SVĚTLANA JEVGEŇJEVNA SAVICKÁ

☼     8.8.1948   MOSKVA  a to včera oslavila sladce 65. výročí svého nekonečného příběhu moudrosti

„Mám ráda přesnost, osvojila jsem si umění nezapomínat na detaily. A mnohdy mi to zachránilo život.“

Savická

*

Ve skafandru sexy objekt Světlana se ani tolik nelišila od mužské posádky. A tak to přece nemá být. Savická se vyjádřila, že dělení profesí na čistě mužské a čistě ženské je pouze relativní. V letectvu i v kosmonautice mohou dle jejího mínění excelovat ženské buňky stejně efektivně jako ty mužské. A celý její dosavadní život o tom nakonec svědčí.

Bylo jí třináct, když se z vesmíru ozval hlásek Jurije Gagarina. Patnáct, když startovala Valentina Těreškovová. Možná že byla někde mezi pionýrskými šátečky, které našinec Milan Codr tehdy viděl při uvítání první kosmonautky světa na Rudém náměstí v Moskvě pochodovat před tribunou čeho jiného než Mausolea. V šestnácti se Světlana přihlásila do výsadkářského klubu. Její otec, maršál letectva, dvojnásobný hrdina SSSR a účastník války, se o tom dozvěděl mezi posledními.

Než dokončila střední školu, měla na svém kontě stovky seskoků. Stala se mistrem výsadkářského sportu. Po maturitě vedla její cesta na Moskevský letecký institut, na fakultu stavby letadel. A současně se studiem začala plachtit. Během prvního semestru zvládla teorii. A ve druhém se vznesla k obloze na Jaku 18. Letiště v Tušinu bylo skoro nalepené vedle institutu – pouhé tři zastávky autobusem. Za dva roky zvládla Světlana vyšší pilotáž a stala se členkou mistrovského družstva Sovětského svazu. V pětašedesátém uskutečnila tři seskoky ze stratosféry a každý z nich se stal novým světovým rekordem. Při jednom z nich opustila palubu letounu ve výšce 14 kilometrů. Tehdy jí bylo jen sedmnáct. Ve dvaadvaceti se stala absolutní mistryní světa ve vysoké pilotáži na vrtulových letadlech.

Po skončení institutu si Savická dobře uvědomila, že inženýrská profese se dá jen velmi ztěžka skloubit s profesí aktivního sportovního letce. Rozhodla se probít na školu zkušebních pilotů, která je Mekkou nejlepších letců. Prosadila svou vůli a skutečně se sem bez jakékoliv protekce „vetřela“. Složité figury vysoké pilotáže za ni nikdo na obloze nemohl vykreslit. Musela se spoléhat jen a jen na vlastní síly.

Ve škole zkušebních pilotů se současně s plněním učebního plánu věnovala rekordním rychlostním letům. V roce 1977, to jí bylo devětadvacet a mně pouhý rok, dosáhla na sériovém nadzvukovém letounu L–133 rekordní výšky 21 130 metrů. Dva roky předtím zdolala rychlostní rekord převyšující dvaapůlkrát rychlost zvuku. Celkem dosáhla tří výsadkářských světových rekordů a patnácti leteckých. Jedenáct z nich nebylo do dne jejího startu do vesmíru překonáno. Víc než pětsetkrát skákala padákem. Na dvaceti typech letounů nalétala celkem 1500 hodin. Můžeme jí věřit, že se nenudila.

„Říkají o mně, že vůbec nepodléhám emocím. Ale není to pravda. Při seskocích i při létání mi vzrušení jenom překáží. Mám ráda přesnost, osvojila jsem si umění nezapomínat na maličkosti. A mnohdy mi to zachránilo život.“

Na první tiskové konferenci ve Hvězdném před odletem na kosmodrom se Světlany novináři ptali: „Jakých vlastností si nejvíc ceníte u mužů a jakých u žen?“

„Nedělím lidské vlastnosti na mužské a ženské,“ odpověděla duchapřítomná Savická. „U lidí si vážím ukázněnosti, cílevědomosti a lásky k práci.“

Téměř dvě desetiletí byl vesmír vyhrazen pouze mužům alfa kosmickým. Od vesmírné pouti Valentiny Těreškovové uplynulo dalších devatenáct roků. V tomto období se vedlo mnoho diskuzí o tom, zda se mají k vesmírným letům připravovat další dámy ve skafandrech. Dokonce i během kosmonautického výcviku Savické zaznívaly tu silněji, tu slaběji hlasy, zda není ještě příliš brzy na to, aby se plánovaly pracovní lety žen na orbitální stanice už v osmdesátých letech. Savická na adresu podobných hlasů poznamenala: „Za sto roků si na podobné diskuze určitě nikdo nevzpomene. A uším našich potomků bude znít přímo divošsky, že kdysi vůbec mohla vzniknout otázka, zda ženské mohou nebo nemohou létat do vesmíru.“

PRVNÍ CESTA NA SALJUT 7

Byl pozdní večer 19. srpna 1982. V okamžiku startu kosmické lodi byla na Bajkonuru už hluboká noc. Na dráhu kolem Země se Sojuz 7 dostal daleko na východě, kde se už vyjasňovalo jitro. Loď se dala vstříc rodícímu se ránu, jako kdyby chtěla přehodnotit samotný čas…

Dvacátého srpna 1982 se Sedmička připojila k orbitální stanici – k Saljutu 7.

Kosmonauti Berezovoj a Lebeděv oznámili Řídícímu středisku: „Připravili jsme našim hostům chléb a sůl… A pak vzácnost – kosmické květy.“

Byl to huseníček. Poprvé v historii kosmonautiky vyrostl na dráze ze semínek, rozkvetl a dal znovu semínka. Mnoho posádek do té doby uskutečňovalo biologické pokusy. Každá se snažila „uzavřít kruh života“. Vypěstovat ze semínek nová. Nikomu se to však doposud nepovedlo. Teprve Berezovoj a Lebeděv po stu dnech práce na oběžné dráze se mohli poprvé vůbec pochlubit takovým úspěchem. Mohli přivítat opravdovými květy i první ženu, která začala spolu s muži pracovat na orbitální stanici.

První dny na orbitálním komplexu byly věnovány především lékařským pokusům, jež byly zaměřeny na návštěvnickou posádku (Popov, Serebov, Savická). Je pochopitelné, že nejvíc omotána dráty s různými snímači byla Světlana. „Podle mne probíhá všechno dobře,“ oznámila Savická po dvou dnech na Zemi. „Je třeba si na beztíži zvyknout. K žádným velkým překvapením nedošlo.“

„A který pokus vás, Světlano, zaujal nejvíc?“ zajímala se po několika dnech Země – tedy její operátoři jak na běžícím pásu.

„Samozřejmě, Tavrija!“ okamžitě odpověděla Savická.

Právě při tomto experimentu se kladly první základní kamínky k orbitální farmakologii. Dnes je zcela jasné, že se ještě do konce tisíciletí objeví na oběžných drahách továrny na výrobu vzácných lékařských preparátů (článek vznikal v období 1988 jako Olympijské hry v Soulu s úřadujícím zlatým střelcem panem Vargou). Jedním z hlavních problémů současné pozemské farmakologie je čištění preparátů oddělováním jednotlivých látek, čímž se zvyšuje jejich léčebná účinnost a odstraňují se zároveň nežádoucí vedlejší efekty. Dosahuje se toho především elektroforézou. Umístíme-li směs různých částic do elektrického pole, pak se začnou pohybovat k elektrodám různou rychlostí v závislosti na náboji a velikosti. Proto se taková směs zanedlouho působením elektrického proudu rozdělí na několik stejnorodých složek, které je možno oddělit a dál využívat. Cílem tohoto prvního pokusu bylo najít nejefektivnější typ elektroforézy a zhodnotit jeho možnosti.

Savická se Serebovem pracovali i s velmi citlivým francouzským přístrojem – fotokamerou Piramig. Je zajímavé, že mezi pětkou kandidátů vybraných ve Francii ke kosmickému letu, byla i jedna femme – F. Vernierová – odbornice na optické přístroje a známá plachtařka. Velmi toužila pracovat ve vesmíru právě s kamerou Piramig, ale bohužel… během jednoho seskoku padákem si zlomila nohu. Představitelce něžného pohlaví se však přece jen podařilo zkoumat touto kamerou Zemi i vzdálený vesmír.

Druhá kosmonautka světa – Světlana Savická – neměla během svého pobytu na stanici žádné úlevy. „Zaregistrovali jsme,“ řekl jeden z vedoucích směn v Řídícím středisku, „že její přítomností zavládla na stanici srdečnější atmosféra. Mužská část týmu plnila předepsané cíle s ještě lepší náladou, hoši se víc usmívali a – víc se holili.“

PRVNÍ VÝSTUP ŽENY DO VESMÍRNÉHO PROSTORU

Po přistání lodi Sojuz T–7 v srpnu 1982 se Savické ptali na další smělé plány. Odpověděla: „Je nutno promyslet všechny výsledky z prvního letu a pak se připravovat k dalšímu. Mým velkým snem je podívat se ještě jednou na Saljut.“

Pracovala asi rok v letecké konstrukční kanceláři. Pak přešla do konstrukce kosmických přístrojů. Zabývala se technickou přípravou nových posádek a znova se začala chystat do vesmíru.

„Mnozí se dodnes domnívají, že kosmonautika a letectví nejsou dobré pro ženy. Někdy se setkávám s podobnou psychologií: Pokud běží všechno dobře, tak všichni drží hlasivky v tichosti. Ale jestliže se ti nepodaří třeba maličkost, hned se objeví řeči jako: Stalo se tak proto, poněvadž tam pracovala ženská (přitom možná muž, který to tvrdí, se dopouští daleko horšího pochybení).“

Už při přípravě k prvnímu kosmickému letu se Světlana snažila, aby poznala kosmickou loď do posledního šroubečku. Proto nová funkce palubního inženýra pro ni znamenala jenom přesednutí z pravého křesla do levého (směrem od velitele). „Jsem velmi ráda, že mohu letět s Džanibekovem. Má obrovskou zkušenost s řízením kosmické lodi i s vedením různých posádek. S takovým velitelem se cítíš jako za kamennou zdí. S dalším členem nové posádky – Igorem Petrovičem Volkem – jsem se seznámila dřív než s někým jiným z oddílu kosmonautů. Když jsem se dostala do školy zkušebních pilotů, byl tam už skutečným kadetem v jádru esem.“

Když raketa vynášela loď Sojuz T–12 dne 17. července 1984 na oběžnou dráhu, puls Džanibekova ani Volka se téměř nezvýšil. Savická svoje vzrušení nemohla potlačit, ale její hlášení – právě její hlas sděloval Řídícímu středisku podrobnosti o stavu palubních soustav, o parametrech atmosféry v lodi i o začátku přetížení – zněl jasně a pevně. Jen nepodplatitelné snímače registrovaly puls 120 b.p.m. …

Po půlnoci 19. července přeplula posádka Sojuzu T–12 do nitra Saljutu. Přivítali ji tam Kizim, Solovjov a Aťkov. Celá expedice se od té chvíle skládala ze šesti kosmonautů.

Palubní inženýři Světlana Savická a Vladimír Solovjov museli dokončit konzervaci nejdůležitějších soustav Sojuzu T–12. Pak měla Světlana na programu pokus Tavrija. „Od mého prvního letu neuběhlo moc času, ale už se ukázaly výsledky experimentů, které jsem na tomto zařízení uskutečňovala. Několik vědeckých ústavů spojilo svoje úsilí. Vědci zorganizovali poloprůmyslovou výrobu některých preparátů, jejichž základ jsme získali na Saljutu 7.“

V Řídícím středisku byl kosmonaut Alexandr Serebrov, který letěl se Světlanou při jejím prvním letu. Pozorně sledoval nové pokusy: „Zajímá mne pochopitelně jejich průběh. Vždyť jsem se jimi zabýval od prvních začátků. Do zvláštní zkumavky se přečerpá roztok, pak se zapojí elektrické pole. Bílkovina se rozdělí na čtyři frakce. Světla pracuje se zařízením několik hodin, ale získala přitom tolik preparátu, že to bude stačit na několik měsíců velkému vědecko–výzkumnému ústavu. Přitom kvalita materiálů je vynikající, v pozemském zařízení nelze podobné získat. Kosmické preparáty jsou patnáctkrát až dvacetkrát čistší než pozemské. Dovedete si jistě představit, co to znamená pro lékaře.“

25. července v 16 hodin 55 minut středoevropského času se otevřel průlez ze stanice do vesmíru. Savická spatřila jasné světlo Slunce a tisíce hvězd.

Vladimír Džanibekov nejenom že výstup zajišťoval a řídil, ale šel také první. Poprvé byla žena ve volném vesmíru, poprvé venku člověk svařoval, tavil, řezal i letoval, pracoval s kovem, zajišťoval kompletní servis jako mechanik.

„Drazí přátelé,“ slavnostně zahájil Džanibekov svou reportáž. „Teď poprvé v historii kosmonautiky pracuje mimo orbitální stanici zástupce druhé polovičky lidstva!“

„Vladimíre Alexandroviči,“ zastavil ho energický hlas. „Co to má znamenat, druhé??...“

„Jen se podívejme, ona na něho jde málem pěstmi!“ komentoval ostrý pohyb skafandru na obrazovce kterýsi ze specialistů.

Ale to bylo ještě při tréninku ve vodním bazénu Střediska přípravy kosmonautů ve Hvězdném…

V kosmu to bylo trošku míň slavnostní a bez zbytečných oslavných keců. Džanibekov seděl už ve skafandru v těsném přechodovém úseku stanice spolu se Savickou a pár sekund před otevřením průlezu si povzdychl: „Kdyby tak byla alespoň žvejka…“

„Raději o tom nemluvme, chce se mi jíst a pít!“ povzdechla si Světlana.

„Tak jak to s vámi vlastně je!“ rozhořčil se operátor na Zemi. „Měli jste na to myslet dřív než jste se vydali na cestu.“

Pak se konečně průlez otevřel.

Světlana Savická vytáhla ze stanice kovový „koš“, v němž byl komplex univerzálního přístroje – URI (Univerzalnyj ručnyj instrument). Na vývoji a konstrukci této aparatury se podíleli experti z ústavu elektrického svařování v Kyjevě. Jeho počátky jsou ve VULKÁNU – v automatickém svařování uskutečněném ještě Kubasovem a Šoninem na kosmické lodi v říjnu 1969 i v zařízení ISPARITĚL, jímž se nanášely různé podklady na kovové vrstvičky.

Na obrazovce se objevila Světlana Savická, která držela v ruce paprskovou pistolku. Její levá ruka spočívala na ovládacím pultu. Z kazety byla vyjmuta první deska se vzorky přišroubovanými k podložce.

„Zapojuji,“ oznámila klidně. „Přístroj pod proudem, vidím stopu… Propaluji do vzorku díru… Slunce mi překáží hajzl, bije mě přímo do očí, ale stopa je vidět. Není tak rovná jako na Zemi, ale řez se výtečně zdařil…

Začínám vařit… Kov je roztaven… Skafandr 0,30, kyslík 360.“ To už je strohé hlášení zkušeného pilota svědčící o sebeovládání i vnitřní kontrole. Hlášení o tlaku ve skafandru a v kyslíkové nádrži.

„Obrázek je výtečný!“ pochvalovala si Země.

Výstup první ženy do volného kosmického prostoru byl zároveň přesvědčivým důkazem o obrovském pokroku sovětské kosmické medicíny. Právě její rozmach v sedmdesátých a začátkem osmdesátých let a vývoj nových technických prostředků k zajištění bezpečnosti kosmonautů vytvořily podmínky k tomu, aby se i žena mohla odvážit tohoto kroku bez sebemenšího zaváhání o správnosti…

ANTOINE DE SAINT–EXUPÉRY

☼    29.6.1900   LYON      ♂     31.7.1944   U SAINT–RAPHAEL

Saint–Exupéry se narodil v Lyonu. Aristokratický původ (otec pocházel ze staré limousinské šlechty, matka, rodem de Foscolombe, z Provence) mu nikdy nepřinesl žádné mimořádné výdobytky – jako dospělý se například mnohokrát potýkal s finančními krizemi.

Přestože přišel o otce již ve věku čtyř let, prožil jako prostřední z pěti sourozenců šťastné a okouzlené dětství. Bylo to jistě v první řadě zásluhou Antoinovy matky. Svým významem základní a silné citové pouto provázelo Saint–Exupéryho po celý život. A bylo to pouto vyvážené a oboustranné: láskyplná účast, s níž matka sledovala každý chlapcův krok, a nehynoucí oddanost syna. Citová výchova, kterou mu v mladém i mužném věku poskytovalo nepřetržité duchovní společenství s blízkou i vzdálenou matkou, dosvědčuje, kolik životadárné mízy může být v rodinných vztazích, v přirozeném lidském uskupení.

Od pěti let Antoine navštěvoval přípravku církevní školy v Mont–Saint–Barthélemy, od roku 1909, kdy se rodina přestěhovala do Le Mans, byl externím žákem tamější jezuitské koleje Svatého kříže. Školní zprávy hovoří o tom, že jeho píle nebyla nijak mimořádná, ale celkové výsledky lze označit za slušné v každém případě. Po maturitě na marianitské koleji ve Fribourgu (krátce předtím zemřel bratr François, s nímž Antoina pojily společně prožité roky v několika studijních ústavech) přišla na řadu Paříž. „Pršáček“ – tak ho kamarádi překřtili kvůli jeho frňáčku, a bude ho ta přezdívka maličko zlobit po celý život – v hlavním městě navštěvoval technickou přípravku na lyceu Ludvíka Velikého a chystal se ke zkouškám na námořní akademii.

Přišlo však první zklamání. V červnu 1919 při přijímacích zkouškách sice uspěl z matematiky na výbornou, avšak prašpatný výsledek francouzské slohové práce a ústní zkoušky z dějepisu a zeměpisu znamenal propad o ročník dolů. Oceán byl teď neskutečně daleko. Antoine se ještě pokusil řešit vše vstupem na Akademii výtvarných umění, kde začal studovat architekturu, ale spokojenost mu to neposkytlo. Rok a půl se bídně protlouká, je nešťastný a neklidný…

KŘÍDLA, KŘÍDLA!

První křest vzduchem prodělal Saint–Exupéry ve dvanácti letech se slavným pilotem Védrinesem. Silný zážitek se znovu ozval v dubnu 1921, kdy narukoval k 2. leteckému pluku ve Strasbourgu. Byl však přidělen do leteckých dílen. Usednout za „knikl“ vojenského stroje, to předpokládalo nejprve úspěšně složit civilní leteckou zkoušku. Antoine si zaplatil soukromé lekce na farmanu, chyběla mu však trpělivost. Když měl s instruktorem nalétáno něco málo přes hodinku, chtěl si vyzkoušet svou dovednost a vychutnat požitek sólového letu. Zmocnil se sopwithe Alsaské společnosti a vzlétl s ním. Jen zázrakem se mu podařilo přistát, když v kabince stroje vypukl požár. „Vy se v letadle nikdy nezabijete, jinak by se to už stalo,“ prorokoval mu tehdy velitel pluku.

Nakonec po převelení leteckou zkoušku složil, dočkal se i povýšení na vojenského letce a přidělení ke stíhacímu útvaru do Bourgetu, kde zažil svou první leteckou havárii. Vyvázl s frakturou lebky. V březnu 1923 byl demobilizován.

Všechno ho táhlo zpátky k letectvu, ale rodina snoubenky byla proti. Postarali se mu o zaměstnání v kanceláři cihelen, později pracoval jako obchodní agent – v Montuçonu ne právě úspěšně prodával kamióny. V té době začal intenzivně psát, první práci, novelu Letec, uveřejnil v dubnu 1926.

Rok nato, již jako zaměstnanec společnosti Latécoère, zajišťoval přepravu letecké pošty na lince Toulouse – Casablanca. Přestože pokračování trasy z Casablanky do Dakaru bylo ohroženo, neboť Španělé zakázali přelety nad Rio Oro, byl jmenován velitelem letiště na Cap Juby. Půldruhého roku bydlel na okraji pouště, vyjednával se Španěly, zachraňoval letce, kteří padli do rukou vzbouřených Maurů, a po nocích psal. Do Francie se vrátil v březnu 1929 – s rukopisem knihy Kurýr na jih. Nakladatel Gaston Gallimard nejen dílo přijal k vydání, ale současně nabídl Saint–Exupérymu smlouvu na sedm románů.

DÁL VE STEJNÉM KURSU

Když na počátku roku 1930 vyšel Kurýr na jih a když v dubnu byl jeho autor jmenován rytířem Čestné legie za zásluhy o civilní letectví, pobýval letec a spisovatel Antoine de Saint–Exupéry již téměř půl roku v Jižní Americe. Jako ředitel Aeroposty Argentiny organizoval letecké spojení v Patagonii, podnikal průzkumné lety a zakládal podpůrné body trasy. Při návratu do Francie v zavazadlech vezl nový rukopis, román Noční let, v srdci pak naději na opětné setkání s Consuelou Suncirovou, s níž se před časem v Argentině seznámil. Za dva měsíce, v březnu jedenatřicátého, se konala v Agay veselka.

Rok 1933 přinesl sloučení všech leteckých společností pod jednu peruť firmy Air–France. Pro Saint–Exupéryho se však místo u nové společnosti nenašlo, důvodem byly osobní antipatie nikoli k němu samotnému, nýbrž k jeho příteli Dauratovi, podle něhož byla vytvořena postava Rivièra v Nočním letu. Antoine tedy létal pro konstrukční společnost Latécoère. Při zkušebním letu s hydroplánem Laté poblíž Perpignanu chyboval a zapochyboval (snad s jedinou chybou během své kariéry pilota), stroj převrátil a potopil se s ním do moře. V poslední chvíli se mu podařilo z něj vyváznout a vyplavat na hladinu.

V následujícím roce jej Air–France přece jen přijala, ne však na místo pilota., nýbrž jen do oddělení propagace. Taková práce v něm nevzbuzovala žádné velké nadšení – navíc si za kampaně v Asii zopakoval nehodu s hydroplánem. Pro poruchu motoru sedal nouzově v deltě Mekongu – a výsledkem bylo těžké zranění nohy. Léčení a delší pracovní zaneprázdnění zavinilo, že teprve na poslední chvíli se začal zajímat o cenu 150 000 franků, která byla vypsána pro toho, kdo do 1. ledna 1936 překoná platný rekord na trase Paříž – Saigon. Na přípravu dálkového letu zbývalo pouhých čtrnáct dní. 29. prosince ráno startoval Saint–Exupéry s mechanikem na palubě z Bourgetu. Až do mezipřistání v Benghází probíhalo vše hladce, ale po dalších čtyřech hodinách letu havarovali uprostřed libyjské pouště. Noc, písek a hvězdy. A za dne žhnoucí slunce. Smůla takových rozměrů nasere. Po téměř třech dnech zachránila žízní umírající posádku karavana.

Šestatřicátý rok tedy začal pro Saint–Exupéryho nešťastně i šťastně. Své nepříjemné pokračování měl v událostech španělské občanské války, jíž se spisovatel hrdinsky zúčastnil jako zpravodaj pařížských listů. Do Španělska se vrátil ještě jednou i v roce následujícím, kdy kromě jiného opět létal na neprozkoumaných trasách v Africe a začal psát nedokončenou poému Citadela, své filozofické poselství dalším generacím.

Zájem o dálkové lety jej po celou tu dobu neopustil. Při nejbližší příležitosti navrhl ministerstvu letectví, že se pokusí o let na trase New York – Ohňová země. Po schválení odplul v lednu 1938 parníkem Ile–de–France do Spojených států a 15. února po poledni startoval z New Yorku směrem na Mexico City, Vera Cruz a Guatemalu. Tam se jeho palivem přetížený simoun při letu zřítil. Následky byly pro Saint–Exupéryho zlé: sedminásobná fraktura lebky, zlomená klíční kost, otevřená zlomenina ruky. Několik dní zůstal v bezvědomí, hrozila amputace paže, musel podstoupit opakované operace, než se to vůbec zahojilo.

Během rekonvalescence v New Yorku začal psát svou nejlepší knihu, román Země lidí. V léčení i psaní pak pokračoval doma ve Francii, do Spojených států se však v krátké době vrátil ještě třikrát – k jednání se svými nakladateli. Druhou z těchto cest absolvoval letadlem Lieuvenant–de–Vaisseau–Paris s přítelem Guillaumetem, třetí ukončil v srpnu 1939, pár dnů před vypuknutím světové vojny.

VÁLEČNÝ PILOT

Mobilizační rozkaz poslal záložního kapitána Saint–Exupéryho do Toulouse, kde měl vyučovat letecké navigaci. To se mu samozřejmě nelíbilo, chtěl k bojovému útvaru. Obrátil se na své známé a po mnoha intervencích dosáhl alespoň toho, že byl převelen k průzkumnému leteckému útvaru 2/33 v Orconte. Od listopadu 1939 tedy usedal za řízení strojů Potez, v lednu následujícího roku dostala letka třísedadlové letouny Bloch 174.

Po německé ofenzívě v květnu 1940 pohřešoval útvar dálkového průzkumu 2/33 sedmnáct z třiadvaceti posádek. Kapitán Saint–Exupéry a jeho pozorovatel poručík Dutertre dostali úkol přeletět ve výšce sedmi set metrů prostor soustředění nepřátelských tanků v oblasti Arrasu. „Je to hodně zlé,“ řekl jim velitel Alias, „předem odepsaný let.“ Přesto poslechli, „tak jako se zachovávají obřady, i když pozbyly smyslu.“ Za výzvědný let nad Arras byl Saint–Exupéry jmenován v armádním rozkazu, epizoda se stane základem románu Válečný pilot.

Vojenská situace Francie se stále zhoršovala, 9. června absolvoval Saint–Exupéry poslední průzkumný let. Bylo rozhodnuto přemístit letku 2/33 do Alžíru. Tam jej 5. srpna demobilizovali. Vrátil se lodí do Marseille a usadil se v Agay, pokračoval v práci na Citadele.

Roky 1941 a 1942 strávil ve Spojených státech. Dokončil a vydal Válečného pilota, pracoval na fantazii Malý princ a podnikal stále usilovnější kroky, aby se mohl vrátit ke svému leteckému útvaru. Konečně 15. února 1943 dostal povolení odplout do severní Afriky. Útvar 2/33 přešel pod americké velení a byl vybaven stroji Lightning P–38. Saint–Exupéry prodělal výcvikovou stáž v Laghouatu a v červnu poprvé startoval k cvičnému letu s P–38. Již jako major absolvoval 21. července obnovenou premiéru – průzkumný let nad Francií. O deset dní později měl lehčí karambol při návratu z druhého letu. Američtí nadřízení se toho chopili jako záminky a přeložili jej do zálohy.

Pokračoval tedy v práci na Citadele, věnoval se výzkumům v oblasti hydrostatiky, potýkal se se svým zdravotním stavem, ale nevzdával to. Znovu hledal možnosti, jak se vrátit do služby. Trvalo to plných deset měsíců. Nakonec si u generála I. C. Eakera, vrchního velitele vzdušných sil ve Středozemí, vyprosil povolení k návratu pod podmínkou, že vykoná nanejvejš pět letů. 4. června 1944 se přidal k letce 2/33 v Algheru na Sardinii.

„KONEČNĚ JEDEN, KTERÝ MLUVÍ O VELIKOSTI ČLOVĚKA!“

Exupéryho první knihy – Kurýr na jih a Noční let – vzbudily ve Francii velkou odezvu, Noční let dokonce obdržel významnou literární cenu Fémina, která knize otevřela cestu do světa – nejprve prostřednictvím anglického překladu. Oba romány se ukázaly jako významná díla linie humanismu v literatuře dvacátého století. Ze symbiózy člověka a letadla vyplýval pro autora pocit odpovědnosti vůči povolání a úkolům, vůči lidem. Jak letectví doznávalo změn a pokroku, vzrůstalo právě s rozsáhlejší technizací i nebezpečí odcizení ve vztazích lidí. A tomuto nebezpečí chtěl Saint–Exupéry vždy a všude čelit úspěšně.

Když André Maurois za války v nuceném exilu přečetl román Země lidí, poznamenal: „Přemnozí spisovatelé k nám už dvacet let promlouvali o slabostech člověka. A hle, tady je jeden, který k nám konečně hovoří o jeho velikosti.“

Země lidí byla v dubnu 1939 vyznamenána Velkou cenou Francouzské akademie za román. Nejvýznamnější Exupéryho dílo odráží jednu zákonitost: čím víc se autor při svých letech od lidí fyzicky vzdaloval, tím soustředěněji se zabýval lidským údělem a smyslem lidského života. Z nadhledu poznal prázdnotu a nehybnost, v níž se „jen tu a tam, jako chomáček mechu na kameni, odvážně uchytil život“. Ve své tvorbě usiloval o zaplnění a uvedení do pohybu – ochránit život a navázat vztahy, lidská pouta.

Po Válečném pilotovi, knize, v níž zazněla „ta nejvýznamnější slova, jakými demokracie dokázala odpovědět na Mein Kampf“, vydal ještě Malého prince, filozofickou pohádku pro dospělé mouly i dospělé v pořádku. Má mnoho společného s Citadelou, nedokončenou poémou o starém vladaři, který zasvěcuje svého syna do tajemství života. Obě díla jsou vedena touhou odkrýt smysl věcí, světa a života.

Saint–Exupéry, temperamentní člověk, jehož tělesná mohutnost kontrastovala s věčným dětským úsměvem na jeho tváři, okouzloval intelektem, spontánností, citem a šarmem. Psal většinou po nocích, kdy zapomínal na útrapy polámaného, po četných haváriích spravovaného těla, v posledních letech diktafon zaznamenával monotónní hlas přednášející vzrušivé poselství. Po celý život psal vlastně stále tutéž knihu, v níž vysvětloval, že pouhý rozum bez přispění srdce je bezcenný šunt a lidský život má smysl jen tehdy, přispívá-li svou činností k řádu věcí, k zachování hodnot předků, k vytváření nových a k jejich předávání následovníkům. Srdce je vůbec klíčové slovo Exupéryho díla. Celou jeho tvorbou prostupuje pocit určité úzkosti. Úzkosti, již jen zčásti zeslabuje autorovo krédo, že člověk je tím větší, čím víc je sám sebou.

Nepotřebujeme ke světu loutky nastražené od čertů, rozumějte: kam čert nemůže, nastražil by nejraději jen cvičenou loutku, obraz sebe samotného.

EPILOG

Letka 2/33 se 17. července 1944 přesunula do Borga na Korsice. Saint–Exupéry dál létá, místo povolených pěti letů jich má na svém kontě již sedm statečných. Velitel útvaru konzultuje s americkým generálním štábem nápad, že 1. srpna seznámí Antoina s chystaným vyloděním ve Francii a tak mu zabrání v dalších letech. Ale 31. července mu ještě osmý a poslední let nad Francií dovolí. V 8.30 Saint–Exupéry odstartoval, jeho lightning měl benzínu na šest hodin letu. Ve 14.30 se nevrátil. Nikdo ho již více nespatřil.

CO JE TŘEBA SDĚLIT LIDEM?

Je mi dnes hluboce smutno – ze všeho. Smutno z mé generace, které chybí jakákoli lidská postava. Která poznala jako formu duchovního a naplněného života jen bary, matematiku a automobily a ocitá se dnes v naprosto bezbarvém, čistě stádním dění. Nikdo to většinou ani nepostřehne. Vezměte třeba otázku vojenství před sto lety. Uvažte, kolik se v něm vynaložilo námahy, aby byl uspokojen duchovní, poetický, nebo třeba jen lidský život člověka. Dnes, kdy jsme vysušenější topinky než cihly, se těm pošetilostem usmíváme. Stejnokroje, prapory, zpěvy, hudba, dosažená vítězství (dnes vítězství neexistuje, nic nemá poetickou hutnost takového Slavkova. Existují pouze jevy pomalého či rychlého trávení), všechna lyrika zní směšně a lidé brojí proti tomu být probuzeni k jakémukoli duchovnímu životu. Počestně vykonávají cosi jako práci u pásu. Jak to nazývá americká mládež: „Čestně na sebe bereme tu nevděčnou dřinu,“ a propaganda po celém světě se beznadějně namáhá. Její chorobou není nedostatek talentů, ale nemožnost opřít se o velké obrozující mýty, aniž by vypadala pompézně. Od řecké tragédie lidstvo to ve svém úpadku dotáhlo až k divadýlku p. Louise Verneuila (dál už zajít nelze). Století reklamy, systému Bedaux, totalitních režimů a armády bez polnic, praporů a mše za padlé. Nenávidím svou dobu ze všech svých sil. Člověk v ní umírá žízní.

Ach, generále, existuje jediný problém, jediný na celém světě. Vrátit lidem duchovní význam, duchovní neklid. Spustit na ně déšť čehosi, co by se podobalo gregoriánskému zpívání. Kdybych byl věřící, pak jediné, co bych snesl, až přejde tahle doba „nutné a nevděčné dřiny“, by byl zcela jistě klášter v Solesmes. Chápejte, z ledniček, z politiky, bilancí a křížovek už nelze žít! Už ne! Nelze už žít bez poezie, bez barvy a lásky. Stačí si poslechnout vesnický zpěv z patnáctého století, a míra nynějšího úpadku je zřejmá. Zbývá už jen hlas robota propagandy (odpusťte). Dvě miliardy lidí slyší už jen robota, rozumějí už jen robotu, mění se ve výkonné roboty, naprogramované kýmsi dalším big bossem. A co dnes, kdy je tu hosty 7 miliard lidské plémě?

Existuje jediný problém, jeden jediný: opět si uvědomit, že člověka může uspokojit jen duchovní život, život, který je vyšší než život rozumu. Duchovní jako barvy duhy. Duhově duchovní. Dát tupcům pocit lordů – být dvorním holičem – mít roztlemenou mordu – a kušnit o ničem – zpíval Karel Kryl. Dát hlupcům pocit borců a borcům spílat do hlupců, ach Bože, zákony zdejších pořádků vyvolávají další nové Pochyby. Malířka Jana Vrtělová z toho usoudila, že Bůh není doma, že má dovolenou. Přesahuje to otázku náboženské víry, ta je jen jednou z jeho forem (i když duchovní život možná k tomu druhému nutně vede). A duchovní život začíná tam, kde je bytost „jedinec“ chápána v rovině přesahující stavební hmotu, z níž je složena. Už sama láska k domu – ta láska ve Spojených státech tak zcela neznámá – znamená duchovní život. Chtělo by se pokračovat: pěstujte duhu a s ní duchovní život bez obav před despoty.

A vesnická slavnost a kult mrtvých (zmiňuji se právě o něm, protože od mého příchodu sem se zabili dva nebo tři paragánští frajeři, ale bylo to ututláno: přestali sloužit). Je to příznačné pro dobu, ne pro Ameriku: člověk už nemá smysl. Vyfasoval tak velmi lacinou cenu.

Je naprosto nutné hovořit k lidem.

Ach, jaký je to dnes podivný večer, jaká podivná atmosféra! Vidím ze svého pokoje, jak se v těch budovách bez tváře rozsvěcují okna. Slyším, jak se z rozhlasových přijímačů řinou odrhovačky a banality do toho nečinného neschopného davu, který sem přišel z krajin za mořem a neví ani, co znamená stesk.

Někdo by v té zbabělé rezignované odevzdanosti mohl zahlédnout ducha oběti nebo mravní velikost. To by byl pořádný omyl. Pouta lásky, která dodnes vážou člověka jak k bytostem, tak k věcem, jsou tak uvolněná, tak chabá, že člověk necítí už ani nepřítomnost tak silně jako dřív. Je to to strašné slovo z židovského vtipu: „Tak ty tam jdeš? To budeš daleko!“ – „Daleko odkud?“ Ono „odkud“, které opustili, bylo už jen velkou snůškou rutinních zvyklostí. V dnešní době rozvodů se člověk lehko rozvádí i s věcmi. Ledničky jsou nahraditelné. I dům, je-li pouhou směsicí. I žena. I náboženství. I strana. Nelze být dokonce ani nevěrný: čemu by byl člověk nevěrný? Daleko odkud a nevěrný čemu? Poušť vyprahlosti člověka.

Jací jsou ti lidé v houfu poslušní a pokojní! Myslím vedle nich na vysloužilé bretaňské námořníky, když se vylodili s cizineckou legií v Magalhaesově průlivu a byli puštěni do města, na ty složité uzly divokých choutek a nesnesitelného stesku, jaké se odjakživa zadrhávaly v mužích držených příliš zkrátka. K jejich ukrocení bylo vždycky třeba přísných četníků, přísných zásad nebo přísných zákonů. Ale žádný z nich by se byl nezachoval drze k nějaké husopasce. Dnešního člověka stačí udržet v klidu belota nebo bridž, podle prostředí. Jsme až kupodivu dobře vykleštění, drženi v šachu. A tak jsme konečně svobodní. Usekali nám paže a nohy a pak nás nechali svobodně chodit. Já ale nenávidím tuhle dobu světového totalismu, ubohoučkému zřízení, v němž se člověk stává umírněný, zdvořilý a klidný jako kus dobytčete. V tomhle máme vidět mravní pokrok! Nacismus nenávidím právě proto, že směřuje k totalismu samou svojí podstatou. Nechají defilovat dělňase z Ruhrské pánve kolem jednoho Van Gogha, jednoho Cézanna a jednoho barvotisku. Dělňáskové samozřejmě hlasují aktivně pro barvotisk. Hleďte, pravda lidu! Ty, kdo hlasují pro Cézanna, pro Van Gogha, všechny velké nekonformity zavřou pěkně pevně do koncentračních klecí a pokorný dobytek je krmen barvotisky. Ale kam v téhle epoše všeobecné funkcionalizace spějí Spojené státy, a kam spějeme i my? Člověk programovaný robot, člověk mravenec, člověk pohybující se jako kyvadlo mezi prací u pásu na vysoké normy, systémem Bedaux a belotou. Člověk zbavený vší tvůrčí síly, který už ani neumí v lůně své dědiny vytvořit tanec nebo píseň. Člověk krmený konfekční, obvykle tupou kulturou jako vůl senem. Tohle je dnešní člověk.

A není tomu ani tři sta let, kdy bylo možné napsat Kněžnu de Clèves nebo se zavřít pro jednu nešťastnou lásku na celý život do kláštera. Tak žhavá chemie byla láska. Dnes lidé páchají sebevraždy, jasně, no ovšem. Ale jejich utrpení je řádově totéž jako bolení zubů. Nemohou je snést. S láskou to nemá pranic společného.

Jistě, nejdřív první etapa. Nesnesu pomyšlení, že by měl nějaký Moloch pohltit generace francouzských dětí. Je ohrožována sama podstata. Ale až bude zachráněna, vyvstane onen základní problém, který je problémem naší doby. Otázka po smyslu člověka, a odpověď se žádná nenabízí a já mám dojem, že jsme na pochodu k těm nejčernějším časům světa.

Je mi úplně ukradeno, budu-li ve válce zabit. Co bude zbývat z toho, co jsem měl rád? Mám na mysli nejen bytosti, ale také zvyklosti, nenahraditelné melodie, určité duchovní světlo. Oběd na provensálském statku pěkně pod olivovníky, ale také Händela. Na věci, jež přetrvají, z vysoka kašlu. Důležité je určité jejich seskupení. Civilizace je neviditelný statek, nevztahuje se totiž k věcem, ale k neviditelným poutům, které jednu věc s druhou svazují. Tím a tím způsobem a ne jinak. Budeme mít dokonalé, sériově prodávané hudební nástroje, ale kde se najde hudebník? Je mi naprosto lhostejné, budu-li ve válce zabit. Nebo podlehnu-li záchvatu zuřivosti z těch létajících torpéd, které už nemají s létáním nic společného, mezi jejichž knoflíky a ciferníky se z pilota stává jakýsi vrchní účetní (zařadit správně let, letecká machinace je také určitý řád pout). Ale vrátím-li se z té „nutné a nevděčné dřiny“ živ a zdráv, bude přede mnou ležet jediný problém: co lze, co je třeba říci lidem?

(Dát životu smysl)

Jestli mě sestřelí, nebudu ničeho litovat

Účastním se boje tak důkladně, jak jen možno. Jsem určitě nejstarší ze všech válečných pilotů na světě. Na jednosedadlové stíhačce, kterou pilotuji, je věkový limit třicítka. A mně nedávno, právě když jsem měl nad Annecy ve výšce deseti tisíc metrů poruchu motoru, bylo už čtyřiačtyřicet! Plazil jsem se rychlostí želvy nad Alpami, vydaný na milost všem německým stíhačkám, myslel jsem na ty supervlastence, co zakazují v severní Africe mé knihy, a tiše se pro sebe smál. Je to legrační.

* Od svého návratu k letce jsem zažil všechno. Ten návrat je zázrak. Zažil jsem poruchu motoru, mdloby z přerušeného přívodu kyslíku, útok stíhaček, dokonce i požár za letu. Platím poctivě. Myslím, že nejsem příliš skoupý, a cítím se jako spolehlivý tesař. To je mé jediné zadostiučinění. A také když se celé hodiny, sám se svým letadlem, procházím nad Francií a fotografuji. Tohle je zase zvláštní.

* Jestli mě sestřelí, nebudu litovat naprosto ničeho. Budoucí mraveniště mě děsí a nenávidím tu jejich strojovost programovaných robotů. Já byl stvořen k tomu, abych se smál a byl zahradníkem.

(Poslední Saint-Exupéryho dopis. Došel adresátovi Pierru Dallozovi 8. srpna 1944.)

ROZHOVORY

Dva níže vydané rozhovory se Saint–Exupérym zaznamenali kdysi dávno Jacques Baratier a Georges Altman. První otiskly Les Nouvelles Littéraires v roce 1939, druhý Carrefour v roce 1945. V následujících dvou dopisech z druhé světové bitky odpovídá Saint-Exupéry na různá křivá obvinění, jež byla proti němu vznesena. Na závěr připojujeme několik poznámek ze Zápisníků, které se týkají některých spisovatelů slavných jmen. Nejsou to sice rozhovory v pravém slova smyslu, ale představují jakési „odezvy“, z nichž čouhá Exupéryho postoj vůči určitým jiným postojům.

Saint–Exupéry po návratu z Ameriky říká…

* V jeho knize uhodí do očí především jedna věc, jedna zdánlivá kontradikce: stává se často, abychom potkali skutečného muže činu a umělce v jedné osobě? Literatura je rétorika. Čin je život. V této výjimečné knize dostáváme současně tělo, krev i inkoust!

S úsměvem mi vysvětluje:

„Píšu od svých šesti let. Ke knize mě nepřivedlo letadlo. Myslím, že kdybych byl horníkem, snažil bych se čerpat poučení pod zemí. A být spisovatelem, možná bych své téma našel… v knihovně.“

Velká slova mu příliš nesedí. Hrdina je mudrc. Jeho bledě modrá pracovna s pohovkami rezavé barvy je zařízena ve stylu Ludvíka XVI. V pozadí jakási cela, jejíž veškerý prostor zabírá mohutný dubový stůl.

„V Zemi lidí se jevíte jako jeden z mála spisovatelů, kteří mají rádi svou dobu a nestydí se za ni…“

„Lidé mají milovat svou zem a dobývat ji. V tomto boji a v přijetí určitého úkolu nacházejí svou opravdovou velikost. Existuje jedna jediná pravda pro pilota i pro zahradníka. Stroj není cíl. Letadlo není cíl. Je to nástroj. Stejný nástroj jako třeba pluh.“

„Napsal jste: ,Zdá se nám, že dřívější život lépe odpovídal naší povaze z toho prostého důvodu, že lépe odpovídá našemu jazyku.´ Je to sporná otázka…“

„Žijeme na základě týchž pojmů, jaké do nás přenášejí námořnické písně z patnáctého století. Píseň z patnáctého století nám připadá dokonale jasná. Ale změnil se pojem vzdálenosti, nepřítomnosti. Naše řeč zřejmě už neodpovídá naší době. Řeknete ,bon jour´ newyorskému příteli vzdálenému pět tisíc kilometrů. Podívejte se, jakou závratnou spolupráci celého světa to vyžaduje: aby bylo vaše ,bon jour´ slyšet, dva pracovníci, jeden v nějaké centrále v Savojsku a druhý někde u Potomaku, ukápnou v jednu a tutéž minutu kapku oleje do osy alternátoru. Okamžitá spolupráce celé planety. Před sto lety to vyžadovalo čas, papír, koně, lodě… Kdežto kolikrát já jen vyletěl na simounu v šest hodin z Paříže, abych povečeřel v Amsterodamu!“

Saint–Exupéry kouří, nalévá do sklenic whisky a jeho duch dělá při tom loopingy na nebi myšlenek. Jeho ruka načrtává na prázdný list papíru drobné geometrické vzorce. Na stole leží několik knih: Úvahy o násilí, Karmelitánské studie…

„Dějiny člověka,“ pokračuje, „jsou dějinami pojmů, o které postupně rozšířil své znalosti…“

Člověk má skoro pocit, že je na přednášce z politických věd. Saint–Exupéry nachází jiskřivé formulace: „Člověk, utvářený v základu tím, co koná, je v základu utvářen pro to, co koná.“

„Obhajujete činný život?“

„Poskytnout člověku základ je důležitá věc. Nedáte-li mu základ, neexistuje ani člověk.“

„Totéž jste už vyslovil před šesti lety v Nočním letu, když jste hovořil o obětech vyžadovaných od pilota.“

„Bojovali jsme snad po celé roky s mořem, nocí, pískem a horami jen proto, aby nějaký dopis došel na místo rychleji? Člověk, který se zrodí z určitého souboru pravidel, je pro ně více nezvratným zdůvodněním než jejich zdůvodnění logické, abstraktní.“

„Je dnes nebezpečí menší?“

„To se nedá srovnávat.“

„Kdy jste začal létat?“

„V roce 1920. Od šestadvacátého do třiatřicátého roku to byl ohromný úspěch! Ale když najdu nějakou fotografii z té doby, polovička kámošů kolem mě je mrtvá.“

„To, co jste řekl o strachu a odvaze…“

„Tomu mě naučilo dvacet let létání. Neexistuje v lidském duchu falešnější pojem než tenhle. Čtyřikrát jsem se mohl zabít, ale strach jsem neměl.“

„Neměl jste nikdy strach?“

„Naopak, velice často…“

„Za jakých okolností? Opustil jste někdy palubu, abyste seskočil padákem?“

„Padákem jsem se nikdy nespustil do nížiny, jenom na výstavě“ – vyprskne – „a to jsem se strašně bál, protože trpím závratí.“

„A když jste byl bez naděje a bez vody ztracen v poušti třikrát tak veliké jako Francie?“

„Po třech dnech pochodu na slunci už vás nevede odvaha, ale přeludy. Pohlcuje vás nepřetržitá iluze. Už nejste pánem svých chodidel ani svého ducha. Člověk už není schopen vůbec žádných emocí. K emocím je třeba vlhka! (v Čechách alkoholického opojení?) Nakonec se vám stáhne hrdlo, jazyk visí ven. Pak už to dlouho netrvá. Právě v tu chvíli jsem potkal karavanu, která křížila mou cestu. Stačilo deset minut, a minul jsem ji… Člověka zachrání, že udělá jeden krok. A pak další. Pořád je to jeden a týž krok…“

„A když jste se zřítil do zátoky u Saint–Raphaelu?“

„Nic jsem necítil. Plíce se mi naplnily vodou. Téhle smrti jsem se vždycky bál, ale měl jsem pocit spíše příjemný. Tápal jsem v jakémsi snu, našel jsem dveře… To je všecko. To máte tak, samotné to divadlo dramatické není, dramata jsou jenom v představivosti.“

Antoine de Saint–Exupéry listuje výtiskem Země lidí, který mu věnovali dělníci Grévinovy tiskárny.

„Podívejte se! Je vytištěný na leteckém plátně. Jaké umění a kolik práce! Rád bych jim vzkázal, jak mě jejich gesto dojalo.“

JACQUES BARATIER

(Les Nouvelles Littéraires, 19. březen 1939)

Mé poslední setkání se Saint–Exupérym

* Pomalý hlas se omlouvá:

„Ano, budu vám vyprávět příběh, ale víte, je to dluh vděčnosti.“

Hovoří o svém povolání, které je jeho posláním, vážně a s nevtíravou přesností venkovana, který mluví o své práci a svých dnech.

Statný, ramenatý pořízek, oči jasné a přímé, tvář, která medituje, hloubá: Antoine de Saint–Exupéry, venkovan z nebes.

„Tak tedy. Jak víte, dělal jsem za války svou práci spolu s kamarády. Lety ,dálkového průzkumu´.“

„Bitvy?“

Poklidně mě opraví:

„Ne, nebojovali jsme, byli jsme spíš kořist.“

Tak poklidně, že člověk div mechanicky neodvětí:

„Ach tak, promiňte…“, a pak omluvně dodá:

„Tvrdá práce, inu?“

Protože Saint–Exupéry hovoří o sobě, vysvětlí to po svém:

„Víte, v deseti tisících metrech je nebezpečí něco abstraktního. Člověk je neprožívá.“

Jeho příběh se však neodehrál v deseti tisících metrech, ale v sedmi stech.

„Tenkrát to bylo sportovnější,“ připustí.

Běželo o to, vykonat průzkumný let nad Arrasem ve výšce sedmi set metrů. Vzhledem k nebezpečnému úkolu a nebezpečné výšce byly vyslány zároveň tři stíhačky, aby Saint–Exupéryho letadlo chránily.

„Bylo temné, zatažené počasí. Dole pod námi se válčilo. Vyletíme, ti tři za mnou. Byli to kapitán Schneider, kapitán Pape a ještě jeden, na jeho jméno si nevzpomínám. Za chvíli se na nás vrhne šest messerschmidtů. Kamarádi zaútočí a přilákají je na sebe, abych proletěl. Pape a ten třetí jsou sestřeleni, padnou. Zbývá jen Schneider, dostane plný zásah a seskočí z hořícího letadla padákem. Mohu proletět. Pár střepin a vracím se zpátky.

A tady začíná drama… O nebezpečí, které mu hrozilo, Saint–Ex nic necekne. Ale hlas mu ožije, je náhle dojatý, naléhavý, chystá se hovořit o Schneiderovi.

„Víte, co udělá Schneider, když mě zachránil? Je strašlivě popálený, skoro slepý. Ale musí jít, pořád jít. S příšerně zhmožděnou tváří, vrávoraje bolestí, na každém kilometru o něco slepější, jde pěšky z Arrasu do Dunkerque. S jedinou myšlenkou: ,Jen abych došel, než zcela oslepnu.´ Jde, ruce má na očích nebo jimi tápe před sebou, jde po silnicích, zamíchaný do té války kolem sebe, a dojde. To jsem se dověděl až později. Tenkrát jsem si myslel, že zahynul. Že zahynul právě, aby mě chránil, a trápilo mě to.“

*

Mlčíme, strženi obrazem hrdiny, jehož oči pod zkrvaveným čelem zhasínají a který jde, „zamíchaný do války“. Ale Saint–Ex se pojednou nakloní, rozzáří se šťastným úsměvem.

„A představte si, že když jednou projíždím Paříží, dozvím se tohle: ,Schneider leží v americké nemocnici v Neulily.´ Běžím tam. Před jeho pokojem mi vykřikne vstříc jeho žena: ,Vy nejste mrtvý? A on se tu celé dny užírá výčitkami a hučí: ,Saint–Ex zahynul mou vinou. Choval jsem se jako idiot.´“

Saint–Ex se odmlčí a něžně dodá:

„Věřili byste tomu, co?“

A pokračuje:

„Vejdu dovnitř. Ach, ta kamarádova radost! Přinesl jsem mu ten nejkrásnější dárek, jaký si mohl přát, aby ulevil duši i tělu: přinesl jsem mu dárek sebe samého, živého.“

Kapitán Saint–Exupéry zmlkne. A v jeho němém úsměvu je v tu chvíli všechna chlapácká něha těch, kdo znají to, o čem ti ostatní sotva mají tušení: nádherné bratrství, jaké panuje v „partě“ letců. Je teď všecek rozzářený a znovu opakuje:

„Ten chlapec, jehož smrt jsem si vyčítal, a který si vyčítal mou, chápete? Můžete si myslet, jakou jsme měli radost.“

Já si hlavně pomyslel, že ten příběh má v sobě čistotu diamantu a tvrdost taktéž a epickou velikost.

Má-li Francie k životu, boji a myšlení takovéhle lidi, může jí to hřát u srdce.

*

Vlak, který ho má odvézt na jih, už se chystá vyjet z Perrache. Všechno jsme si neřekli. Už na nástupišti:

„A co vaše práce, Saint–Ex?“

„Ano, trochu jsem se do toho zas pustil. Píšu. Člověku to dělá dobře. Když člověk v téhle době píše, je to, jako by se vždycky na chvíli zavřel do kláštera. Mám ticho rád. Ticho práce. Ticho měst, pokud v nich je ta možnost. Víte, třeba takové krásné chvíle ticha, jaké jsou v Lyonu, často…“

Saint–Exupéry se totiž v Lyonu narodil.

Ještě pár posledních minut…

„Máte chuť na čtení? A co čtete?“

Vystoupil už na stupátko a zakrývá svou postavou celý otvor dveří. Odpoví jen:

„Mám rád knihy, nad nimiž má člověk dojem, že civilizace přece jen existuje.“

Takové jsou všechny velké knihy Francie. A všechny knihy Saint–Exupéryho.

Chtěl jsem to na něj zavolat. Chtěl jsem, aby znal můj názor. Vlak už jel příliš rychle. Už jsem rozeznával jen jeho ruku, kterou mi mával „na shledanou“, a důvěřivý úsměv člověka, který se setkal se Schneiderem.

A se kterým se my už dnes setkat bohužel nemůžeme…

GEORGES ALTMAN

(Carrefour, 21. únor, 1945)

Dopis generálovi Z.

Zatímco americký tisk viděl ve Válečném pilotovi „ta největší slova, jimiž demokracie dokázaly odpovědět na Mein Kampf“, američtí a severoafričtí Francouzi měli tu kuráž, že knihu odsoudili jako zradu na Francii. V dopise generálovi Z. z prosince 1943 Saint–Exupéry odpovídá na jejich útoky:

Připadá mi velice zvláštní, že určité polemické klima může zkreslit text tak prostinký. Je mi naprosto lhostejné, co lidé z Alžíru, kteří nebojují, blábolí o mých skrytých úmyslech, nebo jak si je pro sebe vykládají. Úmysly, které mi přičítají, se mi podobají jako já Gretě Garbo. Na jejich názor, i když vyústil do zákazu mé knihy v severní Africe, dokonale kašlu. Na index blbů se dokonale kašle v jakékoli době. Nejsem obchodník s knihami. Představte si, že bych byl Montaigne, že bych otiskl své Eseje v nějaké alžírské revue a že by je chtěli stůj co stůj vykládat z hlediska problému příměří. Kolik machiavelistických kliček by v mém textu našli!

Ano, hovořil jsem o odpovědnosti. Ale byl jsem, k čertu, jasný! Nenapsal jsem jediný řádek, který by měl něco společného s nestvůrnou tezí o francouzské odpovědnosti za porážku. Řekl jsem Američanům jasně: „Odpovědní za porážku jste vy. Bylo nás čtyřicet miliónů zemědělců proti osmdesáti miliónům pracovníků z průmyslu. Jeden muž se selským rozumem proti dvěma, jeden nástroj proti pěti. I když Daladier uvedl francouzský národ v otročinu, nemohl dosáhnout toho, aby člověk pracoval sto hodin denně. Den má jak známo dvacet čtyři hodin. Ať už by bylo francouzské vedení jakékoli, horečným zbrojením se mohlo dosáhnout jen toho, že by stál jeden muž proti dvěma, jedno dělo proti pěti. Byli jsme ochotni postavit se jeden proti dvěma, byli jsme ochotni položit svůj život. Aby však naše smrt byla účinná, byli bychom od vás museli dostat ta čtyři děla, ta čtyři letadla, která nám scházela. Tvrdili jste, že díky nám jste zachráněni před nacistickou hrozbou, ale nevyráběli jste nic jiného než packardy a ledničky pro své nenasytné víkendy. Tohle je jediná příčina naší porážky. Ale naše porážka přesto do budoucna zachránila svět. Nechali jsme se rozdrtit, ale stane se to východiskem k boji proti nacismu.“ Řekl jsem jim také (to ještě nebyli ve válce): „Strom odboje vyroste jednoho dne z našich obětí jako ze semene!“ Zázrak byl, že vyvolala stovky článků, v nichž Američané sami připustili: „Saint–Exupéry má pravdu, Francii obviňovat nemůžeme. Jsme za její porážku zčásti odpovědní.“ Kdyby mě Francouzi ve Spojených státech sledovali trochu pozorněji a nevysvětlovali všecko pořád jen prohnilostí Francie, naše vztahy se Spojenými státy by nevypadaly tak, jak vypadají. To mi jakživ nikdo nevyvrátí.

PIERRE CHEVRIER

(Antoine de Saint-Exupéry)

Dopis pilotovi

„Francouzi, smiřme se, abychom sloužili,“ volá Saint–Exupéry naléhavě prostřednictvím amerického rozhlasu. „Někteří z nás se trápí kvůli vůdčí osobnosti, kterou postaví proti jiné… Proč věci takhle sami sobě komplikují?“ Saint–Exupéry odmítá zapojit sebe do hry nenávistí, která působí rozkol ve francouzské kolonii v Americe. Je to ta nejjistější cesta, jak si znepřátelit všechny klany. Jednomu pilotovi, který se právě přihlásil ke gaullismu a připojil svůj hlas k útokům, Saint-Exupéry odpovídá:

Řekl jste: „Saint–Exupéry je špinavec, protože se ve Spojených státech nepřipojil ke gaullistům. Bude se nám z toho muset zodpovídat.“

Sektářství vždycky zavání průšvihem, zavádí dokonale smysly. Znal jsem vás jako poctivého pilota v armádě, od níž jste nezběhl. Nemyslel jste si, že se v rovině činů mýlíte, nebo jestli si dnes myslíte, že jste se mýlil, nedomnívám se, že by vaše mea culpa šla až k takové podlosti, že byste zradil sám sebe. Řeknete: „Uznávám, že jsem se zmýlil v rovině rozumu, ale nezměnil jsem se v rovině ducha. Byl jsem prostě ušlechtilý i včera.“ Včera jste gaullista nebyl, nebo přesněji řečeno byl jste jím srdcem do té míry, nakolik jsme byli gaullisty my všichni ve Francii a po Evropě. To ale nijak nebylo v rozporu s vaší rolí francouzského důstojníka operujícího proti obklíčení severní Afriky a ochotného nasadit proti Německu vlastní kůži. Odletět ke Gibraltaru by vám bylo připadalo jako zradit v čemsi své kamarády, znevážit určitou ušlechtilou stránku jich samotných. A v čem jsem pochybil já? Že jsem vás ničím nezradil? A jako sektář uvelebený před americkým plným stolem vás podle a hanebně nenazval špinavcem?

PIERRE CHEVRIER

(Antoine de Saint–Exupéry)

Odezvy na…

ANDRÉHO BRETONA

„Dětství, pohlavky, náboženské lekce, oběť, samé věci, aby byl z prťavého človíčka živočíška tvrdě vydobyt člověk. Nic lepšího pro zformování takového Andrého Bretona než právě jeho rodina, proti níž se on často bouří.“

*

„Breton mylně považuje tajemství za rébusy.“

„Mám-li tajemství, skrývám je. Chci-li udivit, jsem-li marnivý, nemám-li dostatek vnitřního naplněného života a hrdosti a soudím sám sebe podle toho, jak působím, potom si vymyslím složitý rébus a předvedu ho.“

„,Ne pro, ale proti…´, řekli jednou surrealisté, když rokovali nad dosud neurčitým cílem. Já si myslím pravý opak. Je třeba vytvářet pravdu – hodnoty – a všechno staré se pak stane nepravdivým. Ale lidé předchozí epochy oplodněni novými hodnotnými myšlenkami vytvářejí spojující pouto.“

„Breton žije (čili existuje) tím, co dělá. Je nedílně spjatý s kapitalistou, neboť se s ním podílí o anonymní předmět, který mu prochází rukama. Po vítězné revoluci bude muset produkovat. Jestliže ho kapitál vykořisťuje, pak už jím vykořisťován nebude. Už totiž nebude vůbec schopen života.“

(Zápisníky)

Odezvy na…   FREUDA

„Psychoanalýzu je třeba zrevidovat a zachovat z ní jen solidní přínos:

a)     Přínos: psychoanalýza prokázala význam symbolismu, univerzálnost symbolu (symboly, které se překrývají); v proudění symbolů vyjadřujících přírodu postavila přírodu na její pravé místo.

b)    Tento mechanismus symbolu však založila na absurdní myšlence: na myšlence potlačení, nebo ještě absurdněji na myšlence cenzury (což obojí není absurdno samo o sobě, ale jako mocná hybná síla symbolismu).

Považuji tuhle eskamotáž a maškarádu za antropomorfismus; tím spíš, že tu je ještě onen skvělý a cool pojem podvědomí, který připomíná cosi jako sklepení, kde se nahromaďují zásoby a odkud unikají přestrojené přízraky, aby předvedly svůj taneček na scéně vědomí. Ta dvě patra znázorňují dva analogické pojmy, které ničemu neodpovídají.“

(Zápisníky)

Odezvy na…   ANDRÉHO GIDEA

„Gide soudí, aniž prožil. Systém pojmů však má cenu jenom tím, k jakému člověku položí základ a jaký je onen vnitřní člověk, jehož neznáme. Ve jménu jakési euforie, jakéhosi neurčitého pohanství, ve jménu nocí v bodu X.“

„Gide říká: ,Kněz je špatný.´; takové tvrzení nemá smysl. Muselo by se říci: ,Typ středověkého člověka je špatný…´ (A já ho s jeho týdnem a s jeho venkovskými cestami zbožňoval); nebo také: ,Tenhle typ člověka se stal kontradikčním.´“

Odezvy na…   ANDRÉHO MALRAUXE

„Vím totiž, co Malraux hledá: patos. Zapomíná na všechny plané postoje svého mládí a bere v potaz jen pocit velikášství, ovzduší, které jediné mu připadá dýchatelné. Boj proti nepoctivosti. Boj proti měšťáckému sobectví. Boj proti šabloně. Ušlechtilé rozhořčení nad bídou. To všecko, co do něho nahustilo v jediném celku prvotní křesťanství, co se ale těžce definuje, když už to nemá svůj klenbový svorník v Bohu. Církev nebo bibličtí proroci mohli do sebe onu kontradikci patrně pojmout snáz, než je toho schopno anarchistické hnutí, punks, neboť to ve svých cílech, na nichž si zakládá společnost, zároveň připravuje i následky kontradikční povahy.“

(Zápisníky)

Odezvy na…  OTCE SERTILLANGESE

„Sofisma Sertillanges: otec Sertillanges v Pramenech víry v Boha rozděluje lidi na věřící a nevěřící. Okamžitě tím vyvstane obraz armády nevěřících, stojící proti falanze věřících, a Lamarck nebo Poincaré, generálové téže armády, jsou zdiskreditováni sprostými protináboženskými výpady přitakávačů a hloupou biologickou tezí maniaků. Problém je zkreslen už jen pouhým formulováním oněch dvou kategorií, kategorií snadno podněcujících rozbroje, ale neúčinných, má-li svět dostat nějaký řád. Svět funguje na základě lásky a pozitivní energie, otevřené mysli. Existují skutečně jen lidé, kteří věří, a lidé, kteří zaboha na Boha nevěří, ale hranice nevede mezi oběma skupinkami, nýbrž lidé z obou těch skupin se řadí po obou jejích stranách.

Jak nás chcete, otče Sertillangesi, zlákat, když nás urážíte? Jak nás chcete přesvědčit, když nás šmahem peskujete jako malé děti? Z výše své pýchy označujete jako pýchu to, na čem je založena naše důstojnost. Jako pýchu a touhu prznit. Což nevíte, že podmínky našeho poznání se od středověku důkladně značně změnily?

Nevíte, že považujeme za zbabělce každého, kdo by při jakémkoli vědeckém postupu chtěl zachránit sobě drahou teorii tím, že by ji odmítl vystavit přísné kritice faktů a dějin? Umíme být poctiví i za cenu vlastního klidu. Přijali jsme za svou zásadu vždycky rozlišovat legendu od autentické skutečnosti, dokument od hypotézy, dluhy od hypotéky. Spolu s námi jste zavrhl protivníky Pausterovy. A je v řádu věcí – a zasahuje to nejen příjemnosti našeho života, ale samotný jeho smysl, může to ovlivnit nejen všechny naše činy, ale skoro i všechna naše nejniternější pohnutky –, že se na nás oboříte zrovna ve chvíli, kdy rozpačitě váháme na prahu vašeho vypulírovaného kostela, toužíce sloužit a být užiteční dál pravdě, a přitom zůstat okouzleni bajkami.

Co si máme s vašimi důkazy počít? Ustanoveni křesťanstvím – a to si také uvědomujeme –, jsme ustanoveni pro křesťanství. Víme, že ve svých potřebách, ve své zdánlivě spontánní mravnosti skrze sebe samy i skrze vesmír vždycky znovu dospějeme k Bohu. A když analyzujeme své myšlení vrtkavé, víme, že pokud máme dar vidět, dospějeme i k samotným pojmům, které to myšlení řídí. A nazýváme je pravdou. Ano, ale pravdou, která je v našem nitru doma, a ne mimo nás. Bůh je pravdivý, ale možná vytvořený – narýsovaný námi.

Měl jste nás uklidnit v našem znepokojení, otče Sertillangesi. Není to plod našich neřestí, nýbrž naší ušlechtilosti. Mravní pouta nám nevadí ani trochu, voláme po nich z celého srdce, dobře víme, že vyplatí se investovat kvalitu a né plevel, že mají-li být uhněteny silné bytosti, zákony musí být patřičně tvrdé. Kdyby se vynalezl nějaký Bůh, tím líp, mohli bychom se mu aspoň podřídit. Ani ne tak kvůli slibovaným odměnám – neboť tou první, tou jedinou odměnou, která pro nás něco znamená, je možnost růst –, ale proto, abychom mohli s láskou dávat produkty potěšení, abychom mohli oslavit kadidlem svých nutných obětí idol, o který jsme takto ochuzováni. Byli jsme odstaveni od Boha příliš brzo, ve věku, kdy člověk ještě potřebuje hledat ochranu, a musíme teď bojovat za život jako malí osamělí človíčkové. Jaký je to boj, znamenat malého osamělého človíčka v davu nepřejícných bytostí?

Když přikládáte takový význam Zjevení, bylo třeba nám vyložit, proč nepřikládáte vůbec žádný význam svědectvím, která jediná nám je zprostředkovaně tlumočila. Proč je třeba věřit ve vzkříšení na základě dokumentů, jejichž autoři jsou neznámí a ani jeden z nich nežil už dávno a tedy nezažil Krista osobně. Když vaší církvi tak velice záleží na bezvýznamném příběhu Jákobově, proč jí tak málo záleží na vzniku evangelií, na volbě, která předcházela jejich výběru, na pohnutkách, které vedly k zamítnutí toho nebo onoho. Vždyť právě autenticita je klenbovým svorníkem vaší církve, jako pro nás má význam jen autentický chrám, žádný švindl nebude v něm tolerován.

Bylo třeba nám říci, proč se „důkaz kruhem“, věc, kterou všude jinde považujeme za nedůstojnou člověka respektujícího myšlenku a která, pokud ji odhalíte u svých protivníků, pohoršuje i vás, proč se tato věcička najednou ve vaší církvi stává vlastností složenou z pokory a poslušnosti. ,Výběr evangelií je spolehlivý, protože církevní sněmy, které o něm rozhodly, byly neomylné.´ Byly neomylné, protože hovořily ve jménu Boha evangelií. Ale ten Bůh je dokázán jenom do té míry, nakolik byl výběr spolehlivý?

A co si počnete s kontradikcemi (navštívení, vzkříšení, atd.), s kontradikcemi, o kterých lze přinejmenším tvrdit, že poskvrňují dokument božského řádu lidskými slabostmi? A s falešnými citacemi, které mají Krista dodatečně vtěsnat do podoby předvídané proroky?

A co si počnete s ústupy z pozic a postupnými změnami tónu v církvi? Vím, jak odpovíte. Vezmete protichůdná tvrzení a budete hledat společné měřítko. To pak nazvete dogmatem a řeknete: ,Není obdivuhodné, jak se v řádu tohoto vesmíru tato tvrzení shodnou?´ Já se však připomínám, že jsem o možnosti tohoto postupu věděl předem, vídám totiž denně, jak v něm excelují různí blouznivci, když rozumářsky ukládají světu pravidla, aby dokázali vlastní rozvláčnost, a mám právo zůstat zmatený.“

(Zápisníky)

ODLESKY

Cokoli Saint–Exupéry vypráví, mluví o tom se znalostí věci. Časté osobní střety s nebezpečím dodávají jeho knize nenapodobitelnou, jadrnou příchuť autenticity. Válečných nebo dobrodružných příběhů se u nás vyskytla celá řada, ale třeba v nich autor někdy i projevil obratnost, určitý talent, skuteční dobrodruzi nebo bojovní kaskadéři se nad nimi pousmějí. Příběh Saint–Exupéryho je nejen obdivuhodně hodnotný literárně, ale zároveň i jako dokument, a právě dík tomuto nečekanému spojení obou vlastností má Noční let onen výjimečný význam.

ANDRÉ GIDE

(Z předmluvy k Nočnímu letu, vydalo nakladatelství Gallimard, 1929)

Řada kritiků se v mé předmluvě k Nočnímu letu zarazila nad slovy: „Obzvlášť si u něho (Saint–Exupéryho) cením, že vrhl světlo na onu paradoxní a podle mne psychologicky značně významnou pravdu, že štěstí člověka nespočívá ve svobodě, ale v přijetí šlechetné povinnosti chránit rod a spravedlnost.“ Okamžitě začali vykřikovat, že na té pravdě není nic paradoxního, že je to naopak pravda dávno uznaná, přijatá (alespoň jimi), a paradoxní prý naopak je to, že mi tak dlouho trvalo, než jsem si to uvědomil. Oni si ovšem neuvědomují, že je paradoxní najít tuto pravdu na samém konci individualismu vybraných individuí.

ANDRÉ GIDE

(Deník 1889 – 1939, výňatek z textu z 8. února 1932)

To největší, co Saint–Exupéry dokázal, podle mého názoru je, že mávnutím křídla se přenesl přes banality, v nichž se lidský duch dává strhnout vlastní povrchností. Důležité není pohrdání smrtí, ale to, co se zrodí, to je důležité.

ANDRÉ ROUSSEAUX

(Le Figaro Littéraire, 25. duben 1939)

Saint–Exupéryho morálka je v podstatě morálka Nietzscheova, Carlylova, Emersonova. Je třeba příslušet ke třídě „nadlidí“ nebo „hrdinů“ nebo srozumitelně – lidí, kteří „reprezentují“. Přes všechno zdání není v takové morálce nic aristokratického. Jedním či druhým se může stát každý jedinec, jestliže po tom zatouží.

EDMOND JALOUX

(Les Nouvelles Littéraires, 3. duben 1939)

Země lidí obsahovala veškerou jeho tragickou zkušenost létání a navíc jakýsi lidský, nadlidsky lehký vzlet, jakousi vážnou a zároveň hravou vznešenost, úctu k životu i pohrdání jím (pohrdání životem vlastním a úctu k životům těch druhých), jakýsi nedefinovatelný poetický opar, onen opar, který každému Saint–Exupéryho řádku propůjčuje povahu čarovného zaříkání.

Je to nesporně krásný název, slušivý. A jestliže se dnes stává názvem revue, jakou krásnější a slušivější poctu by si byl Antoine de Saint–Exupéry mohl přát?...

ANDRÉ GIDE

(Země lidí, 1. číslo z 29. září 1945)

Obdivuhodné u něho bylo to, že si v něm fyzik a metafyzik zdaleka nevadili, že si své postupy navzájem nepletli, ale jeden o druhého se opírali.

JEAN AMROUCHE

(Carrefour, 20. leden 1945)

Psát pro Saint–Exupéryho neznamenalo „věřit v múzu a zasvětit jí ticho a samotu“, jak tvrdil Pierre Louys, ale využít prostě volných chvil k tomu, aby sdělil pozemšťanům, co se děje a hýbe v těle člověka, který má to významové ustrojení a to štěstí, že se může procházet ve výšce pěti tisíc metrů nad všemi mýty, aperitivy, kancelářemi, stroji na myšlení (učesané a neškodné) a na peníze v očekávání, že se jednoho dne shledá s děsivou litografií, s nesmírnou černozlatou věčností pouště a vrátí se nám odtud všecek rozzářený, s kapičkou úsměvu v oku. Lampiónek nadšení ve tmě pověr nebo komerčních lží.

LÉON-PAUL FARGUE

(Le Figaro, 7. červenec 1945)

Saint–Exupéryho nejvyšší kvalitou zůstane, myslím, jeho neobyčejná lidskost.

ARMAND HOOG

(Carrefour, 3. únor 1945)

Nádherný živý, ne člověk inkoustového pera, ale člověk života.

MAX–PAUL FOUCHET

(Lettres Françaises, 13. leden 1945)

Jeho „myšlenky“, lze-li u něho to slovo užít, k němu tak přilínaly, tvořily s ním tak těsně jedno tělo, že je nelze odloučit, aniž ho znetvoříme. Vizme na Válečném pilotovi, jak je neobratný i on sám, když se o to pokouší.

EMMANUEL MOUNIER

(Temps Présent, 9. únor 1945)

Struktura Saint–Exupéryho myšlení nevyvěrá z vitalismu, z kultu dynamické aktivity, ale z kultu toho, co přesahuje a prodlužuje životy.

Saint–Exupéry vyšel z odvážného odhodlání transformovat neúspěchy, popřít vrozenou sterilitu vesmíru, nepřetržitě se živil u pramenů snu ještě hlubšího a tajemnějšího, než byla jeho pozemská schopnost okouzlovat, a celý jeho život, zasvěcený poznání a tvorbě, směřoval k utvrzení člověka.

R. M. ALBÉRÈS

(Saint–Exupéry, I., vydání z roku 1946)

Jsem si vědom, že odchodem Saint–Exupéryho ztratilo francouzské letectví nejen schopného velkého pilota, ale také badatele nadaného zázračnou tvůrčí představivostí.

A. R. MÉTRAL

(„Vynálezce“, Confluences, číslo 12 – 14, 1947)

Zbavil hrdinství špíny starých slov, historické patiny, akademické lži, nesourodé iluze. Ale všechno, co o něm můžeme vyprávět dětem, je zkreslené izolujícím anekdotismem, zmrazujícím světlem umělého příběhu, postrádajícího vlastně uměleckost svěřenou do péče Antoineovi od Boha. V Saint–Exupérym bylo všechno dokonale spojené: matematika, biologie, poezie širých plání, palubní desky nebo bizarní putyky, láska k Pascalovi, karetní triky. Saint–Exupéry, který si hraje s dovádivým dítětem, je pro mne týž člověk, který v nějakém dakarském nočním podniku čte Platona.

LÉON WERTH

(„Dokonalost smrti“, Confluences, 1947)

Saint–Exupéry byl nejen velký spisovatel a velký vědec. Byl také, a možná především, velký filozof.

Theodor von Kármán, slavný americký badatel v aerodynamice, napsal jednou řediteli amerického výzkumného střediska NASA dopis přibližně tohoto znění:

„Právě mě navštívil francouzský pilot a spisovatel Antoine de Saint–Exupéry a vyložil mi své myšlenky týkající se aerodynamiky. Jsou to myšlenky neobyčejně nové a schopné vnést do naší vědy některé značně převratné změny. Máme čas pro změnu, anebo nastává čas pro změny? Protože obzvlášť jedna z nich mi připadala natolik zajímavá, že vás prosím, abyste byl tak laskav a neprodleně zahájil na to téma výzkumné práce.“

Následoval výklad jedné Antoinovy originální myšlenky, jak využít ve vztahu k vertikálním pulsacím větru pomocných ploch zvaných Flettnerovy klapky.

…Vytvořil svou vlastní filozofii, která aplikuje v metafyzické rovince biologickou teorii mutací: filozofii emergence.

GENERÁL L. M. CHASSIN

(„Cesta Univerzálního“, Confluences, 1947)

V Laghouatu v roce 1943 nechtěl přiznat svou zoufalou beznaděj, ale trpěl neštěstím Francie duševně i fyzicky. Spaloval se pro ni horečkou, protože jí nemohl okamžitě přispěchat na pomoc; Francie mu ztělesňovala všechno, čím se ze země stává vlast, a tyrani všechny nepřátele lidstva. Ale vlast má vždycky vlastence k dispozici – nejen na papíře. To byl jeho případ.

JULES ROY

(„Návrat do boje“, Confluences, 1947)

Antoine de Saint–Exupéry, válečný pilot a kamarád z letky, tak jsem ho znal.

* Byl jsem operačním důstojníkem a Saint–Ex za mnou často přicházel se žádostí, abych mu poskytoval přednost v pořadí letů. „Pro vás pro všechny nic neznamená o jeden let víc anebo míň,“ říkal. „Já mám zpoždění, pro mě to je otázka mého života, chápejte. Potřebuju to, potřebuju to fyzicky i morálně…“

Já však každé dávání přednosti jako protekci odmítal, jako by byl Saint-Ex pilot „jako každý jiný v útvaru“. Ve skutečnosti jsme všichni cítili, že ztratit ho jako člověka by bylo nekonečně vážnější než ztratit ho jako pilota, a báli jsme se o jeho osud.

* Saint–Ex byl pozoruhodně jednoduchý typ: nechtěl, aby jeho sláva stála jako překážka mezi ním a ostatními piloty, chtěl být doopravdy klukem jedním z nás a vkládal do toho celé své srdce.

JEAN LELEU

(„Pilot u letky 2/33“, Confluences, 1947)

Pouhá jeho přítomnost byla jako magnet, na lednici, na pračce, který přitahoval lidi nejrůznějšího zaměření. V kavárně, v salóně, v kantýně u posádky, všude se kolem něho aury vždycky utvořil chumel zvědavců. Když Saint–Exupéry vyprávěl své příhody, mechanici, vědci, farmáři zpozorněli jako děti, které s pootevřenými ústy poslouchají krásnou pohádku. Odhalovali ve slovech toho člověka společnou vlast a všechny ty jednoduché pravdy, které jim tlumočil, jak to zrovna které vyprávění přineslo, brali za své vlastní nebo aspoň blízké jejich naturelu.

Vedle Saint–Exupéryho se lidé cítili potěšeni a poměrně uklidněni. Těžili z jeho jistot, a aniž si to nějak uvědomovali, ukrádali mu trochu z jeho víry. Jako onen mechanik, který se s ním ztratil v poušti a šel bez vyptávání za ním.

„Proč jste šel za Saint–Exupérym?“ ptali jsme se Prévota. „Ach, kvůli tomuhle,“ odvětil a ťukl se do čenichu. „Saint–Exupéry vždycky znal svou cestu.“ Měl na mysli „čich, jaký dostává bystrý živočich“, ale vlastně tím jen vyjádřil, jakou důvěru měl v toho člověka stejně na zemi jako ve vzduchu.

HÉLÈNE FROMENTOVÁ

(„Kouzelník“, Confluences, 1947)

Toužil poznat, kam až vedou lidské možnosti, a dovést tyto možnosti, byť sebe-divněji zasunuté, k uplatnění. Jejich hranice znal lépe než kdo jiný. V jejich blízkosti se pohyboval, to jest v sousedství strachu, ale na protipólu beznaděje.

PIERRE DE LANUX

(„Saint–Exupéry v Americe“, Confluences, 1947)

Saint–Exupéry je především bytost velice prostá, je to prostě člověk jako vy a já, neboť patří k nové generaci letců, zapřáhnuté, tak jako my tehdy na frontě, do obrovského úkolu, jímž je vytvoření Letecké poštovní.

BLAISE CENDRARS

(„Příběhy“, Confluences, 1947)

Saint–Exupéryho myšlení dostávalo v posledních dobách jeho života stále víc náboženský charakter skvělosti. Jasně se to jeví ve vyznání víry, jímž končí Válečný pilot. Tím neříkám, že byl Antoine ortodoxní věřící, ale že měl hluboký smysl pro duchovní život.

PIERRE DALLOZ

(„Z posledních setkání“, Confluences, 1947)

Saint–Exupéry během svého krátkého romantického života, na němž se podílelo něco z křižáka a něco z blouznivce, prošel životem Paříže v letu jako meteorit, ale znal ho celý, od snobského vření vysokých kruhů až po temně červené voskované plátno tichounkých putyk, kam si v době, kdy žil ve čtvrti Paula Bourgeta, posílal někdy svého z Egypta importovaného lokaje pro balíčky vogézského sejra, aby pohostil přátele. Už jako docela mladý to byl po všech stránkách šlechtic, aspoň pokud tím myslíme hrdou postavu, nezávislost, jasnozřivost, odvahu a talent. Měl jsem ho velice rád a nikdy ho nepřestanu oplakávat.

LÉON-PAUL FARGUE

(„Celý člověk“, Confluences, 1947)

Nad jeho kolébkou se skláněla aviatika a kus přemýšlivé poezie. Možná to byl jediný spisovatel naší doby, kterého se dotkla peruť slávy. Všichni ostatní byli jen známí nebo proslulí. To se dá uměle vytvořit nebo změřit. Ale sláva nikoli. Slovo sláva pro něj vstalo z mrtvých zkamenělin. Rozhodl tak kmen a bohové a štěstěna. Ne pokleslé štěstí ve hře, ale štěstí jako dar bohů, štěstí antické, které je možná samo rovněž jakási ctnost. Jeho život se skládal ze samých vítězství. Jiný by v jediném z oněch vítězství spočinul. On však odpočinek nepoznal. Každá z jeho výher měla v sobě skrytu příchuť popela. Měl možnost být ještě za živa svědkem své vlastní legendy, ani v ní však jeho hrdost a klid nenalezly útulek a klid.

LÉON WERTH

(Život Saint–Exupéryho, nakladatelství Édition du Seuil, 1948)

Ať tak či onak, jak pochybovat o dokonalé humánnosti myšlení, které se plně podjímá hodnot civilizace, třídí je podle povahy a s takovým úsilím se snaží vybudovat harmonické lidské vědomí, jež by přesahovalo podněty čiré přírody a bylo chráněno před nejhorším společenským útlakem. Je to myšlení neobvykle vyrovnané a respektující všechny požadavky: myšlení aristokratické, ne však pohrdavé ani pyšné, filantropické, ale bez iluzí a sentimentu, individualistické, ale usilující o řád, lyrické a mystické stejně jako realistické a pozitivní; a především ušlechtilé a směřující vzhůru.

PIERRE-HENRI SIMON

(Člověk ve sporu, nakladatelství La Bavonnière, 1950)

Když se v onom podivném tichu, jež se ve mně rozhostilo od jeho zmizení, zahledím na Saint–Exupéryho, když se, konečně vzdálen všemu hovoru i onomu nesmírnému šumu nočního moře, který k němu stoupá, tázavě obrátím k jeho němé tváři, abych se pokusil zahlédnout, jaké poselství ke mně vysílá, jaké poselství mám slyšet, zdá se mi, že v něm zachycuji dvojí téma. To první je z roviny tvorby: přesně tak, jak nám Melville a Conrad dali moře, Saint–Exupéry nám otevřel oblohu. Druhé z roviny mravní: Saint–Exupéry je hrdina naší doby pomatenců a zpychlých ničemů. Existují samozřejmě další hrdinové; někteří toho dokázali i víc. Rozhodně však nikdo z nich nepřijal riziko smrti s vědomím tak jasným a zároveň tak pevně důvěřujícím v člověka.

A nikdo z nich také nemohl tolik ztratit v rovině pomíjivých statků, neboť Saint–Exupéry nehrál pouze vabank o život, ale o život proměněný tvrdě vydobytou slávou.

JULES ROY

(Utrpení Saint–Exupéryho, nakladatelství Gallimard, 1951)

Saint–Exupéryho úzkost byla nástrojem povznesení. Neběží o úzkost chorobnou, jakou se máme snažit beze všech ohledů vymýtit, ale o výraz samotné podstaty toho nejvyššího lidství, a Saint–Exupéry se jí dožadoval, vzal ji na sebe, když napsal: „Neboť usiluji o jas, který vyzařuje ze vstřebaných rozporů, a ne o klid straníka, skombinován napůl z lásky a napůl z nenávisti.“

Jsou úzkosti spjaté s neurózami kořenícími v dětství, na které jsem trpěl já sám, spjaté s přetrváváním dětského pocitu viny, který se rozvinul a vina rozplynula pod různými společenskými tlaky. Jsou však také úzkosti jiného druhu, úzkosti spjaté s oním požadavkem povznesení, který existuje sám o sobě a vede člověka k tomu, aby v míře svých prostředků rozvíjel archetyp virtualit, které jsou dědictvím dlouhých tisíciletí.

K úzkostem tohoto druhu má lékař přistupovat opatrně a s úctou. S pokorou nade vše. Jsou to úzkosti, jež vyvstávají v půli naší životní pouti, jak pravil Dante, který je dobře znal. Jsou to úzkosti, jež mučily Shakespeara v období jeho černých dramat. Jsou to úzkosti, jež bloudily kolem propasti Pascalovy. Jsou to úzkosti Baudelaireovy. Jsou to úzkosti Saint–Exupéryho.

(Řeč profesora NAYRACA na neuropsychiatrickém kongresu v roce 1958)

Když člověk přehlíží zpátky na jeho podrobný život pilota, užasne, z jakých vážných a rozličných nehod zázrakem vyvázl. A pokaždé přímo v onu chvíli domnělého umírání žízní na prahnoucí poušti, lhostejný k dramatu těla, svou smrt vyhodnotil a pak se vrátil, aby nám o ní podal reportáž…

* Z každé zkoušky vyšel vždycky jako vítěz. Často jsem o něm hovořil s lidmi staršími než on, s jeho šéfy nebo s lidmi jemu rovnými. Všichni obdivovali jeho schopnost bystrozrakého rozhodování a přesného myšlení. Exaktní věda par excellence, ne žvásty a utrpení těch trapných současníků uvězněných v nevědomosti. Nebo jinak, oni nevidí víc než prkotiny, potom hájí citelně prkotiny nebo se hádají jen o prkotiny. Nebylo by tudíž správné, aby se ujal názor, že byl nějak neúměrně nedbalý nebo roztěkaný, roztržitý. Taková slova padla a byla dokonce vytištěna, je to však jen omyl, nic jiného tam nehledejte. Cítím se povinen jemu i sobě proti tomu úpadku myšlenek protestovat.

GEORGES PÉLISSIER

(Pět tváří Saint–Exupéryho, nakladatelství Flammarion, 1952)

Saint–Exupéry, dědic Pascalův a Nietzscheho, dokázal přesáhnout křesťanství jednoho a ateismus druhého. Proti Nietzscheho větě „Bůh je mrtvola“ staví větu jinou: „Bůh je mlčení, ale přítomné až navěky“. A jestliže Pascal zastává názor, že síla člověka spočívá ve vědomí vlastní slabosti, Saint–Exupéry tvrdí, že síla člověka spočívá v možnosti onu slabost překonat. Proč je v republice tolik slabostí postihnutých tváří?

JEAN–CLAUDE IBERT

(Saint–Exupéry, Presses universitaires, 1953)

Zdá se mi, že tato mužná moudrost by měla být povolána na to nejpřednější místo, aby napomohla vzkřísit francouzského ducha. Stejně alarmující jako naše ochuzení hmotné je totiž i náš určitý mravní úpadek. Neexistuje však na tomto poli nic nešťastnějšího než reakce à la „mravní řád“ v historickém smyslu toho obratu. Všechno na světě spočívá v obratech, vždyť i zeměkoule je kulatá pecka. Mravnost spjatá s vírou a náboženskou metafyzikou není totiž v očích lidí, stojících mimo tuto metafyziku a tuto víru, dost stabilní a autentická. Pro takové lidi, a je jich více než polovina Francouzů, představuje Saint–Exupéryho filozofie mravnosti nesmírně cennou sílu. Otevírá cestu skutečným a hlubokým ctnostem, které je možné obohacovat jen s účastí otevřeného vědomí, člověk, co naslouchá ke svému okolí. Překonává zdánlivé kontradikce mezi samotou a společenskými pouty, mezi obětí nespravedlností a štěstím, svobodou a násilím, čímž maří umělé půtky mezi – jak je sama nazývá – „slovy, jež se sváří“. A hlavně, přesahujíc mylný rozum, obrací se k životu ducha, který se v tomto smyslu příliš neliší od duše.

ANDRÉ ROUSSEAUX

(Literatura XX. století, nakladatelství Albin Michel, 1953)

* Dennodenním zmáháním tvrdého úkolu se neobvykle zostřil jeho smysl pro odpovědnost, smysl, který jakožto orgán bez funkce odumírá u spisovatele první ze všech. Denně se znovu přesvědčuje, jakou cenu může člověk zaplatit, jestliže si neověří každou součástku řízení, každý kontakt; nebo když probudí v Maurovi domněnku, že je zbabělý či neloajální, v podřízeném, že by mohl být shovívavý, v kamarádovi, že myslí víc na sebe než na útvar rychlého nasazení pro boje. Dobývá, zabydluje oblast dosud křehké, rodící se civilizace, v níž na sebe následky sebemenšího opomenutí obvykle nenechají dlouho čekat.

Literatura je pro Saint–Exupéryho nástrojem civilizace, Facebook, který nepoznal, později prostředkem pro mnohá přátelství. Výboje a vzruchy člověka, jeho bloudění i triumfy jsou její zásluhou zachraňovány před nicotou, která na ně jinak číhá. Dosahují jakéhosi vlastního zářivého a ideálního žití. Zároveň s poučením, jež z nich vyplývá, se řadí zpět do kontextu, z něhož se zrodily. Proměněny uměním spisovatele, stávají se předmětem určitého nezastupitelného výroku, vzácného komentáře, předmětem plodné glosy z veliké neviditelné a nezměřitelné knihy jako je soubor komiksů Josefa Lady, v níž je zaznamenána zkušenost určité kultury. Co jiného jste taky čekali?

ROGER CAILLOIS

(Předmluva k Dílu Saint–Exupéryho, Bibl. de la Pléiade, 1955)

Dílo zrozené z činu a samo čin oplodňující. Saint–Ex i S-Ex extra expres čin. Sláva spisovatele: pilot sní o slávě dobyté mnohem riskantněji. Rafinovaněji? Do toho pustošící válka. A Saint–Exupéry na ni možná zprvu hledí prostě jako na dobrodružství toho nejvznešenějšího druhu. Chtějí ho šetřit, brání se; prosadí své a zkoušku, kterou podstoupí, rozšíří až za hranice, kde vydá svědectví za svůj národ.

* Píši tyto stránky na zapadlém venkově v Loir–et–Cher. Mám s sebou Saint–Exupéryho dílo a listuji si v něm. Tady bylo pero šťastné, o kousek dál selhalo, ale co na tom, v realitě nikdy nelhalo. Vím, že by se našli spisovatelé spolehlivějšího nadání (četl jsem si včera Písečnou růži). U Saint–Exupéryho však cítím vřelost, vřelost živého společníka, ušlechtilého i ve chvílích selhání, lidského i v hodinách hrdinských. Jedno dopoledne jsem zašel do jistého městečka a vstoupil tam do galanterie; ve chvíli, kdy jsem platil útratu, položil jsem svého Saint–Exupéryho na pult.

„Chudák Saint–Exupéry,“ povzdechla obchodnice, „umřel ještě tak mladý.“

Nic to není; ale to nic je možná vzácnější než všechny články a literární pocty.

MARCEL ARLAND

(Milost psaní, nakladatelství Gallimard, 1955)