KDY A PROČ
JSEM SE NAPOSLEDY NAHLAS ROZCHECHTAL?
Dnes,
když jsem pozoroval mojí čtyřletou dceru Kláru, jak se potápí v bazénu.
KDY JSEM
NAPOSLEDY VYZNAL LÁSKU?
Při
čtení této neodbytné otázky myslím na svou neodbytnou ženu Emanuelku.
KDY JSEM
NAPOSLEDY PŘEKONAL ÚZKOST?
Včera,
ve chvíli, kdy jsem zdárně usnul po sexu.
KDY JSEM
SE NAPOSLEDY PRO NĚCO NADCHNUL?
Dnes
ráno, bylo nádherně azurové nebe.
KDY A PROČ
JSEM NAPOSLEDY NATAHOVAL MOLDÁNKY?
Před
několika dny při natáčení scény v italském snímku No. 14. A článek vyšel
na veřejnosti zrovna 14.10.2013.
KDY A CO
JSEM NAPOSLEDY ZÁVIDĚL?
Poslední
dobou často závidím nekuřákům ten jejich klídek a minimum stresu vytáhnout si
dopink.
KDY A PROČ
JSEM SE NAPOSLEDY VYTOČIL?
Nedávno.
Recepční mne odmítala pustit do domu, v němž na mne ve čtvrtém podlaží
čekali na castingu.
KDY JSEM
NAPOSLEDY VYHRÁL?
V italském
Lottu. Z deseti čísel jsem neudal ani jedno, ale i tak jsem vyhrál dvě
eura.
KDY JSEM
SE NAPOSLEDY DOBŘE NAJEDL A CO TO BYLO ZA PAMLSEK?
Mám
pocit, že se dobře stravuji každý den, ale jsem šílenec po ústřicích.
V březnu jsem jich spořádal na posezení asi čtyřicet.
KDY A PROČ
JSEM NAPOSLEDY LÁTEŘIL?
Před
časem se mi podařilo ztratit klíče od auta.
KDY A CO
JSEM SI KOUPIL JEN TAK PRO RADOST?
Knihu
obrazů Gustava Klimta.
KDY
NAPOSLEDY JSEM MĚL RADOST JAKO MALEJ KLUK?
Minulý
týden. Koupil jsem si dva balíčky žvýkaček a pak jsem se vyblbnul
s obrovskýma bublinama.
KDY MĚ
NAPOSLEDY ROZESMÁLA ŽENA?
Když
mi konstatovala jakoby nic, že ztratila druhý klíč od auta.
KDY JSEM
NAPOSLEDY ZPŮSOBIL FAUX PAS?
Osoba,
se kterou jsem mluvil po drátě, nebyla ta, se kterou jsem si myslel, že si
volám.
KDYBYCH
MĚL NĚCO UDĚLAT NAPOSLEDY, CO BY TO BYLO?
Rád
bych se proletěl po Mléčné dráze jako Pershing v přibližování k Miss
Renátce Chlumské, to je panečku Raketka.
MŮJ
POSLEDNÍ ÚLOVEK?
Na
narozeninách tety. Na dortu z jedné strany plápolalo číslo 18,
z druhé 81. Všichni si ji dobírali, že na osmnáct je seschlá, já ji na 81
náležitě pochválil. Do ticha její vnučka zašveholila, že číslo 18 je sranda.
Tetě je 68 let a počítám ji trochu mezi trofeje, nebo snad večerní úlovky.
Tyto
zcela uvěřitelné perličky pocházejí z úst herce Ivana Fraňka (49 let)
původem Plzeňáka. Ve čtrnácti letech se dostal jako čtenář Klapzubovy 11 do
širšího výběru české reprezentace mladých fotbalistů, ale v patnácti se
sportem seknul. Vydal se po stopách bráchy Petra, který hrával amatérské
divadlo. Na DAMU vystudoval loutkoherectví. Po škole se odebral na rok do
Paříže, ale už tam zakotvil na stálo. Deset let se vyvíjel jako technik
s talentem v loutkovém divadle, pak začal dostávat i nemalé filmové
role. V Česku hrál ve snímku Tajnosti a naposledy v Colette,
z období holocaustu. Má tři děti a spoustu povinností na krku. Poslední
rok studií na DAMU se seznámil s Francouzskou čerstvou jako křupavá bageta
Claire, která tam byla nasazena na stáži na scénografii. Školu završil
v roce 1989 a na podzim nelenil a spolu odjeli do Francie. Začal pracovat
v loutkovém byznysu Jean–Pierra Lescota, se kterým procestoval Francii i
notný kus Evropy. Od roku 2000 hraje v celovečerních francouzských i
italských zápletkách s komplici, znáte ty soudobé scénáře z TV reklamy asi
taky.
MARTA KADLEČÍKOVÁ PŘEVÁŽNĚ FURT NEVÁŽNĚ PRO ELLE ŽURNÁL NAŠICH
BABIČEK:
SARAH
BERNHARDTOVÁ A AFONS MUCHA – BYLA TO CHEMICKÁ FYZICKÁ DUCHOVNÍ NAPĚCHOVANÁ
OPĚTOVANÁ LÁSKA?
V páté
třídě jsme taková sdělení formou lakonických rovnic s chutí psali na zdi
činžáků v jedné nejmenované metropoli. S. B. + A. M. = LÁSKA a nikoli
oprýskaný pouliční spam, tohle je šrám prostě lesklý jako šarm. Strkání rypáku
do citových záležitostí spolužáků nám působilo blahodárné účinky legrace, le
Grace. Obávám se, že mě se – v tomto případě – zmocňuje spíš pocit
nediskrétní legrandy.
Není
divu – léta jsem byla naučená pohlížet na Alfonse Muchu jako na „monastického
muže“, zachovávajícího „důsledný odstup od ženských křivek“. Tak ho popisuje
Jiří Mucha a je o tom upřímně přesvědčen. Pak jsem si ale uvědomila, že toho o
Alfonsovi vím víc než o svých pokoutně žijících přátelích, že se Jiří Mucha
narodil, když tatínkovi bylo pětapadesát, a musel tedy jeho mladou podobu
hledat v korespondenci a dobových dokumentech secesně laděných právě tak
jako já. Odstup od žen se začínal k osobnosti, která vytanula přede mnou,
hodit čím dál méně.
Byl
temperamentní, měl velký osobní šarm a k ženám se naopak choval často tak galantně,
že tím občas budil neoprávněné naděje. Před svatbou pečlivě odstranil všechny
stopy své milostné minulosti – přiznal pouze polodětinskou romantiku
z rodných Ivančic, která v šestnácti letech zemřela. Bohužel,
podařilo se mu to takřka perfektně. Proč to dělal, je nasnadě – jako každý
vášnivý člověk byl žárlivý a život se svou velkou, o dvaadvacet let mladší
láskou, chtěl začít s čistým kontem.
Někdy
mě napadá, že jeho kritický postoj k ženám mohl vzniknout právě až po
sňatku z nerozumu. Jeho mladá ženuška, která ho v Paříži vyhledala
jako adeptka malířství, velmi rychle na svůj nepochybný talent pozapomněla,
zato začala horlivě hrát roli manželky slavné legendy. Alfons nějakou dobu až
neomaleně zdůrazňoval, že jeho odpor k manželské instituci jako takové
polevil pouze pod tlakem konvencí, opakoval svou představu společného života
„každý u svých štaflí ve svém koutě“, zlobil se, že jeho vysněná družka si
„hraje na paničku“. Po třech letech přišlo konečně první dítě; Alfons
rezignoval. Manželství vydrželo v láskyplné podobě až do konce jeho
života, ale ještě v době, kdy už byl vážený starý pes, lze v jeho
životě vystopovat obrysy dívčích postav haute culture. Jeden z těch stínů
má dokonce jméno, a ještě nedávno byl živ a zdráv.
Je
třeba mít na paměti, že koncem devatenáctého století i políbení obnažené dlaně
reprezentovalo slušný výkon překonání desítek knoflíků dlouhých přiléhavých
rukavic. Milostný vztah na úrovni vyžadoval buď přebytek času, anebo peněz,
anebo obojího v hojné míře. Proto také tehdy tak utěšeně kvetla živnost
kurtizán. Tím si lze i vysvětlit, proč Alfons žil s mladou Francouzskou,
spíš prostou osobou, se kterou neměl nejmenší úmysl se oženit, a takřka ji
nebral do společnosti. Vynořila se pravděpodobně v době, kdy se se Sarah
znal už déle než rok. Ale i kdyby to bylo dřív, nemohla by mít na vznik jejich
milostných pletek pražádný zásadní vliv.
Pokud
jde o Sarah, u té naopak každý předpokládal přemíru zájemců a ctitelů. Ale
v davu obdivovatelů, který ji obklopoval, se asi už tenkrát stěží
určovalo, kdo jím skutečně je. Zřejmě měla, jako řada dalších slavných
sukniček, slabost pro bezvýznamné pouliční playboye nebo mladé zajíčky. Za
jednoho byla dokonce provdaná, a s kým měla syna Maurice, není do dneška
úplně jasné. Ale zdá se, že navzdory této slabůstce znala dobře své hranice.
Bylo o ní známo, že s nekritickou vervou spěchá prosazovat hry mladších
autorů, ale nikdy se nepropůjčila (rozuměj:
nezahodila) k tomu, aby v nich hrála. Od Alfonse se zachoval velmi
podrobný popis její fyziognomie: „Lehce vyhrnutý cípek nosu“ měl svědčit o
„velké obrazotvornosti a nestálosti“, zato „dlouhé, úzké chřípí“ poukazovalo na
„málo vyvinutou, a tím snadno ovladatelnou smyslnost“. Zajímavá věta,
napovídající, že tak či onak o její smyslnosti něco věděl. Nevyvozovala bych
z ní ale rovnou, že se Alfons snažil o soulož a neuspěl v průniku
ctnosti s polštářovým záměrem. Byl totiž zdravě sebevědomý a příliš málo
ješitný, než aby si odmítnutí ženy, ke které pokaždé vzhlížel s úctou a
obdivem, vysvětloval její nevyvinutou smyslností. Ale zato mohl „snadno
ovladatelnou smyslnost“ zaměnit s dobře vyvinutou schopností rozeznávat,
kde končí pelest pelíšku. Sarah se dopouštěla s chutí skandálů, ale nikdy
ne ostudných randálů.
V okamžiku
jejich setkání byla Sarah určitě slavnější ikona než dnešní nanicovaté filmové
hvězdy – a to prosím neměla k dispozici ani televizi, ani film. Spojovala
v sobě velký talent a uměleckou disciplínu s úžasným smyslem pro
propracovanou propagandu, propagaci, byla ozdobou a pýchou Francie; Oscar Wilde
ji tou dobou nazýval „nádherným stvořením s hlasem zpívajících hvězd“,
zkrátka, byla to „božská Sarah“ a neměla jen tak nějakou konkurenci.
Alfons
byl už známý grafik, jež nejednu Múzu přefik, tedy Múza s aprobací velkého
Ducha… zkráceně Mucha. Známý ilustrátor, ale jeho skutečná sláva začala až
úspěchem plakátu pro Gismondu. Nevěřím, že ho navrhoval tak chvatně, jak
později někde líčí. Ve spěchu by neměl dostatek času provést ho nejprve
temperou na plátně. Ve výsledné verzi je barevnost obrazu potlačena – a právě
ty pastelové tóny kritika tolik obdivovala. Cítil šanci a dobře se na ni
přichystal. Když byl plakát vytištěn, majiteli tiskárny, Lemercierovi, se
nelíbil, ale nebylo zbytí, musel ho poslat Sarah ke schválení do divadla, kde
vždy po představení večeřela. Měla tam několik salónů, zařízených do krásy
s patřičným přepychem, podávalo se vychlazené šampáňo. Na rozdíl od pana
Lemerciera byla Muchovým výtvorem nadšená a nechala si pro autora zavolat.
Musela na něj tedy být přinejmenším zvědavá, objednávku dalšího plakátu mohla
snadno vyřídit prostřednictvím tiskárny.
Alfons
se dostavil asi s jistou trémou, vyvolanou jak tiskařovými pochybnostmi,
tak neobvyklostí okamžiku. A tak si poprvé stanuli tváří v tvář velkolepá
zář – drobounký rudovlasý symbol lišky v ženském podání ŽENY a Umělkyně,
obklopený svým dvorem věrných a čtyřiatřicetiletý, mladý, plavovlasý maník „se
smělým pohledem dobyvatele“, jak ho popisuje tehdejší žurnalista. „Má delší
vlasy, které se mu vlní do čela, jeho gesta jsou zdrženlivá, chování lehké,
přirozené.“ Místo výtek mu Sarah vřele podává ruku a ujišťuje ho další obratnou
spoluprací pro obě strany. Pro Alfonse se tím otevírá brána ke slávě, ona
získává plakáty, které nejen způsobí uměleckou senzaci, ale na kterých je
neobvykle krásnější. Z tehdejšího stisku drobné packy vznikla několik let
fungující plodná spolupráce – proč by do prkýnka nemohla následovat také
divadelní emocionální neochvějná láska? Anebo aspoň pokusy o romance?
Sarah
bylo tehdy padesát, ale to hrálo zanedbatelnou roli. Idolem doby byla zralá
žena jako karafa přetékající vínovým opojením. Na jiném místě téhož popisu Alfons
přiznává bez uzardění, že „svůj krásný dlouhý krk“ odhalovala výhradně jen na
jevišti a dodává, že „zejména, když v padesáti letech přišla do své
skutečné krásy, byly její odhalený krk a ramena překrásné propriety“.
Nedovedu
si představit, že on by se dopustil ooops negalantnosti odmítnutí, které by ke
všemu mohlo ohrozit tak lákavou spolupráci. Jde spíš o to, jestli na něm
spočinulo se zalíbením nelíčenou touhou její oko. Alfons byl pravda trošku
metráček při těle, ale na to se tenkrát přísně nehledělo a jestliže navzdory
tomu připadá dnes žádoucí mně, nejsem schopná si připustit variantu, že by se
mohl příčit zálibám Sarah.
Brzy
po vylepení plakátu Gismondy se v tisku začaly objevovat divoké kusy
novinářských kachen. Sarah dle nich údajně objevila mladého, neznámého umělce
při některém ze svých turné ve střední Evropě, připoutala ho k sobě
pomyslnými zlatými řetězy a až do vytvoření Gismondy ho ukrývala
v přepychově zaopatřeném sklepení. Taková plácání potvrzují jednak
skutečnost, že Alfons dosáhl značné popularity, ale ta záplava výmyslů zároveň
obsahuje onu prostou a oprýskanou rovnici chemické matematické dedukce: S. B. +
A. M. = LÁSKA. Čmárali své sdělení sice pozlacenou křídou, a jak se tehdy
slušelo na poměry secese ozdobně, ale čmárali.
Alfonsova
spolupráce se Sarah reprezentovala mnohem víc, než navrhování plakátů.
Vysedával v divadle, navrhoval dekorace a kostýmy, dokonce se zmiňuje i o
podílu na režii. To všechno byly v té době anonymní činnosti, neuváděné
ani na plakátech, ani v programech, zato pohlcující kvanta času, kterého
měl dík slávě, přinášející stále četnější objednávky, čím dál tím méně. Vedly
ho k takové obětavé spolupráci dobrosrdečnost a láska k divadlu,
anebo za tím vězelo něco bonus ikonus meditativní i lascivní sinus i kosinus
navíc?
Srovnáme-li
Gismondu s dalšími prostornými plakáty, které Alfons spáchal později,
nemůžeme si nepovšimnout nápadného rozdílu – prvnímu dominuje byzantská říza,
korunovaná malým obličejem vzdálené bytosti, ty ostatní jsou dokonalými, byť
silně idealizujícími portréty. Vypovídají o důvěrné znalosti nejen vnější, ale
i vnitřní podoby a stále trvajícím nehynoucím obdivu k vampu Sarah. Nic
víc, ale také nic málo.
Něžné
přátelství 2 hrdliček, které mezi nimi kulminovalo každou chvíli, trvalo ještě
dlouho poté, co období jejich tvořivé spolupráce bylo nenávratně minulostí.
Může takový vztah přeskočit jako jiskra jasná pouze na čistě profesionální
bázi? Snad i může, ale osobně tomu nepřikládám příliš důraz, když o soustu pro
paparazziho prakticky schází důkaz.
Těch
pozdějších setkání nebylo mnoho a zmínky, které o nich v korespondenci
nacházíme, nejsou nijak intimní slastně. Ani být nemohou – sděloval to milované
dívce, budoucí právoplatné manželce. V dopise z roku 1905,
z USA, kdy Sarah bylo už šedesát a Alfons měl těsně před svatbou, si
přesto neopomenul libovat, jak Sarah stále krásně vypadá. Po popisu něžného
uvítání polibkem svou příští ženu s náhlou horlivostí ujišťuje, že
v tom nemá vidět nic zcela nekalého – mezi ním a Sarah bylo na 100% „v ž d y“ jen čisté přátelství. Alfons smolil své
dopisy jedním dechem, nepřepisoval je a neškrtal. Být jeho snoubenkou, bych si
– ve třiadvaceti, před svatbou – bez toho ujištění nepomyslela vůbec nic, ale
takhle? Zato po jeho přečtení bych se možná nad romantickou minulostí svého
snoubence tady na okamžik pozastavila. Není to velké uřeknutí, a zase nemusí
nic znamenat. Ale právě tak se v něm může ozvat úlek milence žárlivce,
odhodlaného nepřiznat ze své minulosti ani to nejprťavější extempore. Natož
notabene to nejvyšší!
S určitostí
se tedy dá tvrdit, že dávný stisk drobné pacinky nad sklenicí šampaňského byl
počátkem něčeho velmi neřestného. Sarah ho nikdy nepřestala povzbuzovat a
obdivovat, hej ještě přidej. Alfons ji spodobnil jako nádhernou pozemskou
bytost, uchoval nám její kouzlo a do konce života o ní hovořil až
s láskyplnou něhou. Tím je vlastně platnost rovnítka S. B. + A. M. = LÁSKA
s určitostí podtrhnuta. Jestli se spolu muchlovali? O tom tehdy nemusela
mít tušení ani komorná pověřená od Sarah. A jestli něco věděla, nikdy nám to
již nevyzradí… muchlovat se s Muchou chtěla Sarah, asi jako cukrovat se
s Walt Disneyem chtěla Sněhurka, tak nějak by to nejspíš viděla dnešní
zhýralá veřejnost.
JIŘÍ MUCHA
OČIMA ANTONÍNA JAY LIEHMA ZACHYCENÉHO DO KNIHY „GENERACE“
Kdysi jsme
se spíš vídali, než znali, a pak znovu, hned po tom, co se vrátil a napsal tu
moudrou, krvavě, nemilosrdně, zoufale moudrou knížku o Studeném slunci jako psí
čumák, to nejúplnější vypodobnění dělníkovy, horníkovy dřiny (JAR – Špinavej
džob…) v české literatuře, která pak musela počkat na vydání ještě dalších
deset let. Až jednou, to bylo nad nikdy nenatočeným scénářem Pravděpodobné
tváře, který psal pro Jana Němce, a pak ještě znovu nad smutnou historií
československých letců ze Západu, jsme si nějak začali rozumět. Taky v tom
měl prsty pak Aragon, jako v tolika mezních věcech. Je zvláštní, jak
dlouho k tomu někdy lidé potřebují. Potom jsme jednou spolu trávili pár
dní kdesi pohromadě, a ještě jednou den a několik hodin, a od té doby mám
pocit, že si můžeme sdělovat navzájem všechno, a také tak činíme. Už dlouho mne
na něm fascinuje ta volba: je jeden z mála českých spisovatelů, který by
mohl od hodiny žít a pracovat jinde, má tu možnost, nemusel by se starat, jak
by se uživil či zda by ještě mohl psát. Ani domov by neztratil, nemusel by
zpřetrhat pouta, mohl by se kdykoli vrátit. Přitom mu tahle země neudělala nic
prospěšného, poskytla mu méně, než by mohl dostat jinde, slovem mu
nepoděkovala, že se za ni pět let vláčel po bojištích světa, a navíc ho vyslala
na tři roky pod zem. Ale Jiří Mucha vysedává dál na Hradčanech či na Jizerských
horách, poctivě píše svoje denní penzum, občas se rozjede do světa, kde je doma
jako málokdo od nás, ale vždycky víš, že ho opět spolehlivě najdeš v tom
fantastickém domě – muzeu či chaloupce na zeleném vršku. Mám rád tenhle pocit,
stejně jako jsem byl rád, když jsem do něho neplánovaně zničehonic vrazil třeba
na londýnské street nebo v jihofrancouzské útulné hospůdce, kde je on
doma, kdežto já host, i když ne turista. Proto ho občas zavolám, třeba jen,
abych si ten bezva pocit zopakoval. Ale přísahám, že tu otázku jsem mu naplno
položil až nyní: PROČ TAHLE VOLBA?
Haha
– (to je takový jeho tichý potutelný smích, než něco vysloví). Za tím je dvojí
zkušenost, osobní a zděděná. Nemusím dlouze vysvětlovat, že spisovatelství je
zatraceně citlivé řemeslo. To není jako malířství nebo hudba, kde se dá ohromně
generalizovat. Tady co slovo, to konkrétní prohlášení. Tím, že jsem za války
prožil šest souvislých let v emigraci, jsem bezpečně zjistil, jak dovede
deformovat pobyt v cizině, pokud je v něm sebemenší nedobrovolnost.
Její příčiny přitom nemusí být zrovna politické, vyhoví právě tak dobře
ekonomické. Stačí, aby spisovatel přenesl těžiště do ciziny, a začne se
zkreslovat jeho pohled. Kromě toho i nejvítanější host zůstává hostem a všichni
jsou velice citliví na to, jestli zůstane hostem a bude jen brát, nebo se
rozhodne splynout s prostředím a také mu za to něco odevzdat. Po velkém
stěhování národů, které nastalo od příchodu Hitlera k moci, nikdo příliš
nové usedlíky nevítá. Buď budeš dávat, přijmeš novou národnost, nebo zbytečně
dlouho nezůstávej, a hlavně po nás nic nechtěj. Jsou země, kde bych žil velice
rád, například Francie, ale ta je právě v tomhle ohledu zvlášť citlivá.
Umělec, který je ochoten stát se Francouzem, je jejich. Ale pokud to neudělá,
pokud se nestane součástí pařížské výchovy, vyloučí ho jako cizí tkáň.
Francouzská xenofobie tu pokaždé zaúřaduje naprosto spolehlivě a velmi
intenzivně.
MYSLÍTE
TŘEBA WRIGHTA?
Proč?
Myslím především na svého otce. Nestal se Francouzem, a tak ho vyloučili
z pařížské školy a odpuštění hříchů přichází až teď. Nežádal francouzské
občanství, a to především způsobilo, že po první světové válce byl vyřazen
z učebnic a světové veřejnosti jaksi unikl pozornosti.
Ale
hlavní důvod je ten, že život v cizině zkresluje pohled. Jak jste někde
delší dobu, začne vás dráždit, že některé věci jsou tu jiné než doma. Přitom
třeba i mnohem lepší. Když člověk nemá co vyčítat přátelům, má jim alespoň za
zlé, že postrádají jeho kvalitní dobré vlastnosti. To je stará známá
odrhovačka. A tak vzniká stav trvalé iritace, který znemožňuje rozumné
uvažování. To není teorie, to je podložená praxe.
Zkresluje
se pohled i na vlastní zem, člověk si ji venku idealizuje, stává se trochu
naivním vlastencem, vyvíjí se v něm komplex krajana. Tuhle deformaci jsem
mohl dobře postřehnout právě u otce, který žil v cizině od sedmnácti let a
domů se vracel jen sporadicky na letmé návštěvy. Způsobilo to hypertrofii
národního cítění, které mu znemožňovalo správně odhadnout, jak to doma vlastně
vypadá, a ubránit se zklamání, které nastoupilo, když se sem natrvalo vrátil.
Pak
je tu ještě politický aspekt. Když dnes někdo odjede z nějaké východní
země proto, že se nechce smířit s určitým tlakem šikany nebo chce zůstat
sám sebou, nestát se tupým nástrojem, velice rychle zjistí, že chce-li
existovat, stane se zase nástrojem na druhé straně a ten tlak šikany se objeví
znovu. Formy jsou možná jiné, ale má-li člověk otevřená kukadla, musí si nutně
uvědomit, že takový druh volby znamená pouze vyměnit modré za zelené. Emigruje
se vždycky do protikladu. Vědec, který neměl příležitost, dostane vybavenou
laboratoř, bystrého, nevyužitého obchodníka schlamstne velká korporace, politik
se přidá na stranu nepřítele a od spisovatele se očekává, že bude psát
nactiutrhačné pamflety. Na nějaké jemné odstíny není nikdo zvědav. Služ, anebo
sem nelez. Být poctivě sám sebou, stát si za svým názorem může člověk jedině
doma, protože je součástí chumlu, ke kterému patří, od něhož bere a kterému
dává. Má právo postavit se třeba na zadní nohy. I povinnost. Kdežto
v cizině to právo nemá. Přinejmenším by to od něho vypadalo jako
nevychované gesto.
Ale
těch důvodů se najde ještě víc. Protože jsem od dětství žil hodně v cizině
a mám tím pádem vlastně několik dějství z dětství, vím nejlíp, jak strašně
důležité je pro spisovatele to, co je pod zemí: kde chodil do školy, kde si
poprvé natloukl koleno, dostal přes čumák, koukal po slečně a proč se mu tolik
zalíbila… Dětství a způsob, jak jej prožíval, je pro spisovatele důležitější
než možná všechny výkrmny na vzdělávání, to jest pochopitelně univerzity. Tam
prakticky začíná základ literatury. Jakmile člověk začne chápat a má za sebou
školy, podnětnou pubertu, přestane se v jeho vědomí usazovat svět jako
poetický vjem. To, co podněcuje, ono osobní poetické konto, se vytváří jenom
v dětství. Potom už se ukládá na konto racionální. Nemám na mysli
protiklad poezie – próza, ale cit kontra rozum. V téhle etapě se také
vytvářejí poetické hodnoty slova. I jednotlivé figury, ze kterých je složen
jedinec. Každý je řada figur, vrstevnatě na sebe poskládaných, a spisovatel je
člověk, který ty figury dovede ze sebe sloupnout lístek po lístku peelings po
peelingu, jako cibuli peelings, a z každého toho rudimentárního jedince,
který v něm existuje jako homunkulus, dokáže – nebo by aspoň měl dokázat –
vytvořit postavu tím, že ho vloží do živného roztoku. Dnes už nemůžeme psát o
lidech jako objektivní pozorovatelé. I když píšete o antagonistovi, musí ta
figura být ve vás, jinak to nejde, nikoho to nebude zajímat. Proto také dnes
přestalo platit realistické malířství. K tomu je vhodná fotografie. Bez
toho základu by figury byly z papíru – a budou z papíru, zkusíte-li
nasucho vytvářet postavy jiného národa. Proto musí spisovatel zůstat výhradně u
toho, co má v sobě. Přesedlání, přesazení končí obvykle katastrofou.
Důkaz
opakem je právě fakt, že jsem měl několik verzí dětství. Rostl jsem, rozbíjel
si kolena a snil mokře poprvé o spolužačce i ve Francii, i v Americe. Jsou
to takové moje pacibulky, menší, ale velmi odlišné od té hlavní. Mají zase své
spousty plátků, vytvořených v mateřských školkách, školních lavicích a
dětských samotách, ale jelikož se utvářely jen po určitou dobu, zůstaly
zakrnělé, nestaly se z nich plnokrevné bytosti. Samozřejmě, kdyby téhle
pacibulce dal člověk ausgerechnet podmínky, udělal z ní tu hlavní, mohl by
z ní vypěstovat i hlavní rostlinu a ta druhá by zakrněla. Jenže to asi
stejně nebude nikdy to pravé ořechové.
K tomu
přistupuje výbava jazyka. Není možné psát o lidech jiného národa jinou řečí.
Musí to být jejich řeč. To tedy znamená změnit jazyk. Jenže jiný jazyk než
vlastní lze ovládnout dokonale pouze pro zběžnou potřebu. Člověk si v něm
buď vůbec nevytvoří vlastní styl, nebo jen velmi okrajově. Většinou jen zas
napodobuje vzory. Končí tam, kde pravý spisovatel začíná: když ovládl dokonale
svůj nástroj. Výjimky potvrzují pravidlo – například Joseph Conrad. Ten změnil
jazyk dokonale. Mám ho velice rád, ale že jsem ho četl jenom v angličtině,
vím, jak je bezpečný pouze tam, kde je doma, totiž tam, kde domov neexistuje,
na širém moři. Jakmile se ocitá na pevné zemi, jsou jeho figury trochu
bezkrevné. Conrad prožil dětství v Polsku, a proto jeho suchozemským
Angličanům schází shelter, zázemí. Každý je jen takový nedonošený homunkulus.
Nebo
Nabokov. Jenže Rusové, to je kapitola sama pro sebe. Jsou trochu větší než
svět, vejde se do nich v podstatě všechno. Aspoň mám takový pocit. I když
jsou tisíckrát Američany, Číňany, čím chcete, vždycky zůstanou Rusy. Nikdy se
neodnaučí říkat měkké ň a neodstraní ruskou mozkovou odchylku. Nabokov, kterého
si jako autora nesmírně považuji – celý ten omyl s Lolitou byl jen
důsledek reklamní masáže, která s literaturou nesouvisí –, se pohybuje ve
své literatuře opět bez domova. Já bych v tomto století (jedná se o dvacáté = zápis je s datací
1967) už nenazýval nikoho věčný Rus, bloudící ze země do země…
Někdo
namítne: A co Rumuni v Paříži? Jenže mně vždycky inteligentní Rumuni
připadali jako emigrovaní Francouzi. Rumunská umělecká a intelektuální vrstva
má takovou pospolitost s francouzskou kulturou, že jakmile se některý
usadil v Paříži, převzal nejenom snadno francouzskou mentalitu a styl, ale
vnesl do nich navíc vlastní rumunskou absurditu. Francouzi přece nemají smysl
pro absurdnost, ten mají Angličané. Proto je francouzská absurdita původně
vlastně implantovaná z Rumunska. Nebo z Irska. Jenže Irové jsou
chmurní cvoci, na rozdíl od veselých bláznů Angličanů. Beckett ani Joyce nejsou
zrovna záležitostí k popukání.
Rumuni
se ovšem snadno vzdávali minulosti. Před válkou nestála za moc. Ionesco mi
jednou líčil, jak odjížděl definitivně z předválečného Rumunska, plného
fašistického odpadu. Sotva překročil hranice, s ulehčením si odplivl, ale
zjistil, že je v horthyovském Maďarsku, a tak si odplivl podruhé, když se
dostal ven i odsud. Teď nadává na Francouze. Ale je Francouz. I Tzara byl
Francouz z Rumunska. Dadaismus bude asi nějaká jejich národní vlastnost,
přednost.
Tohle
všechno jsou tedy literární důvody, proč být raději doma. Spisovatel má prostě
potřebu identifikace s určitou skupinou lidí; mluví pro ně nebo proti nim,
ale musí vědět, že k tomu má rodové právo, že se nenabourává do soukromí
úplně cizím lidem. Aspoň z mého hlediska je to tak. Samozřejmě, pro
uklidnění nervů je moc dobré, když si člověk může odžít pravidelně půl roku
někde v cizině, kde ho za tak krátkou dobu nic extra neirituje, ale ani
moc neinspiruje. Já například cítím, že jakmile bych žil dlouho na
sebekrásnějším místě, třeba v Provence, začal bych se deformovat až
hroutit a asi bych časem neměl o čem kloudném psát. Čili, kdybych to měl shrnout,
nechci ztratit svou identitu ani se stát nástrojem politických čachrů a
habaďur.
Kromě
toho, a to už je trochu sobecké, jsou dnes lidi zvědaví jen na to, co jim poví
člověk, který důvěrně zná něco, co oni neznají, a mnohem méně je zajímá, když
jim někdo, kdo přišel odjinud, vykládá o nich. Zajímavý je jenom autentický
hlásek. Když chcete, aby vás ve světě slyšeli, je mnohem lepší mluvit
s odstupem z dálky, z místa, kde jste doma. Proto pokládám vůbec
emigraci umělců za investici velice pochybnou a pochybenou. Kdyby k nám
emigroval třeba Korejec a psal české romány, asi by to nikoho příliš nezaujalo.