RENÁTA a rachot s Run-DMC na

http://www.youtube.com/watch?v=lHlrrHvPt78

POJEDNÁNÍ BOHUMILA HRABALA NAD SMYSLEM ČERNOBÍLÉ FOTOGRAFIE CVAKY CVAK, ÚSMĚV, PROSÍM!

Československý spisovatel předkládá své veřejnosti proti násilí knihu více než padesáti snímků, podobenek svých autorů. Myslím, že autor těchto portrétů zná fotografie Karla Ludwiga, ale i Václava Chocholy. Tak soubor portrétů může doplnit rukopisy spisovatelů, protože fotogenická výpověď může nejet plnit účel nadtextem i podtextem samotných textů, ale současně i obžalovacím spisem, ale i polehčující okolností, i prosbou o slitování. Tak dobrá fotogenická fotografie může se jevit jako jeden z klíčů a odhalit záhadu autorova stylu, protože dobré oko fotografa je i očitým svědkem mezní situace a je schopno se dobrat i samé podstaty lidského objektu… dvě oči, dvě ruce, dvě uši, jedna tlama nenažraná… protože bystré oko fotografovo dovede vybrat s bohatého celku fotografií jenom tu jednu správnou, tu osvědčenou, tu fotografii, ve které se fotografova etika kříží s jeho estetikou šlechtěnou už léta. Tak fotograf má tu moc najít tu nultou situaci, ve které jeho jedinečný portrét je neúprosný soudce, tak jako věštba tarokových karet, tak jako hádání osudu z otevřené dlaně hrdiny činu či přečinu. Myslím si, že taková fotografie je schopna odhalit i tajemství autorova literárního stylu, tak jak to nazývá Roland Barthes – „Tak pod jménem stylu se tvoří autarkní řeč, mluva, která se noří jen do osobní a tajné mytologie autorovy… kde se vytváří první spojení slov a věcí, kde se jednou pro vždy ustavují celá nezbytná verbální témata jeho existence…“ Myslím si, že i podobenka autorova je schopna zaujmout a doplnit veskrze jeho rukopis, protože se pak stává šifrou, ve které se znamenitě lidská postava zvedá z hlubin času, že taková fotografie je letmým kuk v zrcadle, kterého se bojí nejen každý soudný člověk, ale i dobrý spisovatel namnoze populární.

Baudelairovy Květy zla jsem zvolna a s ohromením četl a studoval a pořád jsem ještě neviděl to, jak Charles teda vypadá. Až jsem jednou zadara obdržel knihu francouzského zakladatele fotografického portrétu, knihu pana Nadara, a tam, mezi ostatními portréty slavných francouzských básníků a malířů a spisovatelů jsem si povšiml šesti fotek Charlese Baudelaira. Celé měsíce jsem se díval do té uhrančivé básníkovy tváře, ze které jsem rozpoznal nejen jeho osud, ale i to, že fotografie mi napověděla mnohem víc než olejový portrét Charlese Baudelaira od básníkova kámoše s temperou a štětci pana Maneta…

*

Prozaik nadaný darem básnické imaginace, není to střevo, ale střela, po Jaroslavu Haškovi pokračovatel v tradici prózy zaznamenávající „hovory lidí“, vypravěč příběhů plných „surovinek i něhy“, objevitel svérázného pábitelského lidského dobrodruha u žen.

*

Narodil se 28. března 1914 (= stejný ročník jako můj děda sprosťák Karel) v Brně–Židenicích, obecnou školu navštěvoval v Nymburce, kde také odmaturoval na reálce (1934). V druhé polovině 30. let studoval na právnické fakultě v Praze asi paragraf opřený o práva (doktorát složen 1946). Za války vystřídal několik profesí – byl úředníčkem na nymburském notářství, skladníkem, dělníkem, výpravčím ČSD v Kostomlatech. Po válce pracoval rok jako pojišťovací agent, 1947–1949 byl obchodním cestujícím se zaručeně výhodným sortimentem pro celou domácnost. V roce 1949 nastoupil jako brigádník v kladenských ocelárnách, kde fungoval až do těžké havárie v roce 1952; 1954–1959 byl baličem papíru a kolemjdoucích žen na podpatcích ve Sběrných surovinách v Praze, pak tři roky kulisákem a statistou v libeňském divadélku Standy Kostky Neumanna. Od roku 1962 se zabývá dobrodružnou literaturou.

Poprvé se představil na veřejnosti bibliofilským vydáním dvou povídek, nazvaných Hovory lidí (1956); za jeho skutečnou prvotinu je však považována teprve knížka povídek Perlička na dně (1963), v níž Hrabal prvně otiskl šlépěje svých hutných a intenzivním slovníkem nadívaných příběhů, jež zachycují hovornou řečí s bohatou příměsí humorného slangu osudy lidí okouzlených plností a mnohotvárností života ochuzeného a utlačovaného uvnitř železné opony. Hrabal vynesl své hrdiny na světlo „zdola“, oprostil jejich zobrazení od PVC vyumělkovanosti a rehabilitoval spontánní aktivitu mluvního projevu i jednání obyčejného utahaného člověka od všelijakých povinností dne, jeho smysl pro krásu i kouzlo paradoxu, objevil mrštnou poezii v nejhlubší všednosti. V druhé své povídkové pobídkové show – což je sbírka Pábitelé (1964) – definoval zdárně a ještě přesněji činnost „pábení“ jakožto záležitost umělecké inspirace, způsob výkladu světa neochuzen o nirvánu, při němž je reálně záměrně smíšené zboží s vymyšleným, ve kterém fantazie vypravěče nabývá zcela vrchu nad popisnou interpretací skutečnosti. Prostě se ani chvilku nenudíte a poznáváte hloubku mudrcova sdělení. Pábitelé „mají charakter ehm lidských originálů, neodvratitelně kráčejících za svými sklony a zájmy, jsou nezkrotní i neregulovatelní, činitelé nezprofanovaní dobrým ideálům i reflexím sebe sama, tak či onak nestřízliví a posedlí svým viděním svého odlesku i odlesku skutečnosti vůbec“ (B. Svozil). Na Hrabalovy surrealistické začátky a obdiv k meziválečnému poetismu upozorňují Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), bezsyžetové pásmo sestávající z jedné veledlouhé nilské věty vlnité, monolog odhalující složitost i ve zdánlivě nejprimitivnější lidské povaze i všudypřítomnost poezie v člověku jadrném. Novela Ostře sledované vlaky (1965, zfilmováno na Oscara), s výstavbou naopak tradiční, je situována na bezvýznamnou železniční stanici v době války, kde mladý elév prožívá první zkušenosti s láskou čilou a nestraší ani fakt, že umírá při zdařilém pokusu zničit nacistický vagón se zbraněmi.

V druhé polovině 60. let Hrabal kladl důraz na ty tóny své tvorby, jež směřovaly k absurdnímu a černému chacháčovitému i kýčovitému humoru, naturalistickým obrazům absurdity lidské existence – vznikly knížky Inzerát na dům, ve kterém už nehodlám dál bydlet (1965), Toto město je ve společné péči obyvatel (1967) a Morytáty a legendy (1968). Opět zde pracoval s metodou kontrastu a montáže, střídání protichůdných procesů s emocemi. V 70. letech přinesl Hrabal trojici próz spjatých jak volbou prostředí, tak zachovávaným vzpomínkovým retrostylem – vylíčil zde osudy své famílie v předválečném Nymburce, a především uvedl do literatury pábitelskou postavu strýčka Pepina, který řval vždy velitelské ohlušující volume jako když zkouší nejbrutálnější bobr halekat svůj nejnabroušenější RAPPIN´ na drums. Trojice novel Postřižiny (1976), Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy milióny (1981) vyšla později souborně pod názvem Městečko u vody.

Slavnosti sněženek (1978) přinášejí nové portréty pábitelů, tentokrát přímo z Kerska, kde Hrabal žil spokojen v ústraní a v blízkosti lesního léčivého pramene Há2ó, zatímco Kluby poezie (1981) jsou baladickou oslavou života libeňské periferie padesátých let a současně poctou autorovu přítelovi, výtvarníku–explozionalistovi Vladimíru Boudníkovi. Domácí úkoly z pilnosti (1982) přínášejí Hrabalovy postřehy o životě s požitky požitkářů a spisovatelské tvorbě, k esejistice směřují texty zařazené do sbírky Život bez smokingu (1986).

Kromě Ostře sledovaných vlaků byly zfilmovány ještě Postřižiny, Slavnosti sněženek i Obsluhoval jsem anglického krále, některé prózy byly zdramatizovány. Hrabalovy knihy patří k nejžádanějšímu tovaru v zahraničí, neboť vyvolávají slušný rozruch.

MILOŠ MACOUREK: KNÍŽKY, MOJE KNÍŽKY

Přiznám se vám, že píšu takové řádky poněkud zjihle. „Neboť nakladatel první knihy, to je zkušenost skoro tak nezapomenutelná jako první láska,“ napsal Karel Čapek o stařičkém Františku Borovém.

Jenže! První láska nepadá z nebe, předchází jí snění a touha. V tomhle případě mají obě tyto kategorie společného jmenovatele – je jím kniha.

Jaký to „záhadný corpus touhy“, řečeno s Buñuelem. Desky, hřbet a potištěný papír. Nic víc u toho nehledejte. A přece je to zázrak zázraků. Computery a vesmírné delikty raket stvořil člověk, ale kniha stvořila veškeré tvůrce. Je to vynález schopný vyvolávat zvídavost, nadšení, odhodlání, lásku, trýzeň, smích i žízeň, dokáže rozbít člověka a postavit ho znovu, dát jeho životu obsah i smysl. Ano, na začátku bylo slovo. A je nádherné, že nepocházelo od boha. Po pravdě řečeno, neznám nic, co by v mém životě sehrálo větší roličku. Knihy jsem četl, knihy jsem si půjčoval, kupoval, kradl, vyměňoval, opisoval pointy, prodával draze, expedoval flexibilitou dravce, balil, knihám jsem dělal promotion, redigoval je a nakonec i psal. Říkám nakonec, protože psaní nepřišlo hned, nejdřív jsem vyplácal kvanta olejových barev, pak přišly na řadu herecké šminky zděděné po strýci, a teprve v závěru psací mašina. Ale stejně: hlavní úlohu v tom všem sehrály holky knihovaté.

Začalo to tatínkovou knihovnou. Předplácel si Volné směry a Štencovo Umění, odebíral Knihovnu Lidových novin, byl členem Družstevní práce, kde vycházel legálně Rabelais, Swift a Cervantes, jakož i Melville a ctihodný Rimbaud. Byl i členem Mánesa, kde vyšel Exupéryho Noční let a Kafkův Zámek notorika. Otcův noční stolek byl zahrnutý novinkami a jeho nedělní dopoledne byla v zimě v létě značně totožná; seděl v křesle u rádia, před sebou skleničku vína, poslouchal varhanní vychytávky v pestře laděných koncertech a četl.

Knihovna byla zamčená a matka žila v domnění, že o klíči nic nevím. Jenže já o něm věděl. A otec věděl, že o něm vím, ale nikdy ho neschoval jinam. Gentleman´s agreement. Bylo mi pihovatých třináct let a bral jsem si, co jsem potřeboval, Wellsovy Dějiny světa, stejně jako Neumannovy Dějiny lásky. Začala válka a otec věděl, že mi život co nevidět strčí frňák do daleko surovějších věcí, než jsou potištěné stránky. Měl pravdu jako vždycky.

Měl jsem tatínka, jakých je na světě málo. Matka nepeprná lamentovala, že si místo učení dovoluji číst, ale on byl klidný bohém. Když jsem v tercii propadl, nedal mi ani pohlavek. Z fyziky nebo chemie jsem neznal vůbec nic, zato jsem věděl, že se v antikvariátu pana Bílka objevil celý E. A. Poe v pěti svazečcích. Otec přikývl a vytáhl peněženku. Byl prostě skvělý potěšitel.

V rodině se traduje verze, že to bylo všechno jinak, že otec měl slabé srdíčko a že se se mnou nechtěl rozčilovat, aby ho neranila mrtvice. Na tento výklad jsem ovšem nikdy nepřistoupil.

Jestliže naše knihovna byla v mém životě událostí number one, knihkupectví a antikvariát byly druhé v pořadí. Dnes se to zdá takřka neuvěřitelné, ale je pravda pravdoucí, že bylo možné přijít, zeptat se, máte Nezvalův Skleněný havelok, chvíli počkat, než pan Bílek knížku najde, a pak si ji odnést, lesknoucí se novotou, s Teigem na obálce. A také s tlukotem srdce, neboť to srdce tlouklo surrealisticky surově.

Ale to není nic proti vzpomínkám na zadní část toho krámku, kde se daly vyštrachat takové skvosty jako Vrchlického překlad Stébel trávy, Čapkova Francouzská poezie nebo celé štosy Šaldova zápisníku. To už jsem byl víceméně ztracený člobrda, na školu jsem neměl v žádném případě vyhraněn čas, knížky byly má obsese, dopouštěl jsem se vědomky trestných činů, z frýdecké knihovny jsem vytahal všecko, co za něco stálo, Baudelaira, Blakea, Novalise, Rilka, Marinettiho, načež jsem po čase s tragickým výrazem oznámil panu Gawreckému, že jsem to všechno ztratil. Otec to zacáloval.

Proč jsem to dělal? Byl jsem v pubertě pobertou a číst znamenalo pro mě pobývat v dospěláckém světě, kde řachal o sto šest sex jak bouchací kulky, znamenalo to setkávat se s lidmi urozenými až k závrati, z kterých jsem si bral odvahu vidět svět po svém, autenticky odvahu provokovat a dělat si, co chci. Neuznával jsem žádnou autoritu – kromě svých knížek. Jak také jinak? V poměru k takovým gigantům, jako byl pro mě Rimbaud nebo Klíma, jevili se mi profesoři (až na dvě výjimky) jako katedra složená z pitomců, a každá jejich nedostatečná mě naplňovala hrdostí jako cena Francouzské akademie. To se ví, že jsem byl pro ně nepřijatelný. Ale cítil jsem, že na mé straně je něco, co mi drží palce. Moje knížky.

Mea Culpa, bylo mi patnáct, když se nečekaně objevil jejich další zdroj. Byl jím syn franštináře Papiže, což byla přezdívka. Synovi se říkalo mladý Papiž, byl o čtyři roky starší než já a objevil se v naší partě, protože jsme vymýšleli džez a on hudlal na basu. Jednou jsem mu vracel desku s Ellingtonem, uviděl jsem knihovnu jeho otce a vytřeštil kukadla napilno; byla větší než naše. Od té doby se mezi námi rozvinul čilý obchod. On kradl tatínkovi knihy a já je kupoval. Tak jsem získal nedostupné poklady, Nervala, Mallarméa, Jarryho, Lautréamonta, zkrátka všechny svazky edice Prokletých básníků, ale i Bretonovu Nadju a já nevím co ještě.

Bylo to dobrodružství, které se dá stěží vylíčit, dobrodružství v pravém slova smyslu, protože v té době nacisti zavřeli náš ústav chorobný a starý Papiž k nám začal docházet na doučování francouzštiny. Před jeho první návštěvou jsem uložil jeho bývalý majetek do stolu, u něhož měl sedět. Měl své knihy pár centimetrů od sebe, stačilo otevřít zásuvku. Pro všechny případy byla zamčená.

Tyhle kondice byly dost kuriózní. Pokud šlo o gramatiku, nedal jsem starému páprdovi šanci. Zato jsem ho nutil, abychom spolu překládali. Tu přinesl na hodinu Maxe Jacoba, tu zase Cocteaua a pak jsme brali verš za veršem. Jednou přinesl antologii světové poezie, vydanou u Gallimarda. Byla plná básníků pro mne docela neznámých. Překládali jsme Masterse, Lorcu, Eliota, Pounda, Chlebnikova, Morgensterna. Na otázku, jak mi jde franština, dostal otec odpověď, že nic moc, ale že jevím značný zájem. Tatínkovi to stačilo. Když Papiž odešel, snažil jsem se dostat ty přeložené řádky do rýmů a rytmicky učesat.

Konečně přišel den, kdy válka skončila a my znovu mohli usednout do lavic. Tehdy se ve škole objevilo první číslo Středoškoláka. Dal jsem pár těch „překladů“ do obálky a poslal je do Prahy. Tak se objevila moje první tištěná práce, překlad Apollinairových Ocúnů.

Mohlo by se zdát, že profesoři byli celí vyjukaní z toho, když se mezi autory Středoškoláka objevil právě žák jejich ústavu. Jenže oni spíš zuřili. Byl jsem černá ovce, známá firma, repetent a zrovna ten tiskl ve studentském časopise. Jednou mi dokonce otiskli studii o Verlainovi i s překlady, za což jsem inkasoval prémii 250 Kčs. Když jsem byl vyvolán z lumírovců a měl odpovědět na otázku, co napsal Vrchlický, řekl jsem drze, že Tarzana. V té době jsme totiž soutěžili s kámošem Vartou o horší prospěch. Vyhrál jsem zcela přesvědčivě, v pololetí mě vylili. Maminka se kácela k zemi, otec zůstal klidný a svým vlivem prosadil, že mi bylo dovoleno studovat reálné gymnázium soukromě. Mám dojem, že jsem byl jediný svého druhu v republice.

Řeknete, že mi nastaly zlaté časy, že jsem si mohl malovat a číst, jak jsem chtěl a kdy jsem chtěl. Horší bylo, že jsem nemohl číst, co jsem chtěl. Protože to, co jsem chtěl, nebylo v Místku, ale v Praze. Vzpomínám, jak se mi náhodou dostala do rukou první čísla melantrišských Listů. Henry Miller, Desnos, Saroyan, reprodukce Hudečka, řeči o Skupině 42. V Praze se děly úžasné věci! A pak naprostá bomba – Prévertova básnička v Kroupově překladu! Nespal jsem. Jestli psát poezii, pak jedině takhle! Ten překladatel přece musí mít těch věcí víc! Nedalo se dělat nic jiného než sbalit kufry a sbohem! Matka plakala, otec byl jako vždy báječný, dal mi na cestu a zvážil obnos, který mi bude zasílán.

Slíbil jsem, že budu v Praze studovat Vysokou sociální a politickou, kde nevyžadovali maturitu. Přihlásil jsem se, dostal razítko na potravinové lístky a víc mě tam už neviděli. Neměl jsem prostě čas. Praha, to byl život v trvalém transu. Už jenom těch antikvariátů! U Bačkovského jsem jednou objevil Joyce, podruhé kompletního Prousta, potřetí mi nějaký zákazník vyfoukl drze před nosem Babela. Vrcholem byl ovšem Topičův salón, dnes knihkupectví Československého spisovatele. Na zdech grafiky Tichého, ale i Daumiera, na pultech L´Oeil, Deuxième siècle, novinky z celého světa. V tlusté revui Le cahier d´art jsem našel dlouhou Prévertovu báseň, v potu tváře ji přeložil a odnesl Adolfu Kroupovi. Zařadil ji do výboru, který připravoval. Byl jsem ne v sedmém nebi, ale v desátém.

V Kroupově miniaturním bytečku, k prasknutí napěchovaném knihami, jsem poprvé držel v ruce surrealistickou revui Minotaur. Byl jsem u něho pečený vařený a seznamoval se s těmi, kdo k němu chodili, také s Hrubínem a Závadou. S Kroupou jsem poprvé navštívil Halase a Holana, s ním jsem poprvé přišel do Makarské vinárny, kde se scházeli Hudeček, Gross, Smetana, Kotalík, Chaloupecký a všichni ostatní ze Skupiny 42, s Kroupou jsem jezdíval do Brna za Kainarem, Blatným a Matalem. Teprve teď jsem měl pocit, že doopravdy žiji. S Hančem a Lhotákem jsme začali psát scénář pro Barrandov. Ale hlavně jsem psával básničky a tiskl je v Mladých arších, Bloku, Programu D 47. Každý den byl událostí, každá nová kniha byla senzací, Tzara, Éluard, Hans Arp, Sartre, Camus, Vaněčkovi Američtí vojáci. Takový karneval novinek jsem už později nikdy nezažil, později bylo třeba čekat celá léta, než mě tu a tam zaujal něčím Ionesco, Kerouac, Vonnegut, Márquez nebo Ajtmatov.

Dnes vím, že to byla nejkrásnější léta mého probenděného života. Také proto, že jsem se poprvé doopravdy zamiloval. Samosebou šíleně nezvladatelně. Jí bylo patnáct, mně devatenáct, chtěl jsem se okamžitě ženit, jenže podle tehdejší normy mi do plnoletosti chyběly dva roky. Otec, zvyklý už doslova na všecko, podepsal příslušné lejstro, ale dívenka odmítla vzít si jen tak kluka, kterého živí tatínek. Ženil jsem se tedy jako kulisák divadla D 47 a bral jsem si dobrovolně žačku prvního ročníku konzervatoře. Žádné další manželky už nebyly, zato zaměstnání byla ještě fůra, než jsem definitivně zakotvil jako balič v expedici nakladatelského družstva Máj, kde už před válkou vycházela slavná Standard Liberty, řízená Štorchem–Marienem. Tehdy jsem netušil, že právě tento podnik se za rok stane… čím? Nakladatelstvím Československý spisovatel. A že se v něm jednou stanu dokonce prozaicky laureátem nakladatelské ceny.

Z expedice jsem přešel do účtárny, byl jsem saldokontistou, odpoledne jsme se ženou prodávali po domácnostech májovské knížky a po nocích psali adresy na účtárenské obálky, kus stál desetník. Jednou zvedl starostlivý František Halas telefon, ze mne se stal reklamní textař a později redaktor. Řekl bych, že jeden z nejhroznějších. Vzpomínám si, že mi byl přidělen jistý venkovský učitel, který překládal Evžena Oněgina. Vážil jsem si Horova překladu natolik, že kdykoli se dotyčný objevil na pavlači starého baráku, kde sídlil Máj, vzal jsem do zaječích. Byla to užitečná doba, v Máji jsem poznal Vercorse, Andrzejewského, Aragona (pardon, toho jsem poznal v Makarské), ale zažil jsem tam i věci zlé. Připravili jsme v Máji s Kroupou Préverta, leč jistý důležitý činitel prohlásil básníka za nebezpečné individuum pro socialismus a všechno muselo do stoupy. Pár výtisků jsme samozřejmě zachránili, ale vždycky mě nad tou knížkou zabolí u srdce; lidská pitomost je věčná. Uběhlo mnoho let, než jsme s Kroupou vydali Préverta znovu v dnešním Odeonu.

Koncem roku 1947 mi Jan Grossmann poradil, abych své básničky poslal do Theerovy soutěže Umělecké besedy. Vyhrál jsem, družstvo Dílo se nabídlo, že knížku vydá, ale nechtěl jsem, zdála se mi v kvalitě dost slabá.

Trvalo ještě celých deset let, než jsem vydal první knížku. Jmenovala se Člověk by nevěřil svým očím a vyšla… no kdepak asi? Samozřejmě v Československém spisovateli. Bylo mi trochu líto, že si jí nemohu sám sobě redigovat, vyúčtovat, balit, expedovat a propagovat, že je snad taky povedeným bestsellerem na spadnutí.

*

Básník, autor moderních pohádek, prozaik, filmový a televizní humorista, scénárista, v jehož tvorbě dochází k propletencům fantastična s reálným základem.

*

Narodil se v Kroměříži 2. prosince 1926. Studia na reálném gymplu v Místku nedokončil, po uzavření školy nacisty pracoval do konce války jako dělňas. Po osvobození republiky vystřídal řadu zaměstnání, pracoval v tiskárně, byl skladníkem, kulisákem, úředníkem, nakladatelským redaktorem, v 50. letech byl zaměstnán v Ústřední škole ROH, 1960–1980 pracoval jako dramaturg a scénárista ve Filmovém studiu Barrandov s bratry v triku. Zasloužilý umělec.

Už brzy po válce Macourek tiskl své verše a překlady v novinách a časopisech. Básnickou prvotinu Člověk by nevěřil svým očím vydal roku 1958 a přihlásil se jí ke směru poezie všedního dne, k věcnosti a prostotě výrazu. Podobně jako generační druhové Holub, Šotola nebo Skácel usiluje Macourek, veden příkladem Prévertovým, nacházet kouzlo a krásu ve všedním okamžiku, v obnovené smyslové bezprostřednosti autorského vidění, zbavené užvaněného balastu. V knihách Živočichopis (1962), Jakub a dvě stě dědečků (1963) a Žirafa nebo tulipán? (1964) přinesl Macourek prózy na pomezí moderní pohádky a bajky, pracující s postupy absurdní literatury a rozvíjející žánr a poetiku samotného nonsensu. Dále je prohloubil v pohádkových knížkách O hodném chlapečkovi, který se stal kredencí pro kretény (1965) a Mravenečník v početnici (1966). Po sbírce povídek a básní pro děti Světe, div se! (1974) a jihoamerickém cestopise Do říše Inků (1976) si získala značný čtenářský ohlas kniha fantastických příhod Mach a Šebestová (1982), známá ze stejnojmenného seriálů krátkých filmů. Sbírka básní Rodinné album (1986), určená pokročilejším čtenářům věkově, obsahuje rovněž hravé a humorné verše, avšak v části zvané Popis garden party uspořádané prezidentem na počest jeho bývalých kolegů ze stříbrného plátna, nabídl Macourek aktuální politickou poezii, prostou vší (vší!) rétoriky a vší (vší!) okázalosti. „Zase jednou vznikla politická báseň, jež se neskládá ze silných slov a souvětí, ale naopak zaujme vynalézavou obrazotvorností“ (M. Pohorský). Jiná část knihy přináší rozmarné verše o smyšlené planetce, na níž díky nerozumu a bezhlavosti obyvatel vyhyne všechen život. „Knížka je osobitá právě tou nepoetičností, nebo, přesněji řečeno, jinou poetikou, než jaká dnes v poezii získává na váze; poetikou zakládající se na obrazotvornosti, která dokáže plynule spojovat střízlivá pojmenování s hyperaktivní hyperbolizující fantazií… Jako by Macourek pokračoval v té cestě naší poezie, která je sice po Kainarově odchodu hlasitě obdivovaná, ale málo jen rozvíjená – totiž v rozjívené linii založené na neozdobné a spíše nahodilé výpovědi, která v sobě zahrnuje ovšem četné komické a ironické podtexty a nápovědi a jejíž lyrismus vyplývá z vtipného řazení rychlostí faktů“ (M. Pohorský).

Na divadle Macourek debutoval hrou pro děti Jedničky má papoušek (1959), následovaly Smutné vánoce (1960, společně s P. Koptou a I. Vyskočilem), Nejlepší rocky paní Hermanové (1962), Hra na Zuzanku (1967) a další. Z realizovaných filmových námětů nebo scénářů je třeba jmenovat alespoň minimum jako Kdo chce zabít Jessii? (1966), Zabil jsem Einsteina, pánové (1969), Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970), Pane, vy jste vdova (1971), Dívka na koštěti (1972), Šest medvědů s Cibulkou (1972), Jak utopit doktora Mráčka (1974), Bouřlivé víno (1975), Zítra ráno vstanu a opařím se čajem (1976), Zralé víno (1981) a další. Macourek byl rovněž autorem námětů a scénáristou televizních seriálů Arabela, Bambinot, Létající Čestmír a Křeček v noční košili, mimoto je spolutvůrcem řady kreslených filmů.

JAKOU BARVU MÁ LÁSKA… IRIS… NAPŘÍKLAD DIVOCE ŽÍHOVANOU JAKO MODERNA…

Když prý se někdy v noci

vesmír náhle rozsvítí,

jakoby podpálen tajemným plamenem

– to prý se potkávají hvězdy.

Zní to jako zázrak.

Ale i tady na zemi je možno viděti

krásná, uhrančivá znamení…

když tomu osud chce,

aby se potkali dva osamělí jedinci.

Co na tom,

že je to možná uprostřed houfů

na největších náměstíčkách světa?

Co na tom,

že k tomu možná hraje

ta nejobyčejnější,

nejsmutnější muzika Bryana Adamse?

Co na tom,

že ona je jenom

prodavačka v květinářství

– a on si u ní kupuje

kytici chryzantém

pro někoho docela jiného?

Mluvívá se o náhodě.

Mluvívá se o štěstí.

Ale potkají-li se dva lidské životy,

každý jiný, a jednomu se

– možná na dlouho

– zalíbí v druhém…

jakápak je to asi náhoda?

To snad spíš divotvorný zákon.

Ten prostý okamžik nezachytila

skoro nikdy žádná kamera.

Na tom obyčejném místě

není jediné památky

na tenhle obyčejný zázrak.

Ale ta potkání

– ať chcem či nechceme –

jsou vlastně věčná jako všechny

tajné události na nebi…

neb bylo v jejich moci

rozsvítit radostí zemi.

*

Sněžilo modře –

a už nesněží.

Zbyl kousek příběhu.

Zbyl kousek nábřeží.

Té letmé vánice,

té hudby

věčná škoda.

V saních dva koníčci

stojí jak zakleti.

Hledám tě po patrech

sněžného století…

a voda…

samá voda.

Sněžilo modře –

a už nesněží.

Zbyl mi vzkaz na sněhu.

Zbyl mi zvon na věži.

Těm dvěma koníčkům

se smutně

cuchá hříva.

Hledám tě v ulicích.

Prchají do lesa.

Hledám tě v zrcadlech

tichého espressa…

ach, přiho –,

přihořívá!

Sněžilo modře –

a už nesněží.

Zbylo pár temných stop.

Zbylo pár otěží.

Bělostně oslepen,

hledám tě

v Černém moři.

Kdosi v tvém kožíšku

v zrcadle kývá mi.

Vlasy mu plakají tisíci jedna slzami…

ach, přihořívá,

hoří!

*

Přijde?

Nepřijde?

Umřu žalem –

anebo přijdu do nebe?

Hra stará jak Metuzalém.

Hra na mě

a na tebe.

Přijde?

Nepřijde?

Hlava třeští –

a lže si větu po větě.

Nejlíp se hraje

v hustém dešti.

Kdy slzí kdeco na světě.

Přijde?

Nepřijde?

Bude bílo –

nebo se setmí na sto let?

Kéž by se srdce poučilo

kéž by se srdce naučilo

říct: je to hra…

a nebolet!

*

Zapomněla tu rukavičku v posluchárně schvalně mimoděk.

Protože byla smutná.

Protože ji štval.

Kdekdo z kluků už ji na schůzku zval,

kdekdo jí podstrčil něco jak psaníčko,

kdekdo jí stiskl ruku, když se nikdo nedíval.

A on ne.

Jen se tak díval zpovzdálí,

jen se tak sem tam usmál, když ji kluci obléhali

jako hrad v Karpatské Rusi…

jako by mu jí bylo pámbuvíproč líto.

Zapomněla tu rukavičku na lavici schvalně.

A pak se dívala přivřenými dveřmi na chodbu –

strašlivě zděšená, že ji tu takhle někdo

z kamarádů najde.

Zastavil se u lavice – a dlouho se jen díval.

Pak zvedl rukavici,

rozhlédl se po třídě –

a v jedné vteřině kratičce políbil

všech těch pět prázdných prstů.

Rozutíkala se po chodbě.

Zmatená,

zlekaná…

neboť se vlastně prvně v životě

potkala s vyznáním lásky.

TROCHU SNÍLEK,

TROCHU POZEMŠŤAN,

TROCHU DOBRODRUH,

mladší, než cítí se,

starší, než na kolik vypadá let,

někdy rád – někdy nerad sám,

někdy veselý – někdy smutný,

někdy dříč – někdy větroplach,

někdy pokora – někdy fanfarón,

kterému je zadobře s hudbou

a s větrem o závod a s lesy černými jak noc,

zapřísáhlý přítel veškeré pravosti,

zázraků na počkání zadarmo

a tichých legrácek

a zapřísáhlý nepřítel cest podle pravítka

a sladkých cukrlátek

a módy na míru…

hledá jednu krásnou bytost,

o níž se mu párkrát zdálo,

bůhví, jestli plavá nebo černá,

bůhví, jestli bláhová či věrná,

to by se vidělo, kdyby se vidělo,

zda opravdu chodí po zemi jak ve snu,

zda se umí dělit o všecko a o nic,

zda si taky přeje, když je nejvíc sama,

potkat trochu snílka,

trochu pozemšťana,

trochu dobrodruha…

ZNAČKA:

„Štístko být dva

– a mít jen jedno srdce.“