|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Zas jeden z těch obyčejných dnů. Rozlitá káva, zplesnivělé pečivo a ovoce.
Prší. Žblabuňkový pytel se prořízl kousek od popelnic. Sousedé za okny, bouře burácí.
Mou hanbu vítr nese dál. Zvěstuje obrubníkům, křoviskům i větvovím ve výškách. Má vina se třepetá ve vzduchu, chrastí podél plotů.
Začalo pršet víc. Ledové kapky deště jako dotek biče. Stírám slzy, čí, sama nevím.
*
Marně volám, že z cest nosím živé do trávy. Že kytky netrhám a stromy nekácím, leč bouře vzdychá, vichr dál burácí.
"Vždyť já jsem nechtěla!", křičím z plna hrdla, a koruna s ozdobou z plata od masa, heká a nadává "je to tvá vina, je to tvá vina".
|
|
|