JAN VÁCLAV STAMIC

☼    19.6.1717   HAVLÍČKŮV BROD     ♂    27.3.1757   MANNHEIM  ani ne celých 40 letech tak mlád

Dnešnímu DJ Static z Dánska jistě bude zrovna také čtyřicet a jako DJ Static se uplatnil i na mistrovstvích světa v mixování pro soutěž vyhlášenou DMC. Když se o něco dost dříve v sedmdesátých letech 18. století doktor ušních bubínků nebo hypnotizujících hracích bubínků Charles Burney vydal ze své britské ostrovní velmoci na kontinent, vytýčil si zajímavý cíl a směr: chtěl na vlastní oči popsat evropský hudební život a jeho tvůrce. Bohaté zážitky z putování ucelil v jeden tvar, ten vydal a tak vznikl Hudební cestopis 18. věku, svědectví o době, jež zrodila snad nejvíc skladatelů naráz: právě tehdy totiž hudba patřila k reprezentaci mocných a bohatých pupíků šlechtických, byla ozdobnou variací představitelů státu, církve a všeho poroučejícího panstva, které nechtělo zůstat pozadu za velkým světem. Vyniknout v přehnaně vrzající hudební Evropě tady pro muzikanta nebylo nijak rychlé ani zaručené, mezinárodní proslulosti, ba nesmrtelnosti dosahovali jen ti nejznamenitější z vynikajících excellentů. Hudebních velmožů bylo několik – Itálie, Francie, Německo, Rakousy – hudbou však duněly i Čechy s Moravou, podrobené habsburským pánům. Ale ani výjimečně nadaní synkové zchudlé země neměli doma uplatnění, které by stálo za zmínku, vítězili až daleko za hranicemi vlasti a svou slávou vraceli lesk jejímu jménu. Prestiž je prestižní pro vyvolené jedince. Proto Čechy přilákaly anglického hudebního pátrače. Do cestovního deníku si skout Charles Burney zaznamenal moudro: „…všechny děti sedláků a řemeslníků v každém městě i vesnici po celém českém království se učí hudbě v obecných školách… Čas od času se… zjeví tu skutečný génius, jako například v Německém (tehdy) Brodě, v rodišti slavného Stamice… byl vychován v obyčejné obecné škole… Ale jako druhý ctihodný Shakespeare překonal všechny potíže a překážky; jestliže Shakespearův zrak pronikl veškerou lidskou přirozenost, povahu, pak Stamic, aniž tuto přirozenost opustil, zasloužil se o vývoj hudby jako nikdo před ním. Jeho génius byl vskutku vysoce originální, smělý a mohutný…“

Zápisek pochází ze srpna 1772. Tou dobou Jan Vašek Stamic už patnáct let snil věčný sen. V roce 1776 vydalo v Paříži Burreau d´abonement musica quarteta jeho syna Karla, v titulcích stálo černé na bílém: „figlio del famoso Stamic“. Pařížská publikace L´Art de violon z roku 1801 nese na předním listu portréty šesti nejproslulejších houslových virtuosů, mezi nimi, téměř čtyřicet let potom, co jeho housle zazněly in full effect naposled, byl i Jan Václav Stamic. Měnila se k lepšímu Evropa, hudební vkus i kompoziční styl, vlády se ujalo 20. století a v časopise Musik (1905 / 1906) vyšla stať německého hudebního historika Hugo Riemanna: „Význam, jejž jsme si uvykli přikládat Ph. E. Bachovi a J. Ch. Bachovi vzhledem k vývoji Haydna a Mozarta, je nutno v budoucnu daleko spíše beze sporu přičítat samotnému Janu Stamicovi…“ A v pojednání J. Stamic a jeho melodie se v roce 1910 Hugo Riemann zamýšlel: „V čem vlastně záleží to zcela zvláštní kouzlo Jana Stamice, jenž si podmanil svět nejen před 150 lety, ale ještě dnes vyvolává nejlepší účinky, jichž je osvícená hudba schopna.“

Kdo tedy byl skladatel, jehož Angličan přirovnal k uctívané modle Shakespearově a jemuž Francie a Německo vzdávaly poctu tehdy, kdy hudební nebe oslňovaly už další stálice? Významné postavení v dějinách hudby vedlo ke snaze zařadit jej mezi německé skladatele – avšak jaká je pravda? Z jaké rodiny pocházel a jaká byla jeho pouť mezi nesmrtelné figurky pozemského života?

Stamicovi měli zajímavé povahové rysy – byli podnikaví, nápadití, věřili v život, úspěch, toužili poznávat cizí kraje a uměli se vbrzku zaručeně uplatnit. Takové vlastnosti přivedly v druhé polovině 17. století ze slovinského Mariboru do Čech Martina Stamice. Obživu a nový domov si začátkem šedesátých let našel v Pardubicích. V roce 1667 byl už podruhé ženatý, koupil si jirchovnu, dům, a stal se městským radním. Na pozemských statcích mu záleželo činit se, přesto však nebránil jednomu ze svých pěti dětí, synu Antonínu Ignáci, aby se věnoval hudbě. Na varhany hrál Antonín tak znamenitě, že upoutal pozornost znalce, německobrodského děkana J. B. Seidla a ten mu nabídl působiště ve svém kostele. Otec Martin už nežil a nemohl zabránit, aby jeho potomek zvolil na příjmy chudé povolání regenschoriho a pedagoga. Tak se první Stamic rozhodl pro muzikantskou dráhu. Dovedl se však záhy prosadit i jinak; v necelých osmadvaceti, 4. února 1714, uzavřel v Německém Brodě sňatek s Rozinou, dcerou bývalého syndika Univerzity Karlovy přísežného zemského prokurátora F. V. Böhma a tím svazkem se zařadil mezi místní patricie. Také Antonín rozhojňoval kyprý majetek a zaujal přední místo v městské radě. Jeho choť mu povila jedenáct děcek na přilepšenou v životě.

19. června 1717 se v blahobytném renesančním domě na německobrodském náměstíčku Stamicům narodil první křikloun, a protože otec byl Čech, své češství vždy dával najevo, bylo jméno dítěte zaneseno do matriky česky: Jan Váczslav Antonín a nikoliv podle církevní zvyklosti v latině nebo snad v němčině švabachem prověřené.

Domov znějící hudbou vytvářel příznivé prostředí pro rozvoj vrozeného talentu. Bylo samozřejmostí, že se chlapec brzy pokoušel uplatnit v muzicírování, že napodoboval svými postřehy otce a jeho žáky a otec se na druhou stranu ujal jeho hudební výchovy, zvlášť když projevoval mimořádný zájem, schopnosti a dělal obdivuhodné pokroky. Snad Antonína Stamice udivilo, že se syn zamiloval do houslí a netoužil dobývat hájemství varhan. Ale nesnažil se jeho volbu měnit. V jedenácti letech se Jan Václav vydal na svou první, zatím jen nedalekou pouť; slušelo se, aby měl školy, protože v jeho rodišti ještě gymnázium nebylo, studoval od listopadu 1728 do září 1734 na německém jezuitském gymplíku v Jihlavě. Jezuité kladli důraz nejen na vzdělání, ale oceňovali zároveň s ním podmanivou úlohu hudby; hudební pedagogy, příslušníky řádu, povolávali z Itálie. Šest let pod skutečně odborným vedením pro hudbou posedlého mladíka nepochybně znamenalo příležitost k načerpání významných vědomostí a ke zdokonalení ve hře, z obratného houslisty vyrůstal virtuos, poučený v suchopárnou teorii skladby.

V sedmnácti letech odešel Jan Václav do Prahy; ve školním semestru 1734–1735 absolvoval první ročník dvouletého studia filozofie. Středem jeho světa však byla hudba, k ní se upnulo všechno jeho snažení a jako před lety jeho otec, Antonín Ignác, rozhodl se teď on juniorsky suverénně i se stoickým klidem, že s ní spojí budoucnost. Dychtil touhou rozdávat umění a vítězit v hudební disciplíně. Ale v Čechách měl skromné vyhlídky; působit v zámecké kapele v postavení lokaje nebo jako venkovský lektor? Byl Stamic kurňa, lákaly ho dálky; vydal se tedy do exotických končin hledat lepší příležitost.

V roce 1740 nastoupila na habsburský trůn Marie Terezie a na pruský prudič Friedrich II., rozpoutala se vleklá válka o rakouské dědictví a koruny německých císařů se s vojenskou podporou Francie obratně ujal bavorský kurfiřt Karl Albert. Jeho korunovace 12. února 1742 ve Frankfurtu nad Mohanem poskytla příležitost k nádherným optickým slavnostem: císařské sídelní město trvale ožilo naplaveninou velmožů i umělců, dostavil se také Jan Václav Stamic:

„26. července. Oznámení: Tímto se dává pánům zájemcům na vědomí, že známý virtuos Stamic vystoupí 29. tohoto měsíce na koncertě v Scherffském sále, bude proveden jeho zvlášť nově zkomponovaný koncert… a pak se představí ve hře na různé nástroje, jako housle, viola d´amore, violoncello a kontra violon…“

Bylo mu pětadvacet a jeho umění jej už řadilo mezi hudebníky, kteří mohli s přehledem očekávat úspěch v centru společenského a kulturního dění. Trvalý věhlas mu však poskytl Mannheim a právě tak on Mannheimu. Proč se tam vydal a kdy tam začal působit se zatím neví; mohla to ovlivnit mezinárodní organizace jezuitská – na doporučení pražských jej vyzvali mannheimští členové – třeba sem doputoval při koncertování po německých krajích. Představivosti vyhovuje domněnka, že při vystoupení v císařském městě natolik uchvátil Karla Theodora, mladého falckého vládce, který před nedávnem vystřídal na stolci mannheimských kurfiřtů svého otce. Jel složit hold císaři u příležitosti jeho narozenin a Stamice hned nalákal na svůj dvůr. Snad. A co tedy udrželo mistra Stamice v Mannheimu? Úroveň dvorního orchestru a opery, duchaplné ovzduší kurfiřtského dvora. Jeho zvídavý duch toužil po všem novém a fungujícím a zde se poprvé setkal s myšlenkami francouzských filozofů o spravedlivějším uspořádání společnosti, o svobodném rozvoji osobnosti, žádné prudérní vzorce a vzorečky, jak se nutně musí žít, inu pocítil nabíledni, že právě tady našel živnou půdu pro uskutečnění svých tvůrčích záměrů. Karl Theodor byl odchovancem jezuitů, ale přátelil se s Voltairem, obdivoval italskou i francouzskou hudbu a především podporoval nesporné talenty; chtěl Mannheim povýšit na kulturní středisko evropské pověsti a ve Stamicovi poznal zosobnění andělských představ o schopné podobizně kumštýře.

Hudební život na mannheimském dvoře zahájil J. V. Stamic jako houslový virtuos. O jeho postavení svědčil mimořádně vysoký příjem platebních podmínek, vladařovy dary a leccos vypovídá i historka „o váčku se sto dukáty“, nebo nevypovídá? Kurfiřt je daroval obdivovanému umělci jako projev nadšení nad jeho hrou: večer na plese o ně Stamic přišel při partii karet s neznámou maskou; příštího dne je obdržel znovu s jemnou výtkou, aby byl méně lehkomyslný, za maskou se totiž ukrýval Karl Theodor, a ten se obohatit zrovna nehodlal.

V roce 1745 byl Stamic jmenován koncertním mistrem a ředitelem komorní hudby. Bylo mu osmadvacet a stal se první osobností v mannheimském hudebním tělesu. Povinností měl nadbytek – pořádal a řídil symfonické a komorní koncerty, aspoň jedenkrát v týdnu velké akademie v rytířském sále, dirigoval orchestr v divadle, v kostele na mši, při zvláštních oslavách na počest kurfiřtových hostů, musel se postarat o hudbu k tabuli, na plesy, o lovecké fanfáry, o pochody k průvodům, dokonce o mezihry k činoherním představením. V létě následoval s orchestrem dvůr do Schwelzingen. Často vystupoval jako virtuos na koncertech a neméně často jenom před kurfiřtem, pro jeho osobní rozmar, také se podílel na privátním muzicírování samotného Karla Theodora, schopného flétnisty a violoncellisty, který prostě nezahálí ve svém vedoucím postavení. Denně nacvičoval s orchestrem a vyzkoušel si nejen um urozených žáků, ale i svých kolegů muzikantů. V nepřetržitém proudu závazků však nezapomínal na své tvůrčí poslání. Stamic v centru hudebních témat, v dramatickém střídání nálad a citových poloh zachytil souboj starého a neokoukaného nastupujícího řádu. Vytvořil čtyřvětou symfonii, po dynamické první větě jako Tim Simenon (= Bomb The Bass vs. Björk Orchestral Cinematic Remix) a zamýšlené druhé zařadil půvabný menuet, až čtvrtá věta byla myšlenkovým a kompozičním vyzněním. Konfliktem témat oprostil skladbu od popisnosti a věnoval jí napořád dramatický výraz. Stamic dirigent se koukal soustředit na zdokonalení orchestru. Padesát hráčů bylo úrovní svých výkonů padesát sólistů propojených ve tvárný celek dokonalé souhry, který dokázal vyjádřit na úrovni niternou náplň hudebního díla od jeho nejkřehčí polohy až po mohutné vrcholy. Stalo se, co si předsevzal Karl Theodor, Mannheim získal tímto svou jedinečnost a jejím duchovním otcem strojitelem byl Stamic.

Radostnou, jiskřivou hudbou symfonií a koncertů, oslňujícím uměním virtuosa a zcela novým, mimořádným orchestrem si získával proslulost i obdiv (závist), a přesto se o událostech jeho bulvárního i umělecky vedeného života dochovaly jen sporadické zlomky kusých drbů z kuloárů. Už v prvních letech svého pobytu se v Mannheimu oženil, bylo to 1. července 1744, jeho vyvolenou se stala Marie Antonie Lünenborn. 8. května 1745 se mladá rodina rozrostla o syna Karla Filipa a v červenci následujícího roku o dceru, jméno Marie Františka dostala po své kmotře, vnučce kurfiřta Karla Filipa a choti prince z Zweibrücken–Birkenfeldu.

Jednou z mála dochovaných písemností je dopis z 29. února 1748, svědectví, že pozoruhodného umělce falckému kurfiřtovi jeho urození přátelé záviděli a chtěli si jej naklonit výhradně pro sebe. Stamic odpovídá baronu Wallbrunovi, dvornímu maršálkovi vévody z Würtenbergu na nabídku angažmá do Stuttgartu; souhlasí se štědrými platovými podmínkami, ale netají se nezájmem rozloučit se nadobro s mannheimským dvorem a snad, aby jednání zmařil, si klade řadu přemrštěných požadavků na odškodnění (jako jakési bolestné bychom to asi nazvali dneska). V dopise se však zmiňuje o svém vystoupení ve Stuttgartu, jeho panovník mu tedy nebránil, aby hostoval na cizích dvorech a nezamítl mu ani několikaměsíční dovolenou v české zemi.

V prosinci 1749 přijel J. V. Stamic s manželkou a dětmi do Německého Brodu na Vysočinu. Na dalekou štreku kočárem a strastmi pozdního adventního nečasu se vydal proto, aby se zúčastnil obřadu zvolení svého brášky Antonína Tadeáše do úřadu děkana. Sláva a léta strávená za hranicemi nezměnila jeho vztah k otci a sourozencům. Aby osobně přispěl k patřičnému lesku události, uspořádal na bratrovu počest koncert a snad svou hrou probudil v nitru duchovního touhu Stamiců po nepoznaných teritoriích: „Zatím co to píši, zdržuje se nový děkan v Mannheimu… kam odešel se svým bratrem, největším virtuosem, který prý v tomto umění boduje nad Evropany a jemuž já naslouchal s největším obdivem…“ zapsal po 1. aprílu 1750 do kroniky přibyslavský farář J. J. Varhánek (to ironické příjmení ve světě virtuozit skórujících vysoce na body), ale roztrpčeně dodal, že doufá, že se děkan vrátí obohacen patřičně o hodnotné poznatky. Skutečně se vrátil nabytý novými know–how, brzičko pokračoval v církevní kariéře a vlastní rukou zanesl do matriky, že 27. listopadu se v Německém Brodě narodil Antonín Tadeáš, syn Jana Václava a Marie Antonie Stamicových.

Svého druhého syna uviděl Stamic poprvé asi až zjara a jaro přineslo nové výhry pro jeho umění. Dne 12. dubna 1751 uveřejnil Mercure de France zprávu, že v Paříži na Concert spirituel byla provedena „une symphonie à tymballes, trompettes et cors de chasse“, z díla J. V. Stamice. Aplaudovali mu tedy na koncertě v Tuilleriích, kde dnes máte kolotočáře v parku u pohledných jezírek, soch, stromů a rostlin. Úspěch ve středisku evropské kultury katapultoval umělce do mezinárodní špičky. A Paříž chtěla Stamice znát osobně, znát umění virtuosa, tvůrce nového orchestru. Snad představa, že sláva dvorního muzikanta bude ke cti jeho panovníka, ovlivnila Karla Theodora natolik, že svolil, aby Stamic na celý rok opustil Mannheim.

8. září 1754 se sedmatřicetiletý maestro jako Marley Marl (nedávno oslavující rapová legenda producentského esa s „The Symphony“) představil francouzské aristokracii, Concerts spirituels byly výsadou zámožného světa. Ale triumfem hudebního tvůrce nové epochy se staly koncerty pořádané Riche de la Pouplinièrem, ty zpřístupňovaly setkání s uměním skladatelů a virtuosů početnému obecenstvu i z řad měšťanů. Stamic si spolehlivě získal jejich srdce melodicky nešetřícími díly vyzařujícími radost a víru v podnětný život, jeho jiskřivá hra je pozvedala ze židlí k výšinám a jeho vedení orchestru bylo objevem pro posluchače i hráče – dokázal proměnit těleso v živý organismus, schopný vyjádřit orgasmus právě sáláním v kontrastech dramatu, s odstíny citu i záchvěvy nálad. S takovým uměním se Paříž setkala rozhodně poprvé a dovedla je náležitě odměnit. De la Pouplinièrova přízeň znamenala nejvyšší doporučení a on Stamice obdivoval, hostil jej na svém zámku v Passy (jeden rapper z oblasti si říká taktéž MC Passi), nakladatelé se předháněli ve snaze získat licenci pro vydávání nebo aspoň reedici Stamicových děl. Po roce jedinečných úspěchů, bohatší o nové zkušenosti, pln tvořivé síly se vrátil J. V. Stamic do Mannheimu, doma ho očekával třetí syn, sotva roční miminko Jan a v jeho orchestru k českým virtuosům – skladatelům F. X. Richterovi a J. Čartovi přibyl další krajan – A. Fils.

Čas vyměřený nebo vymezený životu Jana Václava Stamice se uzavírá jako kruh velice brzy. Plamen umění si vzal krutou daň. Ve věku necelých čtyřiceti let skonal daleko od vlasti, ve městě, jež natrvalo proslavil svým upřímným uměním.