|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
„A co jste to provedl s tou krajinou tam vzadu?“ zeptal se Francesco. „Co to má proboha být?“ „Jen taková hříčka,“ odvětil malíř. „Aby si tím lámali hlavu i vaši vnuci. A klidně i vnuci vnuků vašich vnuků.“ „Vy jste šprýmař,“ zakroutil Francesco hlavou. „Ale podobu jste vystihl dokonale, to ano. Je jako živá. Že mám pravdu, má drahá?“ obrátil se k mladé ženě stojící vedle něj. „Ano, je to tak,“ přikývla. „Jako bych se na sebe dívala do zrcadla.“ „Děkuji,“ pravil malíř. „Jsem velmi potěšen.“ „Ale vypadám trochu smutně,“ řekla žena a zlehka se prstem dotkla portrétu v místě, kde měla ústa. „Mám vás trochu přemalovat?“ ožil malíř. Francesco se zamračil. „Bude to stát něco navíc?“ zeptal se. „Už teď je to hodně drahé.“ „Ani ne,“ odpověděl malíř. „A bude to jen chvilka. Posaďte se prosím, signoro, a myslete na něco hezkého.“ Žena se uvelebila na židli a po několika vteřinách zavřela oči, jako by se jí chtělo spát. „Jsi už unavena, má drahá?“ strachoval se Francesco a položil jí ruku na rameno. „Vypadala jste velice zvláštně,“ podotkl malíř, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. „Odpusť, drahý,“ řekla žena. „Jen jsem si na něco vzpomněla. Mám pro tebe jednu novinu a věřím, že tě velmi potěší.“ „Vy ženy mne neustále překvapujete tak jako tak,“ pravil s úlevou Francesco. „Řekneš mi to pak doma, ano?“ „Máte děti?“ zeptal se malíř, aby odvedl řeč jinam, a přitom zkoumavě hleděl na ženinu tvář. „Zatím bohužel ne,“ zesmutněl Francesco. „A bojím se, že se jich už nedočkám...“ „To je ono, signoro! Zůstaňte tak, prosím, a nehýbejte se!“ zvolal malíř, který si všiml, že se paní Lisa při manželových slovech tajuplně usmála.
|
|
|