Je mi tě tak líto,
že tě nebolí to,
že máš léta se mnou
za epochu temnou.
Volala jsi: Pomoc!
to jsi přišla o moc,
co tě čeká, děvče...
drž se Svého!,
ševče,
praví známá fráze.
To tě vyjde draze,
tahle tvoje láska,
ten tvůj tygřík
Vaska,
ten tě neukojí,
milenci jsou dvojí:
jeden se jen páří,
s druhým trávíš
stáří.
Chápeš, jak se
pleteš?
místo chlapa veteš.
Asi mi už hrabe,
vzchop se trochu,
srabe,
ať si běží, mrcha,
chtěla, tak ať prchá,
ať si štěstí hledá,
můra jedna bledá
někde o dům dále,
ať se rochní
v mále,
když jí málo stačí.
Vaskův mozek ptačí
omrzí ji záhy,
místa staré Prahy,
kde jsme snili,
ztichla,
měla všechno,
zpychla,
tak to prostě bývá.
Dám si dvě tři píva,
vyjedu si někam,
dokud jenom čekám,
houbelec se stane.
|