ESTER KRUMBACHOVÁ

Není tomu tak dávno, co se na pražských divadelních cedulích poprvé objevilo to jméno a návštěvníci některých divadel včetně někdejšího ještě Krejčova Národního si zvykli číst onen výrazný osobitý výtvarný rukopis, který spoluurčoval styl představení a navíc vnesl kus ryzího tónu do bídy českého divadelního kostýmu předcházejících desetiletí (jenže si vlastně myslím, že na tohle desetiletí se už pomalu svádí všechno a že kostým, to byla odjakživa Achillova pata našeho jeviště). Čtenáři nalezli pak na stránkách LN i takovou zvláštní povídku, podepsanou už známým jménem z divadelních programů (ty povídky vydaly mezitím na knížku), ale teprve v docela posledních letech jako by mimořádný, renesančně mnohorozměrný talent obra u té drobné ženské úplně dozrál v uměleckém médiu, v němž může uplatnit svůj syntetický pohled na svět, který je výtvarný, literární a filozofický zároveň, a tudíž filmový. Neboť Ester Krumbachová je autorka scénářů dvou filmů Jana Němce O slavnosti a hostech a Mučedníci lásky, i Sedmikrásek Věry Chytilové, filmů, o nichž vesměs platí, že otevírají další, velice pozoruhodnou etapu krátké, leč už tak bohaté a slavné historie československé kinematografie šedesátých let dvacátého století.

První z květin, nebo spíš rostlin, obepínajících pankrácký byteček mezi Beckettem a ušatými rybami na stěně a Joanem Miróem či Hieronymem Boschem na polici, je oleandr na chodbě. Už se zřejmě nevešel. A pak další a další a potom se skleněnými dveřmi vyjde na balkón, jenže to není balkón v pátém patře pražského činžáku, ale i pod prvním tajícím sněhem Semiramidina zahrada (Abyste věděl, tady nebyl řemeslník, tohle jsem si všechno dělala sama…), jež už patří k zvláštnímu, fantasticky skutečnému světu, který ze sebe doluje světlovlasá víla k pohledání s hořícíma očima, jež teď sedí proti mně na stoličce u nízkého stolku a chce vědět, jestli budu něco pít. A protože jsme se k tomu rozhovoru, který má oficiálně následovat, chystali snad rok uherský, mám určitou představu, co bych chtěl vědět a nač bych se rád zeptal, navykle kladu před sebe blok a tužku, jenže dřív než stačím cokoli…

Já vám musím něco povědět, prosím vás… Bylo to jako erupce, marně bych se byl pokoušel ji zadržet na řetízku novinařiny, dát jí určitý rytmický řád. Muselo to ven, hned teď, dřív než si řekneme cokoli dalšího. Víte, jako holka, hned po válce, jsem byla na všech brigádách, jedla suchý okoralý chleba a pila vodu s octem, nikdy jsem nebyla ve straně, ale tenhle entuziasmus byl i můj, jaktěživ mi nebyl cizí. Tenkrát jsme se taky naučili dívat se velice skepticky na druhou stranu mince dolarové, třeba konkrétně na Američany, na americký blahobyt jen pro vyvolené, málokdy třeba pro vysloužené. Jenže jakmile se naučíte skepsi vůči čemukoli, tedy skepsi vůči druhým bytostem, učíte se nutně i skepsi sám k sobě, ke svým. Když ne, jste-li schopen skepse toliko jednostranné a očividně ošidné, to jste pak přece jako pravověrný katolík, ne?

Co je to proboha vlastně myslet právně?!?!?! Kdy se zastavit v myšlení, kde je ta hráz? Kdykoli jsem stála před obrazem, ptala jsem se, jak vlastně malíř pozná, že od toho může odejít natrvalo? Že je to hodnotné a hotové? Už před dvaceti léty jsem to chtěla nastudovat. Teď si myslím, že to je asi tak, ať už malujete, nebo píšete, nebo myslíte nahlas, že prostě dokud to jde, pokud můžete, děláte dál a přestanete, teprve když už dál nemůžete…

Počkejte, já vám to povím ještě jinak. Krmíte ptáčky zpěváčky, i když vám u toho zrovna nevyhrává Karel Gott s Pojď, půjdem hledat démanty… a přitom kantiléna světa by měla znít: pojďme což tak vyhubit v okolí veškeré dementy… v zimě, před štědrým dnem, máte takový zabalený úhledně s mašlí dobrý sentimentální pocit, že jste nakrmil vrabčáka – on odskáče hip hop do vytracena, koukáte za ním a vidíte, jak ho na rohu zardousí kočka a ještě si pochutná. Jestli jste moralista, příšerně se namíchnete, zakýcháte na kočku a její ohavný pouliční čin. Ale když se vzdáte moralizujícího postoje, máte šanci se dovědět, že ta kočka, chudák, už čtyři dny v mrazech nežrala, zatímco vrabčák se nechal nachytat prostě proto, že byl tak překrmený, že se ani nemohl pořádně hýbat. Ani tady byste se ovšem neměl zastavit, měl byste jít dál. U okna sedí totiž pán a okusuje chtivě stehýnko. Je velice pohoršen, protože vrabčí gang čimčará se přece takto požírat nemá, a tak popadne samostříl a kočku ukončí v platnosti dočasných 9 kočičích životů…  Morálně je zřejmě v právu. Jenže vy jdete k němu aq zeptáte se, proč to do ní pálil. A zjistíte, že měl zrovna novou příležitost vyzkoušet si nový obranný systém a kočka je přece ideální terč. Nebo je prostě sadista vegetící na zelenině ve městě bez masa. Vidíte, a tohle jsou témata pro mě. – Teď bych se snad vrátila k začátku myšlenky: Když něco tvoříte nebo o něčem myslíte, nemůžete se přece zastavit před měkkou zdí nadarmo. Dokud se ta zeď prohýbá, musíte dělat, musíte myslet dál. Takhle ovšem těžko vznikají lidové bajky a balady pro ucho banditů, to je snad každému nad slunce jasné.

Lidé povrchní, zatížení doktrínami co čert káže, mají vždy sklony považovat důsledky poctivého myšlení za cosi nekalého, div ne za komplot. To je takový atavistický pud. Na tohle narážíte pořád. Ale myslet přece nemůžete jen po původně zamýšlenou mez. Nemůžete jen omezeně vylíčit příběh o kočce, jak se jeví vám, než ho poznáte celý. To by bylo jako myslet do vaty. Člověk přece nemyslí proti někomu nebo konkrétně pro někoho, ale třeba, a většinou, především proti sobě, proti vlastnímu temnu a vlastnímu dementu skrytému ve stínu. Tohle by bylo fajn třeba pochopit…

SPRŠKA KAMENÍ, HORKÉHO MAGMATU I LÁVY, JEŽ TU NA MNE VYTRYSKLA Z HLUBIN, KDE UŽ NENÍ NEŽ RYZÍ, NEOPRACOVANÁ, NEZTUHLÁ LÁVA MYŠLENEK, SE TAK STALA VLASTNĚ MOTTEM VŠEHO, CO NÁSLEDOVALO. NEMÍNIL JSEM SE OVŠEM VZDÁT PŮVODNÍHO ÚMYSLU ZAČÍT GEOLOGICKÝM PRŮZKUMEM. ZJISTIT, JAK SE VYTVOŘILY TY VRSTVY, CO ROSTE Z ČEHO VLASTNĚ A PROČ?

Já si myslím, že život žádného skutečného člověka nestojí za to, aby se vyprávěl. Po válce jsem měla pocit, že snad vůbec nedokážu žít svůj sen, a k životu jsem se vlastně doopravdy rozhodla, když mi bylo asi třicet a počítala jsem ve vlasech šediny. Tak strašně do hloubky mě poznamenala válka s fašisty. Až puritánsky jsem toužila po právu, po spravedlnosti. Studovala jsem pak v Brně, střední školu, umělecká řemesla se tomu říkalo, měla jsem spoustu problémů, až jsem z Brna odešla a nazdar tě bůh moje jistoto. Moje základní chyba asi je, že jsem se nikdy nenaučila uznávat žádnou autoritu. Brněnská škola měla ovšem jednu velkou výhodu: naučila jsem se tam dělat rukama, prostě všechno, a baví mě to, umím si na divadle udělat sama výpravu, tu první jsem kdysi v Budějovicích dělala taky takhle.

Mám vám vyprávět příběhy? Třeba když jsem dostala instrukci, jaké mají být rozměry rudého praporu na plakátě do pokojíčku. Nebo když jsem na Čest práci soudružko odsekla Ahoj a na otázku Jak to zdravíš ty darebnice? přiznala jen Česky. To jsem pak hodně dlouho nedostala práci. Přitom abyste rozuměl, já už v Brně od začátku kreslila vlastně jen pro stranický aparát – pro jejich tisk. Jenže se říkalo: Ona je příliš důmyslná. Skoro jako nadávka, rozumíte? Ale já si na sobě přece nijak nezakládám, žádnou chytrostí nemanipuluju kolem dokola jako svým cílem. To je asi taková ženská mentalita, nevytahovat se u ostatních. Mě daleko víc zajímají muži než ženy. Jsou mnohem, mnohem nebezpečnější. Jejich agresivní sexualita se často docela vymyká z okruhu nenásilné lásky. A nakonec to končí válkami.

Jednou se mne takový soudruh, co rozhodoval, jestli je něco namalováno správně či nesprávně, zeptal, když jsem mu předložila svou práci, proč prý je tahle čára tak tlustá? Povídám: Vy mi snad nerozumíte, já to tak chtěla. A on, proč prý se nepřihlásíte raději do průmyslu? Proč se tam nepřihlásíte vy? Mám výhrady proti tvým kresbám… Já zas měla na oplátku výhrady proti tvé výstavě… Dál to už snad ani nemusím rozmazávat. Jenže na něm závisela moje tehdejší existence, i částečně to, jestli budu přijata do Svazu výtvarníků. Tak se za mě šel k němu přimluvit jeden můj kamarád do deště. Ty ji znáš?! Jako by mluvil o moru. A ten kámoš řekl: Ne, já ne, ale moje žena… Pak jsem dělala, co si vzpomenete, dělnici, zednici, v zemědělství v JZD. Ale pozor, nikdo mě tam nevyhnal, nikdo mě nenutil. Šla jsem sama, zase z toho svého puritánství. Měla jsem namouduši dost známých, aby se to dalo nějak zařídit, jenže já nechtěla. Ne, nevěřím, že se dá zvenčí zásadně změnit osud člověka, každý si svůj život dělá sám. (Tady následuje kapitola o berlínské fabrice, o ruských zajatcích a na jejím konci kategorické: Jenže o tom ani muk, do toho nikomu nic není. – Ale pak přece příběh, který je až klíčový a na nějž jsme za ten den ještě nejednou vzpomínali.)

Koncem války, to už jsem byla zpátky v Brně a chodila si malovat zvířata na jeden statek, taky tam pracovali muklové několika národností, já jim nosila jídlo a zase vynášela dopisy a jeden český vězeň mi pořád vykládal, abych se u něj po válce přihlásila, že mi ve všem pomůže, že to budu mít dobrý, jenže netušil, že já si po válce chci jít studovat a basta fidli. A jednou, jestli prý se nebojím vynést ze statku velkou roli papíru. Já se strašně bála, ale řekla jsem, že to udělám, a tak mi druhý den tu roli přinesl a zrovna, když mi ji dával, objevil se ve dveřích chlíva hlavní němčour, vidím ho dodnes, takový měl pěstěný knírek jako ze špatných francouzských filmů, já honem hodila na tu roli skicák a začala jsem se culit a malovala krávu a on stál za mnou asi čtvrt hodiny, nic necekl a pak se zdejchnul. Popadla jsem tu roli a se smrtelnou hrůzou v oku jsem ji donesla na adresu, kterou mi vězeň poskytl, nepamatovala jsem si v rozčilení číslo domu, jen jméno, tak jsem teprve napotřetí našla ty pravé dveře a za nimi byla paní a já ji tu roli dala a ona se smála a rozbalila ji a tam vám byly strašlivé karikatury esesáků a gestapáků z toho lágru: na nočníku a na latríně, s flaškou, prostě nejošklivější kresby, jaké jsem v životě viděla, a ta paní se smála a říkala, to nic, oni jsou chlapci veselí, jenom mu vyřiďte, že to má u mě za kanapem… Nikdy mě už neopustilo zklamání z téhle historky. Člověk chce být maximálně čestný, maximálně užitečný, a najednou se ukáže, že riskoval holý život pro úplnou banalitu, pro takovéhle české hovňousovství, které za to ani trochu nestojí. Nedovedete si představit, jak já se tenkrát styděla a červenala…

COŽPAK PRÁCE S FILMEM VYLUČUJE PRÁCI V DIVADLE? DĚLAL JSEM SVORKU MEZI MINULOSTÍ A DNEŠKEM.

To bych musela být režisér, u výtvarníka je situace jiná.

PROČ? REŽÍROVAT VE FILMU A V DIVADLE JSOU PŘECE DOCELA RŮZNÉ KATEGORIE KE ZPRACOVÁNÍ…

Jeviště není jen prostor pro imaginaci. Imaginace je už v tom, že to je prostor, který je třeba pochopit, vymezit, ohraničit. A v tom prostoru jeden člověk. Nebo věc. Život věci. Já bych chtěla mít v kapse ještě jeden život a pak bych snad dělala divadlo. Ve škole to byl jenom jeden z řady předmětů – divadelní kostým, výprava. Takže člověk přistupoval k práci vlastně ničím nezatížen, nově, to jest diletantsky. I k filmu bych chtěla přistupovat takhle, protože zaběhaná estetika, to je zase ta měkká zeď. Ale zkuste se postavit na prázdné jeviště a nic si o něm předem nemyslet. Takhle přece tvoří třeba Joan Miró i Klee. Když totiž jakoby nic předem nevíte, nenesete v sobě žádné mýty, nejste spekulant. Musíte samozřejmě koukat co nejvíc znát, abyste se mohl pokusit o ten pocit, o pocit realizování své volnosti, rovnosti, bratrství v akci. Ale od nikoho před vámi nebo kolem vás se nemůžete naučit ničemu jinému než právě volnosti. Nemůžete si vzít od Kleea jeho čtverečky, ale jen a jen svobodu jeho představy obsažené v díle.

KDE MÁTE ATELIÉR? KÁPNĚTE BOŽSKOU.

Nemám. To všechno tady, po podlaze, po zdech, po stole, kde chcete. Když něco dělám, a teď dělám také hodně kostýmy a výtvarné koncepce k filmům – nejen k těm, pro něž píši scénáře –, musím vždycky moc kreslit. Pro sebe. Třeba 300 kreseb, jako blázen na svobodě. Koukejte na ty čerstvé mozoly. To mám od takového rýtka, kterým kreslím. Už jsem vám to řekla, nic si předem nepředstavuji, dívám se na herce i na neherce, všímám si dopodrobna jejich lidské podmíněnosti, vlastností, je to všechno velice komplikované, ale současně velice pravdivé, skutečné, hodnotné, a vytváří to kromě kreseb podstatnou součást kostýmu. Kompars, žena, každý má svou vůni a neopakovatelnost vepsanou ve tváři, lidé musí být ve filmu zachyceni celí, se vším všudy, všechno jim musí dokonale padnout. Je nutné je ztvárnit celé. Jenže teď zrovna myslím na to, jestli bych to neměla prubnout naopak, vytvořit pevný zákon, ve kterém by lidé byli sevření do určené jednotící podoby bez ohledu na své osobité rysy. Nevím. Za pokus by to stálo tak jak tak.

NĚJAK JSME ZROVNA TADY ZABROUSILI K PROBLÉMŮM, JEŽ S TÍMHLE PŘÍSTUPEM K UMĚLCOVĚ PRÁCI JSOU VŽDYCKY A VŠUDE, A ASI JSEM TO BYL JÁ, KDO VYSLOVIL SLOVA O TOM, ŽE TO VLASTNĚ ANI NEJDE JINAK, A PODÍVÁME-LI SE NEJEN NAZPÁTEK, ALE I KOLEM SEBE PO SVĚTĚ, DOHROMADY SE VLASTNĚ, AŽ NA PÁR VÝJIMEK, NIKOMU TOLIK NESTALO… TO SE VÍ, MYSLEL JSEM TO VELICE RELATIVNĚ, ALE STEJNĚ JSEM SI DAL…

Nestalo, nestalo. To se ví, že nestalo. Máte docela pravdu pravdoucí. Co se komu vlastně děje? Jenže tohle už souvisí s celou tou proslulou českou zdvořilostí vůči pokusům v umění. Byl někdy někdo docela svobodný? Snad Kafka, Hašek, tedy ti největší z národa. První se svou ideou absolutní nedobytnosti čehokoli a hlavně, že se tím neživil, a druhý, protože se se svým absolutním sprosťáctvím dovedl dovedně vyšklebit čemukoli a komukoli i na počkání. V Čechách máme zvláštní nadání utloukat v lidech důvěru ve smysl toho, co chtějí dělat, naději, že snad zrovna je někdo zaslechne a pochopí. Co se komu zlého stalo, boha jeho? Hraběnka Kounicová dala Boženě Němcové příbory za Babičku. Už by se snad jednou mohlo pochopit, že je možné mít nebo nemít rád, ale ne dát příbory. Nebo nedat. Tak, a nedostaneš příbory, kdyby ses na hlavu stavěl…!

Co se vlastně kdy komu přihodilo? Proč se zabil Drejsl? Co se mu stalo? Co se stalo Bieblovi? Co Frejkovi? Co Machovovi? Když se na to historicky mrkneme, tak vlastně ani dohromady nic. Jenže skončili tak, že lidi snad aspoň při pomyšlení na ně něco napadne. Nebo vezměte třeba toho velkého Alše. Když začínal, dělal nádherné obrazy s velikánským nebem, český Delacroix zhotoven v termínu v sytých barvách. Co se mu stalo? Nic. Jenom nad ním ustanovili komisi, která měla bdít nad jeho uměleckostí, když dělal lunety pro Národní divadlo. A tak nakonec šel z hladu malovat čítanky a teprve pak vešel coby český umělec do národa, do dějin s epickým přínosem. Mně ten Alšův osud prostě připadá snad ze všech nejhroznější. Když vám někdo začne brát důstojnost, bez které prostě nemůžete fungovat ani jako člověk, ani jako umělec, tak se najednou začnete rozhlížet a ptát se sám sebe, jestli to vůbec byla důstojnost… Ve filmu si nemůžete dělat dál pro sebe, a i kdybyste mohl… Takových osudů, jak jsem o tom mluvila, je v Čechách jako máku. Pan velkouzenář Maceška prohlásil: Kubišta? Já chci boží muka! A toho chlapa odrovnejte. Zničili ho. Umělcova síla není přece v tom, že dovede oponovat, čelit kruté sprostotě, snášet ji, vydržet bez vyšší újmy. Jeho síla i přínos národu tkví v něčem jiném. Právě proto má snad právo na zacházení, které tomu bude odpovídat.

Ale ještě bych se ráda vrátila k té otázce, taky hodně české, kdy přestat myslet? Myšlení je přece fyziologická funkce mozečku obecného. Pustíte do té mašiny věci a ono to tam šlape. Mozek domýšlí tak daleko, jak jen dokáže. Ale zkuste si to, myslet, kam až dokážete. To se táhne napříč celými dějinami. Ty potom vypadají tak, že jedni se o to pokoušejí, ale jsou trvale omezováni, takže musí neustále proti něčemu brojit. Prostě, jeden ten strop drží a druhý ho likviduje, protože ho chce zvýšit o kus dál. To ovšem není snadné, to vůbec není snadné, a proto já pořád tolik myslím na slušnost, zdvořilost, která je tady tak důležitá zákonitost. V Americe dobře vědí velké korporace, že upřednostňují hodné loajální lidi s dostatečně slušným chováním před těmi komplikovanějšími a  vychytralejšími. Když budete svoje dítě v jednom kuse mlátit a napadat s kopanci, uděláte z něj nakonec jenom chcípáčka, buď zlýho, nebo zbabělýho. Znám lidi, se kterými dělám, pracuji, a když mě v určitých okamžicích nebo situacích potkají, tak se najednou tváří, jako by mě neznali. A když nemáte chuť jim připomenout základy slušného chování, když rovnou neřeknete, pane, proč nepozdravíte, jsem přece ženská, domnívají se patrně, že se jich bojím.

ZMÍNILA JSTE SE O KLEEOVI. ODPUSŤTE TU HLOUPOU OTÁZKU, ALE CO MÁTE RÁDA Z UMĚNÍ JINDE?

Spoustu věcí, člověk musí znát co nejvíc, jenže já vám to povím trochu jinak. Nedávno tu byli nějací Francouzi od kultury, a oni, vy prý musíte určitě hned do Paříže, do Londýna a co já vím. A já jim povídám, přátelé, na to je už pozdě. To jenom u nás si někteří lidi myslí, že my, co jsme si tu sami vybrali ne zrovna nejpohodlnější existenci, jsme tady spíš omylem, patříme vlastně někam jinam a netoužíme než po tom, jak se tam dostat. Jenže to je velikánské nedorozumění. Moje kořeny jsou tady, a už hodně hluboko, a kořeny toho, co dělám, taky. Kdybych byla chtěla, mohla jsem stokrát být jinde. O to přece nejde. Bydlím snad v nejšpinavější ulici v Praze zaprášené, jenže to je součást toho koloritu, z čeho žiji, z čeho pracuji, a jinak a jinde by to nešlo.

Ale když už se ptáte na umění odjinud, tak bych nechtěla zamlčet obrovský dojem, kterým na mě kdysi zapůsobila stará čínská opera. Tam jsem z jeviště cítila každou vteřinu fantastickou sílu básníka, a když milenci na sebe pomalu ukazovali a jejich prsty se nikdy nesetkaly, mrazilo mě až v zádech. Od té doby si pořád myslím, že umělec by měl mít zvláštní cit pro ty dva prsty, které se nikdy nesetkají.

Také přemýšlím o tajemství věcí, předmětů, ale nejen v umění, doma, a o chlebě, o víně, o právu na osobní vkus…

A JSME ZPÁTKY ZASE U NÁS, JAKO VLASTNĚ POŘÁD…

To, co se dnes u nás v umění děje, vy tomu říkáte exploze, má, myslím, svoje hluboké příčiny v národě. Spojilo se totiž najednou mnoho epoch a tektonických vrstev dohromady, rychle se odkopává všechno, čím byla přikryta skutečnost, lidé i jejich nitro, takové to oblečení z iluzí všeho druhu, a objevuje se cosi velice cenného, totiž svědomí. To je, myslím, dobrá vlastnost téhle pidi zemičky, že má nějaké svědomí. Odtud plyne i celkové posazení myšlení, kterému by se mělo říkat materialistické a v němž to svědomí je motorem touhy po poznání souvislostí a příčin, které se nám nepříčí. Naneštěstí pořád ještě příliš mnozí myslí strnule, měří podle kánonů a dogmat z těch poněkud připitomělých debilitin, suchar plytký plýtvák bílek – a co je mi nakonec do bílku, velikostí hmotnost popílku, to já radši Popelku křehkou hutnou jako Křepelku, jsou  zkrátka pravověrci.

Současná česká kultura se dnes nevypořádává, jak si někteří myslí, neustále jen s krutými padesátými lety a tím méně s nějakými ryze dnešními anekdotickými karamboly historie. Ona se totiž musí vypořádat, a také se o to všemi prostředky pokouší, s celým českým 19. stoletím i s první půlkou století dvacátého. Tady, co sedíte, seděl nedávno jeden německý režisér a užasle se mi svěřoval, že nikdy a nikde nepoznal tolik natěšených, zapálených lidí. A je to asi pravda. Jestli dokážeme celé noci prosedět a přít se a přemýšlet, pak ne proto, že jsem to třeba já, nebo ten či onen, ale asi proto, že nám o něco společného jde a že vůbec o něco důmyslného jde.

(V TU CHVÍLI JSEM SI VZPOMNĚL NA HISTORKU PRÁVĚ PRO TOHLE STRAŠNĚ TYPICKOU. BYLO TO V ČERVNU 1965 V PESARU, MILOŠ FORMAN NÁS NALOŽIL PÁR DO VOZU, MĚLI JSME TOHO KOLOTOČE UŽ VŠICHNI PLNOU HLAVU, A NA CELÉ ODPOLEDNE JSME ODJELI DO JEDNOHO Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH KOUTŮ ITÁLIE, KDE NEBYLI TENKRÁT SKORO ŽÁDNÍ TURISTÉ A VŠECHNO DOSLOVA VONĚLO KRÁSOU. KDYŽ JSME SE POZDĚ VEČER VRACELI PO SILNICI OD RIMINI, DAL SE EVALD SCHORM DO SMÍCHU: „MYSLÍTE, ŽE NÁM BUDE V PRAZE NĚKDO VĚŘIT, ŽE JSME ZA CELÉ TOHLE ODPOLEDNE DOKÁZALI NEMLUVIT VLASTNĚ O NIČEM JINÉM NEŽ O TOM, CO A JAK DOMA ZA HUMNY…?“ TOHLE ASI NENÍ DNES NIKDE. A PROTO TOLIK VZNIKÁ KVALITA SUVERÉNNÍM ZPŮSOBEM.)

Lidé si vůbec často pletou pojmy. O mně se odjakživa vykládalo, že jsem cynická, protože jsem nechtěla věřit všemu, co se mi řeklo. Myslím si, že Hitler jasně dokázal světu, že humanismus není humanita, ale cíl, projekt. Koncentrák, lágr, to je fantastická realita. Tam se ukáže, kdo je kdo. A okupace zrovna tak. Proto není už možné klečet a děkovat… Bohové vzali roha, zemřela božstva, mýty a iluze o dobrotě lidských srdcí. Jenom sami lidé často zůstávají a vidí v symbolech věci samotné, nejsou schopni abstrakce. Ale to už je zase jiná kapitola…

Život lze rozdělit do takových menších údobí. Nejprve zjišťujete, co se děje, potom, co se děje vám, a nakonec, co sám de facto jste. Teprve pak začnete zjišťovat, co můžete dělat, a přijdete na to, že toho není tak mnoho na výběr. Vezměte takového giganta, jako byl Bach nebo třeba Vivaldi. Neustále rozvíjeli totéž nebo cosi velice podobného, pole jejich působení, jejich možností bylo dost přesně vymezené. Od člověka, ani od umělce nelze čekat bůhvíjaké kotrmelce. To může jen člověk saltista zcela nemorální. Člověk s morálkou cvičí svá prostná, jak dovede. A těch figur není v jeho sestavě tolik. Třeba Beckett. Mám ráda Becketta a žalmy… je si to podobné.

Spousta se nás opírá o nějakou intelektuální a zbytečnou doktrínu, která zakrývá vlastní přínos. Člověk přece nesmí mít idoly, modly, tabu. Nemůžeme začít tvrdit, že si všichni hurá bravo rozumíme, když je mezi námi taková zima, takový hlad a chlad, a všichni víme, že to tak je. Člověk musí odkrývat pomalu, pečlivě všechny nánosy a pak se mu mezi prsty objevují příběhy. Mně se třeba líbí, nebo líp, připadá mi nesmírně zajímavé, že když odkryjete základy a zjistíte, že na ně není vždycky nejhezčí pohled, přijdete také na to, že ty největší pravdy o člověku našeho času najdete v lidech nešťastných, vyšinutých, zoufalých, zatímco u lidí úspěšných, klidně plujících po hladině notorického mainstreamu, se tohle všechno nikdy neobjeví, jako by to nebylo. To je také jedna taková věc, o které by lidé po té poslední zhoubné válce a všem, co následovalo, měli strašně a moc do hloubky přemýšlet.

PROČ VÁS TOLIK PŘITAHUJE FILM?

Asi pro tu ohromnou souhru spousty dílčích principů, z nichž se skládá.

http://www.youtube.com/watch?v=-oklBy8Pggs