Jan Borna: údajně VESELÁ
ČEKÁRNA, 2006
(OŠKLIVÁ NOC FILMOVÉHO
DIVÁKA)
Zestárlé
hvězdy šedesátých let (viz Brigitte
Bardot a jeden ze sedmi statečnejch)
defilují po
chodníku před oknem,
za nimi
přešlapují mí svraštělí kamarádi.
Připojuju se
k průvodu
a společně
naháníme uteklé mládí.
Sedím na
posteli,
ani mladý ani
starý,
za okny noc,
na chodníku
nikdo
a filmové
plátno podlité krví.
Typická ukázka výkladů
z 20. století plného jen přecpaných cenových výhod, kdy i násilí slavilo
filmové ovace u cyniků a nejen to… kalendářík pro říjen 2013 hovoří bez
slitování tuto zajímavou (?) nebo rozpínavě rozjímavou (?) náladu. Lépe je pro
mě osobně nořit se do výkladů o poezii mládí u starořeckého básníka Anakreóna,
ten pocházel z maloasijského města Teu. A jeho poezie i po 2.400 letech od
svého vzniku stále udivuje a obsahuje nezbytnou dávku Ódy na radost…
RŮŽE
S jarem
plným věnců nyní
o růži zas
zpívat mohu,
jeho věčné
průvodkyni.
Neboť růže je
dech Bohů,
rajské
potěšení lidí,
láska
Charitek, když zrána
v rose
ještě spát ji vidí,
Eróty je
zbožňována.
Růže je i
Múzám milá,
je to věčný
námět bájí.
I ten, jehož
poranila,
za sladkou
vždy znovu má ji,
a což teprv
ten, jenž z keře
kvapně utrhne
ji, věře,
růží cit že
vznítit dá se.
Při
hostinách, v hodokvase,
v bujném
dionýském čase
co by bez
růží se dělo?
Jitřenka je
růžoprstá,
Kythéra má
z růží tělo,
Nymfy mají
z růží ústa.
Moudří se jí
obdivují
stejně jak ti
pošetilí.
Mrtvé chrání
spolu s tújí,
nemocnému
vrací síly.
A i suchá,
svrasklá, stará
je vždy
připomínkou jara,
přemáhajíc
zánik. Nuže,
odkud má ty
dary růže?
Když na
šedomodrém moři
v proudu
předjitřního vánku
Pontos
z mořské pěny stvořil
orosenou
Kythéřanku
a když Zeus
ze své hlavy
stvořil
Pallas krvelačnou,
chtivou
bitev, vražd a vřavy,
hrozivou jak
černé mračno,
tehdy také
země vzkvetla
podivuhodně a
skvěle
květem růže,
plným světla,
jež je dílem
Zbavitele
utrpení –
Dionýsa.
K lásce
byla vytvořena,
touhou voní
její míza,
a má trn, jak
nehet žena.
V PŮLNOCI, KDY
MEDVĚDICE URSA URSA
V půlnoci,
kdy Medvědice
k rukám
Vozkovým se vrací
a kdy
pozemšťané, spíce
po lopotné
denní práci,
nabírají
nejvíc síly –
tlouk mi
jednou na veřeje
bůžek lásky
zabloudilý:
„Kdo to
tluče, co se děje,“
pravím, „kdo
mi ruší spaní?“
– Neměj
strach, jsem jenom dítě,
celé zkřehlé
z putování,
které přišlo
poprosit tě
o přístřeší.
Je mi zima. –
Otevírám,
vždyť mne z všeho
toho náhle
lítost jímá.
Vpustím
kloučka maličkého.
Hele, toulec
s lukem nese,
na zádečkách
křidélka má.
Zatopím, ať
ohřeje se.
Třu mu dlaně,
něha samá,
z jeho
kučer vodu ždímu,
obejmu ho
láskyplně.
Sotva ale
zahnal zimu,
vyskočí, to
jedno škvrně,
s houknutím:
– Teď vyzkoušíme,
jestli zmoklá
zbraň nám střílí. –
Napne luk a
do hrudi mé
střelí,
střeček zarputilý.
Pak se
šťastně rozesměje:
– Mé lučiště
výtečné je,
máš šíp
v srdci, hostiteli,
počkej, jak
tě rozveselí! –
UČITEL LÁSKY
Thrácké
hříbě, proč tak kosý
pohled na mne
upíráš?
A proč opět
uteklo jsi?
Málo, tuším,
ještě znáš.
Po překrásné
jízdě dychtě
připjal bych
ti řemení,
věř, a uzdou
řídil bych tě
k cílovému
kameni.
Nyní popásáš
se v mlází,
tančíš,
skáčeš celé dny;
věru, tobě
jezdec schází,
znalec koňů
důkladný.
ZKLAMÁNÍ
Házeje míčem
z purpuru
po mně zas.
Erós, samý smích,
mne svádí,
abych začal hru
s děvčetem
v pestrých střevíčcích.
Jí však –
vždyť znáte Lesbanky –
jí nelíbí se
tady ty
vlasy, už
sivé nad spánky –
po jiných
v touze špulí rty.
PROTI POVÝŠENCI
Šat jeho
býval samý cár jak u vos v pase zdrhlý háv,
dřevěné
kostky v uších měl a lysá kůže zdechlých krav
mu kolem boků
klimbala
a starý potah
ze štítu. Se smečkou hokynářských bab
a
s děvkami se stýkal jen, Artemon, nízký, hubatý chlap,
podvodný hráč
a ožrala.
Kolikrát klad
krk pod kopí, kolikrát úpěl ve kládě,
kolikrát bič
ho zmaloval, kolikrát chlupy na bradě
mu ponechali
čtyři jen.
A hleď, hruď
zlaté řetězy jak od vozu mu zdobí teď,
nese se,
v rukou slunečník, jenž ze sloni má rukojeť,
beztak už
ženské podoben.
NAPOMENUTÍ
Pij si
s krásnou Gastrodérou
na přátelství
do dna číši,
neřvi však
jak mořská vlna
za příboje,
buď přec tišší.
ELEGIE
Toho já nemám
rád, kdo z plného měsidla zpitý
v ústech
jen násilí má, sváry a válečný dým.
Toho však,
kdo dary Múz a též dary Afrodity
mísí
k pohodě mysli, toho já ze srdce ctím.
NA TO, CO MÁM RÁD
Toužím po
Bakchově oku,
které tanec
miluje.
Mám rád, při
révovém moku
chlapce, jenž
se raduje.
Nejvíc rád
mám ale chvíle,
kdy lze
z hyacintů plést
vínek dívce
roztomilé,
vábit ji a
kouti lest.
A je cizí
docela mi
závist, ó tu
nemám rád.
Jazyků, jež
pomluvami
žijí, jest se
varovat.
Nenávidím
hloupé bitky
při víně a
pusté pitky.
Popíjet však
při barbitu
s pannami
a milovat
jejich krásu
do úsvitu,
to je život,
to mám rád.
NA APOLLÓNA
Barbitem chci
potřásati;
zápas
vyhlášen sic není,
každý však
chce dosáhnouti
výšin
moudrosti a krásy.
Na
slonovinové pléktron
pronikavou
píseň buše
s frýžským
rytmem budu křičet
jako labuť od
Kaystru,
křídlama když
mocně bije
souznívajíc
s hlasem vichru.
Ty pak, Múzo,
jásej se mnou,
neboť kithara
i vavřín
Foibovi jsou
zasvěceny.
Zpívám o
Foibově lásce,
o tom marném
střečku touhy.
Moudrá totiž
byla dívka,
vyhnula se
ostnům Foiba
změnivší se
ve květinu
s krásným
zlatožlutým květem.
Foibos potom
kráčel, Foibos
trhal květy,
maje víru,
že se
zmocňuje tím dívky,
že má
v moci Kythéřanku.
Nuže srdce,
kam se řítíš,
krásným
zešílením vzňaté?
Vypal střelu,
pokud možno
nejmocnější.
A pak vzdal se,
odmršti luk
Afroditin,
kterým
přemohla i Bohy.
Anakreonte,
napodobuj
opěvovaného
pěvce.
Číši zvedni
spolu s chlapci,
milenku slav,
oblou číši.
Z čiré,
sladké šťávy hroznů
vzavše útěchu
a sílu,
prchněme před
žhavou hvězdou.
DĚDEK ANAKREÓN
Dí mladice –
a starší též:
„Anakreonte,
dědek jseš.
Zrcadlo vezmi
laskavě
a místo vlasů
lysou pleš
nalezneš
všude po hlavě.“
Já věru
nevím, jestli tam
mám pleš, či
hrstku chlupů mám.
Jedno však
zcela jistě vím:
že na staříka
o to víc
se sluší
věcem rozkošným
a slastným
vzdávat pochvaly,
oč blíže
stojí u hranic
smrti, jež
zubatě číhá v povzdálí.
PROSBA K DIONÝSOVI
Ty, který
činíš trpícího
vytrvalým a
který chlapce,
jenž strádá
touhou, v tanečníka
krásného
v pitce umíš změnit.
Ty, bože,
sestup, přinášeje
šťávu, jež
zahání náš nářek,
sladkého syna
révy, víno.
Střez jeho
bobulky, když z jara
na prutech
keřů pevně visí,
aby ti, kteří
urvou hrozen,
zůstali
všichni bez nemocí,
bez úhon na
půvabném vzhledu,
bez pohrom na
příjemné mysli
až do
příštího vinobraní.
NA VÍNO
Černodužinaté
hrozny
v koších
přinášejí dívky
spolu
s muži na ramenou,
plní jimi
velké bečky,
v kterých
potom jenom muži
šlapou na
bobule révy,
z nichž
line se sladce šťáva.
Zpívajíce
mnoho písní,
vhodných
k lisování vína,
slyší zurčet
v plných kádích
Bakcha,
kypícího mládím.
Kdykoliv jej
pije stařec,
na svých
roztřepaných údech
křepčí, třesa
šedinami.
Láskou vzňatý
mladík, který
na dívčinu
počíhal si,
jako luk je
nad ní prohnut,
když tak leží
roztažena
milostně pod
stinným listím;
opila se
totiž vínem.
Takto svádí
Erós mládí,
které ještě
nedozrálo.
Ten, kdo
nepřesvědčí slovy, (humpolácky Jirka)
zpije vínem
tu, jež nechce.
Pozor na
bujného Bakcha,
mládeži, ten
nesmírně si
zahrává se
zelenáči.
NA ÚNOS EURÓPY
Tady ten býk
mi, chlapče,
připadá jako
Zeus.
Vždyť nese na
svém hřbetu
sidónskou
ženu, pohleď vpřed.
proráží rohy
vlnu.
A žádný býk
by věru,
rodného stáda
vzdálen,
nebyl
s to přeplout moře,
leč právě
tady tento.
JINÁ NA TOUHY
Když jsem
spatřil tě, tu roztál
led, jenž na
skráních mne zebe.
Jak bych,
stařec, křídla dostal,
jak by srdce
v mojí hrudi
poskočilo.
Dík tvé kráse!
Dej mi věnec.
Stáří to tam.
Jako chlapec
se tu zase
mezi koly
v tanci motám.
Noste číše
boha Pána,
ojíněné jako
hrozen,
abych do
bílého rána
tančil,
výskal, k lásce zrozen,
abych
bujarostí kmeta
bavil Bohy,
vládce světa,
pil a laskal
půvab ženy,
roztomile
poblázněný.
ZELENÝ ÚTULEK
Vedle stínu
Bathyllova
usedni. Strom
přehebce
šustí
zelenými vlasy
na nejmenší
větévce.
Vedle stromu
duši vábí
zřídlo vroucí
předmluvy,
kdo by
nechtěl v útulek ten,
o němž jen
pár ptáků ví?
JINÁ NA POHÁR
Předovedný
ciselére,
vytepej mi
jarní číši.
Nejdřív pěkné
děvče, které
trhá růže pod
cypřiši,
vždyť to je
nám nejvíc milé.
Potom umně
vtiskni kovu
všechny
krásné kratochvíle
k potěšení
Lyléovu,
vše, co pití
zpříjemní mi.
Velmi varuji
tě ale
před příběhy
ponurými,
které Bakchu
nejsou k chvále.
Spíše zobraz
Dia vládce,
kterak plodí
boha vína,
nebo Kypris,
která sladce
pokouší nás
koutkem klína,
vyryj Mílka
bezbranného
a kruh Najád
kolem něho.
A pod
krásnolistou révu,
matku
kulaťoučkých plodů,
přidej chasu
plnou zpěvů,
které radí
nepít vodu.
JINÁ PÍSEŇ NA RŮŽI
Růži, růži
Erótů
spojme
s Dionýsem.
Růži
s plátky krásnými
k skráním
upevnivše,
pijme
v smíchu bujarém.
Růže, dare
jara,
květe
nejvznešenější,
Olympanům
milý.
Růže, jíž syn
Kythéry
věnčí si své
vlasy,
když se
chystá k Charitkám.
Nuže, ověnči
mě,
a já, hraje
na lyru
u Bakchova
chrámu,
s dívkou
s velkým poprsím
budu prohánět
rytmus, pokryt
květy růží,
trhaných
za časného
jitra.
NA ZLATO 24 KARÁTŮ A
VĚTŠÍ UNCI
Kdykoliv
přede mnou prchá
na větrných
rychlých nožkách
zlato,
uprchlík ten věčný,
já se za ním
neštvu. Neboť
jakou cenu má
se honit
za tím, co tě
nenávidí?
Zdaleka se
radši vyhnu
jeho třpytu.
Všechnu tíhu,
která na
srdci mi leží,
dal jsem
odnést ostrým vichrům.
Uchopiv pak
lyru zpívám
písně, které
chválí lásku.
Kdykoliv mne
rozlet ducha
vede
k pyšné neskromnosti,
uprchlík se
ihned vplíží
chtěje opojit
mou mysl,
abych, dav se
do stíhání,
odhodil svou
sladkou lyru.
Nevěrné,
nevěrné zlato,
nadarmo mne
mámíš, jako tele šálíš.
Erótovy touhy
těší
víc mé
struny, než tvá záře.
Ty jen touhu
po úskoku,
po závisti
dalos lidem.
Zato lyra
v klidu síní
z polibků
a věčných tužeb…
mísí číše bez
zármutku.
Zrádné zlato,
ty si prchneš,
kdykoliv se
zamane ti.
Za nic
neopustím lyru.
Místo Múz tvá
klamná krása
v oblibě
je u barbarů.
Hráči na lyru
však Múza
vždycky věrně
těší srdce.
Rozpaluj své
klamné ohně,
hlas mé lyry
silnější je.
NA HOLUBIČKU
Holubičko
běloučká,
odkud, odkud
přilétáš?
Odkud vzala
ve vzduchu
tolik ambry
vonící
v kapkách,
které rozstříklas?
Kdopak jsi? A
co tu chceš?
„Anakreón
poslal mne
k Bathyllovi,
k mládenci,
jemuž Krása
dala moc
nade všemi.
Kythéra
prodala mne
básníku
za hymnos,
jímž slavil ji.
Takže létám
s dopisy
Anakreontovými.
Také nyní od
něho
nové zprávy
přináším.
Jakmile zas
budu zpět,
chce mi
vrátit svobodu.
Já však mu
chci sloužit dál,
i kdyby mne
propustil.
Na co je mi
létání
po horách a
po polích?
Nač mám sedět
na stromech,
nač mám
shánět trochu zrn?
Nyní si jím
chlebíček,
zobám si ho
den co den
z Anakreotových
ruk,
k pití
víno dostávám
přímo
z jeho poháru.
Hopsám, když
se napiji,
peroutkami
lechtávám
pána, jenž
hrá na lyru.
Když pak
usne, ulehnu
na struny a
při něm spím.
Teď víš vše.
Tak odejdi.
Klepnu větší
vrány bys
ze mne brzy
udělal.“
VŽDY, KDYŽ PIJU NÁPOJ
Z RÉVY
Vždy, když
piju nápoj z révy,
srdce mé se
rozehřeje,
a já obracím
se k Múzám,
zvučným
zpěvem vzývaje je.
Vždy, když
piju nápoj z révy,
odplouvá mi
z duše hoře
a mé strasti
odnášejí
větry,
bičující moře.
Vždy, když
piju nápoj z révy,
cítím Bakcha
v loubí stinném,
jak mou duši
zdvíhá k letu,
rozjařiv ji
mladým vínem.
Vždy, když
piju nápoj z révy,
upletu si
vínek z kvítí.
Přiloživ jej
ke svým vlasům,
opěvuji
rozkoš bytí.
Vždy, když
piju nápoj z révy,
vonnou mastí
potřu spánky,
na lokti pak
dívku drže,
chválím dary
Kythéřanky.
Vždy, když
piju nápoj z révy,
hledě na
kulatou číši,
v kruhu
rozbujněných chlapců
v duchu
rydlem báseň píši.
Vždy, když
piju nápoj z révy,
říkám si, že
z této země
musím
sklidit, co jen mohu.
Neboť zemřít,
zemřít je mně.
NA BOHATÝ ŽIVOT
Ó mne nikdy
nenapadá
žárlit na
bohatství Frygů,
závist není
moje vada,
přeji moc i
zlato Gygu,
vládci Sard.
Mou mysl plní
přání mastmi
zkropit kůži
a pak
v noci novolunní
ovít hlavu
věncem růží.
Jenom dnešek
zajímá mne.
Myslet na
zítřek je klamné,
kdo zná
zítřek, kdo ho zná?
Kdežto tato
hodina,
ta je tvá, je
tvoje celá
k slasti
myšlenky i těla.
Tedy pij,
hraj v kostky, řádi,
obětuj však
pilně Bakchu,
aby nemoc,
vklouznouc kradí,
neřekla ti:
dopils, brachu.
BAKCHOS UTĚŠITEL
Kdykoliv
Bakchos přikvačí,
zmizí mi
starost ze srdce.
Zdá se mi, že
jsem bohatší
Kroisa. A
zpívat se mně chce.
Pak ležím
s věncem břečťanu,
tak bohorovný
v mysli své.
Jen vstávej
v boj. Já nevstanu,
dál piju víno
sladké.
Dál ležím,
jsem už totiž zpit,
což lepší je,
než mrtvý na duchu být.
VÍNO
Přines číši,
chlapče, hola!
Jedním
douškem vyprázdním ji,
naliv vína
jenom zpola,
tolik, kolik
vody vliji.
Nechť jak
jindy, bez hlučnosti
s Bakchem
krásně rozprávím si.
Hrubých
pijatik už dosti,
v nichž se
řvaní s křikem mísí
jako u
barbarských kmenů.
My jen lehce
upíjejme,
hovořme a
krásně pějme,
jak je zvykem
u Helénů.
NA MILENKU
Nuže
velkolepý mistře,
maluj,
velkolepý mistře,
vůdce uměn
v kolonii v Iónii,
milou mou,
jak líčím ti ji.
Stvoř ji
z barev, když je v dáli.
Zpodob nádech
namodralý
vlasu, šíji
z hladké sloni,
zpodob vůně,
jimiž voní.
Překonej svá
všechna díla,
zpodob zoři,
jež se vlila
do víček jak
do lotosů.
Vytvoř
sladkou křivku nosu.
Obočí – dvě
pírka vraní,
nespoj, ale
neděl ani,
nech je tak,
jak lehce zcela
dotknula se
vprostřed čela.
Řasám ponech
jejich chvění.
A tvůj štětec
ve plameni
svatých ohňů
nechť se smočí,
až jí budeš
tvořit oči,
rovné zrakům
Kythéřiným
jiskřením
svým modrosivým.
Maluj její
jemné rysy,
mezi růže
mléko vmísiv,
ústa ještě
nerozvitá,
jež má mladá
Afrodita,
oblouk ňadra
vykroužený
Charitkami
z mořské pěny.
Nakonec ji
zahal šatem
z nachu
protkaného zlatem
tak, aby jím
prorážela
k zradě
krásy bělost těla.
Ustaň! Vždyť
mne závrať jímá,
mám ji živou
před očima.
NA POTŘEBU PITÍ
Černá země
pije,
ji zas pije
strom, jenž věčně žíznivý je,
moře pije
horské bystřiny,
slunce zase
mořské hladiny
a je samo
pito ústy měsíce.
Pročpak
horšíte se velice,
když i mně se
napít chce?
NA RADOST V MÍRU
Dejte mi
Homérovu lyru
beze strun
války. Chci dovádět v míru.
Poháry rychle
servírujte mi.
V sledu,
jenž dán je harmonií,
směšuji víno
s popěvky,
s rozumnou
bláznivostí piji
a
v doprovodu barbitu
pijáckou
píseň křičím tu.
Dejte mi
Homérovu lyru
beze strun
války. Chci dovádět v míru.
NA VLAŠTOVKU
Co ti mám,
pověz, udělat,
vlaštovko,
jež mi nedáš spát?
Odstřihnout
mám ti křidélka,
lehoučká jako
šepot Múz,
či spíš tvůj
jazyk z hrdélka
vyříznout
jako Téreus?
Proč tropíš
tyhle hlouposti?
Proč jsi mi
prostořekostí
svých ranních
písní, zpozdilá,
odňala ze snů
Bathylla?
NA SEBE SAMA
Nech mne, při
luku Dianinu,
pořádně
pomodlit se k vínu.
Chci být
zpit, chci šílet dnes.
Šílel prchlý
Orestés
i Alkmáion
zběsilý,
když své
maminky zabili.
Mnou, ač piji
pátý den,
nikdy nikdo
nebyl utracen,
sladce šílet
chtěl bych jen.
Šílel Herkul,
nežli zdvih
k ráně
sílu paží svých,
třesa kuší
Ifitu.
Šílel Aias za
svitu
ranní hvězdy,
v ruce zbraň,
běsnil jako
lernská saň.
Já mám džbán
jen na svých rtech
a tento vínek
ve vlasech.
Nechci meč a
nechci štít.
Chci jen
šílet, chci být zpit.
RADA CHTIVÉMU LAČNÉMU
PENĚZ
Kdyby Plutón
za zlato
do života
vracel nás,
střádal bych
je ze všech sil,
abych, až
nadejde můj čas,
z podsvětí
se vykoupil.
Jestliže však
nelze si
koupit život
za drachmy,
nač se hrdlit
s penězi?
A co platno
plakat mi?
Smrt je
neodvratitelný soud,
jemuž nelze
uniknout,
nuže tedy
zlato ven,
na stůl – a
nechť teče mok,
ať se směji
opojen,
ať mi chutná
příští lok
ještě víc,
než tady ten.
NA STŘÍBRNÝ POHÁR
Héfaiste, až
budeš rýti,
zkrášli pro
mne místo zbroje
pohár, jenž
se stříbrem třpytí.
Co je mi po
vřavě boje?
Pohár ať má
dobrou míru.
Hvězd, těch
na něm netřeba mi.
Copak je mi
po vesmíru
s blikavými
Plejádami?
Co je mi po
bílé záři
Oriónu, plné
hněvu,
a co je mi po
Vodnáři?
Vyryj na
poháru révu
s hrozny
krásně kulatými,
vyryj dívky,
které jimi
naplňují
vinné lisy,
Afroditu
hrající si
s vlastním
smíchem. Vyryj dítě –
Mílka
s lukem mezi keři,
Bakcha, který
Afroditě
vplétá myrtu
do kadeří.
NA JARO NEBO LÉTO
Cožpak to
není krásné jít
rozkvetlou
loukou po návrší,
kde úplný a
slastný klid
jen velmi
jemný Zefýr ruší?
Větévky uzřít
Bakchovy,
vnořit se
s něžnou dívkou zcela
do zeleného
listoví
a líbat ústa
rozechvělá?
NA TOUHY ŽIVOTA
Proč mně
mluvíš o zákonech,
proč jsi
rétorika samá?
Slova taková
si ponech
pro jiné. Mně
jsou už známá.
Spíš mne
zdokonaluj v pití
lahodných a
vonných moků,
uč mne, jak
se zalíbiti
dívkám
s krásnou jiskrou v oku.
Hle, co šedin
mám kol uší.
Víno
s vodou směšujte mi.
A ty omamuj
mou duši.
Brzy zakryješ
mne zemí.
Pospěš, život
není dlouhý.
Ten, kdo
zemřel, nemá touhy.
NA VLAŠTOVKU (REMIX)
Vlaštovka,
která s každým jarem
přilétá, aby
spletla si
na léto
hnízdo v chrámu starém,
ztrácí se na
jih s nečasy,
k Memfidě
nebo k Nilu chvátá.
Erós však
stále uplétá
v mém
srdci hnízdo pro mláďata;
jedno
z nich letí do světa,
druhé už
málem z vejce leze,
třetímu
rostou křidélka.
Nastane křik,
jenž nezná meze,
když otevřou
svá hrdélka.
A mladé
ptáčky Erótovy
starší, co
občas přiletí,
nakrmí, takže
vzápětí
z těch
nakrmených vzniknou noví.
Ó, jaký
prostředek mám vzít,
když svými
chabnoucími slovy
je nejsem
mocen zaplašit?
NA ŽENY
Příroda dala
býkům rohy,
kopyta koňům
rychlonohým,
střelhbitost
sledů zajíci,
lvu zuby
v tlamě jiskřící,
rybám pak
schopnost plout,
ptákovi
vylétnout,
mužovi rozum
vznešený,
nic nezbylo
už na ženy.
Co tedy?
Rozdala jim krásu,
namísto
přilbic vrkoč vlasů,
namísto pavéz
křivku pasu
a kteroukoliv
z krásných žen
je meč i oheň
přemožen.
NA DÍVKU MIA… DIVU DIVOU
Kéž jsem, kéž
jsem zrcadlem,
abys denně na
mne zřela,
kéž jsem
plášť, kéž roucho jsem,
kéž jsem
blízek tvého těla,
čistou vodou
byl bych rád,
abych stékal
po tvé kůži,
olejem, jenž
do tvých vnad
vnáší jemnou
vůni růží,
na tvých
ňadrech pentlicí,
již si vážeš
jako Hébe,
opánkem se
státi chci,
jen abych měl
dotek tebe.
Rozumíš?
MILOSTNÁ PÍSNIČKA
Jen mi dejte
víno, ženy,
ať se řádně
nalokám.
Vždyť už
vedrem umořený
nevím žízní
kudy kam.
Pak mi dejte
z vinné révy
věnec, jímž
si zastíním
čelo, které
bez úlevy
žehl Foibos
žárem svým.
Jakým věncem
srdce ale
před Erótem
zastíním,
jenž mne
žehne neustále?
NA DISK S AFRODITOU
Veden duchem
Dia – vládce,
kdo tu vyryl
v kusu cínu
jemnou krásu
Kypridinu,
běloučkou a
oblou sladce?
V nahotě
je zpodobena,
avšak to, co
tají v klíně,
halí vlna
stříbropěnná.
Plyne, klouže
po hladině
jako řasa
kolébavá,
prohne šíji
v uplouvání,
bílou čáru
v modré pláni
do daleka
zanechává.
Vlny do dvou
brázd se dělí
o ňadra, dvě
rhodské růže,
lehce
zrůžovělou bělí
prosvěcuje
hladká kůže.
Vprostřed
brázd jak lilie je,
oči Olympanů
mámí
prozařujíc
přes peřeje.
Vodami sem
Erós pluje
nedočkavě na
delfínu
se smíchem,
jenž prozrazuje,
k jakému
se chystá činu.
A houf rybek,
zakřivený
podél vlny,
v hbitém reji
s tělem
rozesmáté ženy
dovádí a sleduje
ji.
PÍSNIČKA NA CVRČKA
Rád bych
písní obdiv vzdal
tobě, který
z větví lípy
vyzpěvuješ
jako král,
malou krůpěj
rosy vypiv.
Neboť toto
vše je tvé,
na co hledíš:
hojnost lánů
tak jak plody
u větve.
Věčný druhu
venkovanů,
lidem
k užitku jsi jen,
proto
smrtelní ti dali
řadu
přívětivých jmen.
Všechny Múzy
cvrčka chválí,
ba i Foibos
sám má rád
tvoje věčné
cvrlikání.
Stáří nekruší
tě, ani
nemoc, ani
žár a chlad.
Moudrý,
milující zpěv,
z hlíny
vzešlý posle léta.
Nemáš cit a
nemáš krev –
v tom
jsi roven bohům světa.
NA SEBE
Jsem sic
dědek lysolebý,
víc než mladí
ale pěji.
Je-li toho
zapotřebí,
budu plesat
v ryčném reji,
podoben jsa
Silénovi,
místo
s holí s měchem vína.
Mladé žínky
sem, ne vdovy!
Nikdo ať se
nevypíná,
s každým
rád si změřím síly.
Chlapče, víno
barvy medu
nos mi,
krásně podnapilý
ještě leccos
dneska svedu.
Jsem sic
dědek, pravda čistá.
Předstihnu
však mládenců tři sta.
NA SVÉ DÁVNÉ I ZCELA
NEDÁVNÉ LÁSKY
Jestli
spočteš všechno listí,
které roste
na stromech,
jestli umíš
vypočísti,
kolik vln je
v mořích všech,
za počtáře
láskám svým
jenom tebe
předurčím.
Začni
počítat, můj milý,
řetěz krásek
z Attiky.
Pak vem
Korint, tam jich byly
celé
náhrdelníky,
vždyť to
město v Acháji je
proslavené
krásou žen.
Potom přijde
Iónie,
pak se půjde
do Mykén.
A pak dívky
na Ithace… (tam jsem měl podívanou
spojenou s obědem v přístavu)
Celkem přes
dva tisíce.
Nu, co civíš?
To je práce.
Vezmem další
číslice,
uvedeme touhy
Smyrny
a pak počet
nedozírný
z Kréty,
o níž kde kdo ví,
jak holduje
Mílkovi.
A jen řekni,
zda bys chtěl,
aby
z Kypru do Damašku
a pak do
Baktrie spěl
součet těch
kyprých to dámských těl, jimž dal jsem lásku.
KDYKOLIV PIJI VÍNO
Kdykoliv piji
víno,
starosti ve
mně spí.
Co je mně do
bolestí?
Nač jsou mně
útrapy?
Tak jak tak
musím zemřít.
Tož o co
vlastně jde?
Budu tě tedy
píti,
víno, můj
poklade.
Neboť tím, že
tě piji,
má chvíle
krásně míjí.
***
Diův syn
Bakchus –
Zbavitel
strastí,
kdykoliv
začne
dary své
klásti
do mojí
mysli,
rozraduje
mne.
Je mi pak
mile
za noci temné
v dupotu
nohou,
v povyku
písní.
Krásnou pak
pannu
spánek můj
vysní.
NA JARO
Hle, jak raší
v kypré hlíně
růže, když se
jaro snese.
A hle, kterak
zjemňuje se
mořská vlna
na hladině.
Hle, jak
kachna nebem plove.
Hle, tam
jeřáb opuštěný.
Héliem jsou
odkláněny
stíny mračen
purpurové.
Zaskvěla se
lidská díla,
země
připravuje plody.
Nad studené
jarní vody
oliva se
naklonila.
Bakchův mok,
jak v lůně larvy,
uvnitř úponků
a listí
už se do
čirosti čistí;
plod ho
uchvátí a zbarví.
NA JEHO KITHARU
Chci hovořit
o Titánu,
chci Kadma
opěvovat,
ve strunách
barbitu však
ozývá se jen
Erós.
Nejdřív jsem
změnil struny,
pak celou
lyru, nato
jsem zpíval o
výkonech
Herkula.
Avšak lyra
zas zpívá o
Erótech.
Tak tedy,
heroové,
navždycky
sbohem, lyra
jen o lásce
chce zpívat.
Tak
tedy současní více či méně vybavení heroové, starořecký básník Anakreón
pocházel, víte již odkud. Tehdy, v 6. století před naším letopočtem,
obývali tento hostinný kraj Řekové, jejichž první příchod do Malé Asie datuje
tradice do začátku dvanáctého století před naším letopočtem, kdy řecká vojska,
vedená rodovými náčelníky, dobyla pověstného města paláců Tróji. Tato událost
žila po dlouhá staletí v ústech lidu, než byla zachycena na papyrus. Dva
klenoty epiky vztahují se k těmto světově významným událostem: Ilias, báseň
o městě Iliu, tj. Tróji, a Odyseia, epos líčící dobrodružství jednoho
z řeckých notoricky známých rošťáků Odyssea při jeho návratu na rodný
ostrov Ithaku v Jónském zálivu.
Obě
básně byly spojeny s legendárním pěvcem a recitátorem Homérem. Ten jako
potulný pěvec obcházel sídla rodové aristokracie, kde při rautech za doprovodu
loutny vyhrával své básně přísedícím. Po otcích zděděný text recitoval
přednašeč MC nazpaměť a tak tradovanou látku editoval, ba i přizpůsobil
potřebám svých (náročných) posluchačů. Vedle Iliady a Odysseie vznikaly další
eposy, ale ty známe jen v nepatrných zlomcích aritmetiky rytmické.
Epické
básně připomínaly posluchačům jejich slavnou minulost, hrdinské skutky dávno
pobitých válečníků, závislost člověka na osudu a nikdy naopak, který na vážkách
odvažuje nejvyšší bůh Jupiter – Zeus. Řekové potřebovali však i poezii
k nasycení, která by na ně působila bezprostředně, ať už jako ohlas
osobního zážitku, nebo jako dozvuk události širšího dosahu, která je nějak
citově zasáhla. Z této potřeby vznikla subjektivně zabarvená poezie,
lyrika. Lyrické básně však bývaly recitovány také veřejně vědecky, a tak se
mnohé z toho, co se vyvrbilo jako osobní zážitek, ponenáhlu stávalo pouhým
literárním scénářem, pouhým klišé.
Lyrika
je souhrnné označení mnoha písňových útvarů, i útvaru rychlého nasazení
v rapu, ať už určené pro přednes jednotlivce nebo crew. Tyto písně byly
původně doprovázeny strunným nástrojem – lyrou, později hrou na píšťalu, aulos.
Mají své počátky v lidové poezii. Rozkvět lyriky se začal uplatňovat
v dobách rozpadu rodové společnosti. Rozvojem kšeftů a výroby jsou ve
společnosti vyneseni na piedestal hrdinů ti, kdož oplývají penězi. Stará rodová
sláva bledne před leskem takhle malinké mince. Peníze! Toť muž! volá básník Alkaios.
Nové
společenské vztahy se odrážejí v poezii: vzniká elegie, řada dvouverší
pestrého obsahu, objevují se útočné a satirické šlehy zvané iamby, básně
milostné zápletky, pijácké vinětky, hymny na božstva a podobné perličky. Není
bez zajímavosti, že se vznik určitého druhu lyriky v daném kmenovém
prostředí odrazil nejdříve ve funkční a později tradičně formální aplikaci
slangu z ghetta. A tak sólová písňová poezie užívá slangu kmene Aiolů, u
něhož došla nejvyššího rozkvětu v díle Alkaia a básnířky Sapfó (co
z nešťastné neopětované lásky vyskočila do moře v mladinkém
nerozvážném věku z Mysu Doucato na jihu ostrova Lefkada), kdežto sborový
zpěv byl z téhož důvodu skládán ve slangu dórském.
Sedmé
a šesté století před naším letopočtem je ve znamení prudkých bojů uvnitř řecké
nervní společnosti. Aristokrati, jejichž síla spočívá ve starém rodovém majetku
a v tradici, stojí proti demokratům, kteří usilují podpořit své dobré
hmotné postavení i paragrafickou právní mocí. A tak se nejprve přižeňují do
aristokratických takových vcelku normálních rodin, poté se domáhají sepsání
zákonů, až dosud vykládaných podle zvykového práva, a posléze se staví do čela
svobodného obyvatelstva, dobývají na aristokratech moc a jako takzvaní
tyranové, tj. vládci, staví se do čela demokratické obce. Ale nebyla to dosud
plná demokracie ani v antickém slova smyslu, tj. udělení plných práv
svobodnému obyvatelstvu s výjimkou otroků a přistěhovalců, protože mnozí
tyranové prostě vystřídali dosavadní aristokraty ve vládě, z níž je pomocí
lidu vyhnali do háje. Že šlo o boje prudké a nemilosrdné, vidíme i
z Alkaiovy básně, nalezené v obsáhlém zlomku roku 1941 v písku
egyptského Oxyrhynchu na papyrusu.
Taková
situace byla i v následujícím století zcela běžná. Zkomplikovala se však
ještě tím, že maloasijské pobřeží začínají zalidňovat Peršané a že se
v dosud řeckých městech dostávají do čela démokraté. Perská nadvláda,
zabírající města dosud řecká, byla mnohdy vítaným rozmachem trhů a odbytišť pro
řecké výrobky, avšak značná část řeckého obyvatelstva se přesto proti ní
postavila, což na počátku pátého století vyvrcholilo zápolením o právo veta v
řecko–perské rozbušce. Tyto poměry utrpení a mnohdy i cítění kmenové
sounáležitosti s ostatními Řeky vyhánějí z Malé Asie část
obyvatelstva, především z řad rodové aristokracie, u níž tradice byly
obzvláště silné. Odchod řeckého obyvatelstva probíhá různými směry: do
vlastního Řecka a Thrákie, a především do Jižní Itálie a na Sicílii.
Básník
Anakreón žil těmito pohnutými událostmi. Se zbraní v ruce zápolil proti
Peršanům, a když roku 545 Teos padl, odstěhoval se s částí obyvatelstva do
města Abdér na thráckém pobřeží. Žil tu nějakou dobu a i tu prožil
v bitkách proti Thrákům. Toto období se odráží v mnoha Anakreontových
zlomcích.
Za
okolností nám nevyjasněných odešel Anakreón opět do blízkosti maloasijské
pevniny na ostrov Samos. Tady žil a chlastal jako o závod na dvoře tyrana
Polykrata, který se zde ujal kolem roku 540 krutovlády. Za něho dosáhl Samos
velkého rozmachu hospodářského, politického a taky kulturně kyprého. Na dvoře
Polykratově se soustřeďovali významní básníci a máme zprávu, že zde žil vedle
Anakreonta i pozoruhodný básník sborových písní Ibykos z jihoitalského
Rhegia.
Doba
Polykratovy tyranidy nebyla však přes vnější pozlátko vůbec klidná. Politické
expanze přinášely kromě válek také to, že se na Samu objevují řady válečných
zajatců proměněných v otroky. Neklid doby se v dochovaných zlomcích
Anakreontových neprojevuje sice nijak hřmotně, přesto však poznáme, že události
nešly jen tak netečně kolem básníka.
Ale
stárnoucí tento hejsek mluvka se ponenáhlu mění v dvorního básníka
Polykratova. Vystupuje na hostinách, při nichž tyran Polykrates zapomínal se
svou družinou na denní starosti, a zapomíná na ně i básník. Bojový ráz jeho
mladistvé lyriky se tratí. Objevují se básně nové, erotické a pijácké. A to
jsou básně, které proslavily tolik Anakreonta v podruženém stavu.
Kolem
roku 522 byl Polykratés Peršany zamordován a Samos padl pod perskou správu.
V té době byla básníkova sláva už tak vyspělá, že pronikla i přes moře do
Atén. Hipparchos, syn tyrana Peisistrata, pozval básníka do svého útočiště pod
Akropolí, a aby mu zajistil bezpečnost, prokázal mu tu čest a poslal pro něho
padesátiveslici, dnes bychom řekli válečnou regatu, která Anakreonta převezla
přes moře.
Aténský
pobyt Anakreontův zanechal ohlas v některých jeho básních, především
v epigramech. Jeden z nich, dochovaný v rukopisné sbírce
antických epigramů, se nám dokonce zachoval též na hermovce, tj. soše
s Hermovou tváří, sloužící za směrovku na cestách necestách, která byla
nalezena v Aténách.
V jiné
je zase Anakreón spojován se slavným sochařem Myrónem, vytvořivším pozoruhodnou
sošku telátka, na jejímž podstavci byl Anakreontův epigram:
Telátko ve formě odlité
není, leč jakoby stářím samo se změnilo v kov; tak rukou stvořil je Myrón
Ovšem
i v Aténách pokračoval básník v suverénní oslavě boha vína a veselí
Dionýsa, který se teď objevuje v jeho básních frekventovaněji, neboť to
byl jeden z hlavních aténských bohů:
Celerové vínky sobě nad
obočí zavěsíme,
slavnost slavnou
vykonejme Dionýsovi!
A přece i zde
prosakovala do jeho veršů touha po vlasti jako neodbytná spermatická banka
Zas spatřím svou trpící vlast
zblízka!...
anebo totální
beznaděje
stal jsem se pijákem vína…
***
Zemřít ach zemřít! Vždyť žádné jiné
vysvobození z útrap nevidím
těchto!
Zda
básník zemřel v Aténách nebo zda se mu podařilo přijít opět do Teu,
nemůžeme vysledovat nijak, ale je možné, že se po přechodné návštěvě Thessalie
na severu Řecka odebral v rodný kraj. starověká tradice tam aspoň kladla
básníkův hrob.
*
Anakreontova
poezie žila i po básníkově fyzickém zániku. Řečtí učenci, pracující
v egyptské Alexandrii za lukrativní měnu, ji sebrali a rozdělili do pěti
svazků, které obsahovaly písně, útočnou poezii psanou iambickým metrem, a
elegie, složené elegickým distychem. Z toho všeho se dochovaly jen kusé
trosky, především v citacích jiných autorů. Kromě toho sem spadá ještě
šestnáct porůznu dochovaných epigramů. Toto starověké dědictví nám před
několika dávnými roky rozhojnil egyptský písek, který vysunul na povrch
troskovité papyrusové svitky se zápisy Anakreontovy mistrné poezie, nepochybně
pocházející z jeho nejstarší – a tedy nejvyzrálejší tvorby.
V helénistické
době, tj. v době po smrti Alexandra Velikého roku 323 před naším letopočtem,
kdy se Řekové rozmnožili mimo Řecko, se stala pijácká, bijácká, a přitom
milostná lyrika Anakreontova vzorem pro anonymní pouliční údernické básníky. Od
helénismu až do byzantského období, tj. až do 9. – 11. století před naším
letopočtem, vznikala Anakreonteia, což jsou básně nesené na nosítkách
anakreontským duchem, jež posléze byly sebrány ve sbírku šedesáti dvou smělých
básní. Anakreonteia, pocházející z různých a nepohodlných dob, nemohou být
výsledkem jen jednoho básníka. Různý stupeň nadání autorů těchto básní
způsobil, že mezi nimi nacházíme výtvory z vynikající i banální
klasifikace. Ale byla to tato Anakreonteia, která zajistila básníkovi
z Tea jeho slávu v novověku moderních slangů a návyků, však víte na
čem. Vydání Anakreonteí pořízené roku 1554 francouzským humanistou Henricem
Stephanem rozneslo Anakreontovu slávu v následujících stoletích po Evropě.
Ano, Anakreón je klasický milostný znalec na pozici básníka; našel díky flirtům
oblibu – ohlas v nejširších vrstvách vzdělanců a mezi jeho překladateli
nacházíme jména jako Puškin, Veresajev, Möricke, mezi obdivovatele patřil i
Gœthe. Jeden z Lomonosovových překladů Anakreonteí se stal oblíbenou písní
Ruska 18. století, mnohé básně se staly vzorečky pro veselé písně studentů v Německu
překypujícím vínkem zejména v oblasti Porýní.
Hravě
a přesně přeložil po česku ukázky z Anakreonta a Anakreonteí jistý Ferda
Ferdinand Stiebitz ve svém výboru Řecká lyrika (druhé vydání? 1954!!!). Ráz
knihy nehorázně odvážné mu však nedovolil zařadit do ní další překlady.
V rukopisné pozůstalosti Ferdy Stiebitze je z počátku dvacátých let
úplný překlad Anakreonta a Anakreonteí.
Zde
dneska jako včera nebo kdysi předvčírem prezentujeme překlad Vojtěcha Jestřába,
který se snaží vystihnout milostnou a pijáckou atmosféru, přenést ji do dneška
a nesmazat přitom její ústrojný dobový kolorit. Tento způsob není bez tradice
ani ve světové, ani v domácí literatuře. Proto se Jestřáb nebál, podobně
jako mnozí jeho předchůdci, sáhnout mnohdy i k rýmům do rytmu. Pro nás, kterým
lehounké rýmy spíše zaručí bezstarostnou náladu, je tento přístup zcela košer.
Jistě bychom se s ním těžce vyrovnávali např. při překladu poezie Alkaiovy
či Sapfiny, a to proto, že užití rýmu může vyvolat zdání neodvratné
monotónnosti. Zde však je bezesporu uměřené a zcela tutově roztáčené jako kolo
štěstěny.
Překladatel
je na mnoha místech v úloze restaurátora obrazů. Musí dotáhnout štětcem
tam, kde je odprýsknutý verš, spojit dva tři fragmenty v celek, a dát tu a
tam básni nový obraz nebo pregnantnější pointu. Nejde tu tedy o překlad
v úzkoprsém slova smyslu, nýbrž někdy se tu setkáme s volnějším
přežvýkáním, ba i bubble up parafrází. Ale ať už postupuje tak či onak, nejde
Vojtěch Jestřáb nikdy proti atmosféře originálu a prostředí, v němž se
originál vždy ocital. Volnosti jeho přetlumočení jsou prostředkem, který se
zcela logicky nabízel pro dosažení cíle: milostnou poezii uchopit jako
zábavnost a co nejživější atrakci, když pominete ve vyšším věku poutě. Anakreón
ovšem není vzorem dnešní společnosti. Je však nositelem chrabré pohody a
duševního rozpoložení básníka, který v těžkých deprimujících dobách svého
rodného města neváhal sáhnout i po meči. Tohoto básníka nám tu Vojtěch Jestřáb
přiblížil a evokoval na jedničku. Zvolil prostředky, které vedou bez oklik
k takovému cíli. A bujarý Bakchus i úsměvná Afrodita se na takový záměr
dívají laskavě, protože je překladatel šíří po kraji v jejich službách.
Ciao moje prostoto v dálnopisech živená, zakoupená za 8 korun v roce
1963 mimo Prahu.
:)
|