JAN KAŠPAR DEBURAU

☼   31.7.1796    Kolín               ♂   17.6.1846    Paříž

Dnes by byl J.K.D. akorát k vidění zapíjející svoje narozeniny v bureau, v kanceláři… ale neplatí to o něm, poněvadž žil již před 202 lety a takovými 179 měsíci…

Byl umělcem své doby v tom nejlepším slova smyslu. Lid ho miloval a stal se legendou, která ji překonala a nesla její poselství na práh naší doby. Ladislav Fialka

Na bulváru du Temple se tenkrát v horkém červnovém odpoledni roku 1846 sešlo mnohem víc zvědavců než kdy jindy.

Nelákali je však akrobaté ani provazolezci, kejklíři, šašci ani kouzelníci, kteří se tu předháněli, aby vydělali nějaký ten frank. Všichni lidé z pařížských předměstí netrpělivě čekali, až se otevřou pokladny divadla Funambules, kde měli znovu spatřit svého Pierota. Nic jim nevadilo, že to bude v tak obehrané hře, jakou je Pierotova svatba, nepřišli tam sledovat děj, který tak dobře znali, ale chtěli pozdravit svého miláčka, o jehož nemoci se po několik týdnů denně dovídali z bulletinů, jež ředitelství divadla vylepovalo na vrata.

Ošuntělé hlediště se zaplnilo do posledního místečka, na galerii by jablko nepropadlo, hluk a výkřiky přehlušovaly árii z Gluckovy Armidy.

Konečně zaduněly tři údery holí do podlahy a opona šla nahoru. Jeviště představuje venkovskou krajinu, hlaholí zvony, přichází svatební průvod. Novomanžel Pierot s bílou květinou na plandavé haleně si vede svou Fifi, za nimi důstojně kráčí ostatní svatebčané.

Ještě neudělal první gesto, když hlediště vypuklo hromovým „Bravo!“ A znovu a znovu. Diváci byli k neutišení, zmlkli teprve ve chvíli, kdy Pierot, s nímž se vždycky pojilo veselí, ustrnul s rukou na srdci a po jeho bílé tváři mu stékala opravdová slza. Ne, to nebylo gesto z pantomimy, byl to projev hlubokého dojetí a vděku.

Po půlnočním představení čekaly na něj zástupy u vchodu pro herce a znovu vyvolávaly jeho jméno. Mlčky stál před nimi v příšeří letní noci, jen bílá kytička ženicha svítila na tmavém suknu jeho kabátu.

„Byla to kytice jeho zasnoubení se smrtí,“ napsal tehdy ve své zprávě o posledním vystoupení pařiče Jana Kašpara Deburaua jeden z jeho obdivovatelů, mladý literát Champfleury.

Pár dní nato, sedmnáctého června 1846, život velkého mima zhasl a rozhostilo se po něm smutné ticho.

OD PAŇÁCI K PIEROTOVI

Kdybychom měli stopovat tok jeho života až k pramenům, dostali bychom se z tohoto rušného zákoutí Paříže k nám, do českého Kolína. Jeho otec, Philippe Deburau, rodák z Amiensu, původně tkadlec, potom provazolezec, tam žil na přelomu osmnáctého a devatenáctého století jako prostý vojín rakouského pluku, k němuž se dal naverbovat. V Kolíně se také oženil s Kateřinou Kráfovou, chudou služkou, o níž víme jedině to, že jí bylo dvacet let a že neuměla ještě číst, ani psát.

Týden po velkém požáru, který zachvátil Kolín 24. července roku 1796, se sešel v děkanském kostele chudý hlouček, aby tu pokřtil chlapce jménem Jan Kašpar. Narodil se jako druhé dítě v rodině vojáka Deburaua, později k němu přibyly ještě dvě.

Když v té neklidné době přitáhly do Čech pluky sboru prince de Condého, vstoupil Philippe Deburau jako ošetřovatel do jeho lazaretu, prodělal s ním bludnou pouť po Evropě, ale nakonec se s rodinou pěšky vrátil zpět do Kolína. Pokoušel se tam získat povolení, aby se směl živit jako akrobat nebo loutkář. Marně – o tato „mechanická umění“, jak je označil krajský úřad, nebyl zájem.

A proto znovu do světa! Kudy se potáceli, těžko soudit. Asi Německem, Rakouskem, balkánskými zeměmi, došli až do Cařihradu a na všech štacích předváděli svá akrobatická čísla. Jen jedno je jisté: ne sláva, ale bída je provázela, i když se všichni tolik snažili.

Jen Jan Kašpar jako by byl z jiného hnízda. Nevydařil se, ničím se nepodobal svým mrštným sourozencům, nikdy se nenaučil balancovat na laně a metat salta na udusaném plácku. Provázel ho posměch a otcovy pohlavky. Ale i on si musí vydělat na chleba. Ať tedy dělá paňácu, jenž padá na nos, když napodoboval své sestry a bratra Frantu. Alespoň v tomto kontrastu jejich výkony líp vyznějí. Ať vybírá vstupné a přestávky bude vyplňovat obhroublými žerty, které se v té branži tradují od let commedie dell´arte. Je k tomu předurčen už svou figurkou – vytáhlý, samá ruka, samá noha, směšný už na pohled.

Takový byl úděl Jana Kašpara až do doby, kdy Deburauovi překročili hranice Francie a zakotvili v Paříži, aby se tu pokusili prosadit jako akrobaté.

A prosadili se. Byli tak dobří, že jim divadlo Funambules nabídlo angažmá za zhruba stejný plat, jaký si vydělávali na ulici, Jan Kašpar byl přijat „nádavkem“. Dělal statistu, hrál nepatrné roličky, byl zkrátka služkou pro všechno, až – jak se to občas v divadlech stává – zasáhla do děje náhoda. Nutný záskok. To když populární mim Blanchard náhle odešel po prudké rozepři s ředitelem z divadla. Bez Pierota se ovšem pantomima hrát nedá. Kdo ho nahradí?

Tenkrát si Jan Kašpar poprvé navlékl kostým, pomaloval obličej bělobou – a světe div se – ten hubený čahoun si rázem získal hlediště. Nepostával zbůhdarma v zákulisí.

Trvalo však ještě řadu let, než získal takovou autoritu, aby mohl prosadit vlastní představu Pierota.

JAKÝ BYL?

Jak vypadal a jak se oblékal pro roli svého Pierota a pro ostatní pantomimické role, dokládají dobové kresby, ale čím se stal vyhlášenou „legendou, jež předčila svou dobu a nesla její poselství na práh dnešní doby“, se zachovat nepodařilo. Jde o umění, které se nedá cele vyjádřit žádným prostředkem – umírá v okamžiku svého zrodu.

Pravda, jsou tu svědectví současníků, ale jejich slova vyjadřují jen subjektivní dojem, a to ještě jen v hrubých rysech.

George Sandová v něm například viděla umělce nad jiné vážného a svědomitého, jenž nikdy nebyl syt svým uměním.

„Neznepokojovat se tím,“ píše ve svých pamětech, „zda obdivuhodně jemné podrobnosti jeho fyziognomie a originalitu jeho výtvorů oceňují umělci nebo chápou naivní duše. Pracoval pro své uspokojení, aby zkoušel a uskutečnil svou fantazii, a tato fantazie, která se zdála tak spontánní, byla vždy nastudována s velkou pečlivostí…“

Přes šaškovství jeho divadelního žánru v něm viděla velkého umělce, jemuž přísluší titul Mistra.

Jeho Pierot se během let na hony vzdálil od všech předchozích Pierotů, jak se utvářeli po staletí. Tato pantomimická postava má totiž bohatou historii. Bílého mima lze spatřit už na pompejských freskách, šestnácté století přivedlo na jeviště Sierra, fanfaróna vždy nešťastně zamilovaného a klamaného, jenž se oblékal do dlouhé košile a hlavu pokrýval slaměným kloboukem, v Itálii se zrodil Pulcinella, jehož humor prozrazoval hlupáka, a přímý předchůdce Deburauova Pierota byl typ naivního a ospalého nešiky.

Deburau zasáhl nejen do masky, ale časem i do povahy této role. Někdejšího člověka volných mravů obdařil jemnými způsoby, jeho vulgární pažravost změnil v mlsounství, zhýralost v galantnost, šaškovskou nevázanost v jízlivý posměšek a přihlouplou naivitu v chytrost, takže toho nebylo zrovna poskrovnu.

Zatímco ostatní tradiční postavy pantomim reprezentují bohaté měšťáky, Deburauův Pierot zosobňuje lid. Je to pária, jenž si je vědom, že je bez práv, a proto se musí spolehnout jen na sebe. Je stále ve střehu, i v nejzamotanějších situacích umí zachovat ledový klid, má postřeh v očích a mrštné nohy.

To všechno vyjadřoval Deburau co nejstřídměji. Používal drobná gesta, místo obhroublého šklebu jen náznak úsměvu a prchavé rozvlnění obličeje. Nic mu nebylo vzdálenější než patos, vyumělkovanost a nepřirozenost.

Prostí lidé, kteří navštěvovali Funambules především, Deburauovi rozuměli; kdykoli se objevil na scéně, zavládlo v hledišti hluboké ticho. A přitom byl tento velký mim vázán librety, o nichž se těžko dalo mluvit jako o uměleckých dílech. Kam mohl dospět, kdyby pro něj psali hry autoři jeho úrovně. Nemohl se zcela vymanit z předepsané role, mohl ji jen uhladit, zjemnit. I scény svádějící k vulgaritě dokázal předvést s takovým vkusem, že se nemohly dotknout ani nejcitlivějšího diváka.

LID HO MILOVAL

Po překvapivém debutu našel Deburau svůj svět, jímž se stala prkna divadla Funambles, našel si obecenstvo, které ho mělo rádo, našel i ženu, s níž se oženil; a třebaže ho nouze neopouštěla, zdálo se mu, že se před ním otevírá šťastný život s výrazně nezapomenutelnou etapou.

Byl to jen prchavý přelud. Pocit štěstí mu nevydržel ani tři měsíce. Jen tak dlouho trvalo jeho manželství. Ovdověl, zadlužil se, a když se rozpadla i jeho rodina, zůstal zcela na holičkách.

Zbylo tu však divadlo, a tomu se vedlo dobře. Hrálo se denně sedm až osm představení, za Deburauem se hrnula polovina Paříže – ta chudší – jeho hvězda zářila stále jasněji. Jen jeho plat zůstával téměř stále stejný. To, co jiní herci dostávali za jediný večer, on dostal za měsíc. Nestěžoval si, nešilhal po lepším angažmá, zůstal věrný svému divadlu a svým divákům.

Jeho portrét by však nebyl věrný, kdybychom v něm viděli jen herce, jehož svět vymezují prkna jeviště.

Paříž v té době opět vřela. Když Karel X. rozpustil sněmovnu, do vlády jmenoval nejreakčnější royalisty a zrušil svobodu tisku, vyrostlo v ulicích přes čtyři tisíce barikád, na nichž padlo víc než dva tisíce Pařížanů. Když Lafayette obnovil Národní gardu, zaměnil Deburau svou rozevlátou halenu Pierota za tmavomodrý kabátec člena občanské milice. Získal tam opravdové přátele, kteří se za něj postavili v nejtěžší chvíli jeho života.

Pařížané věřili, že červencová revoluce zahajuje období svobody, nový proud vtrhl i do kultury, romantismus uchvátil mládež, která v Deburauovi objevila svého Pierota. Třicátá léta vynesla Deburaua k novým úspěchům, chodili se na něj dívat i herci velkých divadel. Opera mu nabídla oslnivé angažmá. Deburau odmítl. Měl rád své ubohoučké doupě Funambules, kde si s diváky i beze slov vzájemně tolik rozuměli. Nevyužil nabídky Opery ani k tomu, aby požádal o zvýšení mzdy ze mzdičky. Na to byl až příliš hrdý.

I tak se mu opět zdálo o štěstí. Těšila ho oblíbenost, kterou mu diváci nedokázali neprojevit, prožíval v pohodě nové manželství, radoval se z dětí.

Až přišlo kurevsky osudové černé pondělí 18. apríla 1836. Usmrtil člověka. Ten jemný, laskavý a dobrácký teoretik humoru v praxi Deburau měl náhle na svědomí nejtěžší vinu všech vin. Stalo se tak na cestě do vesničky a zapadákova Romainville, kam si jarního dne Deburauovi vyšlápli na výlet. Potkali se tam s družinou oprsklých mladých lidí, z nichž jeden začal Deburaua bezdůvodně urážet. To se ještě přemohl, ale když útočník plivl jeho ženě do obličeje, nedokázal již déle zachovat stoický klid, došlo ke střetu, při němž Deburauova hůl dopadla na hlavu mladíka, který ještě týž den zemřel.

Následovalo zatčení, vazba, čekání na soud, doživotní pocit zmařeného dne díky takovému kreténovi.

Nebyl obviněn z vraždy, ale i prosté zabití mu mohlo vynést až deset let nucených prací. Zachránit ho mohlo jen zproštění viny. A právě tenkrát prokázali jeho druzi z Národní gardy, jak moc mu věří a jak si ho náležitě váží. Zaslali soudu svědectví, v němž se za něj postavili – do jednoho muže je podepsal celý druhý prapor, k němuž Deburau vždycky patřil.

Soudní proces se konal 21. května. Prožívala to celá Paříž, nejen ti v soudní síni. Skončilo to tak, jak si přál Deburauův obhájce, mladý advokát Delange, jenž apeloval na porotu:

„Pánové, končím jediným slovem: Deburau strávil svůj život tím, že rozesmával, nuže, neodsuzujme k slzám tohoto počestného muže!“

Skončilo to tak, jak doufali Pařížané.

Porotě stačilo k poradě pouhých pět minut, aby jednomyslně prohlásila:

„Obžalovaný je nevinen.“

Zpočátku se Deburau bál opět vystoupit na jeviště. „Nemám k tomu srdce,“ psal z vězení svému příteli. „Nemohu se víc dotýkat hole, aniž by mě pálila a zastavovala srdce. Tato smrt bude vždy odstrašující blok mezi mým obecenstvem a mnou.“ Ale už čtvrtý den po verdiktu v procesu hrál a představení se stalo jeho triumfem.

„Nenajdeme snad odpověď na tajemství jeho umění spíš v jeho pohyblivém, dýchajícím a tedy živém odkazu smát se, než na faktech a legendách, které spolu tak dlouho svádí souboj o pravdu?“ ptá se Ladislav Fialka ve své předmluvě k zasvěcené knížce Jaroslava Švehly Deburau – nesmrtelný strýc pan Pierot. „Jeho pokračovatelé, ať již v bílých kostýmech a maskách pierotů, nebo v hadrech a parukách klaunů, přinesli něco z jeho klidu, balzám na nervy, pohybu a gesta až do našeho století stvořeného také pro balzám na nervy. Byla to tradice jeho sugestivního odkazu, co dalo základ ke zrození umění moderního mimu. Etienne Decroux a jeho žáci Jean Louis Barrault a Marcel Marceau, plni obdivu a úcty k Deburauově osobnosti, vytvořili svou inteligencí, představivostí a tvůrčí vůlí i schopností základy nové pantomimy, nového živého a laskavého umění smát se i navzdory sebevíce krušným okolnostem, toť úloha nejenom mima…“