Podlehl jsem zdání, že teprve za
stěnou z papundeklu se skrývá pevná kamenná zeď, jež tvoří kostru celé budovy. Sám jsem začal občas
nesměle rýpat příborovým nožem do svrchního nátěru, ale pouze tak, abych po
sobě nezanechal nepořádek - k rozsáhlejší akci jsem neměl odvahu. Teprve po
dlouhé době se mi podařilo kolem sebe shromáždit menší skupinu nadšenců, kteří
sdíleli mé pochybnosti.
Jedné probdělé noci jsme se
rozhodli donést krumpáče, majzlíky a další náčiní a s konečnou platností se
probít až na samotný kámen. Naštěstí jeden z nás, spiklenců byl zaměstnán jako
hrobař a několik krumpáčů měl k dispozici (jakož i přístup ke kamenické dílně)
a tak bylo možné náš záměr uskutečnit ještě téže noci.
Byla to jedna z těch bezměsíčných
nocí, ve kterých přes všudypřítomnou temnotu není vidět špičku vlastního nosu.
Po prvních úderech tedy nebylo lze rozpoznat, že dírou ve zdi není vidět
provlhlé zdivo, nýbrž ztemnělý dvůr za domem. To jsem zjistil až po průchodu otvorem velikostí
se blížícím dveří, když jsem po dvou krocích klopýtnul o zahradní kolečko.
Zklamání brzy vystřídalo zděšení, nejprve z nedostatečné opory skýtané budově
hrozící zřícením, záhy však z možného postihu, který by hrozil za zničení
stěny ve společných prostorách činžovního domu. Po rychlém vystřízlivění jsme
učinili rozhodná opatření a jali se maskovat stopy našeho počínání: ze sklepa
přinesli několik rolí tapet a v zavařovací sklenici rozdělali lepidlo.
Kdosi navíc přinesl několik pestrobarevných plakátů. Do svítání se podařilo
uvést stěnu do stavu, ve kterém by ani školené oko nemělo sebemenších
pochybností.
Jen naše nevelká skupina
zasvěcenců věděla, že papundeklové stěny nejen že neskrývají kámen, ale
dokonce, že pod tapetami žádný papundekl není.
|