POZDRAVY OD TVÉHO BUDDHY

Klimtova múza žila dál. Stále pohledná Adele chodila oblékaná do volných šatů z vídeňské umělecké dílny Wiener Werkstätte, která sdružovala umělce a návrháře všeho druhu, a kouřila cigarety z dlouhé zlaté špičky. Stala se z ní vážná žena a svému okolí tvrdila, že je socialistka.

V roce 1920 se s Ferdinandem přestěhovali do domu číslo 18 na Elisabethstrasse, který se rozhodně nedal označit za proletářský výdobytek nebo model. Šlo o čtyřpodlažní budovu, v níž bydleli výhradně lidé z vyšší společnosti. Svého času tam měla kvartýr dokonce i Katharina Schrattová. Karl Kraus bydlel ve vedlejším domě, kde Ferdinand pronajímal kanceláře.

Adelina přítelkyně Alma Mahlerová žila jenom pár kroků odsud. Manžel Gustav jí zemřel v roce 1911 a Alma se pak provdala za významného architekta Waltera Gropiuse, zakladatele avantgardní školy umění a designu Bauhaus. Po několika letech se s ním rozvedla a žila s českým spisovatelem Franzem Werfelem kousek od kanceláří výstřední tlupy lidoopů, kteří si říkali národní socialisté.

Adele se prohlásila za ateistku, ale zároveň se zajímala o řadu duchovních směrů. Do jednoho ze svých dopisů napsala na závěr: „Pozdravy od tvého Buddhy.“

K Bloch–Bauerovým chodil často na oběd Richard Strauss, jehož Alma označovala za „spekulanta, vykořisťovatele opery a materialistu každým coulem“.

Adelina rodina nyní užívala příjmení Bloch–Bauer, jak to bylo u vídeňské aristokracie zvykem. V jejich případě šlo o způsob, jak uchovat naživu jméno Bauerových, když všichni Adelini bratři zahynuli.

Adele se pokládala za rovnocennou partnerku svých pozoruhodných a významných přátel. „Jestliže mi osud dal přátele, kteří mohou být považováni za mimořádné po stránce intelektuální i mravní, pak za toto přátelství vděčím jedné ze svých předních vlastností: silné sebekritice.“ A rovněž napsala: „Vždy jsem byla a stále jsem svým nejpřísnějším soudcem. V průběhu let jsem vyzrála, stala se lepší a získala jsem právo podrobovat kritice své přátele a klást na ně ty nejvyšší nároky.“

Možnost, jak dosáhnout nesmrtelnosti, viděla Adele stále v umění. S novým ředitelem Belvederu Franzem Martinem Haberditzlem spolupracovala na vytvoření sbírky Klimtových obrazů, která se měla stát odkazem její rodiny. „Chci vytvořit sbírku Klimtových děl, která by byla přístupná veřejnosti. Myslím, že to svému drahému příteli dlužím,“ napsala Haberditzlovi. Svému drahému příteli!

Haberditzl byl vizionář. Sužovala ho choroba, kterou tehdejší medicína diagnostikovala jako revmatoidní artritidu, ale dnešní názory se přiklánějí spíše k roztroušené skleróze. Byl upoután na invalidní vozík, ale přesto se postavil do čela ambiciózních plánů proměnit Belvedere ve výstavní síň nového rakouského umění. Haberditzl byl velkým příznivcem avantgardy. Patřil mezi první významné obdivovatele Egona Schieleho. Kupoval jeho kresby a koupil i portrét Schielovy manželky Edith. Vděčný Schiele mluvil o Haberditzlovi jako o „spřízněné duši“ a namaloval zamyšlený portrét tohoto vřelého dobrosrdečného muže. Haberditzl oslovoval sponzory a milovníky umění, kteří před lety pomáhali na svět Secesi, a žádal je, aby se podíleli na proměně muzea a pomohli pro ně získat plody uměleckého směru, u jehož zrodu stáli. Podařilo se mu shromáždit více než pět set děl od dvou set padesáti autorů. Za pomoci příznivců, jakými byli Adele a Ferdinand, dokázal protlačit tyto umělce i do poněkud zkostnatělých vídeňských galerií a výstavních síní, které je dříve zatvrzele odmítaly. Ferdinand koupil společně s Klimtovou dávnou obdivovatelkou Sonjou Knipsovou od vdovy po Kolmanu Moserovi obraz Medicína, který kdysi vyvolal takový poprask ve městě. Klimt už sice nebyl naživu (♂ 1918), ale jeho příznivci stále věřili, že umění má ten dar otevírat zabedněnou mysl a šlechtit svět napříč hranicemi.

Proměna Belvederu byla impozantní. Stejně jako řada úctyhodných vídeňských institucí měl i Belvedere komplikovanou minulost, a to i na poměry Habsburků, kteří ukládali vnitřnosti svých nebožtíků do kostnice v katakombách dómu sv. Štěpána a srdce do augustiánského kostela.

Belvedere postavil princ Evžen Savojský. Narodil se ve Francii, ale tam jeho vyhlídky na kariéru vzaly za své, když se jeho matka, údajně bývalá milenka francouzského krále Ludvíka XIV., zapletla do travičské aféry – L´Affaire des Poisons. Skupina šlechticů byla tehdy obviněna ze spojení s pařížskými čarodějnicemi, traviči a alchymisty a z ohrožování samotného krále. Princ Evžen raději v roce 1683 uprchl a zamířil na vídeňský dvůr, který obléhali Turci.

Celý zbytek života zasvětil budování neuvěřitelně zdobného barokního paláce, který se měl stát památníkem jeho válečnického života. Měl slabost pro urostlá těla – a tak tedy nechal na jedné z nástropních fresek vymalovat sám sebe jako Apollona, pána múz, jak brázdí oblohu s řeckým bohem touhy Erotem. Měděnkou pokryté zelené střechy paláce měly připomínat stany tureckých nájezdníků, po nichž kromě vína a sexu zůstala ve Vídni i velmi důležitá pochutina: káva. Ozdobné šípy a štíty na zámku symbolizovaly válečnou kořist; sfingy – napůl ženy, napůl lvice – střežily palácové tajemství. Princ Evžen zemřel v Belvederu ve spánku v roce 1736. Nikdy se neoženil a nikdy toho ani nelitoval.

Bezdětná Adele si přála, aby se jejím pomníkem stala přeměna tohoto válečného paláce obtěžkaného historií ve svatostánek moderního umění, ne žádného pozlátka.

*

Devatenáctého ledna 1923 si Adele doma v Elisabethstrasse vzala list kvalitního papíru, namočila pero do inkoustu a sepsala krátkou závěť. Žádala v ní Ferdinanda, aby poskytl finanční prostředky Kinderfreude, domovu pro chudé děti, kterému finančně přispívala tolik měsíců. Určité částky odkázala i Společnosti přátel dětí vídeňských dělníků a dalším dobročinným spolkům. Její šperky měly připadnout dcerám Gustava Bloch–Bauera – Luise a Marii, a dalším synovcům a neteřím. Obrovská knihovna měla přejít do Lidové knihovny města Vídně. Dále psala: „Žádám svého manžela, aby po své smrti přenechal mé dva portréty a čtyři krajinomalby od Gustava Klimta Rakouské galerii ve Vídni.“

Umění ale zdaleka nebylo jediným Adéliným zájmem. Na konci roku 1918 dostaly ženy hlasovací právo a o pár měsíců později se podílely na volbě sociálně demokratického zastupitelstva Vídně, které slibovalo pomoc chudým a bezbranným. Adele s ideály této „rudé Vídně“ velmi sympatizovala a věřila v boj za sociální rovnost. Rakousko mělo v té době šest a půl milionu obyvatel a Vídeň se stala domovem pro třetinu z nich. Socialisté byli rozhodnuti proměnit hlavní město v ostrov svobody. Bojovalo se za zavedení zdravotní péče, důstojné podmínky k bydlení, právo na práci a sekulární školství. Peníze na financování reforem se získávaly z vysokých daní, což samozřejmě naráželo na nelibost a protest. A církev kázala proti ateistům.

Vůdčí osobnosti tohoto hnutí se scházely každý týden v Adelině salonu. Rodina těmto sešlostem přezdívala „Adeliny rudé soboty“.

Adele na nich diskutovala například s Karlem Rennerem, kancléřem první rakouské republiky. Sociální demokrat Renner stál v mládí společně se Lvem Tráckým u zrodu moderního socialismu, který přišel na svět ve vídeňské kavárně Café Central. Renner mluvil o revoluční proměně Vídně a o konci všudypřítomné chudoby. Úspěšná pediatrička dr. Gertrud Biene a její blízký přítel Julius Tandler, profesor na lékařské fakultě, přicházeli s plány na zdravotní péči pro chudé. Tandler připravoval systém univerzální zdravotní péče a zasazoval se o zavedení standardizovaných státních škol. Pokud šlo o sociální problematiku, považovala Alma Tandlera za „úžasného upřímného bojovníka“, jehož „politické proslovy jsou ovšem naprosto komické výstupy“. Adele Tandlerovy únavné pedantické tirády nikterak nevadily. Nikdy se nebála zapojit do vídeňských názorových válek. Tentokrát se však účastnila vření nikoli jako členka uměnímilovné elity, ale jako obhájkyně lidových mas. Do deníku si zapsala: „V Torquatu Taussovi Gœthe píše: Talent zraje v tichu, charakter se zakaluje v bouřích nepokojného života.“

*

Adelin soukromý život je tak trochu neprobádanou záhadou. Trpěla neustálou únavou, často se necítila fit, sužovaly ji bolesti hlavy a nejrůznější nevyjasněné neduhy. Lékařské záznamy o jejích nemocech však nikde neexistují. K lékařům totiž odmítala chodit. Tvrdila, že když nemají na doktory chudé vídeňské ženy, nebude k nim zkrátka chodit ani ona.

Manželství ji zřejmě zklamalo. S koncem světové války přišel i konec sňatků z rozumu; ty ustoupily svazkům z lásky, od nichž se očekávalo naplnění sexuálních apetýtů. Freud mluvil o spojení „něžného“ a „smyslného“. Šlo přesně o to, co od svých vztahů vyžadovala Alma. Její poměr s Walterem Gropiusem začal ještě před Gustavovou smrtí, pak následoval vášnivý vztah s Kokoschkou, sňatek s Gropiusem, vzplanutí k Franzi Werfelovi a rozvod s Gropiusem. Alminu vášeň vždycky probouzeli fascinující muži. Klimt byl ovšem výjimkou.

V Adelině chování k Ferdinandovi se často vyskytovala jistá netrpělivost, ale nic víc, jenom nádech rezignovaného zklamání. Když jí Ferdinand daroval nádherný diamantový náramek, nijak ji to nenadchlo a jako socialistka si ho sotva kdy navlékla.

Rodině se Adele jevila jako náladová a do sebe zahleděná. Vůbec si nevšímala Theresiny osmileté dcerky Marie, když tiše nahlížela mezi sametovými závěsy do salonu plného všelijakých lidí. Teta Adele, neúsměvná přísná ženská s dlouhou zlatou cigaretovou špičkou, naháněla Marii hrůzu. Adele se k dětem nechovala nijak přívětivě. Zato ve společnosti svých slavných, nadaných a učených přátel perlila vždy ostošest.

DOBRÝ DUCH

Ferdinand nikdy neztratil obdiv, který pocítil, když poprvé spočinul pohledy na povýšené a sebejisté mladinké Adele, která, štíhlá jako proutek, vešla do salonu v dlouhých bílých šatech. Jako by si stále pokládal za čest, že smí žít s touto hrdou kráskou, která s pozdviženým obočím naslouchá neortodoxním názorům svých slavných hostů a dokáže obhájit své postoje.

Ženy z dobrých rodin kouřily na veřejnosti málokdy, ovšem Adele se s kouřením nijak nerozpakovala. Ferdinand tiše sledoval, jak z Adeliny špičky stoupá v jemné spirále proužek dýmu a ona společně s Almou Mahler naslouchá diskusím oslnivého mladého Rennera s Bertou Zuckerkandlovou o úspěších, kterých se v poslední době podařilo dosáhnout v oblasti sociální péče. Renner patřil k socialistickým intelektuálům a tvrdil, že Rakousku by ponejvíc prospělo být v koexistenci s Německem v rámci německo–rakouské republiky. Narodil se na statku, pocházel z osmnácti dětí a ve své politické kariéře se soustředil na ochranu chudých. Alma ho překřtila na „dobře krmeného buržoasního politického vůdce“.

Zdaleka ne celá famílie však schvalovala Adelino koketování se socialismem a ona to dobře věděla. Ale neoblomně tvrdila, že je nutné uchovat si vždy otevřenou mysl. „Nesmíme kritizovat věci a podmínky, o kterých nic nevíme nebo které jsou nám neznámé. Nesmíme být nezdvořilí hajzlové! Ve všem musíme být důkladní!“ kázala.

„Pokud jde o ostatní, musíš k nim přistupovat s hlubokým respektem (tím myslím i vnitřní respekt)“, napsala v dopise synovci Robertovi, Theresinu nejmladšímu a velmi konzervativnímu synovi.

Ferdinand nedokázal Adele nic odepřít, ani jí dostatečně oponovat. Jenom krčil rameny, když otevřeně tvrdila, že nevěří v nejvyšší bytost. Věděl, že nemá význam snažit se její otevřenou upřímnost jakkoli krotit. Ferdinand byl pokrokovým průmyslníkem, ale jinak byl konzervativní stejně dokonale jako sbírka jeho porcelánu. Kdyby nebylo Adele a jejích moderních názorů, působil by byt na Elisabethstrasse dojmem tichého muzea.

Ferdinand vlastnil svou sbírku obrazů, která vyprávěla příběh Rakouska docela jinak, než jak ho viděly neklidné oči Adelina obdivovaného Klimta. Ferdinand vlastnil nejen aristokratické zdvojené jméno, ale také plátna odpovídající aristokratickému vkusu: Waldmüllerovy obrazy venkovanek se šátky a stydlivou mladou hraběnku Esterházy s plavými dětskými lokýnkami.

Pokud šlo o Adélin zlatý portrét, vystihl Klimt naprosto dokonale Ferdinandovy pocity – jako by znal Ferdinandovo srdce lépe nežli on sám. Obestřel Adele tajemnou atmosférou zlaté byzantské mozaiky a ukázal ji jako hrdou vznosnou císařovnu s bradou vysoko zdviženou, s očima zářícíma nadějí a očekáváním. Tak ji Ferdinand viděl poprvé. Nic na světě se nevyrovnalo pokladu ukrytému v jejím tajemném pohledu. Dokonce ani fotografie ho nedokázala zachytit. Portrét v sobě měl pomíjivost a nestálost císařství a tolika dalších věcí v životě.

Dnes už Adeliny oči prozrazovaly jenom málo.

Ferdinand pozoroval přes místnost svou malovanou manželku. Seděla na židli potažené brokátem a trousila bonmoty, pro které on neměl dostatečnou kapacitu ducha. Na obličeji měla nasazenou obvyklou masku neproniknutelné, rozvážné, bystré a nevyzpytatelné sofistikovanosti. Stala se z ní přesně ta elegantní, nedostižná vídeňská štramanda, jaké kdysi vídal na ulicích, ale vůbec mu nepřišlo na mysl, že by si jednu z nich mohl vybrat za ženu.

Bezdětná Adele podle tradičních měřítek jako žena selhala. Bude vymazána z rodokmenu jako uschlá ratolest, která nepřinesla žádné ovoce. Nedokázala se prosadit v novinařině jako Berta Zuckerkandlová, neměla dost odvahy, aby čelila obecnému odporu k ženám, které si zvolily nějaké vážené povolání jako Gertrud Biene, netroufla si vydat se cestou kvetoucí lásky, jak to udělala Alma Mahler. Adele zůstala neúplnou ženou. Une Femme Seule. Ale stejně jako Sereně Ledererové a dalším Klimtovým příznivkyním se jí podařilo stát se ženskou své doby – volnomyšlenkářkou, múzou, svéráznou spoluzakladatelkou vídeňského rodu Bloch–Bauerových, který držel ochrannou ruku nad umělci, novátorskými mysliteli a kulturní tvorbou jako takovou. Společně s dalšími intelektuálně založenými dámami, které pomáhaly na svět vídeňskému modernismu, měla svůj podíl na tom, že se historie pohnula zas o kus dál kupředu. Ovšem hrdost, s jakou vystupovala, a vědomí vlastní důležitosti, které kolem sebe šířila, napovídají, že původně chtěla dokázat mnohem víc.

Snad můžeme říci, že podstatu její osobnosti nejlépe vystihl právě Klimt v jejím zlatém, mihotavém portrétu.

*

Adele sice udala nový směr, ale cestu nedokončila. Při svých sobotních salonech diskutovala vzrušeně s Tandlerem o spravedlivější společnosti, která se vytváří v Rusku. Rakouský kancléř Karl Renner znal několik ruských revolucionářů osobně a Adele mluvila dokonce o tom, že se s ním vypraví na obhlídku do Sovětského svazu, aby viděla nový experiment na vlastní oči. Rodina byla přesvědčena, že se do Rennera zamilovala.

Zaujatě o tom hovořila i onoho únorového večera v roce 1925, kdy k ní na krátkou návštěvu zavítala Alma s Werfelem. Odjížděli do Jeruzaléma. Adele byla jejich cestou nadšená. Vybrala z knihovny několik knih a půjčila jim je na cestu. O několik dní později ji postihly horečky, ulehla a upadla do kómatu. Další den ráno zemřela. Bylo jí teprve třiačtyřicet. Lékaři diskutovali o příčině selhání organismu. Byl to nádor? Nebo „mozková horečka“? Nakonec se shodli, že Adele zabila meningitida.

„Od té chvíle, kdy jsem se včera dozvěděla o smrti Adele Blochové, jsem jako ve snách,“ psala Alma z Káhiry v dopise skladateli Antonu von Webernovi.

„Během těch posledních dní, které jsem strávila ve Vídni, mi projevovala tolik lásky! Jako kdybych to věděla!

Půjčila nám knihy, nabídla mi spoustu věcí, které mi ji během cesty připomínají. Její spací pytel jsem ještě nepoužila – bála jsem se, abych ho nezničila. Chudinka malá! Upadla do bezvědomí a už se neprobudila. Šťastná a přitom strašlivá smrt!

Osobně bych ale tento svět raději opustila organizovanějším způsobem.

Její smrt mě včera dočista vykolejila.

Dnes už je svět zase o kapku malou veselejší.“

*

Ferdinanda manželčina náhlá smrt zdrtila. Zatímco venku padal sníh s deštěm, proměnil Adelinu ložnici ve svatyni; říkal jí Gedenkzimmer, pokoj vzpomínek. Adeliny obrazy od Klimta rozvěsil po stěnách a jeho fotografii s černobílým kotětem v náručí postavil na noční stolek. Požádal služebnictvo, aby v ložnici byly vždy čerstvé květiny. Chodil sem v tichosti truchlit s pohledem upřeným na Adelin portrét, na svou mladičkou nevěstu, kterou přežil, na Adele zmrazenou do jediného zlatého okamžiku v době, kdy Vídeň ještě předčila Paříž.

Vzpomínal na mladou básnířku s intelektem, která si získala jeho srdce dřív, než pochopila své vlastní. Dobrý duch Ferdinandova života se proměnil v tajemný přízrak.