http://www.youtube.com/watch?v=YtZr7NEUZtw Betty Boo - Boomania: The Videos
GIORDANO BRUNO
☼ 1548 NOLA u NEAPOLE ♂ 17.2.1600 v neslavném a nerovném souboji přesilovkou ROMA
Neodvolal, nelitoval, nekál se, nebál se, dokonce v poslední chvíli života odvrátil pohled od nastavovaného kříže. Vítězství svaté inkvizice se tedy nekonalo. „Vynášíte svůj rozsudek nade mnou s větší obavou i s ohavou podlých, než s jakým strachem já mu zde naslouchám,“ vyřkl svým soudcům své neměnné stanovisko. Ráno 17. února 1600 vzplála na Campo de Fiori v Římě hranice. Hořela pozvolna, velmi pozvolna. A na ní člověk, planoucí pochodeň vědecké pravdy rozněcující přes vzdálenost staletí. Neboť i on předešel svou dobu o celá staletí – filozof, astronom, renesanční myslitel a bytost Giordano Bruno.
MNICH
Domovem Filippa Bruna, jak znělo jeho původní jméno, byla jihoitalská krajina zalitá sluncem, provoněná mořem, se siluetou z oparu vystupujícího Vesuvu v pozadí. Narodil se roku 1548 v rodině vysloužilého důstojníka, který rolničil ve vesničce Nole. Desetiletého synáčka poslali rodiče do blízké Neapole, kde se ve škole augustiniána Teofila da Varrano naučil základům logiky a dialektiky. Po pěti letech, roku 1563, vstoupil do kláštera dominikánů a přijal jméno Giordano.
Co asi znamenal pro přemýšlivého a neobyčejně bystrého chlapce život v klášteře? Především splnění touhy po vědění. Bohatá klášterní knihovna se mu stala eldorádem, kde hltal jednu knihu za druhou nenasytným způsobem. Seznamoval se se scholastikou, hlavně s učením Tomáše Akvinského, ale nejvíc ho oslovovali – udivovali staří řečtí filozofové, Aristoteles, dialogy Platónovy. Giordano nade vše oceňoval svobodné myšlení, projevy fascinující pravdy, skláněl se jen před lidským rozumem. Není tedy divu, že se posmíval přehnané zbožnosti některých bratříčků; když ze své cely odstranil obrázky svatých a nechal si tam jen holý krucifix, dostal se do křížku s klášterním řádem. Prozatím byl pouze napomenut. Ale je možné svázat tak pronikavého ducha zkostnatělými církevními dogmaty? Na čas snad. Roku 1572 mladý mnich dostudoval, byl vysvěcen na kněze a začal působit jako duchovní na venkově. Do dominikánského kláštera v Neapoli se vrátil roku 1575, ale dlouho tam nepobyl. Svými svobodomyslnými výpady se stal podezřelou ovcí a hrozilo mu kárné řízení. Nečekal na jeho zahájení a urychleně vyměnil neapolský dominikánský klášter za římský. Nepomohlo to. Španělská inkvizice, do jejíž pravomoci spadalo Neapolsko, postoupila všechny materiály do Říma. Součástí hlášení pro proces byla také Giordanova soukromá knihovna, ve které byly zastoupeny i „libri prohibiti“, knihy katolickou církví zakázané. To byly nebezpečné důkazy, proto ani teď neváhal a opustil klášter i „věčné město“.
A tak se rokem 1575 stal z mnicha potulný filozof. Prvními zastávkami na jeho téměř dvacetileté cestě byly po Římu ještě Benátky, Janov a Padova. Roku 1579 opouští vyhnanec z vlastní vůle Itálii a zamíří víc na sever.
POUTNÍK
Nešel daleko, ještě téhož roku se usadil v Ženevě. Zpočátku všechno vypadalo nadějně. Měl z čeho existovat, stal se totiž korektorem v místní tiskárně, seznámil se s tamními učenci a jeho společenská prestiž stoupala ode dne za dnem vzhůru. Jenže Ženeva byla střediskem kalvinistů a každý, kdo tu chtěl trvale žít, musel přijmout jejich víru. Giordano Bruno začal uvažovat o konvertování ke kalvinismu. Studoval ho a – nepřijal. Nemohl přijmout něco, s čím se neztotožňoval, co bylo proti jeho přesvědčení. Raději se vydal na další cestu za poznáním, přes Lyon do jihofrancouzského města Toulouse, kde byla v té době významná univerzita. Tady prožil zvesela dva spokojené a úrodné roky, dosáhl hodnosti profesora a získal široký věhlas svými fundovanými a novátorskými filozofickými přednáškami. Asi by tu zakotvil na delší čas, možná navždy, kdyby ho nevypudila válka. Utekl se před ní schovat do Paříže. Uvítal ho král i univerzita, ale v získání profesury na Sorbonně mu zabránilo jeho exkomunikování z katolické církve. Tlak katolicismu v té době hrozivě rostl a kacíř musel opět pryč. Kam prchnout před vlezlými katolíky? Do Anglie.
V Anglii tehdy vládla královna Alžběta (jsme přece jen v době Shakespearově). Stejně jako před nedávnem francouzský Jindřich III. i ona obdivovala Giordanovu abnormální paměť, ráda s ním rozmlouvala a těšila se z jeho duchaplnosti a pronikavého úsudku. Ovšem Giordano netrávil anglická léta jen povídáním s královnou. Hlavní těžisko jeho činnosti v ostrovní říši bylo ve spisovatelské práci. Francouzský vyslanec, který ho sem přivezl, mu ve svém paláci v Londýně vyhradil všechno pohodlí; Giordanovi tak odpadla starost o živobytí a veškeré jeho úsilí se mohlo soustředit na shrnutí toho, co doposud v jednotlivostech vyslovil, obhajoval, na vysvětlení toho, co si myslel. Vznikly jeho Dialogy a další významná díla.
Kromě toho uspořádal roku 1593 významnou přednášku na půdě Oxfordu. Jasně, přehledně a s velkou účastí sebejistoty předestřel před univerzitní mistry názory Mikuláše Kopernika a své filozofické úpravy vzešlé z jeho učení. Polák Kopernikus (zemřel jako šedesátiletý fantasta pět let před Giordanovým narozením) podrobil kritice Ptolemaiovu geocentrickou soustavu, podle níž byla středem vesmíru Země a všechna nebeská tělesa se otáčela kolem ní. V díle O pohybu nebeských těles převrátil Kopernikus toto učení naruby. Ne Země, jen Slunce je středem vesmíru, Země pak krouží nejen kolem něj, ale i kolem své vlastní osy. Giordano Bruno šel ještě dál. Ani Slunce není středem vesmíru, je hvězdou, centrem pouze jedné části vesmíru, kterou my nazýváme Solar Set Sluneční soustava. Vesmír je pak nekonečný a skládá se z nekonečného počtu takovýchto slunečních soustav. „A kde je potom Bůh?“, zeptají se teologové ještě po desetiletích Galilea Galileo. „Nikde, nebo v nás,“ výstižně odvětí Brunův mladší konkurent a pokračovatel a my v jeho slovech cítíme, jak velkou úlohu Giordano přisuzoval člověku. Svou schopností poznávat může člověk postihnout i nejvyšší zákony záhadné přírody, odkrýt tajemství kosmu. Každé lidské poznání je současně sebezdokonalováním a znásobuje přiměřené možnosti člověka utvářet vlastní život; tak se poznáním a prací neošizenou může člověk stát bohem na zemi. To ovšem byly myšlenky pro oxfordské profesory naprosto nepřijatelné.
Spolu s francouzským vyslancem se Giordano na čas vrátil do Paříže, ale i za tu krátkou dobu se mu podařilo naštvat proti sobě veřejnou přednáškou o aristotelismu také profesory Sorbonny. Podobně pokračoval na dalších zastaveních svého putování – v Marburgu se znelíbil úzkoprsému vedení univerzity, ve Wittenbergu, kde mu byli luteráni příznivě nakloněni, zase rozhněval místní kalvinisty. A tak se v neustálých třenicích, disputacích a přednáškách dostáváme s Giordanem do roku 1588, k době jeho půlročního soustředění v pražských podmínkách.
Prahu si pět let předtím vybral za své sídelní město panovník Rudolf II. Roku 1588, kdy sem zavítal Giordano, bylo císaři šestatřicet a panoval dvanáct let v kuse. Po celé Evropě se rozneslo, že mladý Habsburk je mecenášem vědy a umění, a Praha se za jeho vlády stala mekkou učenců a umělců světového významu. Zdá se pravděpodobné, že filozof zabývající se otázkami pohybu nebeských těles mohl mít úspěch u panovníka, který si ze všech vědních oborů oblíbil nejvíc astronomii. Giordano udělal v Praze hodně pro to, aby se císaři zalíbil. Za šest měsíců, které ve městě nad Vltavou strávil, vydal dvě pojednání. První z nich byl latinsky psaný spis o kombinatorice, druhé dílo bylo filozofické a autor je věnoval samotnému císaři. Dostal finanční odměnu, ale to bylo všechno. Možná měl víc vsadit na Rudolfovu lásku k astrologii, aby získal trvalé postavení u dvora. (Připomeňme ještě, že hlavní éra hvězdářů u císařského dvora začala o deset let později – teprve roku 1599 přijde do Prahy Tycho de Brahe a rok po něm Johannus Kepler.) S místem na univerzitě to také příliš nadějně nevypadalo, pražské vysoké učení přece jen dost podléhalo vlivům katolicismu.
Větší naděje Giordanovi svitla v Německu, kam byl pozván, aby se ujal přednášek na univerzitě v Helmstedtu. A znovu se opakuje nám už známá horská dráha. Giordano Bruno se nedá spoutat a mučit žádnými dogmaty, přednáší svá vlastní hodnocení jednotlivých filozofických názorů a poštve proti sobě univerzitní kolegy i teology, tentokrát luterány, s nimiž ještě ve Wittenbergu vycházel docela gut. Luteránská církev nad ním vyhlásí klatbu, ale ta naštěstí platí jen pro Brunšvicko. Vyhnanec přesídlí do Frankfurtu nad Mohanem a tady se najde řešení. Nežije přímo ve městě, aby se neřeklo, že říšské město přechovává ve svých zdech lotra kacíře, ale v nedalekém klášteře, kde má klid k přípravě některých svých senzací pro tisk. Má se dobře, nikdo mu nepřekáží v pohybu po městě, z vydaných knih má tučný finanční zisk. Přes tyto nesporné klady frankfurtského pobytu se rozhodne pro návrat do Itálie.
ZAJATEC
Na podzim roku 1591 se tedy Giordano namlsal u německých sousedů a vrátil se zvědav na další vývoj do Itálie. Nebylo to riziko, vstoupit na půdu země, kde byl prohlášen za kacíře? Jistěže bylo, ale nezapomeňme, že šlo o jeho rodnou hroudu, od níž byl již tolik let odloučen. Touhu po domovu by v sobě snad dokázal tutlat, kdyby možnost jeho návratu nebyla podložena i rozumovými důvody. Itálie konce 16. století nebyla jednotným státem. Na jejím území bylo množství států a státečků, které měly vlastní nařízení, často i dost podstatně odlišné. Už pár století byly nezávislou středomořskou námořní a obchodní velmocí Benátky a jejich suverenita navenek se odrážela ve značné liberálnosti vnitřních poměrů. Benátská republika byla, dá-li se to tak říci, jedním z nejdemokratičtějších zřízení tehdejší Evropy a Benátčané se pyšnili i tím, že omezili na minimum právo papeže zasahovat do církevních záležitostí republiky. Na to poslední zřejmě spoléhal Giordano Bruno, když přijal pozvání bohatého benátského patricije Giovanniho Moceniga, aby ho vyučoval kombinatorice a cvičil jeho paměť. Kromě toho spolu často vedli rozhovory o otázkách filozofických a teologických, které se Giordanovi staly osudné. Mocenigo totiž svého učitele vydal do rukou inkvizice a své udání podložil argumenty získanými právě z těchto debat. O důvodech, které Moceniga přivedly k činu, existuje mnoho dohadů. Snad dostal vztek, že se po půl roce údajně chtěl Giordano vzdálit do Frankfurtu a tam pracovat na svých spisech, snad se domníval, že mu zatajil tajemství své fenomenální paměti, snad byl figurkou nastrčenou protivnou inkvizicí. Pravdu už se horko těžko dozvíme. Skutečností zůstává, že koncem května 1592 se Giordano stal zajatcem inkvizice.
Benátská inkvizice zahájila neprodleně proces. Kdybychom podrobně prošli jeho průběh, zjistili bychom, jak mimořádně mírně a povrchně byl veden. Obžaloba se soustředila jen na Mocenigovo udání, takže se Giordanovi lehce dařilo jednotlivé nařčení vyvracet, vymluvit se z nejhoršího nebo je kategoricky popřít. Také inkvizitor obžalovanému pomohl; kde to jen trošku šlo, stáčel řeč od teologické problematiky k filozofii, diskutoval s ním a dával Giordanovi dost široký prostor pro tvrzení, že pokud jde o teologii, souhlasí plně s dogmaty katolické církve, pochybovat mohl jen jako filozof v oblasti filozofické. Za celou dobu procesu nepadlo jediné slovo o Giordanových spisech, které se důkazy jeho kacířských myšlenek jenom hemží. Že by inkvizitor – dobrodinec? Kousíčkem srdce snad, ale hlavně asi šlo o snahu proces co nejdříve smést ze stolu a vyvarovat se případného zásahu papeže. O každém inkvizičním řízení bylo totiž nutno podávat hlášení do Říma, kde jen čekali na vhodný moment podrtit samostatnost Benátek. Giordano to pochopil, pokorným pokáním zkrátil čekání na konec procesu a věřil, že se tak zachrání. Marně. Římské Svaté oficium si nenechalo uprchnout arcikacíře, jehož pouhé jméno přivádělo Klimenta VIII. k zuřivosti vzteklého býka a tváře kardinálů dostávaly brunátnou barvu jejich klobouků. Nejvyšší boss inkvizitor požadoval vydání Giordana Bruna. Benátčané slušně, ale rozhodně odmítli vyhovět. Požadavek se stupňoval, ovšem tentokrát jej podepsal sám papež a bylo připojeno odůvodnění, že Giordano je vlastně uprchlý mnich z římského dominikánského kláštera. O vydávání zběhlých mnichů platila mezi italskými státy dohoda, a tou se musela řídit i benátská republika. Osud Giordana Bruna byl zpečetěn.
Zajatec byl převezen do Říma a uvězněn do šatlavy na tři západy. Teprve po několika měsících ho předvedli k výslechu a mimo jiné se zeptali, jestli něco nepotřebuje. Chtěl oblečení a knihy, dostal obojí, ovšem knihy podle gusta Svatého oficia – dílo Tomáše Akvinského a knížku modliteb. A zase to čekání, nekonečné dny, týdny, měsíce bez vyhlídek na lepší průběh vyšetřování, až Bruno zkysl v dušené atmosféře žaláře. Plných šest let připravovalo Svaté oficium inkviziční proces s Giordanem Brunem, bylo usneseno usnesení za obrovského množství materiálu. Dodnes stojíme ohromeni nad tím, kolik času, energie, kolik lidské píle a přemýšlení věnovala církev potírání zdravých názorů, které ji ohrožovaly na jejím životě a na uvěřitelnosti v očích občanů. Tak už to chodí v tom shnilém státě papežově. Nový inkviziční proces se měl zaměřit právě na to, co v Benátkách taktně opominuli – na Giordanovy názory publikované v jeho spisech, a tedy šířené takticky vědecky na veřejnosti. Byl to Peter Altenberg (1859–1919), který za něho prohlásil později: „Takt ist, immer instinktiv zu spüren, was die anderen noch von dir vertragen.“ Proto tolik usvědčujícího materiálu, proto tak dlouhá doba na přípravu mega-ultra-pitomého procesu. Svaté oficium bylo důkladné, pátralo se všude, kde Giordano pobýval, kudy prošel. Teologové si opatřili všechny jeho knihy, zevrubně je nastudovali a velmi pozorně zaznamenali každý náznak nesouhlasu s církevními „pravdami“ nebo jen pochybování o jejich platnosti.
Během těchto šesti let se sice uskutečnilo několik výslechů, zpravidla však velmi formálních a pro průběh následujícího procesu nejedné křivdy nepodstatných. Čekalo se na zpracování veškerého získaného materiálu a na vyhotovení komplexního obžalovacího spisu, na kterém se podílel nejschopnější z tehdejších teologů protireformace kardinál Roberto Belarmino. I tento fakt dokazuje, jak velký význam Svaté oficium přikládalo zlikvidování nepohodlného ptáčka, zatvrzelého kacíře na planetě bezvěrců a protestujících individuí.
Svoji do nebe volající zatvrzelost předvedl Giordano Bruno ihned, jak mu byl dán na vědomost obsah obžalovacího spisu, shrnutý pro přehlednost do osmi hlavních bodů. Ve všech bodech svoji vinu popřel, byl ochoten nechat si některé své názory vyvrátit na základě filozofických důkazů. Pro Svaté oficium však byla diskuze s kacířem naprosto nedůstojná a nepřijatelná, a tak dostaly události rychlý spád. 4. února 1599 Giordanovi sdělili, že jeho názory, publikované knižně i citované ve vědeckých disputacích, jsou kacířského rázu, protože odporují katolické víře. Současně mu Svaté oficium navrhlo, aby odvolal, že prý mu bude poskytnuta možnost pokání pro nápravu duše. Dostal čtyřicet dní na rozmyšlenou a využil je k napsání obhajoby v podobě rozboru osmi bodů obžaloby; a protože se ještě vyskytly nějaké nejasnosti, dostal nových čtyřicet dní. Výsledek je formulován v zápisu výslechu: „Prohlásil, že nemůže a nehodlá odvolat, že nemá co odvolávat, že nevidí důvodu k odvolání a neví, co má odvolat.“
Jenže katolická církev pro svoje úplné vítězství kacířovo odvolání potřebovala jako sůl do slánky. Zkoušela proto další možnosti a triky, jak Giordana přimět k pokání, ale když s ním nic nesvedli ani jeho původní spolubratři dominikáni, vyneslo Svaté oficium 8. února 1600 rozsudek. Giordano Bruno je zvlášť zatvrzelý arcikacíř a jeho spisy jsou semeništěm nákazy zvané kacířské myšlenky a jako takové patří mezi „libri prohibiti“. Nastaly poslední krušné dny Giordanova života. Nejdříve musel být zbaven kněžského svěcení, vyobcován z církve a předán k potrestání světské nemoci moci. Prosba církve, aby trest vypadal milosrdně a bez prolití krve, se rovnala návrhu na smrt upálením pro výstrahu ostatním bezvěrcům…
*
Dnes jeden slavící slavík v oživlém stavu?
Karel ČAPEK (1890–1938)
ve prospěch ňafyny, té jediné, nad ostatní lepější ňafyny: určeno jen Olze Scheinpflugové (1902–1968)
Roku 1920 na představení Krylovovy hry Divoška ve Švandově tyjátru v Praze zaujala třicetiletého Karla Čapka představitelka titulní role, osmnáctiletá pražanda Olga Scheinpflugová. Seznámil se s ní, brzy se do půvabné divadelní kosti s literárními ambicemi zamiloval a přál si stát se jejím životním i tvůrčím zdrojem inspirací v domácnosti. Rozvíjející se milostný vztah hned na začátku ohrozila Čapkova nevyléčitelná nemoc páteře, kvůli níž mu lékaři nedoporučovali uzavírat manželství. Čapek a Scheinpflugová se však nikdy nedokázali natrvalo rozejít; jejich láska procházela řadou bolestných peripetií a časem se změnila na přátelství jedné zdravé rybce k jednomu pacientovi. Když posléze nemoc poněkud ustoupila, rozhodli se při letním putování v rakouských Dolomitech uzavřít sňatek; konal se nezapomenutelného 26. srpna 1935 v Praze. O složitých proměnách tohoto osudového pouta dvou umělců svědčí nad jiné alegorie Čapkovy dopisy Olze z let 1920–1938.
[5. prosince 1920]
Olgo, veliký miláčku,
musím Vám něco vypravovat; neumím z toho udělat nejkrásnější příběh celého světa, ale je to nejkrásnější skutečnost na světě: Našel si ji, poupě, květ polorozvitý, a vztáhl po něm ruku; ta ruka byla bázlivá a slabá a neobratná láskou, zbožná láskou, bezohledná láskou; ta ruka byla sama láska. A tu vydechl ten neposkvrněný květ výkřik něhy a hrůzy: „Ty mne zničíš!“ Tu mu bylo, jako by se řítil na kolena a plakal a modlil se a lomil rukama: Ach, květinko, jak bych tebe mohl zničit? Raději si utnu obě ruce, raději zahynu, raději se umučím touhou a láskou, než bych tebe zničil oddělanou! Ne, ne, nikdy ne, květinko; proklel bych sebe sama, kdybych ti udělal nejmenší bolest. Nejsem tebe hoden; jsem horoucí a bídný městský člověk a můj dech ti nepřinese štěstí od Mentos nebo mentolek. Neposkvrněný květ mlčí a voní; naklání se, chvěje se. A jeho mlčení slabounce, oddaně, s nesmírnou cudností vydechuje: Trhej!
A teď, Olo, něco jiného. Uvědomuji si dnes s úžasnou silou, že včera se mezi námi něco změnilo. Aspoň ve mně. Bylo to při představení Holčičky. Je před námi něco víc než dosud. Musíme společně pracovat. Olgo, já cítím, že proto jsme se sešli. Chtěl bych, abych mohl říci, že to poroučím. Olo, ode dneška mi musíte dát každou svou roli, kdyby byla sebemenší, abych mohl s Vámi myslet a s Vámi pracovně fungovat. Rozumějte mi, nechci a nemohu Vás něčemu učit, a Vy toho nepotřebujete; ale chci Vám být zrcadlem, před kterým byste rostla do velikosti, a povzbuzením, a kolegou v práci; chci Vám být režisérem, chci spolutvořit Vaši neopakovatelnou dráhu. Olo, z Vás musí něco být; jste tak převzácná látka, že tím nyní hrozně trpím, že do ní zasahují ruce tak neinteligentní a tak bez lásky, jako jsou ty, které Vás teď vedou hereckou drahou. Olo, musíte mi dovolit, abych na Vás a s Vámi pracoval; jste mladá, a já mám hrůzu z toho, že by Vás utvářeli ti, kdo Vás nemilují a Vám ani nerozumějí. Musíte růst, musíte být něčím neobyčejným. Olo, mám Vás příliš rád; mně nestačí Vaše přítomnost, chci a musím se hluboko vrýt do Vaší budoucnosti. Ode dneška, Olgo, s Vámi nepromluvím než o tomhle žíznivém „chci“. Chci být stupeň, po kterém půjdete nahoru. To je můj úkol. Olo, bez konce se mi dnes po Vás stýská. Buďte tak hodná a napište mi aspoň jedno sladké slůvko, hned teď. Holčičko, udělej můj osamělý večer šťastný.
O třech čtvrtích na deset na Vás počkám. Prosím Vás, nepláchněte mi; musím Vás vidět, musím Tě vidět, stýská se mi celým tělem a celou nestydatou duší.
Přinesu Vám večer tu svou pohádku; je slabá, ale vůle byla dobrá.
[5. leden 1921]
Olo, tuhle noc jsem s Vámi příliš mnoho hovořil, než abych Vám nemusel napsat aspoň několik slov. – Řekla jsi, miláčku, že já Tě vedu a že Tě budu mít takovou, jakou chci. Tím jsi řekla strašnou a krásnou věc; strašnou proto, že teď beru na sebe odpovědnost za Tebe, a že musím tedy být sám k sobě přísný; že Tě musím vést úzkostnýma rukama, abych nic nezbabral v Tvém životě; že se musím zoufale pokusit, abych byl dokonalejší, nežli jsem. Chceš to ode mne, Olo; svěřuješ-li se mi, chceš to. Děvčátko, prosím Tě, buď i Ty přísná ke mně; jsou chvíle, kdy jsem slaboch vůči sobě. Jsem špatný chlap, ale mohu být lepší; a Ty už nikdy nesmíš zesmutnět. – Ne, Olo, jedna věc je mi svatá a jasná: cokoliv budeme činit, nesmím to být já, který to učiní, ani to nesmíš být Ty (která to nejsi, drahá trpná), ale my oba, oba stejně a společně v nášlapu, v jediné radosti, nebo něco, co je silnější než my a co jedná za nás a vede nás. Jsme v dlani hebkého života nekonečně širšího, než je náš život; neděláme lásku, ale podrobujeme se lásce; Olo, nesmíme jí klást odpor, musíme poslechnout, k čemukoliv nás určí, ale já sám, já nesmím zasahovat do jejích úmyslů; úzkostně nakloněn k Tvému srdci budu naslouchat, co smím a co mám. – Včera jsem šel domů pln výčitek k sobě. Vidím Tě, jak se opíráš čelem o tu mříž, a v tu chvíli, v tu krátkou a bolestnou chvíli mne soudíš; a ten okamžik soudu mně svírá srdce. [intermezzo… nebo cenzura… ??] Ne, Olo, já nesnesu, abys obětovala víc než já! Nechci být šťasten, nebude-li Tvoje jádro plné štěstí jako moje jádro. A dost o tom, Olo, už se neopovaž na to myslet, neopovaž se soudit sebe samu; copak nechápeš, že jsme oba ve svaté a všemohoucí dlani hebkosti, která nás k sobě přesilně přesilou tiskne? Radost! Olo, probouzej v sobě radost! Olo, štěstí je čistota lásky; a pokud jsme šťastni, jsme jako andělé, jsme nadpřirozené bytosti.
O půl desáté večer čekám před divadlem. Nyní uháním na jednu zkoušku. K.
[Neapol, 15. května 1923]
Drahá Olgo,
Dnes ráno jsem dostal Tvoje dlouhé a krásné psaní; měl jsem hlavně radost, že už jsi zase trochu zdráva a že na mne tolik vzpomínáš, ale pak mi rozbolela z toho všeho hlava tak strašně jako dosud nikdy v životě. Už to trochu polevilo, ale nesmíš na to hledět, bude-li mé psaní poněkud pokroucené.
Drahá Olino, v Tvém dopise je několik bolestných a hrozně trýznivých nedorozumění. První a největší je to, že mne prosíš, že mne uvádíš do falešné, mučivé situace člověka, který dbá jen o sebe a kterého je nutno prosit, aby myslel také na jiné. Nyní já Tě prosím – pro Boha živého a milosrdného, kterého nosím v srdci –, prosím Tě, abys mi toto jediné věřila: že ve všem, co jsem činil i činím, myslím víc (a ze všeho na světě nejvíc) na Tebe, a nikoliv na sebe, beru víc (a ze všeho nejvíc) ohled na Tebe, a ne na sebe; neboť mám Tě raději, než svým způsobem chápeš. Toto především musí být jasné. Nepros už, děvče, neboť to je pro mne bolest a hanba taková, že bych brečel; cítím se pak nízký, sobecký, surový eunuch, a pak se musím z toho sám před sebou hájit tak, až mne z toho bolí hlava.
Ale je zase jedna věc, ve které musím prosit o ohled k sobě. Už tolikrát jsi mi říkala, že bys chtěla jen to, ošetřovat mne, kašičky mně vařit, obklady dávat a div ne plínky vyměňovat. Prosím Tě, děvče, kdepak jsi tohle vzala? Člověk není pánem svého vkusu; a tenhle obraz života je zrovna zoufalý opak mého vkusu. Žasnu až, jak mne neznáš; odpusť, mé pojetí života je mužnější a snad i tvrdší, a v okamžiku, kdy bych byl odkázán na takovou pokořující péči, bych si prostě vzal život. Můj život, to jest kázeň, práce, vážné hledání a ohledání pravdy, láska a jiné silné a přísné vazby. Oškliví se mi změkčilost a slabošství. Ba oškliví se mi i rozmazlující něžnost a pečlivost. Buď vše kolem mne tvrdé, jasné a pokojné; žádné morální podušky, žádné zpohodlnění, žádné piplání a ošetřování a zdětinštění, neboť to vše mne plní přímo hrůzou. A proto už nemluv přede mnou o takových věcech. Skutečně ani nechápeš, jak nesnesitelně se mi to zajídá.
A nyní, abych rovnou přešel – bez oklik a slabosti – k hlavní věci: píšeš o našem manželství, a zajisté čekáš ode mne přímou odpověď. Běda, třikrát běda: já jí nemám. Dosud ne, dosud nevím si rady, dosud není čisto a jasno v mé duši. Bože, pomoz mi! Tak tedy především nepochybuji vůbec o Tobě; nepochybuji o Tvé lásce – nejsem jí hoden, ale nepochybuji o ní, ani o Tvé úžasné velkodušnosti a obětavosti, ani o Tvé věrnosti. To, o čem pochybuji, jsem já sám; ale také nepochybuji o své lásce k Tobě, nýbrž – bože, jak to říci? Představ si, že by měl člověk nastoupit nějaké povolání nebo zhotovit umělecké dílo; ale než by k tomu došel, vyrostla by v něm strašlivá pochybnost, stačí-li na to, má-li tu potřebnou duševní vlohu a rezervu mít povolanost; cítil by úzkost, že sám vše nějakým neodvolatelným a zoufalým způsobem zkazí, zničí, znehodnotí a spíš roztříští, než vybuduje. Ale to jsou jen hloupá podobenství. Věc je prostě ta, že jsem nějak rozvrácen, v těžkém vnitřním neladu; jistě vycítilas, že má cesta byla jen únik před tímto mým ošklivým psychickým stavem. [ani intermezzo… ani nejapná cenzura… ani zásah vyšší moci, jen ukryto před pokrytci] Dosud jsem to dovedl přemáhat, ale neumíš si představit, s jakým napětím; neumíš si představit, jak jsem někdy trpěl, kdyžs mi třeba vyčítala, že Ti nemám co říci, že Tě už nemám rád a kdesi cosi, a zatím mně bylo prostě mukou, že vůbec musím mluvit. Nevím, dovedeš-li si představit tyto scénáře. Jindy je to potřeba jen ticha, ticho léčí zbědované otroky výsostně lidských citů, jen ticha a samoty, jindy potřeba lásky a tichého hovoru, a vždy, vždy potřeba klidu. Děvče, to nejsou nálady, to je utrpení, to je nemoc, která se musí léčit, nebo… nebo pak není člověk zrovna schopen lidské společnosti. A pak, po takových nárazových krizovkách, má člověk opravdu těžké chvíle splínu a pochybností sám o sobě: že je prostě nesnesitelný společník, že dělá bolest, že zraňuje toho nejdražšího a že by měl někam zmizet či co. Jsou chvíle, kdy si připadám zavrženíhodný, úplně bez srdce, bez souvztahu k jiným vesmírným tělesům = lidu jako bodrá Andromeda (?). Já nevím, rozumíš-li mně; hledím to napsat prostěji, než to je, a ještě se bojím, že to vůbec není jasné. Neříkal jsem Ti to, protože jsi byla tak rozbolená a že by sis to třeba chvílemi vysvětlovala, že jsi mi protivná. Ne, tisíckrát ne, ale já jsem protivný a neladný člověk, který jen mučí jiné. A přitom zas nesnáším ohledy a pozornosti a promíjení; je mi trapné, cítím-li z lidí, že berou ohled na můj nevyrovnaný stav. Jediná možnost je odstranit se, uzavřít se; to jest tato cesta. Jediná možnost tedy je nalézt zase křehkou rovnováhu. To je to, co pořád píšu o klidu, čistotě, stabilitě života. Ach dítě, kdybys mi mohla rozumět! Proto jsem sebe sama a s takovou přísností teď vypoklonkoval, abych jaksi duševně a morálně nabral grády. Snad je celý ten stav jen přechod k stárnutí; já nevím; vím jen, že teď, v této krizi musím poustevničit. Zrovna dnes, po Tvém dopisu, jsem nesnesl vyjít mezi lidi a jíst mezi lidmi; nechal jsem si přinést jídlo do pokoje a pak jsem se zabouchl, ležel, díval se do stropu a hájil se před Tebou, neboť mne znova zas mučí svědomí moje. Musí mne mučit, pokud trpíš; a má největší hrůza je, že si myslím, že bys trpěla víc mou blízkostí. Daleko víc a daleko tíž. Bože, kdyby mne tyto úzkosti už přestaly trápit! A nemysli už, že mé starosti se týkají toho fyzického, co je nebo není nebo nemůže být mezi námi. Bože, na to zejména teď, zdálky, myslím jistě ze všeho nejmíň; myslím na to a trápí mne to, když jsem vedle Tebe a vidím Tě tak mladou a bohatě krásnou. Ale tady je mi to jaksi daleké, neumím si to ani představit; tady jen naslouchám hlasům svého nitra a čekám, až bude dýchat klidněji a jaksi lidštěji. Dnes je ošklivě vydrážděno; hnusí se mi Neapol se svým sluncem, svou vřavou, svými spokojenými a hlučnými obyvateli; sním o nějaké mrazivé samotě na horách, kde je nesmírně ticho. Jen moře mi dělá dobře; už ujedu z těch splašených měst, neboť tady jsem nenašel, co jsem hledal. Kdyby byl nějaký klášter bez náboženství, šel bych tam hned. Ale prosím Tě, nejednej se mnou jako s nemocným; víš, že to nesnáším. Jen dnes jsem si Ti postěžoval a ponaříkal; příště Ti jistě napíšu psaní klidnější a zdravější. A chceš-li mít ten největší a nejkrásnější ohled ke mně, tož to je ten, že už se nebudeš nikdy trápit; neumíš si skutečně představit, jak mne to už vždycky zoufale zjitří. Mám Tě rád, to je má slabost; jsem vinen vůči Tobě, pokud trpíš. A já musím, musím teď mít čistý, nezjitřený život. Kéž se vrátím s jasnou duší! Děvčátko, buď veselá! – Piš mi do Florencie. Tady to nesnesu, je tu krásně, ale příliš hlučno. Je mi teď lehčeji, hlava bolí míň.
Srdečně zdraví a líbá špatný Čáča.
[Florencie, 26. května 1923]
Drahá Olino,
dnes jsem vyzvedl Tvůj dopis (přijel jsem do Florencie včera večer) a ihned odpovídám. Především upřímnou soustrast nad úmrtím Tvého dědečka; vím, jaks ho měla ráda, jak dojemně milý byl a jak je teď u Vás doma smutno. Bylo mi ho líto, tak nějak jsem se rozesmutnil, nemohl jsem se jít na nic dívat; šel jsem do nejbližšího kostela a proseděl jsem tam celé ráno.
Děvče, děvčátko, jak je mi líto Tvé bolesti! Trhalo mi srdce, kdyžs tolikrát opakovala, že skláníš hlavu k zemi. Já ji sklonil dávno, když o tom ještě nikdo nevěděl; ale Ty ji rozhodně sklánět nemáš. Ty jsi krásná, umíš mít radost z vybojovaného úspěchu, jsi na samém začátku své zářné dráhy. A chceš-li mně udělat zvláštní radost, mám-li vůbec mít velikou a neprchavou radost, tož buď jasná, důvěřuj v sebe, rosť; zachovej vše dekorum, co v Tobě je; jsi nejvzácnější a nejobětavější člověk, kterého jsem v životě poznal, a snad skutečně nevíš, jak Tě mám rád, i když jsem Ti udělal tolik bolesti. Mne nelituj, to se nemá. Jsem slabý člověk, ale v mé slabosti je má síla; můj smutek mne nebolí; má únava, to je zároveň mé přemýšlení, mé odříkání, to je zároveň má čistota. Jsem trochu jiný, trochu podivín; ne špatný chlap, neboť miluju, miluju Tebe, lidi a celý svět víc než sebe sama a chci ještě udělat mnoho dobrého; chtěl bych zjednat něco dobrého, kam se jen podívám, a nevíš, jak mne to rozvrací, když vidím, že dělám bolest; jen vnitřní soulad s mírem mi ještě schází, mír se sebou a se svým svědomím. Chci být chudý, prostý a tichý, pracovat, jak nejvíc a nejlíp dovedu, a milovat, jak nejčistěji zmohu. Je to nějaké mnišství či co; s tím se lidé buď rodí, nebo do toho postupně dorůstají – ale nelituj mne; není ve mně hořkosti ani závisti jednoho červa; ach, budu tak šťasten, až uvidím, že nikoho nebolím jako modřina, případně fialové monokly hm nějaké ty víc bystrozraké! Zapřísahám Tě, děvčátko, má nejdražší duše; Ty už nesmíš trpět, nebo se snad nevrátím; má láska, to je má nejstrašlivější obnažená citlivost. Věř mi, věř mi nyní, že mi kolikrát bylo, abych se zabil, znehodnotil sám, když jsem Tě viděl tak hrozně úpět. A mučím se, když stůněš jako slůně plné sil v Safari plném laskomin stůně, zoufám si, když pláčeš, chtěl bych se propadnout, když vyčítáš. Jsem šťasten, vidím-li Tě klidnou a jasnou, je pro mne hudbou, těšíš-li se z něčeho, ožívám, když Ty ožíváš. Pochop konečně tento jemný, věrný, životní svazek; proboha, je to vše, co mohu s čistým svědomím, bez úzkosti a rozvratu v tuto chvíli nadělit, i prosím Tě proboha, neříkej, že to je málo a že to je bez ceny; to, vidíš, to by mne hrozně vykolejilo. Dávám Ti sebe celého v tomto svazku, ale bez svých špatných stránek sežrat, bez svého samotářství, bez své vratkosti, která Ti pak vnucuje pokořující úkol ošetřovatelky, bez své citlivé netýkavosti, která mne odpuzuje od každé lidské blízkosti. A přijímám od Tebe neskonale víc, než Ti nabízím, především Tvou ohromující obětavost, a pak Tvou mladost, sem tam záblesk nefalšované radosti, a mnoho nefalšované radosti z Tvého umění, a ještě víc radosti ze styku s Tebou, neboť jsi zlatá a ušlechtilá, i když jsi potřeštěnec. Bože, je mi až studno, ale samou něžností; nemysli si, že jsem sentimentální, jsem krutě kritický k sobě, ba i k Tobě, ale toto, co Ti píšu, je zas po dlouhé době milostný list a vyznání – vyznamenání skvělé lásky. Bylo mezi námi strašlivě mnoho nedorozumění, děvčátko, a nyní Tě pokorně prosím, budiž mír mezi námi! Nebuď už ke mně kruťas, neplač, netrp, nežaluj, nevyčítej; po této stránce se vracím daleko citlivější, než jsem odejel, neboť jsem se v mnohém očistil a jaksi oloupal starou kůži; jsem na mnohých místech pokryt jakousi novou, tenoučkou a citlivou kůží. A nyní je mi zase lehčeji; cítím nějak, že nad tímto psaním zapláčeš, ale jaksi mírnějšími a méně hořkými slzami, neboť v tuto chvíli věříš, že Tě velmi miluju a že můžeš pro mne učinit mnoho dobrého. Ach, můžeš! Ale musíš být jasná, Olinko, jako je právě teď jasný, skvostný den venku po dusné bouřce; jasná, vztyčena, oživující, abych i zdálky na Tebe mohl myslet s pýchou a rozkoší. Smutek nezabíjí; jen nízkost zabíjí, a mezi námi nesmí být nikdy nic nízkého. Pak i já ožiju; nebudu mlád, ale zůstanu šťasten. Myslím, že všechno pletu páté přes deváté. Proboha Tě prosím, mám zase starosti o Tvé zdraví, jdi k Syllabovi nebo k někomu; mám tušení, že Ti dnes není zcela dobře. Už se vracím; ještě jen malou okliku přes Janov a Lombardii; a budu hotov. Prosím Tě, napiš mi ihned psaní do Verony, ferma in posta. Já Ti pak budu zase psát, jakmile se někde jen maličko pozdržím.
Srdečně Tě zdraví a líbá Ti ruce Tvůj věrný
Karel.
[Verona, 3. června 1923]
Drahé děvčátko,
píši jen krátce, neboť už zvoní k večeři, a já musím ráno brzo vstávat; tedy v krátkosti, jsem zdráv a zaskočím ještě do Mantovy podívat se na freska Mantegnova. Jsem už blízko Alp, tož dýchám vzduch návratu, těším se, počítám dny: ale snad uváznu v Alpách na den nebo dva, abych při svěží paměti napsal asi dvě kapitolky, doplňující, opravující a uzavírající mou knížku o Itálii.
Bože, bylo by mi hrozně líto, kdybych neměl vidět Consuelu a všechno, co jsi hrála během mé nepřítomnosti. Půjdu na ředitele, aby to ještě někdy dali.
Jinak nevím nic z domova. Na Gardské jezero nepojedu, ač mi to Vávra tak chválil; mám už té Itálie až po krk. – Ve svém posledním dopise, který jsem dnes vyzvedl, jsi napsala hořké slovo: že jsem neměl dobré vůle. Mé děvče, panenko drahá, to nemáš říkat. Vždyť víš, že až nemoudře těžce, skrupulózně a odpovědně jsem vždy nesl a budoucně budu stejně nésti všechny své vztahy a úkoly, svůj poměr k lidem a zvláště svůj poměr k lásce; až stůňu tím, jak jsem úzkostlivý ze samé dobré vůle nehřešit a neudělat nic zlého. Bože, je to pravda: Ty, Ty jediná mně můžeš vyčítat, Ty, která jsi mi nejmilejší, a já k tomu jen mohu sklonit hlavu; ale nedělej mi to, neboť trpím tím, že máš pravdu. Ach, drahá holčičko, budu veselejší, až se vrátím, ale musíš se na mne pěkně podívat; tolik se na to těším! Už nikdy nebudu hříšný a zlý; budu tichý a skromný, divný a jistě ne nešťastný; a Ty mi pomůžeš k životu lepšímu a moudřejšímu, než byl ten dosavadní. Už se nebudeme trápit; a já vím, já věřím, že se dožiju na Tobě mnohé krásné radosti, a přeju Ti, abys i Ty měla radost aspoň ze sebe, když už ji ze mne nemáš. Ach, dítě, dítě, to nejsou slova, věř mi; Consuelo, já Ti přeju, abys radost života hledala v sobě; jsi bohatší nad jiné, drž se sebe. – Zas píšu páté přes deváté, ale snad tomu rozumíš; musel bych psát nekonečné kapitoly, abych Ti řekl vše, co a jak na Tebe myslím při svých toulkách.
Srdečně zdraví a líbá Tvé hebké ruce
Karel.
KAREL SCHEINPFLUG je jedenačtyřicetiletý pražský provozní v hospodě U Jahelků. A prasynovec herečky Olgy Scheinpflugové, manželky spisovatele Karla Čapka. V jeho podniku na pražském náměstí Jiřího z Lobkovic, naproti bráně Olšanských hřbitovů, je pusto. Nedaří se mu. V prosinci lokál (od slova dát si loka, natankovat víc než loka) definitivně zavře. Ze stěn sundá fotografie svých slavných předků – Olgy a Karla a také Dášenku. Ta tu na vás z nevídaně roztomilých fotografií střeží bdělá z každého kouta.
A pak se v lednu, jak vyplývá z prodejní smlouvy, kterou posledního září 30.9.2013 podepsal s městskou částí Praha 10, spolu s manželkou a dcerou vystěhuje z nedaleké vily bratří Čapků, kam jezdíval už v dětství na návštěvu k dědečkovi a kde posledních 15 let obýval pokoje.
Pavlína Wolfová na vzpomínkovém zpovídaném dni: VZPOMÍNÁTE SI, KDY JSTE SI POPRVÉ UVĚDOMIL PROSTOR ČAPKOVY VILY?
Narodil jsem se tady na Vinohradech, ale s rodiči jsme bydleli na Koněvově třídě na Žižkově. Když jsem byl prcek, do vily jsme přijížděli každý pátek, když se jelo na chatu do Louňovic. Žil tu tenkrát můj děda z tátovy strany, bratr Olgy, se svou druhou chotí. Táta sem vždycky přijel, posekal trávník, pomohl dědovi a já si hrál. Mimochodem, tu chatu v Louňovicích si nechala kdysi postavit právě Olga.
BYLY TO PRO VÁS NĚČÍM SPECIFICKÉ NÁVŠTĚVY?
Ne, právě že ne nijak specifické, jen běžné a pravidelné. Táta byl ročník 1929 a v tom, co nás tu obklopovalo, jsem vyrostl.
MYSLÍTE NÁBYTEK, DUCH TOHO SPISOVATELSKÉHO A MALÍŘSKÉHO DOMU?
No jistě. Jsem ročník 1972, vím, že mí vrstevníci vyrůstali většinou v sektorovém nábytku, v panelácích, já ne. Výjimečnost té vily pro mě přišla až se školou, možná už na základní, ale hlavně na gymplu, kdy jsem pochopil, kdo byli bratři Čapkové. Doma se o našich předcích samozřejmě vedlo téma, ale tak nějak automaticky. Ne že by si mě kdy posadili a poučili mě.
KDY JSTE DO VILY PŘIŠEL BYDLET?
Někdy v roce 1996, bylo mi dvacet pět a já se tam nastěhoval s rodiči.
PODLE FOTEK MÁM DOJEM, ŽE JSTE BYDLELI TAK TROCHU V MUZEU.
Já to tak nevnímám. Spodní patra byla uzpůsobená našemu bydlení, horní patro se nepoužívalo, tam byla koupelna a ložnice. Do Olžiny pracovny, odkud se ještě za dědy vytápěl celý dům koksem, jsme chodili jen luxovat a otírat prach a na Karlův stůl taky. Takže na jejich stolech se možná změnily propisovačky, ale jinak se s ničím nehýbalo. Jen těžítko z pracovního stolu v přízemí jsem si odnesl. Na to jsem si zvykl.
PRÝ TAM ZŮSTALA I DESKA V GRAMOFONU TAK, JAK JI TAM KAREL ČAPEK NECHAL.
Je tam. Oněgin, já ho občas pustil, když někdo přišel. Ale nikdy jsem tu desku nevyměnil. V Čapkově pracovně v mansardě je prý popelník s popelem z Karlovy cigarety. Ale podezřívám dědu, že to tam chodil doklepávat. A ten telefon, co tam stojí, je pořád funkční, což jsem zjistil, když jsem tam jednou utíral prach.
CHODILY SE K VÁM NÁVŠTĚVY NA TO VŠECHNO DÍVAT?
Chodily. Ale jen známí známých, nikdy ne někdo z ulice. Báli jsme se o to.
POMÝŠLELI JSTE NA TO, ŽE TO JEDNOU BUDETE DRAZE PRODÁVAT?
Samozřejmě, že ano. My tam žili jako rodina a udržovali to tak, jako to rodiny dělají. Měli jsme dlouho příjmy z tantiém za umělecká díla. Nejdřív padesát let po smrti Čapka, pak to prodloužili na sedmdesát let. A my z toho ten dům udržovali. A jednou to taky vypadalo dobře, byla obrovská akce s Japonci…
S JAPONCI?
Přijeli, že by rádi vydávali Čapka. Chtěli negativy s Dášenkou, tak jsme jim je dali. A oni hned začali vyrábět reklamní předměty. Dali Dášenku na všechno – na tužky, na kšiltovky, šátky, bloky, dokonce na pytlíky na psí trus. A navíc najednou pojali představu, že nedaleko Tokia postaví kopii Čapkovy vily.
KOPII VILY? U TOKIA?
Ano, i se zahradou. Že to celé zkopírují a vystaví na odiv. Ale pak nám poslali smlouvu, že od nás mají souhlas, že jim to celé, vlastně úplně cokoli bezplatně poskytneme. Měli to skvěle vymyšlené. My je tedy nejdřív pustili dovnitř, ale dál nic, nenechali jsme je nic změřit, okopírovat.
TAK Z TOHO SEŠLO?
Ano. Dostali jsme za vstřícnost nějakou tu propisku a kšiltovku a tácky pod sklenice s Dášenkou. A oni nakonec snad někde zbudovali jen kopii té zahrady, protože tu si vyfotili.
TO ASI NEBYLO JEDINKRÁT, KDY JSTE NĚCO TAKHLE ABSURDNÍHO ZAŽILI, NE?
To ne, bylo toho spoustu, ale tohle se mi vážně vrylo do paměti. A ještě jak nás ve vile jednou vykradli.
CO UKRADLI?
Čapkovo zlaté pero. Dva mladí chuligáni, co se původně vloupali do sklepa, kde našli alkohol a opili se. Pak se rozhodli podívat do domu a ukradli to pero z psacího stolu. Když je pak policajti chytli a vyslýchali, prohlásili drze, že to pero, jak zdrhali, hodili do kanálu.
KOLIK LIDÍ ZA TA LÉTA V DOMĚ BYDLELO?
Když začneme Čapkem s pratetou, tak po Karlově úmrtí tam Olga dožila sama se sestrou Boženou, která se o ni starala. Po Olze tam žil její bratr Karel Scheinpflug s jeho druhou manželkou, to byl můj děda, otec táty. Po jeho smrti tam dožila vdova. A pak přišli naši se mnou a dneska tam bydlím já s manželkou a dvouapůlletou dcerou Lucií. Podle smlouvy tu budeme do konce ledna 2014.
KDY JSTE SE ROZHODL, ŽE DŮM PRODÁTE?
Roky jsem přemýšlel nad rekonstrukcí. Ta vila je stavěná na dobu, kdy byly velké haly a malé pokojíky, pro dnešní život to není praktické. Nějakých osm deset miliónů byla představa ceny rekonstrukce. Sháněl jsem grant, mezitím začal dělat restauraci a nedařilo se mi, o všechno jsem přišel. Navíc jsem se setkal s požadavky památkářů a tam jsme se zasekli už rovnou na ceně oken. Prostě se to nedalo jinak řešit.
TEDY PRAKTICKÉ ROZHODNUTÍ NORMÁLNÍHO ČLOVĚKA, KTERÝ PŘIŠEL KE STARÉ VILE.
Tak. Ročně stál provoz víc než sto tisíc, jen plyn stál osmdesát tisíc. Střecha je z let, kdy tu režisér Skalský v roce 1989 točil Člověka proti zkáze. Pak to začalo vlhnout, praskla voda, začala odcházet elektřina… Tu dvacet tisíc, támhle padesát a nezbylo nic. Ekonomická situace mě k tomu rozhodnutí logicky dovedla.
VY JSTE ALE MOHLI POSTUPNĚ PRODÁVAT JOSEFOVY OBRAZY, KŘESLO, CO V NĚM SEDÁVAL MASARYK PŘI PÁTEČNÍCÍCH, NÁBYTEK Z PRACOVEN…
Pár obrazů Josefa Čapka jsme postupně prodali, aby se zaplatil plyn a vůbec. Ale to, co říkáte, to by vážně nešlo. Kdybych to udělal, nemohl bych už vůbec vyjít mezi lidi na ulici. To jsou tlaky, a čím jsem starší, tím si je víc uvědomuji.
KLUB BRATŘÍ ČAPKŮ O TY VĚCI ZÁJEM NIKDY NEPROJEVIL?
Kdepak. Nemají peníze, aby to koupili. Věnoval jsem jim zadarmo několik obrazů – Strž a Dobříšsko od paní Dostálové. Ani si je nevyzvedli. Tak to teď zůstane tady. Z vily se mi těžko odchází, ale vlastně nejvíc mi bude chybět zahrada, tu jsme s pomocí zahradníka Pacáka z Černého Vola tři roky rekonstruovali. I tu vyvrácenou břízu, co vysadili Čapek s Vančurou, když zemřel Masaryk, jsme zasadili novou. Jen do jezírka jsme už nedali rybičky, co tam míval Karel Čapek.
JAK JE TO S DRUHOU ČÁSTÍ TOHO DVOJDOMKU?
Žijí tam potomci Josefa, ale moc se nestýkáme. Nebudu se k tomu vyjadřovat. Co je ale zvláštní, tak mezi těmi domy byly kdysi dveře. V pokojíku pro služku, kde se mimochodem dobře spí, protože okno má na sever a v létě je tam chládek, bývaly průchozí dveře. Už tam nejsou.
KDYŽ SE ZAZDÍ DVEŘE, TO JE JASNÝ SIGNÁL, ŽE SE VZTAHY OCHLADILY.
Mluvilo se o tom, že se Josef po Karlově smrti trápil, když tam Olgu načapal s mužskou návštěvou. Mluvilo se především o Hugo Haasovi. Ale jak to bylo, nevím.
CO MÁTE OD ČAPKA RÁD?
Josefovy obrázky se mi vždycky líbily. Měli jsme doma na Žižkově dva nebo tři, ale ty jsme časem prodali, abychom měli na péči o dům. A od Karla jsem toho samozřejmě přečetl spoustu. Počínaje Dášenkou, Povídky z jedné a druhé kapsy, RUR, Zahradníkův rok… Ve vile je knihovna plná autorských výtisků v různých jazycích. Odnesl jsem si odtamtud všechno v jednom vydání.
CO JSTE OD KARLA ČAPKA JEŠTĚ NEPŘEČETL?
Třeba Válku s mloky jsem nečetl. Možná jsem to viděl na divadle. Je málo času, třináct let provozuji hospodu, moc se mi nedaří, v lednu to zavřu a třeba budu chvíli číst.
TAK TEĎ MOŽNÁ CHVÍLI PRACOVAT NEMUSÍTE, NEDÁVNO JSTE PODEPSAL SMLOUVU NA TÉMĚŘ 44 MILIONŮ.
To není možné, abych nepracoval, abych se válel. To nechci ani neumím. Tady to zavřu a najdu si jinou hospodu a budu zase hospodský.
JOSEF ŠKVORECKÝ OČIMA ANTONÍNA J. LIEHMA:
Toho dne jsem ještě neměl v ruce ani Bass-saxofon ani Konec nylonového věku. Ale právě večer předtím jsem do noci četl jeho komentář k Hotchnerovým vzpomínkám na Hemingwaye a měl jsem pocit, že tu přidal leccos ze svého k nelítostným spisovatelovým soudům o kritice, jak je Hotchner reprodukuje a které se tak málo liší od těch, jež na tuhle adresu vychrlili snad všichni nejen malí a prostřední, ale především záživní velcí umělci všech dob a věků. Dokonce si myslím, že i to spojení se spisovatelovým tragickým koncem, jak je Hotchner konstruuje, by se dalo podobně analyzovat na desítkách jiných případů, starších i novějších; neboť že je umělec člověk mimořádně citlivý a zranitelný a že to, ostatně stejně jako o umělcích, platí také o lidech fyzicky silných a navenek zdánlivě až mimořádně sebejistých, není v dějinách literatury a literární psychologie novinka. Spíš mě vždycky překvapovalo, jak mnozí lidé, nikoli umělečtí kritikové svou profesí, hrubě a necitlivě zacházejí s těmito křehkými nádobami, aby se vzápětí upřímně pohoršili nad tím, že kritika hrubě a necitlivě naložila s tím, který se právě jim v tu danou chvíli líbí. A protože mám tu smůlu, že částečně patřím k té profesi zabijáků, nevzdělanců, zlých a zamindrákovaných lidí, kteří cizopasí už po staletí na těle umění, pochopitelně mne to zajímalo a začal jsem od toho konce…
Kritika musí být, s tím se nedá nic dělat. Je spousta důvodů, pro které je potřebná, jenže by měla mít vždycky na mysli potenciální nebezpečí, které znamená. Aniž to vůbec chce. Každý kumštýř má sám se sebou značné problémy, většinou moc dobře ví o svých slabinách, rmoutí se nad nimi a je na ně citlivý. Hemingway se stylizoval do podoby boxera, ale přitom to byl uzlíček citů. Takového člověka může kritika šokovat tak, že ho umělecky zničí. Neříkám ovšem, že jenom kritika. Hemingway nebyl spontánní psavec a strašně se napřemýšlel o tom, jak psát. Tedy ne o tom co, ale jak. Vzpomínám si na jeden takový projev o kultuře, už je to pár let, ve kterém se nabádalo, že velký umělec se pozná podle toho, že nepřemýšlí jak, ale především co. Jenže ono je to zrovna naopak. Ti velcí vědí až moc dobře co, doslova tím překypují, jsou toho plní, je to v nich, musí to ven, ale zoufale se trápí tím, jak to povědět, jak to udělat. Hemingway po velkém, úporném přemýšlení vytvořil styl, který v angloamerické literatuře ovlivnil snad všechno. Někteří si myslí, že přeháním, ale já tvrdím, že znamená pro literaturu co v malířství Picasso: předěl. A právě tenhle člověk měl se svým psaním fantastické problémy, škrtal, přepisoval, jednu kapitolu třeba až osmatřicetkrát, a nikdy toho nenechal, pořád zápasil s materiálem, s tím, co viděl, prožil i co nosil v hlavě, a když mu najednou zvenčí začali říkat, že je to špatné, že už není k ničemu, udělalo to své.
Jestliže tohle vykládá spisovatel, může to vypadat jako obrana vlastní práce, vlastní profese. Ale já to tak nemyslím. Zažil jsem spoustu kritiky, chodil jsem přitom po Praze a tvářil se jako barový saxofonista, jenže to se mnou přece jen zacloumalo. I když se mi vlastně dohromady nic nestalo. A Hemingway je prostě můj autor, je mi strašně blízký, máme mnoho společného, svými pocity, přístupy i úvahami…
Pro spisovatele je nesmírně důležité, aby si věřil. Vezměte slavného detektivkáře Chandlera. Má překrásné dopisy o literatuře, měly by u nás vyjít. Ty dopisy mě nakonec přesvědčily, že se nepustil do tzv. vážných románů jen proto, že si nevěřil. Psal jenom detektivky, jenže tím vlastně dělal něco víc než jenom ty detektivky, na rozdíl od těch, co píší vážné romány, a přitom je to často míň než slušná detektivka slušně řečeno. Chandler taky soptil na kritiku, která navíc na Západě velice pronikavě ovlivňuje trh. Víte, říkal, kritikové rozumějí uměleckému dílu, ale je to jiné rozumění než autorovo. Jako na fotbale. Diváci a soudce mu také rozumějí a hráči, kteří kopou na hřišti a musí dát nutně prestižní gól, samozřejmě také. Jenže úplně jinak.
Přitom kritika hraje obrovsky kladnou roli hlavně ve společnostech a v situacích, kde umění je ohrožováno nejen vlastními problémy a stresy zevnitř, ale i zvenčí. Ať už komercializací, nebo nepochopením ze strany lidí, kteří mají právo a moc rozhodovat.
|