|
EDUARD
HAGERUP GRIEG
☼ 15.6.1843
Bergen ♂ 4.9.1907 Bergen
Mám
doma vývěsný talíř z Bergenu na březích Norska a žádné
ponětí o dávné době spojené s hudebním impresáriem
Eduarda Hagerupa Griega. Dejme průchod tedy vzpomínání… Ačkoliv
je naše povědomí o hudbě severských národů skromné, netýká
se to osobnosti norského skladatele Eduarda Griega, jehož hudba –
vedle díla finského Jeana Sibelia – si díky svému osobitému
koloritu našla cestu do domácností celého světa. Praha ji
poznala už v osmdesátých letech 19. století a později tu
hrála prim s velkým úspěchem Teresita Carreño, vedle Clary
Schumann jedna z největších šoumenek na piáno své doby,
když zahrála Griegův slavný klavírní koncert a moll.
Nepřekvapuje proto, že pražský tisk první osobité setkání
Pražanů s Eduardem Griegem uvítal s nadšením opravdu
nelíčeným…
„Co
kouzelných dojmů rodí se v mysli, co vzpomínek na
nejkrásnější zážitky hudební vybavuje se vyslovením tohoto
jména“, napsaly Národní listy. „Grieg–člověk přichází
k nám nepoznán, Grieg–umělec však jako starý známý
pardál, veliký vezír nejintimnějších okamžiků naší duše,
vysněných nad jeho písněmi, nad jeho klavírními siluetami, při
rázovitých zvucích jeho sonát…“
V takovém
tónu se nesly uvítací fanfáry a projevy, když 20. února 1903
přijel Grieg poprvé do Prahy. (Nebyla to však jeho první návštěva
v Čechách – v září 1887 podstoupil léčbu
sortimentu v Karlových Varech.) Přijel s chotí Ninou a
ubytoval se v hotelu Černý kůň Na příkopě. Koncertu, na
němž se měl představit jako skladatel a interpret, předcházelo
mnoho starostí, s nimiž se museli vypořádat pražští radní
v čele s hudebním nakladatelem Mojmírem Urbánkem, hlavním
Griegovým hostitelem. Bylo třeba zajistit sólistku klavírního
koncertu – našla se v Teresitě Carreño–Tagliapietra,
dceři venezuelské umělkyně – a také interpretku Griegových
písní. Takové nikoli snadné výzvy se ujala dcera Antonína
Dvořáka Magdalena.
Nemálo
starostí měli pořadatelé i s orchestrem, když Česká
filharmonie nacházející se v existenční krizi musela
odmítnout a totéž učinil orchestr Národního divadla. Potřebné
těleso zapůjčilo nakonec Nové německé divadlo. Žádnej krieg
otupělých. Koncert se konal v Rudolfinu v dopoledních
hodinách 25. března, jak si to ještě pamatují vrabci na střeše,
a na programu byl Griegův klavírní koncert a moll a jeho písně.
Orchestr hrál pod taktovkou Griegovou, jenž také na klavíru
doprovázel Magdu Dvořákovou.
O
koncert byl značný zájem a jeho průběh plně uspokojil početné
publikum i slavného hosta. „Přijetí a úspěch v Praze byly
tak velké, jak jen možno si představit,“ vzpomínal Grieg.
„Dostal jsem stříbrné věnce a vavříny a palmové věnce velké
jako mlýnská kola! Mezi nimi i věnec od orchestru Německého
divadla, který opravdu znamenitě!“ Stejně příznivě hodnotil
skladatel výkony sólistů. Teresita Carreño–Tagliapietra
„zahrála klavírní koncert velmi krásně a také pěvkyně
slečna Dvořáková, dcera skladatele, byla dobrá.“
Po
koncertu oblehly Griegovu šatnu četní ctitelé dobré noty. Byla
to ještě doba intenzivního muzicírování na nástroje a Griegovy
klavírní skladby pro svou přístupnost a melodičnost patřily
k nejoblíbenějším. „Zástupem obléhajícím dveře
protlačil se mistr Dvořák ve fraku, aby“ – jak napsaly noviny
– „v nejbližším okamžiku s Griegem co nejsrdečněji se
uvítal.“
Po
třech letech přijel Grieg podruhé ohromit a neusnout na vavřínech.
Kromě choti jej doprovázela pěvkyně C. Monradová s pianistou
K. Nissenem, kteří společně s Griegem vystoupili v Rudolfinu
16. dubna 1906. Skladatel, který řídil Českou filharmonii,
přednesl ještě tři své klavírní skladby a obstaral doprovod
Monradové. Třiašedesátiletý Grieg přislíbil Pražanům další
návštěvu, ale už ji nestihl uskutečnit, neboť 4. září
následujícího roku vydechl na rozloučenou.
Jestliže
jsme skladatelův profil uvedli vyprávěním o jeho pražských
návštěvách, nebylo to bez záměru. Máme možnost poznat Griega
o to víc v době, kdy se těšil největšímu zájmu a
obecnému uznání jako představitel severské skandinávské hudby.
Hobby jako Buddha = hudba psaná láskou. Bůh Tě vidí, Bůh Tě vede, u spousty lidí na špici jede, jak Jágr, jak jeden Horváth, má to cenu jak ve sportu nablejskanej dukát. Tak byl obvykle
charakterizován, ale on sám tyto formulace neměl rád. „Není
přeci žádná skandinávská hudba,“ namítal, „je pouze
dánská, norská, švédská královská hudba a já jsem norský
skladatel a psal jsem, píšu a budu psát jen norskou hudbu.“
Jako
příslušník malého národa velice dbal o svou zem a jeho
vlasteneckým cítěním je podepřeno celé jeho dílo. Bergen,
rodiště Eduarda Griega, byl rušný přístav, který svým
významem zastínil i hlavní město Christianii, dnešní Oslo.
Pulsoval zde čilý kulturní život, na němž se podílela i
Griegova matka, inteligentní žena se širokým rozhledem (otec byl
obchodníkem). Studovala v Německu a Anglii klavír, dobře
zpívala a dovedla v rodině vytvořit vhodnou atmosféru pro
své děti. Eduarda začala učit hře na klavír v jeho šesti
letech. U Griegů se scházela hudbymilovná společnost a hrály se
tu zejména skladby mistrů klavíru – Mozarta a Chopina.
Mezi
hosty se někdy objevil houslový virtuos Ole Bull, známý svými
koncerty v celé Evropě (několikrát jej slyšeli také
Pražané). Zkušený a světa znalý umělec postřehl Eduardovy
výjimečné vlohy a doporučil rodičům další chlapcovo vzdělání.
Patnáctiletý Grieg odjel tedy cvičit do Lipska, kde jedním
z učitelů klavíru byl proslulý Ignaz Moscheles; kompozici
studoval u F. Richtera a C. Reineckého. Lipskou konzervatoř opustil
v devatenácti letech jako velmi úspěšný absolvent. Na
veřejném koncertu v Gewandhausu se představil přednesem čtyř
skladeb pro klavír, které se pak staly jeho opusem číslo 1.
Grieg
se vrátil do Bergenu s teoretickými vědomostmi, ale bez jasné
představy o dalším směřování. Malý ohlas koncertu, který
uspořádal v rodném městě, mu napověděl, že Bergen není
místem, které by mu mohlo zajistit vhodné podmínky pro další
umělecké zrání. Rozhodl se doplnit si rozhled a další vzdělání
v „Paříži severu“ – Kodani, jež byla Mekkou severských
umělců, hudebníků i literátů. Ukázalo se, že rozhodnutí byl
správný tah na branku. Dostal se do společnosti mladých tvůrců
a se zájmem sledoval jejich snahy přispět bohatostí k rozvíjení
národních kultur. Program tohoto hnutí přijal Grieg brzy za
vlastní a začal hledat cestu, jak probudit zájem o norskou národní
hudbu.
V kodaňské
společnosti se spřátelil s domácím skladatelem a dirigentem
Nielsem Gadem, jehož vlivu přechodně podléhal, ač se bránil
jeho kosmopolitně chápanému romantismu. V tvůrčích
nejistotách a tápání vstoupil do cesty Griega o rok starší
krajánek skladatel Richard Nordraak (autor norské hymny). Grieg
později přiznal, že Nordraak mu otevřel oči a probudil v něm
zájem o norský hudební folklór. Toto poznání mu pomohlo zbavit
se posledních zbytků mendelssohnovského akademismu, který si
přivezl z lipských studií. „Našel jsem sám sebe,“
napsal.
Projevilo
se to už ve skladbách z kodaňského období; nesou některé
griegovské rysy, i když Grieg nepíše své písně na texty
norských básníků. Šest poetických obrázků pro klavír je
označeno opusovým číslem 3, pod opus 4 a 5 zařazuje autor písně
na slova Chamissova, Heineho, Uhlanda a Andersena, norské lidové
tance pod názvem Humoresky mají opus číslo 6. V posledním
roce dánského období (1865) vznikají dvě významné skladby:
Sonáta pro klavír e moll opus 7 a Sonáta pro housle a klavír F
dur opus 8. Obě sonáty dvaadvacetiletého želízka v ohni
patří k jeho nejlepším dílům.
Kodaňská
léta Grieg úspěšně dovršil a přišla opět chvíle, kdy bylo
třeba rozhodnout, co se děje dál. Zasnoubil se se svou sestřenicí
Ninou Hagerupovou (dobrou společnicí v každé disciplíně i
dobrou interpretkou jeho písní) a musel tedy uvažovat i o
přiměřené existenci. Matka jeho snoubenky měla pramalou radost
z toho, že dcera si chce vzít muzikanta s pochybnými
vyhlídkami do budoucna, nemá našetřen potřebný balík. (Po
letech Grieg hmotně podporoval rodiče své manželky, protože
nikdy nebyl lakomec.)
Grieg
se rozhodl pro Christianii a svůj vstup do hlavního okrasného
města Norské civilizace zahájil koncertním dýchánkem. Hrál
jednu svou sonátu, Nina zpívala písně a skladatel potom
doprovodil tehdy známou houslovou virtuosku Vilmu
Normannovou–Nerudovou, která přednesla houslovou sonátu F dur.
Koncert měl velmi pěkný ohlas a Grieg se mohl s chutí
věnovat výhodné práci v novém působišti. Stal se
dirigentem Filharmonické společnosti, vyučoval a komponoval.
V souvislosti s jeho skladatelskou činností je třeba
připomenout první velký zahraniční úspěch: lipské
nakladatelství C. F. Peters vydalo v roce 1867 první sešit
Griegových Lyrických skladeb, které mu zajistily širokou
popularitu v klavírním světě. Do roku 1901 vyšlo deset
sešitů. Léta v Christianii byla vůbec skladatelsky velmi
plodná. Grieg tu začal komponovat své autobiografické Lyrické
skladby, napsal druhou Sonátu pro housle a klavír G dur opus 13,
mnoho drobných klavírních skladeb a písní a zejména také
proslulý Klavírní koncert a moll opus 16.
Přes
vnější úspěchy toto působení Griega zcela neuspokojilo, cítil
se izolován od hudebního života Evropy. Obrat přineslo seznámení
s Lisztem, kterého zaujala houslová sonáta opus 8 a svůj
obdiv vyjádřil autorovi dopisem z prosince 1868. Pozval Griega
do Výmaru a to byl začátek nové etapy jeho života. Lisztovo
uznání přispělo k tomu, že získal státní stipendium,
které mu umožnilo pobyt v Itálii. V Římě se pak
osobně setkal s Lisztem.
Pak
se Grieg vrátil do Bergenu, aby se zcela věnoval komponování. Na
počátku roku 1874 navázal spolupráci s dramatikem Henrikem
Ibsenem, který si od něho vyžádal scénickou hudbu k dramatu
Peer Gynt. Premiéra se odehrála v mrazivém únoru 1876
v Christianii a obecenstvo ji nepřijalo vlažně nebo chladně.
Autoru hudby přinesla velkou popularitu a dodnes se hraje, i když
Ibsenova hra se už neuvádí do pléna. Grieg upravil scénickou
hudbu do dvou orchestrálních suit (opus 46 a 55); poslední částí
druhé suity je známá Solvejžina píseň. Spolupráce těchto
umělců se však neomezila jen na Peer Gynta. Grieg napsal řadu
písní na Ibsenovy texty.
Už
o něco dříve se začala rozvíjet Griegova součinnost se
spisovatelem a dramatikem Björnstjernem Björnsonem a měla slibné
začátky. Na Björnsonovy texty napsal Grieg písně, kantátu a
scénickou hudbu k dramatu Sigurd Jorsalfar (1870). Po dvaceti
letech ji upravil pro koncertní provedení a vydal jako opus 56. (V
jedné ze suit zazní populární Holdovací pochod.) Nedokončeným
projektem zůstala společná opera Olaf Trygvason. Björnson dodal
první část libreta, ale zbytek nedopsal. Torzo opery bylo poprvé
uvedeno v roce 1889.
Už
za Griegova života se ozývaly hlasy o jeho nevyužitém talentu,
který rozmělňuje v komponování drobných skladeb, zatímco
má všechny předpoklady pro tvoření děl symfonických i
operních. Tyto názory nebraly dostatečně v úvahu Griegův
umělecký typ – byl senzitivním lyrikem, nikoli rozeným
dramatikem – a také to, že jeho slabá tělesná konstituce a
častá, i dlouhodobá onemocnění vylučovala, aby se rozmáchl a
praštil talentem na velké, pracovně nesnadné kompozice. Skladatel
na to sám reagoval, když řekl, že umělci jako Bach a Beethoven
stavěli na výšinách kostely a chrámy, „já jsem však toužil…
postavit lidem příbytky, ve kterých by se cítili doma a častěji
šťastni.“ Balzám na nervy, ale i na dobrou náladu spojenou
s dekorací, s medem, s heřmánkem a podobně,
přeneseno do morseovky s houslovým klíčem a znaménky… Ve
skrytu duše však chtěl být zařazen mezi symfoniky a operní
autory. Odtud asi pramenila i jeho úcta k Antonínu Dvořákovi
a dalším současníkům (Wagnerovi), kteří se úspěšně
uplatnili v obou uměleckých oblastech.
Význam
Griegovy tvorby se nijak nezmenšil, jestliže doménou jeho činnosti
se staly mini formy. Vyjadřoval se v nich nejvlastnějším
hudebním jazykem a široká veřejnost jeho drobné práce vřele
ocenila doma i daleko za hranicemi. Pravda, některé jeho skladby
dnes řadíme spíš do tzv. vyššího populáru, ale to nic nemění
na tom, že skladatel vycházel z lidového umění svého
národa a obohatil hudbu 19. století o hodnoty melodické,
harmonické, rytmické i instrumentální.
Koncem
sedmdesátých a zejména pak v osmdesátých letech se začal
v Evropě silně šířit zájem o Griegovo dílo a ctitelé
jeho hudby (bez gramců) chtěli poznat i skladatelovu osobnost.
Skladatel rád přijímal pozvání a navštívil postupně největší
evropské hudební metropole. Nejčastěji zajížděl do Lipska, kde
v Gewandhausu uváděl svá nová díla. Na koncertech
dirigoval, hrál klavírní koncerty a sonáty a doprovázel pěvce
svých písní. Na jeho večerech se podíleli nejpřednější
soudobí protagonisté, houslisté, violoncellisté; věrnou
společnicí a oddanou interpretkou písní mu byla dlouho manželka
Nina. Na svých cestách se seznámil s významnými soudobými
umělci, mezi něž patřili i čeští skladatelé.
V dopise
J. B. Fœrstrovi, v němž děkoval za dedikovanou skladbu,
Grieg napsal, že až ho zavede cesta do Německa, neopomene vyhledat
„český kraj a české umění, především však český lid,
pro nějž zachovávám tak velké sympatie.“ Taková slova se
někdy píší jen ze zdvořilostí, ale Griega k nim mohla
přivést vzpomínka na dětství, kdy jeho prvním učitelem hudby
byl náš krajan Jan Šedivý.
Šedivý
působil od roku 1825 v Bergenu a zemřel tam roku 1877. Byl
varhaníkem a učil hudbě a zpěvu; znal se také s Ibsenem,
pro jehož jednu hru napsal scénickou hudbu. Grieg vypravoval
příhodu ze školních lavic, kterou si zachoval v paměti:
„Jednoho dne jsme byli zkoušeni z hudebních škál. Ani
jedno z třiceti dětí neobstálo, já jsem však měl znalost
stupnice v malíčku. Náš učitel, důstojný starší Čech,
řekl: „Nechci vystavovat žádné vysvědčení, ale Grieg je ze
všech nejlepší extra klasa!“ Byl jsem mezi svými hrdinou dne a
cítil jsem se nesmírně blahodárně.“
Po
vypuknutí zájmu na zlomku století zaznamenala Griegova romantická
hudba zas pokles popularity. U nás se však nevytratila z repertoáru
orchestrů a sólistů a po vzniku rozhlasu zůstala trvale na
programech koncertních pořadů.
Dnes
zní zpoza pódií Griegův klavírní koncert a drobné klavírní
kusy a na gramofonové desky z Loděnic byla zaznamenána řada
jeho skladeb. Byl to především Klavírní koncert opus 16, dále
pak suity z Peer Gynta opus 46 a 55, obě Sonáty pro housle a
klavír opus 13 a 45, Šest poetických obrázků pro klavír opus 3.
V licenci vydal bratislavský Opus pro gramce kompletní Norské
tance.
Dnešní
ctihodný posluchač se – po více než sto letech – podstatně
liší od Griegových vrstevníků vzezřením a z odkazu
norského národního pokladu si vybírá, co odpovídá jeho
estetickému prožitku. I při kritičtějším zhodnocení
skladatelova díla se však rádi podepisujeme pod vyznání J. B.
Fœrstra vyslovené před mnoha, mnoha to lety, že Griegova hudba
„vypravuje všem lidem dobré vůle a snivé duše pohádku o
lepším světě, než nás bohužel pronásleduje dnes.“
|
