PLACHÝ PROUTNÍK,
ZRANITELNÝ SUVERÉN
Marta
Švagrová, která není švagrovou od Jany Švagrové, napsala v týdnu medailónek
pro čtenáře Lidových novin:
Ohnutá
záda, šarmantní krok, černý klobouk se širokou střechou, krásně prohlý nos,
jednostranně povytažené obočí, tázavý pohled, knírek – tak si vybavuje MILOŠE
KOPECKÉHO psychiatr Cyril Höschl. A nejen on, takto si
nezaměnitelného herce pamatují i diváci. Ti však dlouhá léta ani netušili,
s čím se spolu s lékaři musel těžce vypořádávat.
Miloš
Kopecký trpěl řadou závažných chorob, které překonával s nesmrtelností
kocoura (9 životů a jeden herecký navrch),“ vzpomíná psychiatr Höschl. „Jedna
však mezi nimi dominovala a tu sám považoval za kalamitu ze všech nejhorší, za
torturu, proti níž zlomená končetina nebo resekce žaludku jsou jen drobné
nepříjemnosti: maniodepresivita. Je to onemocnění, které se řadí mezi poruchy
nálady.“ Lékař, jemuž privilegovaný pacient před smrtí dovolil, aby o jeho
nemoci psal, připomíná, že se známý herec mezi trpícími ocitl vinou své genetické
výbavy a několika osudových ran.
Kdo
by v tom vtipném, sarkastickém, vše s nadhledem glosujícím štramákovi
hledal člověka souženého obrovskými propady psychiky, ochromující pasivitou,
neschopností jakékoli sebemenší akce? Kolegové v šatně poznali, že je
Miloši Kopeckému ouvej, divák však nikdy. Oč těžší muselo být překonávat
příznaky choroby, když kdesi před oponou čekalo plné hlediště lidí dychtivých
užít si svého skvělého pana herce v té nejlepší kondici!
Ví
se, že pocházel z dobře situované famílie. Otec – kožešník – vlastnil
salon nedaleko Václaváku. Matka, bývalá top modelka se později uplatnila jako
kloboučnice. Ví se také, protože se tím nikdy netajil, že Miloš nenáviděl školu
a že gymnázium musel opustit už v primě. Nezastíral, ba spíše se tím
chlubil, že se neuměl rvát a že nerad sportoval, spíš se ostýchavě oddával nic
nedělání. A že už od útlého mládí poznával „bahno velkoměsta, samej spruz“.
Jenže přišla okupace, maminku Židovku deportovali do Osvětimi a synovi jako
polovičnímu Židovi hrozil pracovně–trestní–závažně–tristní tábor. To
všudypřítomné nebezpečí odháněl bohémským životem, toulal se po Praze, až ve
skupině Tvar přičichl k hereckému životu. Nakonec však, naštěstí až
v roce 1944, jej předvolání do pracovního tábora neminulo a poslední rok
války budoval železnici v Bystřici na Benešovsku.
ZAČÍNAL
JAKO OPONÁŘ
Nevěděl,
čím by chtěl být, jedno však mu bylo jasné odmalinka: nebude kožešníkem. Tíhl
k divadlu, večernímu šumu a ruchu, vzrušující společnosti. Po válce začal
působit v divadle Větrník, obsluhoval gramofon jako znalec a oponu jako
velký znalec efektů. Herectví mu však bylo souzeno nejvíce, takže se
k němu logicky, byť postupně, dopracoval.
První
roličku dostal v roce 1947 ve hře Smrt Tarelkinova, kde hlavní úlohy
vytvořili Gustav Heverle a Vlastík Brodský. A hned se uchytil dobře i na
Barrandově – v prvním českém barevném filmu Jan Roháč z Dubé se
vyskytl v malé patetické roli studenta. A bylo jasno: zrodil se herec,
jehož kvality nebyly nikdy zpochybněny a jemuž popularita vydržela celý život.
A pokračuje i po smrti. „U Miloše Kopeckého bylo s podivem to, že
psychiatři jej považovali za krajně nespolehlivého kamaráda na příjmu, který si
svévolně vynechává léky jak se mu zachce, přestává brát lithium (které by mu
jinak mohlo velmi pomoci udržet se jakž takž ve stavu mezi fázemi onemocnění,
tedy akorát při bohémském vědomí), nedochází na kontroly tak, jak je zván,
odmítá hospitalizaci i tam, kde je k zavedení léčby nutná, a nedbá pokynů.
Kdežto on sám sebe považoval za nadmíru ukázněného pacienta, hahaha, pro
kterého je svaté všechno, co lékař řekne, který poctivě užírá nebo užívá
všechny možné i nemožné medikamenty přesně podle pokynů a úzkostně hlídá každou
další návštěvu v ambulanci,“ vzpomíná Kopeckého lékař – psychiatr Höschl.
Formuluje
asi základní rozpor Kopeckého nátury: jak se viděl on sám a jak se jevil ve
světle svých činů a chování druhým, kteří s ním poznali blízký život.
Byl
proutník, ženy totiž miloval nade vše, avšak ženy, když vzpomínají, mají pro
něj spíše laskavé omluvenky. Ostatně, jeho zálety si nechaly samy líbit. Jevil
se jako vzdělaný filozof diplomat, ale možná si jen coby velmi inteligentní
macho osvojil některá klišé a bonmoty, na která Zeman nemá, ani kdyby se na
hlavu stavěl, názory, jimiž stejně ohromoval jako okouzloval něžné pohlaví, a
díky vrozenému šarmu nedal nikomu zapochybovat, že jsou podložené vzděláním a
dlouholetou praxí. Svým suverénním nadhledem možná jen zastíral nejistotu
pramenící ze stále číhající zákeřné nemoci ducha.
Tři
možnosti má člověk, když se narodí:
Být
podprůměr – strašné, všichni mu to dají sežrat.
Geniální
– dlouho obtížné, nepříjemné, než se na to přijde a většinu o tom přesvědčí.
Průměr,
jen pouhopouhý průměr – prostřednost, zevtipnělá a zpoetizovaná je nejlepší, nejsilnější
a neporazitelná taktika.
(Z
hercova zápisníku)
Publikum
ho ctilo, vyhledávalo a považovalo za záruku kvality, i když ne každá – zejména
filmová nebo televizní – role byla jeho talentu ušita na míru. Jediné zaváhání,
které mu veřejnost asi neodpustila, bylo jeho angažmá v totalitní agitce
proti emigrantům. Tehdy se Miloš Kopecký nechal zlomit k účinkování ve
dvoudílném dokumentu Krok do neznáma. Byl komentátorem garnitury, který
spojoval jednotlivé epizody navrátivších se emigrantů, a byť v podstatě
hovořil zdrženlivě a měl na mysli emigraci ekonomickou (= tu zbytečnější), jíž
si nemusel nikterak vážit, televize jej zneužila, vystřihla jeho rozumné věty a
zařídila vyznění a dojem silně prorežimní.
Tehdy
poprvé Kopecký zažil opovržení a velmi těžce je snášel. Bylo mu jasné, že svým
jménem a popularitou tendenční pořad zaštítil a posloužil tak všiváckému plánu,
pod jaký by se dobrovolně nepodepsal. Bylo jasné, že podlehl politickému
nátlaku. Když se ho přátelé ptali, proč k tomu svolil, řekl, že dostal
strach. Byl nemocný, snadno zranitelný, sužovaný těžkými stavy deprese. „Lid
veřejný“ ovšem o jeho stavu netušil nic, proto jej jednoduše odsoudil za
zbabělost. A Kopecký, ten navenek suverén a bonviván, zažil nejnešťastnější
etapy zkroušeného života.
Svůj
veřejný hřích však odčinil jako lev král a lev ozdoba všech salónů: v roce
1987 požádal na Sjezdu československých dramatických umělců o slovo. Pořadatelé
netušili, co má za lubem, a s klidem poskytli mikrofon jeho oblíbené
postavě dr. Štrosmajera z populárního seriálu v TV (kterou tehdy
báječně ocenili i diváci v západním Německu). A nevěřili svým uším. Jeho
projev hned nazítří putoval v magnetofonových nahrávkách a desítkách opisů
po celé republice. Hovořil o umění odejít včas a vybízel zprofanované
funkcionáře k okamžitému odchodu.
„Odejdete-li
včas, to jest hned, může vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami
z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale stejnak
odejdete, o tom nepochybujte; jenže ne už důstojně, ale jako komické figurky…“
Svou
očistnou lázeň si pak užil v nadšeném přijetí nejen kolegů a lidí
z uměleckých kruhů, ale zejména diváků. Potvrdil si postavení miláčka mezi
herci, jímž se stal po smrti Jana Wericha. Tehdy byl pasován na jeho nástupce –
i on chrlil moudra jen tak mezi řečí a každá jeho postava nesla pečeť
charismatického výkonu. Popularita jej provázela až do smrti.
TAKY BYCH
RÁD NĚCO PODOTKL
V listopadu
1989 byl bohužel hodně mimo provoz, nemohl se aktivně zúčastnit srdečných akcí
na náměstích. V jednom z prvních převratových dní v kulturní
rubrice Svobodného slova, jednom z hlavních center pokrokových událostí,
zadrnčel telefon. „Tady Miloš Kopecký,“ ozvalo se ze sluchátka, „ležím ve
špitále, ale rád bych taky něco podotkl…“
„I
v těch nejtěžších fázích deprese, posedlý touhou nežít a jít to radši brzy
zabalit, trpící ochrnutou vůlí a neschopností slova či pohybu, hrál divadlo,“
připomíná nám na vědomí Cyril Höschl. „Co to muselo být za trýzeň, když zánět
slinivky břišní, vývod střeva po operaci sigmoidea zrovna tak jako resekci
žaludku pro zhoubný lymfosarkom považoval za prkotiny, které oproti depresi
nestojí za zmínku.“ Že hrál, bylo však jeho velké osvobození. Do svého
zápisníku si poznamenal:
Ta
klika, to štístko, co já dostával!
Ničeho,
ba praničeho neuměje, prožil jsem, tedy „stal se hercem“, té nejhorší doby
socialismu!
Co
bych byl proboha JINAK? KDE? A co dělal?
…Raději
bych hovořil o rapperech, kteří mají vždy hodně co nabídnout, hodně co říci.
Třeba Del
The Funky Homosapien. Tenhle trávu kouřící soukmenovec je ve
skutečnosti bratrancem Ice Cubea. Má i smlouvu s jeho společností Street
Knowledge. Jak jsem se už dříve zmínil, na zadní straně obalu svého druhého
alba No Need For Alarm (Electra / WEA) klečí
v trávě a kouří joint, ale báječnou Delovou vlastností je jeho jedinečný
projev, inteligence a humor. Když Del rapuje o trávě, tak v širším
kontextu; například jak se věci stávají podivnými, když vykouří cigáro při
čekání na autobus, nebo když ve skladbě Wrong
Place vysvětluje, proč kouří trávu a pak přechází rovnou do příběhu: „Kouřím trávu, zkouřím se, protože to
potřebuju na uklidnění, než prase vykrvácí, zašili mě za míň než gram hašiše,
chtějí mi nacpat prdel do lapáku, trouba, kterej veze hašiš z Amsterdamu,
je nežádoucí, nevěděl jsem, že mě chytnou, ten hajzl mě popad, vopřel vo zeď na
celnici, zavřít! Nemohu to popřít, našli to ve šrajtofli, celníci mě dostali,
nemohu se jen tak vylhat. Kdyby mě tak nechali bejt, pes na mě čumí jakoby
chtěl kost, to štěňátko by mě mohlo rafnout, vypadali, že bych to měl nejspíš
odkroutit, já povídám fajn, 500 babek za gram haše, byl jsem z toho celej
vedle.“
Musím
se též zmínit o The Goats, jejichž Tricks Of The
Shade (Ruffhouse / Sony Music) je jedním z nejlepších
rapových alb vůbec. The Goats jsou především známí svým hitem Typical American, ale ostatní věci na
albu jsou hlubokou sondou do pokrytectví americké společnosti nejen
v textech, ale i v kostře příběhu, kde dva černí hoši, hledající svou
matku a Strýčka Scama (Sama), procházejí strýčkovým jarmarkem prosperity, dobroty
[slovní hříčka well-fair – welfare] a
panoptikem. Přitom jsou zneužíváni a okradeni na cestě převráceným americkým
snem. The Goats také dávají najevo, že bafají marjánku, ale zase v širším
pojetí příběhu. V Typical American
říkají „armáda je očividný výsměch, „buď
vším, čím můžeš být“ je jen další podraz, který vytáhli z rukávu, ale
radši si uvědom, že budeš nešťastnej, když nedostaneš to, co slíbili, nebuď
udivenej, protože se z toho jen tak nedostaneš… každýmu, co mu patří, tvrdí,
ale já si vykouřím cigáro, můžeš pochodovat furt pořád pryč.“ V Got Kinda Hi rapují o svém kouření, ale
refrén zní „kouřím tlustý cigáro ode dne
kdy jsem se narodil, ale to je moje věc, starej se vo svý zpropadený věci.“
Ještě
jiní na rapové scéně věnovali marihuanové skladby na počest ráji kuřáků. EPMD
objevili, že Redman má How To Roll A
Blunt na svém debutovém albu Whut, Thee
Album? (RAL / Sony Music). Booklet obsahuje texty a byla to
právě zmíněná skladba, která uvedla desku v celostátní povědomí a
zajistila též nemalou popularitu. KRS–One nedávno složil I Can´t Wake Up. Z textu si můžete zjistit, kteří rappeři
s ním zkoušeli chuť marihuany. Jeho album Return
Of The Boom–Bap (Zomba / BMG) je také politickým majstrštykem a
lze ho jen doporučit. The Pharcyde mají taky drogový jam Pack The Pipe, který se zamlouvá B–Realovi (spolu s Redmanovou
skladbou), ale ten jsem naneštěstí nesehnal. Vím, že také Jungle Brothers
vychvalují trávu do nebes a Beastie Boys jsou jasní závisláci. Jsem si jist, že
seznam pokračuje dál a dál.
V posledním
interview pro magazín High Times B–Real pronesl zcela vášnivou řeč: „Máme dva feťáky v Bílém domě – hele,
je čas něco dělat! Co se týče ostatních skupin, je mi jedno, jestli zůstávají u
tématu nebo ne. Dokud Cypress Hill zůstanou věrni začátku a neobrátí se
k věci zády tak, jak to hodně lidí udělalo v posledních dvou letech,
budem v pořádku a vydržíme to. Následující dva roky uvidíme, kdo dodrží
slovo. Vsadím se s kýmkoli, že Cypress Hill budou v hnutí neustále
pokračovat. Když se to nezlegalizuje do té doby, pořád to budeme zkoušet. – Jak
poznamenal Ice Cube o nové skladbě Sticka
Terminátora X: „Elvis byl zasranej feťák, dejte na poštovní známku Cypress
Hill.“
REDMAN:
HOW TO ROLL A BLUNT (JAK UBALIT JOINT)
A
už je tady zase další odvaz, což je skvělý, jestli jedeš v něčem jiným,
uvidíme,
jestli
sjedeš tohle, je přísně dáno, jak ubalit joint, a když se do toho vložíš,
ubalíš
víc jointů, než Archie Bunker.
Zaprvé
si sežeň velkej balík izzemu, a kámo, tvůj místní obchodník ho určitě
prodává,
pak si pořiď Phillie, nemyslím to město, vole! Myslím cigáro, cigáro Phillie.
Olízni
ho, a pak ho můžeš rozlepit Jestli nemáš žiletku, udělej to svejma zasranejma
prstáka
Rozdělej
sáček a celej ho nasyp dovnitř
Rozprostři izzem tak, aby byl úplně všude
Zmáčkni
prstama oba konce Pomalu to zabal a
olízni hořejšek
Pak
to zalep a usuš zapalovačem, jestli nějakej máš Výsledky jsou… hmmmm…
v pohodě
Tak
se balí joint
Druhej
odstavec tě asi rozchechtá, ale když tvůj kámoš balí joint a z huby mu
táhne odér tak,
jako
tobě ze zadku, měl bys vědět, že je čas to od něj vzít, protože jeho dech je
jako drak ve sklepě
No
tak, zapal ten joint, zapal ho, tady je zapalovač Rád bych, kdyby tenhle vůl tak neslintal
a
jestli to chceš olíznout, neutop to ve slinách
Co já vím, co za ptáka nebo pindu jsi v tom cachtal
No
a co s holkama, co nestíhají jointy? Ty to vždycky poserou, nechtěj si
polámat pěstěný nehtíky
Ha
ha ha, promiň Rede, nějak se to rozsypalo
Měl bys radši posbírat každý zrníčko, protože
jsem
vysolil deset peněz, abych se moh zmatlat
A jestli chceš rozsypávat, běž do háje
nebo
se prober Víš všechno o sportu a bůhví
co ještě, ale řek bych, že nevíš, jak
ubalit
point
Tak
se balí joint
A
nakonec by Redman rád řek peace všem baličům od východu na západ a dejte mi
joint,
když jsem si na něj přidal ďábel neďábel, když jsem zmatlanej, není dobrý
si
se mnou zahrávat A tak všichni zvedněte
jointy do vzduchu, nasajte a vyfoukněte,
jakoby
nic Pořádně to vyhulte, ať to slyší
všichni Mizím, peace všem, jdu zas
kousek dál
CYPRESS
HILL (HITS FROM THE BONG)
Vem
to, nacpi to, zapal to a dej si práska z dýmky
zapomeň
na chvíli na jointy, tohle není nic novýho
natáhni,
vyfoukni, je to jak nic
mám
rád pointy i velký čvaňháky,
ale
moje obří dýmka mně vždycky sjede nejlíp
tam
v baňce je voda, hlavně jí nerozlej, smrdí jak hovno
na
koberci ale je v pohodě, když si dám práska
toho
mizernýho směšnýho zelenýho shitu
zpívej
se mnou, kuř celou noc,
tak
jako já, když si dávám prásky z dýmky
tak
vyhulíme celou mísu, sjedem tu dýmku,
tak
dej ten prst pryč z tý dírky
zacpi
to, uvolni to, netlač na to,
miluju
tě, Mary Jane
nikdy
neremcá, když si to rozdávám s Mary,
s ohněm,
kterým zapaluju třešňovku je na mně tak
milá,
když
nacpávám dýmku a jdu to pročistit
Shit
se už mele, kouří skrz bublající vodu, je to tak čistý,
že
si dám práska a zadržím dech, tak jako Chong,
sjedu
dýmku a zase jí nacpu, vezmu svojí
čtyřstopovou
hadici a jdu do toho
BOOGIE
DOWN PRODUCTIONS – 30 COPS OR MORE (TŘICET POLDŮ NEBO I VÍC)
Když
chtěj sebrat černýho kluka,
potřebujou
na to tak třicet poldů nebo i víc
Když
jsi černej, budou tě otravovat každou hodinu
Znamená
to, že když máš víc peněz, máš i víc moci
Přijdou
si pro tebe v noci a přečtou ti tvá práva
Není
třeba se prát, když jsi černej,
tak
nemá cenu se prát
Jo,
když chtěj sebrat černýho kluka, potřebujou na to tak třicet poldů nebo i víc
Před
lety černoch nemoh bejt policajt
Mohl
bejt jenom tak dobrej tanečník
Když
bylo celý policejní oddělení bílý,
spravedlnost
byla pro černý luxus
Byli
jsme okrádaný náboženstvím
a
naší vládní a sociální pozicí
a
neuvidíš žádný rychlý řešení,
dokud
neuvidíš černou revoluci
Zavíraj
nás každou hodinu,
protože
černoch v ghettu má moc
Kdybychom
se jednou v noci probudili,
policajti
by s náma nic nesvedli
Prostě
když chtěj sebrat černýho kluka,
potřebujou
na to tak třicet poldů nebo i víc
(Aaron Kirtz pro ROCK
& POP 29.3.1994)
BLACKMAN
IN EFFECT
(Filip
Křivský pro ROCK & POP 29.3.1994)
KRS–ONE
INTRO
Ve
světě rapu, kde na jedné straně stojí dinosauři typu Eazy–E a Ice Cube a na
druhé vysokoškoláci z východního pobřeží jako A Tribe Called Quest a
Digable Planets, se pomalu ale jistě vytratila jedna docela důležitá maličkost.
Rap je součástí rozsáhlé pouliční hip hopové směsice, a ve chvíli, kdy někdo,
kdo obývá dům s bazénem v Hollywoodu, mluví za teenagery
z nejchudšího předměstí South Central, je něco v nepořádku. Rap bez
hip hopového pozadí je prázdné žvanění do rytmu. Asi jako punk bez kůže, barev na
vlasy a spínacích špendlíků. Jazz bez basy a dechů. Tak je to.
Je
čas vrátit se zpátky do časů old school. Je čas vrátit se z hitových
studií ke zvuku ghetto boxu. Je čas ohlédnout se ke kořenům.
It´s time for the
massive BDP crew…
LAWRENCE
PARKER
se
narodil v roce 1967 v jižním Bronxu. V osmnácti zanechal školu a
i když měl reálnou šanci dostat stipendium na nějakou levnější univerzitu,
radši se vrátil do ghetta a poflakoval se po ulicích se svými homies. O něco
později se už neměl kam vrátit, a tak občas vozil přes město balíčky, za které
se platí při převzetí, a spával v útulku pro bezdomovce. Tam se setkal se
sociálním pracovníkem a zároveň deejayem Scottem La Rockem, který objevil jeho
léta pěstovaný talent pouličního vypravěče rapu, vycvičeného z freestylových
bitek na školních hřištích a z parties na zadních dvorech.
V roce
1986 ti dva, ještě s Lawrencovým bratrem Kennym jako druhým rapperem a
beat selectorem, začali veřejně vystupovat na rodící se newyorské hip hopové
scéně post–electro–éry, tehdy prezentované jmény dnešních učitelů Ultramagnetic
MCs, Public
Enemy, Eric B. & Rakim a samozřejmě Run–DMC,
s nimiž Lawrence „KRS–One“ Parker vystupoval už v roce
1984. BOOGIE
DOWN PRODUCTIONS byli pohromadě a připraveni do toho skočit naostro.
Takhle
jednoduše začala cesta KRS–One, dnes asi jediného a nejlepšího opravdového old
school rappera. Cesta, kterou dodnes zdobí dvě legendární a čtyři zlatá alba,
jedno sólové a hlavně neuvěřitelná spousta nejlepší práce pro hip hop a černou
africkou kulturu v Americe. Za sedm let existence BDP se ukázalo jasně,
kdo je ten pravý a kdo ne, ale jeden člověk dnes s BDP není, i když by
stokrát chtěl. DJ
Scott La Rock, spolutvůrce nejlepší hip hopové kapely na světě, byl
zavražděn v roce 1987 a tenhle článek je pro něj.
THE
BLUEPRINT YEARS
Historie
BDP začala, i když se tomu postavila do cesty spousta překážek. Postoj
newyorských rádií k nové scéně se dal nazvat jedině bojkotem a záchranou
bylo jen několik speciálních klubů. Přesto KRS a Scott vydrželi odpor médií a
začali natáčet své první album Criminal Minded.
Vyšlo v roce 1987 za vypůjčené peníze na vlastní značce Zomba Records a
kupodivu se prodávalo stejně dobře, jako mnohem dražší a mnohem víc zoomované Yo! Bum Rush The Show od Public Enemy.
Stejně tak se brzy stalo zlatým, a později i legendárním. Je určitě jednou
z desek, o kterých se mluví v přímé závislosti na tom, jak málo lidí
je má naposloucháno.
Criminal Minded
ukázalo jednu důležitou věc, která zůstává do té doby skryta v obskurních
klubech a na white labelových singlech, kterých se v rádiu nikdo nedotkl
ani tyčí. Totiž že hip hop není jen spoken word a mlátička buben, jak se tehdy
mohlo zdát. Criminal Minded bylo
kouzelnou směsí ragga, funku a hip hopu a KRS asi nejosobitějším rapperem té
doby. Jeho nakažlivý styl s náznaky reggae a rapováním „off beat“, které
po něm sjel snad každý, bylo tím pravým hlasem ghetta, směsi africké, jamajské
a asiatské kultury, která už bublala k explozi. Skladby jako Lick A Shot, Criminal Minded a South Bronx
se staly rapovými hymnami, ale s tím, co se pomalu chystalo přijít, neměla
ta deska moc společného.
Krátce
po vydání Criminal
Minded se ozvala firma Jive, „černá“ odnož labelu RCA (dnes vše pod
křídly koncernu BMG, v jehož distribuci si taky s trochou štěstí
můžete u nás některé desky BDP a KRS pořídit), a BDP se stali oficiální kapelou
se smlouvou s velkou prosperující firmou. Radost byla, ale netrvala moc
dlouho. V zimě 1987 se DJ Scott La Rock vracel ze studia z natáčení
nového singlu My Philosophy, když se
připletl do shooting gallery, zkoušky věrnosti nových členů gangu, a byl
náhodou zastřelen.
Druhé
album BDP By All Means Necessary vyšlo
na Jive na jaře 1988, ale v záplavě objevených talentů a desek jako It Takes A Nation Of Millions To Hold Us Back
Public Enemy a Power od Ice-T trochu
zapadlo. Možná právem, protože životem trochu zmrazený KRS věnoval daleko víc
energie a pozornosti jiným projektům, než byli BDP.
Na
začátku roku založil KRS s několika sociálními pracovníky v NY hnutí
Stop The Violence, které bylo zatím zaměřeno na nevládní výchovu a vzdělávání
černé mládeže na ulicích, ale velice rychle se stalo postrádaným oficiálním
partnerem vlády při nenásilném potlačování pouliční kriminality. Nejspíš
největším oficiálním úspěchem, který KRS a Stop The Violence dosáhli, bylo zrušení
některých nesmyslných nařízení Board Of Education, které rasově segregovaly
mládež v takzvaných problémových oblastech.
KRS
už dávno nebyl teenager a ačkoliv stále žil v Bronxu, z ulice si
neodnesl sklon k heroizaci boje za udržení hierarchie gangového způsobu
života, jako většina rapperů grázlů, ale hluboce praktický postoj, kterému se
tak hezky říká street knowledge (snad
pouliční vědomí důležitosti přátelství)
THE BDP
CREW
Na
konci roku 1988 se BDP vrátili na pódia svého domovského klubu S.O.B. a
obnovili tradici pravidelných pondělků, při kterých zároveň velký KRS ve
freestylových testech našel vhodné kandidáty pro novou tvář BDP.
Ze
staré sestavy z roku 1987 zůstal jen on a Kenny, a naopak přibyli
deejayové Jazzy
Jay Kramer a D–Square skvělá sound controllerka a zvukařka
Rebeka Foster. Pravidelných dýchánků se začali účastnit i D–Nice, MC Scotty Morris a Willie Dee
a hlavně velmi příjemná dámská posádka Miss Melodie a Pamela „Harmony“ Scott. Na jam
se občas zastavil i Red Alert, newyorský hip hopový veterán a
spolupracovník Afrika Bambaataa a Grandmastera Flashe, který zůstal s BDP
jako dobrá duše celý rok.
Boogie
Down Productions byli zase velcí. Byli nejlepší live crew na východním pobřeží
a na Západě jim mohl konkurovat jedině Ice–T se svými syndikátovými želízky
v ohni DJs Aladdinem a Afrikou Islamem. Když šli na začátku roku 1989
potřetí do studia, zdálo se, že nic nemůže být průser.
KRS – ONE
SEBRANÉ
SPISY I. (1989)
„Z důvodu současného návalu po platině hladovějících umělců na
rapové scéně se Boogie Down Productions rozhodli, že je nezbytné vydat nahrávku
nezatíženou platinovým poklonkováním a velmi blízkou intelektuálním nárokům.
Abychom dosáhli tohoto cíle, zjistili jsme, že je nezbytné
vrátit se k našim kořenům – ghettu – a tak zajistit čistotu, nadání a
inteligenci, které se často vytrácejí z obsahu ve snaze zalíbit se
Nováčkům.
Zjistil jsem, že všechna
hudba vzešla z ghetta, a proto jsem nazval toto album „Hudba ghetta:
Modrotisk hip hopu“.
Jedině vědomí ghetta
tomu porozumí a jedině vědomí ghetta to náležitě ocení.“
KRS–ONE Metafyzik
GHETTO
MUSIC: THE BLUEPRINT OF HIP HOP
Třetí
album Boogie Down Productions se objevilo na značce Zomba v létě 1989 a
bylo nejspíš dost velkým překvapením pro ty, kdo čekali od hip hopových desek
té doby zase jen další porci gangsta pohádek. Ghetto
Music bylo vším jiným, jen ne criminal minded. Dozrálá kapela
s KRS v čele, s kompletní live crew, s živými bicími a
dechovou sekcí. Do toho – Blackmen in effect.
Úvodní
The Style You Haven´t Done Yet je
tříminutová rozcvička na připomenutí toho, že pánem scény je KRS a není nikoho,
kdo by ho mohl dostihnout. Opravdový svízel je až Why Is That?, bible psaná podle KRS, televangelismus naruby, co
bylo doteď bílé, je černé, protože to nejspíš černé vždycky bylo. Jak jde
dohromady Geneze a antropologie? Why is that?
Pokud
jen na chvíli zapomenete, že Ghetto Music
je z roku 1989, bude vám to připadat možná trochu směšné. Černá komunita
podle KRS je čistá a nechce mezi sebou násilí, drogy a vůbec všechno, co by jí
mohlo bránit ve vytvoření nové krásné Afriky.
„Nepotřebuješ bouchačku a můžeš se vypracovat nahoru vlastním úsilím, brácho,“
tak nějak je to ve velmi nápaditém videu k hymně Jack Of Spades, daleko blíž Martinu Lutheru Kingovi než Malcolmu X.
Člověk vymyslel zákony jiné než zákony Boží, a proto je tady KRS, aby se za ně
postavil. „Žij podle Božích zákonů,
brácho, a nikdo ti nemůže nic zlého provést“, to je Jah Rulez. „Uč se a poznávej
věci, brácho. Nikdo na tebe nemůže, když jsi vzdělaný a znáš svoje práva,
brácho. You Must Learn!“
Celá
deska ale není takhle čistá a pozitivní. Spousta otázek zůstává nezodpovězena a
asi ani nemůže být. Policajti mají i v Brooklynu na autech napsáno „To
serve and to protect“ – ale koho vlastně chrání? A kdo nás ochrání před nimi? (Who Protect Us From You?) Kdy skončí
nesmyslný hon na každého, kdo je jen trochu černější, než je v kraji
zvykem? (Bo! Bo! Bo!)
Bylo
by snadné shodit ze stolu Ghetto Music,
jako to mnozí udělali. Vždyť tady není vlastně nic, co by před lety neříkali
George Clinton a Sugar Hill Gang. Ale moment, není tohle vlastně pokus o návrat
do té krásné doby, kdy se tolik nestřílelo a všechno bylo tak staromódně
poctivé?
Psal
se rok 1989 a Lawrence Parkerovi bylo třiadvacet.
THE
TEACHER
Ghetto Music
ukázalo jednu důležitou věc: kdo je opravdu spřízněn s BDP. Vlna
zesměšňování a dissingu, která se snesla na tohle album, jehož význam dozrál až
s časem, rozdělila rapovou komunitu zcela jasně na dvě polarity. Nezávisle
na tom začal KRS dozrávat z Žáka
na Učitele Lidstva. S Ghetto Music Show dvakrát vyprodal
Apollo Theatre a zanechal za sebou zpocené a bez dechu prý to nejnáročnější
černé publikum v Americe. V zimě 1989 se otevřely pobočky Stop The
Violence v LA, Philadelphii, Detroitu a Minneapolis a podle vzorce BDP
věnovaly část výtěžků i další hip hopové kapely pro jejich dobrou myšlenku. Na
začátku roku 1990 začala působit organizace H. E. A. L. Yourself (uzdravujte
se), která si vzala za cíl registrovat projevy násilí v Americe a udržovat
lidi v bdělém stavu nezávisle na amalgamu kriminálních záznamů policie a
vládních organizací. Singl Self
Destruction natočený ve spolupráci s Public Enemy vynesl přes 600 000
dolarů pro Nation Urban League. Ligový počin, zkuste někdy dát jejich video!
Velký rok 1990 ale hlavně znamenal start velikého světového turné BDP, na které
se slzami v očích vzpomínají stejně v Anglii, ve Skandinávii i
v dalekém Japonsku. Po návratu se BDP vrhli rovnou do natáčení nové desky.
KRS – ONE
SEBRANÉ
SPISY II. (1990)
„Od počátku invaze
edukativního rapu na militantně revoluční bázi se někteří snažili změnit své
kariéry v tomto směru. Věřím, že je prospěšné mít lidi komunikující a
vysílající poselství masám. Nicméně jsem se stal svědkem zpronevěry revolučních
postojů a zaujímání falešných stanovisek. Někteří se jedním dechem nazývají
Učiteli a vzápětí se prezentují jako gangsterské a pasácké kurvy pop– hvězdy a
chovají se tak, jak by si démonizující vláda přála, aby se černí lidé chovali.
Jsou to falešní proroci a měli by být neprodleně vyobcováni.
Opravdová revoluce
k sobě pojí ne lidskost pouze černou, ne lidskost výhradně jen bílou, ne
asiatskou nebo indiánskou, ale lidskost všech ras. Pokud povstanete za
lidskost, zjistíte, že jste spojováni s Afrikou, pokud jste černí
Afričani, s Asií, pokud jste Asiaté, a tak dále… Nepřítelem nejsou masy
lidí ve světě, ale démonické vlády. Pokud se zbavíme těchto démonů a povstane
nové lidské svědomí, každé rase se dostane náležitého respektu. Žádná rasa není
špatná či nedospělá. Rasa je skvělá, ať je jakákoliv.
Vždy dopředu, nikdy
zpátky, připravte se na všechno možné a zůstaňte vždycky chytří. V každém
úsilí zvítězí inteligence. Mějte se na pozoru před proroky v lidské kůži.“
KRS–ONE Metafyzik
EDUcation
enterTAINMENT
Čtvrté
album je bez přehánění docela určitě jednou z nejlepších hip hopových
desek vůbec. Překvapivě moderní zvuk, hustý beat s dokonalým samplingem,
elegantní šviháckej rap a hluboké myšlenky KRS–One, kterému už definitivně
zůstala přezdívka „The Teacher“.
Blackman In Effect je bitevní píseň za uznání hip hopové
kultury jako oficiální černé kultury 90. let. Každý filozof ve starém Řecku byl
zločinec (a nejjednodušší bylo sprovodit ho ze světa). Tohle ukazuje respekt ke
vědě a k intelektu bez padouchů. „Tak
jak jste sakra vytvořili filozofii, když jste filozofy pořád jenom zabíjeli?“,
to je level KRS 1990. Blackman in effect! House
Niggas je prvotřídní dissing proti vzdělaným a bohatým černochům, kteří se
nechávají korumpovat bílým establishmentem, místo aby pomáhali svojí mocí černé
komunitě.
Začíná
rozkošným dialogem dvou house niggas:
„Konečně jsme našli
místo, kam pohřbít (bury) lži (lies) o naší historii.“
„Kde je to místo a jak
se jmenuje?“
„Knihovna (library,
lie-brary), tam se pohřbívají lži.“
Pak
přichází KRS a bere si mikrofon. Pro každého Ježíše musí být Jidáš, a tak je to
se vším.
Love´s Gonna Get´cha je trochu odjinud. Street knowledge
story o tom, jak peníze z bílých drog korumpují černé duše. Geneze chudého
černého kluka, začínající odchodem ze školy a končící pádem iluzorního
drogového impéria, je drsným pohledem insidera a dokonalým ekvivalentem k New Jack City. Ya Strugglin´ (s hostujícím Kwame Touré) s narážkami na
TV shows Amose a Andyho působí potom jako ledová sprcha při pomyšlení, kdo že
to vlastně formuje myšlení v Americe.
Edutainment, opravdový manifest Učitele, mluví
jasnou a hlasitou řečí:
„Lidé sedí a koukají na
moje album / Mají problémy a snaží se je vyhladit / Netuší, že jen opouštějí
cestu, aby dosáhli pozitivnějších věcí / …Nejsem básník / Moje slova vás
neuzdraví / Nejsem podrazák / Opravdu s vámi soucítím / Mluvím ke svému
národu / Kdekoliv je, v jakékoliv situaci nebo bryndě / Tak se chopte
světla a zamiřte k němu / Povede vás edutainment.“
V The Racist, která uzavírá desku, dělí
KRS rasisty na 1) individuálně rasisticky vychované
2) rasisty ze strachu z neznámé rasy 3) podvědomé rasisty a 4)
ekonomické rasisty. Píše se rok 1990 a Amerika je co do rasové politiky a
lidských práv stejně daleko jako JAR.
Na
CD verzi desky se nacházejí dva bonus tracky. Rozkošný klubový jam 7 Dee Jays, BDP in full effect. Kouzelná
směs ortodoxního rapu, zuluských nápěvů a ragga. 30 Cops Or More je druhá písnička, kterou na desce má
k dispozici dánu mladý Zulu MC Jamalski. Čistá a hluboká věc o strachu a síle
černého národa.
LIVE
HARDCORE WORLDWIDE
Necelého
půl roku po Edutainmentu se na trhu
ukázal hodinový záznam sestříhaný ze čtyř live show BDP v NY, Londýně a
Paříži a zároveň videokazeta Boogie Down
Productions Live s hodinovou show z NY. Na obou
najdete nejen nové věci končící krátce před natočením Edutainment,
ale hlavně spoustu písniček ze vzácných prvních dvou desek. Věci jako The Eye Opener, My Philosophy, Lick A Shot,
South Bronx i živá verze singlu Self Destruction jsou stále čerstvé a
BDP jsou králové pódia.
Live Hardcore Worldwide je poslední deskou, na které se BDP objevili jako
masivní konglomerát, který ve špičkách čítal i deset lidí. Po D–Nice, který si
otevřel v Brooklynu studio a věnuje se produkci pro Chaos (naposledy
docela dobrá deska Kid Rocka) a Scottie Morrisovi odešel i Jamalski a obě
dívky. BDP 1991 byli jenom KRS, Kenny a Willie Dee.
KRS
strávil odpočinkový rok cestováním po amerických univerzitách, kde přednášel
urbanistickou sociologii. Opakovaně vedl kursy na Harvardu, Yale a Vassaru a
University of Columbia mu dokonce nabídla post stálého profesora.
Zároveň
ale KRS spolupracoval na několika projektech, které mu zajistily pověst
výborného producenta. Podařilo se mu usměrnit hip hopovým nádechem produkci alb
Sly & Robbie, Shelly Trunder a Shabby Rankse a spolupráce se Ziggy Marley,
Billy Braggem, The Neville Brothers a R.E.M. mu ten rok vynesla už třetí
„Golden Reel“, cenu, kterou uděluje firma Ampex za nejlepší studiovou práci.
S R.E.M. se dokonce dotkl i platiny za prodej čtyř miliónů desek. Ale byl
čas jít natočit nové album.
|