MILAN KUNDERA

Rukopis románu Žert jsem poprvé držel v ruce na jaře šestašedesát. Dlouho. Tak dlouho, až jarní slunce způsobilo, že mne ty ruce padaly a nervy bodaly ještě za dva dny. A nejen ruce. Taky srdce. Duše. Všechno. Pak bolest polevila a zůstal obdiv. Ne k literatuře, ale k odvaze vysmát se, vychechtat VLASTNÍMU ŽIVOTU. Vždyť to jsou naše životy a my nad nimi občas fňukáme a lomíme rukama a proklínáme a vysvětlujeme a žadoníme o pochopení, zatímco je asi především potřeba disponovat dostatečnou kuráží na to se jim vysmát a tím si uvolnit cestu k pochopení ledasčeho. Takhle se totiž také získává právo vysmát se těm nebohým a neduživým občanům, kteří tu odvahu nemají a pořád nechápou souvislosti. Zkrátka zlého, ironického, jízlivého, nelítostného, zesměšňujícího smíchu je nám třeba jako soli. Každému jednotlivě a všem do celku. Pak se snad probereme, postavíme se na nohy a narovnáme hřbety. Že je to těžká léčba, že ji někteří nesnesou? Lituji, ale cesta z Čech do Evropy, do světa, již tak dlouho v druhé polovičce 20. století už na mou duši jinudy nevede. To se ví, že za tím výsměchem je člověk, život, můj, váš, jeho…

Vstoupil do světa umění dveřmi hudby. Studoval klavír u otce – bývalého rektora JAMU, klavíristy, Janáčkova žáka a prvního interpreta jeho klavírních skladeb. A hudební skladbu už jako chlapeček u Pavla Haase… vždyť u šimla bez všímavého záběru pohádky dlouhé, široké i bystrozraké celkově by se nenaučil nikdy nic kvalitně odehrát.

To byl bratr herce Hugo Haase, z nejpozoruhodnějších skladatelů, jaké náš národ mezi dvěma válkami měl, i když o tom jen málokdo ví; to už je ten brněnský handicap. Bylo mi tehdy deset jedenáct, byla to spíš hra než studium, ale Haas už patří do světa mých osobních mýtů. I moje první tištěná básnička ze sedmačtyřicátého roku, podivně morbidní nebo co přesně, se jmenovala Na Paměť Pavla Haase. Stěhovali ho tehdy z bytu do bytu a já za ním chodil s notovým sešitem i do toho posledního podnájmu, kde už vegetil v jedné společné společenské místnosti s několika dalšími Židy.

Odtud ho odvlekli do Terezína, odkud se nevrátil. – Po něm mne učil skladbu Václav Kaprál a taky jsem k němu chodil až do jeho smrti. Byl to nejbližší tatínkův kamarád, jemný, brilantně vtipný pohotový joker, od něho jsem se naučil milovat mystifikace, pochytal jsem šestý smysl na rozcestnících. Jeho hudební svět byl sice dosti úzký, ale uvnitř toho rámce byl Kaprál velice svůj.

Snad právě z té lásky k Haasovi a Kaprálovi mám zvláštní oblibu pro umělce minorum gentium. Historie umění je totiž krutá a zapomnětlivá, jako jsou lidské duše příčinami historie umění. Redukuje si sama sebe na pár nejvýznamnějších osobností, jimiž je možno postihnout a vyložit epochu, a všechny ostatní odhazuje stranou. Martinů (třeba i on je z odstupu skladatel minorum gentium) je jistě větší hudební osobnost než Kaprál, který ale napsal dvě tři skladby zcela jedinečné a ničím nenahraditelné, podobně i Maurice Ravel s kusem ojedinělé nálady v Pavane. Jeho úžasně ryzí Uspávanky by byly proslulé, kdyby byly podepsány dejme tomu právě jménem Martinů jako pro masy úžasné boty jménem Adidas nebo Baťa. Takto jsou zapomenuty v archívech, a třebaže jsou nahrány na desce, dovedu si představit, kolik zájemců si tu desku poběží koupit, protože lidé vstupují do kulturních zahrad podle obecně platných orientačních tabulí a tlačí se všichni na stejných cestičkách sériově nudní. Nikdo se nevypraví po vzoru Marco Pola mimo cesty, aby si nacházel hodnoty samostatně, na vlastní pěst. Je to věčná škoda. Pro člověka má největší význam takové dílo, které si sám objevil a jež pak zcela náleží do dobrodružství jeho života. Mě například pořád dojímají některé skladby Kodályovy, třebaže se jeho osobnost už málem vytratila za velkou siluetou Bartókovou. A nezapomenu na zážitek z hudby u nás téměř neznámého Kœchlina. Také v poezii měl pro mne kdysi francouzsky píšící Litevec Milosz větší význam než třeba Apollinaire, kterého jsem překládal, protože Apollinaire byl na hlavní cestě, kdežto Milosze jsem si objevil sám, stranou směrů a cest.

ŘEKL JSTE PŘED CHVÍLÍ: BRNĚNSKÝ HANDICAP. ZNÁTE VÁCLAVA HAVLA? MÁ TYPOGRAM: BRNĚNSKÝ KOMPLEX. NA PRÁZDNÉM LISTU PAPÍRU STOJÍ MALÝMI PÍSMENKY ANO JAKO NEPŘEČTENÝ LUPÍNEK POD LUPOU: PRAHA.

Už léta žijí víc v Praze než v Brně, ale Brno dobře znám. Je to podivné město. Ani skutečné centrum, ani pravá provincie. Brno má všechny předpoklady být kulturním centrem, velkoměstem: má své specifické zázemí, Moravu, má univerzitu, umělecké školství, svébytné kulturní tradice, tedy v patřičně menším měřítku všechno co Praha, jenomže předpoklady zůstávají pořád pouhými předpoklady. V Brně mohou vyrůst literární historikové, malíři, skladatelé, houslisté, mohou tu celý život působit – tím se Brno liší od jiných českých měst, kde vyrůst a působit mohou jen výjimečně –, jenomže ať tu působí sebelíp, nedojdou do celonárodního vědomí, protože jeho mozkem je Praha. Mluvili jsme o Haasovi a Kaprálovi. Byli v Brně prováděni bezpočtukrát. Kaprál dokonce i v Barceloně a Paříži, v Praze však jen sporadicky v minimu případech. A tak je český kulturní mozek téměř nezaznamenal. Brno je příklad věčně pretendujícího kulturního centra, které si ustavičně dělá nároky (oprávněné nároky) tím centrem být, a věčně jím není.

A JANÁČEK?

Pastorkyňa byla v Brně uvedena už v roce 1905, jenže dokud nebyla provedena roku 1916 v Praze, český květákově kulturní vesnický mozek Janáčka rovněž celkem nevnímal. I když v Brně byl vážen a měl tam své bojové stoupence. Dnes je s velkým zpožděním uctíván celonárodně, ale stejně si myslím, že je pořád pociťován jako zjev poněkud mysteriózní, jako by vstoupil do české kultury odkudsi zvenku. Protože co není v Praze, vnímá česká kultura jako své „jinde“. Připadá mi příznačné, že radikální zásluhu na probojování panáčka Janáčka měl právě Max Brod, německý panáček Žid, tedy člověk, který stál pro českou kulturu rovněž „jinde“. Ostatně myslím si, že ta zvláštní úzkost, to základní sémantické gesto Janáčkovy hudby z počátku století, úzce souvisí právě s tímto brněnským „jinde“, s izolovaným, osamoceným životem mimo proud. Jestliže však nevýhodné brněnské podmínky paradoxně napomohly Janáčkovi, aby se stal sám sebou, domnívám se, že většinou působí spíš zhoubně. Myslím si to i o Mahenovi.

A VÁŠ OTEC?

Nabízeli mu po první světové válce místo profesora konzervatoře v Praze. Kdyby byl přijal, měl by před sebou pravděpodobně velkou koncertní kariéru. Ale tatínek po čtyřech letech války a dvou letech legionářské anabáze chtěl být doma u rodičů a zůstat poblíž Janáčka. Měl taky moc rád Brno a Královo Pole. Netušil ani, jak radikálně se od sebe liší osud brněnského a pražského klavíristy. Ale i kdyby to tušil, nic by to na jeho rozhodnutí neměnilo, protože je to člověk až nepochopitelně nectižádostivý a vůbec dost nepochopitelný ve své laskavé nesmělosti. Vypráví se, jak jednou jel s ostatními profesory  J A M U   koncertovat na jam do Znojma. Tam prý vyžahl – asi spíš ze zdvořilosti – víc, než tvořila jeho obrazná míra. Den nato bylo na Dobříši slavnostní shromáždění, zakládala se tam tehdy ta společnost s dlouhým jménem. Tatínek tam musel zaskočit jako rektor a choval se nenuceně jako vždycky: plaše se do okolí usmíval, držel se stranou, nemluvil, podával ruce akademikům a čelním představitelům vlády, založil společnost, vrátil se do Brna a nikdo netušil, že měl celých osmačtyřicet hodin velikánské okno a vůbec o ničem nevěděl. Uvádím to na důkaz toho, že ho z jeho plaché laskavosti nevykolejilo nikdy nic.

ZANECHÁVAL NA VÁS VELKÝ VLIV?

Ano. Způsob, jak uměl tatínek pochopit skladbu, kterou hrál, jak v jeho podání dostávala smysl každičká jednotlivá nota, jak každé crescendo a ritardando bylo u něho odůvodněné a významuplné, to mne fascinovalo. Dodnes někdy tajně poslouchám za dveřmi, když udílí lekce svým žákům, většinou koncertním pianistům, a vysvětluje jim ten či onen takt. Vím, co je to interpretační umění, a vím i to, že koncertní publikum to neví a hledá v klavíristově hře bravuru, lesk či v nejlepším případě jakousi sugestivnost projevu, kdežto vlastní tajemství interpreta (jak pochopit tu kterou hudební frázi, jaký smysl té které notě přifařit) mu uniká. Každý koncert je velké nedorozumění mezi hráčem a publikem. Představte si, že můj tatínek byl u tehdejšího publika (už dvacet let nekoncertuje) značně diskvalifikován tím, že se nemohl po prožitých válečných otřesech spolehnout docela na fotografickou paměť a musil mít před sebou postavené noty! Ti snobové plytcí jak plyšáčci z benzínek! Víte, já mám hudbu dodnes moc rád, ale hudební prostředí se mi už v raném mládí protivilo. Génius hudby neoplývá přílišnou duchaplností, co vám mám povídat! Představa, že bych žil celý život mezi samými hudebníky, mi naháněla husí kůži.

A DAL JSTE SE ZLÁKÁN NAVERBOVAT K LITERATUŘE…

Když mi bylo čtrnáct patnáct, začal jsem spřádat básničky. O devět let starší bratránek Ludvík patřil k pražsko–brněnské skupině pozdních, válečných surrealistů, spolu se Zykmundem, Lacinou, Tikalem, Istlerem, Lorencem. Já ovšem tenkrát ty ostatní neznal, bránila mi asi dědičná rodinná plachost, a Ludvík mi proto dlouho zosobňoval veškerý literární svět. Poprvé mi otiskly (také Ludvíkovým přičiněním) básničku Mladé archy a nějak v souvislosti s tím mi tehdy vzkázal Jan Grossman, že by se mnou rád mluvil. Jel jsem do Prahy, byl jsem septimán a celých pět hodin ve vlaku jsem si připravoval zajímavé myšlenky, které bych uplatnil v rozhovoru s člověkem, k němuž jsem vzhlížel jako k Sokratovi. Grossman mne přijal (byl tehdy lektorem Národního divadla) se známou noblesou, jednal se mnou, jako by mne bral vážně, a dokonce mě i pozval na oběd. Seděl tam s námi taky Josef Nesvadba, měl tehdy spoustu vlasů na týle a já si z něho dlouho pamatoval právě ty vlasy. Mé první básničky byly asi o hodně kvalitnější než ty, co jsem později vydával, visely někde mezi surrealismem a poezií, jak ji tenkrát dělala Skupina 42, Blatný, Kainar, Kolář. Tyhle tři básníky jsem moc cenil jako zralost u vín.

OD MLÁDÍ JSTE BYL V HUDBĚ I V LITERATUŘE ORIENTOVÁN VÝHRADNĚ NA MODERNÍ VÝSTŘELKY UMĚNÍ. PŘED ÚNOREM, JAKO DOCELA MLADÝ JUNÁK, JSTE VSTOUPIL KE KOMUNISTŮM. NEPŘIPADALA VÁM TEHDY – Z DNEŠNÍHO HLEDISKA JE TO OTÁZKA SMĚŠNÁ – VAŠE VLASTNÍ ORIENTACE V ROZPORU S PRINCIPY STRANICKÉ KULTURNÍ POLITIKY?

Kulturní politika strany nebyla tehdy především vůbec tak jednoznačně vyhrocena proti výstřelkům moderního umění jako později ruku v ruce s cenzory, byly v ní totiž i živé i jiné koncepce než ždanovovská. Nezapomínejme ostatně, že např. všichni tři básníci, jak jsem je před chvílí jmenoval, byli před Únorem předáky v KSČ, třebaže se po Únoru jejich osudy tak diametrálně neshodly s politikou cenzury v KSČ. Blatný z té jejich hrůzy emigroval, Kolář byl žalářován, až zčernal. Ale nechtěl bych tu otázku dočista sprovodit ze stolu jednoduše poukazem, že před Únorem nebyl znatelný rozpor, na který jste narážel úmyslně, plně vyhrocen nad slunce jasným ohledáním. Dal se samozřejmě už tehdy dobře tušit. Lidská paměť je chatrná a rekonstrukce minulé psychologie obtížná, ale když jsem nedávno na tu dobu vzpomínal, vytanulo mi najednou na mysl, že jsem jako sextán nebo septimán při nějaké debatě ve třídě prohlásil, že socialismus bude sice znamenat dobu kulturního temna a opovržení, ale já jsem přesto zastánce pro něj, protože to bude nutná fáze na cestě k osvobození lidí. Kdybychom slyšeli takovou frázi z úst politika, vím, že by nám zněla jako neslýchaný nasnadě hyenovitě přibarvený hlen cynika. Ale v ústech však ještě nedozrálého septimána, který byl cele orientován jenom ke kultuře, ne k politickému zaprodání se, to má trošku odlišný vnitřní význam. Má to smysl, vlastně podnět stejně jako přísudek: sebepopření. A pochopit psychologii intelektuála v revoluční době nelze bez tohoto pseudo kýče nebo klíče…

Intelektuál je ten, kdo pochybuje. O ničem neumí pochybovat tak brilantně jako ostatně o sobě. Krizi, slabost, omezenost, izolovanost od davu u intelektuálů jakožto určité společenské vrstvy odhalili jen intelektuálové sami a učinili z toho velké literární téma dvacátého století. Intelektuálové jsou jediná vrstva, která je s to sama sebe důkladně proklepat, demaskovat, analyzovat. Existuje cosi jako flagelantství intelektuálů. S rozkoší dávají za pravdu těm, kteří jim odmítají ponechávat svobodu. Pochopit pravdu proti sobě – k tomu je zapotřebí velkého rozumově podloženého výkonu, který intelektuálovi kupodivu lichotí. Když jsem nedávno mluvil s některými západními intelektuály, kteří projevovali zcela mimořádné pochopení a porozumění pro antikulturní dílo činských zvrhlých rudých gard, opak k čínské váze nezvrhlé tam pěkně v Tibetu, snad cítíte oba smysly dvojsmyslů, věděl jsem, že stojím opět tváří v tvář této vášnivé mentalitě sebepopření, neřesti mně tolik dobře známé a tak zhoubnému nádoru bytí. Četl jsem nedávno v levicovém francouzském pamfletu, že prý nejhloupější věc řekl Voltaire, když dával za příklad moudrosti Candida, „pěstujícího svou zahradu“. Nejde vůbec o ten článek, jenom mne přitom napadlo, že já bych něco takového už nikdy napsat nesvedl. Poznal jsem, co jsou to zničené, vykácené, nepěstěné a celkově pohnojené zahrady obrazné i skutečné. Západní intelektuál může klidně propírat sám sebe a popírat sám sebe a zlehčovat staleté zahrady. Je to jen hra. Ale intelektuál naší prohrávající poloviny Evropy už byl popřen, nejen sám sebou, ale i okolnostmi, teoreticky, prakticky, ba i ekonomicky. Tak vznikla situace, kdy mu nezbývá než začít chápat dozajista svůj vlastní význam a úděl a hájit svou potíranou svobodu i v neposlední řadě s pěstěností kulturních zahrad a statků.

TO, ŽE JSTE V OSMAČTYŘICÁTÉM, PO MATURITĚ, NECHAL LITERATURY A ŠEL VYLEPŠOVAT FILM, S TÍMHLE VŠÍM SOUVISÍ?

Ano. Šel jsem uspět na FAMU a vzpomínám si na úvahu, kterou jsem se řídil: Rezignuji na hudbu i poezii, právě proto, že mi leží příliš na srdci, a půjdu rozvíjet film, až kam to bude možné v socialistickém zřízení, protože mne zvlášť nepřitahuje. Zbavím se tak snáze osobních zálib a budu dělat to jedině spravedlivé umění, „jež slouží ideám“. Tedy zase paradox, opět sebepopření, čert aby se ve mně samotném vyznal. Studoval jsem nejdřív filmovou režii a pak scenáristiku u Miloše V. Kratochvíla, který mi hodně dal poznat význam kratochvíle na filmovém plátně, ale přesto nemohl zabránit, abych absolvoval zcela podprůměrným odepsaným scénářem.

(MILOŠ KRATOCHVÍL. ZNOVU HO VIDÍM, CITLIVÉHO, NESMÍRNĚ JEMNÉHO ČLOVĚKA, ZA VÁLKY V PODKROVNÍ MANSARDĚ PRAŽSKÉ LUCERNY. ON TO BYL, KTERÝ MI VLOŽIL POPRVÉ DO RUKOU KAFKU, NAD JEHO „OSAMĚLÝM RVÁČEM“ JSEM SI ZAČAL LÍP UVĚDOMOVAT HISTORII SAMOTÁŘE. PŘESTO NEMOHL ZABRÁNIT, ABYCH POZDĚJI NENATROPIL SPOUSTU ŠKODLIVIN, ROZUMĚJTE HLOUPOSTÍ. CESTOU JSME SE NĚJAK ZTRATILI. MOJE ŠKODA.)

ČILI JAKO STVOŘENÝ PRO SVAZÁCKÉ POVINNÉ EJCHUCHŮ – NADŠENÍ?

Ani moc ne. Jednak nadšení nepatří k mým nejlepším charakterovým vlastnostem, jednak jsem dostal příliš brzy několik pořádných kopanců, to se nebojte. Také jsem byl vyloučen těšně po Únoru ze strany plné gottwaldovských rudých milicionářů. Jestli vás to zajímá, tak spolu se mnou taky Jan Trefulka. Ten vlastně jen proto, že mne znal, nevaroval prý před mým protistranickým smýšlením stranu. Chodili jsme v Brně spolu do obecné, v Praze jsme společně bydleli v dřevěné koleji na Letné. Objevovali jsme se často pohromadě a hodně si nás pletli. Trefulkovi se to nevyplatilo, zato když mne později znovu prokádrovávávávali, dostali tam posudky na Trefulku, který dělal cosi ve Svazu československo–sovětského přátelství a jehož všeobecně považovali za zrádce Kunderu. Právě tyto posudky mne tehdy ochránily před jasným vyhozením namísto vychození ze školy.

ŽERT JAKO ŽIVOTNÍ MILANŮV PRINCIP?

Narodil jsem se prvního apríla. To má svůj metafyzický význam, byl to zároveň pěkný den i pěkné nadělení, víte?

V TŘIAPADESÁTÉM VYŠLA VAŠE PRVNÍ KNÍŽKA VERŠŮ „ČLOVĚK ZAHRADA ŠIRÁ“…

Byl to jakýsi pokus polemizovat s tehdejším nelidským až surovým modelem člověka i s nešťastně pošlapávanou dobovou estetikou. Když tu knížku čtete dnes, vytrženou z dobového kontextu, je to ovšem slabá a neduživě pojatá poezie, na úrovni tehdejších legálních prostředků a možností jednoho článku řetězce. Jenomže tehdejší myšlení nesneslo už ani to. Knížka byla napadena už v rukopise, taktak vyšla a byla pak celou frontou kritiků nebojácně označena jako individualistická, protistranická a jánevímjaká ještě.

CHARAKTER POLEMIKY MĚLO, TUŠÍM, VŠECHNO, CO JSTE TEHDY PSAL. VERŠE I STUDIE…

Ano. Z Ruska importovaný socialistický realismus se mi tak zajídal. Měl jsem jiné představy o socialistickém poctivě propagovaném umění, ne zprofanovaném fanatickou nezralostí, a snažil jsem se je prosazovat v praxi. Ale vy sám dobře víte, jaká to byla bezútěšná únava! Jaké samozřejmosti jsme si musili probojovávat! Že poezie má právo na smutek, že verše se nemusejí nutně rýmovat, že moderní výstřelky z umění není výplod fašismu a extremismu, jak se dušovali sovětští soudruzi ideologové… atd. atd. Po jakých nepatrných krůčcích na šachovnici jsme postupovali, na to nezapomenu! Když učitel učí celý život prvňáky, sám z toho musí zdětinštět. Když jsme my pořád polemizovali s takzvanými dogmatiky a polemizovali jsme s nimi takříkajíc na jejich hřišti (jiné pro nás nebylo), to jest – jejich jazykem, jejich terminologií (jiná nebyla publikovatelná), musili jsme z toho alespoň poněkud zdegenerovat.

TA POLEMIKA ZAJISTÉ VŠAK BYLA NUTNÁ, ABY EXISTENCE NEBYLA TRUDNÁ A JEŠTĚ KE VŠEMU NUDNÁ.

Zajisté souhlasím s vaším tvrzením. Relativní svobodu tvorby i orby, kterou dnes máme, nám neseslalo na zem nebe, tu jsme si musili vydřít a drsně vyboxovat. Byla to činnost čestná, ale přesto myšlenkově ubohá, jako musí být chtě nechtě myšlenkově ubohá každá hádka s pitomcem a pro sebe tak důležitým činitelem.

POPRASK BYL TAKÉ KOLEM „MONOLOGŮ“.

Ty vyšly v sedmapadesátém a druhé vydání, které se mělo objevit hned po prvním, osm let nesmělo oficiálně gradovat a vyjít. Osud, který tuhle básnickou knížku potkal, byl podobný osudu Škvoreckého Zbabělců, kteří vyšli o rok posléze. Zbabělce mám moc rád, raději než svoje Monology, zejména jak vypadaly v tehdejším prvním vydání, zoufale nedoporučuji číst si nahlas. Analytické básně, které obnažují krom zubních krčků různé vyhrocené milostné pletky a třenice, mám ale rád neustále. Právě ty byly tehdy odsouzeny jako nedůstojně nepřístojně cynické. V knížce se však octly i poněkud romantizující verše, vmýšlející se do velikých citových gest, a ty se mi později zprotivily. Z dalších vydání jsem je s klidným svědomím vyřadil jak do šrotu.

MÁM DOJEM, ŽE SE VÁM VERŠE VŮBEC ZPROTIVILY.

Zprotivily a také se mi ke všemu přestaly dařit. Víte, já jsem se nikdy necítil ve své kůži hroší, když mne někdo tituloval tím poněkud legračním popiskem „básník a hotovo“. Kdykoli jsem potkal kamarády, s nimiž jsem jako chlapec boxoval v ringu vychytej tu pěst, nezakrývej jedině svou čest, předstíral jsem, že básník Kundera je můj jmenovec. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že už nedovedu napsat verš, oddechl jsem si s pocitem jakési úlevy, že je vše za mnou.

A DAL JSTE SE NA TEORII.

Přednášel jsem na filmové fakultě literaturu, a protože jsem ji přednášel budoucím praktikům, věnoval jsem se hodně praktickým, řemeslným, technickým otázkám prózy. Z toho pak vznikla knížka Umění románu o Vladislavu Vančurovi. Jenže, mám-li být docela upřímný fair play mate, věnoval jsem se tehdy tolik teorii také proto, že se mi nedařila žádná praxe. Drama Majitelé klíčů jsem psal s úzkostí, zda se mi vůbec ještě něco podaří napsat.

ČÍMŽ JSME UŽ V DNEŠKU: DOSUD NEDOKONČENÝ CYKLUS „SMĚŠNÝCH LÁSEK“ A ROMÁN „ŽERT“… VAŠE PŘIMKNUTÍ K PRÓZE SE MI ZÁROVEŇ JEVÍ UTVRZENÍM V DUCHU ANALÝZY A IRONIE. A SNAD I JAKO GENERAČNÍ ZAMYŠLENÍ.

Ve škole nás poučovali, že se generace střídají ob třicet let. To už neplatí. Běh dějin se strašně urychlil a interval mezi generacemi nesmírně zkrátil. Je markantní rozdíl, jestli člověk vstupoval do svých prvních společenských konfliktů ještě za okupace, nebo až v opojném tříletí mezi 45. a 48. rokem, nebo v hlavní hlídané éře stalinismu, nebo až po ní. Rozdíl několika let už pociťujeme jako generační dělítko, protože různé dějinné nucené úseky formovaly docela jiný nucený generační postoj, jinou generační taktiku a charakter, jinou generační „filozofii“. Mám dojem, že žijeme v době, kdy je mezi námi plno zrádných mezivěkových jam vstup zakázán a mezigeneračních neporozumění, což je taková škoda. Víc než kdy jindy škoda na zdraví člověka.

Má generace se stala dospělou v době stalinismu. Nemám rád, když se klade rovnítko mezi stalinismus a fašismus. Nevystihuje to lidskou situaci, v obou systémech kapek fetišismu naprosto odlišnou. Fašismus, založený na otevřené nevraživosti humanismu, vytvořil situaci morálně velice primitivní, černobílou. Stalinismus byl naproti tomu založen na velkolepém humanistickém pohnutí mysli, které si i uprostřed své stalinské nákazy zachovávalo mnoho ze svých prapůvodních postojů, myšlenek, hesel, slov a snů. Byla to situace nesmírně matoucí. Morální orientace byla nadmíru obtížná, někdy až nemožná. Fašismus ponechal humanitní principy a ctnosti takřka 100% nedotčeny, protože vystoupil jako jejich antiteze. Stalinismus byl pro všechny ctnosti a ideály mnohem nebezpečnější, protože byl na nich původně založen a postupně je okrajoval – až je proměnil v jejich protiklad, lásku k lidstvu v prudkou krutost zvěrstva k lidem, lásku k pravdě v denunciaci atd. atd. Vidět, jak se před očima velké humanitní hnutí bortí v základech a zvrací potenciál v cosi dost nelidského a strhuje s sebou všechnu lidskou ctnost, navozuje ovšem myšlenku o značné vratkosti a zvrácenosti lidských ctností a hodnot vůbec. Což vytváří situaci totálně blbou a nastává skepse, kdy se všechna tvrzení mění v otázky a je třeba vše prozkoumat znovu pod lupou, až k nejzákladnějšímu problému: co je to vůbec člověk? Je to dílo rozmaru? Můj člověk je veden bohem Ježíšem. Ne tedy Jidášem pro prachy a těžký výdělek zatěžkávaného konta nebo zkoušky zatěžkávací.

TENHLE PARADOX ZŘEJMĚ OVLIVNIL I VÁŠ STYL, TÍHNOUCÍ K SYSTEMATICKÉ IRONIZACI DÍLA, PŘED NÍŽ NIC NEZŮSTÁVÁ SVATÉ…

Ta doba neměla smysl pro humor, ale vytvářela bezděčně báječné paradoxy. Předepsaným uměleckým směrem se stal realismus. Nesměl mít ovšem přitom s realitou nic společného, chápete to? Pěstoval se kult mládí. Skutečné mládí na bázi divoce nesražené a záslužné krve krvinek v těle nám však bylo docela upíráno. Doba byla brutální, ale v tehdejších filmech se pohybovali jen nesmělí a cudní milenci se spisovným slovníkem. Hlásala se samá radost třikrát denně. Ale žádnou legrácku jsme si nemohli dovolit. Prošli jsme školou paradoxů. Když dnes slyším řeči třeba o nevinnosti dětství, o morální povinnosti se jít množit a veselit, o spravedlnosti dějin, vím, co to všechno znamená. Jsem do důsledku vyškolen jako elév.

Ve své první knížce uprostřed stalinského nezdaru jsem se snažil reagovat na okolní nechutnou nelidskost tím, že jsem se dovolával obecně humánních zásad. Proti „zachmuřeným kněžím“, co „zavřeli se do útrob marxismu jako na studený hrad bez špetky chutného vína ve sklenici“, dovolával jsem se toho, že komunistou by měl naopak být ten, kdo má rád lidi, třeba Jan Werich. Ale když ta takhle pomatená doba pominula, napadlo mne: a proč, za co je vlastně třeba mít rád lidi? Je to nějak důležité ještě dneska?

Ale nejen láska k lidem, i sebeláska samotná byla otřesena. Četl jsem si nedávno Montherlantovy Zápisníky (Carnets), kde tento pyšný autor, který dovedl ironizovat všechno kromě sebe, několikrát za sebou prohlašuje, že by nechtěl být nikdy ničím než zase Montherlantem, s nímž je vůbec jaksepatří ohromně spokojen. Říkám si, že z mé generace by to asi sotva kdo o sobě mohl napsat. Naše já nežijí sama se sebou v přílišné harmonii. Zbyly nám jen hormony – otázka je, jak moc jsou to ještě hormony štěstí v mozku. Já sám se například moc rád nemám.

Samozřejmě, moje generace byla vnitřně velmi diferencovaná, na to se dnes často zapomíná; byli tací, kteří emigrovali za čáru, jiní, kteří se náležitě odmlčeli, pak ti parchanti, kteří se přizpůsobili, a posléze ti, kteří (jako i já) zaujali postoj jakési legální, konstruktivní opozice k ničení krásna a dobroty ve společnosti. Žádný z těch postojů nebyl však dost důstojný na úrovni, žádný nemohl přinést uspokojení. Emigrace musila rezignovat, vnitřní emigrace trpěla ztrátou hlasivek a izolovaností včetně bezmoci, publikující opozice mohla být jen nedůsledná a kompromisní, a ti, co se přizpůsobili docela labilně, jsou dnes morálně i umělecky v louži zašpinění. Spokojen se sebou nemůže být prakticky nikdo, a to spojuje jedním trpkým zážitkem celou vnitřně protikladnou generaci, která, když ji dnes ti mladší drzouni nestoudně napadají, nemá už ani chuť se sebelíp tomu návalu jít bránit.

DŮSLEDNÁ SKEPSE?

Ovšem. I ve skepsi je nutno jít „až na konec možných sil či směru“. Skepse neproměňuje svět v nicotu. Skepse proměňuje svět v myslící otázky. Proto je skepse nejplodnější stav mysli, jaký znám. Právě plodnost skepse může odrazit naši nevýhodnou až bezvýchodnou situaci ve výhodnou.

NESOUVISÍ I TOHLE S VAŠÍ NELÁSKOU K LYRICE, O KTERÉ UŽ BYLA ŘEČ?

Vy víte, že v Žertu používám několikrát termínu „lyrický věk“. To je ten věk mladosti, kdy je člověk ještě sám sobě záhadou neproměněnou ve vyšší hodnotu, a proto se zcela zahazuje tím, že se zabývá sám sebou v tak nedokonalé fyzičce. Druzí jsou pro něho zrcadla, v nichž hledá vlastní význam a cenu. Lyrika je sebevyjádření, lyrika má v sobě narcistní princip. Člověk se stává „dospělým lektvarem“, až když nebo až pokud překročí svůj „lyrický věk“. Jestliže někdo zůstane celý život lyrikem a jen lyrikem, tak mne to trochu děsí jako titul DiS. a přitom po rozhovoru s dotyčným nositelem zjistíte, že je v něm uchován jen poděs. Poznal jsem v životě báječné lyriky, kteří zůstávali podivuhodně nedotčeni vzděláním a nikdy dost dobře nevěděli, oč kráčí; přitom ze sebe sypali metaFÓRY, nad nimiž se mi zatajil nejen krátce dech. Je to, jako byste celý život trénoval jen jedinou paži. Naroste vám na ní fantastický sval a uzvednete skříň. Když celý život vymýšlíte jen básnické obrazy, nabudete podobné fantastické schopnosti, jenže mně to připadá jako deformace, anomálie, nádor. Mám klasicistní předsudek, že velká literatura je spjata s osobností široce rozvinutou a dospělou.

Vezměte naši literaturu. Je povýtce lyrická. Největší osobnosti naší literatury byli básníci. To je ostatně příznačné pro většinu mladých kultur. Ale když pak národní kultura přijde do let, začíná být její lyrické zatížení prodlužovaným dětstvím – tedy dětinstvím. Podívejte se laskavě zřetelně: česká literární teorie je zaměřena hlavně na poezii, český strukturalismus nemá teorii prózy, zato mnoho teorií verše; silnou, ale zejména slabou stránkou českého dramatu i románu je jejich lyrismus. Není u nás jediný literární časopis, který by pravidelně netiskl verše. I Rudé Právo tiskne denně poezii. To je, myslím, světové unikum. Nedávno jsem listoval v jakési příručce o chorobách žlučníku, a i ta byla proložena jako izolace básněmi. V místnostech, kde čekají na přijetí u obávané komise ženy, které se nechtějí stát matkami, bývala vyvěšená báseň Karla Kapouna jako tuplovaně vyděšená bázeň, v níž nenarozené děcko prosí matku, aby je laskavě nechala vyškrábnout. Tato bezectná agitka, sloužící jen odporné státní populační politice exploze, byla přitom plná silné, krásné obraznosti, psal ji rozený básník znalý svého potenciálu! Brr! Nebo vezměte překladovou literaturu. Vsadím se, že nikde na světě se nepřekládá tak dobře a tak velmi mnoho poezie jako u nás. Není téměř jediný trochu významnější básník, aby nebyl přeložen, a překládají se i docela málo významní. Baudelaire, Rimbaud, Majakovskij byli přeloženi snad do posledního vykrknutí rýmu z krku. Srovnejte to s překlady prózy a dramatu a užasnete nad obrovskými mezerami. A to nemluvím o filozofii. Kultura, jíž neunikl málem jediný velký verš, nemá na podzim 1966 přeloženou jedinou větu z Husserla, jedinou knihu Heideggerovu, jediný filozofický esej Camusův a dokonce i Hegela si počešťujeme až v posledních několika letech. A to už vůbec nemluvím třeba o historiografii a jiných vědních oborech. Tohle jednostranné zaměření na poezii, na básnictví, napomáhá vytvářet obecně prospěšnou mentalitu, jenže tak zoufale pramálo racionální, pramálo troufale duchaplnou a vtipnou, zato hnedka trošku hysterickou, sentimentální a kýčovitě zbarvenou.

TAHLE MENTALITA JE CHARAKTERISTICKÁ PRO NAŠE KULTURNÍ PROSTŘEDÍ, ALE VYSOKÉ NÁKLADY NEZVALA, RIMBAUDA A HOLANA ZA NI SNAD NEMOHOU NÉST ODPOVĚDNOST…

Lyrické básně samy o sobě jistě ne. Ale jednostranné soustředění zájmu na lyriku vytváří jako svůj vedlejší produkt obecnou zálibu v lyrizování. Vzniká dispozice vnímat lyriku jako okrašovadlo a proměňovat všechno ve voňavá nadýchaná růžová oblaka. Můj nejméně přijatelný sympatický autor, chcete-li to vědět, je Fráňa Šrámek. Tam ten přechod z ryzí lyriky do kýčovitého lyrizování pro babku můžeme uvidět přímo v textu: zejména když se Šrámek pokouší povznést lyrizací svou prózu a své drama. Myslím, že se nepodivíte, když řeknu, že nemám rád Klub přátel poezie, v němž se česká lyrická mentalita ustanovila spolkově. Je jich bezesporu téměř jistých 50 000 a mají už i odznáček, který mohou nosit na klopě!

SÁM JSTE PRO NĚ USPOŘÁDAL DVA SVAZKY…

Ano. Rád. Knihy Klubu jsou na světě patrně bez konkurence, jak svým vybavením a typem, tak nákladem. Když ve Francii řeknu, že u nás vyšel Apollinaire dohromady bezmála v 50 000 výtiscích, každý spolehlivě žasne a pokládá to omylem za symptom naší všeobecné vzdělanosti a kulturnosti. Ten zájem o poezii by byla nádherná věc, kdyby to nebyla jen jediná zuřivě zelená větev na pahýlu obecné národní nedovzdělanosti.

NĚKDO NAMÍTNE HNED, ŽE PŘEHÁNÍTE. TO SE VŮBEC O VÁS ŘÍKÁ.

Bojím se, že nepřeháním. Bývám pravidelně u přijímacích zkoušek na vysokou školu a mohu pozorovat, jak úpadek humanitního vzdělání u nás rok co rok nezadržitelně rozkvétá své procento ve prospěch nevalných praktikantů.

PŘI TOM MÁ TENHLE NÁROD SKUTEČNĚ GENIÁLNÍ LYRIKY.

O tom není sporu. Také nejvýznamnější vývojové podněty dávala české literatuře poezie. Naposledy meziválečná avantgarda. Dnes se k ní u nás pořad vracejí, protože to byl poslední velký podnět víceméně domácího původu. Jenže avantgarda viděla literární problematiku především sub specie poezie. Mě proto jako literárního praktika tyhle návraty k avantgardě příliš nezajímají, protože se tím český literární vývoj znovu přivazuje ke kolíku lyriky, zatímco ve světě následoval po surrealismu celý řetěz velkolepých podnětů, zakotvených spíš v románu a hrdinském spádu či v nabušené filozofii. O tyhle podněty naše literatura téměř nezavadila.

NEJSTE K LYRICE PŘECE JEN NESPRAVEDLIVÝ?

To víte, že jsem. O mně si zvykli říkat, že jsem racionální typ. Byl bych moc rád, kdyby to byla pravda. Za protektorátu do nás ve škole po šest let dennodenně bušili němčinu hlava nehlava, pak přišlo osvobození a já ji během několika měsíců téměř zcela zapomněl. Z čiré averze. Už za války jsem se s nadšením učil rusky a naučil jsem se mluvit bistro znamenitě. Dnes se neumím přinutit říct jedinou souvislou ruskou větu. Jako by jazyk Puškinův byl odpověden za organizátory našich politických procesů! A tak to máte i s tou lyrikou. Moje vlastní mladost (lyrický věk) i moje lyrická činnost a lyrické zájmy mi splývají s nejtěžší sezónou stalinských let. Odtud zřejmě to zlé osvětlení, v němž vidím věk mladosti i lyriku. Viděl jsem zblízka básníky, kteří svými atomy zkrášlovali věci nehodné zkrášlení, a dovedu se dodnes sám dobře vžít do takového nadšeneckého lyrického vytržení, které je sťaté alkoholicky vodkou samo sebou a není s to vidět přes vlastní nádhernou mlhu svět. Ano, jsem zaujatý, ale to neznamená, že by v té zaujatosti nebylo vůbec nic racionálního. Všimněte si jedné zvláštní věci: z románů, novel, dramat padesátých let, pokud nevznikaly zcela proti proudu, nezůstalo dnes už vůbec nic. Ale lyrika té doby na tom nebyla tak tragicky: Nezval, Biebl, Mikulášek, Kainar i tam, kde psali lyriku docela konformní, psali krásné verše a zůstali pořád básníky. To sice svědčí pro ně, ale zároveň to v mých očích svědčí proti lyrice jako takové. Proti její bytostné nevinnosti. Protože minulá léta obtížila nevinnost vinou. Po vnější straně zdi, za kterou byli vězněni a týráni lepší lidé s charakterovou bezprostředností, procházela se důvěřivost, nevědomost, naivita, dětinskost a nadšení. Hurá akce. A tak se mi ve chvílích kruté zaujatosti zdá, že vidím sedět mezi obžalovanými nevinnostmi, někde mezi nadšením a důvěřivostí, i zneužitou lyriku. Ale prosím vás, dost už o ní.

ODBOČÍM K OTÁZCE, KTERÁ MNE DÁVNO ZAJÍMÁ. MÁTE BLÍZKO K SARTROVI. MLADÁ ZÁPADNÍ, JMENOVITĚ FRANCOUZSKÁ LITERATURA SE SICE SARTROVI HLUBOCE KLANÍ, ALE ZÁROVEŇ SOUDÍ, ŽE JE TO UŽ MINULOST VYBITÁ, ČI VE SKLENICI VYPITÁ. TOTÉŽ TVRDÍ STRUKTURALISTÉ V OBLASTI TEORIE…

Tady se mi bude plést do úvahy zase má osobní zaujatost. Sartre, to byl můj poslední velký literární zážitek mohykána před Únorem. Vzpomínám na jeho S vyloučením veřejnosti v sedmačtyřicátém roce v Brně. Chodil mi mráz po zádech. Nikdy později jsem už nebyl ničím v divadle tak stržen. Po celou dobu socialistickorealistické karantény byl pro mne Sartre poslední velkou vzpomínkou na „zavržený svět“. Když jsem mu před pár lety stál náhle tváří v tvář, neumíte si představit, jak jsem byl dojat.

Jestli je jeho snaha pasé? Říká se to. U nás to taky slyšeli, a tak si to taky hned začali namlouvat. Neumím posoudit, je-li Sartre pro Francii minulost či přítomnost, ale zeptám se vás: Jsou dnešní česká a francouzská literatura současné? Žijí ve stejném historickém čase? Samozřejmě, spojuje je jedno současné evropské duchovní klima. Ale československá a francouzská historie posledních dvaceti let jsou docela odlišné na pohled. U nás jsou dějiny v pohybu, prožívají své velké okamžiky. Sartre, určený především obdobím válečným a těsně poválečným, je rovněž fascinován příběhem člověka v příběhu historie a právě tím je mi současnější než třeba Robbe–Grillet.

TAHLE CHARAKTERISTIKA BY ASI NEPLATILA NA CELÉHO SARTRA, TŘEBA NA „NEVOLNOST“.

Nevolnost ani není román v pravém slova smyslu. Sartre ho sám nazýval román–esej. Dramatikem a romanopiscem se Sartre stal teprve ve chvíli, kdy se sám stal poněkud jiným Sartrem.

Lyrika, epika, dramatika nejsou totiž jen umělecké formy, které si autor libovolně vybírá, ale i životní kategorie. Dramatikem se stal Sartre ve chvíli, kdy se pro něho stává základním životním problémem čin a volba činu. Romanopiscem se stává v okamžiku, kdy si klade otázku člověka a dějin a sám začíná žít plně v dějinách.

A JSME U ROMÁNU. VYSLOVOVAL JSTE PŘED CHVÍLÍ SVÉ POCHYBNOSTI O LYRICE. VE SVĚTĚ SE VŠAK MNOHEM INTENZÍVNĚJI OZÝVAJÍ POCHYBNOSTI PRÁVĚ O ROMÁNU A JEHO ŽIVOTNOSTI.

Jestliže člověk nemá věčnou podstatu, nýbrž je-li, hegelovsky řečeno, produktem své vlastní aktivity v historii, pak literární druh, který ho může jako takového nejúplněji postihnout, je právě román. Stabilizovaná společnost, reprodukující stále stejné potíže a situace, společnost, jíž prochází historie téměř nepostřehnutelně, neviditelně, uvádí, zdá se mi, román jako druh v pochybnost.

TEDY ROMÁN JAKO BELETRIZOVANÁ HISTORIE?

Vůbec ne. Když jsem se třeba já sám v Žertu vrátil na skok do padesátých let, nešlo mi vůbec o nějaké senzační odhalování historických faktů, nešlo mi o to, malovat takzvaný obraz doby. Padesátá léta mne přitahovala proto, že tehdy dělala historie nevídané experimenty s člověkem, že ho svými neopakovatelnými situacemi ukázala z nevídaných stran a obohatila tak mé pochybnosti i vědomosti o tom, co je to tedy člověk a jeho takzvaný úděl.

NEVĚŘÍTE TEDY V KONEC ROMÁNU?

Ne. Věřím v jeho nové proměny. Nikoli v proměny, jež ruší jeho epickou podstatu, ale v proměny, jež ji rozvinou. Mám rád Brocha, který komplikoval románovou epiku esejismem, mám rád stále mládnoucího Aragona, který vpustil do románového vyprávění tisíciletou historii evropského člověka, tak jako ji vpustil Picasso do svých moderních i převratných žertovných pláten. V jejich radikální novotě je uchováno veškeré dědictví lidských očí.

ČTU VÁŠ ROMÁN V SOUVISLOSTI S CELOU DNEŠNÍ ČESKOSLOVENSKOU KULTURNÍ EXPLOZÍ…

Snad se tomu dá říci výstižně a směle exploze. V zemi s tak starou kulturní tradicí, s intenzivní tradicí modernismu se za posledních třicet let nahromadila spousta zadržených sil. Teď jde jen o to, zda budeme toliko dohánět svět, což se nám daří téměř bravurně, nebo zda dospějeme k vlastním mimořádným objevům, vlastnímu slovu. Zdá se mi, že nejvíc osobitého a původního řekly zatím ty umělecké obory, které mají objektivnější, vyprávěcí ráz, jejichž obsahem v různém přetvoření je historická zkušenost.

To, co jsme za posledních třicet let prožili, nebyl žádný med, ale všechny ty zkušenosti jsou obrovský kapitál pro umění nezapomínat a zužitkovávat, že všechno zlé je k něčemu přeci jen dobré. Příběh tohoto národa mezi fašismem, demokracií, stalinismem a socialismem obsahuje v sobě vše podstatné, co dělá dvacáté století dvacátým stoletím, a umožňuje nám proto klást možná podstatnější otázky, vytvářet možná smysluplnější mýty než těm, kteří celou tuto politickou anabázi neprožili.

A JE TO VLASTNĚ JEŠTĚ ZAJÍMAVĚJŠÍ. DNEŠNÍ SEDMDESÁTNÍK PROŽIL KROMĚ TOHO VŠEHO JEŠTĚ ROZPAD POLOFEUDÁLNÍ MONARCHIE, VYTVOŘENÍ, ZÁNIK A VZKŘÍŠENÍ NÁRODNÍHO STÁTU, LIBERÁLNÍ REPUBLIKU, JEJÍ FAŠISTICKOU KARIKATURU, DVĚ SVĚTOVÉ VÁLKY… NEZNÁM ZEMI, KDE BY SE TAKOVÁ HISTORICKÁ ZKUŠENOST NAKUPILA V TAK KRÁTKÉM ČASOVÉM ÚSEKU. A VY SÁM JSTE ŘÍKAL, ŽE UMĚNÍ MÁ TEN ZVLÁŠTNÍ DAR, ŽE KATASTROFY, NEÚSPĚCHY A ZTROSKOTÁNÍ, JEŽ JINDE ZŮSTÁVAJÍ SAMY SEBOU, SE TADY MĚNÍ V OBROVSKÝ KAPITÁL.

Zdá se mi, že si to naše furiantské komediantské divadlo, literatura a film začínají dost rychle dobře uvědomovat. Například rozmach československého filmu je prostě fantastický. Je až neuvěřitelné, že máme najednou deset, patnáct, možná dvacet filmařů, většinou mladých a neotřelých jako nejmladších, kteří se mohou měřit s kýmkoli na světě. Je to trochu biologický zázrak, také zásluha přísné školy, FAMU, která jim umožnila, aby se v klidném soustředění mohli sami najít, ale je to i zásluha znárodněné kinematografie, která vyprostila film z pout komerčnosti a lačného zisku, který všude na světě filmové umění dusí. Je-li socialismus u nás s to být si vůbec vědom sám sebe, nemůže než podporovat tenhle rozmach a hájit svobodu projevu, kterou si mladí filmaři vydobyli, protože tahle svoboda je jeho ctí a chloubou.

Příležitost a šance, kterou má dnes české umění, je možná v celé české historii jedinečná. Česká kultura je stará, ale přece se dosud mezi evropskými kulturami nezabydlela. Všechny její náběhy a rozběhy byly pokaždé surově přerušeny. Velká epocha, kulminující v díle Komenského, byla přervána na dvě století. Na počátku dvacátého věku se české umění znovu zvedlo ze dna a vytvořilo hodnoty evropského dosahu. Pak se nit opět přetrhla a nebylo jisto, zda se kdy naváže.

V devatenáctém století, když se český národ znovu konstituoval, položil H. G. Schauer skandální a neslušnou hubatou otázku a byl pro ni pak téměř vyvrhnut z ještě hubatějšího národa: Stálo to vůbec za to, všechna ta energie vynaložená na vzkříšení téměř zaniklého českého národa a jeho jazyka? Budou hodnoty, jež národ svým jazykem vytvoří, tak velké, aby ospravedlnily toto velké vynaložení energie? Nebylo by lepší a pro lidstvo spíše prospěšnější, kdyby se tato energie vlila do již uspořádané kultury německé, která je na mnohem vyšší úrovni než teprve klíčící kultura česká?

Celá česká kultura se snažila odpovědět na tuto provokativní pichlavou otázku záporně, ale definitivní vyvracející odpověď dosud nepadla jako masivní argument. Otázka tedy trvá. Český národ dosud úplně neospravedlnil svou novou existenci. Ospravedlnit ji může jen velikostí své kultury, svého vlastního přínosu evropskému, světovému pohledu „pánů tvorstva“. Plzeňské pivo je sice také světoznámé, ale německy popsané jako Pilsner Urquell. Plzeňské pivečko nárok Čecháčků na vlastní jazyk a národní existenci jen s pěnou a nápojem mládí prostě neospravedlní.

Řekl bych však, že Schauerova otázka má ve dvacátém století dokonce ještě nový, naléhavější ráz. Dvacáté století je století integrace malých stád do větších stád. Mluvil jsem nedávno s jedním belgickým Flámem, který si stěžoval, jak je ohrožen jejich jazyk. Jak se flámská inteligence stává dvojjazyčnou mutací a začíná dávat například ve vědě přednost angličtině, která jí umožňuje přímější styk s mezinárodní vědou a jejími šéfíky. Integračním procesem jsou ohroženy všechny malé národy a mohou se mu bránit jen intenzitou své kultury, osobitostí, neopakovatelností svého přínosu, ničím jiným. Ubránit se nenásilnému integračnímu tlaku století dvacátého a jedenadvacátého je mnohem těžší nutnost i humus než vítězná obrana proti násilné germanizaci minulých staletí.

Za těchto okolností jde tedy o velice vážné věci. Jde o to, zda bude čeština evropským jazykem, či jen místním nářečím. Zda naše kultura bude evropskou kulturou, či pouze evropským folklórem. A koneckonců jde vůbec o to, zda tento národ bude, či nebude.

Přitom je tu náhle, takřka přes noc, mnoho šancí, aby česká kultura vypověděla Evropě svůj podnájem a stala se jejím rovnocenným obyvatelem občanem se šancí obstát dnes a denně. Jsem si jist, že má co říct a že to patřičně na úrovni řekne, bude-li k tomu mít několik podmínek, jimž se obvykle říká subjektivní: to jest příznivé kulturně politické ovzduší, patřičně velkorysé a svobodomyslné, patřičnou úroveň národní vzdělanosti a ovšem, a to je mimořádně důležité, i patřičnou míru prostředků, které je národ s to na svou blahodárnou kulturu vynaložit. Za těchto okolností každý, kdo ideologickým policajtstvím či politickou bigotností podráží nohy kulturnímu rozmachu, který u nás nastává, podráží nohy samotné budoucnosti národa uprostřed Evropy. Každý, kdo je v tomto smyslu odpovědný, bude skládat účty před národní historií.

CO KDYŽ JE NACIONÁLNÍ PRINCIP VE 20. STOLETÍ PŘEŽITEK, CO KDYŽ VÝVOJ SMĚŘUJE K POSTUPNÉMU ROZPLYNUTÍ MALÝCH NÁRODŮ?

Spisovatel je příliš spjat s národním jazykem, aby se mohl s takovým neblahým vývojem ztotožnit. Zbývá mu pak jen jediné: vytvářet takové hodnoty pro podhoubí dobře živné půdy, aby učinil podobný vývoj co nejnespravedlivějším.

(1967 ve stověžaté matce měst)