MICHAIL VASILJEVIČ LOMONOSOV

☼ opět to samé datum 19.11. avšak 1711 MIŠANINSKIJ ♂ 15.4.1765 PETĚRBURG

Šel chudě do světa. Ale nesl v sobě a sebou nesmírnou vnitřní energii. Jeho oči, mozek, všechny smysly a veškerý rozpoznatelný rozum měly, co postrádala většina vrstevníků: schopnost vnímat a ihned bystře analyzovat. Z poznaného vyvodit závěry a jednat aktivně. Tak vybaví totiž tohoto Michaila Lomonosova kraj, ve kterém se – patrně 19. listopadu 1711 v pravé poledne – narodil. Je to kraj nesmlouvavý a drsoňský. V dnešní době je jedním z opěrných bodů, z něhož se chystá obrovský skok k osvojení Sibiře, Přímoří, Arktidy a Dálného východu. Tenkrát, na počátku 18. století, v rozpuku doby Petra I. Velikého, však výspa světa. Finis terræ. Michail, či jak mu říkají podomácku, Michajlo Lomonosov je synem malého zemědělce a rybáře ze vsi střediskové Mišaninskij u Cholmogor v Archangelské oblasti. Tvrzení, jež někdy nalézáme ve starší i novější literatuře, že jeho rodištěm je vesnice Denisovka (dnes Lomonosovka), moderní bádání jednoznačně popřelo. A tak, jak už se někdy stává, se jeho jménem honosí místo, s nímž neměl společného víc, než že tam párkrát také zavítal.

Zvláštním způsobem tvaruje tento lid svůj kraj.

Zvláštním způsobem má utvářet i vnitřní podobu Michaila Vasiljeviče Lomonosova.

Tento kraj, tato výspa Ruské pevniny, zapomenutá varta, na níž i dýchat je v těch dobách už svého druhu hrdinství, je nejsvobodnější a nejsvobodymilovnější částí carského Ruska, právě, že je odlehlou. Zde nikdy nepoznali tatarsko–mongolské omáčky s jejich jhem na děsivé a roky se táhnoucí následky uzpůsobené; zde nevládne bárin – šlechtic nevolníkům. Svobodní mužové se z nutnosti, ale svobodnou volbou sdružují, aby na bárkách a šalupách s jedním stěžněm nesoucím skromnou plachtovou výbavu, vesly a veslovým kormidlem podnikaly odvážné plavby do rybonosných vod Severního ledového oceánu a Bílého moře. Na těchto plavbách zraje i charakter mladíka, který má jednou snad také udivit planetku modrou, rotující a bodrou. Zde mužové neumírají jako v civilizaci v postelích. Jejich hrobem jsou mořské hlubiny. Splývají s nekonečností prostoru, skrze níž vcházejí, bezejmenní, v čas bez konce. Tak bylo za periodické tabulky Michaila Vasiljeviče Lomonosova. A ještě něco na okraj: stará zkušenost praví, že u moře se neumírá hlady. Moře, řečeno s Jamesem Joycem (Ir a pronikavý talent na jazyk s myšlenkou), ta „naše velká sladká matka“, vždy poskytne pokrm s náramnou porcí.

Pro nás, lidi této země a tohoto uspěchaného věku, či s frmoly na každém rohu na dobu určitou, záležitost zdánlivě podružná. Ale v 18. století, kdy se po polích celé Evropy vlečou polohladoví chudáci, je existenční nezávislost archangelských rybářů vzácná okolnost i povahotvorná. Tak nezabúdnitě. Tak totiž vyrůstá v muže dospělosti M. V. Lomonosov: v jinošském věku neobvykle silný – prý náleží k oněm silákům, kteří dokážou narovnat rukama podkovu, a to je mu teprve čtrnáct let! – rozhodný i rozmyslný, protože ho tomu naučily daleké a nesnadné plavby, s duchem, který touží po vzdělání a zatím jaksi tápe, co se sebou vymyslet, začíná se Lomonosov zvedat na svou životní pouť věrnou elánu, pohybu, vědění a to je pro jeho čich svědění. A ve svých čtrnácti letech nenarovnává jen podkovy, aby rozveselil své rodáky, nepatří a nemá nikdy náležet k oněm trochu směšným a poněkud trapným suchopárným vesnickým silákům. V tom roce už Lomonosov přelouskal knihy, které mu mohla poskytnout nebohatá knihovna mládeže u cholmogorského kláštera. Zná Aritmetiku a spojené záhady početního stavu od L. F. Magnického. Ovládl Slovanskou gramatiku z pera M. Smotrického. Jako by tu už bylo nějaké to předznamenání. Ještě před počátkem své vědomé vzdělanostní dráhy si Lomonosov vyznačí dva krajní póly, mezi nimiž a na nichž má zrát a dozrát jeho velikost. Když zavřel knihy, když posoudil, že rozumí všemu, ale ví strašně málo, rozžehnal se s vískou, s rybáři a šalupami. Se stoly, které se sice neprohýbaly, zato byly vždy plné jídla, a s rybím pirohem a dvěma třemi kousky čistého prádla v tlumoku se v prosinci roku 1730, když mrzne jako blázen, vydává do Moskvy. Má dorazit v dubnu následujícího roku. Psal se rok 1731.

To se už poměry v Rusku změnily.

Je mrtev Petr Veliký. Na trůně Petrově vysedává Anna Ivanovna a místo ní vládne Rusku cizinec Biron, který operuje takzvanou Tajnou kancelář, která pronásleduje vše ruské a petrovské. Zdá se, že je to nejméně příhodná doba pro to, aby někdo začínal s vědeckou prací, jež by měla být ruského kořene a zrnka a posloužit Rusku. Jenže manufaktury, které rostou na Sibiři, Urale, v severním Rusku i jeho centrálních provinciích, potřebují alespoň nejnutnější kádr lidí vzdělaných v přírodních vědách. A s přírodními vědami se – pochopitelně – v té době rozvíjí i humanistická vzdělanost. Dávejte prosím na ni dobrý pozor. To je dějinná šance pro štíra Lomonosova. Chlapec z dalekých Cholmogor vstupuje na takzvanou Slovansko–řeckou akademii. Musí dohánět, co jiní dostávají po léta, během měsíců, ne-li týdnů. Jeho velkolepý, dokonale vycvičený mozek přijímá nové znalosti s podivuhodnou lehkostí. Lomonosov se dokáže soustředit natolik, že netuší, co se kolem něj děje. A tak, když roku 1736 končí svou první školu, patří už k nejlepším znalcům latiny v Evropě té doby.

Počátkem roku 1736 uvítá ve svých stěnách Lomonosova univerzita při petrohradské Akademii věd. Jenže tady je duchu tak širokému dusno a těsno, jako při proplížení se Kutnohorskými doly. To poznají i jeho učitelé. A tak, sotva se na univerzitu dostal, už ji zas opouští. Na podzim téhož roku 1736 dostane mladý student cestovní pas a – věc nevídaná! – skromné, ale přece jen stipendium a uklidí se za hranice. Jeho cílem je Marburg, kde poslouchá mineralogii u tehdejšího proslulého profíka Ch. Wolfa. Wolf ovšem není pouze specialista v mineralogii a geologii. Je také fyzik. A je-li fyzik, pak podle pojetí oněch dob nutně musí být zároveň filozof inteligent. Vždyť co vybízí víc k filozofickému zobecnění, než věda o základech pohybu hmoty, její skladbě a chování? Jako většina fyziků oné doby je Wolf subjektivní idealista. Vědu, jejíž znalosti jsou spíše ostrůvky v moři a zálivu neznalosti, vyplňuje tam, kde nestačí vědění, „ideálními“ stavy hmoty. Věří v „nevážitelné a neměřitelné“ tekutiny, jako já v nezměrné bohatství lidského ducha, když biograf může být přeměněn na 3D nebo 4D komforty se vším všudy.

Lomonosov, v tom se objevují jeho cholmogorské základy, by nebyl Lomonosovem, kdyby jen trpce přejímal názory svého učitele. Ovládne vše rozumné. Všechno základní a racionální, nic neponechá banální. Ale filozofický názor na přírodu si utváří tento bystrý pozorovatel, chlapec či přesněji chlapík, který zná přírodu lépe a z tak překvapivých stránek, jak ji nepoznalo sto učených Wolfů dohromady, sám. A o své vůli. Lomonosovův čas kvapí, jeho příjmení má tak trochu v sobě sovův zvuk a zvyk mžourat očka až do noci nad moudrými zákony. Už v roce 1739 opouští Wolfa, aby se vydal k profesoru J. Henckelovi do Freiburgu. Studuje chemii a obor, který bychom my dnes nazvali „báňským inženýrstvím“ a kromě toho získává ještě širší a solidnější základy v humanitních naukách, je to jak Čelustka jednou kdysi navštívil pořad Pošty pro Tebe a Čelustka je značka pro osobitou a dobrou variaci báňského inženýrství. V Lomonosovovi je od začátku vědec – fyzik, chemik, matematik, geolog, ale je v něm i učenec humanista. Jakoby mnohem mladší ruský bratr německých humanistů z období Eobana Hœsse a Crota z Dornheimu a dalších. A ani v nejmenším se nezdá, že by jeden směr vadil druhému. Že by zde uzrával a nastával spor, který podlomil nohy už mnoha neškodným talentům. Naopak. Jako by jedno podporovalo druhé. Jako by přírodovědec rozvíjel a zpřísňoval pohled humanistův a humanista – nazpátek – dával rozletu fyzikovi a chemikovi. Je nesmírně dobře fyzicky vybaven, tento rodák dalekého severu, končin, o nichž se na tehdejších evropských univerzitách vyprávějí jen směšné dohady a nic konkrétního. A síla a zdatnost se má Lomonosovovi vyplatit. Ba ještě víc, zachránit mu život. Vot pasmátritě! Zachránit ho lidské civilizované kultuře. Roku 1740 se vrací do Ruska. Pěšky, neboť nebyly krom koňských povozů žádné jiné možnosti, navíc nebyly ani vybudovány cesty pořádně pro nohy. Na trase si chce odpočinout i ulehne do stínu borovic na okraji lesa. Vůně smoly. Trav. Nakyslá vůně mravenišť ukolébávají a Lomonosov spí jako dudek. A tak, ve snu, je lapen verbíři pruského krále Friedricha II., zvaného nevím proč Veliký. Je vysoký. Plavovlasý. Blondýn. Typ, jaký „Velký Fric“ rád vidí mezi svými granátníky. Zdá se, že Lomonosovovy dny jsou určeny jinak než vědecky. Budou ho „mustrovat“ dokud nevypustí duši na některém bojišti nebo dokud ji z něj nevyrazí kaprálské hole, kterých se podle tehdejší pruské vojenské „nauky“ má voják obávat více, než nejkrutějšího nepřítele bodajícího kudlou do zad. Ale díky síle, mrštnosti, znalosti přírody se Lomonosovovi zadaří neuvěřitelný manévr: zběhne a nikdy ho už pruští vojáci nespatří na vlastní Augen.

Roku 1742 je v Petěrburgu jmenován „adjunktem“, my bychom nejspíše, aťsi tady srovnání pajdá na obě packy, pověděli docentem fyziky a o tři roky později, tedy roku 1745 se stává, čtyřiatřicetiletý, akademikem a profesorem petrohradské univerzity. Je na místě, které si přál objevovat a rozvíjet. Nejen pro vlastní věhlas, i když ani ten mu nebyl nepříjemný. Ale především, a to si uvědomuje, stojí na pozici, z níž může ovlivňovat vývoj vědy v Rusku tak, aby se věda stala majetkem ruského lidu pro jeho blaho. Jeho mnohostrannost je přímo zarážející. Pokládají ho – a nikoli neprávem – za tvůrce a zakladatele moderní ruské slovesnosti. Zejména poezie. Ale je také historik a slavista. V soudobém pojetí těchto vědních oborů. Dlouho, předlouho vidí vykladači Lomonosovova díla ve velikém učenci především básníka. Autora znamenitých ód. Tvůrce moderní ruské prozodie. Praktické i teoretické. Verš před Lomonosovem je jiný a musí být jiný, než verš po Lomonosovovi. On otevírá dveře, kterými jednou vtančí do světové poezie Puškin a Lermontov, vážně a zadumaně vejde nepochybující Někrasov.

Proč to?

Zdá se, že tato stránka Lomonosovova díla byla jaksi pochopitelnější sdělení svému lidu. Bylo možno si ji lépe vyložit a zakrátko osvojit. Nežádala si toliko znalostí, alespoň ne tolik přesných znalostí. Básník, marná věc, podává svůj výklad sám sebou a sám v sobě. Je-li to ovšem skutečný vyzrálý básník, žádná slabá napodobenina. A to Lomonosov byl každým coulem. Ale vždyť je tu ještě jedna stránka, která není a nemůže být zanedbatelná: vše, co viděl a slyšel v Marburgu, Freiburgu, Moskvě, Petěrburgu, chápe a vykládá Lomonosov po svém. Jestliže zná jedno, udělá na základě této vědomosti krok a někdy rovnou hop hip hop skok vpřed. Nic ho nenechá lhostejným, žije a chce být životu k užitku. Nic neponechá bez povšimnutí. Bez tvůrčího doteku. V tomto smyslu je opravdu „orlíkem z hnízda Petrova“. Je chemik, laborant, ale také fyzik; báňský inženýr, ale také metalurg. První se postará, aby se vypracoval soupis základních hornin a minerálů v Rusku. Usiluje o vytvoření botanického atlasu. Druhá polovina čtyřicátých let je obdobím, kdy Lomonosov překypuje tvořivými silami. V roce 1746 začíná veřejně přednášet – rusky. Nevíme, jak dlouho mu bylo dovoleno, aby své rétorské umění – neboť je tvůrcem ruské rétoriky – mohl předvádět bez okrasy. Ale společně s přednáškami o prozodii, historii, filozofii, fyzice a chemii, pokračuje směle v pokusech dál. Analyzuje rudy a sloučeniny kovů. Vede laboratoř chemie, ale roku 1757 mu ji odejmou. Vědecké odůvodnění tomuto aktu nejtupějšího administrativního násilí prostě chybí. Lomonosov je příliš svobodomyslný a svobodymilovný občan, příliš dítě osvíceného 18. století, než aby mohl vyhovovat zkostnatělým pitomečkům reliktům středověkého tmářství, které se sjely ke dvoru ruských careven a jejich známostí. Na Lomonosovovo místo nastupuje akademik U. Ch. Salchov, ale Lomonosov se nedá odradit. Zřizuje si laboratoř doma a výzkumy mohou nabývat na síle.

A vedou skutečně daleko do budoucnosti.

Přejímá mechanickou atomistiku tak, jak ji chápal a jak s ní pracoval třeba Newton, a aplikuje ji jako systém na celé pojetí fyziky a také chemie. Roku 1741 píše: „Tělesa jsou různorodá, jestliže jsou různé prvky, ze kterých se skládají nebo jestliže jsou spojeny různými způsoby či sjednoceny v rozdílném poměru.“

A to bylo sestaveno v době, kdy ve Španělsku působila inkvizice a ve švýcarském Luzernu zakopávali zaživa ženské podezřelé z čarodějnictví! Patrně nejdále dosáhne Lomonosov svými pracemi, které vykoná ihned po návratu do Ruska v letech 1741–1746. Jako by dotyk zahraničních zkušeností s rodnou zemí náhle vykřesal nesmírnou tvůrčí sílu bejka, která dává vzplanout poznání, jež bude svítit po naše dny. V té době dospívá Lomonosov ke dvěma základním zákonům zachování. Zákonu zachování hmoty a zákonu zachování energie dávno před Mantronixem. Myšlenky, které tyto zákony formulují, jsou vysloveny v řadě prací ze zmiňovaného období, ale se vší jasností je zákon zachování hmoty a zákon zachování energie vysloven v dopise německému ctihodnému matematikovi L. Eulerovi z 5. července 1748. Je to velkolepé datum jako v pohádce mládí. Tím dnem odhaluje fyzika všechno matoucí, hádankářské, pověrčivé a staví se na pevné základy fyzikální reality. Ale Lomonosov zachází ještě kus dál. Pracuje už s pojmem neodlučitelného spojení hmoty a pohybu, se kterým fyzika začala systematicky obcovat až sto let po jeho pracích. Roku 1760 Lomonosov vystupuje se svou teorií na veřejném plénu a potom ji znovu formuluje ve spisu „Úvahy o tvrdosti a tekutosti těles“.

A zde se dostáváme k choulostivé otázce, takže bacha.

Historicky ve stejnou dobu přišel k oběma zákonům francouzský fyzik a chemik Lavoisier. (Má ztratit hlavu na popravišti za Velké francouzské revoluce.) A v pozdějších dobách se rozvinula přinejmenším nechutná diskuze na téma: kdo byl první?

Lavoisier?

Lomonosov?

Aby bylo jasno: věda, to nejsou pretěky formule 1, ani fotbalová liga s Brazílií ve vedení, ani běh na 100 metrů. Nezávisle na sobě, kdo první se tu dostává do jiných souvislostí a závislostí. Ono osvícené 18. století nebylo 20. stoletím, kdy je prakticky možné, aby vám na telefonický dotaz odpověděl machr počítač, umístěný dejme tomu v Houstonu nebo v Novosibirsku, na vaši otázku, nad jakým problémem pracuje profesor Václav X Klaus nebo akademik Y Knížák z knížek na hovno a odpověď i s žádoucími podrobnostmi se řádově během pár sekund vyjevila na displeji vašeho počítače ke hraní. V onom rozumem požehnaném 18. století se drkotají karety (želvy) po blátivých zrádných cestách. Týdny ba měsíce nesou poštovní poslové, cválající na koních od zastávky k zastávce, dopis s pečetí. Pokud ho dovezou v pořádku. Pokud nepadnou do ruky mordýřům. V tom čase jeden neví, co dělá druhý.

Lavoisier a Lomonosov přišli ke stejným závěrům nezávisle na sobě. A to nesnižuje, ale naopak navyšuje hodnotu intelektuálního výkonu každého z nich. Každý, kdo se kdy zabýval jakoukoli vážnou duševní činností ví, že jsou období, kdy určité problémy visí prostě, jak se říká, „ve vzduchu s kyslíkem“. Jsou v atmosféře období. Vystrkují svou tázavou podobu za každým zákoutím. Obrazně přiblíženo. Jde pouze o to, kdo je spatří první. Dokáže vyslovit a popsat. Kdo problémy nepřistřihává ke své podobě, ale „hází přírodě otázky jako míčky a ptá se: „Hodí se ti?“ jak situaci s neznámem přiléhavě charakterizoval belgický jadrný fyzik Y. Prigogine. A v tom „pouze spatřit“ je velikost.

Lavoisierova.

Lomonosovova.

Všechny ostatní výklady porušují vědeckou etiku.

S Lomonosovem vstoupil do dějin vědy velký a obratný experimentátor jak z kabinetu WestBam roku 1989. Ale, a to je věc nejpodstatnější, experimentátor–teoretik. Muž, který píše: „Chci podrobit pokusům vše, co se v přírodě široko daleko vyskytuje“, má i smysl pro zobecnění. To je v přírodních vědách vzácné koření stejně jak babská rada. A jako by toto nestačilo na slávu ne pro jeden, ale pro deset životů, jako by génius národa, tak dlouho utlačovaný, vláčený bahnem i metelicemi, úpalem i nelidskými mrazy tu náhle vyrazil vpřed v oslňujícím proudu světla, Lomonosov se stává ještě zakladatelem fyzikální chemie, přičemž tuto vědu chápe v moderním pojetí. Ne jako náhodou směs, ale jako popis jednoho děje druhou metodou, čímž se odhaluje právě podstata děje. Ostatně poslechněme si, co píše roku 1751: „Fyzikální chemie je věda, která na základě fyzikálních pokusů popisuje to, co se odehrává ve sloučeninách při chemickém rozboru“.

Nesmírnou spoustu kvalitních problémů odhaluje a nadhazuje Lomonosov ve svých pracích Pokusy fyzikálně chemické a o dva roky mladší rozpravě Úvod do skutečné fyzikální chemie. Avšak nebyl by to opět náš známý Lomonosov, to jest muž nad jiné praktický, aby z teorie a pokusů v oblasti fyzikální chemie nenacházel, samozřejmě na úrovni tehdejších znalostí a možností, ani nehledal cesty k využití poznatků v oboru metalurgie, hornictví a permoníků Dopřejů. Každá jeho úvaha vede do praxe. Každé poznání je spojeno se životem, protože z něho krásně vychází.

Zdá se bez konce lomonosovovská tvořivost. Zdá se, že tady a v tomto muži prožívá teprve svůj záměr renesance. Je plodný jako Leonardo da Vinci. Vše, za co jen vezme, nese nesmazatelný otisk jeho prstů. Zabývá se optikou, aby mohl říci své slovo v astronomii, napíše několik pojednání o elektřině a roku 1753 píše rozpravu zvanou Slovo o jevech vzdušných od elektřiny pocházejících, ale zabývá se také geografií. A mimo veškerou diskuzi je význam Lomonosovových prací v oblasti historie a jazykovědy. V pohledu na dějiny se projevuje jasně s přehledem Lomonosovův politický postoj. Je stoupencem reforem Petra I. Velikého, tedy zastává to, co bylo v tehdejším Rusku nejpokrokovější, co za jeho časů už upadalo v zapomnění a nebo se dostávalo do ostrých střetnutí s reakčními šlechtickými kruhy, které obklopovaly „nejsvětější samoděržavský“ trůn.

Život Lomonosovův byl předznamenán bouřemi Severního moře a Bílého moře. A byl stejně bouřlivácký. Neuběhne v něm rok, aby nemusel překonávat intriky, intrikány, střetnout se s nepřejícností, závistí, malomocností, tupou setrvačností, kterou jsou tak štědře nadáni podrazáčtí duchové. Objev atmosféry na Venuši, důkaz, že teplo se přenáší pohybem částic (korpuskulární teorie tepla), to vše dovršovalo jeho vědeckou dráhu. Strašlivý, téměř nelidský nápor práce, stálé spory s tmáři, kteří ho unavovali. Střetání s nenávistí chudých duchem, bohatých svými bankovními chloubami, to vše nemohl vydržet dlouho ani tak velkolepý organismus, jako byl Lomonosovův. Když roku 1765 umírá na vyčerpání do mrtě, je ve čtyřiapadesáti unavený sešlý staříček.

Vděčné Rusko nezapomene svého hrdinu. Nezapomene Rusko, které se stane kolébkou první revoluce s válečnou Aurorou a spojí se s dalšími národy někdejšího Mongolského impéria v SSSR, později častován Gorbačevem a Perestrojkou. Glasnosť. Da da da.

Daleko na severu, daleko od míst, z nichž vyšel Michajlo Lomonosov, aby se stal obdivovaným i nenáviděným akademikem Michailem V. Lomonosovem, v Severním ledovém oceánu prozkoumá roku 1948 sovětská arktická expedice podmořský hřbet. Táhne se od Novosibirských ostrovů v délce tisíc kilometrů k Ellesmerovu ostrovu. Tento podmořský hřbet, vystupující místy ode dna až do výše 3 700 metrů bude nazván jeho jménem. Stejně jako kráter na odvrácené straně Měsíce a jedna sopka na přilehlé straně Venuše krásky nesmírné – toť Elle a toť celé.