ALEŠ HRDLIČKA

☼  29.3.1869   Humpolec    ♂   5.9.1943   Washington, dovolil si umřít tak náhle a nečekaně před  6/9

„Byl to jediný člověk, kterého bych si vybral za životní vzor – vědec světového kalibru, jenž se ve svých sedmašedesáti letech nezdráhal házet od rána do večera lopatou a tlačit trakař s hlušinou pro svou vědu. Že byl někdy více tvrdý a neústupný než je zvykem? To mizí do dálky před jeho nezměrnou energií, šířkou znalostí a hloubkou porozumění, které byly jako oceán, a před odhodláním zdolat jakékoliv, i ty nejobtížnější překážky.“

(= Úryvek z dopisu amerického vědce Mauryho Osborna, kde mluvil o svém guru Aleši Hrdličkovi)

Aljaška dvacátých let minulého století se nijak zvlášť nelišila od Aljašky časů, které tak barvitě popisoval Jack London. Ba naopak, byla pustší, naleziště na Klondiku osiřela, zlatokopové odtáhli, protože už vše hodnotné bylo dávno vykutáno. Zlato se z rýžovišť a dolů přemístilo do bankovních sejfů. Lidé odešli – jak ti nejšťastnější zbohatlíci, i ti méně šťastní chudí, a po spoustě deprimovaných snílků zůstaly na Aljašce pohozeny jen vybělené kosti. A přece se na řece Yuconu objevil člun a vezl muže, kteří přišli na americký severo–severozápad hledat velký poklad.

Jeden z nich se jmenoval Jiří Malý, to ještě neexistoval ani Malý princ ve fantaziích dalších generací snílků zásluhou Antoine de Saint-Exupéryho, kdo jste zvědavi třeba na zmodernizovanou novelu animovaného zpracování o Malém princi od britského výkřiku televizní techniky 2010, tak nyní máte možnost sledovat 25 dílů vždy každou neděli na ČT2 v čase 17:45, Jiří Malý měl titul profesora a doktora na Karlově univerzitě a přijel sem za antropologickým výzkumem z Prahy. Ten druhý, starší a ve vědeckém světě známější, byl také Čech, ale žil v zámoří už od svých třinácti let. Doktor Aleš Hrdlička, ředitel antropologického oddělení ve washingtonském Smithsonianu.

Ty dva, co se vydali za pokladem vědění, nadnášel pětimetrový člun Peterboro cestou dlouhou dva tisíce tři sta kilometrů osmnáct metrů osmnáct palců, Hrdličkovi táhlo už na šedesát, ale přesto tu s Malým dokázal žít stejně prostě jako dřevorubci z amerického severu. Usínat u ohně a v dálce zaslechnout projevy vlčí smečky; rozbíjet na příhodné rovince stan; konzumovat masové konzervy z Chicaga a zapíjet je vodou z lesních studánek. A mezitím pilně pracovat…

Přirazili ke břehu u indiánské vesnice a požádali o pomoc jejího náčelníka. Měl na sobě ještě domorodý oděv z jelenice a vlasy spletené do copu po zvyku aljašských Tananasů. Možná, že jeho udatný otec kdysi napjal proti bledým tvářím luk a vypustil smrtící šíp. Ale to už byla minulost. Hrdlička a Malý se s žádným konkrétním nepřátelstvím plantážníků zde daleko od civilizace nesetkali. Nacházeli lidi, kteří se dali, byť někdy s úšklebkem a myšlenkou „co to ty cizince vůbec napadlo“, antropologicky proměřit – nechali si zjistit rozpětí lícních kostí, délku obličeje od kořene nosu k bradě a naopak zas k hranici vlasů, celkovou tělesnou výšku i výšku od země ke koleni, kyčli, ke konci hrudní kosti, šířku ramen… prostě všechno, s čím se setká našinec s lékařskými záznamy v podrobném rozboru životního stylu. Nebránili se, když je vědci fotografovali, ani když od nich kupovali prastaré kamenné sekery. A Jiří Malý viděl, jak Aleš Hrdlička, který nebyl na Aljašce poprvé, získává mezi Indiány přátele, a jak se potvrzují slova, která o něm mezi zuby procedil jeden z domorodců: „Je snědý jako my, má málo vousů jako my, rozumí nám dokonale a má nás rád.“

Pluli dál, a když seděl u přivěšeného motoru a kormidla Peterbora antropolog z Prahy, zapisoval Hrdlička bez ustání do svého notesu. Srovnával nové údaje se staršími záznamy, rozebíral výzkum dávného indiánského či eskymáckého pohřebiště, kde před dvěma třemi dny kopali s Malým do únavy a jejich motyky a rýče odkrývaly kostry pro vědu zvanou antropologie, pro vědu o člověku, v níž jen málokdo vynikal tolik, jako právě Hrdlička.

Jeho práce na Aljašce měla v jistém směru pro antropologii klíčový význam. Ale kdo si přitom uvědomil, s jakou byla propojena každodenní námahou? Tehdy, v roce 1929, vlastně jen doktor Malý, který pak v Praze vyprávěl zážitky, s nimiž dosvědčil renomé Hrdličky ne jako vědce, ale jako příkladného člověka:

„Když jsme oba po celodenní dřině seděli daleko od nejbližší osady u ohně, začal jsem si polohlasně zpívat. Ani nevím, zda jsem si ještě prozpěvoval, nebo skončil, když mě ze zamyšlení vytrhlo Hrdličkovo: „Dobře, doktore, a jestlipak také znáte Ku Praze je cesta dlouhá?“ Když jsem přikývl, požádal mě, abych zazpíval. Srovnal jsem si písničku v paměti a spustil jsem jen tak polohlasem a potichu. A nyní se mi zdálo, že Hrdlička je myšlenkami už kdesi v minulosti, v Čechách, snad v Humpolci svého dětství. Po chvíli, když tuto náladu odvál vítr, podal mi ruku a dojatě mi za tu roztomilou taškařici a připomínku na květnatou vlast poděkoval.“

Do New Yorku připlul se svým otcem, truhlářem Maxmiliánem Hrdličkou, v roce 1882. Přijeli za lucky strike american blend Lucky Fortune. V Čechách se jméno Aleše Hrdličky psalo do zlaté kroniky humpolecké školy a premiant se učil latinsky a řecky, aby mohl přestoupit z měšťanky na gymnázium v Německém tehdejším, dneska Havlíčkově, Brodě. V USA ho však čekala spousta práce v továrně na výrobu doutníků. Deset hodin denně mezi nepřeberným množstvím tabáku. Neuměl ani kváknout anglicky – trápil se s údělem mladého přivandrovalce z centra Evropy ve večerní škole. V devatenácti letech jeho organismus zkolaboval, nevydržel takovou námahu na srdce a navíc se dostavil i zápal plic. Ale potom zažil cosi jako štěstí v neštěstí, protože si všiml v newyorském špitále jeden ošetřující lékař prudké inteligence (tak nezvyklé na tehdejší americké poměry) u mladého pacienta Hrdličky a přimluvil se za něj nahoře u šéfů, aby ho přijali ke studiu na fakultě medicíny.

„Rodiče byli proti tomu, přátelé mi bránili, avšak já na jejich rady nedbal,“ psal později řediteli humpolecké školy Řeháčkovi. „Vzchopil jsem se k duševnímu rozmachu, jehož jsem se sám obával, překonal jsem vše a na počátku dvacátého roku jsem se těšil do školy. Za tři semestry jsem graduoval – první ve třídě. Jenže jaké to byly tři semestry? Prvním přednáškám jsem až na několik zkomolených latinských výrazů pramálo rozuměl…

Praxi jsem započal s dvaceti uspořenými dolary. Po roce jsem nastoupil k dalšímu studiu. A graduoval jsem podruhé – opět první. Poté jsem složil další státnice…“

Hrdličku zaujal rodící se obor antropologie. Sliboval si od něj co nejpodrobnější poznání norem zdravého člověka, znalosti, které mohl jako hodnotný lékař zúročit při práci s pacienty. Psal o svých antropologických výzkumech do prestižního tisku a jeho články upoutaly doktora Carlose McDonalda, který tenkrát akorát zakládal patologický ústav v New Yorku. McDonald mu nabídl dobrou pozici vědeckého pracovníka a Hrdličku přijal pod podmínkou, že si nejdříve na vlastní náklady doplní znalosti studiem v Mekce tehdejších antropologů – v Paříži. Jel do Evropy, pařil v Paříži to příjemné s užitečným, vzdělával se i cestoval. Po čtrnácti letech za oceánem se znovu ocitl v Čechách. Jenže dlouho se doma zdržovat nemohl, v zámoří na něj čekala snoubenka, práce, výzkumy a otázka, jejíž rozřešení mu mělo zajistit velký vědecký spor a s ním i celosvětové uznání.

*

Fyziologická a medicínská pozorování mezi Indiány jihozápadu Spojených států a severního Mexika. Tuberkulóza mezi některými indiánskými kmeny ve Spojených státech… Tituly dvou z několika elaborátů, které Hrdlička napsal poté, kdy zkoumal prapůvodní obyvatele amerického světadílu, bytosti s duchy, mezi nimiž dohoříval mýtus šamanských tanců a vzpomínka na masakr u Wounded Knee. Bývalí vládci prérií i zelených údolí ve Skalnatých horách žili nyní utlačovaní na ploše mini prostoru rezervací, jakoby odsouzeni k vyhynutí vlastní rasy…

Ale přesto o ně začal být v Novém světě nebývalý zájem, přesněji řečeno o jejich předky. Na různých místech Ameriky, od Aljašky až k Ohňové zemi vyrážejí nadšenci s archeologickou výbavou hledat stopy prvních obyvatel světadílu. Paleontolog Florentino Ameghino sestavuje v Buenos Aires tabulku vývoje člověka na americké půdě. Indián je podle ní potomkem prothoma, jemuž předcházeli diprothmo, triprothmo a tetraprothmo. Někteří antropologové soudí, že na světě bylo osm samostatných kolébek lidstva a Ameghino dokazuje, že jedna z nich náleží Americe. Jeho kosterní nálezy vzbudily na prahu dvacátého století ve vědeckém světě senzaci a všemi přiživován druh rozruchu. Ozvaly se dokonce hlasy, že veškeré lidstvo se zrodilo pod svahy Kordiller. Byla v tom vedle vědy i nezbytná romantika a spousta kontinentálního patriotismu s přesvědčením vycházejícím z víry. A víra leckdy dokáže zamotat hlavy zcela nevinně, posvětit i chybný názor a vtisknout mu zdánlivý punc pravdy.

Zatímco se tu i onde hledaly pozůstatky diprothomů a tetraprothomů, chystal se Aleš Hrdlička na kongres amerikanistů v Buenos Aires. Připravoval se na střetnutí s Ameghinem. Psal se rok 1910 a Hrdlička měl už za sebou antropologický výzkum ve třech světadílech. Byl zkušený vědec a viděl věci jinak než argentinský paleontolog a jeho neochvějní stoupenci. Ostatky amerických „předlidí a pralidí“ nemohly být pravé. Muselo se jednat o omyl, o chybné určení. Vždyť se v Americe už v hlubokém pravěku zastavil vývoj opic na dost nízké úrovni a lidoopi, vzdálení příbuzní člověka, se v Novém světě nikdy neobjevili. Navíc – Hrdlička přece Indiány dobře znal. Postavil proti Ameghinovým teoriím hypotézu, že Indiáni náleží k čeledi žlutohnědé, k plemeni lidstva asijského a do Ameriky museli doputovat až z daleké Asie.

Setkání Ameghino – Hrdlička proběhlo ve vysloveně přátelském ovzduší. Pro argentinského vědce byl Hrdlička „amicus“, který má prostě jen jiný názor. A Hrdlička? Řídil se slovy antického učence Ammónia „Amicus mihi Plato, sed magis amica veritas“ (Plato je můj přítel, ale pravda je mi milejší). Vyvracel jednu Ameghinovu teorii za druhou. Navíc se ukázalo, že kost, kterou Argentinec považoval za ostatek pračlověka, patřila jisté už vymřelé jihoamerické šelmě a lebka oslavovaného diprothoma člověku dnešního typu, čímž se důkazy o americké kolébce lidstva rozplynuly.

Vědecký svět dal za pravdu Hrdličkovi. Ke zdlouhavé cestě vedoucí k člověku čeledi Homo sapiens nemohlo dojít na americké půdě. A jak Hrdlička správně dokazoval, nemohlo nic podobného proběhnout ani v Austrálii, kde vývoj savců ustrnul na úrovni primitivních vačnatců.

Doktor Aleš Hrdlička spor s Ameghinem vyhrál a tento úspěch se stal jedním z pilířů jeho světovosti.

Od roku 1903, kdy se stal výpomocným (od roku 1910 stálým) direktorem antropologického oddělení Národního muzea ve Washingtonu, byla jeho pracovna ve třetím poschodí paláce Smithsonianu na Constitution Avenue. Návštěvník v ní mohl zabloudit, anebo taky najít člověka střední postavy s hlubokým, melodickým hlasem. V jeho laboratoři ležely na stolech lebky a kosti domorodců z amerického jihozápadu, Indiánů z Ohia, ale i lebky ze všech kontinentů planety. Ostatky, které českému vědci posloužily k odpovědím na otázky, jak dlouho se vyskytuje na Zemi člověk, jakými způsoby osídloval planetu, co mají různá plemena lidstva společného a čím se naopak od sebe liší. Najít takové odpovědi znamenalo systematicky bádat, srovnávat, katalogizovat, zpracovávat naměřené hodnoty. A také podnikat velké výpravy do terénu.

Jen na Aljašku a ostrovy v Beringově moři a na severu Tichého oceánu se Hrdlička v rozmezí let 1926–1938 vypravil desetkrát. Chtěl získat co nejvíc důkazů pro svůj názor o asijské kolébce Indiánů. Kvůli své hypotéze se vydal i na Sibiř, do tajemného Tibetu, do Mongolska a Mandžuska a nacházel tam u osídlenců značnou podobnost s původními obyvateli Ameriky.

Bádal v Indii a na Cejlonu, v Austrálii i na Jávě, zkoumal dopodrobna lebky předkolumbovských Indiánů v Peru. V Evropě navštívil všechna naleziště předvěkého člověka; odjel antropologicky probádat i samotný jih Afriky. Mezitím dovedl poutavě psát knihy, učit na univerzitách. V Americe, ale i v Evropě. U nás měl roku 1922 v Praze, Brně a Bratislavě cyklus přednášek o vývoji člověka s natřískanou účastí široké veřejnosti. Spolu s pražským kolegou světové úrovně Jindřichem Matiegkou založil tehdy časopis Anthropologie. Pražská Karlova univerzita ho vyznamenala čestným doktorátem a stejný titul mu udělila i univerzita v Brně. Královský britský antropologický ústav ho v listopadu 1927 poctil zlatou plackou Huxley, tou nejvyšší medailí za antropologický výzkum, jaká v Anglii existuje.

Svět studoval jeho spisy Fyzická antropologie – její účel a cíle, Antropometrie, Staroameričané, Kosterní pozůstatky pračlověka, Antropologický průzkum Aljašky… Věda se nadobro odklonila od ameghinovských pouček a přijala jeho teorii o pravěké cestě lidstva z Asie do Ameriky za vlastní, jednalo se přitom o teorii, kterou Hrdličkův výzkum na obou stranách Beringovy úžiny podepřel spoustou důkazů. Velké uznání získala i jeho úvaha o jednotném původu všeho lidstva bez ohledu na barvu pleti a zvláštnosti lidských typů v plemenech živočišného druhu Homo sapiens.

*

Chtěl se navždy vrátit do Čech, vyměnit sídlo ve Smithsonianu za pracovnu na Karlově univerzitě v Praze. Poslal do Československa částku v hodnotě miliónu korun na stavbu budovy antropologického muzea a připojil k ní podrobný návod, jak by mělo toto vědecké pracoviště v budoucnu vypadat. Jeho návratu zamezilo dusno před tornádem zkázy, ono dusno doléhající z druhé světové války. Mnichov, okupace, nacistický útok proti světu. A s ním i scestné názory o lidech, jejich plemenech a typech, výmysly o nadřazenosti Árijců a především Němců.

Věda zvaná antropologie to chápe jako primitivní urážku. Doktor Aleš Hrdlička, jeden z největších kapacit v oboru antropologie všech dob, proklamuje své provolání The German Race (Německá rasa). Dokazuje, že směšovat pojmy plemeno a národ je nesmysl. Ostatně, ve střední Evropě je pestrá škála antropologických typů a modrookých blondýnů – nordiků, podle nacistů lidí s vynikajícími duševními předpoklady, žije například ve Skandinávii víc než v samotném Německu. Potom v rozhovoru pro americké noviny „Times Herald“ podotýká Hrdlička o Hitlerovi a Mussolinim… „Diktátoři? Sami sebe zlikvidují už jen tím, že vybočují z určité normy a představují hrozící úchylku. Ničí základní lidské hodnoty, jsou jako chamtiví monopolisté nebo prosťáček, který prodává munici možným nepřátelům svého národa a všichni ti, kdo věří, že těch pár halířů do vlastní kapsy má větší cenu než samotná existence člověka. A když dojde na vůdce, nejsem já sám ten, kdo tu v revíru neakceptuje ani jediného škůdce.“

*

Konce války se už nedočkal. Zemřel roku 1943 v přípravách antropologické expedice do Guatemaly.

Další skvělé vyprávění přichystal pro sobotní vydání 7. září jako pozornost jedné oslavenkyni kulaťoučké třicítky ze 6. září jistý etnolog a funkcionář z Ministerstva zahraničních věcí ČR, docent Ivan Dubovický pro principy vyššího vědomí, otisknutého Lidovými novinami.

ALEŠ HRDLIČKA, OSOBNOST ČESKÉ AMERIKY

Většinu svého času strávil za hranicemi vlasti, přesto zůstal s oblibou krajanem jako nikdo další. Aleš Hrdlička, největší českoamerický badatel předválečného období, zemřel teprve před 70 lety.

*

Pátého září 1943 probíhal v Chicagu druhý jednací den III. zasedání Českého národního sdružení v Americe, tehdy nejvýznamnější krajanské organizace v USA. Delegáti jednotlivých odboček informovali o sbírkách na podporu odbojové akce, když jejich vystoupení náhle přerušil čestný host – Ján Papánek, ředitel Československé informační kanceláře v New Yorku a zástupce Eduarda Beneše v USA. Přítomným delegátům oznámil čerstvě obdrženou smutnou noticku, že v ranních hodinách podlehl na zástavu srdce dr. Aleš Hrdlička, světově proslulý antropolog, ředitel Smithsonian Institute ve Washingtonu, D. C. a jedna z největších kapacit české Ameriky.

„Sotva že ohromující tato novinka byla vyslechnuta,“ popisuje událost chicagský Denní hlasatel, „jako na povel vystřelili ze židlí všichni přítomní a setrváním v pohnutém, bolestném mlčení vzdali čest památce muže, který, jak později dr. Papánek glosoval, vykonal více pro československou věc, než kdykoliv bude veřejnosti dostatečně známo.“

Rokování chytrých hlav pak přijalo dvě rezoluce týkající se Aleše Hrdličky – jednu, která byla zaslána Smithsonian Institute, druhou, určenou jeho pozůstalé choti Vilhelmíně, v níž krajané sdělovali, že „s pýchou pokládali pana doktora Aleše Hrdličku za jednoho ze svých největších reprezentantů“. Oprávněná hrdost na svého krajana měla přinejmenším dva pádné důvody: žádný z Čechů do té doby nedosáhl tak úžasného vědeckého věhlasu ve světě jako právě Hrdlička. Druhým důvodem bylo jeho příkladné ryzí vlastenectví.

LIDSKÉ RASY JSOU SI ROVNÉ A HOTOVO

Aleš Ferdinand Hrdlička se narodil v Humpolci na Taťánu 29. března 1869. Aby jeho otec představený uživil početnou rodinu (Aleš byl nejstarší frajer ze sedmi dětí), odjel v roce 1882 se synem Alešem do USA, kde jako mnozí z přítomných Čechů našli v New Yorku příležitost k obživě v doutníkářské dílně na 3 směny. Po práci Aleš na sobě zamakal a postupem času s většími znalostmi anglického jazyka studoval střední školu a doufal, že uspěje na výbornou, avšak jeho mladý organismus natolik vražedné tempo nemohl zvládat dlouho. V roce 1888 se rozstonal tyfoidní horečkou a felčar rodičům doporučil jedině nemocniční zařízení a také, aby talentovaného mladíka přihlásili na studium medicíny. K prospěchu světové antropologie si však Hrdlička nakonec nezvolil dráhu dalšího ambulantního lékaře, nýbrž se stále víc a víc věnoval antropometrii a tehdy novému vědátorskému nálezu – fyzické antropologii.

Svá studia prohloubil v Paříži a po návratu do USA vybudoval antropologickou laboratoř, kde se zaměřil na výzkum fyzických znaků Američanů. Jeho terénní antropologická činnost se poprvé naplno rozvinula v roce 1898, kdy se stal členem mexické expedice norského antropologa Carla Lumholtze. Jako malý Ferda zazářil na Berušky rodné hroudy Humpolce a pak doprovázel v akci význačného Lumholtze, není pouť jako pouť, protože tahle pouť poskytuje vedle zábavy i skvělou školu života. Následující rok přijal bezplatnou pozici terénního antropologa v Přírodovědeckém muzeu ve Washingtonu a opět joyfully absolvoval několik expedic na americký jihozápad a přes hranice Mexika. Na tyto výzkumy pak navazovala řada dalších odborných expedic nejen na území obou Amerik, ale považte, i do Asie, Afriky a Austrálie. Veškeré kontinenty začínají na písmenko A, jen ten náš a jeho rodný kontinent na písmenko E jako Earth.

Systematickým zkoumáním původních obyvatel těchto kontinentů dospěl k názoru, že za to stojí hledat odpovědi na otázku vývoje lidstva jako larvy v nějaký vyšší patvar nebo tvar atomů a molekul a také sledování procesu jeho rasové odlišností. Ve své studii o neandrtálské fázi (1927) dokazoval, že lidské rasy mají jednotný původ, a tudíž jsou si výhradně rovné jako formule jedna na okruhu kolem jakékoliv vesničky. Jako první přesvědčivými důkazy a nezapomenutelnými argumenty taktéž doložil i tezi – dodnes přijímanou –, že k zalidnění Ameriky původním obyvatelstvem došlo přes Beringovu úžinu. Během svých výzkumných cest provedl kvanta přesných antropometrických měření a sběru kosterních pozůstatků.

Tyto výzkumy mu usnadnila skutečnost, že od roku 1903 získal pevné místo v oddělení fyzické antropologie při Národním muzeu ve Washingtonu, v takzvaném Smithsonian Institute, a v roce 1910 se stal hlavním kurátorem tohoto oddělení. V této funkci statečně setrval až do důchodu v roce 1941. Vybudoval zde špičkové antropologické pracoviště a vytvořil zde i největší kosterní sbírku světa. Stal se určující osobností tehdejší fyzické antropologie. V roce 1918 založil a editoval nejprestižnější magazín fyzické antropologie s obrázky American Journal of Physical Anthropology, o deset let později vzešla z jeho iniciativy Americká asociace fyzických antropologů. Zanechal po sobě přes 350 odborných studií a publikací a ještě šťastné vzpomínky.

ČECHŮ A SLOVÁKŮ SE NEOBÁVEJTE

Aleš Hrdlička po celý život zůstal oddaným členem České rodiny ve světě a k podpoře politických aspirací svého oblíbeného národa využíval jak svého renomé a postavení, tak řady odborných článků, v nichž v době amerikanizačních a protipřistěhovaleckých provokací během první světové války a po ní dokazoval loajalitu Čechů vůči Spojeným státům a jejich kulturní rozměr pro Ameriku. V projevech a studiích usiloval o zdravý rozum naměřený proti negativním stereotypům pomluv roztroušených v USA o Češích a Slovácích, kteří byli házeni do jednoho pytle s kulturně méně vyspělými skupinkami přistěhovalců, hanlivě označovaných zkratkou PIGS (anglicky čuňata – Poles, Italians, Greeks and Slavs), která byla stavěna do opozice vůči zvýhodňovaným „bílým anglosaským protestantům“ (WASP).

V práci Old Americans (1925) dokazoval hravě jako Josef Lada s dobrou náladou, že díky prostředí si už druhá generace přistěhovalců z Evropy vytváří tělesné znaky, které je přibližují Američanům, a že tudíž není nejmenší důvod se obávat vlně přistěhovalectví ze střední, jižní a východní Evropy. Americké veřejnosti polopaticky vysvětloval, kdo jsou Evropané a zvláště Češi a Slováci. Už v roce 1915 otiskl v The National Geographic Magazine článek o Slovácích Illustrated. V únoru 1917 pak v tomtéž periodiku zveřejnil obsáhlý článek Bohemia and the Czechs, kde mimo jiné zdůraznil i požadavek samostatnosti Čechů a Slováků.

Díky svému postavení měl širokánské kontakty nejenom s nejvýznamnějšími esy z řady amerických Čechů a Slováků, ale především s americkou vědeckou a politickou elitou – s Theodorem Rooseveltem, s tehdejším ministrem zahraničí Robertem Lansingem, s vysokými papaláši vojenských kruhů i s prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem a dalšími. To mu umožnilo otevírat cestu do vysokých politických kruhů představitelům našeho odboje, ať už to byl astrolog Milan Rastislav Štefánik v roce 1917, nebo vlídná povaha Tomáš Garrigue Masaryk o rok později. S ním se Hrdlička poprvé setkal v květnu 1918 ve Washingtonu a od té doby se mezi nimi klubalo hrdinské přátelství, plné vzájemné úcty a obdivu. Hrdlička propagoval Masarykovy myšlenkové pochody, americkým přátelům jej představoval jako velikého státníka a humanistu.

Pracoval nejen ve prospěch samostatnosti Československa, nemalý byl i jeho podíl na formování hranic nového státu. Když speciální skupina expertů prezidenta Woodrowa Wilsona, zvaná The Inquiry, připravovala podklady pro mírové jednání americké delegace, právě Hrdlička jí doplnil etnografická data, která získal od svého přítele, českého slavisty a archeologa Lubora Niederleho. Přitom Niederle byl členem československé mírové delegace, takže touto shodou okolností byly podklady k etnické podobě střední Evropy, o které se ve Versailles opírala americká delegace, téměř identické s návrhy delegace československé.

Po válce, kdy Spojené státy začaly ovládat silné protiimigrační nálady, nepřestal šířit optimismus a vysvětlovat široké nevzdělané veřejnosti, v čem by mohl být přínos Čechů pro svobodnou Ameriku. Na toto téma publikoval například dva obsáhlé články v prestižním The National Geographic Magazine a v roce 1933 otiskl ve sborníku vydaném u příležitosti světové výstavy v Chicagu anglickou studii s názvem Jací jsou Čechoslováci doopravdy. Jeho výčet kladných rysů a vlastností musel u Američanů nutně budit dojem, že Amerika si jen stěží mohla představit nějaké lepší přistěhovalce! Jeho další přínos staré vlasti spočíval v obrovských finančních darech na budování oboru antropologie, na výchovu mladých vědců a na vybudování antropologického muzea – jeho dar jeden milion korun na takzvané muzeum kvalitního člověka je patrně největší soukromý dar, jaký Československo kdy obdrželo.

ČESKOSLOVENSKO V OHROŽENÍ

Hrdlička byl i jeden z prvních, kdo americkou veřejnost varoval před blížícím se nebezpečím nacistické zrůdnosti. Devátého dubna 1938 rozhlasová stanice Columbia Broadcasting System odvysílala jeho přednášku, kde upozornil na ohrožení Československa, poslední to výspy demokracie a přítele Spojených států. Text projevu pak poslal prezidentu F. D. Rooseveltovi a nelze vyloučit, že Hrdličkova výzva přispěla k tomu, že Roosevelt 26. září 1938 oslovil Hitlera a Beneše se žádostí o smírné řešení sudetského problému. Později prostřednictvím svých přátel i veřejných vystoupení Hrdlička žádal americké představitele a veřejnost o pomoc pro okupované Československo, dokonce naléhal na prezidenta Roosevelta, aby schválil vojenský vpád Ameriky. V dubnu 1941 ve spolupráci s Československo–americkým klubem ve Washingtonu přispěl k vybavení arzenálu dvou sanitek, které pak byly bez prodlení úřadů odeslány našim statečným vojákům na území Anglie.

28. září 1941 přednesl další významný rozhlasový projev, který začínal poutavými slovy: „Velká část tohoto světa je nemocná, hrozně nemocná… Ideály, jejichž dosažení či vybudování trvalo věky, jsou otřeseny a spoutány jako otroci moci.“ Člověk se nerodí dokonalým či civilizovaným, civilizaci si musí teprve důkladně osvojit, ale k tomu je zapotřebí výchovy a vzdělávání. Až bude znovu nastolen mír, musí vzniknout nejenom politická Společnost národů, ale taková, která bude dohlížet na humanistickou výchovu dětí. „V tom spočívá cesta k opravdové a trvající svobodě.“

O mimořádném významu, jaký svému rodákovi přikládali američtí krajané, svědčí mimo jiné i skutečnost, že na jejich návrh jedno z amerických nákladních plavidel budovaných v průběhu druhé světové války k převozu válečného vercajku do Velké Británie a Sovětského svazu, takzvaná Liberty Ships, bylo pojmenováno jeho příkladným jménem.

Aleš Hrdlička nezanechal potomky. Jeho první žena Marie Strickler Dieudonnée, s níž se oženil plný vášně v roce 1896, zemřela v roce 1918. Druhou věrnou životní družkou se mu stala Češka Vilhelmína Mansfeldová pocházející ze Mšece, se kterou se oženil plný naděje v roce 1920. Ale snad právě proto mohl svou lásku nechat proudit celému svému národu na pomoc a mimořádně se zasloužit štědrými dary o rozvoj české antropologie.

Nuff respect, mister Hrdlička.