Kdo nastraží uši, když vrcholí prominentní papírová ruština

napadne ho leitmotiv mladického elánu premianta Puškina

kdo drtí fráze, fůze a scratch, má na dráze Psychonauts s lehkostí posunků ne dřinu

ten je vyvolen naučit se pak beztíže obratně jejich nespoutanou kosmonautštinu

kdo si myslí, že je adept tady na komandující chybějící carštinu

v přítmí nebo ve stínu rozpustí si v drinku schématickou kuvajtštinu

kdo by raději vládl symboly a nevynechal modifikovanou egyptštinu

začal už vnímat posun, kolik času ho stojí osvojit si korejštinu

ale slova jsou a vždycky budou jak pramen velikého nedorozumění

činy předčí holá slova, dobrej skutek je víc znamení pro umění

postav strom a zasaď dům a trošku si se siluetami dějů pohraj

a jako strhující odkaz svůj obyčejný odvaz jednoho dne DOHRAJ

http://www.youtube.com/watch?v=snKiN84yfE8

Too Def - I'm Bad 

ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN

☼   6.6.1799    (= bylo to po šesté v příšeří?)   MOSKVA   

♂   10.2.1837   PETROHRAD (= již na začátku 38. sezóny z jeho čtvera ročních období!)

V tomto člověku se zrcadlí ruská přirozenost, ruská duše, ruský jazyk, ruská povaha v takové čistotě, v takové ryzí kráse, v jaké se zrcadlí krajina na vypuklém povrchu čočky.  (Nikolaj Vasiljevič Gogol)

*

Byly čtyři hoďky odpoledne, když v únorovém, leč slunném dnu vyrazily od žulového  nábřeží Mojky rychlé saně. Proletěly širokou třídou, propletly se uličkami a zamířily rozlehlými parky do promrzlých plání. Petrohradská smetánka se již vracela zpět a hlaholící hloučky rozjařeně pokřikovaly na opozdilce. Nikdo netušil, že naposledy vidí básníka, jehož nerovný boj s petrohradskou společností po několik měsíců pobaveně sledovali. Že naposledy vidí muže, jenž je odhodlán za okamžik rozetnout uzel pomluv, lží a hanebné špíny, lhostejnosti přátel a nenávisti nepřátel.

Uplynulo sotva třicet hodin, co holandský atašé v Petrohradě Hekkeren obdržel od Alexandra Sergejeviče Puškina promyšleně urážlivý dopis s kvalitou, jakou dnes tiskne pokrokový časák Der Spiegel, nebo-li Zrcadlo. V parku Údělné nyní očekával Puškina Hekkerenův adoptivní syn d´Anthès.

Starý ztvrdlý snížek praskal koním pod kopyty, mráz uzavíral ústa všech. Zbývala chvíle tichého přemýšlení. Myslel na smrt, nebo si nepřipouštěl jinou možnost než vítězství? Myslel na příští okamžiky, nebo vzpomínal?

*

Narodil se v roce 1799 do dřevěné Moskvy bachratých kostelů, hlučných tržišť, otrhaných davů i rozmařilých plesů moskevské crème de la crème podnikavců. Zádumčivost a melancholii zdědil po otci, jehož víc než výchova syna zajímaly večírky, na nichž mohl uplatnit svůj osobní šarm. Kapky temperamentu, vášnivosti a prchlivosti zanechala v jeho krvi matka, vnučka Ibrahima Haniballa, slavného mouřenína Petra Velikého. To však bylo také vše, co mu mohla bezstarostná a marnotratná matka nadělit.

Prvních sedm let byl nehezký, nemotorný cvalík rodičům spíše pro zlost, znáte dětské larvy, než se z nich vyklubá prvotřídní motýl. Učení ho nezajímalo, v ničem nevynikal. Kolem sedmého roku se všechno jako mávnutím kouzelné virgule zlomilo. Vášnivě četl nejen nadpis, stále nad něčím hloubal, zkoušel psát bajky. Udivoval fenomenální fotografickou pamětí – v jedenácti letech znal nazpaměť většinu klasických děl francouzské literatury.

            Jen já, zahálky šťastné dítě,

            svůj osud nikam neženu,

            vyznávám volnost nepokrytě

            a lhostejný jsem ke všemu.

V roce 1811 přešel do lycea v Carském Sele, které mělo připravovat úředníky pro významné státní posty. Mentálně vyspělejší (vybranější vzorek) a s nepoměrně hlubšími vědomostmi než jeho vrstevníci tu prožíval své první platonické lásky, hlučné pitky, ale i období všestranného studia a prvního veřejného literárního uznání.

Petrohrad Alexandra I., kam přišel Puškin pracovat na ministerstvo zahraničních věcí, tehdy klokotal. Do Benkendorfovy kanceláře tajné policie docházejí denně raporty o nepřátelských náladách. Puškin skočil rovnýma nohama do hlučného života a záhy se stal mluvčím a miláčkem nejbouřlivější části petrohradské mládeže. Pitky s přáteli, karban s vyššími důstojníky, večírky, na nichž duchaplný a troufalý hejsek rozhazoval plnými hrstmi epigramy a politické narážky. A přitom píše. Dokončuje Ruslana a Ludmilu započatou ještě v lyceu.

Ale že nahlas říkal to, co si ostatní jen šeptali, brzy postavilo proti sobě tohoto osmnáctiletého oblíbence Petrohradu a zakomplexovaného cara. Výsledkem bylo vyhnanství, čtyři léta strávená na Kavkaze, Krymu, v Oděse a Kišiněvě. Vytěžil z nich slavné „jižní poémy“ Kavkazský zajatec, skeptickou konfrontaci jedince znuděného přiblblou civilizací a přírodního národa, Bachčisarajskou fontánu a Cikány, v nichž podle Dostojevského podal „prostřednictvím historie typického jedince historii společnosti“. Tehdy také – nebylo mu ještě ani dvacet let – začal pracovat na první hlavě Oněgina.

Dopadla však na něj další rána s kapkou. Ve stopách slávy se plížily pomluvy a stížnosti a car poslal nepolepšitelného básníka pod dohled policie do otcovy vesnice Michajlovské v Pskovské gubernii. V jednotvárné krajině plochých návrší a rybníků našel Puškin to, co se mu po léta nedostávalo: možnost hlubokého soustředění. Vnitřně se zklidnil a začal prožívat okamžiky vrcholné tvůrčí zralosti. Dokončil Cikány a tragédii Boris Godunov zabývající se nejcharakterističtějším tématem ruských dějin, vztahem cara a poddaného lidu, a pokračoval dál na Oněginovi.

V roce 1825 zahynul Alexandr I., rok nato prožil Puškin svůj nejtěžší otřes: krach povstání děkabristů, popravy a doživotní vyhnanství účastníků, mezi nimiž měl své přátele. Od této chvíle mu bylo Michajlovské příliš těsné a úzké. Na četné přímluvy mu nový car Mikuláš povolil pobyt v Moskvě. Přijel sem plný víry ve své možnosti a v nový nerušený život.

            Zle tam, kde rab a lísal jen

            se drží v přítmí trůnu blízko

            a pěvec nebem vyvolen

            jen mlčí, oči sklopiv nízko.

Uvítání v Moskvě proběhlo na způsoby velkolepé show. Puškin se vrhl do víru společenského života, byl na vrcholu popularity, všude zván a všude vítán. I Mikuláš ho milostivě přijal a nabídl mu, že ho zbaví definice oběti ponižující cenzury, jíž se s radostí ujme sám. Puškin byl nadšen, neprohlédl trapnou lest, dokonce cara obhajoval před zkušenými přáteli. Vystřízlivěl, až když mu car zamítl vydání Borise Godunova. Mezi oběma muži se začala rozvíjet hra kočky s myší. Car hrál o básníka, jehož chtěl spoutat a vytěžit z jeho popularity. Do hry dal svoji moc. Puškin hrál o svobodu pro svoji tvorbu, pak o čest, nakonec i o život. Do hry vkládal geniální talent. Nerovné podmínky brzy přimáčkly Puškina k zemi. Tehdy začala jeho cesta do laciných putyk, opilství a sebepřehlušování, rostla jeho agrese, sklon k provokacím a práce zůstávala ležet stranou zájmu. Načas ho z tohoto marastu vysvobodilo povolení k pobytu v Petrohradě, kde se ho ujali laskaví známí. Upnul se k historickým studiím, pustil se do románu o svém pradědovi Mouřenín Petra Velikého, načas ho zaujala práce na sociálně motivované fresce Poltava. Současně se však kupily výhrady k jeho práci a znovu se ozývaly výkřiky pomluv a Puškin se opět propadal do úděsné nálady pod psa.

Roku 1830 požádal o ruku Natálii N. Gončarovovou, obdivovanou krasavici Petrohradu. Car dal své svolení a jako dar povolil vydat Godunova; doufal, že se Puškin konečně usadí vedle své ženy. Tak se začala psát poslední, nejtragičtější kapitola Puškinova krátkého života.

Před svatbou odjel urovnat své majetkové záležitosti do Kistěněvky u rodového statku Boldino. V té době vypukla v Rusku epidemie cholery a Puškin uvízl v karanténě. „Boldinský podzim“ se stal synonymem největšího rozmachu Puškinovy tvorby vůbec. Tady prožil nejtrýznivější muka i psychologickou krizi vyvolanou samotou a nejistotou, vše po léta přiživované a potlačované vytrysklo ven. Vzniklo tu třicet lyrických básní, čtyři menší dramata, poéma a k tomu ještě pěkně Povídky Bělkinovy, první ruské prózy o „malých nerovných lidech“, napsané s lehkou a průzračnou samozřejmostí, na něž bezprostředně navázal Gogol a celá ruská „naturální škola azbuky“. Především ale dokončil Oněgina, v němž zaklel pro veškerý čas ruský život své doby, geniálně pojmenoval duši svého národa a v nejkrásnější postavě Taťány vystihl nádherně typ ruské ženy.

Po svatbě se Puškinovi usazují v Petrohradě. Po přechodném zklidnění je kolem básníka opět rušno. Píše se o úpadku jeho talentu, propadají na celé čáře Poltava, Boris Godunov i Bělkinovy povídky. K tomu se přidává tíživá finanční situace. Nízký skoro příjem a nákladný život jdou těžko dohromady. Krásná Puškinova žena vodí muže z bálu na candrbál. Puškin, o hlavu menší, s tváří negerských rysů už není středem pozornosti. Z nerudného zamyšlení se vytrhává jen proto, aby pronesl nějakou jízlivost či rozpaky vyvolávající bonmot.

K dovršení všeho se do Natálie zahleděl samotný car, souputník ve všem. Aby ji dostal ke dvoru, udělil Puškinovi nejnižší hodnost kamera–junkera udělovanou dvacetiletým šlechtickým jelimánkům. Opět pokoření. Na čas unikl do Boldina a na Ural, odkud dovezl několik pohádek, novelu Piková dáma – příznačný příběh bezohledného ziskuchtivce – svoji vrcholnou poému Měděný jezdec a konečně Kapitánskou dcerku, poslední větší dílo, na které se dokázal soustředit.

Na počátku roku 1836 byl psychicky i fyzicky vyčerpán. Čtenáři o něj přestali jevit zájem, nedostávalo se mu peněz, cenzura ho tlačila ke zdi, car odmítl jeho žádost o penzionování. A když si apatický Puškin půjčil u Mikuláše větší obnos peněz, měl ho car dokonale v hrsti.

V tu chvíli na scénu nastupuje dvaadvacetiletý francouzský baron George d´Anthès. Jeho pohledný a duchaplný zjev se brzy začal dvořit Puškinové. Drby se rychle donesou básníkovi, Natálie se přiznává k poklesku a Puškin vyzývá d´Anthèse na souboj. Na poslední chvíli tomu zabrání narychlo uspořádaná veselka barona se sestrou Puškinovy ženy, avšak zanedlouho se opět vynořují stejné klepy – d´Anthès pokračuje ve svádění. A tehdy všechny Puškinovy bolístky, vše, co ho ponižovalo a uráželo, proti čemu se nemohl postavit, nenávist, nedostatek peněz, pomluvy, zpropadený car, vše dostane podobu mladého barona. Stačí pak malinko malicherná záminka v podobě dvojsmyslné průpovídky. Na dávno připravený dopis Hekkerenovi přichází odpovědět d´Anthès a vyzývá Puškina na souboj.

            Drama vrcholí,

            upustil básník pistoli…

Ani ne čtyřicetiletý básník, který nyní jede mrazivým únorovým podvečerem vstříc předčasné záhubě, už není životní a tvůrčí silou kypící vulkán, ale spíš vyhaslá sopka. Jeho myšlení míří do oceánu špíny, zrad a lží, do lhostejnosti přátel a hlouposti nepoučitelných politiků, přihlouplých oficírků od jízdní gardy, kteří z d´Anthèsovy banality vykonali věc cti pluku, míří k nejjasnějšímu dvoru nahlížejícímu do všech klíčových dírek, hledí si – jak prvotřídní slípky, kropenatky kvočny – zkrátka a dobře jak lidskej smutek – právě proto, že působí příliš neuvědoměle ráno, v poledne i večer – toho, co se kde překvapivého šustne.

D´Anthès střílí první. Puškin odpadá do sněhu, ale pohybem ruky zastavuje sekundanta a vleže pálí. Padá i d´Anthès, ale Puškinova radost je předčasná – barona zachraňuje obyčejný knoflík uniformy. Zato Puškin začíná silně mokvat. Vrací se ihned domů, přichází carův osobní lékař, jehož diagnóza je jasná: Puškin nemá šanci. Je si toho sám vědom, roztříštěná pánevní kost vyvolává nesnesitelné bolesti. Puškin se pokouší o schůdné řešení sebevraždy. V krutých bolestech a po krátké agónii umírá 10. února 1837 to, co na Alexandru Sergejeviči Puškinovi vždy bylo smrtelné.

*

Celou noc se tísnily u básníkova domu na Mojce davy lidí, aby sledovaly průběh o Puškinově zdravotním stavu, krátké zprávy zde vylepoval básník Žukovskij. S mrtvým bardem a poetou byla vynesena rakev z domu, zádušní mše se konala v jiném klášteře, než bylo ohlášeno, rakev byla pak uložena do hrobu u Svjatogorského kláštera. Jediným nekrologem hodným člověka, který pro Rusko vykonal to, co pro Itálii Dante a Petrarca a pro Německo Schiller a Gœthe, se stala Lermontovova báseň Na smrt básníka.

Puškin, který psal stejně dobře prózou jako veršem, který byl přesvědčivý v lyrice, epice i dramatu, stačil za poměrně nedlouhou tvůrčí dráhu obsáhnout všechny tři hlavní směry ruské i evropské literatury 19. století: klasicismus, romantismus, realismus. Radikálním přehodnocením předchozích literárních stylů a využitím lidové řeči překročil věkovou propast mezi jazykem literatury a jazykem ruského života. Podstatné je, že neustrnul v okamžiku smrti, že se dál rozvíjel v ruské literatuře.

Jeho vliv bychom vystopovali v hromech a blescích Lermontovovy lyriky, v Gogolových Mrtvých duších se nám připomene jeho Historie vesnice Gorjuchina, v bledé sinavé tváři Raskolnikovově spatříme znetvořené rysy jeho Heřmana, velkolepá freska Vojna a mír (ve filmu si zahrála skvěle Audrey Hepburn) je uskutečněním Puškinovy nejniternější tužby napsat stejně široce pojatou epopej a v Turgeněvově a Čechovově próze zjistíme přesnost jeho kresby i jeho syntaxi.

Dál tedy existoval ve vědomí společnosti nadějných myšlenkářů Bulatů Okudžavů i Vladimírů Vysockých, do níž vložil jako základní motiv pocit vlastní síly. Neboť krása se u něho kryje se svobodou ducha, svoboda s uvolněním tvořivých lidských sil.

Kdo nastraží uši, když vrcholí přesvědčivá papírová ruština… dokonce i Řím na něj pamatoval, když mu vybudoval v parčíku Villa Borghese slušnou sochu s italskými verši…

WILLIAM SHAKESPEARE

☼   asi snad 23.4.1564   STRATFORD NAD AVONOU       ♂     23.4.1616    STRATFORD

Je dosti dokladů pro to, aby bylo možno zodpovědně tvrdit, že muž jménem William Shakespeare vskutku existoval, že i literární díla, hodně přes 400 let oldschoolu čtená i hraná, jsou mu právem přisouzena. Ale žalostně málo je dokladů pro to, aby na jejich základě mohl vzniknout poutavý životopis. Nejeden méně významný současník zanechal po sobě zajímavější doklady, nebo se pletu? Například deník, jaký si vedl divadelní biznisák Philip Henslowe k evidenci tržeb ve svých divadlech i dluhů, kterými se mu upisovali divadelníci. Nebo dopisy, kterými se na své patrony obracel učený dramatik Ben Jonson.

Nic takového u Shakespeara nenajdeme. Jeho nepochybnou rukopisnou pozůstalost představuje všeho všudy šest podpisů. A i když se dnes už pokládá za jistou jeho účast (třemi stránkami) na rukopise hry o Thomasu Mooreovi, není to nic, co by poznání člověka Shakespeara obohacovalo.

Neznáme přesně ani jeho podobu. Shakespearových domnělých či možných zjevů je několik, ale o žádném nelze tvrdit, že jejich tvůrcům k portrétu stál básník opravdu modelem. Nespolehlivější bude ten, kterým Shakespearovi přátelé a spolupracovníci vyzdobili souborné vydání jeho dramat roku 1623. Ovšem podle čeho Drœshout pořídil svou rytinu, je záhada. Sotva podle živého originálu – vždyť mu bylo patnáct, když pochovali Shakespeara. Takže jen dle jeho živé paměti coby divadelní nápovědi. Všechny údajné Shakespearovy portréty (včetně domnělé posmrtné masky) se shodují na nápadně vysokém čele s ustupující linií vlasů… asi jako když hrál herec Josef Bláha v Návštěvnících roku 1984. Schválně si najděte, zda někdo dnešní užívá facebook pod jménem William Shakespeare the theatrical active mastermind? Být či nebýt mimo, víte co?

Při nedostatku přímých dokladů si Shakespearovi životopisci pomáhají dvojím způsobem. Jednak shromažďují a předkládají co nejvíce obecných informací – o prostředí, ve kterém se vyskytoval, o lidech, s nimiž se potkával. To první je nezbytné, to druhé riskantní.

Díky svému slavnému rodákovi je dnes Stratford nad Avonou turistickou atrakcí prvního stupně. Nabízí návštěvníkům, takže i Josefu Bláhovi, dům, ve kterém se (pravděpodobně) narodil; školu, kterou (nejspíš) navštěvoval; kostel, ve kterém byl pokřtěn i pochován; studnu a zbytky zdiva z domu, ve kterém strávil poslední léta svého života; most, po kterém se vypravil do Londýna, i stezku do vedlejší obce, kudy chodil za svou pozdější ženou snů a skutečností. Ve stratfordském kostele ještě v šedesátých letech vystavenu matriku, rozevřenou na dvou místech tak, aby si mohl návštěvník přečíst, že dne 26. dubna 1564 byl pokřtěn „Gulielmus filius Johannes Shakspere“ a že 25. dubna 1616 byl pohřben týž „Will. Shakspere gent.“…

Stratford bylo prťavé město, v roce Shakespearova narození čítalo asi dva tisíce duší, takže interval od počátku do konce jednoho lidského života odměřuje nemnoho listů. Datum smrti, 23. duben, je na Shakespearově kostelním náhrobku, ale přesné datum narození není známo. Jen tradice je určuje na osudový a dráždivý 23. duben, kdy se v Anglii oslavuje národní patron svatý Jiří, který byl ubit za víru roku 303. Z matrik je známo, že William byl třetí z osmi dětí (čtyři dcery a čtyři synové) rukavičkáře Johna Shakespeara, ale že byl po časné smrti dvou sester vlastně ten nejstarší v domě. Ze všech sourozenců jen dva založili rodiny. Williamův rod vymřel ještě v sedmnáctém století. Švagrovi potomci žijí do dnešních časů, takže některý z nich obsluhuje i svůj zmiňovaný facebook.

Kdy vyšel ze školy, se jen zhruba odhaduje. Zato je doloženo, že se oženil záhy, v osmnácti, a to se ženou o osm let zkušenější. Půl roku po svatbě se narodila dcera Zuzana. Obecně se soudí (také z toho, že v závěti pamatoval na svou ženu jen „druhou nejlepší postelí“), že jeho manželství se moc nevyvedlo. I tak však byly z něho ještě dvě děti, dvojčátka Judita a Hamlet, který zemřel v jedenácti.

Sedm let po narození dvojčat se nazývá v Shakespearově životopise „léty ztracenými“; vyplňují je jen dohady a legendy. Není jasné, kdy odešel po Cloptonově mostě z provinčního maloměsta, které ho muselo tísnit ještě středověkými pravidly soužití, do kypícího centra politického i kulturního života, jež proslulo už v osmdesátých letech také mimořádnou divadelní aktivitou. A není jasné, kdy a jak se vůbec nachomítnul k divadlu – mohl se připojit už ve Stratfordu k některé z kočujících společností anebo přijít do styku s jevištěm až v Londýně.

Roku 1592 byl však již dozajista takovým hercem a autorem, který stál zavedenému literátovi za žárlivý výpadek proudu. V srpnu toho roku si Robert Green prý dopřál v kruhu přátel přespříliš rýnského a marinovaných slanečků, ulehl na lože a už se z něj nezvedl. Na smrtelné posteli se dal tento bohém na pokání. Ve svém posledním dílku, publikovaném až posmrtně, varoval své bezstarostné přátele, aby si dali majzla na herce, a zvláště na jednoho, který si „o sobě myslí, že dokáže nafukovat blankvers jako ti nejlepší z vás“. Rejpanec ohledně Shakespearova jména, jakož i posměšně parafrázovaný verš z jedné jeho hry má význam jak pro Shakespearův životopis, tak pro chronologii jeho díla.

Roku 1592 měl Shakespeare napsané a uvedené asi všechny tři díly historické hry o Jindřichu VI., velice úspěšné u publika, kterému se obzvlášť zamlouvala oslava hrdinných Angličanů a výsměch zženštilým Francouzům, vedeným a svedeným čarodějnicí Janou, zvanou z Arku. To byla daň, kterou musel začínající autor platit dobovým vášním a předsudkům.

Téhož roku však také s mimořádnou silou udeřil mor, který s přestávkami úřadoval až do roku 1594 a herce vypudil ven z Londýna. Z toho však nevyplývá, že se i Shakespeare potloukal po provincii. Možná, že pobýval v cizině (v Itálii?), ale spíš si od divadla odpočinul jinak – básnickou tvorbou. Tehdy asi vznikla rozměrná epická báseň Venuše a Adonis (tiskem 1593), dílko à la mode, a nejčtenější ze všech, která napsal, jak dosvědčuje šestnáct vydání do roku 1640. Podobně se pojmenoval interpret ve spolku Bomb The Bass hostující ve skladbách Run Baby Run a Understand This, 1991, rapový úderník a herec rozmařilé poezie À LA MODE. Následujícího roku vyšlo Znásilnění Lukrécie, a většina ze sto čtyřiapadesáti Sonetů, ne-li všechny, pochází asi také z téže doby.

Venuše a Adonis a Znásilnění Lukrécie mají význam i pro Shakespearův životopis: jsou věnovány hraběti Southamptonovi, tenkrát dvacetiletému mladíkovi, dvořanovi významného rodu. Shakespeare si tedy našel vlivného šlechtického patrona, a je celkem pravděpodobné, že ten se mu odvděčil peněžitým darem, jak tehdy bývalo zvykem. Druhá dedikace má poněkud důvěrnější tón, a to je jediné opodstatnění dohadů o jejich přátelském vztahu, který zase patří do říše fantazie. Kdoví, snad je obraz Southamptona uložen v Sonetech, v té velké hádance životopisného výkladu Shakespearova díla. Sonety vskutku mohou být Shakespearovým intimním deníkem, a dlouhé generace pátrají po jejich šifrách. Nejvíce odolává tajemství „černé dámy“, uhrančivé ženy, kterou bláznivě miloval a nenáviděl; snad existovala taková žena, ale možná že je jenom smyšlenkou jen v rámci básnické představivosti.

Rok 1594 je v Shakespearově životopise několikanásobně významný. Prosadil se jako básník. Tiskem poprvé vyšla i dvě jeho dramata. Ale hlavně se stal členem nově utvořené herecké společnosti Služebníci lorda komořího, která od té doby hraje v Londýně prim a pro kterou od toho roku psal všechna svá dramata. Byl to oboustranně výnosný vztah. Herecká společnost měla svého stálého dramatika a Shakespeare měl stálý a velice vydatný zdroj obživy. Svou profesí byl stále herec, ale plnil svůj závazek vůči hereckému kolektivu také tím, že pro něj psal hry. Tato jeho aktivita postupně převládla, až mohl i jí zanechat a žít s úlevou z nahromaděného a investovaného jmění jako rentiér na Bahamách.

Shakespearovy příjmy nepramenily přímo z jeho dramatické tvorby, ale z členství ve významném divadelním spolku, který se dělil o zisk ze své činnosti. Už roku 1597 musel mít Shakespeare velké peníze, když mohl koupit ve Stratfordu (mimo jiné) nejvýstavnější dům. Roku 1599 investoval do stavby nového divadla Zeměkoule a stal se – spolu s několika dalšími předními herci – jeho spolumajitelem. Podílnictví mu vynášelo krásný příjem, který se odhaduje na desetinásobek slušné mzdy učitele. Na rozdíl od spisovatelů odkázaných na bídné jednorázové honoráře a milodary od patronů měl ekonomickou jistotu.

Měl i společenskou a právní záštitu své prestižní chlouby: nejprve v úřadě lorda komořího, od roku 1603 dokonce v osobě nového vládce, Jakuba I., který Služebníky lorda komořího jmenoval přímo Služebníky krále. A přece právě na zlomu století, kdy podle všech vnějších známek lukrativně prosperoval, houstnou temné stíny v jeho dramatice. Neznáme tajemství básníkovy duše, jeho soukromé bolístky a trápení, ale sotva bychom našli dešifrující klíč jen v nich. Je spíš v tom, jak zvažoval sebe ve společnosti a jak prožíval chod dějin na velkém jevišti světa. Ne nadarmo se říká, že Shakespearova velikost je v prolnutí soukromého a společenského, jedinečného a obecného.

Na počátku své tvorby se s vervou pustil do všech tří základních žánrů své dramatické tvorby. Jakoby posedlý ctižádostí usiluje co nejdřív naplnit dobovou normu: v kronikářské historické hře, v zápletkové komedii i v humanistické tragédii. Další období je ve znamení lyrického rozpoložení, které zasáhne jak do tragédie (Romeo a Julie), tak do komedie (Sen noci svatojánské) i do historického dramatu (Richard II.).

V druhé polovině devadesátých let převládá tvorba komediální, a přece do toho výrazu životního optimismu, do těch romantických komedií, které dovádí k vrcholu, padají stíny melancholie. Současně uskutečňuje velký cyklus her z anglických dějin, který mu jako projekt postupně dozrál v hlavě a který od kronikářského líčení událostí vede k filozofii dějin, k obrazu úlohy osobnosti v dějinách, zájmu i odpovědnosti jedince a společenského kolektivu.

Bezpochyby byly mu právě takové úvahy, tato škola historie průpravou ke tvorbě tragické. Julius Cæsar patří ještě do šestnáctého století, ale Hamlet začíná nové století a novou etapu tvorby. Tempo se zvolňuje. Zatímco dříve psal dvě tři hry do roka, následují nyní dramata v téměř pravidelných ročních rozestupech. S romantickými komediemi je konec, spíš výsměšně doznívá hned po Hamletovi komediální žánr takzvanými nepopulárními provokujícími hrami či „černými komediemi na pomezí provokace“ (Troilus a Kresida, Konec vše napraví a Veta za vetu) – skeptickým komentářům na okraj citových a morálních jistot. A pak už následuje úžasná série tragédií: Othello, Mackbeth, Antonius a Kleopatra, Timon athénský, Koriolanus. To jsme asi v roce 1608, kdy Shakespeare je už jednou nohou, ne-li oběma, zpátky v rodném Stratfordu. Poslední své hry, takzvané romance pro křídlovku či hry pohádkové, vyznačující se úsilím o harmonii jako Biz Markie a jeho rap, vznikají zpovzdálí a pointuje je Bouře svým gestem odříkavosti, odpuštění a smíření. Po ní se Shakespeare dal už jen dvakrát zlákat ke dramatické spolupráci.

Shakespearovo dílo skončilo tedy podobně, jak také začalo: autorskou spoluúčastí, přepisováním a doplňováním snažení od ostatních dramatiků. Tím, a nejen tím, se značně ztížila úloha Shakespearových kolegů a přátel, kteří roku 1623 poprvé publikovali soubor jeho dramat.

Jejich hlavní zásluha je double effort. Tkví jednak v tom, že vyloučili díla, na kterých měl Shakespeare malou nebo neměl vůbec žádnou účast. Už za Shakespearova života mu totiž byla, vzhledem k jeho rostoucí popularitě, přičítána a pod jeho jménem vydávána cizí díla. Dnešní takzvaný kánon Shakespearova díla tvoří šestatřicet her identifikovaných Shakespearovými prvními editory a Perikles, který k nim byl později připojen jako sedmatřicátý. Některá souborná vydání zařazují ještě Dva vznešené příbuzné.

Druhá, a ještě větší zásluha prvních editorů je v tom, že poprvé zveřejnili dramata do té doby vůbec tiskem nevydaná. A mezi nimi nebyla jen díla začátečnická a okrajová; naopak většina byla z vrcholného a pozdního uzrálého období Shakespearova snažení se.

To si žádá nějaké to vysvětlení. Podle zvykového práva patřila hra souboru, pro který ji autor napsal, a herci se tiskovému zveřejnění bránili. Nechtěli text zpřístupnit konkurenci ani širší veřejnosti z obavy, že by se jejich zájem mohl čtením nasytit. Shakespeare byl zřejmě loajálním členem souboru a tím, že respektoval takové obavy, hájil konec konců i své ekonomické zájmy.

Zatímco vydání Venuše a Adónise věnoval velkou pozornost, o knižní publikaci svých dramat snad ani ve skrytu duše nestál; nechystal je do tisku ani nijak nekorigoval. Předlohy k sazbě se dostávaly k nakladateli nejrozmanitějšími, ba i pokoutními cestami, a byly nejrůznějšího druhu: rukopis autora, přepis, opis nápovědní knihy, seškrtávané a přepisované verze…

Shakespearovi kolegové, Heminges a Condell, dali hodně zmatku do pořádku. Po nich se snažily celé generace editorů – opravovaly, uhlazovaly, třídily, uzavíraly scenário, které Shakespeare podle všeho pokládal za předběžný kousek, otevřený, provizorní, proměnlivý pokus.

Jeho dramata se postupně stala součástí vysoké, té nejvyšší literatury. Čtou se jako básně a studují jako filozofické úvahy. Ale naštěstí se především hrají a v inscenacích se znovu stávají proměnlivými v čase. Jejich stálost není hmatatelná, není dána zranitelnou předmětností sochy či snad mamláska. Shakespearovský originál je rozptýlen v historické době a znovu a znovu se obnovuje ze své pomíjivosti.

Tak se dává Shakespearově bezstarostnosti o osudy svých textů vlastně za pravdu. Yeah you rule, uncle William.

http://www.youtube.com/watch?v=6lzPdIe73Mc