FERDINAND ZEPPELIN, SLAVNÝ PŘEDSTAVITEL OSMIC, OSMICE, A NEJEN TOHOTO…

☼   8.7.1838  KOSTNICE     ♂    8.3.1917   CHARLOTTENBURG

„Řiditelné balóny… – dokonalá slepá ulička technického vývoje.“ (Hermann Helmholtz v roce 1837)

Překlady se různí jen v detailech, smysl zůstává neporušen. Asi tento: „Kdy už nám toho zlověstného ptáčka vezme čert!“ Autorem té památné nejapné poznámky připsané na okraj právě prostudovaného spisu je německý ministr vojenství Schellendorf. Autorem onoho spisu, potažmo „nežádoucí zlověstný ptáček“, je tehdy pětatřicetiletý hrabě Ferdinand von Zeppelin.

Ten snílek, fantasta, nadšenec, snad i cvok z kategorie neškodný rapl, určitě ovšem člověk poněkud neseriózní, jenž si v té době zaznamenává do deníku: „Věřím, že mi myšlenka ærostatické lodi zůstane zachována až do chvíle dokonalého úspěchu, který přesvědčí svět o její správnosti…“

*

Současnost se stává historií s každým nadcházejícím okamžikem, čas uhání jako splašený a my s ním. Třeba takový osmý červenec 1838: Prastará šlechtická rodina v Kostnici vítá na svět právě narozené bejby Ferdu a věří (či spíše nepochybuje), že oslavuje příchod důstojného pokračovatele rodinných „úřednicko upjatých oficírských“ tradic.

Před pětadvaceti lety se ve francouzském Annonay vznesl do výšin první balón světa. (Tedy ten prokazatelně první.)

Za rok spatří světlo světa první reálný (či alespoň ne zcela fantastický) projekt řízeného balónu. Ferdinandovi bude přesně dvanáct měsíců – jeho narození bude historií. A jeho sláva (dnes historická) bude dalekou budoucností…

Ano, sláva historická. Neboť jenom v kontextu nekonečné řádky let, nekonečné snůšky osudů, nekonečné posloupnosti pokusů a omylů, debaklů a bolestí a dalších pokusů zadrží něco jako úspěch naplno. A přinese slávu. Nechme tedy Ferdinanda von Zeppelina ještě pár chvil v peřince a poslouchejme…

Osmnácté století se nalézá ve věku víceméně kmetském, když bráchové Montgolfiers a hned po nich profesor Charles plní jeden z nejstarších snů lidstva. Jejich balóny (horkovzdušné i plynové) opravdu létají. Div divoucí se snáší po obloze.

Stačí však pár let, aby se úžasné stalo samozřejmým, dokonce – proč to nevyslovit – poněkud …nedokonalým. Ano, balóny létají, nad pevninou i nad mořem, bez posádky i s posádkou, pro radost i pro zisk (v Keňském Safari), ale…

Vždycky se najde „ale“. Tohle se záhy zhmotní v celkem logickou otázku: K čemu letadlo, které nelze ovládat? Kam vítr, tam – balón. A vzduchoplavec se může přetrhnout.

Přicházejí na řadu i na radu moudří. Prý – žádnej problém Houstone. Pořádné plachty a kormidlo, to je ono. Zkoušejí to Jeffries a Blanchard při slavném přeletu Lamanšského zálivu; jak jinak, než bez sebemenšího úspěchu.

Přicházejí další mæstros: spraví to vesla a zdatní muži u nich! Jak snadné… Sám vynálezce plynového balónu Charles si s touto (při dnešním stupni poznání samozřejmě naivní) ideou pohrává…

Učené stati rozvádějí nesporné výhody využívání orlích či holubích spřežení, na výkresech obrovitých vzducholodí přes modrotisk dominují nejrůznější vzdušná kolesa a jiná monstra. Krůčky prťavé, krůčky pořádnými oklikami směřující k pravdě.

Jedno jméno ještě skloňujme: Jean Baptiste Meusnier, Francouz, ženijní poručík. To proto, že právě on – jako jeden z mála – se ubírá správnou cestou. To proto, že ji nachází velmi brzy. Až příliš brzy…

Píše se rok 1785, když předává králi Ludvíku XVI. pozoruhodný návrh vzducholodi poháněné lidskou silou. Zatím neuspěje.

Avšak jeho výtvor nese už osmašedesát let staré datum, když se najde první nadšenec disponující nevysychajícím zdrojem peněz i dostatkem kuráže k tomu, aby zavěsil pod dva a půl tisíce kubíků výbušného plynu speciálně odlehčený, přesto však vydatně prskající parní stroj. Ten muž se jmenuje Henri Giffard.

Čtyřiadvacátého září 1852 se se svou vzducholodí dostane do výšky 1 800 metrů a za bezvětří dosáhne téměř patnáctikilometrové rychlosti. Patří mu prvenství, vzducholoď se však obecného uznání ještě dlouho nedočká.

Ještě spoustu let bude manévrovat na hranici podivného a nikterak spolehlivého výstřelku poblázněných fantastů, ještě celá desetiletí bude v „seriózních“ vědeckých kruzích považována za „slepou uličku technického rozvoje světa“…

A (stále ještě velmi mladý) Zeppelin?

Jak stav káže, absolvuje kadetku a ve dvaceti se stane poručíkem. Teprve pak rodinné geny poněkud „selžou“: prosadí si studium přírodních věd na univerzitě v Tübingen, začátkem šedesátých let pak odjede do Spojených států coby pozorovatel ve válce Severu proti Jihu.

Tam také dojde k události, která dokončí dílo úspěšně započaté univerzitou. Tam se v jediném okamžiku stane z vojáka a budoucího státního úředníka – „dobrodruh“…

Ten den – 19. srpna 1863 – přijme pozvání profesora Steinera, instruktora vojenského střediska v minnesotském St. Paulu, a prvně stane v koši volného balónu. Kdo nezažil, tak to nepochopí. Do Evropy se Ferdinand vrací s velikým snem a pevným rozhodnutím uskutečnit jej bezpečnou metodou.

Dny a noci konstruktérské práce korunované výše už popsanými reakcemi ministra války, nabírání nových sil, čerpání nové energie z povzbudivých zahraničních zpráv. Neboť…

1872, Vincennes: Námořní inženýr Dupuy de Lôme zkouší spolu se vzduchoplavcem Yonem vzducholoď dlouhou šestatřicet metrů. V gondole letí kromě dvou konstruktérů další tucet mužů, z nichž osma roztáčí mohutné devítimetrové vrtule.

1873, Brno: Pod vedením rakouského inženýra Paula Hänleina stavějí čeští dělníci padesátimetrovou vzducholoď s francouzským spalovacím motorem Etienne Lenoira. Nepříliš úspěšné letové pokusy váze prvenství v použití spalovacího motoru v aviatice nijak neubírají.

1884, Paříž: Z parku vzduchoplaveckého areálu Chalais–Meudon startuje elektromotorem poháněná vzducholoď La France kapitánů Charlese Renarda a Arthura Krebse. Letí na jih, otáčejí na Villacoublay a smyčkou se vracejí na místo startu. První plně řiditelný let se daří přesně století po triumfu bratří Montgolfiers.

A další letopočty, další jména. Zeppelin mezi nimi není. Stále ještě vyhlíží svou šťastnou hvězdu…

Zazáří snad s odchodem ministra Schellendorfa? Nový ministr dostává nový spis. A se zájmem čte: Vzducholodi mohou spolupracovat s válečným loďstvem i pozemním vojskem. Mohou sloužit jako pozorovatelny. Lze z nich fotografovat, navigovat, provádět průzkum i bombardovat údajné záškodníky. Lze jimi zásobovat obklíčené a odloučené jednotky, přepravovat výsadky do týlu nepřítele. Mohou zajistit rychlé spojení německé markantní makroříše s africkými a tichomořskými koloniemi. Lze je ovšem používat i k vědeckým účelům, pro poštovní, osobní i nákladní transakce...

To vše a mnohem víc korunováno platným patentem z 31. srpna 1893 pod šifrou 98 580 říšského patentního molochu.

Konečný verdikt (v kontrastu s děním ve světě vpravdě nepochopitelný) zní: Utopie.

Ano, poslední kapka do ohně. Ferdinand von Zeppelin už nepochybuje, že tuhle bitvu musí vybojovat (a vyhrát) sám.

Shromáždit veškeré dostupné prostředky pro pokrytí nákladů, ve Stuttgartu založit vzduchoplavecké družstvo, které doplní nutný počáteční kapitál, rozloučit se s vojenskou kariérou a v doprovodu několika přátel se odebrat na břeh Bodamsee je dílem okamžiku (v hrubých mírách historie)...

Sedmnáctého června 1899 zahajuje finální plavbu první celokovové vzducholodi světa. Té, která nejen rozdrtí početnou „vědeckou“ opozici, ale jejíž mladší sestřičky do akcičky postupně smetou veškeré dosud platné rekordy z vedení.

Šťastný den nezdolného vynálezce a konstruktéra, „nezdárného“ synka staré šlechtické rodiny, právě již za malý okamžik nadchází.

Velké činy bývají opentleny více či méně věrohodnými historkami z natáčení. Velké činy si o patřičné opentlení přímo koledují. A stavba vzducholodí L. Z. 1 je počinem vskutku ohromným. Sto dvacet metrů dlouhý válec s elipsoidovými konci, dvanáct metrů v průměru, v sedmnácti plynových komorách rovných jedenáct tisíc krychlových metrů vodíku, dvě mohutné gondoly, dva šestnáctikoňové motory Daimler, čtyři vrtule pro bang bang rychtu pofierung...

To všechno – dle oné historky – prodělává právě závěrečné kosmetické úpravy, když se za zády soustředěného Zeppelina ozve: „Pane hrabě, vzduch by se snad měl přenechat ptáčkům, ne?“ Ovšem – zas ten veskrze pohrdlivý tón penzionovaného generála, častého, byť nevítaného hosta už tak dost nervozitou otřásající se dílny.

Zeppelin je podrážděný uzlíček bububu (budoucího budovatele): „A země dobytku!“ nevrle na to odsekne.

Následuje – jak jinak – výzva na souboj. Kdy? Zítra. Kde? Na břehu jezera. Platí, ujednáno, battle bude.

A je tu třetí červenec 1899, smluvené místo, smluvený čas. A se dvěma svědky je tu i dobyvačný pomlouvačný dobytek generál. Čeká. Pak vzhlédne k nebi, ustrne a je mu jasné, že tenhle souboj prohrál jako své gatě. Nad jezerem ladně krouží dva Zeppelini. Vzducholoď a hrabě hravě v ní se kření...

Ano, poutavé. A poučné gesto. O něco seriózněji však bude znít líčení události přesně o rok mladší. Místo: totéž. Obsazení: davy zvědavců, mezi nimi i král a královna z Würtenbergu, bavorská princezna a vévoda z Urachu. Dále skupina mechaniků, sebevědomý ptáček Zeppelin a neméně sebevědomě vyhlížející L. Z. 1. Vše je přichystáno a show je na spadnutí.

Teď: parník vyvleče mohutný „doutník“ na hladinu jezera, zaburácí motory, davy obdivně škytnou a vzducholoď nabere kurs do oblak. Pluje pouhých osmnáct minut. Celkem nepatrná předehra k událostem, které učiní z Německa leteckou velmoc...

Další zeppelin – neboť tak brzy a tak dokonale splynulo jméno „otce“ s jeho „vypiplanými produkty“ – už konstruuje mladý inženýr dr. Ludwig Dürr. Těžko může v té době předpokládat, že poslední z jeho výtvorů ponese Nummer 119...

Už L. Z. 3 překonává osmi hodinami letu světový rekord, L. Z. 4 pak přidá ještě čtyři hodiny navrch a dvacet cestujících vychutnává krásy Švýcarska jako na dlani. Situace zralá pro důkaz s velkou dohrou.

Tak zřejmě uvažuje Ferdinand von Zeppelin, když na středu 5. srpna 1908 masíruje plán na čtyřiadvacetihodinový let napříč Německem.

Míjejí Štrasburk, pomalu obracejí k Friedrichshafenu, když náhle vysazuje motor. Zeppelin váhá jen nepatrný okamžik. Ano, přistaneme a stroj na místě vyměníme sicher.

To teprve za pár minut, když už se mechanici tuží v obou gondolách, přijde ta chvíle velkého rozmaru, jediný okamžik, který může zhatit minulost i budoucnost naráz, a německé letectví přivést na hunt. To teprve za pár minut se přižene nečekaná bouře, teprve tehdy se uvolní kotevní lana a L. Z. 4 narazí do sloupu vysokého napětí. Zbude z ní ohořelá kostra, pardon... plno pohrom.

Mnoho velkých vynálezců neuneslo nepochopení nerozlučně spjaté s nedostatkem financí, mnoho géniů se nedokázalo vyrovnat s nedostatkem šancí k projevu. Mnoho velkých mužů skončilo sebevraždou ve chvíli, kdy se ocitli definitivně v prdeli.

A hrabě Ferdinand von Zeppelin v koncích je. Nemá ani vindru, armáda nechce o jeho „ztrátových fantaziích“ vůbec nic slyšet. Co dál?

Dokáže-li někdo právě teď docenit skutečný přínos vzducholodi, je to německá tajná složka kompliců. Právě císařská rozvědka organizuje prostřednictvím tisku celonárodní sbírku, která vyvrcholí dokonce „pivní vzdušnou daní národa německého“, totiž dobrovolnou pětifenikovou přirážkou k ceně každého korbelu!

Nicméně výsledek je tu: Prvního října roku 1908 může Společnost pro konstrukci vzducholodí Zeppelin znovu zahájit činnost, a to se základním jměním šest a čtvrt miliónu marek! Hrabě nemá nejmenší důvod sahat si na život...

Tak se může dostat do análů také 23. srpen 1910 a s ním první civilní let vzducholodi L. Z. 6 s dvaceti pasažéry na palubě. Z Mnichova do Berlína letí pouhé čtyři hodiny, třetinu času, který potřebuje kodrcavý vlakový kostitřas. Důkaz je nad slunce jasný podáván ve známost nabíledni...

Společnost Zeppelin chrlí jeden typ za druhým, i ti nejzarytější princátka odporu k pokroku postupně mlčí. Pravda je silná v kramflecích. A proti pravdě zhmotnělé například v hliníkovém obru takových kvalit, jako je luxusní – a bezpečný – Schwaben (místo pro čtyřiadvacet pasažérů, salón, jídelna, bufáč a kuchyňka...), proti takové pravdě těžko hledat protizbraň... no jo.

Řečeno obrazně. Neboť – opakujme – přerod současnosti v historii je dílem okamžiku. Ferdinand von Zeppelin umírá v době, kdy vzducholodi jeho jména roznášejí smrt po celém světě.

Už v prvních dnech světové války, v noci z 5. na 6. srpna 1914, bombarduje tatáž luxusní pakáž zvaná „Švábsko“ Lutyšskou pevnost, pět dalších zeppelinů jako divých shazuje bomby na Miawu, Lodź, Bialystok a Varšavu.

V noci na 20. leden 1915 padá definitivně teorie o dokonalé izolaci Anglie, a to spolu s bombami shazovanými ze dvou zeppelinů na Harwich.

Zeppelíny, vzdušné koráby zrozené v rámci pokroku a pro pokrok, zabíjejí a jsou „likvidovány“. Desítky ohořelých koster v písečných dunách i v nekonečných lesích, desítky pohřešovaných a nikdy nenalezených nasazenců do války.

Válka skončí a vzducholodě dostanou nové, důstojnější funkce. Budou žít, přečkají všechny nástrahy technických revolucí. Budou žít a s nimi – v nich – jeho jméno.

Tak jako ony – nesmrtelná značka…

http://www.discogs.com/Treacherous-Three-Old-School-Flava/release/389247 

http://www.youtube.com/watch?v=kb6_PEBHdY8

Κρυφος Οχτρος – B.D.Foxmoor