KONSTANTIN EDUARDOVIČ CIOLKOVSKIJ

(zkráceně KEC, nejedná se u něho o žádný strastiplný nebo omšelý kec)

☼   17.9.1857 v Iževsku    

na den jako Akhénaton z IAM (* 17.9.1968 jako Phillippe Fragione ve vesnici Plan-de-Cuques) – jenom již daleko před ním kdesi v Iževsku    

♂    19.9.1935 v Kaluze – po 78. narozkách u něj nadešel útlum bytí v bytosti s utrumem srdce

V Kaluze – v městském parku – stojí vysoký obelisk. Jsou do něho vtesána slova plná hrdé víry v tvořivou sílu a moc člověka: „Lidstvo nezůstane věčně vegetovat a prosperovat na Zemi. V boji o světlo a prostor nejprve nesměle pronikne za hranice atmosféry a pak ovládne celou oblast kolem Slunce.“ Je to pomník prvotního pionýra vesmírných cest – Konstantina Eduardoviče Ciolkovského. Vítejte v jeho světě na chvíli. Sněhobílé krokusy na pohlednicích komusi zvěstují příhodnost i vrchovatost náplně Sněhurčiných receptů pro odlehčené korpusy… dejte si záležet na neotřesitelných důkazech, na vyvedených příkladech v progresi agresi poměrně snadno svištící finesy a se zbytky složenin koulující navíc frustrované floutky ve hře jako mlsný záškodník na veřejnosti darující nejapným blbům jen wild style excesy… asi jako labužnické karikatury věnované na výstavní výkresy. A sprovodíme z provozu třeba to naše krkolomné páté kolo u vozu? A wild style karikatura uchopí bezbarvou a chudokrevnou kozu jak vetešník mimózu? Život je jak whirlpool, že propere každého a všiváky rozetne vejpůl, život je jak skládanka, do které zapadá nejlépe to čisté a na pohled ihned spořádané, co si vštěpilo být pohledné cool. Nezapomínejte, jakou cenu má mít život a že škodnou sviní pohrdám, co by jí dnešní Vilém Tell rapidně bez výčitek probod, nebo i jeho doprovod, zálesácký, koumesácký a neprasácký by ji z duše probod, oh yeah, jedna věc je duše a její zhuntovaný národ a další věc je posluhovačný nebo žalostně prázdný robot, tady máte nevyčerpatelný námět na **** film nebo na kolekci příhod jako indiánská slušivá vložka do bot, tou by nepohrdla snad ani vaše maličkost, ani slabší marod, co vám připomíná život plný kloudných snů, život napěchovaný něčím jásavým z uspořených výhod? These things are worth fighting for, Gary Clail fame. Pohrdejte každou agresí, co se honosí na zemi bez páteře a bez sportovního ducha, ucho se jim utrhne bez příčiny, jestli mamláskové důvěřují zaslepeně jen faulování od nejapného ucha. Ale kruťasové, ať tohle raději přeskočí…

V dusném prostředí carského Ruska psal vědecké články a fantastické povídky. Stránky jeho knih obsahovaly v přesných matematických vzorcích i uvolněných neobvyklých vizích obrazy o budoucí epoše a životě človíčka ve vesmíru. Prvý ukázal lidstvu reálnou štreku do nekonečných vesmírných prostorů bez hlídaných tarifních pásem.

Téměř celý svůj život prožil v Kaluze, nikdy neletěl do kosmu ani nad propastí v letounu, a přece byl na Měsíci i na malých planetkách – asteroidech – létal kolem Země i kolem Slunce v bujných představách. Tehdy se vyvíjely jenom sny. Ale Ciolkovskij byl člověk reálných snů. Věčnou lidskou touhu po létání ke hvězdám proměnil v nauku a nauku v pokročilou vědu. Jeho práce se staly základem kosmonautiky. Patřil k té kategorii hrdinů, kteří ukazují budoucnost nejenom ve všeobecných jejích rysech, ale vidí a snaží se jí zachycovat ve vědecky podložených scénářích.

VESNICKÝ UČITEL

Nešetrná mrazivá noc. Ulicemi Moskvy putuje mladý muž. Je rozrušen. Zná Newtonovy gravitační zákony. Ví, že k tomu, aby se člověk nachomýtl do vesmíru, je nutné sestrojit rychlost proti účinkům síly zemské přitažlivosti. Právě před chvílí mu probleskla hlavou myšlenka, která jak se zdálo, jako zázrakem rozřešila problém letu ke hvězdám: využít odstředivé síly a s její pomocí rozervat pouta zemské přitažlivosti!

„Byl jsem tak rozrušen, dokonce otřesen, že jsem nezamhouřil oka celou noc a bez ustání jsem koncipoval velkolepé následky svého objevu,“ vzpomínal Ciolkovskij později. „Ovšem už ráno jsem se přesvědčil o jeho nesprávnosti. Rozčarování bylo tak silné jako prvotní okouzlení. Tato noc zanechala stopu na celém mém životě a ještě po třiceti letech někdy zahlédnu v obrysech snů, jak se zvedám na svém aparátu ke hvězdám a pociťuji takové vyvrcholení, jako v onu nezapomenutelnou noc.“

Tehdy se psal rok 1873. Ciolkovskému bylo šestnáct let a puberta s ním mlátila jako kosmická vichřice. V dětství byl postižen spálou, po níž téměř ohluchl a nemohl se dorozumívat s děvčaty super kosmickým dialektem kecu. Jeho otec – lesník – poslal svého syna studovat do Moskvy, když poznal jeho vynikající schopnosti pro matematiku. Zde žil Konstantin Eduardovič téměř o chlebu a vodě. Každý haléř, každou kopějku, kterou dostal s pozdravy z domova, ze vsi Iževsk v Rjazaňské gubernii, věnoval na knihy a odvážné pokusy.

V té době nebyl ještě vykoumán první létající přístroj těžší vzduchu. Ale mladý Ciolkovskij přesto věří, že je možný nejenom let v atmosféře na podobném stroji, ale že se jednou člověk podívá i do vesmíru. Když se přesvědčil o nemožnosti využít odstředivé síly k dosažení kosmické rychlosti, začal usilovně hledat jiné cesty, nacházel úspěch v dohledné rovince?

V roce 1879 složil Ciolkovskij externě pedagogové zkoušky. V Borovsku, kde se stal o rok později učitelem aritmetiky a geometrie, si zařídil ve svém kutlochu celou laboratoř, kterou přeplnil nejrůznějšími přístroji. Pro své výzkumy si musel doslova utrhovat každou kopějku od úst. Zabýval se především otázkami letectví, i když nespouštěl ze zřetele problematiku kosmických spanilých cest. Sledoval s neobyčejnou pozorností všechny pokusy s balóny a vzducholoděmi. Jako čtyřiadvacetiletý poslal svou první vědeckou práci Petrohradské fyzikální a chemické společnosti. Zrodil se jeho návrh celokovové vzducholodi, která mohla zachovávat stálou vztlakovou sílu při různých teplotách okolního vzduchu i výškách letu. Plášť vzducholodi byl z tenkého vlnitého plechu a dovoloval změnu objemu plynové náplně. Z Borovska se Ciolkovskij přestěhoval do Kalugy.

ZAKAZUJI VÁM DĚLAT POKUSY!

Kaluga měla tehdy padesát tisíc obyvatel, dvacet pět kostelů, věznici pro 250 vyvrhelů a jednoho všemocného boha, jímž byl policejní plukovník Kovaljov. Ciolkovskij měl brzy tu čest poznat se s ním osobně… Kalužský prominent měl na sobě vyžehlenou, pečlivě upevněnou uniformu, na níž všechno zářilo zlatem. Ciolkovskij vypadal vedle něho ošuntěle a uboze.

„Tak vy jste ten Konstantin Eduardovič Ciolkovskij?“ přivítal mladého vědce beze známek dobroty plukovník. „Děláte prý ve svém brlohu pokusy… Viděli vás dokonce na střeše vašeho domu…“

„Moje pokusy nejsou nebezpečné!“ odvětil Ciolkovskij s trochou důvtipu pro svou obhajobu.

„Spadl jste ze střechy! Když tvrdíte, že tohle není nebezpečí…“ 

„To není pravda!“

„Podle výpovědi vaší sousedky jste spadl ze střechy a basta!“

Ciolkovskij se nutil ke klidu.

„Dovolte, abych vám vysvětlil… Pracuji pro Petrohradskou fyzikální a chemickou společnost!“

Plukovník se uštěpačně usmál:

„Vím, že jste podal návrhy na celokovovou vzducholoď. Podle informací z oddělení pro vzduchoplavby jste snílek a fantasta!“

„Můj plán byl zamítnut, to je pravda. Přesto se však domnívám, že je v klidu proveditelný. A právě proto, abych to mohl dokázat, jsem dělal pokusy na střeše svého obydlí. Jde o měření síly větru – proudění vzduchu!“

„Zakazuji vám dělat další pokusy!“ řekl odměřeně plukovník. „Doufám, že jste mi rozuměl, zakazuji! Z Petrohradu mi oznámili, že vaše práce je bezvýznamná břečka. Pusťte ji z hlavy jednou pro vždy. Můžete jít, pane vynálezce…“

Velká část Ciolkovského života byla vyplněna bojem s hloupostí a zabedněností vládních činitelů. Jaká hořkost čiší z těchto řádek: „Těžké je pracovat sám. Řadu let, v nepříznivých podmínkách, a nevidět odnikud ani záblesk pochopení nebo pomoci…“

PILOT BY SE MUSEL ZALKNOUT!

To co říkal policejní plukovník, byla nesmyslná pravda. Oficiální vědci zamítli Ciolkovského návrh postavit celokovovou vzducholoď. Odpor, který by kladl vzduch podobné vzducholodi, by byl tak ohromný, že by se stala hříčkou větru, psali moudře z Petrohradu. Proto také Ciolkovskij dělal aerodynamické pokusy na střeše svého obydlí. Když mu to zatrhli, začal provádět výzkumy jen v bytě. Pro svá aerodynamická studia jednoduchých modelů létajících přístrojů a ke stanovení koeficientu odporu koule, ploché desky, kuželu, válce a jiných těles sestrojil prvý ruský aerodynamický tunel. Na popud jeho naléhavých dopisů do Petrohradu o sponzoring přišla konečně zanedbatelnější částka. Velký vědec Mendělejev přezkoušel Ciolkovského plány a výpočty a doporučil je. Akademie však dál vytrvale ignorovala jeho výsledky a Ciolkovskij marně čekal na další subvenci.

V té době Alexander Gustav Eiffel, který se začal zabývat aerodynamikou, uveřejnil ve Francii výsledky svého bádání. Ciolkovskij napsal rozpáleně Akademii námitku: „Nyní se může Akademie radovat, že se ve mně nezklamala a peníze, které mi poskytla, nevyhodila jen tak na dlažbu. Posledními pokusy Eiffela jsou moje závěry potvrzeny…“

13. července 1901 pak vzlétla vzducholoď osmadvacetiletého Francouze Santos–Dumonta. Francouzský aeroklub dal úspěšnému inženýrskému esu v rukávě sto tisíc franků. Vývoj letectví by byl kráčel vpřed obřími skoky, kdyby tuto částku dostal k dispozici Ciolkovskij. Ten však živořil v bídě a zápasil jako Don Quijote o další svůj smělý projekt – o návrh celokovového letounu. Popsal jej už roku 1894. Nakreslil jeho plány a dokazoval matematicky, že tento přístroj s kabinkou pro letce musí zaručeně létat. Opět sklidil posměch. Nějaká moudrá hlava k jeho návrhu prohodila: „Pilot by se musel v takovém přístroji zadusit!“

O třicet let později se uskutečnil let celokovového letounu Junkersova v Dessau…

CESTA JE NALEZENA

Hluchá stěna mlčení dál obklopovala vědce. Jen nemnozí odvážlivci sdíleli víru v uskutečnění toho, co Ciolkovskij navrhoval. Přesto se však nevzdával a plně se začal věnovat problému, který ho od mládí trápil asi nejvíc. Otázkou, jak vyřešit možnost meziplanetárních letů.

Bylo nutno si nejdřív představit, s jakými podmínkami se meziplanetární loď setká za hranicemi atmosféry, uprostřed planet a pak hvězd. Není tu vzduch. Jak se v takovém prostředí pohybovat, když tu není žádná opora pro pohyb?

„Když tu není opora, musíme si jí vzít s sebou!“ uvažovala tato vědecká kapacita.

A přes náčrt balónu, který se pohybuje tím, že střílí dozadu náboje z děl (to znamená, že využívá reaktivního pohybu), se za třináct let dostává Ciolkovskij konečně k raketě. Ovšem neviděl v ní předobraz budoucí kosmické lodi ihned.

Již předtím navrhovali někteří použít rakety pro let člověka. Ideami letu s pomocí raket se zabývali i básníci a spisovatelé s bohatou duší. Nikdo však do doby Ciolkovského tak jasně, přesně a přesvědčivě nedokázal pohnout s ledy, že právě raketa bude tím dlouho hledaným prostředkem, který přepraví lidi na Měsíc, na Mars a pak hybaj, hoplajs, hopsa stále dál a dál do hlubin naší sluneční soustavy.

Ve své práci „Výzkum vesmírných prostorů reaktivními pomůckami“, která vyšla v roce 1903, odvodil základní rovnice pro pohyb rakety, jež dnes nesou jeho jméno. Z rovnic vyplývá vztah mezi konečnou rychlostí rakety, jejíž hmotností při startu, hmotností po spotřebování pohonných látek a mezi výtokovou rychlostí spalných plynů. Došel ke správnému závěru, že bude třeba tím méně pohonných hmot, čím větší rychlostí budou vytékat spalované plyny z rakety do éteru. K získání největší možné rychlosti rakety je tedy výhodnější zvyšovat výtokovou rychlost spalovaných plynů než zvětšovat zásoby pohonných hmot, které si raketa nese s sebou.

Důležitost Ciolkovského rovnic spočívá v tom, že umožňují stanovit pro každý konkrétní případ hlavní charakteristiky rakety a přiblížit, které projekty raketových letů jsou možné a které se naopak nedají uskutečnit.

Ciolkovskij zkoumal svislý i šikmý pohyb rakety v tíhovém poli, účinnost rakety při výstupu a podal poprvé v literatuře vůbec průkopnické schéma raketového motoru na kapalné pohonné hmoty. Věnoval mnoho pečlivosti i palivu a okysličovadlu pro takové rakety. Především upozornil na dvojice kapalný kyslík a kapalný vodík, alkohol a kapalný kyslík, kapalný metan a kapalný kyslík.

V časopise pro volnou kratochvíli Vzduchoplavecký věstník uveřejnil Ciolkovskij v letech 1911 a 1912 pod stejným názvem pokračování své práce z roku 1903. Osvětlil zde podmínky pro start kosmické lodi z povrchu libovolné planety, nač se trápit s podmínkami planety, zkoumal vliv odporu atmosféry na let rakety a probral otázky výživy, dýchání, přetížení a beztížný stav v kosmické raketě za letu. Poukázal na možnost řídit kosmickou loď tím, že se umístí do trasy vytékajícímu proudu plynů jakási zvláštní křidélka. Zmínil se rovněž o možnosti využít zemské atmosféry pro brzdění letu kosmické lodi při návratu zpět na Zemi.

VY JSTE ZAŽEHL PLAMEN A ZAPOČAL ZÁROVEŇ NEVYSYCHAJÍCÍ PRAMEN…

Životní a pracovní podmínky Ciolkovského se pronikavě změnily po vítězství VŘSR hádejte kdy, v listopadu 1917. Ve starém Rusku bylo jeho jméno takřka neznámá veličina. Označovali ho za snílka, fantastu, idealistu. Teprve po roce 1917 získal uznání i prostředky, aby dál mohl rozvíjet svoje výzkumy a publikovat články. V roce 1919 se stal členem Sovětské akademie a byla mu přiznána osobní penze. Do své smrti uveřejnil desítky nových elaborátů. Celkem jich sepsal 600.

Rozevřeme například nenápadně útlou knížečku, která vyšla v roce 1920 a nese název „Za hranicemi Zeměkoule“. Podívejme se na variantu popsané nákladní rakety a srovnejme ji s technickými údaji německé V–2, která byla vypuštěna v roce 1944, tedy za 24 let. Ciolkovského raketa měří dvacet metrů, největší průměr jsou 2 metry, přiznanou má hmotnost 13 tun. V–2 měří 14 metrů, má průměr 1,80 metru a její hmotnost dosáhla třinácti tun. A její vnitřní vybavení? Kapalný kyslík jako okysličovadlo a zároveň jako chladící prostředek. Stejně jako u Ciolkovského. Kapalné palivo i okysličovadlo se dopravují do spalovací komory turbínovými čerpadly. Rovněž gyroskopická stabilizace rakety v prostoru bez tíže, kterou navrhl Ciolkovskij, byla uskutečněna u V–2. Ciolkovskij však zamýšlel této rakety využít k mírovým účelům. Tehdy však v Sovětském svazu ještě nebyly dostatečné podmínky k realizaci podobných projektů.

Podrobným výzkumem přímého pohybu raket a studiem výtokové rychlosti spalovaných plynů dospěl Ciolkovskij k závěru, že dosáhnout kosmických rychlostí s jednostupňovými raketami, poháněnými současnými chemickými pohonnými hmotami, je velmi obtížný, ne-li nemožný cvik z kategorie mission impossible. I když se celá řada ostatních vzdala, Ciolkovskij nekapituloval. A v roce 1929 vychází jeho práce „Kosmické raketové vlaky“. Vypracoval v ní teorii pohybu složených raket dvou typů. První, například třístupňový, se skládá v podstatě ze tří raket. Jsou spojeny za sebou. Tohoto principu se užívá úspěšně téměř u všech soudobých raket vzdáleného doletu. Druhý typ se skládá z raket spřáhnutých vedle sebe místo za sebou. Mohou být například čtyři. Při vypuštění takového krakena měly být spojeny všechny čtyři raketové motory. Po spotřebování polovičky pohonných hmot se zbytek přečerpá z krajních raket do vnitřních dvou. Ty pak pokračují dál v cestě… Ciolkovskij tak opět prokázal všem východisko ze slepé uličky. Ve dvacátých letech přeložil Alexander Šerševskij řadu Ciolkovského prací do němčiny a seznámil s nimi Obertha, Leye, Valliera a další experty. Ti přivítali s úžasem zprávy o ruském pionýru vesmírné odyssey, který je o tolik předběhl.

„Vy jste zažehl plamen,“ psal Ciolkovskému Oberte, „a my budeme pokračovat a pracovat a činit se, dokud se tato největší myšlenka lidstva neuskuteční.“ Francouzská astronautická společnost udělila Ciolkovskému zlatou medaili na znamení jeho výtečných zásluh. „Jste prvním občanem vesmíru!“ psali o Ciolkovském. A právem. Vždyť Oberth dochází k podobným závěrům teprve za dvanáct let po Ciolkovském, francouzský inženýr Esnault–Pelterie za deset a americký profesor R. H. Goddard za šestnáct let.

MĚSTA VE VESMÍRU

Ciolkovskij nebyl jen suchopárným vykladačem nápadů a strohým vědcem naprogramovaným od božského programátora, ale dovedl na základě vědeckých poznatků, k nimž došel, skvěle rozvíjet budoucnost éry meziplanetárních letů a význam této doby pro samotné lidstvo.

Jako místa pro svůj rozvoj může člověk použít veškerého volného meziplanetárního prostoru, především tam, kde je dostatek tepla a světla. „Éter,“ tak nazývá Ciolkovskij tento prostor, „to je pravé místo pro rozvoj lidstva, pro stavbu vesmírných měst, která zajistí blahobyt novým miliardám lidských zárodků, nebo jak nazvat lidské plemeno? Zeměkoule dostává jenom dvoumiliardtinu slunečního záření, ale i z této části pohlcuje atmosféra devět desetin. Až se jednou lidé usídlí v meziplanetárním prostoru, budou mít k dispozici o dvacet miliard sluneční energie víc, než mají na Zemi.“

„Veškerá sluneční energie,“ čteme v práci „Budoucnost Země a lidstva“, „může uživit asi 10²² lidí. To znamená trilióny takových bytostí, jako jsme my. Ale civilizace má nejenom nedostatek energie, ale i nedostatek hmoty. Odkud vzít stavební materiál – zázemí pro budování vesmírných středisek ze skla, plastických hmot a kovů, které se budou volně vznášet v kosmu a připomínat na oko městské aglomerace? Vždyť všechno bude třeba do prostoru dopravit, zde sestrojit a chránit před nebezpečným zářením, vzduchoprázdnem a chladem vesmíru.

Ciolkovskij ukazuje na vhodný zdroj stavebního materiálu: na roj tisíců malých planetek – asteroidů – které krouží mezi Marsem a Jupiterem. Rozměry asteroidů jsou zanedbatelné oproti obrům na procházce, mají v průměru jen desítky, nanejvýš stovky kilometrů. Jejich přitažlivost je mizivá. Je možno na nich přistávat a znovu z nich vzlétnout bez ztrát pohonných hmot Shell.

Lidé patrně přistanou na jednom z takových asteroidů a udělají si z něho základnu pro počáteční fázi prací. Využijí materiálů malé planetky, rozeberou ji jak předškolák lego, a tak budou mít stavební hmotu pro svá honosná sídla ve městech. Tak postupně bude očištěn prostor mezi Jupiterem a Marsem od malých planetek a získán matroš pro tisícovky lidských kosmických měst… Takové sídliště si Ciolkovskij představoval jako válec, uzavřený na obou koncích polokoulemi. Válec je dlouhý tři kilometry. Budou zde oddělení, každé o objemu sedmdesát metrů krychlových, což je dostatečný prostor pro menší rodinku nejen Smolíkovic, či The Simpsons… Může zde být vybudována i umělá tíže, ale Ciolkovskij se domnívá, že obyvatelé těchto osad se postupně přizpůsobí životu bez tíže a dokonce jej ocení jako „nejvýhodnější, překrásný, jenž je osvobodí od mnoha dosavadních prekérních záležitostí…“

Dnes je nám známé – jasné jistě také, že ochrana podobných měst od nástrah vesmíru bude značně komplikovanější, než si hurvajs Ciolkovskij představoval. Těžkosti, které tu vznikají, jsou však těžkostmi rázu technického a nikoliv morální, zásadní neomluvitelné…

„Život v éterných městech,“ zvažuje Ciolkovskij ideál, „bude zalit sluncem a bude se blížit pohádkovému životu šťastných a zdravých lidí. Tělo člověka, koupající se neustále v proudu slunečního hřání a světla, se zbaví nebezpečných bakterií a nezbedů, jako jsou potvůrky jedovatého rázu.“

JE TŘEBA VYŠKRTNOUT ZE SLOVNÍKU SLOVO „NEMOŽNÉ“

Ciolkovskij ve svých dílech nejednou vyslovil přesvědčení, že člověk ovládne nejenom naši sluneční soustavu, ale že nastane čas a on se vydá na dobrodružné poutě zprvu k nejbližším hvězdám a pak bude pronikat za obzor stále hloubš do nekonečného zdroje vesmíru.

„Možná,“ čteme v „Bohatství vesmíru“, „že dokonalý budoucí člověk bude nucen osídlit i volný prostor kolem cizích sluncí…“

O tom, že existují jiné planetární soustavy ve vesmíru, dnes už není pochyb. Ovšem i nejbližší hvězdy jsou tak vzdálené mrchy, že i světlo k nim putuje několik let za svůj světelný let. A za nimi se rozprostírá celý hvězdný kontinent Mléčné dráhy – miliardy hvězd naší Galaxie a za ní jsou další galaxie… a celé to vypadá jako výstavní výkres od Káji Saudka ze soudku Muriel a Andělé nebo Muriel a Oranžová smrt.

Ciolkovskij se snažil překonat i tyto hráze obrovitánských vzdáleností. Pro člověka přece nemůže ve vesmíru platit slovo „nemožné“ v praxi. Nemožné je jenom to, co odporuje zákonům přírody. Všechno ostatní je uskutečnitelné nejen samotnými profesory a bude uskutečněno ajn cvaj.

„Jsem ochoten připustit meziplanetární spojení uvnitř naší sluneční soustavy, ale nikdo nemůže mít tolik frajerské smělosti, aby připustil spojení mezi hvězdami!“ namítal jeden z jeho odpůrců.

„Zkoumat jiné hvězdné soustavy zůstane člověku navždy zapovězeno, navždy nedostupné alespoň dalších 18 století nejméně!“ prohlásil Esnault–Pelterie.

„Věřím ve zbraň z rozumu,“ odporoval Ciolkovskij. „Dnes nemáme ani tu nejmenší představu o hranicích rozumu a možnostech poznání, tak jako naši předci si nedovedli představit technické vymoženosti našeho pokolení. Kdo věřil před dvěma sty lety, že budou platit železnice, lokomotivy, letadla, rádio?“

Ciolkovskij předvídal i nasazení atomové energie pro kosmické účely. „Kdyby bylo možné dostatečně urychlit rozpad rádia nebo jiných radioaktivních látek, mohli bychom získat takovou rychlost reaktivního pohybu a tance, při níž by se let k nejbližší hvězdě mohl zkrátit na 10 až 40 let, to už ujde, že ano?“

To bylo zaznamenáno v roce 1910, kdy ještě neexistovalo slovo izotop. Ciolkovskij dokonce předvídal i vybavení raket elektromagnetickým urychlovačem částic, tu variantu, která se dnes zkouší pod názvem iontová raketa.

„Možná, že s pomocí elektřiny bude možné dát obrovskou rychlost částicím uvolňujícím se z reaktivního motoru… Je známo, že katodové paprsky jsou provázeny proudem elektronů, jejichž rychlost dosahuje… 30 tisíc až sto tisíc kilometrů za sekundu, tomu já říkám slušný výkon…“

I když Ciolkovskij nemohl znát to, co znají dnešní vědecké kapacity, pokusil se řešit otázku cest ke hvězdám, které jsou od nás vzdáleny víc než 100 světelných let.

„Jestliže život člověka je ohraničen několika desítkami let, tu pro řadu pokolení, která se směňují navzájem, může být tato lhůta jaksi našponována a protáhnuta. Cestující, kteří opustí Zemi na hvězdoletu, standardně zemřou, ale jejich děti, vnuci i pravnuci, kteří se budou vyskytovat jen na hvězdných palubách, budou pronikat stále dál a dál do hlubin vesmíru. Poletí kupředu, na místo starých pokolení budou nastupovat nová, a tak bude možno postupovat od hvězdy ke hvězdě, bez hranic pronikat do vesmíru…“

„Není konce životu, není konce rozumu a existenci lidstva. To jen poťouchlí a hamižní mají svůj rozum dávno v koncích. Pokrok lidstva jako takového je věčný… Směle směřujte vpřed, velcí i malí dělňáskové zemského rodu, a vězte, že ani částečka z vaší práce v rámci poctivosti nezmizí marně a neúčelně, ale přinese v nekonečnu bohaté plody ovoce!“ Takové bylo zdravé životní krédo Ciolkovského.

ZAMYŠLENÍ K VĚCI OD KVĚTY FIALOVÉ:

Nyní už také docela dobře rozumím tomu, k čemu se jednou můj nejmilejší spisovatel Chalíl Džibrán přiznal bez okolků:

„Sedmkrát jsem pohrdal svou duší:

Poprvé, když jsem viděl, jak je poddajná, aby mohla dosáhnout vrcholu.

Podruhé, když jsem ji viděl kulhat před mrzákem.

Potřetí, když si mohla vybrat mezi obtížným a snadným, a ona si zvolila snadné.

Počtvrté, když spáchala zlo jako děvka a utěšovala se tím, že ostatní také volně páchají zlo bez trestu.

Popáté, když byla shovívavá ke slabosti a označila její trpělivost za sílu.

Pošesté, když dala najevo odpor k ošklivosti jedné tváře a nevěděla, že to je jedna z jejích vlastních masek.

A posedmé, když pěla chválu a považovala to za ctnost.“

Ne, nechtěla bych mluvit o pohrdání duše, to je možná přece jen v dnešní době trochu silné kafíčko. Ale stejně. Proberme si každý z nás znovu jednotlivé body bod po bodu, properme si špínu a zbavme se obtížné reality jako prací prostředek zápachu. Když k sobě budeme upřímní, nebudou některé platit také pro nás?

O TOM, ŽE KRÁSA JE ŽIVOT, VĚČNOST ZÍRAJÍCÍ V ZRCADLE NA SEBE SAMU. ALE VĚČNOST JSME MY A MY JSME I TO UPŘÍMNÉ ZRCADLO.

Jak o sebe dbám? Vlastně nijak. Moc se sebou nebabrám. Vlasy se mi naštěstí kroutí samy, takže stačí, když si je umyji. Ani je nebarvím, za své šediny se nestydím. Na tvář si dávám už dlouhá léta obyčejnou mastičku Leniens, která se dá koupit v lékárně. Na kosmetiku nechodím. Jen občas na masáž a na manikúru. Mám nejraději, když je člověk jako strom, stárne přirozeně a kosmetiku zajišťuje skvělý Pán Bůh. O plastice bych nejspíš přemýšlela jen tehdy, kdybych měla na tváři nějakou hrůzu a děsila bych lidi, jinak vůbec nechápu, proč bych měla něco tak nesmyslného podstoupit. I se cvičením je to u mne podobné. Zoufale mě nebaví. Jen moc ráda chodím kilometry jako meditaci. Jak v Praze, natož pak na chaloupce, ujdu deset, patnáct kilometrů nejméně dvakrát do týdne.

A co si nejraději oblékám?

Moje maminka nosila dlouhé sukně, protože měla protézu. Asi se doopravdy všechno odvíjí od dětství, protože mně se dlouhé sukně odjakživa moc líbily. Vlastně jsem krátké sukně nikdy nenosila. Také u mužů mám raději oděv, jaký nosí třeba beduíni.

Doma jsme chodily v dlouhých, splývavých šatech a já v nich cupitám dodnes, protože se mi líbí vlající látky, které se kolem mne pořád pohybují a vlní. Přitom jsem nikdy neměla problémy s postavou. Přesto si vezmu tak volné věci, že by se do nich schovala i Helenka Růžičková. Nikdy jsem si nekoupila nic těsného, ani boty. Musím mít pocit absolutní svobody.

Vůbec nerozumím tomu, proč lidé dobrovolně dají tak šílené peníze za značkové věci jen pro značky samotné. Snobíci. Připadá mi to připitomělé. Jedna moje známá se mi třeba diví, jak jen mohu nakupovat v sekáči. Mně to ale připadá normální, že si zde vyberu něco, co mi stále sekne.

HRAJEME SI, ALE JINAK

Z času na čas je příjemné zahrát si zase něco jiného, třeba znalou manekýnku, takže zajdeme s Naďou Konvalinkovou předvádět modely přímo na předváděcí mola módních přehlídek. Většina žen, které přehlídky, kde vystupujeme, navštěvují, je takových, jako jsme my dvě. Některé jsou už dávno šedovlasé jako já, jiné plnoštíhlé jako Naďa.

Párkrát jsem předváděla šaty paní Folové, párkrát paní Bartákové, Helenky Fejkové nebo Kateřiny Rabasové či Ivany Nedomové. Líbí se mi látky, ze kterých tvoří tyto návrhářky, a jejich modely vždy ráda předvádím a ráda je i sama nosím. Jsou většinou z přírodních materiálů, ale když se do nich přimísí i trochu umělotiny, jsem pro, je to totiž nesmírně výhodné. Jakmile člověk cestuje, oděv se alespoň nepomuchlá a snadno se udržuje.

I o šatech mi ledacos napověděl právě PROROK.

„Vaše šaty zakrývají mnoho z vaší krásy. Avšak nezakrývají to, co není krásné. A přestože v oděvu hledáte svobodu soukromí, můžete v něm nacházet také postroj a pouto. Kéž byste se stýkali se sluncem a větrem, více svou pokožkou a méně svým šatem. Protože ve slunečním svitu je dech života. A ve větru je ruka života.

Někteří k vás podotýkají: „To severák utkal šaty, které nosím.“ A já říkám: „Ano, byl to severák, ale jeho stavem byl stud a změkčilost svalů byla jeho vláknem. A když své dílo dokončil, rozchechtal se na celé kolo v lese. Nezapomeňte, že země se těší z doteku vašich bosých nohou. A vítr touží pohrávat si libovolně s vašimi vlasy…“

*

Nikdy jsem se neoblékala křiklavě nebo snad oplzle. Protože mám ráda zvířata, ani kožichy nenosím. Také zlaté šperky mi vůbec nic neříkají, většinou se mi na krku houpají přívěsky umotané z provázků, a když už jsou některé z kovu, tak spíš ze stříbra. To je mi příjemné.

Všechny přívěsky, které nosím, mají nějakou historii. Očíčko mám od Dany Batulkové, další přívěsek mi dala jedna paní na Rhodosu a nebyla to zbytečná Lucie. Na krku stále nosím i čtyřlístek, který jsem dostala od jedné mladé dívky. Od Naděnky mám z Řecka přívěsek se znamením Panny. Kočičku mi zas věnovala naše paní kostymérka. Křížek jsem si pořídila v Řecku a nesundám ho nikdy, protože stejný má i moje dcera Zuzanka, ani ona jej nikdy nesundá, takže jsme spolu neustále propojené. Oba jsou umotané z provázků.

Už od dětství mám ráda úplně obyčejné zdobnosti. Třeba hrníček, který má oči. Každá věc je pro mě vlastně živoucí bytostí, a je lhostejné, zda je to soška, růže, tužka či něco jiného. Mám pár věcí, které vždy nosím při sobě, když jdu ven na vzduch. Všechny jsou od lidí, kteří ke mně mají nějaký vztah. A já k nim.

Naši přátelé se třeba usmívají nalepeným cedulkám ze starého Haďákova kalendáře, kterými máme doma polepené WC, označené humorným stylem na pinky pantera. Některé z nich jsou opravdu legrační.

Třeba:

Obnovte právo na hrob… Dostavte se ve vlastním zájmu do kanceláře hřbitovní správy… Vchod pouze pro zaměstnance, vjezd pro mrtvoly kaplí… Neházejte nám odcizené předměty do záchodu… Vstup přísně zakázán, strážní střílí bez výstrahy… Před vstupem do kotle uzavři veškeré ventily… Kdo šetří zvíře, má k Bohu blíže… Zcizování pomejí bude potrestáno zákonem… Co lid neví, nikdo neví… Za projekt se neručí, všechny míry jsou jen přibližné… Prosíme P.T. zákaznice, aby si v zájmu hygieny ponechaly při zkouškách kalhotky, děkujeme za laskavost… Věren buď vždy české hroudě, vždyť i pejsek lne ke své boudě.

Ani v místě, kde je každý ve smradu sám, nemusí být přece k pláči a smutno.

:)