EGON ERVÍN KISCH

☼   29.4.1875    Praha      ♂     31.3.1948   Praha v obložení jako na chlebíčku od komunistických krys

Pravda je nejvzácnější surovinou, přesnost jejím nejlepším způsobem využití.

(Zpracovatel pravdy Egon Ervín Kisch)

Renesanční portál domu na rohu Kožné a Melantrichovy uličky míjejí už chodci spěchající na Staromák více než po čtyři staletí. Těžká starobylá vrata vpustí zvídavou návštěvnici za laskavého dohledu dvou kamenných medvědů do širokého a temného průjezdu. Odtud prý vedou ze sklepení tajné chodbičky až někam pod náměstí a dost možná že i jinam. Než se cizinci takhle stačí zorientovat, průjezd se pravoúhle lomí a rozšiřuje do malého dvorku, obkrouženého lodžiemi.

Kolik se tu již vystřídalo majitelů? A kolik se tu narodilo potomků? Za okny bytu na prvním podlaží spatřilo světlo světa (který není krasohledem mládí v jeho uchování navěky) i pět synů obchodníka se suknem Heřmana (Hermanna) Kische, společníka firmy S. Kisch a bratr, jejíž vývěsní štít visel hnedka vedle portálu nad malým krámkem. Soukeník se často hrdě chlubíval, že téměř celý svůj život spával v jedné posteli, ale jeho potomci již takové štěstí neměli. Jeden z nich padl jak sťatý za první světové války, dva zaplatili Hitlerovu rasovou čistku obsazené Prahy. Jen poslední dva členové kdysi tak rozvětvené rodiny se mohli po letech aspoň na chvíli vrátit do domu svého dětství. Jeden z nich se jmenoval Béďa a jeho staršího bratra zapsali na jaře 1885 do matriky narozených jako Egona. To až on sám si pak při svých literárních začátcích přibral na pomoc ještě fiktivního Ervína.

PRAHA V PRAZE (STARÉ MĚSTO V NOVÉM KABÁTĚ)

Narodil se na Starém Městě pražském, ale jako by první kroky svého života prožíval na ostrově. Německy hovořící Pražané tehdy tvořili jen patnáct procent obyvatelstva města, ale jako by žili v nějaké jiné Praze. Měli tu svá divadla, dvě vysoké školy, síť základního i středního školství, četli dva německé plátky a scházeli se v přísně německých kavárnách, kam česká noha nevkročila. I Egon navštěvoval privilegované německé soukromé školy, ačkoliv se mezi svými spolužáky někdy cítil jako chudý přivandrovalec. Hermann Kisch si však vzdělání cenil více než majetku. Věděl, jak je někdy život vrtkavý a věřil, že dobrá školní průprava může jeho synům hodně napomoci. Pavel, Egon, Arnold, Wolfgang a Béďa měli však i tak habaděj času na hry a dobrodružné výpravy, které podnikali se svými spolužáky. Kolik tu jen bylo všude zajímavých a nevšedních zákoutí. Starého Města ani Josefova, bývalého ghetta, se ještě nedotkly pozdější asanační zásahy, ze všech stran na ně působila tisíciletá minulost rodného města, genius loci. A právě okouzlení jeho historií se stalo Egonovi jedním z mostů, po kterých se mu podařilo uniknout z neplodné izolovanosti určené původem a nezkresleně vnímat současnost, jako se o to snažíte vy v reálu i na FB…

Když bylo Egonovi patnáct let, zavřela se starobylá brána rodinného domu U dvou zlatých medvědů za jeho otcem naposledy. Brzy na věčnost odešel i strýc Semi, druhý společník firmy a maminka ostala na všechno sama.

Egon odmaturoval. Radostnou zprávu přijala maminka s ulehčením, ale hlavně hráči pražského německého FC Sturm, který se mohl ke svému předsedovi konečně hlásit veřejně. Kisch se přihlásil k dalšímu studiu na techniku, ale strohé matematické výpočty a dedukce jej odtud brzy vypudily. O to raději vysedává ve společnosti literárního kroužku německých študáků. Spojuje je místo narození, zájem o literaturu, německý jazyk, ale už dnes si uvědomují, že vnitřně směřují každý jinam. R. M. Rilke, Franz Kafka, spolužák Egonova bratra Pavla, Emil Utitz, Max Brod, Paul Leppin, Hugo Bergmann a mnoho jiných, dnes většinou pozapomenutých existencí. Dnes ještě mohou sedět u jednoho stolu, kouřit cigára z jedné krabky a upíjet pivo či víno ze stejných džbánků. Události, které je rozdělí, teprve přijdou. Ale Kisch už dnes překračuje příkop, který rozděluje německou a českou literaturu v jediném městě. Seznamuje se s Longenem, Haškem, Antonínem Mackem i Zápotockým…

DO NOVIN

Jsou lidé, které zavede do redakce novin náhoda. Jiní se tam vnutí. Egon měl již před maturitou o své budoucnosti zcela jasný obraz. Nejprve si ale musí odbýt vojenskou povinnost. Armáda a Kisch jak je známo u mnohých branců v sobě nenašli pochopení, ani zalíbení, a roční služba v Albrechtových kasárnách na Smíchově ho jen utvrdila v přesvědčení o správnosti volby. V září 1905 jej propustí do zálohy a o dva dny později je již v Berlíně. Vyzbrojený teorií se pak pokusil o štěstí u novin. Který ze dvou německých pražských plátků si ve finále vybere?

Zkouší to u obou, v Bohemii i v Prager Tagblattu, ale zakotví v Bohemii. Na čas se z něj stane lokálkář. Jenže lokálkář, neúnavný a nedoceňovaný dodavatel krátkých zpráviček ze života města, nepatří sice k elitě žurnalistického cechu, ale kdykoliv může narazit na něco, z čeho by se mohla vyvinout senzace. A senzace jsou kořením těchto novin.

Někdo může vykonat cestu kolem světa a ničeho si přitom nevšimne. Jiný se vydá za roh a je to pro něj dobrodružství. Takovým člověkem byl i Kisch. Všude vidí svou příležitost. Dokáže dlouho sledovat dvojici, aby se dozvěděl, jakým jazykem hovoří, zajímá ho, jakou knihu čte pán v tramvaji a proslídí si vizitky v domech, kde je hostem. Miluje archívy a knihovny. Kolik je všude nevyužitých ladem ležících informací! Jen je dát do vzájemných souvislostí. Člověk to však musí umět, být na vše připraven.

Kisch se naučil stenografovat, navštěvuje přednášky o soudním lékařství. Vedle němčiny ovládá angličtinu a francouzštinu, později se naučí i rusky a španělsky. Umí pochopitelně i česky, bez této znalosti by v tehdejší dvojjazyčné Praze nemohl obstát jak eso v rukávu.

Během svých začátků v Bohemii se Kisch stal jedním z nejlepších znalců pražského podsvětí. Nebojí se vstoupit do veřejných nocleháren, vyhlášených lokálů a útulků pro padlé dívky naznak. Jede na chmel jako česač, všechno si chce osahat na vlastní kůži. Nehledá lacinou senzaci, která by polechtala nervy čtenářů při ranní kávě a crossaintu. Ve svých reportážích o spodině velkoměsta nemoralizuje. A přece z nich vyjdou s pošramocenou ctí právě ti bezúhonní, kteří konají „dobré skutky“ aby se nenudili, nebo aby almužnami vykoupili svůj klídek.

Kisch však měl i nevšední kriminalistický čich. Byl by z něj jistě velice úspěšný rada všech detektivů. Pro trénování postřehu a kombinačních schopností měl v tomto období své lokálkářské i reportérské činnosti spoustu příležitostí a i později jich mnohokrát využil, i když už nesloužily k rozplétání kriminálních případů, jako bylo odhalení zákulisní aféry plukovníka Redla.

Začalo to všechno nenápadně a nevinně. V neděli 25. května 1913 nenastoupil na důležitý fotbalový zápas jeden z hráčů a Kirschův Sturm hrál jen v deseti. Prohrál gatě. Na Kischovo láteření se druhý den provinilec omlouvá a souká ze sebe podivnou historku. Na příkaz jakéhosi důstojníka musel za přítomnosti dalších šarží páčit všechny zámky v bytě v budově Sborového velitelství na Malostranském náměstí. Kisch si ráno přečetl nekrolog plukovníka Redla, který spáchal v sobotu v noci ve Vídni sebevraždu. Ale náčelník generálního štábu 8. armádního sboru v Praze a šéf protišpionážní služby také přece bydlel na Malostranském náměstí v budově velitelství. Je možné, aby rozhodčí znalec ministerstva války pracoval pro cizí mocnosti, protože byl obětí vyděračství? Kisch odvážně kombinuje na základě informací fotbalisty–zámečníka, ale i z nebývalé aktivity vojenských kruhů. Zprávu formulovanou jako dementi z vysokých kruhů druhý den přejímají všechny noviny. Skandál je děsivý a pro mnohé zničující. Obyčejný novinář z provinční Prahy rozčeřil hladinu vysoké politiky. Sólokapr. Trhák. Ale jeho odhalení nutí položit čtenářům otázku, ke které je Kisch dovedl. Jací lidé vlastně řídí osudy národů, jací rozhodují o jejich životě? Vždyť Redl byl kandidátem na úřad ministra války!

Kisch narukuje hned na počátku války. Odjíždí se svým plukem do Srbska a obraz strašlivých bojů na Drině jej neopustí do konce života. Píše si válečné poznámky a postřehy posílá své mamince.

DO SVĚTA

Válečné běsnění konečně utichlo. Ale svět se změnil. Už není a nebude jako dřív. Na východě se na troskách Ruska brání intervenci mladý Sovětský svaz. A ve střední Evropě se rozpadla rakouská monarchie. Vzniklo Československo. Je rok 1918. Ale Kisch zůstává ve Vídni. Je zde velitelem Revolučních gard. Vývoj se dal však jiným směrem. Revolucionář Egon Ervín je odsouzen a vypovězen. Vrací se domů. Do Prahy. K mamince a ke svému inkoustu a namáčecímu peru. I tím se dá bojovat znalecky a útočně. Kisch vstupuje do komunistické strany.

Přispívá do Prager Tagblattu. Obnovuje kontakt s Longenem a Haškem. S parníčkem Lana putuje na jeho cestě z Prahy do Bratislavy přes Hamburk. Na půdě Staronové synagogy hledá za velkého sběhu zvědavců Golema. Jsou tam však jen prach a netopýři. Zveřejňuje ukázky ze svého válečného deníku. A na vlastní kůži se přesvědčuje, že mladá republika si zachovala mnoho nectností bývalé monarchie. Že rasová a národnostní nesnášenlivost jí není cizí.

Kisch nechce a nemůže sloužit nacionalistickým zájmům, ale ani nemůže přejít do českého tisku. Je sice v Praze uznávaným spisovatelem a novinářem, ale jeho knihy překládá z němčiny pečlivý Antonín Macek a později Jarmila Haasová. Umí česky, ale chybí mu jazykový cit, který mají jeho čeští přátelé. S oběma překladateli pracuje na českých vydáních stejně pilně, jako na německých originálech svých knih. Změny a upravené části často akceptuje i v dalších německých verzích Pražských obrázků, Zapovězených lokálů i Pasáka holek, pašácky přiblíženo.

Odjíždí nerad, těžko se loučí, ale Berlín přece není tak daleko. Píše pro Berliner Tagblatt, jeho příspěvky se však objevují i v brněnských Lidových novinách. Často se vrací. Nevynechává premiéry v divadle, nechybí nikde, kde se děje něco zajímavého. V Berlíně vydává Prašnou bránu, plnou důvěrně známých obrázků rodného města, legend a rázovitých postav, viz dnešní svět kolem a kolem. A při tom shromažďuje podklady k vydání monografie Klasický žurnalismus, jakési příručky pro začínající novináře. Vedle postav zvučných jmen, vedle Marxe, Engelse, Martina Luthera se tu objevují i Jan Neruda a Karel Havlíček Borovský. Velikáni českého novinářství v ní nesměli chybět.

V roce 1924 vydává knihu, která jej rázem proslavila. Vynesla mu dokonce přezdívku, které se nezbavil do konce života. Zuřivý reportér.

Ani jeho reportáže ze světa nejsou psány z touhy po senzaci, nejsou to ptákoviny na způsob turistických cestopisů, i když v nich najdeme to i ono. Čtenáři se s Kischem vydávají na cesty poučeni, v dobrém rozmaru a podívají se s ním do míst, kam by se jiný, méně odvážný smrtelník třeba nikdy nedostavil. Kisch se umí dívat po kraji.

V roce 1925 jej redakce vyšle do Sovětského svazu. Série reportáží, v knižním vydání nazvaná Caři, popi, bolševici však časopisecky nevyjde. Kisch přivezl poznatky příliš odlišné od toho, na co byli čtenáři zvyklí. Vidí v novém státě hrubé nedostatky, ale vidí sem tam i nějaký klad.

V roce 1929 se rozjede do Spojených států. O rok později své zážitky zpracovává do knihy, kde je již v samotném názvu vyjádřen jeho názor: Egon Ervín Kisch si dovoluje představit americký ráj. Stejně jako cesta do Sovětského svazu, i cesta do USA jej jen utvrdila v přesvědčení, že směr, kterým vykročil, je správný. Odváží si však i množství cenných přátelství a zážitků. Jedním z nich bylo i seznámení s Charlie Chaplinem.

ZAJATEC HITLERŮV

Na začátku třicátých let se znovu vydává do Sovětského svazu, zúčastňuje se sjezdu spisovatelů v Moskvě, krátce vyučuje na novinářské škole v Charkově, seznamuje se s životem v sovětské Střední Asii. A odtud putuje dál do Číny. Když se v roce 1932 vrací zpět do Berlína, netuší, že se jeho další pobyt v Německu dá již počítat pouze na měsíce. Netuší?

V Berlíně vzplanul Říšský sněm. Ještě v noci zabuší na dveře Kischova berlínského kvartýru muži v hnědých košilích pod kabáty. Ve stejné chvíli tlučou stovky jiných na sta nepohodlných dveří. Na policejním komisařství se zatčení na chvilku setkávají. Rozčarovaní, šokovaní, na smrt vyděšení. Je mezi nimi i starý vůdce Ligy pro lidská práva. Za několik dní je již Kisch jako vězeň 1067 v cele 33 ve Špandavě.

Naštěstí pro něj ještě Hitler nesedí pevně v úředním sedle. Po intervenci československého ministerstva zahraničních věcí končí tohle vězení. Kisch je československým občanem. Musí jej propustit. Vyhostí jej ze země.

Zážitek z Hitlerova kriminálu je živý, příliš živý a děsivý. Ale za hranicemi si lidé rostoucí nebezpečí ještě neuvědomují. Proto ještě v červnu vydává Egon Ervín Kisch útlou knížku článků nazvanou Zajatec Hitlerův. Ale to se již v Československu objevují první uprchlíci z Německa. A tak, jak fašismus sílí na hrůze, přibývá i jeho odpůrců.

Kisch se účastní práce Svazu revolučních proletářských spisovatelů v Paříži, přednáší, píše, burcuje. Při každé příležitosti strhává Hitlerovi podfukářskou masku a jeho zásahy míří do černého kníru. Polemika vedená s hitlerovským Deutsche Allgemeine Zeitung o tom, zda a kdy vlastně dostal Hitler v první světové válce Železný kříž I. třídy je toho jasným důkazem. Hitler nosí vyznamenání neoprávněně a jeho propaganda teprve dodatečně dohání legendy o jeho hrdinských skutcích. Kdo jsou lidé, kteří rozhodují o osudech národů? Něco natolik nechutného jako lidská neštěstí, která neopatrně až brutálně pošlapávají lidskou důstojnost.

V roce 1934 odjíždí jako delegát na Světový kongres proti fašismu, který se má konat v Austrálii. Odplouvá z Marseille, kde sílí protičeskoslovenská kampaň. Den předtím tu byli zamordováni srbský král Alexander a francouzský ministr zahraničních věcí. Útočník i jeho komplici měli československé pasy! Kischova cesta málem skončila ještě dřív, než začala.

Ale ani přivítání na australském kontinentu není bez komplikací. Kisch má výstup na břeh zakázán. Nepomáhají protesty pokrokové veřejnosti, evropský delegát nesmí vstoupit na břeh. Hitlerovi diplomaté pracují vehementně a mají čím nahánět strach s výhrůžkami.

Kisch nakonec vyřeší situaci zcela po kischovsku. Skokem na betonové molo se sice na pár okamžiků dotkne australské půdy, ale zlomí si nadvakrát haxnu. Odnesou jej znovu na loď, spor pokračuje. Vlna demonstrací a protestů, soudní spory, takový incident je již pro vládní garnituru neúnosný. Zákaz vstupu na břeh pro evropské delegáty kongresu, směšné vstupní zkoušky pro nežádoucí persóny, vlna zájmu o Kische i o jeho vlast, to všechno nakonec pomohlo antifašistickému hnutí víc, než usmolené referáty čtené na kongresu. Mnoha lidem se (konečně) otevřely zornice.

Australské extempore, při kterém měl několikrát namále, nevzalo Kischovi chuť psát o svých zážitcích. Doplňuje je mnoha zajímavými informacemi. S jeho cestou sice přímo nesouvisely, ale mohly čtenářům poskytnout obraz vzdálené země, o které toho dodnes víme jen málo, pokud si nenašetříme něco víc do kapes a nesebereme se, abychom prozkoumávali nejmenší kontinent světa. Proto jim také, stejně jako mnoha jiným jeho pracím, čas neubral na kráse a na zajímavosti. Spíše naopak.

Po Evropě se stále rychleji šíří větší a větší hnědé skvrny všivácké doktríny. Na řadě je Španělsko. Po návratu do Paříže si je již Kisch zcela jistý, že heslo U Madridu se bojuje za Prahu není jen holou frází. V říjnu roku 1938 se ožení se svou dlouholetou sekretářkou a přítelkyní Giselou Lynnerovou, zřídkakdy kyselou společnicí, a odjíždí raději do Ameriky. Zkušenosti z jednoho Hitlerova zajetí mu stačily.

NÁVRAT „ZUŘIVÉHO REPORTÉRA“

V Mexiku, kde se nakonec páreček usadil, již žije řada německých literátů. Pracuje tu nakladatelství protinacistické literatury s mravním kodexem třikrát denně. I Kisch se opět pouští do práce. Ke vzdálenému domovu se vrací alespoň vzpomínkovou knihou Tržiště senzací. Znovu tu ožívá rodná výspa Praha, starý dům U dvou zlatých medvědů, Tonka Šibenice, plukovník Redl, Domov Máří Magdalény, slepý Metoděj.

Vedle toho Kisch cestuje a mapuje objevy v poznatcích po své dočasné vlasti. Je stále zvědavý, seznamuje se s jejím životem a dějinami, jinak by tu přeci nemohl žít in full effect. A i tady, daleko od domova, se náhle setká s kouskem svého dětství. Není prvním z rodiny, který se na své životní pouti dostal až sem. Jeho strýc Samuel Basch byl osobním lékařem loutkového císaře Maxmiliána a popraveného Habsburka nakonec dopravil do matičky Vídně. „Když strýček vyprávěl, cítili jsme, jak světové dějiny šumí naší jídelnou.“ A nyní se setkává s jeho fotografií mezi zažloutlými snímky Maxmiliánova dvora. Jak je to všechno dávno!

A pak přijde první jarní skoro téměř aprílový den roku 1946. Kisch stojí na pražském letišti a Venca Havel si hraje na dramatika světového formátu (něco na způsob Johna Lennona). Za týden již hovoří zuřivou reportérštinou, nikterak spěšnou, nikterak směšnou, na plénu v rámci VIII. sjezdu KSČ. Je činorodý, připravuje se k napsání knihy o novém poválečném Československu. Oslavil již šedesátiny, ale co toho ještě může dokázat! Vydává svědectví o popravě K. H. Franka, setkává se s plachým a nedůvěřivým kocourem literatury jistým Petrem Bezručem. Jde po stopách Karla Marxe v Karlových Varech, místo, aby jej třeba inspirovali Johann Wolfgang Gœthe, Jan Becher a Ludwig van Beethoven dohromady s Albertem Einsteinem. Chystá rozsáhlý obraz poválečného i předválečného Zlína, Baťova království bot, které si jeho výbor s výborným obsazením zaslouží.

Ale většinu rozepsaných statí již nedokončí. Hlásí se příznaky nemoci. Z prvního nervního záchvatu mrtvice se ještě vzpamatuje, lékaři však varují. Manželce připadne nelehký úkol odloučit Kische od cigaretového dýmu. Ale zlepšení zdravotního stavu bylo jen snahou jako epizodní odstávka. Večer 23. března 1948 diskutuje ještě s přáteli na návštěvě u Viléma Nowaka. Další noc již bivakuje v nemocnici. Bojuje udatně o život, 31. března se však musel vzdát a na apríla se již tisklo zádumčivé parte. Včera přišel o život legendární DJ ve formě zvaný Whiz Kid, tak ať jeho ojedinělý výskyt napovídá s příkladem, že člověk je tu odedávna proto, aby druhým také symbolizoval vzácný výskyt, jako Ferda Mravenec, jako neporazitelný šaman a hráč nejen na gramce s mixem yo. Příklady táhnou, Examples make miracles, Miracles make examples, a ještě se to drze zrcadlí…

A KDYŽ PRAHA, TAK JEDINĚ S WERICHEM, TA JEJICH NEPATRNÁ ULIČKA V JÁMĚ, TO JE TAKTÉŽ FERDA MRAVENEC, POSUĎTE SAMI Z JEHO SLOV… Z JEHO DUŠE, NESMRTELNÉ TO DUŠE:

PAN PUBLIKUM JE TAKY HEREC

„Co pijete?“ zeptal se Jan Werich.

„Máte rád irskou whiskey?“

„Mám,“ přisvědčil jsem, ačkoliv nevím, jestli jsem ji někdy pil.

„To jste chytrej člověk,“ řekl. „Já ji mám taky rád. Ale špatně se shání, protože už dvacet let vozej jenom skotskou.“

Pokýval hlavou a vysvětlil:

„Mně se o ní tuhle zdálo a ráno si povídám – jdi se zeptat, třeba ji mají. A víte, že měli?“

Zamrkal malýma očima, které neztratily nic ze své živosti. Těžce však dýchal (sípal), často kašlal, sípavě mluvil a špatně slyšel své okolí. Pod košilí se mu rýsoval kardiostimulátor a na krku byly patrné stopy léčeného hrtanu.

Táhlo mu na třiasedmdesát.

Ale nalil, zamyslel se a prohlásil:

„Koupil jsem jí málo a zejtra tam dojdu znova. Co kdyby ji zase dvacet let neměli.“

JAK SE VÁM DAŘÍ?

Už líp. Ale to deštivé léto mi nepřidalo. Já vlhko špatně snáším. Vlhko je dobrý pro rododendrony, kdežto já jsem spíš slunečnice.

CO DĚLÁTE? NEPÍŠETE PAMĚTI?

Myslíte, že bych měl?

ZAJÍMÁ MĚ, JESTLI BYSTE MĚL VŮBEC CHUŤ JE PSÁT.

Jo, chuť bych měl. Víte, čím bych začal? Tím, jak jsme šli s bratrancem Jardou Kopeckým z ryb, byla neděle, parno a doma seděli babička a strejček, který přijel na motocyklu značky PUCH. A byli rozčilení, protože císař pán právě vyhlásil válku. A jak nás to nezajímalo. Jak jsem se dotazoval strejčka „Ale to vyhrajeme, viď?“ a jak se on namíchnul a chtěl hned vědět, kdo my. A jak nám bylo divný, že neví, že přece my, Rakušani. A jak potom za války jsem sbíral vajgly, pral je, míchal s koňskýma koblížkama a nařezaným tabákem, cpal z toho cigarety a prodával je vrchnímu z Reprezentačního domu… Takhle nějak bych to ráčil psát. I o Osvobozeném divadle. Já si už přesně nevybavuju, jak to všechno bylo. Ani mě to moc nezajímá. Já bych chtěl postihnout spíš tu vnitřní návaznost.

PROČ SE DO TOHO NEDÁTE?

Protože mohu, ale nemusím. A to je ta chyba. Jakmile nade mnou nevisí Damoklův meč, tak nedělám. Vždycky to tak bylo, psali jsme novou hru teprve tehdy, když ta stará nešla, zadrhávala se a hrozilo, že nebudou peníze na vejplaty. Víte, já taky potřebuju vědět, pro koho to píšu. Máte autory, kteří dokáží psát do šuplíku. Já to nedokážu. No proč? Protože šuplíku nemám co sdělit.

CO TO BYLO ZA SVĚT, VE KTERÉM JSTE JAKO KLUK VYRŮSTAL? ŘÍKÁ SE, ŽE PRVNÍ SVĚTOVÁ VOJNA BYLA VELKÝM PŘEDĚLEM. ŽE V NÍ LEHLA POPELEM STARÁ EVROPA.

Jo, ale ne pro desetiletýho kluka. Ono je to tak: každá doba má róbu a ta róba má vlečku. Když ta doba přejde, róba je už pryč, ale vlečka ještě dobíhá. A konec století, ta jeho nálada, která se výrazně projevila v secesi, přišla do Prahy později, tak kolem roku 1908. V té době byly naše matky s námi těhotné, neboli my jsme ten konec století, tu starou Evropu, zažili jako plody. Ale pochopitelně, že v nás zůstala. Ona nám byla potom k smíchu, ale byli jsme taky její děcka.

VZPOMÍNÁM SI NA JEDNU STUDII, VE KTERÉ JSEM ČETL, ŽE NEBÝT VÁLEČNÉ ABSURDITY, NEBYLO BY ANI OSVOBOZENÉHO DIVADLA.

To jsou takové teorie vzaté z expertízy na druhou, a někdy mi už lezou krkem. Proč se musí ze všeho dělat program? Podívejte, Jindřich VIII. měl šest žen. S Kateřinou se rozvedl, aby si mohl nabrknout Annu Boleynovou. A tu dal popravit, protože miloval Janu Seymourovou… A jelikož měl kvůli tomu problémy s papežem, udělal se hlavou anglikánské církve. Dějinné síly tomu byly nakloněny, ale to, co způsobilo, že k rozchodu s Římem došlo právě tehdy, byla silná náruživost jednoho anglického krále. A tak to bylo i s Osvobozeným divadlem. Udělali jsme jedno představení pro svou vlastní srandu. Bez programu a bez teorie všech pochybných tlam. Všechno nám bylo k smíchu a zpívali jsme: To se přece vyplácí / ze všeho si dělat legraci. My jsme nikdy nechtěli dělat divadlo, protože jsme ho považovali za mrtvý útvar. Věřili jsme filmu, studovali práva a udělali jeden bujarý večírek pro srandu samotnou. A ten večírek jsme pak opakovali dvěstěpadesátkrát a bylo z nás divadlo.

ČÍM SI VYSVĚTLUJETE, ŽE TO TAK ZABRALO?

Chodili k nám mladí lidé, kterým bylo k smíchu totéž, co nám. A štvalo je totéž, co nás: staří prďolové, kteří byli proti všemu modernímu. Lepkavý stoly od píva, u kterých se vyprávěly otřesné, úchylné anekdoty. Štvaly nás hesla „páchnoucí doupě, ale teploučko“ nebo „malý, ale naše“. A tak dále. Blbá situační komedie potřebovala vyvětrat zatuchlinu.

ZŘEJMĚ TAKÉ TO ZASTYDLÉ OBROZENECKÉ NADŠENÍ, PROTOŽE VE VEST POCKET REVUE JSTE SE POSMÍVALI I CELONÁRODNÍM OSLAVÁM PĚTASEDMDESÁTIN ALOISE JIRÁSKA. COPAK JIRÁSEK PRO VÁS NEBYL JEDNÍM Z PILÍŘŮ NÁRODNÍ KULTURY?

Jirásek udělal svou práci. A udělal ji v době, kdy to národ nejvíc potřeboval. Burcoval, připomínal tradice a minulost neblahou. Kdyby žil Jirásek v Hollywoodu, byl by milionář, protože měl výborné zápletky. Ale ten styl a jazyk… Juž panna co proutek ohebná po předprsni kráčí. A kdože to dole na bránu buší? Aj, to pan Břenek z Cepetína, jenž včera v noci u pana… já nevím, kterýho… se zdržel a nyní na zpěněném koni dojíždí, by slova dodržel. To je Jirásek.

PTÁM SE NA TO, NEBOŤ MĚ ZAJÍMÁ, PROČ NA HUMOR OHLEDNĚ VELKÝCH POSTAV NAŠÍ NÁRODNÍ MINULOSTI REAGUJEME OBVYKLE S NEDŮTKLIVOSTÍ. ODKUD SE BERE SKLON POVAŽOVAT NEVÁŽNOST ZA ZNEVAŽOVÁNÍ?

Protože nad naší národní existencí visel v minulosti dlouho otazník. Žili jsme moc let v rakouském područí, které nám bránilo dospět.

NESEDÍ NÁM TOHLE JEŠTĚ NĚKDY V ZÁTYLKU, KDYŽ TŘEBA VE SPORTU ZBYTEČNĚ PROHRAJEME SE SLABŠÍMI SOUPEŘI JEN PROTO, ŽE SI DOST NEVĚŘÍME?

Před týdnem mi tady řemeslník opravoval střechu. Udělal to výborně, to se musí nechat. Když skončil, ptám se ho: Kolik vám dlužím? A on povídá: Co mi dáte… Co je to za řeč? opáčím já. Jste přece dospělý člověk. Já jsem taky dospělý člověk a vím, jakou má můj čas cenu. Já vám ho buď prodám, a nebo daruji. Ale nebudu čekat, co mi dáte. Tak kolik? A on povídá: Dáte mi stovku? Já říkám: To víte, že dám. A rád, protože jsem počítal, že to bude stát dvě stě… On na mě koukal, jako kdybych ho ošidil.

CO S TÍM?

Jsem Čech, neumím a ani nemohu být nic jiného. Ale protože jsem Čech, tak to ještě neznamená, že nebudu chtít vidět chyby, které máme. Naopak – právě proto, že jsem Čech, chtěl bych, abychom je neměli nebo jich měli co nejméně. Eliminovat tu naši zbytečnost. I v tom bylo poselství divadla, které jsme v Osvobozeném provozovali: poukazovat na sebeklamy, iluze, falešné představy. Ale ve srandě, aby to nebylo jako z kazatelny Husovy.

VEST POCKET REVUE A NĚKOLIK DALŠÍCH PŘEDSTAVENÍ Z POČÁTKU OSVOBOZENÉHO DIVADLA BYLY SPÍŠE JEN HŘÍČKY. ALE TY POZDĚJŠÍ HRY – CÆSAR, KAT A BLÁZEN, OSEL A STÍN – BYLY UŽ VELMI ADRESNÉ POLITICKÉ SATIRY. CO ZPŮSOBILO TUTO ZMĚNU?

Přišla ta doba, kdy ve Frývaldově stříleli četníci do dělníků, protože stávkovali. A nás to strašně dožralo. Ne nějak uvědoměle, ale docela obyčejně. Bylo to v publiku, bylo to i v nás. Jsou chvíle, kdy k tomu, co se kolem děje, musíte zaujmout stanovisko. A my napsali Cæsara, který byl, aspoň si myslím, ještě pořád velká porce srandy, ale zároveň i kritika špatné demokracie. Takové demokracie, která si klíďo píďo dovolí, aby někdo žil na úkor druhých. Pak přišel požár Říšského sněmu, monstrproces s Dimitrovem, ve kterém měl být světový komunismus obžalován ze žhářství. A v tom ovzduší jsme napsali hru „Osel a stín“, protože každému, kdo trochu přemýšlel, bylo jasné, kterým směrem měl nacismus namířeno. A když se potom začali fašisté ozývat i u nás, vznikl „Kat a blázen“, představení, které se posmívalo falešnému nacionalismu, fangličkářství, všem těm nechutným lžím, za nimiž se vždycky skrývají špinavé ruce.

JAK VZNIKALY TY SLAVNÉ DIALOGY PŘED ZATAŽENOU OPONOU, KTERÝM JSTE ŘÍKALI FORBÍNY?

Když jsme hráli poprvé (a mysleli si, že naposled) Vest pocket revue, utrhly se špagáty, na kterých visely kulisy. Proto nás vystrčili před oponu a řekli, že musíme lidi nějak zabavit.

Tak vznikla první forbína. Od té doby jsme ji už dělali pravidelně při všech dalších hrách, ale vždycky zároveň sloužila tomu, aby se mohla přestavět scéna. My nikdy neměli divadlo s provazištěm, kde můžete jedny kulisy vytáhnout a druhé spustit. U nás se musely jedny odnést a druhé přinést.

TY DIALOGY BYLY PŘECE IMPROVIZACEMI NA DANÉ TÉMA. JAK JSTE JE PŘIPRAVOVALI?

V den premiéry odpoledne jsme chodívali do kavárny Esplanade, tam jsme si sedli a řekli: tak o čem budeme večer vykládat? Jednou to už bylo zoufalý, táhlo na pátou a my pořád nic neměli, když vešla ženská, která vedla tři nebo čtyři malý psy. Pletli se jeden přes druhýho a já povídal: co takhle o psech? A vznikla z toho ta předscéna o ženský, která chodí s bernardýnem. Jeden tím rozuměl psa, a druhý řádového mnicha.

KTERÁ Z TĚCH PŘEDSCÉN BYLA PODLE VÁS NEJLEPŠÍ?

Největší prča byla při forbíně o vších. Jeden myslel vši vodní, a druhý rozuměl vši vod ní. To lidi řvali a takhle se sepjatejma rukama nás prosili, abychom toho už nechali.

TO MUSÍ BÝT PRO KOMIKA TEN NEJKRÁSNĚJŠÍ POCIT: KDYŽ LIDÉ SLZÍ SMÍCHY…

Pokud si neublížej. Jeden magistr se tak smál, že spadnul ze židle a prasknul mu žaludeční vřed. Ale doktoři pak řekli, že jsme mu zachránili život, protože kdyby ten vřed prý neprasknul předčasně, byl by ho zahubil. A potom taky jedný paní jsme přišli tak k smíchu, že předčasně porodila. Měla jeden lístek a z divadla šli dva. Měla to vlastně s padesátiprocentní slevičkou.

CO JE TO ZA STAV, KDYŽ HEREC STOJÍ PŘED DIVÁKY, NEHRAJE ROLI A MŮŽE NEZÁVAZNĚ PROHODIT VLASTNĚ COKOLIV?

Víte, že je to mystérium? Mockrát jsem o tom přemýšlel. Kolikrát jsem při těch forbínách byl sám sobě posluchačem. Já nevěděl, co řeknu: něco jsem začal a neznal konec. Připadalo mi, že jsem tlumočník nějakého vlnění, že cosi odněkud sděluju, že předávám vzkazy. A Voskovec mi potvrdil, že míval tytéž pocity. My oba jsme byli na to, co bude dál, zvědavější než publikum.

CO JE TO VLASTNĚ ZA POTŘEBU, SMÁT SE?

Na to je moc teorií, praxe také nepokulhává. Ale někdo chytrý řekl, že zjistit, co je to smích a proč se lidi hihňají, je jako zjišťovat, proč je králík naživu. Zjistíte to, když ho rozpitváte – jenže to už není naživu. U živého nezjistíte, proč je živ. Leda u mrtvého – proč byl živ. A tak je to i se smíchem.

Když byl na počátku třicátých let v Praze slavný sovětský divadelní režisér Mejerchold, večer co večer jsme se po divadle scházeli a on nám hodně poradil. Říkal tohle: Vy tam musíte mít vedle srandy taky krásu, protože ta dojímá. A nemusí být chytrá, kdežto smích musí: chytrost má vyvolávat smích, ne směšnost. Ale smích je v podstatě škleb a dělá člověka ošklivého. A ten ošklivý škleb je potřeba vždycky smazat, jako z tabule rovnice, a k tomu se nejlépe hodí krása, která publikum pohladí a učeše. Vy tam musíte mít krásnou muziku a krásný holky; ani to nemusejí moc umět, protože když jsou hezký a mladý, je to samo o sobě umění. A po nich mohou zase přijít dva profesionálové a vyvolávat smích.

My jsme se toho drželi a ukázalo se, že je to pravidlo, které funguje spolehlivě. To přece vidíte i na talíři. Správný biftek je obložený mladými věcmi. Protože ten biftek sám být mladý nemůže, on musí být naopak uleželý. A komik je ten biftek. V přírodě jsou pravidla, která když nepochopíte, nemůžete mít úspěch. Když je pochopíte a umíte aplikovat, musíte mít úspěch.

CHCETE NAZNAČIT, ŽE I HUMOR VZNIKÁ APLIKACÍ PŘÍRODNÍCH ZÁKONŮ?

Já pořád někde čtu o tom, jak se v posledních letech zkoumá rytmus. Co to je, proč to je. A ukazuje se, že rytmus spojuje přírodu s vesmírem, pohání život, že v něm je asi klíč k mnoha dějům. Co je bubnování na tamtamy, které dokáže přivést lidi do tranzu? Nebo ukolébavka – proč mámy houpou dětma a zpívají písně, které jsou u všech národů tak podobné? Všude je rytmus, i v tom střídání dojetí nad krásou s grimasou smíchu. V humoru, v gagu samotném ho najdete, protože tam je správné načasování tím nejdůležitějším faktorem, lektorem i doktorem.

MYSLÍTE, ŽE SE TECHNIKA HUMORU DÁ NAUČIT?

Dá se vylepšovat, ale ne naučit. Znal jste Jindřicha Plachtu? On byl původně amatér, úředník, který se dostal přes kabaret k divadlu. Mimo jeviště uměl dělat ohromnou srandu. Jednou jsem ho viděl v hospodě předvádět všesokolský slet. Svléknul se do trička, odepnul si pásek a s ním předváděl cvičení mužů s tyčí. Druhou takovou srandu si nepamatuju. Můj táta, který tam seděl s námi, byl fialovej, jak se chechtal, až jsem se bál, že ho klepne pepka.

Ale na divadle… Plachta udělal vtip, lidi se smáli. My za ním běželi a říkali: Plachto, to je vono, zapamatuj si to, zítra to udělej zrovna tak! Ne, už to nikdy tak dokonale neudělal. On neuměl zaregistrovat tu pauzu, správné načasování, sílu hlasu. Co geniálně zaimprovizoval, už nedal nikdy dohromady.

VY JSTE TRÉNOVALI GAGY TŘEBA PODLE GROTESEK?

Když ty filmy přišly, byli jsme mladí. A hodně jsme se od nich naučili, od Chaplina, Friga, Laurela, Hardyho a dalších. Ale neučili jsme se – „hele, jak to dělaj, tu ruku sem, tu haxnu tam“. Nás opájel duch těch filmů, těch gagů, té komiky. Tím jsme se nechávali unášet, to bylo naše mateřské mléko.

ALE POTOM, KDYŽ UŽ JSTE HRÁLI DIVADLO, MUSELI JSTE TY KOMICKÉ VÝSTUPY NĚJAK STAVĚT, PILOVAT…

Jo, to jsme dělali pořád, ale jedině na divadle, před lidma. Protože ten pan publikum je taky herec. Ten s váma hraje. A vy ho musíte slyšet, protože on vám dává narážky.

JAK JSTE TO DĚLAL, KDYŽ JSTE NATÁČEL TELEVIZNÍ FILMY? TAM JSOU TAKÉ GAGY. A NEMĚL JSTE PUBLIKUM.

Nemusíte jich mít tisíc. Stačí jeden. A toho jsem tam měl. Starého Martina Friče, který režíroval naše filmy už před válkou. Seděl na nízkém štokrdleti pod kamerou a já ho měl pořád na očích. A když jsem viděl, jak se směje, jak rudne a dusí se, aby ho nebylo slyšet v mikrofónu, hrál jsem jako pánbůh. Pro něj. Protože jsem věděl, že když on to bere, vezme to každý. Ta sranda je sdělení a já vždycky musel vidět toho, komu bylo určené. Ti, co hrajou sami pro sebe, jsou obyčejně špatní herci. Ti pak, když nemají úspěch, říkají, že publikum je vůl, ne že oni jsou jaloví. Že tomu obecenstvo jaksi nerozumí, že je jaksi nedorostlo. Obvykle to tvrděj trpaslíci.

NA KTERÉ NAŠE HERCE SE RÁD DÍVÁTE?

Höger byl veliký, světový herec. On toho udělal strašně moc, a tím se taky vyčerpal. Ale on ten národ obepnul od dětí, kterým vyprávěl pohádky, až po starý lidi, kterým hrál českou klasiku.

JE VÁM LÍTO, ŽE JSTE NEMOHL HRÁT NĚKDY NĚJAKOU POSTAVU?

Chtěl jsem hrát Falstaffa ve filmu. Moc let jsem si k tomu filmu sepisoval scénář. O tlustém rytíři s nezničitelně dobrou náladou, který miloval život a poškleboval se nebi i peklu. Ale nemohl jsem najít pravého režiséra, a taky na to nebyly peníze.

PROČ PRÁVĚ FALSTAFFA?

V každém muži je touha být Falstaffem. Hýřit, pít, jíst, chvástat se a mít plno ženských. Ale zároveň je v každém muži touha být králem a mít moc. Ten jeden z nich ví o věčném dluhu, který máme vůči smrti, kdežto ten druhý se brání vzít tento dluh na vědomí. To je dilema některých mužských postav u Shakespeara: kdo chce být králem, musí v sobě zabít Falstaffa. A kdo chce být Falstaffem, musí v sobě potlačit krále. Ono to nejde skloubit dohromady. A o tom to mělo být.

VY JSTE SE MNOHOKRÁT VYZNAL ZE SVÉHO OBDIVU K SHAKESPEAROVI. TO JE VÁŠ CELOŽIVOTNÍ VZOR?

Já jsem ho dlouho neměl rád. Totiž rád – když do mě ze všech stran něco cpou, tak k tomu mám nedůvěru. A protože do mě od dětství cpali Shakespeara, říkal jsem, ať s ním jdou někam. Když je tak dobrej, tak ho nemusím číst.

Až později, když jsem začal mluvit a rozumět anglicky, objevil jsem klenoty. Toho ducha, kterého překlady obvykle mrzačí, protože jsou romantické, kdežto on to byl autor renesanční. A renesance, která přišla po gotice, je zlidštění. Shakespearovo dílo je rozpitvaný člověk.

ON MUSEL BÝT VYNIKAJÍCÍM PSYCHOLOGEM…

Jestli vůbec byl. Jestli jich nebylo dvacet. Každopádně jestli byl jeden, tak je to velmi blbý. Pro nás všechny. Víte, jak musel být pracovitý? Kdybyste vzal dnes celé jeho dílo a nedělal nic jiného než ho opisoval – brkem, na špatném papíře, při světle loučí – psal byste dvacet let osm hodin denně. A to byste ještě měl žít sto mil od svého divadla, pěstovat ve velkém ovce a do toho divadla pravidelně dojíždět koňma po špatných silnicích a v nebezpečí, že budete přepadnut. To jsem si nevymyslel, s tím si někdo dal tu práci a spočítal to. Ten papír existuje, brka také, inkoust se používal z duběnek. Když to uvážíte a změříte se stopkami, tak se to do jednoho života, nepříliš dlouhého, protože Shakespeare zemřel po padesátce, nemůže vejít… Jenomže on měl dva vrstevníky. Beaumonta a Fletchera, kteří napsali podobný počet her a dokonce ve verších. A některé z nich jsou výborné, od Fletchera je kupříkladu „Španělský abbé“, kterého jsme viděli před válkou v Moskvě, Fučík nám ho pak přeložil a my to hráli jako „Nebe na zemi“.

Oni to asi byli jiný lidi, víte? Byli geniální a psali ty hry, jako když my píšeme dopis. Pak byli pilní, nezvyklí mačkat knoflíky. Svět se od těch dob zmenšil a času ubylo, protože ty éroplány, telefony, diktafony vlastně zdržují. Ony rozptylují – jako když se díváte širokoúhlým objektivem, který toho hodně zabere. Lidi Shakespearovy doby žili s teleobjektivem. Ten toho zabere málo, ale pořádně.

VY JSTE NA POČÁTKU ROZHOVORU ŘEKL, ŽE JSTE ČECH A ŽE NEUMÍTE ANI NEMŮŽETE BÝT NĚCO JINÉHO. JAK JSTE K TOMU DOSPĚL?

Cvikem. Když jsem utekl před Hitlerem a žil sedm let jako vyhnanec v Americe. O tom by se dalo povídat dlouho, ale já vám řeknu jeden krátký příklad. V Hollywoodu jsem se za války seznámil s nějakým Sakalem. Byl to maďarský komik, předtím žil v Berlíně a taky utekl před Hitlerem. V Hollywoodu dělal filmy a dařilo se mu celkem dobře. A jednou šel po Sunset bulváru a potkal známého, který se ho zeptal: „Jak se máš?“ Sakal se chvíli ošíval a pak řekl: „Není to špatný, ale v Berlíně jsem se měl líp.“ A ten známý mu řekl: „Co to kecáš! Máš tady dům, zahradu, bazén. Máš práci. V Berlíně by tě honili, a kdybys tam byl zůstal, zabili by tě. Tak to kecáš!“ Sakal pokýval hlavou a řekl: „To máš pravdu, jenže tady jsem s nima necvrnkal kuličky.“ – To je velice moudrý. Když jste s nima nehrál kuličky, když jste tam neprožil svou první lásku, tak je mezi vámi a tou zemí vždycky sklo, tak k těm lidem nikdy nemůžete mít tak blízko jako doma.

(1977, Jiří Janoušek, reportér Mladého světa)

JIŘÍ JANOUŠEK se narodil 4.11.1943. Po maturitě pracoval rok jako stavební dělník, hrál první ligu v košíkové za Spartu Praha a začal studovat Institut tělesné výchovy a sportu. Studium nedokončil a složil přijímačky na filmovou fakultu AMU, kde absolvoval obor filmové teorie, historie a kritiky. Rok byl na stipendijním pobytu v Paříži, kde studoval na Sorbonně, a v roce 1972 absolvoval stáž na novinářské fakultě v Moskvě. V Mladém světě pracoval jako reportér převážně u zahraničních reportáží. Kája Saudek tam mohl excelovat v komiksu za jeho éry, přibližně do roku 1974.

SADAHZINIA & B.D. FOXMOOR:

„TRAGOYDA KE GELA“ (ZPÍVEJ SI A SMĚJ SE)

Existuje místo, kde si naše mladé životy odpočinou?

existuje místo, kam se uhnízdí jejich morálka?

jestlipak jsou barvy, které vyčnívají z té černé?

a znáš-li nějakou, ukaž mi k ní směr

jsem na rozpacích a rozdělena do čtyř částí

tohoto světa zapomnětlivého a přecpaného učením

někteří jsou staří a někteří umírají při narození

jeden je v mém nitru, Ty také. Jsem matrixem obou!

všechno se topilo v krvi a zachránily to lži

navinulo se to na cívku se zlatým vláknem a tisícem pout

opili se bez toho, aby si dali loka

k posvátné podstatě, protože si u toho zpívali a smáli se

Proto ti říkám, abys přišel! Vezmi všechno to úžasné v životě

abys vybojoval nazpátek časy, zpívej si a směj se

mluv s těmi, kdo se bojí, podívej se jim zpříma do očí

chraň si sluch a vzdaluj se od obtěžujících pokřiků

jestli pořád vycítíš pach krve ze spousty míst tohoto světa

tak vymýšlej píseň, zpívej ji pro ty, kdo znají slova

já najdu soupeře a tajnou skrýš

když je jejich duše zatěžuje v rozkladu

náš osud se chvěje, když mu zpíváme písně

a jestli si troufáme položit kytky k našim vlastním náhrobním kamenům

na hloupé anděly si já nikdy nepřestanu stěžovat

moji černí ďáblíci, ukradla jsem vám černou barvu

nazí králové, nazí proroci přitahují v pokušení

všemocné bohy, aby je nechali ještě jednou obětovat

a my – tuláci – celého světa

vymyslíme kouzlo, a jestli nikdy nefunguje

nebude nám to vadit, řekni že je to hloupost, omyl

přidej se, můžeš to udělat, zpívej si a směj se

pro ty hrdé, co šli nespravedlivě svou cestou

já budu pořád na straně těch, kdo umírají

Pro Palestinu – tato slova: zpívej si a směj se

pro Údolí smrti – tato slova: zpívej si a směj se

pro Balkán – tato slova: zpívej si a směj se

pro Kypr – tato slova: zpívej si a směj se

pro Ženevu – tato slova: zpívej si a směj se

pro Seattle – tato slova: zpívej si a směj se

pro buňky bělochů – tato slova: zpívej si a směj se

pro nebožtíky – tato slova: zpívej si a směj se

pro Markose – tato slova: zpívej si a směj se

pro Gándího – tato slova: zpívej si a směj se

pro Che Guevaru – tato slova: zpívej si a směj se

pro Martina Luthera Kinga – tato slova: zpívej si a směj se

pro našeho nepřítele – tato slova: zpívej si a směj se

pro našeho vrahouna – tato slova: zpívej si a směj se

pro náš sen – tato slova: zpívej si a směj se

Zpívej dětem s rukama ve tvaru kříže

zpívej ženám s páskama černýma jak uhel

zpívej těm, co kopou jámy do země propocení

a těm, kteří se vysmáli lomcujícímu hněvu

zpívej snům, které si nikdy nenašly svou cestu

a hrdinům, kteří zemřeli před prozrazením

pro všechny, které si lidský rozum ani neumí představit

polohy ostnatého drátu a oblohy

zpívej a nemožné najednou ustoupí

zpívej Zemi, Větru, Vodě a Ohni

místo pláče smích je v zájmu života všech

pro mě a pro sebe zpívej si dál a směj se tomu