ALOIS SENEFELDER

☼   6.11.1771 (nebylo to v 6 s 9)  Praha          ♂    26.2.1834   Mnichov

Na Starém Městě, v dnešní Rytířské ulici s nádechem čokoládové nabídky Rittersport, stojí a nepadá od devadesátých let 19. století mohutná budova novorenesanční tržnice, označená pamětní vývěskou. Objekt vznikl na místě čtyř domů, k nimž náležel i prastarý oblíbený hostinec. V jeho nádvorní kůlně se odbývaly nesčetné produkce potulných komediantů a kašparů. S jednou takovou skupinou dorazil do Prahy taky Jan Petr Senefelder. Vzbuzoval dobrý dojem, a tak mu bylo přáno, aby se oženil s dcerou šenkýře Volka a neshledal v ní závažné okolky volky nevolky, dvacetiletou Kateřinou. A zde se také dne 6. listopadu 1771 po polední siestě narodil Alois Jan František Senefelder, prvý a nejproslulejší z potomků tohoto manželského svazku.

Po nějaké době se rodina usídlila v Mannheimu, aby s konečnou platností zakotvila v Mnichově na rynku s muškáty. Otec se tu stal členem dvorního divadla. Syn Alois nejprve studoval na gymplu s nadprůměrnou rychlostí a potom přesedlal na univerzitu v Ingolstadtu. Psal básně a divadelní aktovky, které si nechával tisknout, aby je mohl rozdávat svým hovícím přátelům. Když otec náhle skončil kariéru v důsledku smrti, dostala se matka s osmi nedospělými dětmi na vrchol bídy a Alois musel vydělávat za všechny. Opustil studium a stal se hercem. Z dvorního divadla ho však vypudilo co jiného než intrikánství. Mladý Senefelder se proto připoutával ke kočovným společnostem a vedl doslovně opsaný žebrácký život.

OBJEV KAMENOTISKU

Trvale v těchto poměrech nemohl existovat, a proto se vrátil zase do Mnichova. Psal dobové hry s přesahem do budoucna, ale, a nebo právě proto, je nikdo nechtěl vydávat s nadšením. Chyběla mu dimenze autorské proslulosti. Rozhodl se proto vybudovat si malou tiskárnu, ne na peníze.

Sehnal kapitál na lis, ale nikoliv už na sazbu. Proto si písmenka vyřezával z hruškového dřeva. Vyrobil dvě tři sady písma – a zůstal zas bez materiálu. Přišel na jiný nápad. Otiskne vysázené stránky do měkké hmoty a tu posléze vyleje upraveným pečetním voskem. Matrice může použít pro sazbu dalšího textu a prakticky, kolikrát se mu zlíbí.

Práce šla velmi zdlouhavě. Dřevěný matroš se ničil a na kovový Senefelder nesehnal finanční výpomoc. Myšlenka pevných matric ho neopouštěla. Zkusil psát po vzoru rytců na měděnou desku a leptat ji. Rozebral kvůli tomu matčin mosazný samovar a při dalších omylech s pokusy vypotřeboval i její cínové talíře. Ani to brzy nestačilo. Nakonec sáhl po kamenných deskách, které kryly podlahu síně.

Vykopal vápencové dlaždičky, a pokud nebyly hladké, vyleštil je a začal s dalšími pokusy. Psal na kámen inkoustem z vody, vosku, lojového mýdla a sazí, leptal desky lučavkou, barvil je fermeží nebo jemnou frankfurtskou černí a vinným opiátem substrátem, potaší a trochou soli a po marných pokusech skutečně dosáhl svého, že napsané písmo zůstalo po vyleptání zřetelně vyvýšené.

VYNÁLEZCOVO ÚSILÍ NEBRALO KONCE

Dovedu tisknout z kamene, radoval se autor Senefelder, když vytiskl první zkušební listy. Litografie byla na světě a líbilo se jí znamenat prvenství. Chybělo ještě schrastit papír, vápencové desky a silný lis – a první kamenotiskárna mohla v roce 1796 začít pracovat na plné obrátky.

Všichni, jimž Alois Senefelder vyprávěl o svém nápadu, se jen uculovali. U nikoho nepochodil s dobrou, nepůjčili mu ani nejlepší přátelé. Dostal se do neřešitelné svízele. Proto se pětadvacetiletý vynálezce rozhodl, že svůj objev jen dočasně pohřbí. Rozjel se do Ingolstadtu a chtěl se nechat naverbovat do armády, aby získal peníze, ale odmítali ho přijmout pro vojenské účely. Narodil se přece v Praze, vojsko prý potřebovalo bavorské junáky, a jak známe ty dnešní bavoráky, tak to potažmo mohli být také nějací mladí zastánci sudetoněmeckých spolků ve jménu samotného předvoje skautingu, hm?

Zklamaný a bez kudly a bez groše se vrátil Senefelder domů do dluhů. Náhoda mu dopřála spásný nápad. Po cestě mu zabalili jídlo do papíru s notovým záznamem, a tak si uvědomil, jak výhodná bude jeho nová metoda právě při tisku hudebních skladeb. Spojil se proto s mnichovským dvorním muzikantem Františkem Gleissnerem, který poskytl všechny své peníze. Nebylo jich zase až tak mnoho, ale stačily, aby Senefelder do dvou týdnů vydal „Pochod bavorského vojáka“. Stovku prvních kamenotisků prodal za 100 zlatých a jásal: Jsem konečně boháč, já na to mám!

Peníze potřeboval nejen pro matku a sourozence, ale také k přínosné práci. Pustil se do ní jak Superman s plnou vervou. Psal na kámen, těžkými deskami ničil svůj lis, kupoval papír a materiál, prodával výtisky. A přitom neustále experimentoval, aby svůj systém co nejvíce vylepšil. Pracoval ve dne v noci, aby dodržel dojednané termíny objednávek, mohl financovat pokusy a vylepšit hlavně situaci v rodině.

Boháčem se nestal, ale práce u něj kvetla. Sestrojil si nový tiskařský lis, objevil další modifikace kamenotisku a díky bezmeznému úsilí vycházely z jeho dílny, do které nasadil dva své bratry, stále dokonalejší exempláře. Tyto úspěchy vzbuzovaly zájem veřejnosti i snahy o napodobení. Senefelder věděl, že se jim musí bránit. Usiloval proto o získání panovníkova patentu. Jenom zdánlivě si oddechl, když mu dne 3. září 1799 kurfiřt Maxmillian Joseph udělil patnáctileté privilegium na výlučnost v používání kamenotisku.

UKRADENÉ MYŠLENKY DUCHOVNÍHO OTCE TĚCHTO ZLEPŠOVÁKŮ

Nyní měl mít Senefelder jistotu, že se přinejmenším v Bavorsku nikdo jiný po delší dobu z jeho vynálezu neobohatí lacino a ovčácky čtverácky. Spolu s Gleissnerem potřebovali splácet dluhy, které se vršily dalšími a dalšími experimenty. Proto Senefelder odcestoval do Offenbachu, Londýna a posléze i do Vídně, aby tam zařídil nový způsob tisku z kamene. Mezi prvními, kdo si jeho myšlenky přivlastnili, byli však jeho bratříčkové. Znali dobře alespoň základy výrobního způsobu a přes kurfiřtův zákaz si otevřeli v Mnichově svůj konkurenční litografický ústav okoukané péče. Vrcholem jejich drzosti bylo, že po německém způsobu bezostyšně prodali výrobní tajemství bratrových objevů do několika německých států.

Když se vynálezce vrátil do Mnichova, pokročil v dalším zdokonalování svých myšlenek a vypracoval četné dílčí způsoby pro rozmanité speciální úkoly. Litografie, jak se nyní po řeckém způsobu nové tisky nazývaly, si poručili demonstrovat v Aloisově dílně při své mnichovské návštěvě rakouský císař, ruský car i další významné a vlivné osobnosti. Senefelder ohromoval reprodukcemi kreseb Albrechta Dürera, nejrůznějšími barevnými obrazy atd. Přes tyto úspěchy většinu běžných komerčních zakázek vyhrávali Senefelderovi bratři. Jeho lisy tak nedobrovolně nezřídka zahálely. V opětné finanční tísni, aby se zbavil ničivé a potupné konkurence, napsal panovníkovi od srdce:

„Když nevinně utlačený marně používal všech prostředků, aby byl po dobru odškodněn, nebude mu snad nikdo zazlívat, že posléze žádá pomoc i ochranu spravedlnosti, aby neklesl do zkázy, z níž není záchrany.“

Po prošetření všeho, jak se věci mají, se tehdejší bavorský král dozvěděl, že nekalou činnost svolil bratrům dokonce jeho ministr. Porušil tím dříve udělené privilegium – a to se muselo napravit. „Jeho Veličenstvo poručilo, že máte být plně uspokojen a zbaven všech starostí. Přijměte freilich místo inspektora pro zhotovování katastrálních map a sám si určete svoje požitky, vašnosti!“ nabídl Senefelderovi králův důvěrník. Vynálezce tuto nabídku přijal. Od roku 1810 vykonával svůj nepříliš náročný úřad s platem 1 500 zlatých ročně a dalšími prebendami. Nezbohatl, ale mohl se aspoň konečně oženit.

NEUSTÁLÁ TVŮRČÍ PRÁCE NESE SVOJE OVOCE

Na sklonku roku 1813 darovala Senefelderovi jeho mladá choť syna, avšak sama při porodu nepřežila zdravotní komplikace. Aby zapomenul na své neštěstí, vydal se v této dramatické době na cesty. V Mannheimu se oženil podruhé se starší, ale výtečnou Němkou, která mu byla skutečnou oporou i do deště. Senefelder totiž znova prohluboval prvotní vynálezy. Anna Marie také přiměla muže, aby dokončil a roku 1818 vydal dlouho plánovanou učebnici litografie, na kterou čekal celý tiskařský svět.

Mezitím dostával Senefelder jedno uznání za druhým, lidi nešetřili chválou na jeho adresu. S řády a medailemi, ale i s náročnými požadavky se na něho obracel nejeden evropský ministr i papaláš panovník. Senefelder znovu cestoval, předváděl nové tiskařské způsoby, zařizoval moderní litografické závody. K největším patřila například fabrika v Paříži, na které se sám finančně borecky podílel. Nyní se mohl stát uznávaným boháčem, smetánkou v davu, ale to se mu nikdy nepodařilo, o něco podobného ostatně ani nejevil známky zájmu. Získané prostředky naopak neustále rozděloval mezi nesčetné prosebníky. Jeho důvěřivosti však často využívali lidé, kteří si to ani v nejmenším nezasloužili. Sám žil velice skromně po česku a pouze samou prací, jak vyplývá z manželčina svědectví:

„Jeho potřeby se daly snadno uspokojit. Měl prostý způsob života, v požívání nápojů byl zvláště střídmý konzument, luxus mu neříkal pane. Ochotně a rád se podřizoval všemu odříkání, jen když byla kryta vydání na potřeby jeho vynálezů. Vážil si peněz jenom potud, pokud sloužily tomuto účelu.“

Když se Senefelderovi podařilo vynalézt chemický tisk z kovové desky a nahradit kámen tiskem z kartonu, pustil se do hledání, jak by zlepšil umělecké reprodukce olejovými barvami. Aby mohl na této problematice v klidu pracovat, odešel do penze. Občas si s humorem povzdechl: „Kolik lidí zbohatne mými vynálezy a já jsem pořád chudý otec myšlenky!“ Na přelomu dvacátých a třicátých let se zaměstnával mozaikovým tiskem. A zároveň zhotovoval ve své dílně stále dojemnější, dokonalejší reprodukce nejslavnějších obrazů, a co je to umění, v tom se vyznal znamenitě.

Když se o tom dozvěděl panovník, přišel se do dílny podívat. Senefelder pracoval sám, nikoho jiného k práci nepustil. Z jeho rukou vycházela vskutku jedinečná kompozice pro podívanou. Reprodukce se rovnaly originálům. Ludvík I. byl zaujat a před ohromeným doprovodem zvýšil Senefelderův důchod na částku, o které se nikomu ani nesnilo.

„Tak konečně nebudu chudý otec myšlenky,“ prohodil prý tehdy k žoviálnímu vladaři geniální taky umělec a hlavně vynálezce. Za přebytek peněz mohl děkovat především Anně Marii, která ke stárnoucímu manželovi v úloze Supermana nepouštěla žádné návštěvníky, natož drzé nevycválané vyděrače, šejdíře, vymáhače pohledávek. Citlivá choť dobře vytušila, že životodárný pracovní a tvůrčí zápal, bez něhož nemohl Senefelder ani chvíli existovat, ho nakonec zahubí. Neměla však sílu, aby za těchto protichůdných okolností zabránila blížícímu se Ende jako v beletristickém filmu, ve kterém do posledního záběru netušíte, jak vše v něčí prospěch dopadne.

Senefelder už téměř neopouštěl dílnu umístěnou v nejodlehlejší části litografického závodu. Ze štěstí, kterým mu byla jeho práce, se však dlouze neradoval.