CARL LINNÉ

☼   23.5.1707   RÅSHULT     ♂    10.1.1778   UPPSALA

„Ten člověk nemá o botanice ani páru, ani trochu ponětí,“ rozezlil se správce botanické zahrady v Chelsea Miller, když se jej večer přátelé ptali na zahraničního Sira, který nepáchl jak olomoucký syreček. „Celý den se mnou chodil po zahradě, ukazoval, co máme siru Cliffordovi zabalit na cestu vzdělávání se, ale když jsem se mu kouknul do poznámek, nevěřil jsem vlastním zrakům. Psal si úplné nesmysly, výmysly pod parukou z kudrlinek. Tak se přece ani žádná rostlina nejmenuje. Prý ale na kontinentě zavádí jednodušší názvosloví! Jednodušší. A přitom se nenaučil ani to staré platné. Měli jste vidět, jak se sir Sloane tvářil, když si přečetl jeho doporučující dopis. …Kdo vás dva uvidí pohromadě, spatří dva muže, jimž nelze najíti rovné na celém světě!... On a takový zajíček nevycválaně nevyzrálý to je! Sir Clifford nám v tom Holandsku nějak schází.“

Muž, kterého na prahu třicítky nazvali mládětem lidského plémě, si zatím spokojeně listoval v seznamu rostlin, připravených k odeslání do sídla svého zaměstnavatele. V jednoduchém a výstižném popise rostlin, kterému skutečně zatím porozuměl pointu jen on sám. Nevadilo mu, že jeho důsledně ražená reforma třídění a pojmenování rostlin, ale i zvířat a minerálů se zatím všude nesetkala s pochopením vo co kráčí. Nikomu se nechce začínat ve vědě od alfy od počátku. Ale jednou to přijít musí, nedivte se tomu. Všichni to už dnes vědí. Nové třídění rostlin musí prorazit. Carl Linné, zatím ještě Linnæus, si je svou pravdou jist na sto jedna procent.

ZROZENÍ LÁSKY ROZKVETLÉ BOHATOSTÍ A NEUVADNOUCÍ JEN TAK SNADNO

Jeho otec byl evangelickým duchovním ve vsi Rashult v jihovýchodním cípu Švédských samot. Když se brzy po Carlově narození rodina stěhovala za štěstím do Stenbroheltu, vracel se kujón otec do známého to rajónu. V domě pod velkou lípou se narodil a prožil neošizené dětství. Stejně jako jeho předkové tu bude kázat svým ovečkám, co se toleruje za živa a jednou tu i zhyne. Na uvolněnou pozici zase nastoupí jeho syn. Niels Linnæus pozíral na svůj život jako na předem nalinkovanou knihu v Biblickém formátu. I jeho syn má budoucnost přesně vyřčenou.

V devíti letech přijali Carla do latinské školy v nedalekém Vexijö. Je konec s bezstarostnými toulkami bez cíle, konec zahradnickým pokusům o šlechtění a křížení výhonků na otcovo zahrádce. Učitelé jsou přísní a nedůtkliví jako Jan Tříska v Obecné a syn venkovského pastora zrovna nezapadá mezi premianty. Ale o co méně se podle názorů neomylných pedagogů věnuje prospěchu ve škole, o to hlouběji se zajímá o studium botaniky. Dokáže již neomylně pojmenovat všechny rostliny, které rozkvétají na stráních kolem města, pamatuje si sáhodlouhé názvy rostlin v městských pěstěných zahradách. Neobyčejné záliby malého drobného Švéda si všiml i direktor školy a při vhodné příležitosti jej představí městskému lékaři Dr. Rothmannovi. Přátelství, které tuto nerovnou dvojici brzy slučuje, utužuje společné hobby. Přetrvá i do pozdějších let, kdy se Linné stane studentem místního gymnázia s Trolly na vysvědčení.

Tady tráví studenti čas studiem Božské řečtiny, latiny a v neposlední řadě i bohosloví. Carl Linné v těchto předmětech ztrácí půdu pod nohama a ani se nesnaží zjednat si nápravu. Jeho spolužáci později přiznávali, že se do konce způsobného života nedokázal zbavit v latině některých gramatických hrubek a arcidůležité projevy a články pro honoraci si proto raději nechával korigovat, aby mohl posléze promlouvat korektně.

Po dvou letech přijíždí do města otec, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak se syn namáhá při studiu. Nečekalo jej tu nic, z čeho by měl upřímnou radost. Niels Linnæus dal průchod svému hněvu jak šikmooký popletenec zabedněnec. Jestliže náročnému panu synovi škola smrdí, nikdo jej nenutí, aby v ní pokračoval. Rodině tak jen ubudou starosti, vždyť jsou tu ještě další čtyři dítka kvítka! Jen málo stačilo a místo přírodovědcem se mohl Linné vzdělávat v oboru obuvníka jako Tomáš Baťa & syn.

V poslední chvíli do rozepře zasáhl Rothmann. Proč by měl být chlapec duchovním jako jeho nespokojený otec? Může přece vyniknout ve zcela odlišném oboru. Ovšem, květiny dnes uživí leda zahradníka bez Kozlovy nátury, ale proč by Carl nemohl jít studovat medicínu jako seriózní obor? Tam jsou náhodou přírodovědecké znalosti vítány jako jedna z podmínek pro zdárné zakončení studia. A je snad lékař o něco horší než duchovní a jeho častý projev prorockých pasáží?

Vychladlý jak plzeňská jedenáctka Excellent (buďto v tekuté formě, anebo jako hybatelé scóre a zasloužených výher v čele s kapitánem úderného teamu Horváthem), zklidněný, ale stejnak nepřesvědčený taťka „Smurf“ odjíždí domů a odváží si odvážný slib od syna, že se nakonec polepší ve výsledku. Také Rothmann k dobru rozjitřené situace přislíbil, že na hocha dohlédne. Co si slíbili, tak také dodrželi. Carl má jasnou perspektivu a Rothmann jej v jeho úsilí dál podporuje. Na univerzitě v Lundu si při studiu medicíny může botanické znalosti dál rozšiřovat, co bude následovat, to se ještě uvidí. Lund si nevybral náhodně naslepo. Jako duchovní tu působí vzdálený příbuzný z matčiny strany, bude se tu mít na koho včas obrátit, kdyby se setkal s nějakým více vlezlým svízelem, než je zdrávo. S rozhodnutím souhlasí i páni profesoři z gymnázia.

„Mládež je ve školství podobná mladým stromkům, co zapouštějí kořeny. Někdy se stane, i když zřídka, že přes veškerou péči není stromek užitečný. Když je však posléze přesazen do nové půdy, pookřeje a vydá plody snažení. Jen s touto nadějí se mladík propouští na Akademii, kde se mu možná dostane příznivého ohlasu od prostředí.“

S takovým doporučením a s hlavou plnou plánů a nápadů a jiskřící nadějí odchází Carl Linné dobýt a podrobit si svět k vlastní podobě.

LÉKAŘ NEBO BOTANIK? TIPNĚTE SI

Když 14. srpna 1727 nastupuje do Lundu, hlaholí tu zvony ne tak ledajaké. Vítání nových učenců? Bohužel ne. To město vyprovází svého duchovního pastýře na jeho poslední Sbohem. Linné přišel svému vzdálenému příbuznému právě na pohřební ceremonii. Zdrceně postává na chodníku, bulí – protože budoucnost se náhle sesypala jako domeček z karet kulových sedmiček. Co dál podnikat v cizím městě bez prostředků, bez přátel a příznivého doporučení? Vzdát se blbé šlamastyce? Ne. Odhodlaně zvedne hlavu na kuráž a kuráž na hlavní pořad dne a vydá se rovnou k univerzitní budově.

Počáteční nadšení již vyprchalo jako říz u zvětralého piva. Ke studiu byl přizván a řádně přijat, ale jeho očekávání se nesplnilo. Botanice tu nikdo nepřikládá enormní význam. Přírodovědné přednášky suplují občasné návštěvy v privátním muzeu profesora Kiliana Strobariuse. Učitel a žák nachází již brzy společnou řeč a řešení, protože oba podvědomě cítí, co všechno věda poznání přírody ještě zameškala. Co skloubí věda a příroda a poznání a načasování užitku? Znalosti jsou totiž i mezi vědci odpudivě nesystematické. Zabydlely se tu pohádkové bytosti a slavná družička z obce Pičína Vítězslava Klimtová, v jejichž existenci věří bez pochyb i renomovaní badatelé. Studium botaniky a zoologie komplikuje dost složité názvosloví, které většina autorů buduje podle svých osobních dojmů a kritérií. Do přírodovědy by měl co nejdříve zavítat řád a odstranit neřád. Oba to vědí. Ale oba vědí i to, že v Lundu na něco takového nejsou ideální podmínky. Lepší by snad mohla být Uppsala.

Botaniku tu přednáší slavný doktor bolíto Olaf Rudbeck – když tenkrát ještě nevznikaly derby lyrik doktor derby nebo erby s rugby – syn neméně známého tatíka. Rudbeckové byli první, kteří se pokusili na vědeckém základě prozkoumat švédský sever. Shromážděné bohaté sbírky však většinou pohořely při ničivém požáru města v roce 1702, stejně tak jako slavná botanická zahrada. Rudbeckovi je však již kolem důchodové šedesátky a jeho botanické zájmy potlačila láska k lingvistice a filologii. A také logice na druhou. Pojednání o dělení rostlin podle stavby květů, které mu nový student přinesl, však profesora víc než mimořádně zaujalo a vytrhlo i z kontextu. Pečlivě si jej přezkouší sem i tam a když zjistí, že zajímavé myšlenky jsou podloženy i hluboce hlubokými znalostmi, zasadí se o to, aby Carl Linné získal konečně královské stipendium a honorované místo ve zbytcích uppsalské botanické zahrady.

Systém studia na univerzitě byl tehdy v Uppsale velice volný až anarchisticky nemravný. Většina profesorského sboru se věnovala svému bádání a soukromým bohatším žákům, pedagogické povinnosti zčásti přelévali na své asistenty a dobrovolníky pomocníky. Studenti byli ve veliké míře odkázáni na samizdat. Linné byl s tímto systémem srozuměn a nestěžoval si na nic.

Stipendium, plat v botanické zahradě, kondice i výuka tří Rudbeckových synů mu zajistily finanční nezávislost na rodině, a i když příjmy nepokrývaly veškeré výdaje, nebo jen to zcela nejnutnější, mohl si občas dovolit i menší průzkumnickou cestu, na které shromažďoval podklady pro svoje pohnutky. S radostí proto přijal i nabídku uppsalské vědecké společnosti k uspořádání výzkumné cesty do Laponska. Laponsko bylo tehdy zemí s mnoha bílými pláněmi, snad tomu rozumíte, protože o životě zdejších usedlíků i o uchycených rostlinách a živočichů, kteří se tu beztak bezstarostně pasou, kolovalo po Švédsku mnoho podivuhodných drbů. O výpravě se již zdlouhavě hovořilo nějaký ten pátek, ale zatím se prostě nenašel takový badatel, který by splňoval racionální požadavky společnosti: Musel být mladý a zvídavý, bystrý a zdravý, rodilý Švéd, lékař, musel být svobodný i bez alimentů na levobočky, aby se nebál udělat ze svých dětí sirotky, musel být i zdařile nezávislý, aby neměl strach o své místo, musel uměl dobře kreslit jako Karel Gott, když namáčí do barvy štětec… Jak je vidět, společnost toho nepožadovala poskrovnu na jednu hlavu pomazanou, zvláště za to, co sama mohla poskytnout. Ovšemže nebylo vůbec zaručeno, že se vyslaný vědec vrátí z výpravy živ a zdráv.

Linné však neváhal ani okamžik. Takovou příležitost již nemusí podruhé dostat. Získá unikátní poznatky, které jsou jinak nedostupné. A tak se 12. května 1732 vydal na cestu. Čtyři měsíce putoval po nehostinném zamrzlém severu, došel pěšky až k Severnímu cípu moře. Zajímal se o rostliny, složení hornin i o zvyky zdejších obyvatel. V září je již zpět v Uppsale a o rok později publikuje první zprávu o své výpravě za poznáním.

Briskně se blíží konec jeho studijních útrap. Ale na rozdíl od spolužáků se nemusí pitvořit a ničeho obávat. Prakticky sám vede katedru za profesora Rudbecka, přednáší až se mu od huby kouří znalost, zkouší to uvést do praxe, zkouší znalosti studentů, zkouší publikovat první elaboráty. Celá univerzita o tom ví. A dosud to nikomu nevadilo. Náhle však nastává moment dobře mířeného úderu, ostrá rána od pitoreskního zjevu jen zdánlivě podobného Švédské variaci na Antona Špelce ostrostřelce, tedy žádná to chvályhodná ikona, abych si upřesnil nějaký ten hustější a skálopevnější nabytý dojem.

„Jak je u nás možné to, že pan Linné v klidu suverénně přednáší? Má snad již hotov univerzitní diplom a rigorózní zkoušky k tomu?“ Akademicky vychytralý senát je dost neúprosný. Žaloba doktora Rosena, muže blbce, který se již tak dlouho netrpělivě třese na to, aby Rudbeck uvolnil laskavě svou funkci, je formálně jakž takž oprávněná. V Uppsale přece nesmí přednášet nikdo, kdo se nemůže prokázat atestací složenou podle (podle, podle) zdejších zvyklostí na zahraniční univerzitě, nejlépe v Holandsku. Všichni pochopitelně vědí, že Linné je renomovaným specialistou i přes svůj mladý věk, a že ani nemá dostatek prostředků, které by mu cestu do zahraničí umožnily vbrzku prosadit. Výsledek jednání to však neovlivní. Přednášet nám tu nebude a basta.

Linnému při odchodu z jednací zasedačky povolily dostatečně tradičně vycepované nervy. Tasí kord a vrhá se na žárlivého soka. Naštěstí bylo kolem incidentu dostatek rukou, které mu v nerozvážném činu nervů zabránily. Skandál se podařilo ututlat, výsledek však nikdo zlepšit nemohl.

FALUNSKÉ ROZCESTÍ

Linné se musí rozhodnout. Ukončil školu, může si tedy zařídit ordinaci, usadit se na venkově a do smrti už setrvat jen ve všeobecné úctě a vážnosti. Ale po takové dráze přece nikdy netoužil. Co by se pak stalo s jeho vědeckou prací, která se rozrůstá den za dnem. Má zůstat uložena na dně některé ze zásuvek psacího stolečku prostři se, kde bude vypisovat složité recepisy na lhaní a na hraní a na kloktadla a vážně na mazání?

Přijímá pozvání jednoho ze svých nadaných a stejně pilných žáků, aby strávil vánoční svátky u jeho rodičů ve Falunu. Se společností podobných nezáludných nadšenců se vydává na průzkumné výpravy do okolí, přednáší mineralogii. Souhlasí s tím, že bude studentovi dělat právoplatného společníka na cestě do zahraničí. Třeba se tu vyskytne možnost, jak splnit onen tvrdošíjně stojící si požadavek uppsalské univerzity.

Těsně před odjezdem se seznamuje s dcerami místního felčara Moræse. Osmnáctiletá Sára Elisabeth splňuje jeho představy o budoucí právoplatné praktické hlavně manželce, a protože ani dívka ani otec její nesdílejí jiné přání, slovo dalo slovo a slaví se tu bujaře už 18. února 1734 zásnuby par excellence. Je také nasnadě zmínit, že budoucí tchán na chystanou cestu přispěje s groši a super grešlemi tvrdé měny. Linné opouští Švédsko a vydává se skrz Dánsko a Německo do Holandska. V Harderwijku se chce podrobit předepsaným rigorózním hrůzám, pardon, zkouškám.

HOLANDSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ

Disertační práce, kterou si vzal Linné s sebou, pojednávala o střídavé zimnici, co jiného u Švéda krom chlastu? Její obsah zkoušející profesory uspokojil náramně, stejně jako odpovědi na zkoumavé ústní otázky při zkoušce intelektu, která byla zasvěcena příčinám a léčení žloutenky. Po krátkém výskytu v zemi byl Linné prohlášen doktorem medicíny.

Domů se však zatím nežene zběsile. Otevřel se tu totiž před ním netušený svět rostlin, které dovážejí zámořské lodě ze svých cest. Nikdo v Evropě je zatím nepopsal a nepojmenoval.

Místní přírodovědci si zájmu mladého lékaře brzy všimli a sledují jej s pochopením i nelíčeným obdivem. I oni nezřídka cítí, že používaná pojmenování jsou tak nepraktická a dělení rostlin horko těžko těžkopádné a chaotické. Mladý Švéd pronikavého rozumu nabízí nový systém, logický, pečlivý, přehledný, pochopitelný, přínosný a páté pé? Přímočarý.

V Leydenu dosáhl prvního úspěchu. Jeho novátorská práce, Systema Naturæ, zárodek jeho pozdějšího vědeckého třídění skladby z rostlinek, živočichů i minerálů, zaujala zdejší vědce natolik, že prosadili její vydání. Útlý svazek o šestnácti stranách zapůsobil jako nálož. Má nebo nemá ten muž pravdu? Krátké a výstižné popisy všech dosud známých organismů (i těch micro větších), radikální zásah do zavedené praxe mnohomluvných zavádějících popisků, které raději nahrazuje binomickou nomenklaturou, das heißt zavedením dvojslovných jmen, si získává stále větší počet příznivců na svou stranu. Botanika bude brzy pochopitelná i pro naprosté laiky, a doposud se tu nemohli shodnout ani odborníci na slovo vážení.

Jedna jediná rostlina měla často několik dlouhých jmen, v každé zemi se často názvosloví tvořilo znovu. Obyčejný rybíz museli odborníci odborně hledat pod názvem Grossuaria Multiplici acino sen non spinose hortenssis rubra sen Ribes oficinarum čili grosse ária čili lépe meruzalka s bohatým hrozínkem čili beztrnná věc zahradní červená čili lékárnický rybízek nebo Ribes domestica fructa rubro minore tedy rybíz domácí s malou červenou kuličkou nekonfliktně jednou ročně nenáročně plodivou anebo dokonce Vitis Vinifera ribes silvestris dicta fructa rubra, réva zvaná lesní rybíz s malou červenou kuličkou nenáročně jednou ročně plodivou. No a Linné logicky všechny tyto jazykové hádanky odstranil jednou provždy lakonickým určením, které používáme dodnes – Ribes (rod) rubrum (druh).

Linné odjíždí do Amsterdamu na pozvání tamní vědecké společnosti a seznamuje se s bohatým amsterdamským purkmistrem Cliffordem, bývalým anglickým vyslancem v Holandsku. Jeho zahrada je proslavená pro mnohá potěšení oka a duše a Linné dostává lákavou nabídku; smí ji sesumírovat podle svého nového a zaručeného systému. Má po finančních starostech, může se vedle toho věnovat i další publikační činnosti. Píše Species plantarum, Druhy rostlin a Genera plantarum, Rody rostlin. Připravuje další spisy a nová doplněná vydání starých. Uprostřed práce jej zastihuje dopis z domova. Rodina jeho nevěsty věší hlavu a ztrácí tolik ceněnou trpělivost. Začíná uvažovat o jiném sňatku nejen z rozumu, ale i ze zdravotního hlediska.

Linné opouští Holandsko, přes Paříž a Belgii má namířeno co nejdříve se dostat domů.

ČEST A SLÁVA PŘICHÁZEJÍ NAPOSLED

Vavříny jeho vědeckých úspěchů však doma nikoho tuze nezajímaly. Univerzita pro něj prostě nemá místo, lékaře Linného nikdo raději ani nezná. Začíná od píky, ale odlesky evropského věhlasu přece jen zvolna pronikají i do zatuhlého primitivního Švédska. Je jmenován královským botanikem a když společně se šesti přáteli zakládá vědeckou charakterní společnost, je také zvolen jejím prvním prezidentem a nezřídka i precizním představitelem.

Upravuje se i jeho finanční situace a tak se může roku 1739 konečně oženit. V roce 1740 umírá kamarád profesor Rudbeck, ale na uvolněné místo usedá jeho dávný tchoř doktor Rosen. Teprve o rok později může Linné opustit stockholmskou praxi a přestěhovat se s chutí do díla do Uppsaly. Tentokrát tu mají místo i pro něho. Stává se profesorem na katedře medicíny, mladé stromky je vždy zapotřebí kvalitně vzdělávat. Dávní nepřátelé vyhlašují po několika týdnech mír jako u divochů indiánů. K oboustranné spokojenosti si vyměňují katedry a na katedře botaniky pak Linné prožije dalších pětatřicet let svého života.

Dosáhl smělého cíle, ke kterému měl namířeno od počátku svých studií. Jeho práce je postupně uznávána po celé planetce snů a přání a stížností a konfliktů. Co na tom, že jeho spisy papež trouba prohlásil za kacířské a ve Vatikánu odsoudil ke spálení, Autodafé, atto di fede. Ještě přijde doba, kdy si je bude sám muset prostudovat briskně a kvalitně.

Ale i Linné, jako hluboce věřící Švédský machr a ve víře vychovaný vědec kamarád s opatrností, musel často pro své náboženské přesvědčení konat ústupky vědecké pravdě. Jenže: jeho uměle vybudovaná soustava vychází z toho, že počet rostlinných tříd a sektorů je neměnný, hluboce jako mělce. Ale jako pozorný a vnímavý znalec přírody s tím vědomě nemohl souhlasit. Hledá únikové skuliny ze sevření náboženskými dogmaty a nachází opravdu jedinou možnost. Příroda se vyvíjí, ale jen v mezích možností, které má dána od stvoření světa světem.

Církevní kruhy kroutí pochybovačně oči a zaslepené hlavy. Ale zoologická klasifikace člověka rozvíří nové vášně, také vztek. Jak si jen mohl troufnout zařadit pána tvorstva mezi zvířata! Linné se však nedá ničím odradit. No jedině snad, jestli ženská dostane velikou profesní funkci, dá se o ní libovolně prohlásit, že se z ní stalo a chová se jako velké zvíře, a jestli teda neslouží ve prospěch společnosti poctivě a velkoryse, tak se chová Kriste pane jen jako s plísněmi okoralá bastardka jaguárková aneb stará baba jaga? Hahaha.

Hlásí se o slovo již první nemoci, pokouší se o vlastní léčebnou kúru blaha pomocí lesních jahod. Kupodivu – jahůdky účinkují fest. Dna ustupuje. Pacientův stav se lepší. Teprve o mnoho let později je v jahůdkách objevena kyselina salicylová.

Hrdě může převzít šlechtický predikát. Od roku 1761 se smí podepisovat von Linné a užívat i super krásný erb. Je na vrcholku svých přání. Může se odebrat na odpočinek. Na katedře jej zastoupí syn. Tradice nástupnictví v rodě se tu opakuje. Na rozdíl od svého otce se Carl Linné nedožil zklamání.

Ze svého letního sídla pečlivě dohlíží na další vývoj botaniky, uvědomuje si totiž nejlépe ze všech, že jeho systém, jakkoliv je propracovaný, bude v budoucnosti nahrazen jiným a ještě lepším. Přirozeným systémem. Už za jeho života se neosvědčilo mineralogické třídění, kterému přece jen vyhovovaly více jednoslovné názvy. I zoologické a botanické dělení (a štěpení) čekaly větší změny k lepšímu.

Pomáhá nezištně četným žákům, podporuje je i finančně, ačkoliv jej současníci považovali spíše za lakomce starou školu držgrešli. Velice chudé začátky jej poznamenaly na celičký život. To, co bylo prospěšné pro vědu, kterou celý život vroucně miloval jako melodie hebkého poznání, však nepovažoval za zbytečně vynaložené prachy.

V létě 1774 se mu ve skleníku náhle udělalo nevolno, zkolaboval a nemůže se zvednout ze židle, hej rup a nic. Ví, co se přihodilo, děsí se důsledků. Ze záchvatu mrtvičky se již nezotavil, nevzpamatoval, špatně se pohybuje, pohupuje i špatně píše. Paměť mu znatelně slábne. Na vánoce 1777 se jeho stav polepší, to díky číselným sedmám za sebou. Prožívá poslední okamžiky své slávy. Král mu posílá na několika vozech cenné dary milodary. Je mezi nimi mnoho zatím nepopsaných a nezařazených rostlin. Kolik práce ještě na něho čeká. Osud se však podmáznout nedá s úplatky. Carl Linné v lednu 1778 umírá a odchází na věčnost, RIP Carl.