JOSEF DOBROVSKÝ

☼    17.8.1753   ĎARMOTY    ♂    6.1.1829   BRNO

Zřídka se vtěsná toliko protimluvů do jediného lidského osudu, jako tomu bylo v případě Josefa Dobrovského. Vyznavač jasného rozumu a nezakalené, nekontaminované bystřiny, skončí svůj život v kalné hlubině šílenství. V samotné podstatě rozporuplná postavička ano, avšak rozpolcená méně, skoro vůbec ne. Bytostný ateista si navlékne kněžské roucho a přijme svěcení, protože bez něj sotva by se mohl uživit a protloukat nejistým životem. Ten, jehož starší publikace – a nikoli neprávem – nazvou zakladatelem slavistiky a „tvůrcem moderního písemnictví českého“, se česky naučí teprve třináctiletý a svá nejdůležitější díla napíše německy, neboť chce, aby jim bylo i ve vzdělaneckých kruzích rozuměno bez komolení a bez překrucování. A tyto kruhy, co disponují pěti pé, nebo po většinu času správným počtem koleček v soukolí, na rozhraní 18. a 19. století se dorozumívají zásadně německy. Bouřlivák, který postaví na hlavu vše, co se do té doby ve společenských vědách pokládalo za tabu a nezpochybnitelné, prožije valnou část svých let jako vychovatel mladých hrabátek v rodině Nosticů v Praze. Zastánce pokroku ve všech směrech civilizace vstupuje do mnišského řádu, který je symbolem zpátečnictví i pro poněkud osvícenější korunované hlavy, jako byl třeba Josef II., do řádu jezuitů. Učenec, který niternou předtuchu českého lidu, jež vede ke sbratření s lidem ruským, postaví na vědecký základ, vydá první slovník ruského jazyka… v němčině.

Narodil se 17. srpna 1753 v Ďarmotech v Uhrách. A již jeho zrození jakoby předznamenávalo spletitost životní pouti. Otec, takto strážmistr dragounského pluku, pocházel ze Solnice u Rychnova, který tenkráte jen zřídka býval životem veselým a zdařilým, ho zanesl do míst, kde služba čekávala všelijaká, pouze ne lehounká. A jestliže strážmistrův synek Pepík, novorozenec pokřtěný řádně v kostele, se proměnil z Doubraveckého v Dobrovského (aby navozoval příklad přidávat do společnosti jen dobro k dobru jako cihlu k cihle na stavbách), pak tato svým způsobem praktická a smysluplná zkomolenina padá na vrub polního kaplana, který nebyl slovanského původu a nějaké to písmenko ho, jak se říká, prostě nevytrhlo z uspokojení. Až po letech se Josef Dobrovský má v solnických matrikách přesvědčit, kterak znělo původní příjmení jeho předků. Ale to už bude příliš známý, příliš přivykne zkomolenému příjmení, než aby je chtěl a mohl ještě měnit.

Novorozenec se nestačí ani rozkoukat po světě, do něhož přišel, ještě si s ním nerozumí, ještě se rozhlíží prvními, nechápajícími pohledy a už se s rodiči stěhuje. Po prašných, drkotavých a leckdy i nepříliš bezpečných cestách cestuje z Ďarmot do Horšovského Týna, kam byl otec přeložen. Ve městě dnes bytostně českém, tehdy uslyšíš češtinu jako sprostou hantýrku jen na zadních dvorcích. Pouze v dílnách a krámcích, jen u zadních vchodů „pro služebnictvo“. A tak se není čemu divit, že první slova, která pronese strážmistrův synek jsou německá. Mají ve znamení té řeči proběhnout dětské hry i přesmyčky i první seznámení se švabachem a číslicemi. Až nastane rok 1763 (někteří zběhlí myslitelé a objevitelé uvádějí ročník 1762) a mladý Josef Dobrovský postupuje na gymnázium v Havlíčkově Brodě, který se tehdy jmenuje Německý a tam se přiučí základům českého jazyka. A jakoby to nestačilo, jakoby si osud chtěl zahrát a ukázat svou podivuhodnou vynalézavost, pak Dobrovského čeština je stavěna na pevný a vědomě třeskutý základ až teprve tehdá, když postoupí na jezuitské gymnázium v Klatovech. Náhoda? Ale to sotva…

Jezuité, pravda, byli nepříznivci českého jazyka a českého písemnictví, neboť české písemnictví jim bylo především písemnictvím husitských kacířů a česká řeč sdělovacím prostředkem myšlenek, které se příčily všemu, co jezuité prosazovali.

Potud je tedy Dobrovského seznámení s češtinou na jezuitském gymnáziu v Klatovech protimluvné. Ale je tu ještě druhá stránka věci. Klatovy byly jadrně české líhně talentů. A jezuité, aby mohli dosáhnout svých met, nemohli se pouze kabonit ve vzdělanecké povýšenosti a zpupnosti, a hovořit jazykem, který lid, jejž mají spoutávat svými sítěmi, neovládá nebo dokonce ignoruje. A ještě něco: z řad jezuitů vzešli přece tak odvážní obránci české řeči a dějin, jako byl ranař Balbín (raná forma vzdělance), ostatně, lze-li to tak popsati, Dobrovského duchovní „děd vševěd“. Z tohoto hlediska nebylo tedy rozporuplné, ale přirozené, ne-li dokonce zákonité, že Dobrovský se česky doučil na klatovském jezuitském gymnáziu a broukal si přitom, jak je svět krásný. Je jedním z těch vzácných typů, kterým středoškolská studia a biflovací manévry nepřipadnou k uzívání – leč uzoufání též – nudná. Chce v něčem vyniknout a bořit zažité konvence. A dokáže vyniknout levou zadní. S pověstí hlavy otevřené, „oblíbence Múz“, jak se tenkrát říkávalo, začíná roku 1768 svá filozofická studia na pražské univerzitě, aby je roku 1771 završil: první mezi všemi svými spolužáky, není to moc nadnesené? Tomu se mi ani snad nechce věřit. Dobrovský si zvyká být premiant. Stát a čnít nejvýše. Ale ten, kdo je první, je také jediný a tedy osamělý. I v tom je předznamenání budoucnosti. Léta 1771–1772 stráví na bohoslovecké fakultě, ale studia teologie přeruší, a složí zvláštní zkoušku z filozofie  s protekcí své vlivné známosti s děkanem filozofické fakulty Josefem Steplingem je přijat – do jezuitského řádu. Jakoby strohá až nesmyslná vojenská organizace Dobrovského neustále přitahovala. Zdá se, jakoby v ní hledal víc, než nepromokavou střechu nad hlavou a nadějné vyhlídky do budoucna. Jakoby právě ona řehole, daná v 16. století vojáckým Baskem, svatým Ignácem z Loyoly, proto dnes označujeme loajalitu loajalitou, mu poskytovala rovnováhu; bránila, aby se nerozpustil v mnoha snech a záměrech, jimiž jeho velkolepý mozeček opravdu nešetří. Zvláštní je, že Josef Dobrovský se za noviciátu, který si odbyde v Brně, vůbec nezaobírá myšlenkami na vzkříšení a vědecké poznání a dotváření českého slovosledu a košilaté slovní zásoby zejména. A dokonce mu nic není tak cizí, jako myšlenka na jakákoli studia slavistická. Mládence, který si už v dětství obul toulavé prapra-adidas, láká jiná možnost, kterou mu jezuité předestřeli. Chystá se vystřelit na misionářskou dráhu. Má šířit světlo víry pravé až v daleké, tedy nekonečně neprobádané Indii. Ať mínil, jak mínil, dějiny měnily resumé. Jezuité byli vždy ve dvojím ohni, jako účetnictví znáte podvojné a přesné. Lid je nikdy a nikde nepřijímal a vládcové starostové, kterým nad jiné dobře sloužili, pohlíželi na ně s obavami a jistou skepsí. Řád spojený disciplínou v jedinou údernou pěsťovku, vynalézavý v čachrech politiky i politikářství, byl dobrý spojenec, ale tajil se v něm strašlivý protivník. A to byl i jeden z důvodů, proč jezuité byli z mnoha zemí vypoklonkováni, aby zase byli povoláni zpět. Jezuitský řád byl zrušen v roce 1773 a dvacetiletý holobrádek Dobrovský zjišťuje, že mu natropili čáru přes rozpočet. Náhle stanul s prázdnýma rukama a bez střechy nad hlavou. Jenže Dobrovský, v tom podivuhodném mladíkovi je dost rezerv rozhodnosti, že by snad stačila šesti zralým mužům, proto dlouho neváhá. Nemá-li v Brně, kam by hlavu složil, pak Praha, ona „caput regni“, hlava království, se jistě ukáže s pohostinnější vizitkou napřed. Otočí se k Brnu zády a opět vstoupí na bohosloveckou fakultu. Teologii dostuduje roku 1776 a tu se svět kolem něj promění. Josef Dobrovský si zvolí místo, hodinu, čas, místo které může mít různý význam a rozdílnou vážnost i váhu. Podle toho, kdo ho zastává. Jeden, slabý a nicotný licoměrník, je promění v zaměstnání lokajské. Druhý, silný a cílevědomý, v pozici, z níž lze mnohého skvělého dosáhnout. Dobrovský náleží k těm druhým kapacitám v oboru snažit se a nevzdávat se. A tak když přijme učitelské místo v hraběcí rodině Nosticů, dostává se do kruhů tehdejší osvícenské inteligence. České i německé. Jako každý opravdový vzdělanec je i Dobrovský někdy až nepříjemný ironik, tedy na ránu. Získává si pověst mladíka nejen vzdělaného a citlivého, ale i volnomyšlenkářského, nevěreckého a nevěřícího v nic jiného, než je vlastní rozum dosazený do mozečku volně přístupný a zvladatelný na výbornou.

A tak jeden reakční kněz, kterými se Praha tehdy jen hemží, píše roku 1786 Dobrovskému před tím, než se učenec dá vysvětit na kněze: „Jen ať vám náš Pánbíček jde pěkně k duhu a duha vysvitne jak aura…“ Pražská „lepší společnost“ pokládala Dobrovského vysvěcení za sňatek z politického nevalného rozumu. A zdá se, že se příliš nemýlila.

Po působení u Nosticů následuje krátké intermezzo. Roku 1787 přijímá Dobrovský místo prorektora a o dvě léta později, roku 1789, kdy to vře u Bastily, se stává rektorem semináře v Hradisku u Olomouce. Ale vydrží tu pouhý rok a když do konce „osvíceného století“ zbývá už jen poslední dekáda, Dobrovský se vrací pod střechu nostického paláce. Jakoby vyhledával ochranu. Jakoby potřeboval ke svému vytržení a rozptýlení dům, ve kterém si hloubavost podává často ruku s uvolněným životem, bohémsky a nasnadě, jaký si v těch dobách provinciální Praha mohla troufnout. Už má u Nosticů zůstat. Sem se vrací v lednu 1829 z Vídně. Ale v Brně se k nervovému onemocnění přidá horečka. Tehdejší diagnóza hovoří o zápalu plic. Nakolik hodnověrně, sotva můžeme dnes posuzovat. Skutečností však zůstává, že 6. ledna 1829 Dobrovský dodělává z posledních sil v klášteře Milosrdných.

Pohřbí ho na Starém Brně a o jeho náhrobek se postará hrabě Salm, který dá odlít kovový památník a uvařit speciální várku Starobrna.

Ale onen příslovečný „pomník kovu trvalejší“ nemohl postavit žádný hrabě. Byť by byl jak Trautenberg sebebohatší a sebeproslulejší / profláklejší, i kdybychom mu přidávali ty nejčistší úmysly. Ten památník si vybudoval Josef Dobrovský sám a byla by blbost si neuvědomit, že žije v téměř každém slově, které napíšeme či konstatujeme, že je zahrnut v každém českém verši, který zaslechneme takřka ledabyle, přečteme či sporadicky ostýchavě proneseme. Nepřestane udivovat Dobrovského nezměrná, neúnavná píle. Jeho přímo – a tady se nelekejme slova – titánská tvořivost a forma. Jeho následovnictví si přisvojí literární vědci a historikové. Správně. Neboť to byl Dobrovský a jednoduše jedině Dobrovský, kdo pracoval nad teorií českého verše; rozpoznal, že je v češtině pro verš rozhodující přirozený přízvuk. Stanovil základní prozodická pravidla, která byla s to poskytnout základ k rozvoji českého básnictví.

Za jeho následovníka se pokládají filologové s diplomem.

Je to plně oprávněné, neboť Dobrovský vytvořil česko–německý slovník, který sloužil jako první skutečně vědecká pomůcka překladatelům. A napsal Podrobnou mluvnici české řeči, jež podávala soustavný obraz české řeči, spisovného jazyka a uzákonila mluvnické tvary. Ostatně: jeho aktivita na poli jazykovědném je tak rozsáhlá, že se nezbývá, než divit. Jsou zde k mání studie základního významu jako například spis Institutiones linguæ slavicæ dialecti veteris čili Základy staroslovanského jazyka. Dobrovský se zabývá dvěma základními otázkami, které dodnes vzdorují daleko rozvinutější a rafinovanější metodice filologického pozorování, totiž původem jmen „Čech“ a „Slovan“. Skutečně: ani dnes nemůžeme povědět s konečnou platností a bez všelijakých „zajisté, ale…“ nic naprosto přesného o jejich původu a významu. Bohužel se nedochovala Dobrovského mluvnice lužické srbštiny. Pozdní dílo, které učenec v záchvatu hněvu a v jedné z oněch kalných trudnomyslných chvílí, jež doprovázely poslední léta jeho života, zničil a vyhodil na skládku. Jak pověděno: byl tu první slovník ruštiny pro Čechy. Napsaný německy. A jeho praktická potřeba byla vyvolána příchodem ruských vojsk, vedených Alexandrem Vasiljevičem Suvorovem do Čech a pobytem velkého ruského vojevůdce v Praze.

Dobrovského „bistro“ horlivé vidění a cítění = užívání si češtiny, její souvislosti s ostatními příbuznými slovanskými jazyky, je podivuhodně moderní a podivuhodně ještě dnes, víc než po dvou stech letech, fresh. Fresh is the word. Odporoval barokizaci jazyka. Byl pro prostý, ale vědecký zdůvodněný výraz. Pro stručnost. Přesnost. Spoléhal na vrozenou nosnost češtiny, ale současně si uvědomoval, že je nutno ji hledat a objevovat. Nacházet a pečovat o ni se zájmem, že jazyk je tím nejvlastnějším šperkem hravě v představě jako oko v hlavě, co národ obdrží zas nadělováno do vínku, tím nejstarobylejším i nejmodernějším současně, že na jeho tvorbě se podílí každý, kdo jím proplouvá a promlouvá, píše, zpívá. Nemistroval jazyk. Snažil se ho analyzovat a porozumět mu. Ne ho trapácky přizpůsobovat a mrzačit k obrazu prchavé potřeby. A v tom je snad největší a ne vždy dobře chápané dědictví Josefa Dobrovského. Fresh is the word, můj synu.

A konečně, historikové, zejména však badatelé, kteří se zaobírají staršími a nejstaršími dějinami českého status quo, v každé periodě jim šlo o stav dneška, volají: „Je náš kůň!“ A bezesporu i oni mají právo. I k nim má – naopak vzato – Dobrovský svá práva fundátorská, své nároky zakladatelské a objevitelské v nejpřímějším smyslu tohoto slova. Neboť patří mezi ty, kdo začali kriticky číst středověké prameny, ať vyprávěcí na pergamenech, ať listinné. Věděli, že je nutno posuzovat znaky vnější, tj. psací látku, písmo, druh a podoba pečeti, ale i znaky vnitřní, tj. obsahové a určit, zda odpovídají sobě navzájem i době, do které se dotyčný pramen hlásí.

Josef Dobrovský byl prvotina, amen.

Nebyl však jediný snaživý. Za jeho života pracují takoví badatelé jako František Martin Pelcl, Josef Jungmann, Pavel Josef Šafařík a co hlavní: na českém poli kulturním se objevuje šerosvitná, těžká a tragická postava Václava Hanky. Hanka? Josef Dobrovský má ještě to štěstí zažít, jak český národ užasne nad nálezem takzvaného Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. Ještě vidí, jak vlastenečtí i vlastenčící intelektuálové všeho druhu a zrna Hanko nadšeně povykují: „Tak stará je česká historie.“

Muž, který je nesmiřitelný ke všem a jenž ustupuje pouze vědecké pravdě, rozpozná, že rukopisy jsou ošemetný podvrh. Talentovaný. Možná kongeniální podvod. Ale furt podvod. A Dobrovského étos i Dobrovského racio, jeho mravnost i rozum se vzpouzejí a brání třebas jen pomyšlení, že by dějiny národa, který se taktak právě probírá z letargie k vědomému bytí, by měly být znešvařeny hanebnou lží, třeba lží lichotivou a líbivou. To si dejte na lžičku kus dobrého jogurtu a udělejte ham, jestli chcete snad polykat lži jako snídaňové menu?

Dobrovský řekne svoje: „NE!“

Rozsudek, proti němuž není odvolání, leč k nejvyšší instanci, k vědeckému poznání. A tu si je Dobrovský zcela jist, že pravda působí na jeho straně. Odhalí ten švindl o mnoho desítek let dříve, než to rukou společnou a nerozdílnou s mnohem většími prostředky, vyvinutější metodou udělají metodici Jaroslav Goll a Zdeněk Nejedlý, sociolog Tomáš Garrigue Masaryk, filolog Jan Gebauer, které podpoří tehdejší chemie, jež nalezne v inkoustu stopy zázraku po takzvané berlínské modři, látce, jež v dávných staletích, k nimž se Rukopisy cudně hlásí, prostě neexistovala ani omylem. Tím je vyřčen poslední a neodvolatelný rozsudek.

A vědci si vyslouží stejné urážky, stejné opovržení, stejné nemístné nadávky fangličkářských maloměšťanů, přízviska gaunerů a zrádců národa, jaké se snesly před desítkami let na hlavu Josefa Dobrovského, neboť měšťácké vlastenčení jde s tupou obhroublostí ruku v ruce, bohužel. Dobrovský však dokreslil svůj portrét. K podobě velkého vědce musela zákonitě přibýt podoba velkého člověka; muž plný rozporů a protimluvů byl – a to není a nemůže být paradox – postavou vzácně z jediného kusu tesanou, ohrožený druh jako usměvavá Panda, se kterou prožíváte skutečnou prospěšnost a s ní vždy může být větší sranda.

Jaksi mimo zájem zůstávaly styky Josefa Dobrovského. Ale i ony tvoří nezanedbatelnou, ba velice důležitou součást jeho životního díla a zdaru, neboť v nich a jejich prostřednictvím Josef Dobrovský probouzel znovu zdravé vědomí i podvědomí o starém kulturním národě českém, uprostřed Evropy skrytém. A neprobouzel ho jen v lecjakých hlavách, ale v mozcích, které patří dodnes k chloubě lidské kultury, tak na to nezapomeňte.