsou věci, které může změnit, a jiné, jež změnit nemůže. Nemůže například změnit své postavení otroka a v tom směru ať tedy nevynakládá úsilí, neboť by byl nesvobodný. Ale může ovlivňovat svoje myšlenky, vnitřní stavy, snít o lepším. V tom všem je svobodný. I podle Epikteta je tedy svoboda pochopením nutnosti. Jenže u Engelse jde o nutnost viděnou vědecky. A to je dost důležité vzhledem k tomu, co se po spisovateli chce a co on může. Já napsal román, o kterém se buď říkalo, že je epochální, nebo skandální. Tak se vytvořilo povědomí, že bych měl trvale vytvářet umění buď epochální, nebo skandální. Jenže já se vůbec nechystám vytvářet umění. Jen někdy, když cosi dozraje a vznikne docela zvláštní souběh okolností, pak snad. Ale přitom si myslím, že umím některé věci spíš uměleckořemeslné, pročež k potěše vlastní a snad i některých čtenářů píšu třeba detektivky. Vytýkají mi, proč prý ne Zbabělce. Toseví, já bych radši samé Zbabělce, je to hlubší, víc to chytí, déle to zůstane. Snad se to ještě jednou podaří, snažím se, ale přitom si myslím, že detektivky nejsou nic špatného, že to není žádný hřích. Když jsem byl nemocný, poznal jsem, co to je. Neumím prostě tu pózu, stáhnout se a nesáhnout na nic, dokud to nebude geniální stůj co stůj. Rád se bavím, dívám se na komedie a jednou mou ctižádostí je napsat takovou filmovou komedii, která by zůstala v povědomí lidí, jako třeba Kristián. Takže bych svou práci rozdělil, jako to třeba dělá Graham Greene, na novels (vážnou práci) a entertainment (psaní pro odreagování). Greene, to je také jeden z mých autorů. Mnozí v Anglii nad ním ohrnují nos, je prý to pasé. Mně je tohle protivné. Buď ho obdivuji, nebo je mi lhostejný. Čtu knihy spíš jako zprávy od člověka, kterého mám upřímně rád. Je to jiný vztah než vztah čtenáře ke spisovateli. A na té či oné úrovni ho nakonec vždycky někde najdu právě jako člověka. Vždyť, prosím vás, co na tomhle světě kdo z nás může svobodně. Představa permanentní revoluce je nesmysl. Všude. Stále nové věci, to přece nikdo nedokáže vydolovat z žádných fondů. Buďme rádi, že jsme rádi.

HODNĚ PŘEKLÁDÁTE. VE SVĚTĚ JE MNOHO SPISOVATELŮ, KTEŘÍ PŘEKLÁDAJÍ, AČ BY SE VELICE DOBŘE UŽIVILI I BEZ TOHO. ČÍM TO JE, ŽE U NÁS NEJSOU?

Jsou. Vím přinejmenším o jednom. Honza Zábrana. Vášnivec. Zamiluje se do autora a pak udělá všechno, aby vyšel česky. Kdysi to byl Babel. Přečetl ho někdy v padesátých letech a nedal pokoj, dokud nepřeložil všechno. Tohle já velice ctím. Když mám někoho rád, je překládání jedna báseň. I když je to těžká parketa. Pro mě je touhle rozkoší Hemingway nebo Chandler. Jenže spisovateli hrozí velké nebezpečí; když něco přeložíš, máš pocit, že jsi jakoby spoluautor. To je psychologický klam. Z autorů se pak mohou stát překladatelé. To je ostatně jedna z příčin, proč je naše překladatelství z nejlepších na světě. A ještě je tu něco, zas pro spisovatele: Nejlíp si knihu přečteš, když ji přeložíš. Pak se ti zalíbí třeba i to, čemu jsi napoprvé nemohl přijít na chuť. U mne to byla Faulknerova Báje. Zprvu mi připadala trochu rozvláčná, mysteriózní, a dodnes mám pocit, že jsem u nás asi jediný člověk, který ji doopravdy přečetl. Ale jaká obrovská osobnost se vám v té knize objeví, jak strašně moc umí, já to dělal čtyři roky, prodělal jsem na tom peníze, čtyřikrát jsem musel dát celý rukopis přepsat, ale byla to velká rozkoš, která byla nakonec i užitečná.

U nás se překládá daleko víc než jinde, překladů vychází víc než původní literatury. Proto se etabloval překladatelský stav. Na Západě je překladatelů profesionálů poměrně málo. My máme v téhle branži skutečné kumštýře. Je to prostě oddělená záležitost. Jen básníci snad dělají obojí. A ještě něco. Přes svou velkou důležitost a mimořádnou kvalitu je u nás překladatelství nesmírně špatně ohodnoceno na honoráři. Každý, kdo může napsat cokoli původní (Viewiegh), ani to nemusí být příliš kvalitní, je na tom neskonale líp. Máme málo tak bohatých spisovatelů, aby si mohli dovolit luxus překládat. Dobrý spisovatel ovšem ještě vůbec nemusí být dobrý překladatel. Překládání je nejen umění, ale i řemeslo, člověk musí strašně moc vědět o jazyce, ze kterého překládá, musí ho perfektně znát, aby rozeznal i nejjemnější nuance. Přitom na tohle řemeslo u nás dodnes není učebnice, za jejíž vytvoření se dávno přimlouvám. Lidé se prostě učí v praxi, udělají pár bot, někdo je sjede, tím se naučí… A abych nezapomněl: I výborní spisovatelé mohou být špatní stylisti. Literatura není totiž jenom záležitost krásného jazyka. Někteří dělají například stylistické schválnosti. Třeba Páral. A to je nějaký scriptor.

ŘÍKÁ SE, A ŘÍKAJÍ TO I NĚKTEŘÍ SPISOVATELÉ, ŽE SOUČASNÁ LITERATURA JE NUDNÁ.

Literatura nemá být nudná, to jistě ne. Jenže tohle není argument třeba proti novému románu. Jestli mě to nudí, prosím, to je má věc, ale jsou jiní, které to třeba zaujme. A to je důležité. Je nesmysl používat argumentu, že to či ono nebere ohled na čtenáře, na diváka. Vždyť i autoři takových děl se nakonec, jak se pokaždé ukáže, obracejí k poměrně širokým vrstvám.

Někdy si myslím, že tohle bylo dobré na starém nakladatelování: každý autor si našel nakladatele. Nikoho nenapadlo vyčítat Kafkovi, že je nudný. Společnost se přece skládá z menšin. A monopol může diskriminovat určitý typ. Ať jsou představitelé monopolu sebe-kulturnější, nejsou a nemohou zase být tak liberální, nemohou natolik vygumovat sami sebe a svůj vkus, aby akceptovali všechno. Čtěte spisovatelské životopisy: kolikrát nesl Caldwell k nakladatelům Boží políčko, nebo Faulkner, co dalo práce, než našli nakladatele; anebo Hemingway, který si nakonec svoje povídky musel prakticky vydat sám. Neříkám, že ten neblahý důsledek monopolu u nás už funguje, ale to nebezpečí tu na nás furt číhá.

Pojem jako třeba nuda do obecných diskuzí o literatuře prostě nepatří. Jsou lidé, které nudí detektivky. I mne čas od času nudí. Neb jsou i detektivky velice nudné. Otázka nudy je prostě otázka kvality, nikoli typu.

JEDNOU JSME HOVOŘILI O OTÁZCE SVĚTOVOSTI…

Uvažuji o ní často, protože slušně znám angloamerickou literaturu, která se čte se zájmem na celém světě. A říkám si, kolik těch autorů by bylo světoznámých, kdyby psali česky, a kolik našich by znali ve světě, kdyby psali anglicky. Já vím, že to čpí těšínskými jablíčky českých měšťáků veškeré provenience, k nimž bych se věru nerad hlásil. Ale někde je to objektivní fakt. Třeba Karel Poláček je podle mého vyloženě světový autor, jenže jím nikdy nebude. Protože ho nikdo nepřeložil a zřejmě už nepřeloží. Kdo vlastně ve světě překládá z češtiny, ukázal byste mi konkrétně někoho? Nic si nebudeme namlouvat, většinou až na vzácné výjimky jsou to lidé s mnohem nižší kvalifikací než naši překladatelé z cizích jazyků. Představte si, že se u nás třeba jednou zrodí ne jeden autor, ale literatura mezinárodní, světové úrovně. Pak ale pořád ještě bude před námi stát velice prozaická otázka, jak se ty knihy a autoři skutečně dostanou do povědomí zahraniční veřejnosti: kdo to přeloží a na svůj účet vydá? Československý film je skutečně světový, ano, jenže filmaři mají velikou výhodu, že nejsou tak závislí na jazyce. Literatura to má mnohem horší, i když má přece jen poslední dobou sem tam větší kliku. Docela paradoxně převážně zásluhou Němců. Vezměte Vančuru. Anebo Weila. Takový spisovatel. Román jako Život s hvězdou. A je to pryč.

JSTE RODÁK Z MALÉHO ČESKÉHO MĚSTA. HRAJE TO ROLI? JAKOU?

Nevím, neuvažoval jsem o tom. Malé město je ovšem spojeno s mládím a já především žiji ze zážitků z mládí. Má to pro mne obrovskou magii. Co jsou vlastně Zbabělci? Jazz na malém městě, studentský Náchod, konec války… Pak jsem přišel na fakultu a dověděl jsem se, že v USA existuje cosi, čemu se říká magický realismus. Já o tom do té doby nic nevěděl, ale když jsem cokoli psal, tak jsem chtěl mermomocí znovu prožít své vzpomínky, a přitom mi záleželo, aby to mělo tu magii, jak říká Hemingway, aby to bylo pravdivější než pravda. Myslím, že mu rozumím. Když něco žijeme, není to nic, a ve vzpomínkách je to krásné. Napsal jsem, že protektorát byla nejkrásnější doba našeho života. A moc jsem tenkrát dostal vyčiněno za to, že jsem mohl něco takového vyslovit. Jenže my byli tenkrát docela mladí, všechno mělo ohromné kouzlo, chodili jsme na korze, všude spousta mladých holek, na malém městě se lidé více znají, je tu spousta maloměstských legend, jakási nevyřčená, velká magie. Doufám, že jednou ještě napíšu knihu z války, o totálním nasazení, o velkém podzemním sále, o tom, jak jsme vysedávali na záchodě a debatovali o politice a o umění. Tenhle prožitek je ve mně pořád nesmírně intenzivní. Zkusil jsem tu platnou magii zachytit v Bassaxofonu. Ale dřív než román o tom zkusím asi napsat muzikál. On to je spíš muzikál.

VÁŠ VZTAH K JAZZU JE OVŠEM COSI DOCELA ZVLÁŠTNÍHO.

To máte tak: Někdy je mi smutno, a najednou slyším jazz, a jako bych vzal fenmetrazin. Není to zdaleka jenom záležitost estetická, ale i psychická, taková krásná věc, která mě pořád těší, proplétá se mým citovým životem. Proto o ní v jednom kuse píšu. Je pro mne zdrojem radosti, jednou z věcí, které se mi v životě nezkazily. Přitom nejsem sběratel, nesedím v jednom kuse pečený vařený u magnetofonu či u desek, v jazzovém kvizu neuhodnu jedinou otázku, ale ta anonymní hudba mně velice sedne. Nedávno jsem přišel na to, že jsem vlastně nenapsal knížku, kde by nebylo něco o jazzu. Jazz, a všechno, co symbolizuje, je pro mne jaksi klíčem veškerého snažení. Kromě toho tu hrají svou roli i jisté souvislosti, úloha, kterou hrál jazz pro nás za války, ta hudba napůl zakázaná, ale to je konečně už vedlejší. Ono je to takové bratrstvo.

Chcete životopisná fakta. Tak tedy maturita, totální nasazení, pak medicína, protože jsem byl idealista a vzal jsem si do hlavy, že svět potřebuje, aby se pomáhalo lidem, říkal nám to chemik a fyzik Albert Einstein. Jenže já byl naprostý antitalent na matematiku a na fyziku a především jsem neunesl internu, to už spíš pitvu, ale ne ten pohled na lidi, kteří umírají, a vy nemůžete nic dělat, nijak jim to usnadnit, i když jsou třeba ještě tolik mladí. Nedovedu hrát divadlo, utěšovat, a tak na mě padla děsná deprese. Šel jsem třeba do kina, ale vzápětí přede mnou vyvstala otázka: Mám vůbec právo se bavit, když lidé umírají? – Tak jsem se přestěhoval na filozofii. A dodnes si myslím, že lhostejnost je vlastnost, která je zřejmě nutná k životu. Napsal jsem to v Legendě Emöke – naše spása, naše matka, naše zkáza. – Jen si to představte, kdybychom nebyli alespoň nějak lhostejní, museli bychom při pomyšlení, že ve století, kdy lidé mohou už žít tak znamenitě civilizovaně, je stále tolik miliónů hladových a nahých…, museli bychom prostě v jednom kuse burcovat a vyzývat, čímž bychom asi většinou jenom tropili rozruch z klidu a ničemu bychom přes nahromaděný zmatek poprask nepomohli.

Z fakulty vzpomínám hlavně na přednášky profesora Vančury o americké literatuře. Byla v tom anglická věcnost, suchý humor a přitom bylo vidět, jak si to užívá. Kromě přednášek Václava Černého to byly jediné, na které jsem pilně chodil. V devětačtyřicátém přišlo nařízení, že kdo má za sebou státnici, musí do pohraničí. Já patřil vždycky k těm, co si myslí, že když je něco v zákoně, tak je to pravda. Proto jsem šel. Někteří ovšem už tenkrát věděli, že zákony jsou od toho, aby se obcházely, takže zůstali v Praze. Ale ničeho beztak nelituji. Vystudoval jsem filozofii a angličtinu, jenže jazyky tenkrát ze škol zmizely, filozofie taky, a tak jsem učil na vyšší sociální škole v Hořicích sociální nauku. Učebnice ovšem neexistovaly, ani osnovy, nikdo neměl tušení, co to vlastně je, ale protože to byla sociální škola, byl to hlavní předmět. Dali to mně a já to učil, čtyři hodiny týdně. Nevím, co jsme tenkrát při těch hodinách praktikovali, asi jen tak kecali, ale najednou přišlo nařízení, že se z toho bude dělat povinně maturita, a já měl vypracovat sedmdesát otázek. Sehnal jsem kdesi dvě strany cyklostylovaného návodu, kde stálo, že ve středověku byly špitály a mniši požívali zásadně nevědeckých metod léčení. Vypotil jsem z toho sedmdesát různě znějících otázek, a to byl, myslím, můj vůbec největší literární výkon. U maturity vytáhla každá studentka jinou otázku, ale všechny pak říkaly totéž, protože se naučily jenom dvě stránky. Když s tím přišla pátá, začal to být trapas, jenže předseda taky nevěděl, oč má jít. Naštěstí byly ty holky tak šikovné, učily se tam taky vařit a šít – nebyla to samozřejmě buržoazní „rodinka“, nýbrž sociální škola – a na vaření měly ohromnou kantorku, skutečnou mistryni, co psala knížky, a k té maturitě pochopitelně vařily a každé dvě hodiny nosily v bílých zástěrkách všelijaké vybrané lahůdky, o jakých se nikomu z členů komise v životě nezdálo. Maturity se doslova prožraly a sociální nauka v tom zanikla. Bylo to skutečně moc krásné. V Hořicích byla taky sochařská škola, v internátě plno hezkých holek, bylo jim mezi sedmnácti a dvaadvaceti lety, mně bylo 27. A vidíte, už je to tu zas: Začátek padesátých let, druhé nejkrásnější období mého života. Vytěžil jsem odtud námět pro Zločin v dívčí škole.

Jenže já nechtěl kantořit, toužil jsem dělat něco neurčitého kolem kumštu. A protože jsem byl poslušný žák, myslel jsem, že musím udělat doktorát, abych se z toho dostal. A když jsem ho udělal a měl jsem po vojně, pomohl mi Zdeněk Urbánek k místu ve Státním nakladatelství krásné literatury.

SKUTEČNĚ PSÁT JSTE OVŠEM ZAČAL MNOHEM DŘÍV…

Zbabělce jsem vlastně napsal na fakultě, v Hořicích jsem je opisoval na stroji a dal jsem je číst jedné své kolegyni, kantorce, která se tak zhrozila mého výsledku, že jsem to pak už radši nikomu neukazoval. Až Zdeňkovi Urbánkovi, který mi znovu přidal kuráž.

Když jsem byl na fakultě, seznámil jsem se s Halasem. To bylo tak: Družstevní práce uspořádala jakousi soutěž, já tam poslal velikánskou báseň, jmenovalo se to Nezoufejte, nebyl jsem sice poctěn, ale napsali mi, že se to líbilo Halasovi a že by mě chtěl vidět. Bylo to moc krásné setkání. Já to nedoporučil, povídá Halas. Já na to: Ale no jistě, já to ani nechtěl vydat… A on: Jen nepovídejte, jednou k té defloraci dojít musí… A pak mi vysvětlil, že to nedoporučil, i když to jinak chválil, protože by se na mě byli určitě všichni vrhli, od katolíků až po komunistické kádry. Snad měl prorocký čich. Možná že to teď zkusí uvést pražská Viola. Ukáže se, jestli z toho ještě něco zbylo. Bude to mít asi nejspíš dokumentární hodnotu.