|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Vím, že se každá žena pohorší, že chlap ví o porodech úplný pendrek, ale psaní je prostě porod. Mnoho mých kolegů pisálků jistě zná ty tvůrčí bolesti, když se ze sebe snaží něco vypotit a ono to nejde. Dobře, nebolí to fyzicky, ale cupuje vám to myšlenky do nevábného prejtu slov a hlásek a interpunkčních znamének. A jediné střevo, které si jím můžete nacpat, je možná to básnické.
Takže tu sedím u počítače a v porodních bolestech datlím písmenko po písmenku. Skládám slova do textu, který nejen že nemá hlavu a patu, ale nemá zřejmě ani zadek. Je to jenom bohapusté psaní pro psaní; nic víc než zaplňování bílé plochy černými klikyháky.
Říká se, že člověk má mluvit, jenom když má co říct, a zřejmě by tedy měl i psát, pouze když má co sdělit. Ale co když má někdo prostě strašnou touhu psát a neví, co by ze sebe rozumného vyplivnul. Co chce vlastně světu sdělit? Nejspíš jen to, že ví, že neví nic, ale chtěl by vědět všechno. Že může sdílet s ostatními svůj bezbřehý amatérismus a dokázat jim, že být amatérem není jenom jejich privilegium. A že moc říká že.
Tak tedy, milý literární amatére bez nápadu, vím, jak se cítíš.
|
|
|